7.Tajemné setkání
/7./
Tajefnné setkáni
Po ne právě dobry'ch zkušenostech vyměním s Danem
hlídání babičky a místo něho doprovázím mámu při jejích
služebních povinnostech. Má toho opravdu hodně, pročež
se rozdělíme, pochůzky obstarám já, mamka ostatní
úkony v bytech starých a nemohoucích spoluobčanů. Paní
Benešové podám doporučený dopis a zaplatím inkaso,
panu Mácovi skočím pro prádlo na mandl, pořídím nej-
rúznější nákupy a podobna velbloudu dvouhrbému je roz-
nesu po důchodcích. Všechno jde v pohodě, přežiji vše-
tečné dotazy, kdypak se budu vdávat, a inkasuji tu a tam
nějaké drobásky od cesty. Nejštědřejší je pan Moučka,
pohled na moje nahé opálené nohy ocení celou desetikač-
kou! S mamkou se opět shledám u paní Beránkové, věčně
nepřív ětivé, nabrečené a velice kritické staré dámy
s pichlavýma očima, které neúnavně šmejdí po všem
a všech. V krátkých elastických šortkách a tričku na ra-
mínka se jí tutově nelíbím, poznám na ní neskrývanou
nelibost.
"To je hrůza, jak ti mladí dneska choděj," zabručí, když
138
před ni začnu vykládat na stůl přinesený nákup: chléb, mlé-
ko, pět dkg šunkového salámu a b1ý jogurt. Babka vše bed-
livě prohlídne a už remcá: ;,Kdes kupovala rohh'ky? V sa-
moobsluze? To jsem si mohla myslet, jsou menší než
z pekárny... Chleba jsem chtěla černej!"
"Vždyt' je," namítnu. ,
"Jenže vysočanskej, a já jím kosteleckej. A co ten jogurt?
Není prošle]?"
"Ne," odvětím důrazně, zátímco mi mamka povzbudivě
klepe na rameno a nabádá ke klidu. "Když si vezmete brýle,
můžete si na dně přečíst datum výroby."
Beránková si je nasadí, prostuduje obal jogurtu ze všech
stran a když na něm nenajde nic závadného, nahlédne do
peněženky. Abych předešla případným dotazům, předložím
babce účtenku i slovní výklad.
"Nákup stál celkem čtyřicet osm korun deset haléřů,
zpátky na padesátikorunu zbývá koruna devadesát. Tady je."
Místo poděkování na mě zašvidrá přes kostěné obroučky.
"A kde je ta padesátikoruna?"
"V obchodě. S tou jsem přece zaplatila."
Paní Beránková zvýší hlas: "Ta druhá!"
Zmateně pohlédnu na mamku. "Jaká?!"
;,Měla jsem tam stovku."
Její drzost mě málem odrovná! "Ne, neměla."
"Chceš tvrdit, že lžu?!" oboří se na mne.
"Chci říct, že jste se spletla," odvětím suše.
"Co si to dovoluješ, ty jeden smrade?!"
"Kdo je u vás smrad?" ohradím se bojovně.
"Snad si to můžeme vysvětlit v klidu," vloží se do našeho
sporu matka od kuchyňského dřezu plného nádobí zapatla-
ného zaschlými zbytky jídel. "Jste sí jistá, paní Beránková?"
"Jako že je Bůh nade mnou!" zvedne ruce. "Ta vaše cá-
cora mě okradla a snaží se ze mě udělat sklerotickou bábu!"
"Nemusím se snažit!" odseknu.
Máma z vlastní peněženky vytáhne padesátikorunu a za-
cáluje pomyslné manko. Ucpat pusu paní Beránkové se jí
ovšem nepodaří, splá nám oběma o sto šest.
139
"Nákupy jsou vaše práce!" vyčte mamce. "Kdybyste si
řádně hleděla svých povinností, nestalo by se to."
Mamka domyje nádobí, aniž by se rozčílila. Obdivuji její
povahu! Mlčet jako ona nedokážu.
"Něco vám řeknu, paní Beránkové..."
"Mirko -" snaží se mě zabrzdit mamka.
"Bůh nad vámi není, protože lžete, jako když tiskne. A za
to přijdete do pekla!"
"Mirko? Dost!" máma mě vyšoupne za dveře bytu. Sedím
na chodníku a třesu se nespravedlností. Jakmile se objeví
na ulici, zaútočím: "Divím se ti, že můžeš dělat tuhle práci!
Ona tě okradla, ne já ji! Necháš si nadávat od takový = `
"Je to moje vina," prohlásí hlasem postrádajícím emoce.
"Neměla jsem tě k paní Beránkové posílat. Jsou s ní potíže
vždycky... Přesto tobě nikdo nedal právo být na ni drzá."
"Neměla jsem právo říct jí pravdu do očí?!"
"Nevíš, jaké ta paní prožila věci, že takhle zatrpkla. Je
stará, opuštěná a nemocná. Co kdyby po tvém výstupu do-
stala infarkt?`Chtěla bys ji mít na svědomí?"
Trhnu rameny. "Tahle baba má tuhej kořínek."
"Ber to tak, že ne každá stará paní je-babička jak od
Božény Němcové," poradí mi.
"Život je děsně složitej," vzdychnu nahlas.
"Proto by ses měla snažit si ho předem co nejv'ic ulehčit.
Mirko. A užít si mládí. Jsi v tom nejhezčím věku, kdy ui
nejsi dítě, ale starosti dospělých se tě zatím netýkají. Ro-
zumíš mí? Mirko...? Kam koukáš?"
Odtrhnu zrak od Zítkovic vilky. Jen jsem pokradmu kon-
trolovala; zda u nich někdo není na zahradě... není. Škoda!
Zato vedle u Boháčků je plno, všichni rámusí a hlomozí,
když společnými silami připoutávají lod'ku na zahrádku auta.
"Mají pěknou pramičku; vid'?"
Mamka potlačí úsměv. "To jistě... Miruš? Řekla jsem
užít si mládí, ne si ho nějakou zbrklou hloupostí zkazit."
V té chvli naštěstí mamku pozdraví pan Boháček
a o změnu tématu se postaráno.
,,Kde je babička?" zeptám se Dana, který visí v síti za-
140
hradní houpačky, chroupe chipsy a čte si magazín Koktejl.
"Usnula," odpoví nevzrušeně. Prostě vegáč! Ach jo, kluci
jsou stejně klikaři! Pak si vzpomene: "Byl tu Alex."
Ztuhnu na prvním schodu. "No a?"
"Zdálo se mi, že přišel za tebou."
Zatajím dech. "On... ři'kal něco?"
"Ne, ale prostě mi to tak připadalo."
"Hm, tak to se ti opravdu jen něco zdálo."
"Asi," uchichtne se.
Mamka dorazí vzápětí. "Všechno v pořádku?"
"Jasně," odvětí bráchové duo.
"Co motorka, je pojízdná?"
"Jezdí," chlubí se Renda. "Akorát vypadá jak popelnice."
"Na vzhledu nezáleží. Odvezeš Mirku do města, ano?"
"Mě?" podivím se. "Nepotřebuje jet do -"
"Kolik ti chybí na tu sukni tvých snů?"
