6.Ztracená generace
6. ZTRACENÁ GENERACE
Jedním ze dvou dní v týdnu, kdy se člověk může pořádně vyspat, je sobota, ovšem ne v případě, pokud má doma něco tak otravného, jako je náš křeček Pepíno! Vlastně Klářin křeček. Dostala ho onehdy k narozeninám, moc si tehdy přála vlastní zvířátko, ale když zjistila, že i tak malé zvíře má svoje potřeby, jako je krmení a čas od času výměna pilin, přestal ji záhy bavit. Kdyby nebylo paní Raušové, nejspíš by dávno pošel hlady. Hnůj za ségru hospodyně kydat odmítá, aspoň Klára se jí to prozatím neodvážila navrhnout, tudíž ve chvílích, kdy puch linoucí se z Pepí-nova zamřížovaného domečku má grády, postaví nám ho i s klecí do pokoje, aby sestru donutila k akci. Jinak totiž stává jeho rezidence v chodbě, kterou pouze procházíme, takže i když nás ten puch uhodí do nosu, po pár krocích na něj zapomeneme.
Snad od svítání - a koncem června svítá hodně brzy!, má ten neřád největší pilno lítat v kole jako torpédo a blbnout na všech těch plechových prolézačkách, mlátit, vrzat, skřípat a rachotit, abychom se nemohly vyspat! Jistě, stačilo by, aby jedna z nás vylezla z pelíšku a vystrčila smrdutou klec za dveře, ale to se nám jaksi nechce. A pak, proč bych to měla dělat já, když je to její křeček?!
"Kolika let se dožívají křečci?"
Ospale vystrčí rozcuchanou hlavu zpoza deky. "Netuším..."
"Něco ti povím," prohlásím výhružně, "jestli toho ten neřád hned nenechá, nedožije se dnešního poledne!"
102
"Jsi hnusná na mého malého kamaráda," uchichtne se. "Je to přece živá bytost."
"Tak si tu živou bytost odnes někam pryč!"
To by se ovšem sestřička musela vyštrachat z pelechu. Místo toho vytáhne pouze ruku a po Pepínovi hodí bačkoru, trefu má dobrou a sílu, kterou do hodu vložila, také pořádnou! Její malý kamarád si musí myslet, že zemi zachvátilo zemětřesení, jelikož se mu drátěný domeček zvrátí dozadu a pohřbí ho špinavými pilinami.
Neubráním se smíchu. "Tak ti nevím, jestli tohle řešení bylo to pravý..."
"Ale je klid, ne?" prohlásí spokojeně.
"Nejspíš jsi ho zabila..."
Tohle ségru nadzvedne, vyskočí z lůžka a najednou jí na Pepínově osudu hrozně záleží, hraje si na záchranáře.
"Je živej," oddechne si. "Ale nějakej divnej..."
"Poskytni mu dýchání z úst do čumáku," poradím jí.
"Jsi pitomá!"
Mezi dveřmi se objeví táta. "Slyším rachot, snad už nejste vzhůru? To by si zasloužilo zápis do Guinessovky... Panebože, vyvětrejte si ten pušinec, máte tu smradu jako ve vopičárně! A co ten bordel?!"
"Já to uklidím," slíbí Klára. "No, už je zase v pořádku. Asi byl jen v šoku." Hupsne zpátky do postele. "Dobrou!"
"Moment! Snad to uklidíš hned, ne? A vůbec, když už jste vzhůru, koukejte vstát, v půl desátý není zase tak časně. Já vám zatím připravím snídani."
Neváhám se vykutat z pelechu, abych se podívala na ségru. "Co se mu stalo?"
"Spíš něco chystá," tipuje.
Než se oblečeme, umyjeme a v mém případě i nalíčíme, u jídelního stolu na nás čekají krom hrníčků s kakaem i chleby zvící velikosti pařezáků neuměle namazané sýrem. Tohle
103
rozhodně není samo sebou, natož když tatík, který snídal už v sedm, nebo v kolik vstal a šel se projít s Ronym, si uvaří černou kávu, aby s námi mohl posedět!
"Tak jak je ve škole, holky?"
Svou starostlivostí nás málem dorazí! V mnoha rodinách je běžné, že se rodiče zajímají o prospěch svých potomků zcela pravidelně, ovšem jinde nechají růst děti jako dříví v lese a když se z ničeho nic objeví náhlý zájem, nevěští to nic dobrého! Dosud nás vždycky jen dodatečně seřval za špatné známky a další půl rok až do dalšího vysvědčení je klid, tedy až na občasné výkřiky, abychom se místo lítání po večerech radši učily. Těch si ovšem ani jedna nevšímáme.
"Na tyhle stupidní otázky jsme odpovídaly minulou sobotu u mámy," prohlásí Klára otráveně, odstrčí snídani pro dřevorubce a vezme si pouze bílý jogurt. "Prostě normálka."
"No, třeba bych čekal, že začnete vykládat, jak jste se tentokrát zlepšily," zavtipkuje, ovšem zasměje se tomu pouze on. "Přišla mi pozvánka do školy, Andreo. Copak opravdu nejsi schopná se tu chemii naučit?"
