4.Červené úterž
Y
I V. Cervené úterý
Probudil mne ranní koncert ptáků. Usmála jsem se při
vzpomínce na noční dobrodružství, Ted' se mi jevilo jako
docela zajímavé a legrační. Koupel za všechny peníze!
Tedy za kecku a gatky.
Lepší Julka navrhovala vstát a zaběhnout dolů k ryb-
nku hned po ránu, než se les bude hemžit houbaři.
Normální Julka nad tím mávla ospale rukou a namítla, že
ranní lenošení je nejsladší, může při něm poslouchat 'ť
ptáčky a romanticky snít. Kdo by kradl jednu tenisku!
Stačí zajít k rybníku dopoledne, nic nezmeškám.
Mami, kdybys mě viděla!
Po desetiminutovém vnitřním zápase zvítězila° lepší
Julka a já doopravdy vstala. Osudnou cestičku, na které
jsem se v noci zapotila, jsem v inkriminovaném místě prošla
třikrát a bota nikde! Kalhotky jakbysmet. Musela jsem je
ztratit blíž k rybníku, třeba jsem je vůbec nesebrala, anebo
vytrousila při šleném běhu mokřinami. Rozhodla jsem se
probádat trasu od pky, tedy od samého úkrytu v houští pod
břízou. Jen jsem dorazila na mrňavou plážičku otevírající
nádherný pohled na rybn~k v mlžném hávu, žasla jsem ještě
víc. Na místě, kde kluci chytali ryby, stál kiack zaražený do
země a na něm se bělal složený připíchnutý papír.
Dopis? 4'
Pro koho?!
Nevěděla jsem, jestli mám právo ho otevřít. Zvědavost
však zvítězila a vzápětí triumfovala, nebot' dopis byl,adre-
sovaný právě mně.
Obsahoval všehovšudy dva řádky tiskacích písmen.
45
~~GlS_~LKO, ~~STCI G~~/CEŠ Z,~~T,C,s- .
..
,~~~Y~Č'~E~~ 9h'~J?~ Il J'f.~l , 2?~b' ~~
v ~~v~~ ~~E,~. , ~ ;
o
Páni, tohle je gól! Ti kluci se mnou vyběhli! Bez kecky
nemůžu na chatě existovat. Přece nestrávím prázdniny
v holinách! Jenže! Věděla jsem, že na schůzku s tmavo-
vlasým vodnkem nepůjdu. Nenajdu odvahu, nepřekonám
trému a stud z neznámého a navíc pohledného kluka.
Dopis jsem složila do malého čtverečku, zastrčila si ho
do kapsy a loudala se zpátky k chatě. Kdybych se holkám
zmínila, šly bychom večer na smluvené místo ve třech.
Pytlák by zíral! Mohla by být legrace, jak jde o kluky, Dita
i Hana by se ochotou přerazily.
No jo, ale... Dita mě večer naštvala. Celkově si my dvě
letos nesedíme. A pak, počítání hvězdiček ji přece nebaví.
A... a vůbec.
2
"Hanko, nepůjdeme dneska na nákup?" zeptala jsem
se při snídani nevinně. Než bych přeřvávala Fina! Count-
down skupiny Europe, raději jsem se natáhla a kazet'áW
bez dovolení umlčela.
Hanka, která jediná z nás umí vařit, s rozšafnost
hospodyně překontrolovala stav našich zásob a prohlá
sila: "Možná. Nevím. Dochází nám chleba a štáva. K oběd
46
budeme mít buá klobásu s fazolí nebo seged'ák, jenže to
bychom musely vařit knedl~Cy, přinejhorším kolínka. Taky
máme bratislavskej, šumavskej a chalupářskej."
"Fuj!" ušklíbla se Dita a zase magič pustila. "Výběr jak
stehno. Jedna šlichta lepší než druhá. Guláš bojkotuju,
stačil mi včerejší maáarskej."
"Co mám teda uvařit?" rozhodila Hanka dotčeně ruka-
ma.
"Třeba palačinky," mlaskala Dita, "s tvarohem, džemem
a šlehačkou..."
"Prima. Vyčaruj mi mlko, tvaroh a šlehačku."
"Dojdeme do města," využila jsem rychle šance.