Moje zlatá máma! Dodá mi zbyteček, bolestné za babu
Beránkovóu, která ze mne udělala zlodějku, a brácha mě
hodí s tím svým střepem do Bakova k butiku u nemocnice,
kde báječná sukénka čeká právě na mne.
Přležitost ukázat se veřejnosti a především nevěrným ka-
nnarádkám dostanu ještě týž večer. Eva Pé tlačena černým
svědomím mi zavolá, jestli bych se s nimi nešla jeknout na
noční natáčení, a já souhlasím. Kvůli sukni ochotně!
Nakonec svého rozhodnutí nelituji. Osvětlené a bohatě
nasvícené prostranství před zámkem, kam se sjíždí nádherné
kočáry s vyšňořenými princeznami, vyvolává pohádkový
dojem, že se člověk propadl v čase do jiné doby a nemá na
sobě mini, lambádu a přes záda přehozený svetr, nýbrž šus-
tivou róbu pošitou perlami a diamanty, a že co chvli potká
krásného prince, který zahoří láskou na první pohled...
"Máš skvělou sukni," všimne si Eva Pé, sotva se k ním
přes kvanta diváků protlačím. V podstatě sí mě tím udobří.
"Kdes ji sehnala? Je boží."
"Takový prodávají Vietnamci," prohodí Eva Ká zlo-
myslně.
141
"Až ji někde uvidíš, dej mi vědět, jo?" zakřením se n
ni mile. To tak, rozčílit se a udělat ti radost, ty kráčmero
"Tu bych chtěla," přeje si Zuzana a spolu s Evou Pé rr
ji obdivně oštipují. Využiji přehrávky na smeč:
"Koupila jsem si ji za honorář. Účinkování za provaz
je totiž finančně výhodnější, než před nimi, víš, Evi?"
"Tss," udělá, jelikož se na víc nevzmůže. Pak už do seb
nevrtáme, protože David zařve "klid", rejža křikne "akce
a klapka si pospíší s větičkou "příjezd kočárů před plesem`
kterou během následujících dvou hodin zopakuje ještě a;
patnáctkrát, než je se scénou, jež bude mít ve filmu délk
pár vteřin, režisér spokojen. Večer mezitím ustoupí noc
ovšem natáčení zdaleka nekončí a teprve nyní začne b;
zajímavé, nebof se filmový štáb přesune za zámek, výkonu
reflektory, od kterých sálá úděsné vedro, nasvítí strom
mezi kterými se bezcílně prodírá princ Vítek, jehož se ple
sové křepčení netýká, a aby toho nebylo málo, je přepade
partou šesti loupežm'ků najatých zlou macechou. Tahle scén
má grády, loupeživými ryriří není nikdo jiný než skupin
historického šermu, jež se svými kordy opravdu umí zacha
zet, čepele zvoní a jiskry létají!
Každopádně je na co se dívat! Navíc natáčení v pokročil
noční době má další nepřehlédnutelnou přednost, nejen z
je víc než romantické, ale nemusíme se dokonce ani tisu
v houfu, protože diváků stále ubývá. Rodiny s malými dítk
odešly první, starší občané to vzdávají úderem jedenáct
na čumendě zůstávají pouze hloučky neúnavné mládeže. Ti
prve tehdy si kousek opodál všimnu v chumlu kluků fotb
listů, Dana a spol, také Alexe. Překvapí mne to. Nemě
jsem o něm tušení! Bráchu jsem za večer několikrát zahlédl
objímal se s Adrianou a vůbec se jejich parta nedala př
slechnout, co chvíli se z ní ozval výbuch smíchu, až je mus
asák David krotit, aby nerušili natáčení...
Alex můj pohled zachytí, musel se zrovinka dívat se
k nám!, a na dálku váhavě kývne. Zmátne mě tím, ohlédá
se, komu jeho pozdrav patří, ale protože za mnou ani ved
mne nikdo nestojí, holky si kecly do trávy, což já jsem
142
v nové sukni dovolit nemohla, nechci ji hned zazelenit, ne-
jisté gesto si rozpačitě přivlastním. Oplatím mu stejně, leh-
kým přikývnutím hlavy, aniž bych přidala úsměv. Na krátký
okamžik se zdá, že se k mně vydá, učiní dva kroky dopředu,
nicméně pak si to rozmyslí, přelétne očima holky kolem
mne a zase se zastaví. Možná ani jít nechtěl, pomyslím si
zklamaně. Zklamaně?!? Mohla bych být ráda, kdo ví, co
by mi přišel oznámit za bombu... Hlasy mého podvědomí
nejsou jednotné, ten druhý, zákeřný, mi našeptává, že ted'
už by ke mně sprostý nebyl...
V náhlém popudu dám sama sobě test. V duchu napočítám
do sta, pak se na něho podívám a jestli jeho pohled opět
nachytám na své tváři, bude to znamenat že... že bych dejme
tomu mohla doufat v jistý obrat k lepšímu. Pokud se na mě
dívat nebude, je to jasné jak facka. Peče na mě.
Odpočítávat začnu velice zvolna, hlavu násilím držím od-
vrácenou, abychpavučinu pověr nepřerušila, leč u padesátky
nabírám tempo a kolem osmdesátky chrlím jednu číslici za
druhou, jen abych to už měla z krku!
Devadesát osm, devadesát devět, sto! Škubnu hlavou jako
na pérku a nechápavě brejlím přes celou natáčecí plochu.
Marcel něco vysvětluje Kláře a Ivaně, Benda do sebe klopí
obsah pivní láhve, Dan se vášnivě líbá s Adrianou... Alex
nikde!!! Dobrá vývrtka, pousměji se v duchu. S řešením
situace typu C jsem ve svém testu jaksi nepočítala. Každo-
pádně ho zahrnu do béčka. Neuspěla jsem. Je to ještě horši,
než kdyby se na mě nedíval! Závěr je víc než jasný. Jsem
mu volná. I když mě ten kluk smrtelně urazil, strašlivě na-
štval a ši'leně znemožnil, což by, narodit se na Sicílii, spravila
leda krevní msta, přesto jsem rozhozená.
"Nevím, jak vy, ale já jdu domů," oznámím holkám.
"Ještě není konec," oponují mi.
"Když se vám chce civět pořád na totéž do zblbnutí do-
kola," pokrčím rameny, dodám "čau" a aniž bych se s nimi
pokusila domluvit na nějaké společné akci na zítřek, pro-
smyknu se houštím, abych obešla plochu zabíranou reflek-
tory a dostala se na cestičku podél zdi parku. Obcházet
143
zámek a vyjít předním vchodem by bylo vyloženě zpáteč-
nické, a pak, jestliže se tu nebojím za normálních okolností,
ted; kdy je část parku plná lidí, teprve ne.
Náhle se mi zazdá, že jsem zaslechla prasknutí větvičky.
Otočím se. Na cestičce slabě ozářené měsícem není ani noha,
přesto mám pocit, jako by mi někdo stál v zádech. Na oka-
mžik zatajím dech a všemi smysly vnímám zvuky noci.