"Tentokrát jde o latinu," opravím ho. "Chemii jsem se nakonec víceméně naučila. Jsme tři, kterým latina nejde vůbec, jeden z nich dostane repas. Byla by dost smůla, kdybych to byla já, protože letoškem latina končí."
Táta se kupodivu nerozpálí do bělá, nezačne mi vykládat, že to mám kvůli svému lítání, myslím jen na kluky a kdesi cosi, místo toho mávne rukou: "Nevěřím, že by ten učitel byl tak praštěnej a nechal dělat někoho reparát z předmětu, který už v dalším ročníku nebudete mít."
"Učitelka. Učitelka Vostrá," poučím ho. "A ta je praštěná dost..." Využiji dobré kostelace hvězd a ponouknu ho: "Zkus jí to takhle v pondělí vysvělit, protože jestli vylosuje mě, bude to katastrofa, já reparát rozhodně neudělám."
104
Netváří se dvakrát nadšeně, ovšem v rámci hry na dobrého rodiče hořkou pilulku spolkne a stará se dál: "A dějepis?"
No jistě, další problémový předmět. "Za čtyři."
"Když ti nejde chemie, budiž, té se musí rozumět, ale neříkej, že se nemůžeš naučit pár letopočtů do dějepisu!"
"Nemůžu."
"Proč?"
"Protože žiju přítomností, ne minulostí," uchichtnu se.
Tatík se k ségřině smíchu nepřidá, pouze vzdychne. "Jak válčíš v autoškole? Pomalu budeš mít závěrečný, ne?"
"Za čtrnáct dní a pár," kývnu. "Testy se naučím, toho se nebojím, horší jsou jízdy. Nějak mi to nejde."
"Neumíš jezdit?" užasne upřímně. "Dcera autodopravce?!"
Obě se s Klárou rozchechtáme. "Jakej to má vliv? Myslíš, že se dcery autodopravců rodí rovnou s volantem?"
"To ne, ale mají k tomu určitě větší vlohy," usoudí.
"Tomu nevěř," vyvedu ho z omylu. "Nejde mi to moc ani popředu, natož kdyby po mně chtěli nedej bože couvat...!"
"Nepřichází v úvahu," rozhorlí se. "Dojez a jdeme."
"Kam?!"
"Jezdit," vysvětlí, skoro mě ani nenechá dopít čaj a už mě smýká na nádvoří firmy, kde mi z ojetých pneumatik vytyčí dráhu a já ji mám za jeho asistence projet celou pozpátku! Ještě štěstí, že chlívečky, do kterých mám zacouvávat, nejsou ohraničené nějakým pevnějším materiálem, jinak bych mu jeho miláčka docela určitě pěkně zvalchovala. Když přejedu pneumatiky, není to žádné neštěstí, nic se nestane, pouze automobil poposkočí přes překážku a táta zakvílí. Coby instruktor v autoškole by se živit nemohl! "Stačí!"
"Pro dnešek?"
"Minimálně do doby, než se trochu vzpamatuju. A možná
105
navždy," dramatizuje. "Na tohle bych nervy neměl, to ti řeknu. Musel bych telata jako ty rovnou fackovat!"
"Dovol...?"
"S volantem ses opravdu nenarodila," prohlásí sveřepě, zažene mě posbírat a odkoulet pneumatiky a nahoře v bytě mě pošle rovnou do koupelny. "To je hodin...! Pohni sebou. Kláro, ty taky. Pěkně se oblečte, pojedeme na oběd."
"Nemám hlad," brání se ségra. "Jsem nacpaná ze snídaně!"
"Nacpaná?" užasne táta. "Z jednoho jogurtu? Obleč si třeba ty pěkný šaty, co stály hříšný peníze, jak jsi tvrdila, že bez nich nemůžeš existovat, Andreo, ty taky něco pokud možno slušnějšího než ty hábity... Víš, že nás minule málem odmítli obsloužit!"
"Teda, ty dneska sršíš vtipem," uchichtnu se. "Nemusíš pokaždý vypadat, jak když jdeš na sabat čarodějnic, vezmi si něco normálního. Holčičího."
"Jedeme snad do pražského Alcronu, nebo co?" diví se ségra, ale táta už nereaguje, sám sejde hodit do gala. Ve svých ohozech á la čarodějka z předměstí nechodím úplně všude, tatík jako obyčejně přeháněl, obleču se tedy střízlivěji, když mu na tom tak záleží, i když Klářiných jásavých barviček rozhodně nedosahuji, na tu nemám. "No prosím!" pochválí nás. "A pak že to nejde." "Jsem ohavně konvenční," odfrknu znechuceně. "To jsem zvědavá, do jaký putyky nás vezmeš," baví se Klára. "Když je kolem toho takových štráků!"
Než vysvětlí Ronymu, že s námi nemůže, a než se pes schlíple odplíží trucovat pod kuchyňský stůl, rozječí se zvonek. Situace, kdy byl táta ve stěžejní chvíli odvolán kvůli pracovním záležitostem, už tady byla mockrát! "Oblékaly jsme se zbytečně," podotkne Klára otráveně. "Jo!" vzpomenu si. "Tuhle mi dal pro tebe ten řidič Tomáš
106
nějaká cédéčka, mám je u sebe, kdyby to byl on, ne abys mu řekl, že jsem ti je zapomněla dát!"
"A nezapomněla?" baví se ségra.
