3.Růžové pondělí
III, Růžové pondělí
Prudce jsem sebou trhla a posadila se. Mdlé světlo
pronikalo skrz zatažené zelenožluté závěsy na okně.
Připomnělo mi skutečnost. Jsem na chatě! Jsem do-
,
opravdy na chatě, což mi tváře spících sestřenic potvrdily.
Hanka hlasitě funěla, odkopaná ze spacáku, ruce podél
obličeje, hotové miminko. Musela jsem se pousmát.
Hanička, naše prodavačka. Na pršáku hejno pih a slá-
mově žluté vlasy s dětsky rovnou ofinou. Ovšem prsa jí
za ten rok pořádně poporostla. Dita na posteli naproti
naopak dětským dojmem nepůsobí. Z Dity je slečna.
Žena, ne panna. Připadala nám tak vždycky, byla o rok
starší než my s Hanou a nikdy jsme ji nemohly dorůst,
pořád měla navrch. Ted', po trvalé a hlavně tomu všemu,
co prožila s Martinem, zkrátka nemáme šanci ji dohonit.
Dita je navíc hezká. Hezčí než Hanka a hezčí než já.
Mám smůlu, všechny tři jsme blond, ale já nejméně, spíš
špinavá blondýna, což mě na jednu stranu mrzí. Na
druhou ne, díky tomu mám tmavší plet'.
Nechtělo se mi už spát. Vzpomínala jsem, proč jsem
se vlastně probudila. Lekla jsem se. No jo, někde jsem
běhala, po poli, po louce, někdo mě asi honil. Skákala
jsem přes širokánský potok, málem do něho zahučela,
ale někdo mi podal ruku. Kolem žaludku neznámý
pocit...
Kdo mi ji podal?!
Kluk. Cizí kluk. Jsem zblblá z Ditiných žalozpěvů, proto-
že se mi ještě nikdy o klukovi nezdálo. Ač jsem se namá-
hala, nevzpomněla jsem si, jak vypadal. Až na jediné -
blond'ák nebyl. Ulevilo se mi. Chybělo by, aby se mi zdálo
o Martinovi! Musel mít tmavé vlasy. A jistě vypadal dobře, i
proč bych jinak měla podezřelé povznášející pocity?!
31
Vstala jsem a vyplížila se z ložnice do mrňavé ku
chyně. Hodinky jsem nikde nenašla, ale vzpomněla jsem
si, jak laika včera natahoval kukací na verandě.
Teprve půl šesté! Jsem na hlavu. Ranní ptáče dá
doskáče. Vídět mě mamka, neuvěří, že nejsem nemocná
Anebo za mě vstala lepší Julka? Ne, kdepak, vstala t~
obyčejná a brzy. Nemůžu přece prospat první den n~
chatě! Kdybych vylezla z pelechu až před obědem jako
doma, dobrovolně bych zabila část prázdnin, den by přli?
rychle utekl.
Zadívala jsem se oknem na rybník zahalený v mlžnén
oparu. Stejně tak obloha. Mě nezmate, na chatě mán
počasí prokouklé. Mlha se brzy zvedne a na modrém neb
se rozžhaví zlatý kotouč červencového slunce.
Přece nebudu trčet na verandě a čekat, až sE
sestřenky vychrní! Doplížila jsem se k batohu pod svoj
postelí. Po ránu horko není, ale adidasky a tričko mi mus
stačit. Rukou jsem zavadila o walkmana, v Rakově abso
lutně nepostradatelného. Nosím ho všude, do tramvaje
na nákup, na trénink, dokonce i do školy či do kina, čím;
mamce ničím nervy. Nemůže vidět, jak kupříkladu píši
úkol se sluchátky na uších. S walkmanem mám soukrom
soukromí ve více než stotisícovém městě, soukron
v rachotu automobilů a tramvají, soukromí v hlučícíc
davech. Jen zkuste najít v Rakově klidný koutek! Nasadír
si sluchátka a hotovo, nemusím hledat opuštěné míst
v parku. Tam sice možná klid je, ovšem ne bezpečně.
