Povídka - 1. kapitola
1.
Po tom, co jsem se vzpamatovala, musím uznat, že jsme udělal tu největší pitomost celého mého života. Stalo se to, že jsem napadla našeho vůdce.Prudce jsem vstala ze židle a zaječela jak malá holka: ,,Co si o sobě myslíte?! Já si myslím to, že jste úplný cvok! S tímhletím," ukázala jsem na Maxe ,,blbcem docílím jedině neúspěchu!" Zrudla jsem vzteky, hodila jsem po všech vražedný pohled. Pak jsem hlasitě odkráčela pryč.
Vím, nebylo to ode mě úplně chytré, ale jak by se líbilo vám, kdybyste si tvrdě vypracovali takové místo a potom aby vám ho vzal nějaký pitomec? A vůbec za to, že jsem nejznámější z celého členství - a nejlepší - jsme zaplatila celkem krutou oběť. Od koutku úst až po bradu s emi táhla velice ošklivá jizva. Kde jsem k ní přišla? To až později.
Teď se ale vraťme do reality - vyšla jsem celá rozžhavená ze základny a jakmile jsem se octla na čerstvém vzduchu, mysl se mi zklidnila a já mohla volně přemýšlet. Jak už jsem byla vycvičená od mého výborného učitele Williama, musím si udržet chladnou mysl a taky musím rozebrat počínání daného člověka - proč to uděllal, jaké k tomu měl sklony a tak. A tímhle s eteď musím řídit. Nadechla jsem se a rozhlédla jsem se kolem sebe, kde bych našla nějaké klidné místo. Uviděla jsem blízkou džungli a tak jsem s edo ní vydala. Tam je nejklidněji a navíc je tam příjemnější vzduch. Pár minut jsme šla hlouběji do džungle, pak jsem si sedla na zem do tureckého sedu a vytáhla z pochvy šavli, kterou jsem všude nosila s sebou. Samozřejmě sjem ještě měla luk, ale ten jsem používala jen občas. Šavli jsem si dala do klína a jemně jsem jí přejížděla po ploché straně čepele. Byla jemně namodralá, uprostřed jilce byl modrý safír a ten úchop pod ním byl potažený kůží, jak už to u takových zbraní většinou bývá. Nadechla jsem se a naladila se na okolní zvuky - zpěvu ptáků, tiché šustění korun stromů a...
...a jemné a tiché vrčení.
IHned jsem se otočila. Za mnou byl krásný bílí tygr. Díval se na mě chytrýma kobaltovýma očima. Uši měl otočené směrem ke mě a hlavu měl vzpřímenou. Ocas jemně tancoval kolem samotného tygra. Nevypadalo to, že by na mě chtěl skočit a zabít mě, ale já mu nevěřila. Uchopila jsem šavli a velice pomalu se postavila. Tycr ani nemrknul. Stále na mě upíral pohled. Polkla jsem a postavila se do bojového postavení. Tygr jemně zamručel a postavil se. I dokonce tohle mě vylekalo a já uskočila. Šelma odhalila obrovské bílé tesáky, jako by se usmál. ,,Co tu děláš?" optám se ho. Od tygra jsem ani nečekala odpověď, ale tenhle zakýval hlavou. Jako by říkal: Sice tady opravdu něco dělám, ale nemohu ti to říct. Zkoumala jsem jeho tvář, ale nedokážu se vyznat v tygřích emocích. Ale tyhle oči - ikdyž měli strašně jasnou barvu - vypadali lidsky. Znovu jsem nasucho polkla a ustoupila. Jukla jsem po své šavli a když jsem se vrátila zpět pohledem na tygra, byl pryč. Ztuhla jsem a úplně ucítila, jak blednu. Pomalu, velice pomalu jsem se otočila a pak rychlostí blesku vypálila pryč. Co tady dělá? A byl vůbec opravdový? Zahnala jsem tyhle otázky a držela se jen jednoho poznatku - musím odsud zmizet.
Jakmile jsem se dostala k městu, uhnula jsem opačnýcm směrem od záákladny a zpomalila do normální chůze. Tady sem tygr nepůjde. Tak bylbý nejsou. Zastavila jsem se u jedné čajovny a pak do ní po chvilce váhání vstoupila. Ihned mě do nosu praštily různé exotické vůně. Od máty až po různé ovoce. Ale nejvíce tu bylo cítit mango. Maango bylo indické ovoce a Indové jsou na něj pyšní. Já sama mám mango docela ráda. Posadila jsem se k jednomu stolu blízko okna, ale zase ne tak blízko aby mě uviděli ti zvenčí. Objednala jsem si právě mangový čaj a nějaký zákusek. Servírka byla milá dívka a rychle pracovala. Párkrát přikývla a pak odběhla. Já se zatím uvelebila, ale očima jsem sledovala všechno, co se za výlohou hnulo. Nesmím nechat dopustit, aby sem někdo vtrhnul a chytil mě tady. Musím být prostě chvilku sama. Nedokázala bych zůstat v té strašné budově se čtyřiceti super vycvičenými chlapy a ženskými. Nedokázala bych snést ty jejich pohledy. Normálně mi to nevadí, ale teď mám ty moje rozuteklé myšlenky. Potřásla jsem hlavou. Ach Wille, kde jsi?
Abych vás dostala do obrazu - Will byl mladý muž, kterému bylo něco kolem dvaceti. Má normální svalnatou postavu a oči mu radostně blýskají. Je to docela milí a humorný chlapík. Bojuje především s puškou, ale na blízko s dýkami. No, to je snad vše. Před asi tak rokem náhle zmizel. Celá parta po něm pátrala, ale nikdo ho nenašel. Musm říct, že v úkrytech je výborný. Všichni říkaj, že je mrtvý, ale já vím svoje. Ještě než zmizel, dal my vodítko. Ale je moc nebezpečné, abych tady o tom mluvila. Můžou tenhle blog najít. Tiše jsem se rozhlédla kolem. Nějaký páreček, parta hulvátů a pak dvě starý bábinky. Nikdo jinej. Oddychla jsem si. Zavrtěla jsem hlavou a opřela se zády o opěradlo židle.
Komentáře
Přehled komentářů
No, zatím tu toho moc není, ale podívala jsem se... :) Doporučuju najít někoho, kdo ti zkoukne pravopis a trochu vychytá chyby, než to hodíš na web, neber to, prosím, jak nějaký buzerování, posměch, nebo kritiku, prostě se líp čte text, kde nezakopávám o hrubice a podobně. :)
Sama už píšu skoro dvacet let, ještě si pamatuju začátky (bez internetu, tedy... jo, jsem stará jak hnědý uhlí :D), takže vím, jak bývají těžký.
Případně, kdybys měla zájem, můžu nabídnout pomoc, co bude v mých silách... jestli tedy sneseš kritiku a opravování. :) A jestli to se psaním myslíš vážněji.
Kdyžtak mrkni na můj blog, napiš, jak budeš chtít. Ale každopádně ti přeju, ať ti psaní přináší radost a jde ti od ruky čím dál tím líp. :)
Viviobluda vlastní prackou.
( http://viviana.mablog.eu/ )
...
(Viviana S., 17. 3. 2013 14:14)