Tatík ovšem naše dohady neposlouchá, možná to o těch CD ani neslyšel, otevře dveře do široka s úsměvem tomu odpovídajícím. Zubí se, že by mohl polykat tatranky na ležato! A to kvůli Hance, která stojí za dveřmi i se svými dvěma potomky. Podívám se na Kláru a oběma nám dojde příčina tátovy podezřelé ochoty a zájmu! Chtěl si nás naklonit kvůli své účetní a milence v jedné osobě a těm dvěma chlapečkům, kteří jako by z oka vypadli Harrymu Potterovi. Malí, brejlatí, s dychtivými výrazy v obličejích. Prostě ta nejhorší možná sorta kluků v předpubertálním věku!
"Ahoj," pozdraví nás Hanka vespolek. "Jsme přesní, že? Ahoj, děvčata. Tohle je Zbyněk a ten mladší Vítek.
"No, nazdar," pozdravím a Klára se nahlas rozřehtá.
"Pojďte dál, uvážeš mi, Hani, prosím tě, kravatu...?" Jelikož už asi má s Hany Pottery svoje zkušenosti, pro jistotu rovnou vytyčí pravidla: "Sem ne," ukáže na kuchyňské dveře. "Kvůli Ronymu. Jinak můžete všude."
Což je dost přehnané, protože do svého pokoje je zase pro změnu nepustíme my dvě. Kluci okamžitě okukují Pepínův dosud nevykydaný domeček, šťourají mu tam prstíčky, až chudák křeček vztekle prská, než se táta dostrojí, smrdí hnojem a křeččími výkaly oba. Zelenkavé akvárko je zajímá rovněž.
"Jaký máte rybičky?" zeptá se mě ten mladší.
"Piraně," odpovím tajemně. "Radši nechoď moc blízko..."
"Žádný nevidím," pochybuje ten starší.
"Protože jsou neviditelný."
"Neviditelný piraně?" zírá menší Harry Potter, div se mu nemizí brejličky.
"Blbost," nevěří mi starší, šťouchne do brášky a domlouvá mu: "Copak ty tam nějaký vidíš?"
107
"Taky nemůže," ujistím ho. "Protože jsou neviditelný."
Klára je z naší konverzace hotová.
"Jako císařovy nové šaty?" vyzvídá Vítek.
"Z toho kluka něco bude," baví se Klára. "Že ty máš ve škole samý jedničky?"
Vítek horlivě přikývne, ovšem ani Zbyněk se nenechá zahanbit: "To je toho! Já je budu mít na vysvědčení taky a to chodím do čtvrtý třídy!"
"Super," pochválím ho. "Tím se pochlubte... strejdovi. Bude mít velkou radost! Nebo jak mu říkáte?"
"Strejda Ota," vysvětlí mi dvojhlasně.
Mrknu na Kláru. No prosím, nejspíš už je ruka v rukávě! To si ale strejda Ota a náš táta v jedné osobě dováže s Hančinou pomocí kravatu a nažene nás všechny do tourana. Ve voze je sice místa dost, ale sedět s kluky na jednom sedadle je jako dřepět v pytli plném blech! Stejně otravné. Bohužel se nám ale nepodaří vyhnout se rodinnému výletu, Klára se sice pokusí, ovšem táta je nekompromisní, a tak se jako jedna velká rodina necháme zavést číšníkem k předem rezervovanému stolu luxusní a drahé restaurace na Hrbáči.
Při pohledu do jídelníčku se mi zlepší nálada, vyberu si kuřecí prsa na španělský způsob, za přílohu zvolím bramboráčky a doufám, že kvalita a chuť jídla bude odpovídat cenám vysokým stejně jako je kopec Hrbáč. Kláře se nepodaří prosadit si pouze šopský salát, podle táty to není pořádné jídlo, tudíž si objedná zapečenou brokolici s nivou.
"Strejdo, víš, že budu mít samý jedničky?" chlubí se Vítek. Od bráchy inkasuje šťouchanec: "Abys nemusel být první! Já je budu mít taky! A víc, když máme víc předmětů!"
"To si zaslouží odměnu," usoudí táta, mrkne na Hanku a prohlásí: "Co takhle jet k moři?"
"Jů!" radují se a jeden přes druhého vykřikují, co všechno si vezmou s sebou, aby se mohli potápět. i
108
Tátu zajímá můj a Klářin názor. "No, holky?"
"Co jako...?" zeptám se podezíravě. "Nemyslíš snad -"
"Pojedeme všichni společně," potvrdí. "Bude legrace."
"Legrace?" převaluje Klára slovo nevěřícně po jazyku. "Táti, proboha, co si představuješ pod pojmem legrace?!"
"Budeme se koupat a chodit na italskou zmrzlinu a večer hrát karty -"
"A člobrdo!" vykřikne Vítek nadšeně.
"A člobrdo," přikývne táta. "Bude nás víc a -"
"Nebudeme se bát vlka nic," doplním pobaveně, ovšem zcela vážně dodám: "Tak tohle jedině přes mou mrtvolu!"
"Se mnou taky nepočítejte," připojí se ségra.
"Děvčata, tatínek to s vámi myslí dobře," přispěchá Hanka tátovi na pomoc, když vidí, že se to celé začíná vymykat jeho režii. Zřejmě to spolu naplánovali dávno!