Zámek na dveřích dvakrát zazněl jako výstřel z pistolE
Zaposlouchala jsem se do ticha rušeného tikáním k~
vadla. Sestřenky spí jako dřeva.
Venku mě zalil pocit ranní svěžesti a chla~fu. Musím s
rozhýbat, rozhodla jsem se. Nakonec, v Rakově jsem ;
předsevzala, jak budu na chatě denně pilně trénov~
a propírat plíce v čistém lesním vzduchu. Doma běhár
s walkmanem ve smogovém mraku. Kde mám běhy
jinde! Trénovat se musí, když nechci zahodit talent, kte-
mi prý nechybí při běhu na delší tratě. V osmičce jse
32
vyhrála krajský přebor a v devítce se umístila na čtvrtém
místě v celostátní soutěži.
Rozběhla jsem se s klapkami na uších směrem hráz.
Tenisky mi promáčela rosa, nízké větve jeřabin a ořeší
lechtaly na tváři a občas pár sklepnutých kapek mi
sklouzlo za krk, což sice dvakrát pnjemné nebylo, ale já
poletovala jako motýlek.
... chráň, si chráň, tie krásne btáznovstvá, z ktorých si
nám stále nevyrástla...
Tút!
Trhla jsem sebou a pod pravou nohou se mi utrhl okraj
hráze, takže jsem zahučela po pás do kopřiv. Au, au, au!
Vše kvůli hnědé dvanáctsettrojce, která mi zatroubila
přímo za zadkem. S walkmanem mám sice soukromí, ale
neslyším nic z okolního světa, což se občas může jevit
jako nevýhoda. Napřklad tohle auto je pro mě hotová
záhada.
Přimhouřila jsem zamračeně oči, abych řidiči na-
značila, co si o něm myslím. V tak časné ranní hodině
nemá strašit lidi!
"Chceš vyprostit?" zavolal na mě kluk od volantu,
vykioníc se z otevřeného okna.
"Ne, to je dobrý," odvětila jsem proti své vůli a usmála
se. Co se na něho mám co křenit? Popálila jsem se?
Popálila. No tak! Kdyby v kabině seděl vousatý protivný
strýc, neusmívala bych se, zvlášt' když k tomu nemám
nejmenší důvod.
Kluk tedy pokrčil rameny, ještě jednou se na mě
usmál, zařadil jedničku a dodávka se odkolébala po hrbo-
laté, deštěm vymleté, nezpevněné hrázi, s drobným
štěrkem směrem k vesnici.
Stáhla jsem si sluchátka, pádem svezlá na ramena,
docela. Kontrolovala jsem utržené rány. No prosím, devět
svědivých puchýřků zdobilo mé opálené nohy. A já se
ještě slabomyslně usmívám!
Znovu jsem se rozběhla, tentokrát s walkmanem za
pasem. Příště si ho nevezmu vůbec. Petra Nagyho můžu
33
poslouchat v Bakově, ptačí koncert v korunách stromů
ne.
Vysoká tráva v nevyježděném prostředním pruhu cesty
mě šimrala po lýtkách. Radovala jsem se z každé
maličkostí. Chata je chata, natož chata "U tří sestřenic",
jak ji kdysi dávno pojmenoval stry'c Karel.
Při zpáteční cestě jsem si vzpomněla na druhou část
snu. Kluk v něm mi podal ruku a já potok přeskočila. Pak
se na mě usmál. Otočila jsem se na druhou stranu a v tu
chvíli mi zmizela půda pod nohama, padala jsem, trhla
sebou a probudila se. Někdy mívám potouchlé sny!
Ten kluk ve snu měl stejně tmavé oči jako kluk
v autě. Taková náhoda! Blbost, žádná náhoda, fantazie,
bujná fantazie, usoudila jsem. Z maličkostí dedukuji zna-
mení vyšší moci.
