10.kapitola
10. LIDÉ S MASKAMI.
Při večerním nástupu nám hlavní vedoucí oznámil vý-
sledky ranního bodování úklidu. My s Katkou získaly
maximum, deset bodů, a za odměnu se nám na stanu
houpalo sluníčko. Ti, kdož si vysloužili méně než pět
bodů, si vykoledovali prasátko. První den se usadilo na
jednom stanu - Bobově a Dickově, sluníčko asi na
osmi.
Vyplázla jsem na Dicka jazyk. Vzal to jako pochvalu
udělenou při povýšení a zálibně se na růžového pašíka
usmál.
Připravovali jsme chrastí na ohýnek. Jenom pro náš
oddíl, ostatní mají svá malá ohniště někde po okolí.
Dick zašpičatěl hroty na prutech, protože si k večeři
opečeme buřtíky. Olizovala jsem se předem, normálně
špekáčky nejím, studené ani ohřáté, ale ty prázdninové,
pečené na ohni, představují hotovou delikatesu.
Po jídle jsme hráli na fanty. Dala jsem zástavou svůj
stříbrný prstýnek, protože by mi vadilo dělat u ohniště
striptýz. Kdo asi tuhle hru vymyslel, že? Při vykupování
ohromná psina. Dušan musel oběhnout dvakrát celý tá-
bor, Katce navrhovali, aby spolkla žábu, ale Bob trest
zmírnil na zazpívání písničky. I to byl pro ni pořádný
problém, neboť Katka nemá hudební sluch a při jejím
koncertu nám vstávaly vlasy na hlavách, takže sedla
Dickova připomínka, že tenhle trest byl spíš trest pro
nás než pro ni. Když přišel na řadu Dick, navrhla jsem,
dřív než by mě mohl někdo předběhnout, ať se dojde
vykoupat. Oblečený, samozřejmě.
"Já plavat umím, vílo, dokonce i potmě," pozname-
nal a bez protestů odběhl. Stejně mě převezl, čekala
jsem nesplnění úkolu, ale on za chvilku přiběhl mokrý
jako vodník, voda mu odkapávala z každé nitky i vlasů.
No páni, zhrozila jsem se, teď si dá určitě záležet při vý-
běru mého trestu!
109
Jak jsem tušila, když došla řada na mne, vložil se do
debaty, přestože zatím nikomu trest nevymýšlel.
"Skoč tam, kde jsme sbírali borůvky, a přines jednu
zelenou šišku," pravil rafinovaně. "Jestli se nebojíš."
Zaváhala jsem. Cestu najdu, ano, ale musím jít celou
dobu sama lesem! Navíc to nemůžu nijak ošidit, neboť
jedině tam nám Bob ukazoval rozložitý smrk s větvemi
u země a zelenými smolnými šiškami. A o tohle Dickovi
šlo!!
Posměšně na mě hleděl, jistě čekal, že se vzdám bez
boje a jemu zůstane můj prstýnek. Určitě! Kdybych mě-
la mít plné kalhoty, musím to dokázat!
"Prý sbírali," broukla jsem.
"A ne?" uculil se. "Nasbíral jsem litr mnohem dřív
než ty."
"Bodejť by ne!" zuřila jsem. Sbíral ten můj rozsypa-
ný! Nechápu, čemu se všichni smějí, dokonce i Dušan.
"Jdeš nebo ne?" popíchl mne. "Nepotřebuješ pam-
pers?"
"Dobře!" odhodlala jsem se po krátkém vnitřním
zápasu. Překvapeně zdvihl obočí. Nejsem bábovka!
V lese mě odvaha přešla, všude kolem tma a ticho plné
drobných šramotů. Měsíček mi svítil na cestu, hotová
idylka. Kráčela jsem čím dál pomaleji. Kdybych zablou-
dila, nevím, kudy se dostanu zpátky! Bob je nezodpo-
vědný, pobaveně se naší při smál a nezakročil! Jestli se
ztratím, má mě na svědomí! Ale ne, támhle je ohrada,
kousek vpravo křoví, kde jsem Dicka načapala při ulej-
várně, tamhle polospadlý smrk.
U ohrady cosi zašustilo. Strnula jsem jako socha. Ne-
plíží se tam někdo?! Srdce se mi divoce rozbušilo. Ne,
to je keř, co vyvádím. Ale stejně, jakýstakýs klid nená-
vratně zmizel. Čím dál víc jsem propadala panice a krá-
čela vpřed po centimetrech. Nemám se radši vrátit? Ne,
nemůžu, Dick by měl na co narážet do konce tábora.