Vzdálené výkřiky pana režiséra a plechové řinčení zbraní,
zblízka pak cupot myších nožiček, zaskřehotání nočního ptá-
ka, zahoukání výra, v oboře mají hnízdiště, žádný div, šum
větví v sotva postřehnutelném vánku a dřevěné vrzání, které
si vysvětlím jako tření dvou kmenů stromů o sebe. Nic,
co by do tohoto záběru nepatřilo, pomyslím si ve filmařském
slangu. Tedy, Miroslavo, ty váliš! Hotová hvězda a -
Ted' jsem něco slyšela. AIe co? Upírám oči do prostoru
nízkých smrčků, od jejichž předchůdců dostal zámek jméno,
nicméně temnotu se mi prokouknout nepodaří. Škoda, že
filmaři nevystrčili za pravý roh zámku jeden ze svých silných
reflektorů, napadne mne. Takhle vidím pouze lesík jakc
hradbu a nezřetelně siluety korun smrků proti světlejší ob
lóze: K zámku odtud dohlédnu pohodlně; jenže ani to m
nijak nepomůže, protože veškerá boční okna jsou tmavá
fiktivní ples probíhá v sále za vstupní branou zepředu, a slabá
světlo linoucí se z horních tři oken pouze škvírami pód dře
věnými žaluziemi nelze počítat, takové by nenalákalo an
Jeníčka s Mařenkou! No, asi jsem neslyšela nic, usoudím
otočím se a udělám tři krůčky; když se to ozve znovu.
Mimoděk se mi naježí chloupky na pažích. Někdo t~
je. Stopuje mne a nemá ani tolik odvahy, aby vylezl z mlází
"Alexi?" prolomím napjaté ticho otázkou.
Neozve se mi. Chce mě postrašit, frajer! Pokusím se h
vyprovokovat: "Blbý vtipy, fakt. Stejně jsem tě viděla."
Ticho by se dalo krájet. No dobře, chlapče, uvidíme, kd
je lepší! Aby mě neměl na bělounkým pískem vysypan
cestičce jako na dlani, ustoupím mezi stromy a splyn
s tmou. Velice opatrně se mu obloukem pokusím dostat d
zad. Oboru znám jako své boty, na rozdíl od tebe! Jistě j.
144
už zapomněl zkratky a tajné cestičky, které jsme kdysi po-
užívali...
Z her na Indiány a stopaře provozované s bratry a jejich
kamarády mám dobrou průpravu, umím našlapovat tak, aby
pode mnou praskalo co nejméně větviček, a využívat stínů.
Když si myslím, že jsem se dostala do Alexovy blízkostí,
přilepím se k tlustému kmeni borovice s hrubou kůrou, po-
malu se vydýchávám a čekám, kdy se prozradí. Třeštím oči
k cestičce, kde se musí vynořit, a najednou -
Trhnu sebou tak mohutně, až se klepnu čelem do borovice.
Ucítím jeho dech těsně za sebou!
"Alexi?" vyhrknu a ještě ani nedořeknu a už se mi roz-
klepe hlas. Ten, kdo se objeví na dva kroky ode mne, v žád-
ném případě není Alex!!! V té tmě neznámého zaregistruji
pouze jako vysokou mužskou postavu zahalenou do dlou-
hého hábitu s obličejem bez tváře! Nedokážu to popsat, ale
ve tváři má tmu. Žádné oči, žádné bělmo, žádný nos! Neujde
mi, že se mě lekne stejně jako já jeho, škubne sebou.
"Co chcete?" hlesnu se zakoktáním.
"Vylekal jsem tě?" zašeptá. Nepoznávám ho ani podle
hlasu, ostatně, ani by to nešlo, šepot zkresluje a navíc zní
šíleně děsivě, až mi běhá mráz po zádech.
"Kdq jste?!" zeptám se a bůhvíproč taky šeptám, asi je
to nakažlivé, neodvážím se promluvit hlasitě.
Neznámá příšera vystoupí z mlází na cestičku á rázem
z ní je rytíř s dlouhým pláštěm, kloboukem s pérem a černou
škraboškou na obličeji. Kolena se mi málem podlomí sla-
bostí, tak moc se mi uleví. Spletu si člověka s maskou s ho-
rorovou zrůdou! Páni, mám dost bujnou fantazii.
"Vy natáčíte i tady?" zeptám se polohlasně.
Odpoví mi ochotně, avšak zase šeptem: "Ne, šel jsem se
jen trochu projít, než na mě přijde řada, jinak bych na place
usnul. A co tu děláš ty?"
Dojde mi, proč šeptá! Asi se tu ulejvá a nechce se pro-
zradit, rejža courání hercům netoleruje. Přizpůsobím se
a přejdu na šeptání rovněž: "Jdu domů."
"Tudy?" podiví se. "Musíš jít přesně na opačnou stranu."
145
"Trošku jsem si zašla," zalžu, jelikož nemám nejmenší
důvod prozrazovat mu přechod přes zídku.
"A to se ani nebojíš? Sama, takhle v noci?"
"Ne," holedbám se, ačkoli jeho příznačně znějící šepot
ve mně stále vyvolává podivně stísněný pocit.
"Doprovodím tě," šeptne a podá mi ruku, aby mi po-
mohl přeskočit liány ostružiní. Do prstů mě zatlačí cosi
kovově chladného, mrknu mu na prsty a v odlesku měsíč-
ního svitu zahlédnu masivní prsten. Přesně takový nosí
Dan, aby vypadal drsňácky, protože místo kamínku zdobí
prsten z mosazi lebka. Napadne mne, co tomu asi řekne
režisér, až si toho všimne, středověký rytíř s pankáčským
' prstenem, zajímavá kombinace, ale nahlas ho neupozorním.
Jsem škodolibá, jen a~ ho prožene, já si při natáčení taky
užila!
"Ty seš místní?" zeptá se mne a musí otázku zopakovat,
než mu porozumím, šeptá přehnaně tichounce.
"Jo. Bydlím tady kousek..."
Rytíř mě vyprovodí téměř k zámku, všimnu si, že má
tmavé vlnité vlasy a pěkné rty, do očí mu přes škrabošku
nevidím, a jeho plášf není černý, nýbrž fialový, šeptem mi
popřeje dobrou noc a zatočí ke catteringovému vozu. Taky
mě móhl pozvat na něco dobrého, napadne mne, takhle na
noc se žádná z hvězd neobčerstvuje, byli bychom tam sami.
Pohledem zkontroluji, zda se něco nezměnilo. hiezdá se,
natáčení pokračuje, holky stále civí na Vítka jak na svatý
obrázek a bráchova parta se dobře baví. Alex nikde. A já
~E,
si, rvána, myslela, že mě šel stopovat... Setkání s galantním
rytířem mě vytočilo víc než si myslím, nepřichází v úvahu,
abych se pokusila o prúnik oborou podruhé, přidružím se
k Danovi a pozeptám se, zda drahý bratr nehodlá nakráčet
domů.
