12.Čas prásknout dveřmi
12. CAS PRASKNOUT DVEŘMI
V noci dostanu menses, nejspíš z rozrušení, a pěkně silné, nestačím si měnit vložky. Jako vždycky mě první den bolí břicho, tudíž ležím na své válendě podobna mrtvole a jediné, co mi vždycky zvedne náladu, je Ronýsek, který vytuší, že mi není do ejchuchu, a co chvíli přijde, sedne si k mé posteli a olízne mi ruku či nos, podle toho, co se mu namane nejblíž. Nedeptá mě pochopitelně pouze menstruace!
"Chceš slyšet zajímavou novinku?" pokusí se mě Klára probrat z těžké apatie. V noci dorazila chviličku po mně, nutno ovšem vzít v úvahu fakt, že mně trvala cesta skoro hodinu, jelikož jsem ji absolvovala pěšky a přes slzy si pod nohy neviděla. A i kdyby, noc byla tmavá. Ségru přivezl Saša na motorce, nejspíš se zase usmířili a včerejší hádka či co to bylo představovala jen letní bouřku, která je třeba k vyčistění vzduchu. "Táta se rozešel s Hankou."
Jestliže jsem si ještě před chvílí myslela, že mě nemůže probrat nic, pletla jsem se. Se zájmem se posadím. "Vážně?"
"Slyšela jsem je. Prý by jim to spolu neklapalo. Hana plakala a podle všeho dá výpověď, už u táty dělat nechce."
"Takových, co kvůli lásce brečí, je...!" prohodím bez špetky soucitu. K Hance ho tedy opravdu necítím! "Nejspíš ho přestalo bavit hrát si na tatínka těch dvou skvělých synáčků. No, aspoň jedna dobrá zpráva po dlouhé době!"
"Třeba to není až tak dobrá zpráva," namítne.
"Proč? Bude ti po Haničce smutno?!"
"To ne," pousměje se. "Ale kdo ví, koho si táta narazí teď. Další adeptka na macechu může být mnohem horší."
227
"Nestraš," krotím ji. "Nějakou dobu mu bude trvat, než se s někým dalším seznámí, pak s ní bude chodit, aby ji poznal, takže než nám ji začne vodit do rodiny, uteče dost času. To můžou být klidně roky." "No, uvidíme."
"Kláro? Mělas pravdu. S těmi kluky z kapely... Jsou to parchanti. Všichni. I ten Kečup se fakt snažil mě balit!" "S tebou je to těžký," usoudí. "Kdybys mi věřila hned...!" "Kdyby, kdyby," odfrknu. "Já to nechápu. Oni mě mají za couru, která střídá kluky, ale to přece vůbec není pravda! Nikdy jsem žádného kluka, se kterým jsem chodila, nepodvedla, nikdy žádného nepodrazila, nikomu nezahnula. Každého, se kterým chodím, miluji a plánuji si, jak to bude navždy... Strašně moc toužím po lásce, po klukovi, na kterého je spolehnutí. Copak můžu za to, že všichni kluci jsou parchanti? Že mě mají jen do postele?" "Třeba je to právě tím." "Čím?"
"Že jdete hned do té postele. Chápeš, oni nemají důvod s tebou chodit, nemusí tě balit, snažit se, získávat tě. Ty jim dáš sama od sebe. Oni si tě pak neváží."
"Každej kluk se chce s holkou milovat!"
"To ti neberu, jenom říkám, že to nesmí být hned."
"Jenže ti, co nemají zájem o postel, jsou divní.
"Blbost," zasměje se. "Ty jsi divná, když si myslíš, že zrovna tím si kluka udržíš!"
"Ale oni to chtějí!" namítám ohnivě.
"Samozřejmě to zkouší," souhlasí, "jenže ty jim na tu hru okamžitě přistoupíš a vyhovíš jim. To je ta chyba. Na co se ten kluk má těšit, když všechno dostane okamžitě?"
"Pak jsou teda pěkně nevděční," namítnu znechuceně. "Pro každýho kluka udělám všechno, co mu na očích vidím, splním mu každé přání... A oni mě nechtějí zrovna kvůli tomu?!"
228
"Nabízíš se pod cenou," oznámí mi. "Jako lehký zboží. Oni tě pak tak berou. Na povyražení, ale na chození mají svoje holky. Nebude to klukama, ale tebou, ségra."
Její kritika se mě těžce dotkne. "No jo, každej nemá takový štěstí jako ty, aby narazil na Sašu Dokonalého, chodil s ním rok a pořád se horoucně milovali až za hrob!"
Klára těžce vzdychne. "Nějak o tom pochybuji..."
"Že máš takový štěstí jen ty a dejme tomu Silva a Ester?"
"O tý horoucí lásce," převeze mne.
"Jen ze sebe nedělej chudinku," ušklíbnu se. "Ty máš všechno a já nemám nic! Jen štěstí na parchanty."
"Možná je to i tím, že balíš kluky ve stále stejném okruhu lidí," vrátí mi můj výpad. "Všichni tví bývalí miláčci jsou povětšinou hospodský typy. Krom Peťara, budiž. S pařany, jako je třeba Miki a Kája, je sice legrace, ale jen o té pařbě, jinak jsou na chození nepoužitelní."