Cosi znovu zašustilo a já bych dala krk za to, že se
u obory něco mihlo. Ke smrku zbývalo pár kroků!
110
No tak, slabochu, pobízela jsem sama sebe.
Najednou jsem přestala i dýchat. Houština u ohrady
se rozhrnula a z větviček vykoukla obluda. Stála jsem ja-
ko přimrazená. Vypadá jako člověk, ale ta hlava ... Se-
vřené hrdlo a vyschlé rty nepropustily výkřik zděšení.
Druhá obluda! Třetí! A vzadu celé hejno!
"Chyťte ji, určitě je z tábora!" křikla jedna z nich.
To mě probralo, přestala jsem fascinovaně zírat,
a přestože mě stále tížily ruce a nohy z olova, přinutila
jsem je poslechnout, otočila se a pádila cestou necestou.
Lidé s maskami, blesklo mi mozkem. Velký orel říkal
něco o sousedním táboru a jeho občasných přepadech.
Klopýtala jsem přes kořeny, ruce natažené před sebou,
ale škrábancům jsem neušla.
Konečně zář ohýnku! Vpadla jsem mezi ostatní jako
bomba, Dick se spokojeně zašklebil.
"Poplach!" vyhrkla jsem zajíkavě. "Žene se na nás
tlupa lidí s maskami!"
Spolužáci na mě zírali jako na zjevení, jen Dick vy-
skočil a utíkal do tábora, odkud se záhy ozvaly údery
gongu. Bob nám stačil vysvětlit, že nás nejspíš přišel po-
strašit sousední chlapecký tábor, vloni mívali podobné
bojovky dvakrát týdně. Prý se máme pokusit pochytat
vetřelce, anebo jim aspoň vzít masky, ale pozor, oni se
budou snažit zajmout nás. Samozřejmě je to jenom hra,
nesmíme používat síly, žádné rvačky.
Kolem nastal zmatek, dupot a křik. Katka se mne
chytila za ruku a vůbec jsme neměly v úmyslu zúčastnit
se divoké honičky nočním lesem. Schovávaly jsme se
poblíž ohniště, kde se brzy vylidnilo. Pravda, neměly by-
chom stát za bukem, když jde o čest tábora, ale na dru-
hou stranu koho chytí, toho hodí bez milosti oblečeného
do Tůně!
"Vlezeme si radši do stanu," navrhovala Katka
šeptem.
"Kdyby nás uviděl Orel -" nestačila jsem dopově-
111
dět, neboť nás v tom okamžiku přepadli dva útočníci
v maskách a my udělaly osudnou chybu. Pustily jsme se
a pádily každá jiným směrem. Bohužel ani jedna k tábo-
ru. Kluci se samozřejmě také rozdělili a můj pronásledo-
vatel mě brzy dohonil, neboť jsem zakopla a málem si
při pádu překousla jazyk. Vrhl se po mně, zařvala jsem a
strhla mu masku, dřív než se vzpamatoval. V měsíčním
svitu jsem hleděla do tváře kluka stejně starého, možná
mladšího než já, sympatického blonďáčka. Držela jsem
ho v šachu, stačil jediný pohyb, abych masku roztrhla
vejpůl a získala tím pro náš tábor bod. Kluk pochopil
a fascinovaně zíral na mé ruce. Oba jsme zajíkavě po di-
voké honičce oddychovali.
"Krásná princezno, daruj mi život," zaprosil zkrouše-
ně.
"K čemu by ti byl, švarný mládenče?"
Polkl. "Jen tábor začal, už mám i bez toho plno prů-
švihů."
Nad tou upřímností jsem se zasmála. "To jsme dva
Na."
Trochu překvapeně masku přijal. "Jak se jmenuješ?"
"Eva. A zmiz," poradila jsem mu. "Než nás někdo
uvidí."
"Díky, Evo!" zajásal se znovuzískaným sebevědo-
mím.
Nevím, proč jsem ho pustila. Asi mám moc měkké
srdce nebo co. Přišlo mi ho líto. Také bych nechtěla stát
na pranýři hanby, ač jde jen o hru.