"My s ním taky," zašklebím se na ni. "Proto mu ušetříme peníze. I tak ho tenhle výlet bude stát celej balík."
Po mé hlášce nastane dusné ticho, Hanka odvrátí zrak. Tátovi trvá, než s odkašláním řekne: "Nejsme na tom tak špatně, abychom si nemohli dovolit jet k moři, nepřeháněj."
"Já už stejně něco mám," ujistí ho Klára. "S kapelou budeme pořád zkoušet a taky chceme se Sašou do Tater."
"A já k moři pojedu i tak, akorát že s Peťou, Danem a Ester. Mnohem radši do Chorvatska s nimi, než do Itálie s vámi."
"Můžeme to naplánovat tak, aby se skloubily -"
"No, víš, táti," skočím mu do řeči. "Je tu další věc."
"A to?"
"Ani já, ani Klára nebudeme mít samé jedničky."
Ségra se rozřehtá, až drcne do své mattonky, ta se překotí a část jejího obsahu skončí Hance v klíně, zbytek se vsákne do krásně růžovoučkého ubrusu. Pingl je v tu ránu u nás, stejně po nás pořád civěl, no, spíš tedy po Kláře, abych byla objektivnější, a nedbaje ségřiných omluv ubrus vymění za
109
čistý. Musíme si každý zvednout svoje pití i skleničky, talíře i příbory, no prostě akce na pět minut a pozornost všech ostatních hostů soustředěná na nás jako na burany, co si vyrazí na sváteční oběd do lepší restaurace a neumí se chovat.
Každopádně hovor o Itálii je zpřetrhán a nikdo na něj nenaváže ani pak, když se zase spořádaně pustíme do jídla. Hanka, které je trapné ticho rušené pouze výkřiky obou Potterů, všechno je zajímá a na všechno se ptají, se pokusí o konverzaci sama, ovšem vybere tu nejvíc pitomou možnost, tedy hovory o škole. "Samé jedničky nejsou všechno, důležité je, že vás škola baví a že budete chtít určitý obor nebo předmět studovat dál."
"Baví?" vyprsknu. "Mě tedy vůbec."
Hanka je konsternována. "Ne... ? A co budeš dělat po maturitě? Kam pak půjdeš?"
"Na pracák," ujistím ji.
Klára má co dělat, aby nás nepoprskala brokolicí.
"Copak ty nemáš žádnou představu? Nevíš, čím chceš být? Ani ty, Klárko?"
"Já jo. Já budu popelář," těší se Vítek.
"A já automobilovej závodník," dodá Zbyněk.
"Já budu zpěvačka," prohlásí Klára pobaveně.
"A já chci být princeznou," ozvu se. "Ne, vlastně to už jsem, tak to radši královnou."
"Carevna je víc," napoví mi ségra. "Miř trochu výš."
"Výš...? Tak kosmonautkou, to je hodně vysokej cíl!"
"Andreo! Kláro!" zasáhne táta. "Nemůžete mluvit vážně?"
Trhnu rameny. Zatímco ségra řekla své skutečné přání, rozhodně by se chtěla živit zpěvem se svou nebo jinou kapelou než účetnictvím, to jí věřím, já jsem si vymýšlela. Kosmonautkou bych tedy opravdu být nechtěla, haha, dělá se mi blbě i na kolotoči. Pokud se mi podaří odmaturovat, ráda bych se dostala na nástavbu kolem cestovního ruchu,
110
nejvíc by mě bavilo pracovat v cestovní kanceláři, dělat profesionální průvodkyni nebo tak něco, ovšem s tím se svěřovat zrovna tátově milence nehodlám.
Klára se povrtá ve své brokolici a odchází na záchod, já zblajznu svůj oběd do posledního sousta a chci ji následovat, ovšem nevšimnu si cípu ubrusu, který se mi připlete do cesty, a jelikož sedím u zadní stěny, tudíž musím zpoza stolu vylézt přes sestřino místo, vezmu ho nechtěně s sebou. Ne až na zem, to mě dřív ostatní zarazí a většinu sklenic a lahví pochytají, Vítkův pomerančový džus a můj zbytek koly však katastrofě neujde.
"To snad... Nemůžeš dávat pozor?!" spustí táta a chudák pinglík má opět plné ruce práce.
"Nic se neděje," zamumlá ne zrovna nadšeně.
"Neudělala jsem to schválně," hájím se, ale protože mi celá situace přijde k smíchu, táta mi nejspíš nevěří.
"Vás tak někam vzít!" vysiluje polohlasně, když opět sedí u čistého stolu. "Vezměte si příklad z kluků, jsou mnohem mladší, ale stolovat a chovat se umí lépe!"
"Asi jsou lip vychovaní," tipnu důvod.
Ne, výchovou to nebude. V té chvíli se totiž Vítek pokusí naharpunovat okurku na svém talíři, ta se mu i s vidličkou smekne a jemu se podaří odpálit celé kuřecí prsíčko na ubrus, kde po něm zůstane pořádná skvrna.
"Jé, to je skoro jako mapa jižní Ameriky," blýskne se svými znalostmi Zbyněk, ovšem tentokrát se pochvaly nedočká.
"Prosím vás..." mávne Hanka na číšníka, který nás pozoruje s velice nerudným výrazem.