Ranní rozcvičku jsem prodloužila o cestu kolem rybnka,
takže jsem se do chaty vrátila až v osm. Sestřenky jsem
slyšela na verandu. Achich ouvej, sotva otevřely oči, už
probíraly Martinovy kvality.
"Kde jsi byla?" zajímalo Hanku. Así jí udívílo, jak jsem
po ránu čilá a svěží.
"Venku. Dneska bude parádní pařák. Oběhla jsem
rybník kolem dokola," pochlubila jsem se.
Hanka uznale hvízdla, Dita, která mi nemohla odpusti~
včerejší dotěrné otázky, řekla: "Kdybys radši místo blbnut
uvařila čaj, uděláš líp."
"Trénuju, Dituš. Můžete běhat se mnou. Stejně říka
stry'c, abys nevypadla z formy. Nemáš lenošit."
"Pch," odfrkla opovržlivě. "Na tenis chodit nebudu
' Stejně mě nikdy nebavil, mámu taky ne, honil mě tam jet
Karel. Sám hrát neumí, frajer. Vykašlu se mu na to."
"Hrála jsi dobře, ne?" vzpomněla si Hanka.
"Normálně. Na reprezentaci zdaleka ne. Nebaví m·
lítat po kurtech jako blázen a nic z toho. Světová jedničk;
ze mě nebude a hrát pro nic za nic nechci. Bavilo m.
hrát, dokud jsem doufala, že jednou budu jezdit po svět.
a vydělávat miliony. Peníze žádný nevydělám, naopaN
34
kdyby mi radši Karel dával, co vráží do klubu, jéje, nemu-
sela bych se doprošovat o každej halíř na kino. A vůbec,
na hlouposti ted nemám čas."
"Sport se nemusí pěstovat pro peníze," nam~la jsem.
"Ne? A proč ty se honíš jak čokl? Trénuješ dokonce
i o prázdninách? Kdyby sis nemyslela, že se ti to někdy
nevyplatí, nenamáhala by ses."
Dita mi vyrazila dech.
"Neblázníš?"' vydechla jsem nakonec. "Samozřejmě
běhám jen proto, že mě běhat baví."
"Určitě," vysmála se mi nevěřícně. "I na chatě?"
"Na chatě víc než doma, protože je tu hézči prostředí.
Baví mě běhat pro radost."
"Mluvíš jako kniha."
"Ty mi nevěříš?!" rozčilovala jsem se nemohoucně.
"Ani slovo, dně."
"A ty?" otočila jsem se na Hanku, celou vyděšenou
naším sporem. Jsme tu druhý den a v jednom kuse se
hádáme.
"Holky, nechte toho," usmiřovala nás ta dobrá duše.
"Jen řekni!" dorážela jsem, usilujíc o zastání.
"Řekni!" povzbudila ji Dita výsměšně.
Hanka vylekaně hledala únikový východ. Viděla jsem ji
až do žaludku, nechtěla si rozlít mléko ani u jedné.
"Jste jak děti, fakt," řekla nakonec a raději odspěchala
uvařit čaj. Naše malá, dobrotivá Hanička!
2
Za další vývoj událostí jsem si vlastně mohla sama.
Urazila jsem se. Rozzlobila se na Ditu i polovičatou
Hanu a nemluvila s nimi. Dita toho využila a v jednom
kuse si s Hankou povídala, čímž mě odstavila úplně.
Přemýšlela jsem, co se proti loňsku změnilo. Lépe
řečeno, změnila se Dita. Radikálně. Anebo jsme jiné
všechny tři? Vloni by mi její nařčení nevadilo, nechala
35
bych ho plavat. Ted' se hádáme do krve o každou m
ličkost. Ach jo. Loňských čtrnáct dní, kdy jsme tráv
prázdniny poprvé samy, proběhlo bez jediné skvrnky i
jasném nebi. Do té doby nás vždycky na chatě někc
z rodičů hlídal.