"Komu by se chtělo," protáhla se Dita a dělala, že
nevidí, jak jsem magneták ztišila, až Žbirkova Adriana
sotva ševelila. "Než se táhnout takovou dálku, namažu si
chleba paštikou a hotovo."
"Nemusíme jft všechny," navrhla jsem. "Dita tu počká,
Hanka půjde se mnou."
Hana, která strašně nerada řeší problémy, samosebou
nevěděla, na čí stranu se přiklonit. Nakonec opět zvolila
zlatou střední cestu, na které osel pošel hlady, jak zpívá
Jan Werich ve své písničce, a řekla, že bud' půjdeme
všechny, nebo žádná, tak nutně zase chleba nepotřebu-
j me.
"Hm," ušklbla jsem se. "A jakej máte program na do-
poledne, že se ptám?"
"Spát! Je sice chvályhodný, že jsi nám uvařila k sní-
dani čaj, ale kvůli tomu, že sama vstáváš se slepicema,
nás nemusíš budit na sedmou."
"Dobrou noc!" popřála jsem Ditě nakvašeně a musela
se krotit, abychom si hned po ránu nevjely do vlasů. "Jdu
sama, vy dvě buchty."
Popadla jsem padesátikorunu ze společných peněz,
vlastní peněženku, prázdný batoh na záda, na uši sluchátka
a na bosé nohy kolečkové brusle. Trochu to tlačilo, ale lepší,
než jft úplně bosá. Po hrázi se mi jelo víc než špatně, ale
hned na asfaltce se situace podstatně zlepšila.
47
... mal som smolu, Adriana, vážně, predstav si, ž
zdvihol to tvoj manžel...
Přestože mám ráda většinu Žbirkových písniček, Adrian
jsem prudce umkela. Přliš mi připomněla protivnou sestřE
nici. Stáhla jsem si sluchátka na krk. Tímhle tempem n
brzy půjdou na nervy všichni zpěváci pop music. Vlastn
jsem začínala chápat maminu, proč ji moje hudba toli
vytáčí.
Neujela jsem ještě ani kilometr, když vedle mne zabri
dilo auto. Hnědá Škoda 1203. Ale, ale, ale!
Tentokrát seděl za volantem opáleriý atlet kolem 1ř
cítky, avšak spolujezdce mu dělal můj známý tmavovlas
pytlák. Za ním se na sedadle krčil asi jedenáctiletý zrzav
kluk s nateklou tváří.
"Nechceš svézt?" zavolal na mne pytlák, přičemž otevři
dveře dokořán. "Máš sice taky kola, ale my máme i motor."
Naši mi zakazují jezdit stopem. Těch zpráv z červ
kroniky a přkladů, co jsem musela vyslechnout! Nesmíi
se dávat do řeči s cizími lidmi, natož si k nim sedat d
auta. Tenhle kluk sice nevypadá na zlosyna, který mě r
první odbočce do lesa znásilní, podřízne a zahrabe, ale i
í ho neomlouvá.
"Do you speak English?" zazubil se na mě pobavern
Řidič vedle něho se pobaveně rozesmál.
"Yes, I do," převezla jsem ho tedy. "I understand Englisl
Deutsch and Czech."
"Vybral jsem si to poslední," mrkl na mě. "Tuším, ~
i tvou mateřštinou je čeština, že?"
'' Byla jsem ráda, že nehodlá konverzovat celou dot
napřklad v němčině. Anglicky bych se jakž takž domy
vila, německy umím všehovšudy pár frází. Honila jsem
zkrátka triko.
"Pojd', sedej, než nám tu tenhle chudák umře," pobi
mě sám řidič a bradou ukázal na opuchlého lupínka vzadu
Váhavě jsem se tedy pohnula směrem k vozu a pytli
dokonce vystoupil, aby mi pomohl nalodit se do au
s bruslemi na nohou.
48
"Do Chválovic?" zeptal se mě řidič.
"Jinam tahle cesta nevede," usmála jsem se.
"Taky pravda," připustil kluk a změřil si mě od hlavy až
k patě. Nejdéle mu pohled vydržel na mé poškrábané
noze. Bosé prsty v kolečkových bruslích vypadaly přinej-
menším podivně. Přemýšlela jsem, jestli mě poznal. Asi
ne. Podle všeho si nedal dohromady, že tahle holka
s rozpuštěnými plavoblond vlasy po ramena je tatáž oso-
ba, která se za měsíčního svitu ráchala v dolním rybníce
s vlasy vodou přilepenými k hlavě jako přilba.