"Bojíš se, že tě máma srovná, co?" zasměje se mi Marcel
.a já ho přitom nechám. Lepší než aby na mně poznali, že
se bojím jít sama! Bráška naštěstí není taková sketa, napo-
sledy přidusí Adrianu zuřivým polibkem a dost dobře ne-
chápe, proč trvám na tom, abychom obešli zámek předním
146
vchodem. Naše kroky se rozléhají v dutém tichu ulice, kde
nesvítí aní jedna lampa, a já snad poprvé v životě pocífují
nefalšovanou radost z toho, že nejsem jedináček. I když
jsou bráškové, Dan obzvlášf, praštění, mám je ráda!
"Tady je jak po vymření," všimne si ponuré strnulosti.
"A divíš se? Jsou dovolený," pokrčím rameny. "Boháč-
kovi odjeli na chatu, Kejvalovi k moři, Králová do lázní,
Alexova babička nejspíš spí a ti noví jezdí jen na víkendy."
"Náhodou jsem tu dneska dva viděl," oponuje mi. "Prej
je to nějaká sekta, říkal Alex, že snad Moonovci."
"On byl s vámi?" zeptám se stylem naivka.
"Jo, chvMi. Tomáš slavil narozeniny, přivezl si nějaký
kočky z Bakova, asi šel k němu na mejdan," vysvětlí a já
lituji, proč jsem se vůbec ptala! Být v blažené nevědomosti
a myslet si cokoli je lepší než rána mezi oči...
Mamka podřimuje v noční košili na gauči v obýváku a jak-
mile mne spatří, spustí bandurskou, ovšem když zahlédne
Dana coby moje garde, dojde jí munice.
Večerní hygienu omezím na nejnutnější, převleču se do
pyžama a trpělivě čekám, až Dan zapadne a světlo linoucí
se pode dveřmi ložnice zhasne. Teprve když se náš dům
ponoří do nočního ticha, pokradmo přeběhnu po špičkách
chodbu, sejdu po schodech a vyběhnu do zahrady, abych
se podívala na dům Alexpvy babičky zezadu. Kdybych byla
zůstala v posteli, ušetřila jsem si další zklamání! V Alexově
pokoji se nesvítí. Takže šel na mejdan, užívat si s kočkama. . .
Nakonce, čemu se divím? Přesně tohle odpovídá jeho po-
vaze! Naposledy mrknu ke stavení ob dva domy, všude tma,
bohužel, a to co mě zaujme, nemá s Alexem nic společného.
Všimnu si totiž odlesku měsíce, ktery' se lomeně odráží od
kuchyňského okna paní Králové. Pověsím se až na plot
a poulírn oči do tmy přes Kejvalovic zahradu, která mě od
jejího domu dělí. Přesto si nejsem jistá, zda je okno otevřené
anebo jde o klam, v téhle tmě a na dálku vážně nevím.
Nakonec nad tím mávnu rukou. Pravda, dostala jsem dvě
stovky, asi bych se tam měla jít podívat a pokud babka okno
zapomněla zavřít, učinit tak za ni, nicméně se mi nechce.
147
Určitě zavřené je, omlouvám svou lenost. A i kdyby ne, do
rána vydrží.Pokud se nezvedne vítr, aby ho rozbil... Pohled
na jasné nebe plné hvězd mě ukonejší. Zakloním hlavu,
zkusmo vyhledám souhvězdí Labutě... Čerň oblohy pro-
čísne jasné světlo meteoritu, který proletí atmosférou a shoří.
Smůla, nestihnu si nic přát! Přes nastupující ospalost počkám
na další. Zase smůla! Teprve při pátém se mi povede zaše-
velit připravené přání driv, než plamínek na nočním nebi
zhasne.
Kdo ví, jestli to vůbec platí, když bylo připravené...
Stejně nepozorovaně, jako jsem se dostala z domu, za-
padnu do svého pokoje, zachumlám se pod deku a teprve
před usnutím mě napadne, že jsem v zámeckém parku prožila
to, o čem jsme s Evou ještě nedávno snily. Tak nějak jsme
to ň'kaly, ne? Zvláštní shoda náhod, fakt. Potkala jsem svého
rytíře. Měl plášf, klobouk, kožené škorně a meč, a přitom...
Přitom musím stále myslet na Alexe, toho sukničkáře!!!
S dlaní na puse zíváním roztaženou jak jícen Macochy
pozoruji babičku, jež se snaží nabírat polévku při'borovým
nožem, ale upřímně řečeno, nevnímám ji.
"Máminko!" zhrozí se mamka a houbičkou z nádobí utírá
rozbryndanou polévku z ubrusu. "Nemůžeš na ni dát pozor?"
"Ta ještě spí," podotkne Renda. "Vid'? Ségra? Halo!"
"Cože?" stočím naň nechápavý zrak.
"Vždyf to říkám," baví se. "Bud'spí, nebo je zamilovaná."
"Starej se o sebe," odbydu ho nevrle.
Mamka posbírá nudle z opěradla židle. "René, neprovokuj
ji, a ty se koukej převléct, vstávat v poledne je ostuda. Dan
šel na houby, až je přinese, očistíš je, k večeři chci dělat
smaženici... Vida, je tady."
Což poznáme také, á to z ohlušujícího Pajdova štěkotu,
ktery'm vítá dalšího z naší smečky. Dan, co ve starém mas-
káči vypadá jak zálesák, vpadne do kuchyně a krom košíku
plného suchohříbků, lišek a pár klouzků přinese ohromující
novinu: "Už jste to slyšeli? Někdo vykradl zámek!"
"Prosím tě," podiví se mamka. "A kdy?"
148
"V noci na dnešek," upřesní svou zprávu.
"Přece se tam stále motají filmaři..."
"Někdo muselwyužít nočnno natáčení a zmatků kolem;
nějak se dostal dovnitř a oknem zase ven."
"Co ukradli?" zajímá se věcný Renda.
"Ve Smrčircě nic pořádnýho stejně nebylo," usoudím. "Až
na nějaký obrazy, jinak -"
"Bingo," přeruší mne Dan. "Ztratily se jen a pouze obrazy
z horní galerie. Ne všechny, akorát ty cenný. Správce je na
mrtvici, zjistil to až ráno. Vyšetřovala ho kriminálka, patří
mezi podezřelý..."
"Pan Ženíšek a podezřelý?" pochybuje mamka. "Tomu
nevěřím. Taková slušný člověk! Dneska je všude tolik jiných
darebáků, pan Zeníšek rozhodně ne'"
Ze všeho nejradši bych nechala všechno ležet a běžela
za Evou Pé, abych se jí svěřila s neuvěřitelným a strašidel-
ným zážitkem, který mi v podstatě předpověděla, ovšem
houby mají přednost. Vyzbrojena nožíkem se do nich pustím
ve stínu hrušky, čím dřív to zmáknu, tím dřív se dostanu
ven. Práce mi jde pěkně od ruky, čištění hub vždycky pa-
třívalo k věcem, které jsem dělala ráda, tudíž mám ten
správný grif. Musel toho nasbírat tolik? Z domu se dostanu
po další půlhodince, kterou způsobí zdržení zcela nečekané.