"Chceš říct, že mám jít lovit kluky na výstavu známek? Jako že by například filatelisti byli ideálními partnery?"
Ségra se pobaveně zasměje. "Nevím, jestli zrovna filatelisti jsou ideálními partnery na chození, jedno vím jistě. Láska, po jaké toužíš, tě mezi pařany nepotká."
Na tohle neodpovím, odvrátím se ke zdi. Sestra je na tom podobně, také stráví celou neděli v posteli a zatímco já si pouštím do uší moje zlaté HIM, byť jejich trudnomyslné písničky na optimismu nepřidají, Klára leží se zavřenýma očima podobna mrtvole a chudák Rony neví, kterou z nás má olíznout dřív!
Tohle jsou prázdniny jedna báseň!! Na provaz, fakt.
Řidičský průkaz, který si vyzvednu na dopravním inspektorátu, má podobu malé tuhé kartičky, vypadá skoro jako ISIC karta. Obřadně si ho zasunu do peněženky, ve které mám spoustu plastikových přihrádek na občanku, ISIC, průkazku
229
městské knihovny, lítačku MHD, kreditku a čipovou kartu do školy. Paráda, je ze mě hotový dospělák, pcha!
Cesty do města využiji i k návštěvě knihovny, vrátím přečtené romány a naberu si haldu dalších, protože podle všeho bude čtení mým jediným programem na celé prázdniny!
Všichni lidi ze třídy jsou víceméně mimo město a ti, co zbyli, mi nechybí ani ve škole, natož o prázdninách. Marcela telefon nezvedá, Ester je kdesi v trapu a dopoledne je Pyramida zavřená, tudíž se vrátím domů ještě před polednem a nebýt Ronyho, nejspíš bych opět padla do postele a tyhle hnusné prázdniny zaspala!
Takhle se s ním jdu projít nejen kolem skládky, ale i dozadu k čističce a oklikou přes pole s odkvetlou řepkou zpátky. Zabiji tím celé dvě hodiny, Ronča je mi vděčný a já se vyhnu setkání s Raušovou. Tomu se říká dvě mouchy jednou ranou! A když na nádvoří potkám Tomáše a on se dá do řeči, vlastně tenhle výlet za úplnou ztrátu času nepovažuji.
"Krásnej pes," naváže hovor přes Ronyho. Natáhne ruku, aby ho pohladil, pro jistotu se však zeptá: "Nekouše?"
"Jasněže kouše," ujistím ho.
Rychle ruku stáhne. "Fakt...?"
"Má zuby, tak kouše," kývnu. "Maso, granule, suchary..."
Tomáš po mně střelí pohledem, ale neudrží se a začne se smát. "Dobrý, jedna nula. A co lidi, ty nekouše?"
"Ještě nikoho nekousl."
Povzbuzen mou odpovědí znovu natáhne ruku, aby Ronyho podrbal za ušima.
"Ale někdo být první musí," dodám a opět se lámu v záchvatu smíchu, jak překotně tou rukou ucukne!
"Jasně, srandičky," rozčiluje se naoko, do třetice se přiblíží našemu miláčkovi a zlehýnka ho poplácá po hřbetě. Rony, který náš hovor celou dobu pozorně sledoval a já věřím, že nám rozumí víc, než si myslíme, přispěje svou troškou do
230
mlýna a temně zavrčí. Asi aby bylo jasné, že tady jde o něho. Tomáš prozíravě uskočí, nedbaje mého smíchu.
"Co říkal?" otáže se mě coby tlumočnice.
"Odprrrejskni," přeložím mu psí řeč.
"Aha. Dobře, Rony, respektuju tvoje přání," přestane se snažit přiblížit se mu a svou pozornost soustředí na mě. "Nuda, ty prázdniny, co?"
"Smrtelná," potvrdím vážně.
"Že by se taková pěkná mladá holka o prázdninách nudila? Tomu nevěřím!"
"A přitom to je pravda."
"No jo, když sedíte doma... Musíte sbalit bágl a vyrazit někam se svým klukem pod stan, hned bude po nudě."
"To bych musela mít s kým," prohodím dvojsmyslně. Tomáš se mi dávno líbí, vypadá dobře a možná mají Klára i Marcela pravdu v tom, že ti přes dvacet jsou lepší, protože vyrostli z puberty... Nasadím svůdný úsměv, nenápadně vypnu ňadra.
"Tomu nevěřím," namítne a zkoumavě na mě hledí. "Já mám zase tu zkušenost, že všechny pěkný holky jsou zadaný."
"Všechny ne," ujistím ho a nahodím udičku: "Proč, nemáte snad taky s kým jet pod ten stan...?"
"Tak nějak," pousměje se. "Ta, co by se mi fakt líbila, má už borce s motorkou, to je pak těžký..."
"Já žádnýho motorkáře nemám!" vyhrknu překvapeně.
"Ale vaše sestra jo," uzemní mne s povzdechem.
Zůstanu zírat málem s otevřenou pusou. Mluvil o Kláře, ne o mně! Pracně zamaskuji zklamání. "Ta má váznou známost."