"Nepočkáme raději, až budete všichni po obědě...?" navrhne ledově a my s Klárou, která se mezitím vrátila, nemůžeme.
"Dobrá," kapituluje táta. "Co vy dvě stojíte? Sedněte si, počkáme, až kluci dobaští, a vyjedeme si na výlet. Napadá vás něj akej hrad nebo zámek, který bychom mohli navštívit?"
111
"Můžete třeba na Pernštejn, tam se vám bude líbit," po~ radím jim.
"Počkej, jak - můžete?"
"Normálně. Bylo to dobrý, dík za oběd, táti, a ahoj. Užijte si výlet," rozloučí se Klára.
"A nezapomeň dát větší spropitné, za tři ubrusy a tak... Abychom sem příště mohli a nedošlo na tvoje slova, že nás odmítnou obsloužit," bavím se. "A ne kvůli mýmu ohozu. Čau."
"Jak se dostanete zpátky do města?" zrazuje nás Hanka.
"Jen ať se projdou," ušklíbne se táta pomstychtivě. "Ono jim to neuškodí. Aspoň si provětrají hlavy a můžou cestou popřemýšlet, jestli by přece jen nebylo lépe na výletě."
Táti, kde žiješ! Stopneme si první auto, které nás míjí snad sto metrů od restaurace, v Bakově jsme během pár minut a řidič si kvůli nám dokonce zajede, aby nás mohl vysadit až ve Větrovech.
Stejně se doma moc nezdržíme. Sotva se převlékneme, už zase mizíme. Klára nejspíš za Sášou a na zkoušku těch pak z kapely, já do Pyramidy. Teď odpoledne nemám šanci zastihnout ani Peťara, ani Ester, každopádně beru klub za strategické místo vhodné ke všem schůzkám, pokecám se známými kluky, kteří tu dřepí už od odpoledne, a pošlu dvě S.O.S. přes svého mobilního operátora, první Peťarovi, druhou Ester.
JSEM SAMA, JSEM V PYRAMIDE A TOUŽÍM PO TOBEU! PRIJD, LÁSKO, MOC SE NA TEBE TESIM! TVOJE ANDY.
TRCIM V PYRAMIDE A NIKDE NIKDO. SEZEN DANA A PRUĎTE, PETAR SNAD TAKÉ DORAZÍ.
Předpokládám, že se co chvíli můj kluk i moje kamarádka objeví. S Lukášem, strašně hezkým klukem, který je však pro normální život ztracený, protože jede v perníku, si dám zatím jedno pivko, s Mírou, o němž všichni ví, zeje na kluky
112
a ještě šlape za peníze, druhé, a stále se nic neděje! Znovu ty dva lenochy prozvoním. Krucinál, aspoň napsat by mohli, když jim to tak dlouho trvá, neubylo by je!
"Poslyš," napadne mě zeptat se. "Neznáš Vojtu Kubeše?'4
"Nic mi to jméno neříká. Kdo je to?"
"Jeden kluk. Jezdí na vejšku do Prahy."
"Takovejch je," zasměje se. "Odkud bych ho měl znát?"
"Myslela jsem, že se třeba sdružujete v nějakých klubech nebo třeba na netu. On je taky buz... gay."
"Buzík, posluž si," dovolí mi Míra nevzrušeně, je patrně zvyklý. "Fakt ho neznám, bohužel. Proč?"
"To je jedno," mávnu rukou. "A promiň, nechtěla jsem..."
"V pořádku," ujistí mě. "Není na tom nic špatnýho. Rozhodně mám radši lidi, kteří nazývají věci správnými jmény, než ty, co nám říkaj gayové a nejradši by nás pálili na hranicích."
Dopiju pivko. "Já proti vám nic nemám."
"Vím," kývne. "Jinak bych se s tebou přece nebavil."
Pak se zastydím. Pěkně kecám! Sice si myslím, že netrpím předsudky a díky Mírovi, který je fajn kámoš a dá se s ním vždycky dobře pokecat, jsem vůči homosexuálům tolerantní, ale co Vojta...? U něj se mi hodí posmívat se mu kvůli jiné orientaci a ještě si díky tomu připadám nad ním! Vojta je prostě výjimka. Protože je to debil, no.
Prozvoním ty dva lenochody asi po osmé a konečně se dočkám odpovědi! Nejdřív odepíše Ester:
PROMIŇ, ALE JSEM S DANEM NA PERNŠTEJNE A PAK PŮJDEME KNIM, BUDEMITVECER VOLNY BYT... CHA-PES:-)DRZ MI PALCE!
To je super, ušklíbnu se v duchu. Tak já je seznámím a oni si klíďo pídb rajzují po výletech sólově!! Prosím, mohli jsme se na Pernštejně potkat. No... tak to ani náhodou! On je
113
rozdíl vyjet si na hrad se svým klukem, než s tátou, Hankou a tou její psychotickou rodinkou! Škoda že jsme se s Peťarem nedomluvili a nejeli s nimi...!
UŽIJ SI TO, popřeji jí poněkud ironicky. A DRŽET TI NEMUSÍM, ŠTACI, ZE TYPODRZIS DANOVI!