Teprve odpoledne jsem usoudila, že sedět v kou
s našpulenou pusou a marně čekat na omluvu je k nič
mu. Zbytečně si kazím prázdniny. A nejen sobě, urči
i Hance, která po mně co chvíli pokukuje a jistě si přej
abychom se udobřily.
"Pojd'te se vykoupat," navrhla jsem. Omluvy se n
dočkám, rozhodla jsem se přejít hádku ignorací. Vždyt';
nic nestalo, každé něco může přeletět přes nos, mán
konečně jiný názor.
"Prima," souhlasila Hanka. "Dito, kde jsou plavky?"
Dita se nám předvedla v perfektní černozlaté metalíz
jen jsme s Hanou slintaly závistí. Navíc v nich vypada
dobře na osmnáct.
"Máš pěkný plavky," pochválila jsem ji.
"Kdes je sehnala?" zajímalo Hanku.
"Karel mi je přivezl z Egypta. Byl tam na montáž
vysvětlila neochotně.
"Ty se máš," zazáviděla Hanka. "Takový já nedostal
nikdy. I kdyby se u nás daly sehnat, budou stát ba
a mamka mi výkroje nedovolí..."
Voda předčila mé očekávání. Nechápala jsem holN
proč se nemohou osmělit. Hanka ještě, ale Dita spotř
bovala čtvrt hodiny na osmělení kotn~CU. Dneska se tímh
tempem vodního póla nedočkáme. Rozběhla jsem ;
a hupsla po hlavě do vodního živlu, připomínající svc
teplotou spíš čaj. Nevadilo mi, že budu mít vlasy roztřepal
a třeba v nich najdu zelený blín. Kdepak, rybn~C a baz~
jsou dva pojmy. V Bakově chodíme s Ivetou plavat poměn
pravidelně, ale moc mě to nebaví. Jednak je všude moc I~
jednak je voda cítit chlórem a dezinfekčními prostředH
člověk šlape po dlaždicích a ne po nefalšovaném písl
36
a bahně. Bakovské koupaliště je samozřejmě také vybe-
tonované, vydezinfikované a ke všemu se v něm v létě
nedá ani namočit, kolik se kolem motá lidí a dětí.
V rybnku se koupu ráda, ačkoliv dobře plavat neumím.
Bojím se na hlubokou vodu. V tomhle je Hanka hotová
přebornice, přeplave rybné sem a tam bez zadýchání.
Nakonec, ona je v domácím prostředí, může trénovat od
června do září. Dita je s plaváním na štíru jako já. Když se
posléze osmělila, hodila jsem jí míč ve snaze zatáhnout ji
do hry dobrodružné už tím, že v zápalu boje se kolikrát
dostaneme tam, kde nedosáhneme nohou na dno.
Hra se však nekonala.
"Jsi blbá?" otitulovala mě moje sestřenice. "Copak nevi-
díš, že mám namalovaný oči?! Celou jsi mě rozmazala!
A co vlasy! Tenhle účes stál málem dvě stovky a ty ='
A já se ponořila až na dno, abych ji nemusela poslou-
chat. Těžko bych jí bez hádky vysvětlila, co si myslím
o lidech, kteří se nalíčí na koupání.
3
Holky mě dojaly znovu. Navrhovala jsem jft na houby
anebo čistě jen na procházku do lesa. Ani nápad, drtě.
Dita prohlásila, že by v takovém vedru byla blbost někam
se trmácet. Místo toho rozprostřela vedle chaty deku,
magnetofon pustila snad na nejvyšší stupeň hlasitosti,
našplíchala se Saharou ve spreji a ve společnosti Wa-
nastových vjecí spustila ódy na Martina, aby k sobě nalá-
kala Hanku.
"To snad ne!" zakv~ela jsem. "Co budeme dělat?!"
"Odpočívat," rozvalila se Dita. "A opalovat. Pojdte, holky,
budeme se opalovat jen tak."
"Bez plavek?° vykulila Hanka tenisáky.
"Jasně. Všude na světě se nosí jen spodní d1 plavek.