"Moc vážnou...?" sonduje.
"Plánujou svatbu."
"Cože?! To snad ne, taková pěkná chytrá holka přece nemůže v sedmnácti myslet na svatbu, ne?"
231
"Ale jo," ujistím ho a jeho zklamání je mi náplastí na to moje! "Za rok se vezmou, jen co bude Kláře osmnáct, s prvním dítětem počítá v devatenácti a celkem chce mít tři."
"A pak už jen samá pozitiva, jo?" pokusí se o vtip, ale vidím na něm, že se vlastně vůbec nebaví. "No nic, tak se mějte. A pozdravujte sestru, jo? A že kdyby se přece jen s těmi dětičkami rozmyslela a neplánovala je tak brzy, že bychom mohli zajít třeba na zmrzlinu..."
"Vyřídím," slíbím, ačkoli nemám v nejmenším úmyslu tenhle vzkaz vyřídit!! Přivedu Marfušce ženicha a on za Nasťou hned pospíchá, vybaví se mi mimoděk verše z Mra-zíka. Skoro sedí!
Esemeska, která mě zastihne v posteli navzdory páté hodině odpolední, mi také náladu nezvedne.
DORAZILI JSME DO IGRANE, CESTA UNAVNA, ALE BYLA SRANDA. KEMP JE HNED NA BŘEHU MORE A JE TO TU NAPROSTO BOZI!!
Hned po přečtení ji vymažu. Možná to Ester myslela dobře, kámošky si posílají pozdravy z prázdnin, natož někdejší nejlepší kamarádky, ovšem mohla si ušetřit deset nebo kolik korun za SMS z ciziny. Na výkřiky nadšení nejsem zvědavá! Mohla jsem tam být s nimi... S Peťarem...
Ne, nemohla. To by mě totiž musel Peťar milovat. A on mě nemiloval nikdy, jemu se jen líbil sex se mnou. Hnusné zjištění, které na náladě rozhodně nepřidá!
Kdyby se neozvala Marcela, patrně bych shnila v posteli zaživa, takhle mě její telefonát, kterým se vlastně pozve na kus řeči, zvedne z lůžka a než dorazí, jdu připravit menší občerstvení, tedy nakrájet salámy a nějaké to rajče, abychom ten pokec na terase měly se vším komfortem. Už jsme jako dvě staré panny, napadne mě, které budou u kafíčka a zákusků pomlouvat chlapy!
No, s tím kafíčkem jsem se spletla. Marcela si to přihasí
232
s lahví citrusového fernetu a hned ve dveřích hlásí: "Ožerem se jako chrti. A víš proč? Protože - tramtadadá - jsem dnes udělala autoškolu. Jaká jsem?!"
"Úspěšná repetentka," uchichtnu se.
"Ale fuj," ožene se po mně. "Není důležitý, na kolikátej pokus, notabene druhej je skoro totéž co první, víme?"
"Skoro," bavím se. "Ale jo, gratuluju, jsi dobrá."
"Hlavně musím poděkovat Otovi," mrkne na mě. "Bez něj bych jízdy rozhodně neudělala. A to, že na podruhy? V poho. V životě se mě nikdo nikdy nebude ptát, na kolikátej pokus jsem získala řidičák, ne? To je jak matura. Bud ji máš, nebo nemáš. Doval skleničky, ťukneme si. Měla jsem ho v mrazáku, snad za tu cestu moc nezteplal. Přijela jsem totiž na kole."
"Ty máš kolo?" užasnu.
"Ne, blázníš? Je sousedovo. Půjčil mi ho. To je ten ženáč, určitě jsem ti o něm už někdy vyprávěla. Pořád se snaží, chudáček. .. No já se mu nedivím, doma má takovou obtloustlou brécu. Nabrala po dětičkách snad dvacet kilo."
"Já se mu divím," namítnu. "Když se jednou rozhodl vzít si ji za ženu, měl by jí být věrnej. Natož když mu porodila děti! To by si měl uvědomit, debil jeden."
"Proč se rozčiluješ?" podiví se. "Ty ji znáš osobně, že ji lituješ, nebo co?"
"Neznám a lituju každou ženskou, kterou ten její podvádí! Nějak přestávám věřit v lásku, Marcelo. Pořád jsem myslela, že až se zamiluju, bude to napořád..."
"Ty zase máš náladu," zasměje se. "Ale určitě jsou páry, kterým to vyjde. Možná... Každopádně buď klidná, já s ním nic nemám. Není můj typ, chacha. Co Ota, nevíš, kdy dorazí?"
"Netuším. Proč, chybí ti snad?"
"Musí si připít s námi, je to i jeho úspěch," baví se.