Chvíli poté se mi displej mobilu rozsvítí přijatou zprávou nanovo, očekávám, že se Ester ohrazuje proti mé sexistické narážce, ovšem tentokrát je odesílatelem PETAR.
NECEKEJ, NEMAM CAS.
Nevěřícně zírám na pouhá tři slůvka, která mi věnoval. Za celý den se neozve, a pak napíše tohle!! Petr není můj první, Klára měla pravdu, k vodě mě pustilo hodně kluků. S ochlazením citů mám tedy dost zkušeností a z Peťarova chování posledních dní mi naskakuje husí kůže! Ne, blbost, slyším jen trávu růst. Peťara nemohu srovnávat s těmi ubožáky, se kterými jsem trávila čas před ním! Peťar je ten pravý. Jedinečný. Peťara miluji!
TO JE SKODA... :-( TESILA JSEM SE NA TEBE! MOC MI CHYBIS. PROČ MI ASPOŇ NENAPÍŠEŠ NĚCO HEZKÉHO?
Tentokrát mi přilétne odpověď kupodivu hned, ale že by mě potěšila, to tedy ne: NEMAM KREDIT.
TY UZ NEMAS MOBIL NA SMLOUVU??
NE
A mám to zadarmo, jak by řekl Béda Trávníček. Sice mu pak pošlu ještě asi pět zpráv, ale neodpoví mi na žádnou. Nejspíš mu kredit definitivně došel, což je tedy smůla. Moje smůla! To, že poslední esemesku doslova vyplýtval napsáním dvou písmen místo stošedesáti, kolik se jich do jedné zprávy za tutéž cenu vejde, mi také nálady nepřidá.
Zůstanu v Pyramidě až do jedenáctého autobusu, nechce se mi jet domů a povídat si s Ronym, neviditelnými rybičkami či Pepínem. Vlastně tátu i přes svou averzi vůči Hance chápu!
114
S večerem je klub narvaný, hudba také perfektní, zapařím si s kámoši a bavím se dobře, ale... bez Peťara to není ono.
Poslední letošní školní týden se učí pouze dopoledne, odpolední vyučování odpadá jak na naší škole, tak na obchodce a patrně i na všech ostatních školách. Hodíme si s Klárou korunou, kdo půjde na vycházku s Ronym, jak nám nařídí táta, který odjel na informativní schůzku rodičů nejhůře prospívajících žáků, a protože panna padne Kláře, sestřičce nezbyde nic jiného než připnout Ronymu stahovací obojek a vyrazit. Krásného počasí využiji k opalování se na terase, kam se přestěhuji s dekou, krémem, rádiem a knížkou. Musím nachytat bronz, abych nejela do Chorvatska jako sýr! Ester se díky své jemné pleti opalovat nemůže, vyskákaly by jí tak akorát pihy, ta mít lepší barvu než já nebude, no, ani postavu, pomyslím si spokojeně, tak ať vypadám co nejlépe! Tedy, pokud si Peťar na nějaké Chorvatsko vůbec najde čas... Za dnešek mě pouze dvakrát prozvoní, ale jsem ráda i za to. Znamená to, že na mě myslí!
Číst se na terase dost dobře nedá, slunce se odráží od bílých stránek a brzy mě z něj bolí oči, radši se převalím na břicho, abych si opálila i záda a zadeček. Na terasu není odnikud vidět, mohu si dovolit válet se tu pouze v uzoučkých tangách. Dávám si pozor, abych neusnula, nerada bych se spálila. Dá to zabrat odolat těžké malátnosti! Obracím se jako biftek na pánvi, pěkně stejnoměrně po obou stranách, a brzy si připadám vysušená jako treska. Místo knížky jsem si měla radši vzít minerálku! Přemohu lenost a jdu si pro ni.
Zazvonění zvonku mě zastihne s rukou na klice koupelny. Otevřu jen tak na škvírku, před ňadry knihu jako štít, co kdyby to nebyla zapomnětlivá Klára, že. A také není! Ten člověk si sem poslední dobou chodí jako domů, fakt.
"Cédéčka jsem tátovi dala," řeknu mu hned na úvod.
115
"Já vím, mluvil jsem s ním. Říkal, že si mám pro ně dneska dojít, už šije přepálil."
"Ale on není doma," zklamu ho.
"On možná, ale ta cédéčka určitě jo," napoví mi. "Nemusí mi je dát on osobně... Nemohla byste se po nich mrknout? Potřebuju je dost nutně."
"No, mohla..." zaváhám, leč k ničemu dalšímu se nemám.
Chvíli na mě zírá, pak se zatváří podezíravě: "Neříkejte mi, že zase -"
Nenechám ho dopovědět, aby si nemyslel, že jsem suchar, otočím se k němu zády a odkráčím ke dveřím obýváku. Teprve v nich se mírně pootočím a zjistím, že se na mě celou dobu díval s otevřenou pusou. Nic jiného jsem ani nečekala! Těžko si nechá ujít pohled na holku, jejíž nahotu kryje titěrný proužek tang kolem pasu! Zmíněná cédéčka leží na stolku u počítače, protože se z obýváku dostanu tak akorát do tátovy ložnice, půjčím si jeho tričko, které převléknu přes hlavu. Je mi delší, dosáhne až pod zadek. Teprve pak mu cédéčka s úsměvem přinesu.