Přece ,nechceš mft prsa bílá."
"Ne... Ale vždyt' je nebudu nikde ukazovat..."
37
"Co ty víš," vyprskla Dita tajuplně. Hanka se po její
vzoru váhavě vysvlékla, nejprve se- však několikrát př
svědčila, že ji nikdo z cesty ani odjinud nemůže vidět.
"Teda Hani... Kolik máš přes prsa?"
"Nevím," červenala se naše stydlivá sestřenice. "N
měřila jsem se."
"Já jo, jenže mám určitě míň než ty," řekla Di
nespokojeně. Pak se otočila na mě. "A ty, Julko?"
"Devadesát, šedesát, devadesát."
Nejprve v úžasu otevřela oči, pak jí došlo, že ji tahá
za nohu. "Kecáš. Kde bys vzala šedesát v pase, tam m;
míň, a rozhodně máš míň přes prsa než devadesát! To
nemám ani já! Kolik doopravdy?"
"Nevím," mávla jsem rukou.
"Tak se svklkni, podíváme se."
Tohle mi přišlo k smíchu. "Nejsem u doktora."
"Stydíš se," zaútočila posměšně.
"Určitě!"
"O nic nejde," přidala se Hanka zvědavě.
"Vám ruplo v bedně oběma," zakv~ela jsem.
"Tak se svlkni.°
"Nechce se mi."
"Protože se stydíš."
"Houby!"
"Máš prsa po tatínkovi, co?"
Ted' se mě Dita dotkla. Nejsem vyvinutá jako or
natož snad Hanka, ale urážet se nedám. Navíc se
vážně před jejich zkoumavými zraky nechtělo obnažoL
právě z toho důvodu.
"Jsi blbá," odsekla jsem.
"Neboj," chlácholila mne. "I fošny se vdají. Anebo
můžeš koupit silikonový polštářky..."
''` "Přestaň, Dito," ozvala se mi na pomoc Hanka. "Vž~
plochá není. Je z nás nejštíhlejší, co já bych dala za
postavu. Julka je pravej sportovní typ."
Dita se stáhla do ulity. "Nerozumíte psině, dámy. K
jsme předtím přestaly?"
38
Kde asi! Chvíli jsem se nakvašeně nudila v jejich
blízkostí, potom jsem začala být dokonale otrávená.
Martin tohle, Martin řekl, Martin udělal...
"Kam jdeš?" zavolala na mne Hanka, jen jsem se
zvedla.
"Někam, kde není Martin. Jdete se mnou?"
Dítě jsem za odpověd' nestála.
"Ted' je ještě horko, počkej navečer," navrhla Hanka
rychle, aby zachránila situaci. Ani ryba, ani rak.
"Můžu jft sama," usoudila jsem. "Nepřijela jsem se na
chatu nudit."
"lulko, počkej! Zahrajem si třeba karty..."
"Nech ji, at' si jde," prohlásila Dita. "My se nenudíme,
ne? Jo, a Martin řekl, že je moc brzy jít hned po kině
domů, zavedl mě do bytu jeho kámoše..."
"Ty ses nebála?" Haničku vyprávění strhlo.
Ach. Ditunka se jistě nebála, naopak, na pozvání
nedočkavě čekala!
Vydala jsem se prošlapanou cestičkou pšeničným
lánem a prošla malý světlý lesík. Chtěla jsem dojít
k dolnímu rybnku, který je ještě hezčí než horní, ale chaty
se u něho stavět nesmí.
Les bezvadně voněl. Prohřátým jehličím, smůlou, pod-
houbím, pohodou prosycenou tisícem prázdninových vůní.
Opřela jsem se zády o statnou borovici, zvedla hlavu
a němě se obdivovala výšce i rozložení větví celého kolo-
sálního objektu zvaného obyčejným slůvkem strom.