Vrátila jsem se do tábora, kde probíhalo bodování vý-
sledků. Každý kdo odevzdal masku, získal bod do sešitu
zdatnosti. Orel napočítal celkem osmnáct masek, je-
nomže nám chybělo devatenáct táborníků. Katka mezi
nimi!
Po chvíli se vrátila celá skupina jako zmoklé slepice.
Smáli jsme se, ačkoliv vůči naštvané promáčené Katce
se mi to nezdálo fér.
112
"Boj je boj," mínil Pavel, vedoucí Pražáků.
"Za blbost se platí," doplnil ho Dick věcně. "Máte
smůlu, neměli jste se nechat chytit, lemplové."
Katka ho sjela nenávistným pohledem. V této chvíli
ho určitě horoucně nemilovala! A nejen ona. Diana se
tvářila jako bohyně pomsty a je pravda, že měla důvod
- modřinu na levé tváři. Hlavní vedoucí ji zahlédl
a pravil, že musí podobné akce zatrhnout a příště si
změříme síly dejme tomu v nějakém sportovním klání.
Ono je sice odtud až potud, jenomže na druhou stra-
nu, změna je život. Něco tak vzrušujícího jsem dosud na
žádném táboře nezažila!
Do spacáků jsme se dostaly pozdě v noci. Katka mi
v psí náladě nepopřála dobrou noc. Nechápu, proč se
vymračuje i na mne, já ji přece do Tůně nehodila.
Ráno si pracně rozčesávala pocuchané vlasy. Dnes
nepřipomínaly zralé obilí, nýbrž zmuchlanou slámu. Po-
těšilo mne však, že se tváří příjemně. Nejspíš noční mů-
ru zaspala.
"Venku je nějak živo," řekla mi na uvítanou. Na to,
že bylo před budíčkem, se všude ozývalo brebentění.
"Dostanou," zívla jsem a přemýšlela, jestli má cenu
na těch pár chvil ještě zavřít oči.
"Rozcvičkáááá!"
Okamžitě jsem je otevřela a hrabala se ze spacáku.
Mohly jsme se o sebe přerazit, jak jsme spěchaly s pře-
vlékáním a česáním. Zřejmě jsme obě budíček zaspaly.
Na louku, kde cvičily všechny oddíly, jsme přišly po-
chopitelně poslední. Nestačily jsme se ani umýt! Ještě že
jsem si sepjala vlasy sponkou, nemíním se Dickovi uka-
zovat coby ubohá rusalka bledá. Ten byl dneska naopak
čilý jako rybička, předcvičoval našemu oddílu v plav-
kách místo Boba a kupodivu neměl řeči, jen se na nás
přátelsky zašklebil.
Rychle jsme se zapojily do cvičení a posléze zalito-
113
valy, proč jsme raději nezůstaly ve stanu přes celou
rozcvičku. Dick byl šíleně aktivní, proti Bobovi se ne-
jednalo o nevinné protažení kloubů a svalů, nýbrž o roz-
cvičování trestanců. Neříkám, ve zdravém těle zdravý
duch, ovšem dělat třicet kliků za sebou na přeskáčku
s těmi, při kterých člověk na pažích povyskočí
a tleskne, jsem prostě nezvládla. Pomalu jsme jeden po
druhém odpadávali, nejprve děvčata, potom i kluci, až
cvičil Dick sám. Zůstali jsme ležet v trávě jako balíky
slámy a odmítali se hýbat, natož dát na jeho pokřikování
a cvičit dál.
"Teda přátelé, jste srabíci," zhodnotil nás nakonec
a rezignovaně mávl rukou, což jsme si vyložili jako povel
k rozchodu.
"Já mám snad namožené celé tělo," prohlásila jsem,
když jsme si uklízely ve stanu. Ať tedy získáme aspoň
sluníčko!
"On si řekne srabíci," nechápala Katka. "Sprosťák!
Řekni sama! Zapomíná, že jsme slabé ženy!"
"Nezapomíná," namítla jsem. "On to ani nezaregis-
troval."
"Tím hůř! Urážku zaplatí! A tu včerejší taky," roz-
hodla-se a krvežíznivý lesk v jejích očích mluvil sám za
sebe.
K Dickově zlosti nám slunce i po novém bodování na
stanu zůstalo. Ostatně jeho prasátko se u nich také za-
bydlilo. A to jsem nemohla tušit, že se od něho po celé
tři týdny nehne.
Na programu prvního oddílu stálo lasování, turnaj ve
vybíjené s ostatními oddíly krom dvojky, jež má službu
v kuchyni, a odpoledne koupání a osobní volno. Prima.