233
"Však on někdy dorazí, neboj," uklidním ji. Mám pravdu, na tátův příchod nás upozorní Ronyho divoké vítání něco po sedmé. To už máme v sobě půlku fernetu, byť si ho ředíme tonikem, a tatík neváhá přisednout si k nám. Nestačím žasnout, jak je můj workholický otec skvělý společník! Máca na něm visí očima a i já musím uznat, že občas je i vtipnej, bavíme se na terase asi do jedenácti, dokud je co jíst a pít. Po jeho příchodu se podstatně změnilo téma hovoru, do té doby jsme probíraly s Marcelou kluky, jak jinak, s tátou přišel i nový směr větru, vypráví nám svoje zážitky nejdříve řidičské, potom trampské a nakonec i milostné! To už padám do kolen, nikdy bych neřekla, že náš táta byl někdy mladý kluk, který balil holky naprosto puberťáckými způsoby! Tohle nám doma nikdy nevyprávěl, musím říct ségře, o co přišla, když strávila celé odpoledne i večer bůhví kde se Sašou. Tátu v tomhle světle vidím poprvé!
V půl dvanácté není kámoška ve stavu, kdy by mohla sednout na sousedovo kolo a odjet, a protože tatík popíjel s námi, nemůže ji odvézt, tudíž se rozumí samo sebou, že opět přespí na gauči. Klára sice ještě není doma, ale předpokládáme, že by se dost divila, kdyby měla svou postel obsazenou. Vzhledem k její neochotě to ani nezkoušíme.
"Kde je zase ta holka?!" všimne si táta, že nám někdo chybí. Přijde mi to celkem k smíchu, za celý večer si ani nevzpomněl, že má dvě dcery! Anebo je prostě zvyklý.
"Asi se Sašou nebo s kapelou. Případně obojí," usoudím.
"Nech ji, Oto," zastane se Máca ségry. "Mladá je jen jednou, ne?"
"Až jí nějakej blbec to mládí zkazí, bude se divit," prorokuje otec.
"Víte co? Ráno moudřejší večera. Já jdu spát, dobrou!" vypakuji je ze svého a Klářina pokoje a padnu na válendu jako podťatá. Usnu ještě dřív, než se vůbec stihnu svléct!
234
Jak rychle jsem usnula, tak rychle se zase probudím. Spát oblečená, to je nápad! Na displeji svítí časový údaj 3:24, pokoj tone v horké vydýchané tmě. Cítím se jako zbitý pes, v puse mám ohavnou pachuť, jsem celá přeleželá a zpocená. S bolestným zíváním se vyhrabu do sedu, abych ze sebe servala tričko i bermudy a vklouzla do mnohem pohodlnější noční košilky. Neváhám vstát a otevřít okno nad psacím stolkem dokořán, aby se vzduch v pokoji rychle vyměnil.
Klářina tmavá silueta v bílém povlečení její postele se nečekaně pohne, až se leknu.
"Ty nespíš?" podivím se. "Vůbec netuším, kdys přišla..."
"Mělas pravdu," oznámí mi sestra podivně nosovým hlasem.
"Tu já mám pořád," pousměji se. "V čem konkrétně?"
"Že jsou všichni kluci parchanti," zabublá.
Tohle mě zaujme, přisednu si na její postel. "Ty brečíš?"
"Ne-e..."
"To slyším! Proč řveš? Co se stalo? Seš v tom, viď?"
"Saša... Saša mě nech-chal..."
"Cože?! Ten parchant ti udělal mimino a pustil k vodě?!"
"Jaký mimino...?" podiví se. "Ne! Nejsem těhotná, co to plácáš? Prostě mě pustil k vodě, našel si jinou.
Vyštrachám ze zásuvky stolu balíček papírových kapesníků a podám jí ho. Ségra se hlučně vysmrká, teprve pak může už normálnějším hlasem pokračovat: "Našel si štíhlejší holku. S absolutně dokonalou postavou. Já se mu zdám moc při těle."
Nejdřív si myslím, že to myslí v žertu, teprve po pár vteřinách mi dojde, jak moc vážně mluví! "Tady se někdo zbláznil. Co to je za pitomost?! Ty nejsi štíhlá, pravda..."
"Tak vidíš!" vzlykne.
"... ty jsi vyloženě vyzáblá!"
235
"Já se snažila shodit, vždyť už skoro nic nejím, ale stejně kila dolů nejdou..."
"Jsi normální anorektička! Nebo vlastně bulimička, ty každý jídlo, co sní, honem běží vyzvracet!" prohlásím šokované. "Musíš se léčit!"
"Kecy!" brání se. "A vůbec, co jím a co ne, je moje věc!"
"Hele, víš co? Jdu udělat kafe a přinesu něco k jídlu. Taky mi bodne, večer jsme kapku slavili... A ty neřvi! Saša je vůl, to vím dávno, a když nechal holku jako jsi ty, pak korunovanej a nestojí ti za tolik slz."
Rozsvítím lampičku a odkráčím do kuchyně, kde zapnu vodu v rychlovarce a připravím dva šálky kávy. Pak mě napadne, jak je na tom asi Marcela, možná také nespí a kafčo by jí přišlo k chuti. Klára ji sice nemá ráda, ovšem když budeme na ségru dvě, určitě ji dokážeme zpacifikovat víc a účinněji! Marcela je v citové oblasti zkušenější, má za sebou pár dlouhodobějších vztahů, mohla by poradit lépe než já, která se potácí ode zdi ke zdi!