°Nevíš, zubní ambulance je ve Chválovicích na náměstí
jako zdravotní středisko?" zeptal se mě řidič nad městečkem.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Nejsem místní."
"To jsme dva," usmál se pytlák. Na náměstí vystoupil
první, otevřel mi dveře a než jsem se nadála, chytil mě
v pase a snesl na zem.
"Díky," dostala jsem ze sebe, červená rozpaky.
"Rádo se stalo," prohlásil a já jeho pohled cftila v zá-
dech ještě když jsem se na bruslích řítila rovnou k samo-
obsluze.
"Jůlie!"
Před dveřmi obchodu jsem se s hrůzou otočila po ha-
nobiteli mého jména. Julie s kroužkem! Hotová příšernost!
Samozřejmě teta Iva. Blížila se ke mně s obrovskou doru-
čovatelskou brašnou plnou novin a časopisů.
"Jůlie, ty jezdíš stopem!" spustila na mě bandurskou,
až se lidé otáčeli. Koutkem oka jsem s nelibostí pozo-
rovala pytláka, zamykajícího dodávku, který na nás poba-
veně hleděl.
"Kdepak stopem, teto," vymlouvala jsem se tiše
a ustupovala do nitra obchodu, aby kluk nemohl vidět, jak
dostávám kapky.
"Ty je znáš?" kývla teta směrem k automobilu.
"Z chaty," souhlasila jsem s ni.
"No proto!" Teta byla v ráži a nemínila hned s výchov-
nou lekcí skončit: "lulko, opovaž se jezdit s cizími! Nikdy
nevíš, co jsou zač. A vůbec, kde jsou holky?"
49
"Na chatě."
"Ony tě poslaly do města samotnou? Já jim ukážu, at'
se Hana těší!" vyhrožovala teta bojovně.
"Neposlaly mě, chtěla jsem jft sama," mírnila jsem ji.
"Nebaví mě ležet v jednom kuse na slunci. Potřebuji si
koupit kecky. Nevíš, teto, v obuvi je otevřeno?"
"Určitě," ujistila mě. "Hned půjdu s tebou. Chtěla jsem
za vámi odpoledne sjet, ale když jsi tady, aspoň nahoru
nemusím, přijedu až zítra. Pojd', nakoupíme spolu, at' netr-
pfte hlady."
A tak jsem se s batohem napěchovaným k prasknutí
a kotnkovými keckami trapně zářícími novotou vlekla
silnicí směrem na Stálkov. Dala jsem na tetiny domluvy
a nejela stopem. Ne proto, že bych toužila táhnout zátěž
do kopců pěšky, ale proto, že posádka dodávky nejspíš
své záležitosti na zubním středisku vyřídila rychleji než já.
Docela jsem toho litovala a nejen proto, že batoh vážil
dobře metrák.
3
i
"O něco jsi přišla," oznámila mi Hanka po obědě potu-
telně. Palačinky se jí vážně povedly, proti gulášový kon-
zervám skýtaly báječnou změnu v jídelníčku.
"O co?" Natáhla jsem se ke sporáku, opatrně dvěma
utěrkami uchopila horkou nádobu s vařící vodou a nalila ji
do škopíku. Ještě ji rozředit studenou, špricnout do lázně
jar a obřad umývání nádobí může začít. Doma si po sobě
nikdy neuklidím ani hrníček do dřezu, natož abych ho
snad umyla, a přitom máme tekoucí horkou vodu v kte-
roukoliv denní či noční dobu.
"Žůžo," lakovala mě a mrkla na Ditu, která s časopi-
sem v ruce zamířila na toaletu. Vždycky na ni přijde potřeba
v pravou chv~i a jelikož uznává heslo spěchej pomalu,
můžeme si být s Hanou jisté, že zaručeně nevyleze dřív,
j než umyté a utřené nádobí zmizí v kredenci. "Mám jí říct,
o co přišla?"
50
"lulku tyhle věci ještě nezajímají," zatvářila se Dita
důležitě. "Vid', Juli?"
"Co jako?"
°Viděly jsme strašně hezkýho kluka," nevydržela
Hanka déle mlčet.