Ve volnu musím napsat domů, nebo mi naši dají, jistě
netrpělivě čekají na zprávu, zda žiji a jak. Musím u zdra-
votníka Pavla koupit pohlednice a rozeslat je. Našim,
babičce, možná i té druhé, protivné, z tátovy strany.
A Heleně. Ať vidí, potvora, že nejsem odkázaná na její
milostivé pozvání do Budějovic.
Zkoušeli jsme z kusů provazu uzly po Bobově in-
struktáži a zamotávali se do nich čím dál víc.
"Sledujete mne?" snažil se Bob a lano se v jeho pr-
stech jen míhalo. "Nadhodím, provleču, ale neutáhnu,
znovu nadhodím a prostrčím ... Jasné? Tomu se říká
liščí úvaz. Když utáhnu a laso ještě obtočím, vznikne liš-
čí smyčka. Vidíte? A ještě jednou, tak ... A mám dvoji-
tou liščí smyčku."
Motala jsem lasem sem a tam, nadhazovala o sto šest,
ale žádná smyčka nevznikla, ani dvojitá, natož liščí. Ne-
chápala jsem, co s tím provazem dělat, aby mě poslou-
chal aspoň jako Dušana vedle mne nebo například
Beatu.
"Takhle?" jásala fintivě a strkala svůj výtvor Dickovi
pod nos. Mrkl na její dílo a kývl. Vzápětí si všiml mne.
"Aby ses neuškrtila," podotkl trefně,-protože se mi
provaz nějakým nedopatřením zamotal kolem krku.
"Nejde mi to," švihla jsem lasem o zem.
"Jako vyšívání," smál se Bob a celý postup zopakoval
extra pro mne. "Nadhodit, uvolnit, protáhnout..."
Vyšel jakýsi chumelenec, jejž jsem pracně rozmotáva-
la celou dobu, kdy ostatní motali nejtěžší uzel, takzva-
nou diamantovou smyčku.
"Musíš zůstat u vyšívání," vzdal Bob svou snahu.
"Jestli by vypadalo takhle," zašpičkovala Beata a os-
tatní její vtip odměnili smíchem. "Já myslela, že vesnic-
ký holky jsou v domácích pracích honěný."
"Vesnický?" podivil se Bob a podíval se na mne.
"Bakov je město jak hrom, ne?"
"Bakov jo," přichvátla si Beata. "Jenže vona je
v něm s bídou tři měsíce. Jestli máte u vás stejný šikulky,
vymře lidová tvořivost. Vesničanky by měly bejt aspoň
v tomhle dobrý, ne?"
Z jejích řečí mi uvízlo v hlavě slovo aspoň. Prý aspoň
v tomhle! Neudržela jsem se: "Nevím, jestli jsou vesnic-
ký holky v ručních pracích dobrý, ale vím, že nejsou bl-
bý jako některý holky z města."
114
115
Rozhostilo se tíživé ticho. Všichni pokukovali po mně
a Beatě a čekali, co se z toho vyklube. Poprvé jsem se
ozvala ostře sama za sebe a nespoléhala na zastání ji-
ných.
Beata se na odpověď nezmohla a já konečně pochopi-
la svůj omyl, když jsem první dny ve škole mlčela a ne-
chala si, celá červená, kydat hnůj na hlavu. Kdybych se
bránila hned, mohla jsem si ušetřit spoustu nepříjem-
mností!
"Já háčkovat taky neumím," řekla náhle Diana.
"Háčkování je věc koníčku," přemýšlela nahlas Klá-
ra. "A ne toho, jestli bydlíš na vesnici nebo ve městě."
"Správně," pochválil ji Bob za.bystrý úsudek, a než
stihl předvést další nezvládnutelný zamotanec, podotkl
Dick:
"Správně. A pěkná holka umět háčkovat nemusí."
Myslím, že Diana rostla do nebeských výšin, jak se po
nás vítězně rozhlížela. Další holky se honem přidávaly
a chlubily, že ony také háčkovat neumí. Mlčela jsem
a sveřepě rozmotávala zcuckaný chuchvalec.
"Ani lasovat," dodal Dick s pobaveným úsměvem.
Usadili jsme se na trávníku kolem táborového hřiště.
Nejprve proti sobě hrály děti z Prahy. Pozorovali jsme je
a dost se u toho nudili.