Právě se chystám vyrazit, když si mamka všimne mého vy-
cházkového úboru a využije mé cesty k nákupu, jež mi. sá-
hodlouze vypisuje na útržek z Močku blbníčku, a než napíše
poslední položku, u domovních dveří se rozječí zvonek. Ni-
jak se nevzrušujeme, otevřít letí Pajda a za ním se mnohem
pomaleji plouží Renda, aby byl vzápětí velice svižně zpátky
a do obýváku přivedl dvojici neznámých mužů připomínající
Laurela a Hardyho.
"Dobrý den," pozdraví nás ten hubený za Pajdova ohlu-
šujícího štěkotu, že ho sotva slyšíme. "Kapitán Fořt, krimi-
nální policie. Tohle je můj kolega nadporučík Bedrna."
"Těší mě," vydechne užaslá mamka.
Pánové jdou rovnou k věcí, kapitán Fořt ve skvěle pad-
noucím světlém obleku vysvětlí: "Možná se k vám doneslo,
149
že prozatím neznámý pachatel odcizil ze zdejšího zámku
cenné obrazy starých mistrů. Berte naši návštěvu jako rutinní
záležitost, obcházíme všechny nejbližší sousedy, i když tedy
ze zadní strany, ve snaze zjistit, zda jste si v noci nevšimli
něčeho neobvykého, třeba cizi'ho auta zaparkovaného u zdi
obory, podezřelých lidí a podobně."
Mamka naše hosty zklame, celý večer strávila v kuchyni
nad žehlicím prknem a částečně v babiččině pokoji, v obou
případech s výhledem do zahrady. Renda, který prožil večer
v dMně Mikova otce, kde se snažil vyklepat pomačkanou
kapotáž motorky, nemohl nic vidět, a Dan, jelikož proflákal
noc s Adrianou a svou partou, také ne.
"A slečna?" obrátí se Fořt na mne a je na něm znát, že
mi otázku položil pouze jako doplňující.
"Ta byla s kamarádkami," odpoví za mne mamka.
"Děkuji za spolupráci," zaklapne notes, napije se nabíd-
nuté minerálky a dá se mámou informovat, kdo z našich
sousedů je k zastižení, a kdo ne. Celkem mě hněte, že mne
ten náfuka nepovažuje za plnohodnotného svědka!
"Já jsem něco viděla," upozorním na sebe.
Konečně se na mne podívají. Pochybovačně, řekla bych!
"Světlo v zámecký galerii," dodám vítězně.
"V kolik hodin?" zkonkrétní Fořt.
"Mohlo být tak... tak třičtvrtě na dvanáct," usoudím.
"Hm, to odpovídá," ujistí mě. "O půlnocí kastelán zapnul
bezpečnostní zarizení, kvůli filmování bylo vypnuté. V půl
dvanácté obcházel sály, krádež musela být uskutečněná ně-
kdy mezi tím... Proč jsi to nikomu neohlásila?"
Rozpačitě přešlápnu. "Nebylo na tom nic divnýho."
"Ne? Zdá se ti normální, aby se v zámku v takovou
hodinu svítilo?" pustí se do mne, jako bych snad za to
mohla!
"Jistě. Zámek svítil skoro celej kvůli filmování, měl tam
jako probíhat ples, těžko potmě, že jo."
"Mirko," špitne mamka, jež vycítí ironický podtón.
Fořt se nad mou odpovědí krátce zamyslí a vezme ji.
jelikož další otázku položí méně vyčítavě: "Nevšimla sis za
150
okny nějakých stínů? Postav? Mužských nebo ženských?
Počet?"
"V zámku jsou na oknech dřevěné žaluzie. Byly zatažené,
jen dole prosvítalo trošku světla."
"Takže jsi vlastně neviděla nic," spočítá si.
"Ano. Teda ne."
Pohlédne na mne pochybovačně: "Ano, nebo ne?"
"Ano jako že ne, neviděla," vysvětlím poněkud zmateně,
čímž rozesměji Dana i Rendu.
"Dobrá," vzdychne. "To je asi tak všechno, co by mě
prozatím zajímalo. Půjdeme..."
V chodbě, kam je vyprovázíme i s Pajdou, škubajícím
se v Rendově náruči, jak moc touží seznámit se s nohavicemi
nezvaných hostů, na mě namíří nadporučík Bedrna tlustý
ukazovák. "Mě by zajímalo, co dělala taková mladá holka
pozdě v noci venku?"
Trhnu rameny. "Dívala jsem se na natáčeni!"
"Být tvým tátou, mazala bys po Večerníčku do kanafasu."
"Naštěstí jím nejste," podotknu věcně. "Můj táta mě nijak
neomezuje."
Tentokrát se k smíchu mých bratrů pňdá i kapitán Fořt,
mamka rudne a snaží se svými omluvami zmírnit mou drzost.
Nadporučík musí rnít poslední slovo: "Tvůj táta na rozdíl
ode mě nikdy nechytal vrahy mladých holek, jako jsi ty,
které na svoje courání po nocích doplatily."
Tohle kole vyhraje na body, dědek! Mamka se do mě
po jejich odchodu obuje, dává mu za pravdu, a teprve poté,
co se přes mou hlavu převalí lavina moudrostí, mě propustí
s nákupní taškou a peněženkou v ruce.
Evu Pé zastihnu v obchůdku své matky, kde otráveně
rovná zboží do regálů a mou přítomnost bere jako vysvo-
bození. Má totiž důvod, aby přestala a sedla si se mnou na
lavičku před obchodem. O krádeží v zámku pochopitelně
dávno ví, ženské u pultu o ničem jiném nemluví, poklidné
vody ospalého městečka vzbouřily hned dvě události, vzrůšo
na druhou, filmaři a kriminální případ, to je trochu moc.
"Kdo mysliš, že to mohl udělat?" přemýšlím nahlas. "Ně-
151
kdo místní? Cizí by nevěděl o vypnutým bezpečnostním
zařízení -"
"Prosím tě," podiví se mým starostem. "Ty s tím naděláš!
Nějaký starý obrazy, no bože."
"Jestli je převezou za hranice, jsou pryč navždy..."
"Víš, co je novýho?" zamrká na mě. "Dneska jdu spát
k Evě. Zíráš? Děsně se těším..."
"K Evě? A proč? Vaši někam jedou a tebe nechtějí nechat
doma samotnou? Mohla jsi jít k nám," řeknu dotčeně.
"Nemohla," vysměje se mi. "Ty totiž nebydhš v hotelu
Kaskáda, víš? Naši nikam nejedou, bláhová."
Rozsvítí se mi. "Neři'kej, že k vůli Vítkovi!"
"Jasně. Třeba se mi poštěstí a potkám ho na chodbě!"
Žvednu oči v sloup. Nejen Eva Ká, bohužel i moje nejlepší
kamarádka se postupem času změnila v trapku!
"A i kdybych ho nepotkala, bohatě mi bude stačit vědomí,
že je mi nablízku, protože
"Sakra!" zakleji při pohledu na chlápka s vysokým čelem
a věnečky vlasů po skráních, byf mu může být sotva třicet,
co vyjde ze zelených vrat, nad kterými se skví firemní tabule
LUDVÍK HABR, SKLENÁŘSTVI, mašíruje si to po chod-
níku š čerstvě zakytovaným oknem pod paží.