"Aha." Zamračila jsem se. lulku tyhle věci ještě neza-
jímají. Ještě!! Dita mi jemně naznačila, že jsem proti nim
malá a hloupá.
"Je tady na táboře," dodala Hanka, divíc se, že mě
nelákají podrobnosti vypravování.
"Kolik mu je? Dvanáct?" uškibla jsem se.
"Aspoň osmnáct," vyvedla mě z omylu. "Dělá jim vedou-
cího. Před chvilkou, než jsi přišla, se tady byl s odd8em
koupat."
"No a?"
"Co no a?" podivila se mé otázce. "Nic."
"Seznámily jste se s ním?"
"Nešílíš? S neznámým klukem?"
"Se známým se nemusíš seznamovat, ne?"
Hanka, zaskočená mou logikou, zase sklapla.
"Říkala jsem ti, Hani, že to lulku nebude zajímat,"
triumfovala Dita vítězně.
Takže jsem pro změnu sklapla já.
4
Odpoledne jsem se vykoupala docela sama. Holky
jsou vážně nemožné! Rozvalily se na deku při samém
okraji tetina pozemku, tedy co nejblíže veřejné plážičce
hned vedle, využívané dříve pionýrským, ted' junáckým
táborem, sídlícím za polem pšenice v lese ve skalách.
Poznala jsem z jejich výrazu, že tady hodlají strávit den,
jen aby kluka z tábora neprošvihly.
Vydala jsem se s koškem na houby do vonícího horkého
lesa. Bílé kecky svítily jako lampičky, ačkoliv jsem je
protáhla prachem na hrázi. Být doma, žádný problém,
vezmu barvy ve sprejích a důkladně si je vylepším.
51
Holkám o pytlákovi neřeknu. A zrovna ne! Když o tyhlE
věci ještě nemám zájem! Možná Hance? Ta by se v devě
do lesa bála, a i kdyby v ní zvědavost přemohla strach
nic neudrží za zuby, hned by všechno vyzvonila Ditě. Kdc
ví, ze které chaty ten kluk vlastně je! Kdybych obešli
celou malou chatařskou kolonii, třeba bych někde hnědni
dodávku zahlédla. Pak jsem nad sebou zavrtěla hlavou
Blázním! Nebudu se namáhat!
Lepší je jít na houby. Překřičené hudby mám z chat'
plné uši, vydala jsem se bez walkmana a vychutnával;
lesní ticho, plné ptačího zpěvu a néidentifikovatelnéhi
šramotu. Prošla jsem loukou podél dolního rybníku až d~
velkého lesa. Tady vždycky rostlo hub!
S prvním suchohřókem mě pohltila houbařská vášeň
Chodila jsem sem a tam, prohledávala každé houšt
prohmatávala mech a vytahovala z něho tmavohnědá
poddubáky, modráky, načervenalé březáky a oranžová
lištičky. Zapomněla jsem na čas, takže jsem košk napl
nila až po okraj a teprve poté si uvědomila okolní svěs
Sluníčko ztratilo palčivou žhavost. Měla bych se vrátil
blíží se podvečer.
i Nešla jsem však rovnou do chaty. Na jednom místi
mě zaujaly nádherné vysoké kopečky světlezeienéh~
mechu, přímo vybízející k posezení. Tady je krásníř
Postavila jsem košík opodál a natáhla se do mechu ja
široká, tak dlouhá. Pozorovala jsem slabý pohyb větu
stromů v jemném vánku tam nahoře. Nedaleko kuta
š v kmeni smrku datel, jen třísky odletovaly. A ta vůně! Le
voní ze všeho nejvíc. Víc než kytice nejnádhernějšícl
květů, víc než nejdražší parfém z mámina toaletního
stolku. A hukot! V lese není ani okamžik úplného tich
pořád něco bzučí, hučí, piští, šumí, pohybuje se. Les m.
tisíce obyvatel. Třeba tohle sluníčko sedmitečné, co n
omylem sedlo na ruku. Zvedla jsem paži a pozoroval
berušku, jak se spokojeně prochází po mé dlani, vylez
až na ukazováček, zase dolů, vyzkouší prostředníček, ar
i '' ten se jí nezdá vhodný, zbývá tedy prsteníček...