Louka, oddělující lesík od velkého lesa, prosakovala
vodou i v největších parnech. Všude jsou bažiny, člověk
musí znát cestičku a projde suchou nohou. Letos se mi
zdála poněkud prošlapanější než jindy. Připadala jsem si
jako v pralese, našlapovala po indiánsku a plížila se tak
tiše, jak nejlépe jsem uměla. Rákosí a vysoká tráva mi
bránily v rozhledu, mnohdy dosahovaly větší výšky než já.
Těšila jsem se na finále, okamžik, kdy se přede mnou
otevře celkový výhled na rybné. Konečně jsem se
prodrala posledním převislým křoviskem a zůstala stát
39
omráčená krásou. Přede mnou se rozprostírala modro-
zelená hladina se třpytivými vlnkami, lemovaná hustýrr
jehličnatým lesem. Sedla jsem si na bobek a dlouhou
dobu vnímala poezii kolem sebe. Nikde na světě nen
příroda tak krásná a divoká jako tady, v okolí chaty. Vydrže-
la bych se dívat celý den a ještě bych se nenasytila.
4
Doufala jsem, že si holky stihly vypovídat veškerE
podrobnosti a já zůstanu Ditiných vzdechů ušetřena. JaW
jsem mohla mít tak pošetilý nápad!
"Kudy chodíš?" zajímalo Hanku.
Pokrčila jsem rameny. Víc se o mne nestaraly, šla
jsem tedy na dříví a rozdělala ohýnek, abychom si mohl
opéct zbytek burtů, než se nám v chladu a vlhku sklepa
zkazí.
"Sakra, nemůžete toho nechat? Nemám vám ty špe
káčky ještě předžvýkat? Martina musí brnět uši, jak n~
něho intenzívně myslfte!"
"Už letíme," probrala se Hanka k životu.
Dita do svého bu'rtu dóbala pochopitelně dotčené.
"Holky, pojd'te se vykoupat," navrhla jsem po večeři.
"Ted'?" podivila se Hanka.
"Ucourám si na noc vlasy," mínila Dita.
Loni jsme večerní koupání považovaly za největš
pohádku. Koušou sice komáři, ale příroda se tváří docela
jinak než za horkého odpoledne.
Letos je zkrátka všechno jiné, ačkoliv komáři koušou
stejně.
"Zahraj něco, Hano," nadhodila jsem druhý návrh.
Sestřenka tentokrát zabrala a skočila si do chaty prc
kytaru. "Tak jakou, holky?"
',;°"Třeba U starýho mlýna."
Asi půl hodiny jsem si připadala jako před rokem
Hanka hrála a zpívala a my dvě ji doprovázely. Pohoda
40
pravá prázdninová. Jako jindy jsem obdivně a závistivě
pozorovala pohyb Hančiných prstů po krku kytary.
Po sedmé písničce si Dita vzpomněla, že Bednu od
whisky hrál Luboš, Martinův kamarád, když slavili konec
školního roku.
', Neštastně jsem se podívala na Hanku, která si opřela
bradu o nástřoj a poslouchala naši třetí sestřenici tak
soustředěně, jako kdyby Dita vyprávěla nejnapínavější
horor.
Tohle je konec! Co mně je po Martinovi! Ten kluk,
přestože jsem ho v životě neviděla, mi šel na nervy od
začátku, ale teá jsem ho přímo nenáviděla.
Zvedla jsem hlavu od ohniště a pomalu se rozhlédla
kolem. Vždyt' je tu tak hezky, copak to holky nevidí?!
Neviděly nic, nejspíš si vůbec nevšimly, že jsem je ne-
chala klábosit a vydala se cestičkou k lesu. Stačí jeden
jediný pitomý rok a už si spolu my tři, vždycky jedno
tělo, jedna duše, nerozumíme! Čím víc jsem uvažovala
o holkách, jak jsou jiné, tím častěji mě napadlo, jestli
nejsem divná já. S Ivetou si poslední dobou také moc
_r.. nerozumím, nedá se s ní mluvit o ničem než o klukách.