"Co je?" podiví se. "Ty toho plešouna znáš?"
Chlapík nás právě míjí a asi by si nás vůbec°nevšiml,
kdybych ho zkroušeně neoslovila: "Dobrý den. Ono se to
rozbilo? To je mi moc líto..."
"Cože?" Překvapeně na mě zabrejlí, viditelně tápe, neví,
kam mě zařadit. Vidím ho sice také podruhé v životě, nic-
méně si pamatuji, že je to synovec paní Králové.
' "Já jsem Mirka Součková," připomenu mu. "Bydlím ob
barák od vaší tety. Všímla jsem sí, že nechala otevřený okno,
asi zapomněla, chudák, v té nervozitě s balením a odjez-
dem... Nedostala jsem se tam, mrzí mě to. V noci byl asi
vítr..."
Zírá na mě jak čerstvě vyoraná myš. Už už se obávám,
že mu celý svůj referát budu muset zopakovat, když v očích
ň mihne záblesk vědomí. "Ty máš od tetina domu klíč?"
152
"Dala mi ho, abych jí chodila zalívat kytičky. Nezmínila
se, že máte přijet... To by si mě asi nezjednávala, že jo?"
"Teta je stará, trpí sklerózou," zahučí. "Ři'kal jsem jí, že
se tu o prázdninách ukážu, možná mě čekala až v srpnu...
Pár dní se zdržím, mám dovolenou, tetiny kytky opatřím
sám. Nemusíš si kazit prázdniny. Dej mi ten klíč."
"Nemám ho u sebe," pokrčím rameny. "Stejně jsem tam
chtěla navečer zajít, přinesu vám ho. To okno mě vážně
mrzí, kdybych nebyla pohodlná a šIa ho zavřít hned, nemu-
selo se to stát. Vy jste přijel až dneska, co?"
"Ano, chvíli po obědě. Už bylo vysypaný, hned jsem s tím
běžel ke sklenáři. Střepy přinášejí štěstí," pokusí se o vtip
a v krysí tváři se špičatým nosem se objeví cosi jako ne-
povedený úsměv. "Nezapomeň na ten klíč."
"Určitě," sl'bím a pobaveně s Evou sledujem, jak peláší,
jen mu křivé nožky kmitají.
"To byl ale nepříjemnej chlap," zakření se. "Vy tam máte
samý lepší sousedy, co? To já budu aspoň v noci mít za
souseda prince Vítka..."
Ta holka je hotová, pomyslím si znechuceně, jelikož mě
samým horováním o vysněném idolovi vůbec nepustí ke
slovu, natož aby se snad zajímala o moje zážitky a problémy!
Byf jsem k ní pospíchala celá nadržená událostmi, neřeknu
jí nic. Bylo by to házení hrachu na stěnu, plýtvání energie.
Mám na ni takový vztek, že mámin nákup pořídím v sa-
moobsluze na náměstí, než bych dala tržit jejich rodině!
Nákup je pěkně těžký, vleču se s vekou chleba, láhví
sirupu, třemi mléky, čtyřmi kilogramy brambor a spoustou
drobností jako soumar, zatímco v duchu nevesele přemýšlím
nad pomíjivostí citů typu přátelství, solidarita a podobně.
Eva Pé je zářným příkladem! Ještě nedávno jsme si slibovaly
kamarádství za hrob, nikdo a nic nás nerozdělí, i když bu-
deme každá jinde, a vida, prázdniny sotva začaly a my už
jsme jinde. Psychicky. Což je horší než kdyby šlo o fyzickou
překážku! O Alexovi, tomu zrádci, nemluvě... Jakmile si
na něho vzpomenu, narovnám záda shrbená těžkým nákla-
dem, abych s nelibostí zjistila; že je pozdě vzít roha. V za-
153
myšlení jsem zapomněla hlídat cestu a místo přes hřiště či
aspoň po silnici jsem to vzala zkratkou přes parkoviště před
zámkem, jako bych nevěděla, že Peklo je Alexovým druhým
domovem! Sedí pod jedním slunečníkem spolu s Edou
i dnes, nohy v Pumách a odraných džínsách s nohavicemi
po kolena, jednu si urval na bráchově motorce a druhou
nejspíš ustřihl, ležérně hozené na stole, černé tričko s ob-
rázkem jakési rozšklebené tváře a kolem hlavy čelenku. Vy-
padá dobře, uvědomím si, stejně jako skutečnost, že o mně
dávno ví, takže by bylo zbabělé otočit se a jít jinudy! Bles-
kově zkontroluji, zda mi moje tričko neodhaluje víc néž
bych si přála, a nadechnu se. Chvíle pravdy nastává...
Ještě dvacet kroků a budu ho míjet, deset, pět, čtyři, tři,
dva - nemohu civět do země jako mula, musím zvednout
hlavu a vůbec ne proto, že na mě blbánek Eda pokřikuje.
Alex náhle vstane a zamirí ke mně. Srdce mi buší jako zvon!
"Ahoj," řekne mi rozpačitě.
"Čau," zahučím.
"Ukaž, pomůžu ti," nabídne mi a už sahá po uchách tašek.
"To je dobrý, neobtěžuj se!"
"Tak neblbni, sotva s tím lezeš..."
"Máš trénink se zvedáním půllitrů, jo?"
Alex se místo odpovědi pouze zasměje, tím spíš, že za
ním Eda volá, aby se na mě vykašlal, jinak mu'vyprchají
bublinky, teplá zvětralá cola je pěknej humus...
Přidám do kroku, omlouvat se mu v žádném případě ne-
hodlám. Alex mě doprovází jako stín a když zamirím rovnou
k bráně zámeckého parku, varuje mne: "Tam bych bejt tebou
nechodil. Přes zed by se i s nákupem lezlo špatně, a pak,
to, že je dneska zavřeno, by nevadilo tolik jako to, že se to
tam hemží policajty, který by zajímalo, kam kráčíš."
Další sek, uvědomím si. Mělo mě to napadnout! Ted'
abych se s těžkými taškami vrátila a obešla celé parkoviště
až na kňžovatku... Alex mi zastoupí cestu. "Dej to sem."
"
"Ne.
"Krucinál, Mirko, neštvi mě!" rozzlobí se a vyrve mi
ucha z rukou. Nesápu se po něm. Nakonec, af si mákne!
154
"Slušná tíha. Proč ti to nehodí domů Renda na mašině?"
"Protože mu ji nějakej trouba pomačkal," sejmu ho.
"Fakt?" podiví se pobaveně. "To byl machr, co?"
"Machr ne," ujistím ho. "Vůl."
"Spiš chudák," zasměje se. "Viš, jak se odřel?"
"Kdyby se nechtěl vytáhnout před Adrianou..."
"Adrianou?" zvedne v údivu obočí. "Samá voda."
"Tak před nějakou jinou holkou."
Pousměje se koutkem úst. "Přihořívá."
"Třeba před kočkou z mejdanu u Toma," rýpnu si.
"Tam žádný kočky nebyly," prozradí se, načež na mě
zpytavě pohlédne: "Koukám, jsi informovaná."