Potichoučku se vplížím do obýváku, nerada bych ji vyrušila ze slastného spánku, ani nerozsvěcuji, v obýváku nikdo nezahradil žaluzie a v měsíčním svitu jasně vidím, zeje gauč prázdný. Pobaveně se uchichtnu. Že by to večer s fernetem přehnala a teď trávila krušné chvilky na záchodě? Tím víc se jí bude šálek kávy hodit!
Jsem právě v tmavé chodbičce, když se tichounce otevřou dveře a kamarádka se z nich po špičkách vyplíží. Jenže...!!
Dveře, ze kterých vyšla, nepatří koupelně, nýbrž ložnici!
Zastoupím jí cestu a ona se samým úlekem málem podělá. "Ježíši! Fuj, tys mě vyděsila! Stojíš tu jak strašák..." uleví si a položí si ruku na prsa. Skoro slyším splašený tlukot jejího srdce, avšak nelituji ji. Naopak!!
"Kdes byla??" zeptám se ledově.
236
"Mám z tebe infarkt," oznámí mi rozpačitě.
"Kdes byla?!"
Chvíli proti sobě stojíme, jako dvě soky ně, obě hlasitě oddechujeme. Marcela pak pochopí. "Vždyť už to víš, ne?"
"Cos dělala u mýho táty v ložnici?!"
Kamarádka se ani nesnaží zapírat. "Hádej."
Musím se držet, abych po ní neskočila a nevyrvala jí ty její dlouhé černé vlasy! "Ty hnusná štětko...!"
Prudce se otočím a třísknu za sebou dveřmi kuchyně, až se Rony, vyrušený z psích snů, rozštěká. Ještě celá v plamenech zapadnu do pokoje.
"Co se děje?" zeptá se Klára. "Kde máš to kafe?"
"Nikde," odseknu. "Chceš vědět nejnovější drb z kuloárů? Táta to táhne s Marcelou! Byla u něho v ložnici!"
Ségra přestane popotahovat. "No, tak to je gól."
"Gól?! To je katastrofa!! Ani to tak dlouho netrvalo, než si našel jinou!"
"Jestli to není naopak," tipuje ségra. "Spíš to totiž vypadá, že Hanku nechal kvůli Marcelce."
Zapřemýšlím nad její úvahou - na tom fakt něco je!
"Nakonec by byla Hanka lepší macecha než Marcela, co?" zeptá se mě ségra s ironií v hlase.
"Macecha?!" Málem mi zaskočí. "Ty ses zbláznila! Moje spolužačka prostě nemůže být tátovou milenkou!!"
"Proč myslíš, že nemůže?" otáže se sestra. "Vždyť už je."
Z toho poznání jsem vyloženě otřesená. Klára na tom není o moc lépe, vlezu si k ní do postele a skoro až do svítání dumáme a přehráváme si nejrůznější katastrofické vize, jak by to mohlo dopadnout... Občas se musíme i smát, je to takový ten hysterický smích na způsob černého humoru, jinak by nám z toho nejspíš hráblo, a jeden klad to přece jenom má: tu noc jsme si s Klárou blízké tak, jako jsme snad ještě nikdy nebyly! Svěříme se jedna druhé se svým trápením
237
a odpřísáhneme si, že odteď bude všechno jinak. S kluky, s námi, s tátou. A vůbec. Usnout se nám podaří teprve za svítání.
Kvůli Marcele, té potvoře, se ani pořádně nevyspím, probudím se nezvykle brzy v sedm ráno! Šílenost, tohle se mi nepovedlo nikdy ani během školního roku, natož o prázdninách, přesunu se na svou postel a mlátím se na posteli ze strany na stranu další hodinu, než se vyspí Klára, aniž bych zamhouřila oka. Ségra nevypadá nejlépe, bledá a s tmavými kruhy pod očima připomíná těžce nemocného člověka. Mám na tátu tím větší vztek! Sice jsme spolu často na kordy a jsou chvíle, kdy bych ségru nejradši zabila, ovšem v konečném důsledku uznám, že bez ní by mi bylo mnohem hůř! Byla bych na všechno sama a to by v případě mých nezodpovědných rodičů, kdy si máma klídb píďo sbalí saky paky a uteče za milencem a táta si nabrnkne mou spolužačku, fakt na hlavu. Takhle jsme dvě a já si teprve teď uvědomím, že mám tu svoji superštíhlou, hezčí, chytřejší, šikovnější a úspěšnější ségru ráda.
Ani se nemusím chodit dívat do obýváku, je mi jasné, že bych našla prázdný gauč. Táta také doma není, odkvačil do firmy, jako by se vůbec nic nestalo.
"Musíme si s ním promluvit," rozhodnu se pevně.
"Myslíš, že na nás dá, jo?" pochybuje Klára. "Vždyť si dělají, co sami chtějí, aniž by brali ohledy. Každej si jde přes mrtvoly za svým cílem. Je smutný, že to jsou zrovna mrtvoly vlastních dětí, ale je to tak."
"Tohle se musí nějak vyřešit," usoudím neoblomně.
"Chci vidět, jak," podkopává mou víru, nicméně přistoupí na mou hru, ostatně, v noci jsme se na tom i na spoustě dalších věcí domluvily, a než v jedenáct přikvačí paní Rau-šová, máme už ustláno, vyluxováno, v kuchyni si spokojeně
238
pobrukuje myčka nádobí a právě se společně pouštíme do mytí okna v pokojíku.