Za těch pár metrů předsíně mě prolustruje od hlavy až k patě. "Že děkuju. A vyřiďte Otovi, ať mi zavolá kvůli tomu fotbalu, jo? Počkejte, on vlastně nemá moje číslo... Nemáte po ruce něco na psaní? Nadiktoval bych vám ho..."
Na poličce pod velkým zrcadlem seberu Klářinu růžovou rtěnku a devět číslic napíšu rovnou na hladkou plochu zrcadla. Tady ho tatík rozhodně nepřehlédne!
"Dík," poděkuje za všechny moje služby. Od schodů se otočí a dodá: "Jo a ty minišatičky vám děsně sluší, to jen tak na okraj, kdybyste to nevěděla..."
Potěšené za ním zabouchnu dveře. Je docela milý, to se musí nechat. A fešák... Neváhám si jeho číslo zapsat do paměti svého mobilu. Jeden nikdy neví, kdy se mu může hodit. Rozhodně si ho ale neschovávám kvůli tátovi!
116
Klára s Ronym dorazí až za další půlhodinu, přijde za mnou na terasu, svleče se do kalhotek a plácne sebou vedle.
"Vy jste šli pochod Praha-Prčice, či co?"
"To ne, ale potkali jsme dole Tomáše, toho řidiče, jak se ti líbí, a nějak jsme se zakecali."
"Co to meleš? Kdo říká, že se mi líbí?!"
"A ne?" uchichtne se. "Otáčíš se po něm..."
"Protože vypadá dobře, ale to neznamená, že po něm jedu. Ostatně, tobě se snad nelíbí?"
"Jo, je hezkej," připustí. "A hlavně správnej cvok."
Hm, tak tohle nevím, těch pár vět, které jsem s ním prohodila, o jeho povaze moc nevypověděly.
"Jak se jmenuje ta babka, co bydlí u autobusový zastávky? Mráčková? Tak ta si na mě bude určitě stěžovat," zasměje se.
"Cos jí udělala?"
"Já nic," hájí se. "Šli jsme s Ronym dozadu ke starý skládce, tam jsem mu odepla vodítko, ať má radost ze života, lítal jak blázen, nosil klacíky, pohoda... Jenže pak se k tomu připletla paní Mráčková s ještě jednou babkou."
"On se s nimi chtěl přivítat?" uchichtnu se.
"S nimi ne," odmítne. "Jenže ony věnčily yorkshira..."
"Ježíši," vyděsím se. "Uválel ho k smrti?"
Rony je totiž hravý tvor, jenže má velkou sílu, chybí mu odhad a nechápe, že třeba s jezevčíkem nemůže válet sudy!
"To ne, ony ho rychle vzaly do náruče a pak ho držely dokonce nad hlavou," zachechtá se. "Rony nechápal a chtěl ho dostat dolů, skákal a dotíral... Než jsem doběhla a uvázala ho, asi si dovedeš představit, jak ty dobré ženy vypadaly."
Nemusí zacházet do podrobností, v noci pršelo a zvláště v okolí skládky kaluže vydrží dlouho.
"Tolik sprostých slov najednou jsem v životě neslyšela
117
I
- a to kluci v kapele nejsou žádní estéti!" dodá a my se řehtáme, že je nás slyšet až na nádvoří.
Táta nás rozhodně nemohl přeslechnout, protože jakmile zaparkuje tourana, vyběhne schody a objeví se na terase tak rychle, že se ani nestihneme obléct. Vypadá nebezpečně, z výrazu tváře z něj jde málem hrůza.
"Jak si to představuješ, takhle kašlat na školu?!"
"No, o té latině jsi věděl, proto tě tam zvali..."
"Nejde jen o latinu! Nebo si myslíš, že tři čtyřky vypovídají o dobrém prospěchu?!"
Pohodím hlavou. "V pololetí byly čtyři, takže zlepšení."
Klára se neubrání vyprsknutí.
"Můžeš mi vysvětlit tolik zameškaných hodin, když jsi ani jednou nestonala?!"
"To se nashání," pokrčím rameny. "Třeba zubařem..." "Tam jsi byla jednou!"
"Ty ses bavil s Vostrou o docházce?" podivím se jeho znalostem.
"Ne, byla u toho i třídní," vysvětlí. "Myslíš, že mi je příjemný poslouchat takový stížnosti? Mám to zapotřebí?"
"Copak, vykládaly ti ty dvě sudičky, že jste mě měli dát hned po kvartě na jinou školu? Na nějakou lehčí?"
"Ano, to jsme skutečně měli udělat. Strčit tě na nějaký učební obor, aby ses musela živit rukama, protože na to, abys vystudovala a živila se hlavou, očividně nemáš!" "A řekls jim, jak to tenkrát bylo?" "Co jak bylo?"
"No tehdy, v kvartě. Proč sis nepokecal s Vostrou a neřekl jí, že jste měli s matinkou tenkrát úplně jiný starosti než něco tak podružnýho, jako je dceřina budoucnost? Starali jste se každej jen o sebe, řešili jen svoje problémy, mě nebo Kláry se nikdo neptal, co chceme, co si o tom myslíme, nic! Já bych šla jinam ráda, od malička jsem chtěla být kadeřnicí nebo kosmetičkou,
118
pamatuješ? A jestli ti to je zapotřebí... Když jste si s mámou udělali děti, tak jste se o ně měli laskavě starat!"