Nevědomky jsem dorazila až k louce. Mohla bych se
vykoupat sama, nejsem na sestřenicích závislá, nebudu
se jich doprošovat! Nakonec není pozdé, sluníčko se sice
° schovalo za hradbu lesa na západě, ale v devět hodin je
v červenci slušné světlo.
Nemám ovšem plavky. Loni jsme koupání v Evině
rouše považovaly za prima dobrodružství a nenapadlo
nás okukovat, která má větší prsa a která po tatínkovi.
Raz dva jsem vyklouzla z trička a tříčtvrtečních tepláků,
přibalila k nim tenisky a kalhotky, všechno ukryla v křoví
r a ponořila se do tmavé vody tichého rybníka, jehož
nehybnou hladinu neporušovala jediná vlnka. Voda se mi
zdála neuvěřitelně teplá. Tetelila jsem se blahem. Rybník
má tři ostrovy, největší z nich docela blizoučkó. Nebála
jsem se k němu doplavat, tím spíš, že kdybych se neštítila
velké vrstvy mazlavého bahna, mohla bych k němu dojít,
41
aniž bych si zmáčela ramena. Horší byl samotný výstul
bosýma nohama rákosím a křovisky, nicméně snahi
korunoval fakt, že jsem sama samotinká na nádherném
ostrově dlouhém sedm a širokém čtyři metry. Ostrov j~
hustě porostlý vysokými stromy, lemovaný neprůhlednoi
clonou rákosí, uvnitř však prostorný a skýtá naproste
soukromí. Pod břízkou jsem našla statného křemenáč~
a srdce mi zaplesalo radostí. Moje první letošní trofe
Pečlivě jsem prohledávala okolí a objevila mladšh~
brášku. Holky budou mrkat!
Zatím jsem však mrkala já. Od břehu jsem zaslechl
tiché hlasy. Přikrčila jsem se za rákosovou stěnu a vyjukL
k pevnině. Nějací dva kluci došli do míst, kde jsem ukryl
svoje svršky, chv~i něco kutili na břehu, pak nahodili d.
vody vlasec a usadili se v křoví. Ze břehu je nemohl nikd~
vidět. Vlastně odnikud, kromě mého ostrůvku a hladin
vody. Pytláci, uvědomila jsem si.
Páni, co budu dělat? Přliš mnoho možností nemám
Vlastně jen jedinou. Čekat. Jak dlouho? Než odejdoi
Kdy odejdou? Až chytí rybu. Kdy chytí rybu?!
Rozklepala mne zima. Možná spíš strach. Mají rr
v šachu, přestože nic netuší. Uvnitř ostrůvku se vale
šeřilo. Holky mě budou hledat!
Jeden pytlák mi připadal povědomý. Ten tmavovlasý
Kde jsem ho viděla? No jistě, ráno mě natlačil do kopř
a ted' mě vězní na ostrově. Nejspíš je tu u někoho na chatě
Bála jsem se odhadovat hodiny, vystrčit nos z křov
Bála jsem se pohnout. Nemožná situace!
V duchu jsem je zaříkávala. Kéž by něco chytili a od·
šli! Nikdy však není tak zle, aby nemohlo být hůř. Za chv
se totiž setmělo docela, les, ostrov i rybn1c zalila let
inkoustová tma. Vůbec jsem nevěděla, jestli jsou ještě r
břehu nebo ne. Napínala jsem usilovně oči, až mi mále
vypadly z důlků. Konečně mi připadalo, že slyším šus
křoviska. Odešli však doopravdy?
Hodnou dobu jsem se odhodlávala k činu. Risk je zi,
Nemůžu tady trčet celou noc!
42
V podřepu jsem vklouzla do rybnka, ktery' mi ochotně
otevřel svou mokrou chladivou náruč. Snažila jsem se
plavat nehlučně, ale pokud kluci sedí na břehu, nemohou
si mne nevšimnout!