Hospodyně spráskne ruce. "Co se vám stalo?!"
"Teď o prázdninách si můžete vzít dovolenou, paní Rau-šová," oznámím jí. "Stejně jste ji chtěla, ne?"
"To by se mi opravdu hodilo, přijede mi dcera, ta starší, co je vdaná v Pittsburku, i s vnoučaty, vidím je jednou za uherskej rok," připustí. "Zkusím promluvit s panem Princem."
"Nemusíte," ujistí ji Klára. "My to zařídíme."
"A jak to bude s obědy...?" váhá ještě.
"Něco ukuchtíme."
"Dobře," pookřeje. "A děkuju, děvčata. Dcera u mě bude dva týdny, kdyby pak tatínek potřeboval, klidně mi může zavolat, nemusí čekat do konce prázdnin."
Zamáváme jí na pozdrav. Tedy, ne že bychom se přes noc změnily a uklízení a vaření se stalo naším koníčkem, to těžko, jenom jsme s Klárou při nočním dumání dospěly k názoru, že v téhle domácnosti musí dojít ke změnám na více frontách. Nejen my, ale i táta musí něco slevit a v něčem přidat, jinak to prostě nepůjde!
"Co Marcela, nenapsala ti?" zajímá se Klára, když vidí, že opět kontroluji mobil. Nečekám žádnou důležitou SMSku, jde spíš o naučený grif, celá dnešní generace nedá bez mobilu ani ránu, máme ho takřka přirostlý k ruce, je to taková spojnice se světem, a znervózňuje nás, když se třeba půl dne neozývá melodie příchozích zpráv či nás nikdo neprozvání. Připadám si skoro jako odepsaná, mrtvá.
"Ne. Mlčí. Já jí taky psát nebudu, tohle musí rozseknout táta, ne ona."
"Jsem na to sekání fakt zvědavá," ušklíbne se. "Nezapomeň na starý český přísloví: když se kácí les, létají třísky."
V poledne na oběd nahoru nepřijde, jak to občas dělává.
239
Buď nemá čas, anebo setkání s námi oddaluje. Tipuji spíš tu druhou možnost.
Po procházce s Ronym si všimnu ve schránce na vratech dosud nevybrané pošty. Vyjmu z ní plnou hrst reklamních prospektů, šetřme naše lesy, a obálku s tátovým jménem a razítkem banky.
"Co ti přišlo?" vyzvídá ségra, když vidí, že hned po návratu vykuchám bílou obálku nožem.
"Mně nic. Tátovi poslali výpis z účtu..."
"Tak proč ho otvíráš, když je jeho?" nechápe.
"Chci se na něco podívat," prohodím a netrpělivě škubu obálku. "Je to výpis ze soukromýho účtu, ne firemního, ten bych samozřejmě neotvírala..." Očima přejedu sloupec položek, nějaké stálé platby, inkaso, výběr v hotovosti z bankomatu, to stále není ono...
Klára se mi nakloní přes rameno. "Hledáš něco určitého?"
"Hm... Platbu kartou."
"Tady," ukáže mi pěstěným nehtem. "Za nákup v hyper-marketu Tesco... a tady ještě jednou, platba ve zlatnictví Moravský šperk. To bude ten tvůj prstýnek, ne?"
"Jo, to je on," procedím skrz zuby a prudce se napřímím. "Nezdá se ti na tý platbě něco podezřelého?"
"Že byl dost drahej?" hádá scestně. "Jé, oni mu ho odečetli omylem dvakrát."
"Kdepak omylem," ušklíbnu se. "On totiž koupil dva."
Ségra se na mě zadívá v krutém poznání. "No nekecej..."
"Ještě si myslíš, že není třeba si s ním promluvit?"
"Asi jo," uzná. "Ale netěším se na to."
Já se toho přímo bojím! Nebude to příjemný hovor, to je mi víc než jasné.
A také samozřejmě příjemný není. Táta ho odkládá, jak může, dorazí domů teprve kolem sedmé večer.
240
"Ahoj," řekne nám, jako by se nechumelilo, leč do tváří se nám nepodívá, a nakukuje do trouby, ledničky i mikrovlnky, kde marně hledá svůj oběd. Z toho, že sedíme v kuchyni u prázdného stolu, mu musí být víc než jasné, proč tu trčíme, že to není kvůli jídlu! "Raušová dnes nevařila?"
"Ne. Nevařila dnes, nebude vařit zítra ani pozítří. Daly jsme jí volno do konce prázdnin, protože má nárok na odpočinek a taky aby si užila vnoučat," vysvětlím mu.
"A kdo bude vařit...?" zeptá se překvapeně. "A uklízet?"
"Že by Marcela...?" zasmečuji.
"Nech si ty jedovatosti," poradí mi, celý nesvůj. "Vy si klidně odřeknete hospodyni, ale abyste připravily samy něco k jídlu, to ne. Jsem moc zvědavej, co budete jíst zítra."
"Zítra ani další dny tu nebudeme."
"Cože?"
"Máma nám nabídla tu jejich chatu, tam se tam na pár dní podíváme. Než se to tady uklidní," oznámím mu.