Katka začala vymýšlet. "Než přijdeme na řadu, si po-
čkáme! Co kdybychom něco vyvedly Dickovi?"
"A co?"
"Nevím," pokrčila rameny. "Zatím nevím."
Zvedly jsme se a couraly vylidněným táborem, neboť
veškeré dění se soustředilo na hřišti, jen druhý oddíl se
lopotil v kuchyni s nádobím.
"Vidíš ty mravenečky?" zajásala náhle před mrave-
ništěm.
"Co s nimi?"
V Katce se projevil podnikatelský duch. Vysvětlila, že
116
tihle rezaví krásně koušou, takže kdybychom jich pár
chytily a strčily Dickovi za tílko, kdoví co by tomu říkal.
"Není to trochu ... krutý?" zaváhala jsem. S rezavými
mravenci jsem prodělala nejednu špatnou zkušenost.
"Ty se ho zastáváš?" podívala se na mě poťouchle.
"Jsi na hlavu," odsekla jsem. Koneckonců Dickovi ta-
ké nepřišlo kruté pomazat mě borůvkami.
"Snad jsem toho tolik neřekla," usmála se smířlivě.
"Skoč do kuchyně pro krabičku, já zatím nějaké pochy-
tám."
Za chvíli jsme klusaly zpátky na hřiště a v krabičce od
zápalek chrastilo několik exemplářů s vyvinutými ku-
sadly. Klára nás uklidnila, ještě na řadu nejdeme, probí-
há teprve druhé kolo. Posadily jsme se na trávu kousek
za Dickem, který se zápalem sledoval hru.
"Uděláš to sama?"
"Já? Zkus to ty," mínila jsem. "Ty toužíš po po-
mstě."
"Ty snad ne?" podivila se.
Mávla jsem rukou. Opatrně tedy otevřela krabičku
a celý její obsah vyklepala Dickovi za tílko. Seděl v té
nejvhodnější pozici, opřený rukama za zády, čili mu tíl-
ko odstávalo od těla. Pro jistotu jsme si kousek odsedly.
Dick se nejprve podrbal jednou, pak podruhé, potřetí
a vzápětí se škrábal v jednom kuse. Bob se ho se zájmem
zeptal, jestli je duševně v pořádku. I mne překvapila bo-
jovnost malých tvorečků! Dick si strhl tílko a rozběhl se
k Tůni, jen za ním odletovaly drny.
Katka se spokojeně usmála.
Po návratu kapala Dickovi voda i z vlasů. Je vidět, že
vědu z koupání či osmělování v kteroukoliv denní či
noční hodinu nedělá. Vlasy mu visely do očí jako vyzna-
vači módy hippies.
"Nešibe ti?" optal se ho Bob mimochodem.
"Tady musí bejt mraveniště," zavrčel Dick a jal se
prohledávat každou píď země. Lekla jsem se, když obje-
117
vil prázdnou krabičku od sirek. Kdyby aspoň prázdnou!
Vězel v ní jeden zapomenutý mravenec. Dick si ho pro-
hlédl ze všech stran a potom se podíval přímo na mne.
Polilo mě krvavé vedro. Katka pitomá! Vymýšlí blbosti
a nakonec nechá na místě činu usvědčující důkaz! Ke
všemu Dicka vůbec nenapadne podezírat ji, hledí rov-
nou na mě. Sklopila jsem provinile oči.
Vzápětí jsme museli nastoupit na hřiště. Hráli jsme
proti pátému oddílu. Dick také, dokonce i Bob, jenž nám
dělal kapitána. Pražáci byli bezvadně sehraní, měli pře-
sné nahrávky i zásahy a brzy nás na hrací ploše značně
prořídlo, většina oddílu seděla na trávě coby vybité mr-
tvé duše. V jednom okamžiku jsem příliš pozdě postřeh-
la prudkou ránu. Nestačila jsem uhnout, ale Dick přede
mne obětavě naběhl, smrtelnou ránu chytil a odvetou
vybil nejnebezpečnějšího střelce pětky do nohy.
"Trochu postřehu, mravenečku, jo?" šeptl mi do
ucha.'
Štěstí se obrátilo, vypadla jsem ze hry sice také, ale až
ke konci. Na hřišti zůstali jen Dick a Bob na zadní čáře,
avšak postoupili jsme do finále a tam také zvítězili, do-
konce v početnějším zastoupení.