Táta se po mém plamenném proslovu nevzmůže na slovo, chvíli zírá z jedné na druhou, načež se otočí a zmizí v bytě. Klára tak mlčenlivá není. "To nebylo moc fér."
"Proč?" odseknu bojovně.
"Štěkáš pod špatným stromem," vysvětlí. "To nebyla jeho vina, že si máma sbalila pět švestek a šla za hlasem srdce, jak té hnusárně, co tátovi a nám udělala, vznešeně říká. On za to nemůže. A taky nemůže za to, že zplodil blbou dceru."
"Mluvíš o sobě?" ušklíbnu se.
"Já nebudu mít žádnou čtyřku."
"Známky nejsou všechno, to říkala i ta pitomá Hana. Budeš mít sice trojky, ale jinak jsi úplně vymazaná!"
Vztekle posbírám saky paky a odstěhuji se do pokoje. Klára na terase vydrží až do večera, pak ji tam vystřídá táta s Ronym. Pochopitelně se ti dva nejdou opalovat, tatík si tam jde užít teplého večera a společnost mu dělá Rony plus láhev ferneta.
Trvá mi celou hodinu, než překonám sama sebe a jdu za ním. Nezvedne ani hlavu, i když o mně musí vědět, terasa není zase tak velká, dál hledí k lesu za skládkou. Rony mě přivítá nadšeným poskakováním a zase se vrátí k pánovi, aby se způsobně poskládal pod jeho židli. Kecnu sebou do plastového křesla, nohy volně položím na zábradlí a nadechnu se stále ještě horkého vzduchu. Nedaleké město odtud nevidíme, přesto dokážu přesně určit, kde se nachází. Prozrazuje ho červenavá záře osvětlující oblohu na západě.
"Dáš si?" nabídne mi, ať se s ním napiju. Když přikývnu, sám mi nalije tonik, do kterého opatrně kápne fernet.
"Dík," přijmu skleničku. "Táti? Promiň. Nemyslela jsem to zase tak smrtelně vážně. Nezlob se."
"Nejsem naštvanej na tebe," oznámí mi. "Mělas pravdu, to je na tom to nejhorší."
lit
Na tohle neodpovím, vlastně na to ani odpovědět nejde. Asi po pěti minutách ticha, ve kterém zaplácnu dva komáry, se odvážím zeptat: "Co vlastně ta Vostrá říkala? Dá mi kouli a nechá mě rupnout...?"
"Nechá tě prolézt. Původně nechtěla, bylas žhavěj kandidát, ale... Urovnal jsem to." "Urovnal...?"
Z hluboká vzdychne. "Jo. Stejně jako vloni chemii a předloni biologii..."
Nejradši bych si nafackovala. Na jednu stranu pocítím obrovskou radost, že mě čekají bezstarostné dvouměsíční prázdniny nezkažené reparátem a že v září zasednu do stejné lavice s Ester coby studentka posledního ročníku, na druhou se strašně stydím. Chápu, jak se asi musel cítit on v pozici žebráka, který oroduje za dceru, co škole a učení moc nedá. Muselo ho to stát čest a nervy a možná i peníze... Kdybych to bývala věděla, tak... Tohle přece nejde! Svatosvatě si slíbím, že se ve čtvrťáku budu snažit projít bez tátových pomocných berliček. Kvůli němu, megeře Vostré - a hlavně kvůli sobě! Svědomí provinilce totiž chutná pěkně hořce. A pak, bez matury bych se na žádnou nástavbu, natož nějakou vyšší školu nedostala, to bych si pak ty moje sny o cestovce a průvodcovství mohla nechat leda zdát!
"Dík," hlesnu. "Musela to být pořádná dávka emocí..."
"To jo... Kam se hrabou Rodinná pouta!"
Tenhle vtip se mu povedl, řehtám se nahlas a atmosféra se uvolní, protože táta se ke mně přidá.
"Co autoškola? Pomohl ti ten náš trénink?" zeptá se pak.
"Zítra mám jízdy, uvidíme. Určitě to k něčemu bylo. Příští týden jsou zkoušky."
"Do té doby musíme ještě dopilovat to couvání. Když už jsi tak levá na řízení. "Měl bys vidět Marcelu," uchichtnu se. "Ta mi vyprávěla,
120
jak minule vyvalila sloupek u vrat autoškoly. A to jela popředu, necouvala! Zatočila dřív než měla.44
"To snad ani není možný,44 nevěří mi. "Řekni jí, ať taky trénuje, přece se nenechá vyhodit! Musela by si dokupovat další hodiny."
"Ona nemůže trénovat. Bydlí u babičky a ta auto nemá. Leda u nás, že bys nás vzal obě, z jedny vody na čisto.44
"Ale klidně,44 souhlasí. "Když už mi potečou nervy z tebe, vezmeme to rovnou dvojmo. Aspoň uvidím, jestli jsi tak levá jen ty, nebo celá ta vaše ztracená generace.44
Ten fernet tam s tátou nakonec dopijeme, nezbývá už ho mnoho. Naše generace není ztracená, jak si táta myslí. Jen občas hodně nešťastná. Z lásky. Já tedy rozhodně!!
121