52
Najednou na mne padl stín. Polekaně jsem zaklonila
hlavu a při pohledu do tváře mého známého pytláka, alias
řidiče a závoznka hnědé dodávky, jsem se zaskočeně
posadila. Pomyslí si o mně, že jsem úplně pitomá!
"Ahoj, Julie," pozdravil mě s pousmáním.
Slyšel tetu ráno na náměstí, jak na mě spustila. Jsem
znemožněná. A navíc ještě netuší, že v noci honil baži-
nami právě mne. Julii však vyslovil pěkně, bez tetina
kroužku, z jeho úst zněla docela... docela hezky, no.
"Co je?" vyhrkla jsem rozčileně. Ten kluk je všude! Copak
ho musím potkávat dvakrát denně v nejhloupějších situacích?
"Útery' navečer," pokrčil rameny.
Ještě si ze mne utahuje!
"Fakt se jmenuješ Julie?" nasadil všemu korunu.
"A má bejt?" naježila jsem se.
"Julie je přepychový jméno a já ještě žádnou nepotkal,
pokud nepočftám naši učitelku, děsnou ježibabu."
Uraženě jsem se zvedla, popadla koš s houbařskou
kořistí a mínila bez rozloučení zmizet.
"Máš štěstí," ukázal pohledem do košku. "V životě
jsem víc než dvě houby nenašel."
"Tak se otoč a máš hned čtyři," poradila jsem mu
škodolibě. Nechal se nachytat, otočil se a hleděl na čtyři
výstavní muchomůrky zelené.
"Bezva," usmál se. "Mají jaksi nezdravou barvu, tuším,
že nebudou chutný, co?"
"Tušíš správně," procedila jsem skrz zuby, rozzuřená
na sebe i jeho, na naše nemožně duchaplné chování.
Raději jsem se vydala směrem k louce.
"Počkej, Julie!" zavolal za mnou. "Nechceš mi pomoct?"
"S čím?" zeptala jsem se podezíravě.
"Můžeš malovat na zem šipky."
"Nebo srdíčka s deštn~Cem, ne?" vyletěla jsem naštvaně.
"Julie, neblbni..." volal.
Ani jsem se neohlédla. Šipky! Pravda, můžu si za to
sama, nechám se nachytat na mechu s debilně spoko-
jeným úsměvem a beruškou na prstě.
53
Křičel, že mluví vážně. Určitě se vrátím a budu malo-
vat do mechu šipky!!!
5
Po večeři sestávající z rohlíků s paštikou a rajčetem
jsme se rozhodly pro večerní koupe! všechny tři. Zajímalo
mě, jestli se holky dočkaly vedoucho z tábora, anebo
zabily odpoledne, ale nemohla jsem se ptát otevřeně.
Teprve když jsme se převlékly do suchého a Dita si
odskočila, zeptala jsem se Hanky.
"Ne," vzdychla. "Nepřišel. A přitom se tu byl vyráchat
snad celej tábor, jenom jeho oddíl chyběl. Má na starosti
asi dvanáctiletý kluky."
U ohně si Hanka dala říct a chvíli hrála na kytaru. Vloni
jsem ji obdivovala natolik, že jsem si přála hrát stejně
dobře jako ona. Hanka mě po večerech učila a v Bakově
jsem se dokonce přihlásila do rychlokursu. Zbytečně. Za
pár hodin hraní jsem zvládla pět akordů, písničku Ach
není, tu není, a navit mi učitelka vysvětlila, že kytara je
pouze doprovodný nástroj. Škoda.
Dita si však neomaleně pustila kazeták a Tři sestry jasně
po krátkém souboji s Červenou řekou zvítězily. Měly k tomu
elektroniku. Hanka tedy kytaru bez námitek odložila.
"Tobě se nelbí, jak hraje?" vyšuměla jsem.
t "Ale jo, jenže Tři sestry se mi fíbí víc."
"No dobře, ale... v lese u táboráku... je nádhera
poslouchat kytaru."
"Jo," ušklíbla se. "Kdyby na ni hráli kluci."
Poté jsem slovní potyčku vzdala. Chv1i jsme se spo-
lečně otravovaly, načež jsme šly spát.
Před usnutím mě napadlo, jestli frajer doopravdy čekal
u rybníka s botou v ruce. Koukal by, kdybych si pro ni
přišla já! Možná jsem měla jít...? Ne, určitě ne.
Můžeš mi malovat šipky!
Hrůza.
54