"Jo, hochu, Kostelec není Praha," pokrčím rameny.
"Taky jsem si všiml," zasměje se, přehodí si tašky a dodá:
"Ty blizny, co Tom dotáhl, by se v Praze nechytaly."
Málem se zajíknu. "Víš, co seš?!" odpornej, namyšlenej,
hnusnej frajer, kterej si nevidí ani na špičku nosu!"
Zatváří se překvapeně. "Proč?"
"Přemejšlej, třeba ti to dojde," odseknu. "Dej mi tašky,
odnesu si je sama."
"Těch pár kroků mě nezabije," usoudí a po zbytek cesty
kráčíme v napjatém tichu. Ten drzoun se dokonce suverénně
hrne do branky, aby mi tašky donesl až ke dveřím!
Ani mi nenapadne mu děkovat, frájovi.
"Ty ses naštvala?" zeptá se vnímavě.
"Tss."
"Kvůli čemu? Měl jsem se s nimi vyspat, nebo co?"
Zírám jak Alenka v říši divů! Při své zaslepenosti nepo-
chopil, oč kráčí! "Z kluka, kterej ři'ká holkám blizny, se mi
zvedá žaludek."
"Páni," ušklr'bne se přezíravě. "Jsi tak útlocitná, nebo co?
Urážíš se za cizí? Prostě se mi nel'bily. Blizna je slovo jako
každý jiný, ne?"
"Ne," ujistím ho ostře. "Ne ve spojení s holkou."
"Slovíčkaříš, Mirko. Každou chvíli něco plácnu, aniž -"
,;~o je tv~.j pzoblém; ` pžezvším ho. "Plácáš moc. Tobě
to třeba připadá vtipný, ale ty okolo do krve urážis."
155
"Sorry, příště si vezmu ubrousek," odsekne.
"Nenamáhej se. Možná existujou holky, kterým drsňácký
manýry imponují. Mně ne," upozorním ho a radši zapadnu
do domu, abych mu nedala čas se nadechnout.
Opřu se zády o dveře a zavřu oči. Myslela jsem si, doufala
jsem... Cos čekala, ty naivko?! Je stejnej!!!
Zvonek, který se mi rozječí nad hlavou, mi způsobí menší
šok. Trhnu hlavou. Mám za to, že jsme si řekli všechno!
Odnesu nákup do kuchyně a začnu uklízet nakoupené
věci do chladničky a spíže, zatímco zvonek stále ječí.
Do kuchyně nakoukne mamka. "Proč nejdeš otevrit?"
"Nechci ho ani vidět," zavrčím.
;,Koho?" nechápe máma, avšak když se odpovědi nedočká
a zvonění neuštává, odběhne do chodby sama. Natáhnu uši.
Ne že by mě zajímal, to vůbec ne, (nelži aspoň!), ale jsem
zvědavá, co hodlá vykládat mamce. K mému překvapení
zaslechnu sice mužský hlas, avšak Alexovi rozhodně nepatří.
"Mirko?" volá na mě mamka. "Prosím tě = `
Při pohledu na holou lebku synovce paní Králové je mi
všechno jasné. Ten si tedy pospíšil! Musel mě vidět oknem...
"Hned pro klíč skočím," uklidním ho dřív než promluví,
vezmu schody do svého pokoje po dvou, z poličky u zrcadla
seberu kroužek se dvěma klíči, načež zaváhám. P ní Králová
mě odměnila dvoustovkou, měla bych si výdělek~~zasloužit,
ne? Napadne ho, až odjede, aby mi klíče zase přinesl? Po-
chybuji, že se tu zdrží celé tři neděle... Odmontuji z kroužku
zelený klíček a položím ho zpátky, zatímco synovci donesu
pouze modrý. Nepovažuji za nutné se mu svěřovat, jak se
zná věc doopravdy, tohle je záležitost moje a paní Králové.
Podám mu modry' od předních dveří i s kroužkem. "Tady je."
Sbalí jej, aniž by poděkoval, odpoví na mamčinu otázku,
zda slyšel o té hrozně věci, krádeži zámeckých obrazů, že
něco málo ve městě, přijel teprve v poledne, ~a má se k od-
chodu. Mamka za ním zabouchne.
"Proč jsi ho nechtěla ani vidět?" zeptá se mne.
"Tenhle bambula je mi ukradenej," přiznám se. "Myslela
jsem, že zvoní někdo jínej."
156
"Ach tak," usměje se chápavě. "Smím vědět, kdo?"
"Nezlob se, ale radši ne."
Mamka moje soukromí respektuje. "Jak myslíš."
Babička stojí uprostřed chodby. "Kdo to byl?"
"Pepi'k, synovec paní Králové," vysvětlí mamka.
"Cizí lidi," zamumlá babi. "Samí cizí lidi... Všude. Chodí
kolem... Návštěva o půlnoci, kdo to kdy slyšel!"
"Sousední dům koupila nějaká parta umělců z Brna,"
snaží se mamka. "Pepík k nim nepatří."
Babička vraští námahou čelo, jak se nám pokouší sdělit
svoje popletené myšlenky. "Služební cesta... Služební cesta
do Holandska, říkala... Byli tu. Plížili se. Cizí lidi..."
"To je v pořádku, maminko," konejší ji mamka a vede
zpět do obýváku.
Kolem páté dopadne kamínek na okno mého pokoje. Vy-
střelím z válendy, kde si vleže na břichu, pohupujíc nohama
do taktu melodií z Titanicu, čtu jeden skvělý dívčí román,
u kterého se co chvíli řežu smíchy, tudíž zapomínám na
svoje vlastní neúspěchy v lásce. Vůbec se tomu nedivím
- kluk v knížce je totiž na rozdfl od Alexe normální!
Na chodníku před brankou stepuje Zuzana. "Ahoj! Kde
jsou holky? V chodbě?"
"Přřřišla jsem sama," překvapí mne.
"Jo? Tak pojd' dál," pozvu ji a coby hostitelka jdu své
návštěvě naproti. Ne že by netrefila, společně s Evou Ká
tu byla za devět společných let asi milionkrát, ovšem kam
až sahá moje pamě~, nevzpomenu si na jediný případ, kdy
by za mnou přišla sama.
"Nabídni si," poradím ji, když před ní ve svém pokojíku
naservíruji poněkud ubohé občerstvení. "Ráno mamka
pekla."
Cpe si do krku bublaninu a mlaská: "Za takovou dob-
rrrůtku by si zasloužila metál... Máš skvělou mamku."
"To jo, jenže taky dva rozežraný bratry," upozorním ji.
Je mi hloupé se zeptat, proč přišla, navíc sama, byf mě to
navýsost zajímá. Zuzka se k vysvětlování nemá, místo toho
157
plácáme o holčičích hloupostech, probereme nejnovější udá-
losti, co hýbou veřejným životem městečka, kdy víc než
jindy platí známá rovnice malé město = velké vzrůšo, pustím
jí třikrát za sebou MY HEART WILL GO ON, než se toho
nabaží, pokusím se ji vylákat na procházku k rybníku či do
lesa, leč všechno marně, Zuza je od přírody líný tvor. Když
už mě naše sezení začne unavovat, dojdeme konečně k jádru
věci.