"Nerady bychom překážely," doplní Klára ironicky.
"Počkejte, holky," promne si unavené oči. "Co jste si to vzaly do hlavy za nesmysl?"
"Nesmysl?! Víš, Hanku bychom rozdejchaly horko těžko, ale Marcelu za náhradní maminku tedy nikdy!" řeknu naplno. "Necháš se zblbnout mladou holkou, že ti to není hloupý!"
"Nebud drzá!" rozkřikne se po mně. "Jak to se mnou vůbec mluvíš? Nejsem žádnej tvůj kamarád ze školy, ale otec!"
"Tak se, proboha, jako otec chovej," požádám ho.
"Nalítnout ve čtyřiceti osmnáctce," odfrkne Klára.
"Devatenáctce," opravím ji. "Máca je o rok starší než já, pro velkej úspěch si jednu třídu zopákla, prolítla k nám."
"Poslyšte, co mi to tu pořád vykládáte?!"
"Ještě zapři, že byla u tebe ve tři ráno v ložnici!"
V rozpacích si rukama pročeše vlasy, chvíli mu trvá, než odpoví: "Marcela je příjemná holka, to nezapírám. Proč bych
241
si s ní nemohl popovídat, když jí bylo smutno a nemohla spát? Měli jsme si snad povídat v koupelně, či co?"
"Táti, neztrapňuj se ještě víc," varuje ho Klára.
"Ty si opravdu myslíš, že jsme tak blbé a skočíme ti na takovej špek?!" Vytáhnu z kapsy výpis z účtu a nechám ho doplachtit na desku stolu. "Máme ti uvěřit, že jsi jí koupil zlatej prstýnek jen proto, zeje příjemná holka?! Ty ses s ní dal dohromady už při těch jízdách! Jo, byla jsem blbá, protože mi nedošly Marceliny narážky dřív, ty její tajnosti s novým objevem...! Koukám, že jste trénovali víc věcí než jen řízení! A taky je mi jasný, čím si prstýnek zasloužila!"
"Nebuď oplzlá!" vyjede na mě. Jelikož neví, kudy kam, snaží se nahnat autoritu křikem. Pěkná ubohost! "I kdyby na těch vašich řečech něco bylo, říkám, i kdyby!, uvědomte si laskavě, že je to moje věc a nic vám do toho není."
Klára se na mě podívá. "A my zrovna myslely, že nám je do toho hodně. Rodina nejsi jen ty, ale my tři."
Tímhle mu sebere vítr z plachet, přestane vysilovat z pozice síly, nervózně zabuší prsty o stůl. "Dobře, to jsem přestřelil. Je to ale složitější, než si myslíte. Posuzujete to jen z vašeho hlediska. Já jsem taky jenom člověk..."
Využiji chvíle, kdy je jeho odpor zlomený a dá se s ním mluvit bez emocí. "S tím, co se stalo, se nic nenadělá a my tě za to nebudeme soudit, spíš nás zajímá, co bude dál."
Nemusí ani odpovědět, abychom na něm poznaly, že to je právě to, co on sám zatím vůbec netuší!
"V sobotu letí Marcela do Emirátů. Do té doby bys to měl vyřešit," poradím mu. "Napořád."
"Proto jedeme zatím na tu chatu," dodá ségra.
"Kdy...?"
"Hned," odvětím. "Už máme sbaleno, čekaly jsme na tebe."
"Nemusíte přece -"
242
"Nemusíme, ale chceme."
"Odvezu vás tam," nabídne, když vidí, že jsme rozhodnuté.
"Není třeba, jezdí vlaky."
Mlčky nás hodí alespoň na nádraží, kde počká, než přisupí lokálka do Krásonic. Strčí nám peníze na jídlo, pomůže s bá-gly do vagónku a stojí na nástupišti, dokud se vlak nerozjede. Díváme se na sebe skrz špinavé okno a obě se ségrou pevně doufáme, že tátovo řešení bude rozumné.
Dojet vláčkem se dvěma vagónky, úplná krásonická střela, do vesničky, která se v sezóně mění na oblíbené rekreační středisko, není žádný problém. Ty nastanou záhy poté -jaksi jsme nedomýšlely, že se s těžkými bágly musíme dovléct pěšky až k chatě na druhém konci rybníka!
Ještě štěstí, že jsou červencové dny tak dlouhé! Pravda, ve finále, tedy když se s bágly potácíme lesní cestou, klopýtáme ve výmolech a zakopáváme o kořeny stromů, máme dost, ale zvládneme to a chatu nakonec najdeme. Nedovedu si představit bloudit lesem o pár minut déle, to by bylo o vypíchnutí oka! Navíc v nás noční les příliš důvěry nebudí. Je to zvláštní, ve městě mohu chodit třeba o půlnoci a sama, aniž bych věděla, co je strach, přitom tam na mě může číhat mnohem víc nebezpečí, než v řídce obydlené chatové oblasti! Tady stačí každé zašustění v keříčcích a obě se zastavujeme, tajíme dech a poulíme oči do šera.