Poulila jsem oči do tmy s největším vypětím sil. Potom
jsem zavadila o silonový vlasec. Místo pod převislou
břízou vypadalo prázdné. Asi políčili a odešli. Na víc jsem
nečekala, vyhrabala jsem se na břeh, zašmátrala rukama
v houští po svém oblečení a rychle ho popadla. Ke vší
hrůze jsem si uvědomila pohyb kousek vlevo.
"Je to holka!" vykřikl někdo polohlasně a dodal: "Nad-
běhni jí!"
Myslela jsem, že se o mne pokusí mrákoty. Nahá
a s balíčkem šatů jsem pádila cestou necestou bosky co
nejrychleji do bezpečí lesa, kde se dá ukrýt snadněji než
na uzounké cestičce močálem. Nohy mi rozdírala ostrá
tráva a jednou mě pořádně švihla větev, až jsem upustila
oblečení. Les nebyl daleko. Kdyby mi někdo měřil čas,
myslím, že jsem zaběhla svůj rekord.
Nepádila jsem cestou kolem krmelce k chatám, ale
odbočila stranou a se zatajeným dechem se přitiskla
k drsné kůře tlustého kmenu. Po několika sekundách kolem
přesupěli mí pronásledovatelé. Teprve pak jsem se odvá-
žila vydechnout a zmírnit tak divoké bušení vlastního tepu
ve spáncích. Rychle jsem se oblékala. Tohle koupání se mi
opravdu vyplatilo, zuřila jsem v duchu, tím spíš, že jsem
cestou ztratila levou tenisku a spodní kalhotky. Natáhla jsem
si tedy tričko a tepláky na holé tělo a obula si jednu botu. Ani
mě nenapadlo se pro druhou vrátit. Zítra je také den!
Opatrně, abych se nestřetla s pytláky, jsem se proplížila
leskem. Kousek před chatou jsem se musela přikrčit do
zralé pšenice, právě se totiž celí udýchaní vraceli.
"Nechápu, kam mohla zmizet," řekl jeden.
"Určitě zůstala v lese, ještěrka."
"Doběhla nás. Rusalka jedna."
Usmála jsem se úlevou, ale vylezla teprve, když tmu
noci nerušilo jediné šustnutí.
43
Ale holky! Znovu jsem se rozběhla. Budou polomrtv~
strachy! U ohně neseděly, svftily na verandě petrolejkou
dveře měly zamčené, takže jsem musela třikrát pořádná
zabušit, aby mi Hanka, bledá hrůzou, přišla otevřft. Za
stavila se kousek od dveří a ven nakukovala opatrně prvnír
oknem. Samozřejmě z osvětlené verandy nemohla ni
vidét.
"To jsem já, Hani, Julka!"
Konečně mi odemkla. "Kde se tu bereš? Ty nespíš?"
"Proč bych měla spát?"
"No... Kdes teda byla? My myslely, že spíš, proto ;
povídáme na verandě, abychom tě nebudily."
"Co tu děláš za rámus?" přiloudala se Dita s puso
plnou parexylové pěny. "Jak to vypadáš? Kde máš botu
Jsi zdravá?"
Hleděla jsem překvapeně do tváří svých sestřenic
Vůbec si nevšimly, že chybím!
"Byla jsem se vykoupat. Botu jsem ztratila."
"Ted'?" Hančiny oči se podobaly baterkám.
"Ted'," přisvědčila jsem a odkulhala si kysličníkem v~
mýt řány způsobené bezhlavým úprkem v jehličí, rákos
mezi bodláky a větvičkami, a odřeniny zasypat framykc
nem. "Nechte Martina odpočívat v pokoji a pojdte'spát, v
dvě drbny. Něco vám budu vyprávět, to se pobavíte."
"Jo? Copak nám povíš pěknýho?" řekla Dita jedovat
"Jak Julinka počítala na břehu rybníka hvězdičky? C
důležitýho ještě asi víš?"
"Nic, Dituš, vůbec nic!"
Samozřejmě jsem se k ním otočila zády a nepověd~
jsem zhola nic. Když jsou takové!!
44