"Eva Pé dneska spí u Evy," svěří mi známou věc.
"Já vím. Mluvila jsem s ní dopoledne v obchodě."
Zuzka uhne očima, když se mě zeptá: "Tobě to nevadí?"
Pokrčím rameny. "Proč?"
"Jsou z nich najednou strrrašně velký kamarrrádky."
Proto přišla! Eva Ká ji odšoupla výhybkou na slepou kolej
a Zuzana si připadá podvedená a opuštěná. "Tebe nevzaly?"
"Stejně bych nešla," pohodí hlavou.
"Ale? Copak se ti už princ Vítek neli'bí?" podivím se.
Pohlédne mi odhodlaně do očí. "Kluk jako on by si holky,
kterrrá rrráčkuje, nikdy nevšiml"
"Nedělej si iluze, že zabere na některou z nich," usměji
se. "I kdyby si ustlaly přímo v jeho ložnici. Až potkáš toho
pravýho, Zuzo, věř, že rnu ráčkování vadit nebude. Nemusí
to bejt zrovna filmovej herec, ne?"
Zuzana po mém povzbuzení pookřeje. "Mysliš?"
"Určitě. A polez, pinkneme si před barákem badminton."
Naše plácaná neujde pozornosti nových sousedů, kteří
nás častují ne zrovna lichotivými poznámkami na adresu
naší šikovnosti, což je poslední kapka Zuzčiny trpělivosti.
Stydí se před nimi hrát, skuhrá, jak moc je utahaná, a ž~ je
vedro a štípou komáři a ona musí domů.
"Takhle se to nenaučíš nikdy," varuji ji.
"Chybět mi to nebude," ujistí mě. "Ahoj, Mirrrko."
Na rozdíl od Zuzany by mi to vadilo - a chybělo! Protože
ve mně dříme nevybitá energie, požádám Dana, aby si se
mnou zahrál, a protože ten je zrovna dobře naložený a vý-
jimečně nemá rande, poskakujeme na ulici až do setmění.
Pajda se nám plete pod nohama a běda, když někdo z nás
158
nevybere míček! V tu ránu musíme hru přerušit, nahánět
psa a násilím mu rvát míček ze zubaté tlamy, protože dob-
rovolně nám ho nedá. Naštěstí to není moc často, brácha
hraje dobře, jsem to spiš já, kdo má problémy prudké a rychlé
přihrávky vybírat. Trochu to připomíná hru na zaháněnou,
zatlačí mě postupně až před dům paní Králové; a když po-
hlédnu do oken, kam mě přinutí podívat se zvláštní pocit,
na číhané za záclonkou v babčině obýváku spatřím siluetu
s hlavou jako koleno.
"Špehuje nás," řeknu Danovi. "Holohlavej Pepík."
"Co by z toho měl?"
"Třeba je vadnej," navrhnu řešení. "Vypadá jak úchylák."
Brácha se rozřehtá. "Mně spiš připadá jak teplouš."
S respektem, který k němu nepoci~uji při'liš často, se
na brášku zamyšleně podívám. Zajímavý názor na věc!
Mamka vypne překapávač a vůně heřmánku se rozptýlí
po kuchyni. "René, prosím tě, dones babičce čaj."
"Já tam skočím," nabídnu se rychle a svou podezřelou
ochotu rychle zamlouvám: "Stejně si jdu nahoru číst."
Mamka mi podá buclatý hrníček aromatického nápoje,
se kterým opatrně vystoupám schody do patra. Babi zastihnu
v houpacím křesle u puštěného rádia a na moment podlehnu
klamu, že je mi o pár let méně a babička začne každou
chvílí spílat současným politikům... Nic takového se nesta-
ne, výraz v její tváři zůstane prázdný, i když jí vnutím čaj.
"Nalítají ti sem komáři," varuji ji, protože rozsvícené
a otevřené okno musí ty malé krevežíznivé píraně vyloženě
rajtovat. Těsně předtím, než okno zabouchnu, vykloním se
ven. Mou námahu korunuje potěšující zjištění - Alex je ve
svém pokoji. Nemá zahrazeno, avšak víc bohužel nerozez;
nám, je to dost daleko. Ledaže...
"Dobrou, babi!" rozloučím se s babičkou, vyběhnu na
chodbu a nad schodištěm se zaposlouchám do zvuků v domě.
Ze vzrušeného hlasu televizního komentátora a hlavně bouř-
lívé reakce mých bratrů, kteří unisono zařvou GÓL, je mi
jasné, že za takové situace žádný z nich od televize v nej-
159
bližší době neodejde. Vkradu se do jejich společného pokoj
fůůj, měli by si tu vyvětrat!, nahlédnu do několika skřínÉ
stěny, až konečně objevím dalekohled, a zase co nejdřív
z pokoje vymáznu. Dostat se na zahradu není problém, prs
běhnu bosky trávou mokrou od rosy, abych se vyšplhala r
hrušku, respektive do rozsochy dvou větví, kde se dá p~
hodině sedět. Ve výhledu k vilce Alexovy babičky mi n
nebrání, naopak, mám odtud ideální podmínky pro špioná
Zaostřím čočky na svoje oči a po pěti minutách civění č
Alexova soukromí slůvko ideální ze svého slovníku v~
škrtnu. K čemu mi je, že vidím lustr ve tvaru soudečku
část sektorového nábytku, když se v pokoji nehne ani my;
Podle všeho se Alex váli na posteli, kam můj ostrozr2
nedohlédne, a patrně sleduje stejný fotbalový zápas jak
moji bráškové, jak soudím z mihotání televizní obrazovk;
Hm, tak tohle je na dlouhé lokty, vzdychnu si a chci
stromu slézt, když mě napadne okouknout dalekohlede~
hvězdičky a jiné zajímavé objekty v okolí. Například škvír
pootevřeného kuchyňského okna paní Králové, odkud
line pach spáleného jídla. Okno se mu podářilo zasadit be
potíží, ale vařit neumí! Namirím skla dalekohledu do úzl
mezery mezi rámem a dekoračkou a už bublám smích'
Spatřím holohlavého Pepu, jak se snaží cosi připálenét
seškrábat z pánvičky. Pěkně u toho zuří, pánev mu vypadr
z ruky a on se pro ni musí sehnout k zemi. Na pár vteřin
než setře z lina zbytky a zase se narovná, uvidím u protěj
stěny secesní komodu, rozeznám dokonce háčkovanou dep
ku a nad komodou obrázek v pozlaceném rámu zachycují.
dvě lidské postavy. Zkusím zaostřit ještě lépe, ale to už n
ve výhledu stojí opět pan inženýr a celému mému sledován
učiní přítrž: zavře okno a zatáhne dekoračku, aniž by r,
nechal sebemenší skulinku. V té chvMi zhasne i u Alex
Konec představení. K čemu je vcelku solidní dalekohle~
když není na co koukat? Pravda, krátery v dolní čás
Měsíce vidím poměrně zřetelně, jenže ty mě až tak mc
nezajímají...
160