"Máš klíč?" zeptá se ségra napjatě, když s úlevou shodíme batohy. Nejen že ten můj je ohavně červený, ale navíc i nepohodlný, od jeho popruhů mám odřená ramena! Klára vypadá skoro na omdlení, bledá jako smrtka. Rodinné stresy se na ní podepsaly víc než na mně.
"Tadá!" vytáhnu klíč přesně z té kapsy, kam jsem ho na sobotní oslavě mých narozenin strčila. Rychle si vlezeme
243
dovnitř a teprve když za námi zamknu na dva západy, obě si viditelně oddechneme.
"To by mě fakt zajímalo, co tu budeme samy dělat," prohodí váhavě. "V takový pustině..."
Tohle jsme nedomýšlely, no! "Do soboty to přežijeme. Třeba tu kolem nějací sousedi jsou..."
"Míjely jsme tři chaty a nesvítilo se ani v jedné."
"Třeba už spali," pokrčím rameny, porozsvěcíme všechna světla a hned se cítíme bezpečněji. Jakmile je uspokojena jedna lidská potřeba, začnu se pídit o uspokojování těch dalších. Lednice je pochopitelně vypnutá a tudíž prázdná, ve spíži objevím pár instantních polévek, několik paštik, karton trvanlivého mléka, dva balíky minerálek a tři konzervy fazolí. Nic moc menu! Samozřejmě chleba nepatří mezi trvanlivé potraviny, které lze skladovat, takže sním paštiku samotnou. Klára coby správná vegetariánka nejí ani masné výrobky, tudíž paštiku odmítne.
"Instantní hrachovku ale můžeš, ne?" navrhnu a už stavím vodu do rychlovarné konvice.
"Nemám chuť," odmítne. "Nebudu jíst."
"Nejedla jsi ani v poledne," vzpomenu si.
"Ale jo, jedla."
"A co?" v
"Jogurt... myslím."
"To si nepamatuješ?" uchichtnu se, nasypu obsahy sáčků do hrníčků a zaliji horkou vodou. Jeden si nechám, druhý strčím ségře nekompromisně do ruky. "Tohle sníš, rozumíš?"
"Bude mi blbě," ošívá se.
"Proč by ti mělo být blbě z polívky?" nechápu a s chutí se do té své pustím. "Není špatná. Když si ji vylepšíš pepřem, pak přímo delikátní..."
Klářiny představy delikates jsou patrně jiné, polévku spo-
244
lyká s viditelným přemáháním, a tváří se u toho, jak kdyby mi dělala nějaký velký ústupek.
V košíku u krbu se starými novinami objevím červnové číslo časopisu s nevyluštěnou křížovkou, do které se pro ukrácení chvíle u jídla pustím. Oráčova potřeba je otká, ohrazený les obora, olovo má značku...
"Chemická značka olova?" obrátím se na ségru, leč obytná místnost je prázdná. Vůbec jsem si nevšimla, kdy odešla. Že by se odebrala spát...? Vydám se ji hledat a podle očekávání ji objevím na toaletě. "Ty jsi nemocná?"
"Ne,u odsekne a utře si uslzené oči, bledý obličej skropený drobounkými kapičkami potu. "Nic mi není."
"Ta polívka nebyla tak hnusná, abys z ní musela zvracet."
"Nesedla mi," vymlouvá se.
"Bodejť, když celej den nežereš," odfrknu namíchnuté. Ač starší o pouhých deset měsíců, cítím za ni zodpovědnost.
Nestojím jí za odpověď, vytlačí si na svůj kartáček váleček pasty a rejdí jím divoce v ústech, jak usilovně se snaží zbavit pachuti zvratků.
V naší ložnici si otevřeme doširoka okno, takže nemůžeme ani rozsvítit, aby nám dovnitř nenalétali komáři. V prvním patře nemusíme mít strach, že by na nás někdo vlezl. Sehraně se obě opřeme o rám okna. Noc, která obklopuje chatu ze všech stran, je krásně teplá, letní a voňavá. A taky plná nejrůznějších zvuků, z nichž nejvýraznější je žabí zpěv a cvrkot cvrčků. V černé hladině rybníka se zrcadlí noční obloha protkaná výšivkou hvězd. Přímo naproti, přes celou šířku ocasu rybníka, spatříme plápolající ohýnek, občas se k nám dokonce donese čísi smích, který záhy vystřídá drnkání na kytaru.
"I když přírodu moc nemusím a venkov nesnáším, je tu docela pěkně," připustím něco, co bych ještě nedávno nikdy z pusy nevypustila.
245
Klára je větší skeptik. "Bylo by tu pěkně, kdyby tu byl člověk s někým, koho miluje... Pak by to bylo i romantické."
"Víš, co jsme si řekly?" připomenu jí. "Veškeré myšlenky na Sašu, jakožto na všechny ostatní kretény, se zakazují!"
Ségra poslušně kývne, převleče se do obyčejného trička, protože si zapomněla noční košili, ostatně, já jakbysmet, a zaleze do svého pelechu. "Tak dobrou."
Ta noc, jakkoli se jí obávám, nakonec skutečně dobrá je. Spíme obě tvrdě a beze snů, jednoduše odpadneme únavou. Po včerejším bdění a celodenních stresech není divu!
246