9.City krátké i kratší
9. CITY KRÁTKÉ I KRATŠÍ
Z chystání na rande mě vytrhne zvonění telefonu. Jde o pevnou linku, tudíž se nejdříve vůbec nevzrušuji, dál pracuji na temném make-upu a kolem očí kreslím černé linky, ovšem když ten dotěra nezavěsí ani po patnáctém zazvonění, nevydržím a k aparátu přece jenom doběhnu. "Princova." "Ahoj, tady Hanka Mlejnková. To jsi ty, Andrejko?" "Táta není doma," odvětím bez úvodu. "A nevíš, kde bych ho sehnala?" "Má snad mobil, ne?"
"Jenže mobil mi nebere, tak mám strach, kam se ztratil. V poledne jel vyřizovat do banky a zatím se nevrátil..."
"Je plnoletej a svéprávnej," ujistím ji. "A taky není špendlík, aby se ztratil. Tatíček se mi nesvěřuje, kam chodí. Nejsem jeho sekretářka ani účetní."
A břink, zavěsím. Nemám čas tady s ní tlachat! Pravda, taky nevím, co by tatík dělal v bance čtyři hodiny, nicméně je čistě jeho věc, kam z banky odjel. Rychle se dolíčím, pečlivě navoním, obleču a peláším na MHD, abych se do pěti hodin dostala k Bubákovi. Stíhám dokonce s desetiminutovým předstihem, tak jsem dobrá! Do restaurace pouze nakouknu, stoly jsou obsazené jen tři, přehlédnout ho nemohu, a uteču do predzahrádky dřív, než si mě všimnou Kuba s Milanem, ti dva kulečníkoví přeborníci. Zahrádka se těší větší návštěvnosti, poručím si pivo a ponořím se do čekání, tentokrát kratšího než v neděli, deset minut uteče jako nic.
No... Deset minut ano, to je fakt, nicméně Žabák se neobjeví ani do deseti minut, ani do dvaceti a když mu v šest po
162
čtyřech esemeskách do prázdna, protože mi na ně samozřejmě neodpoví, zavolám, zachová se jako táta - také nezvedá telefon! Dnešek je nějaký zakletý, nebo nevím, fakt!
V půl sedmé se v hospodě objeví Miki, což mě navnadí. Moje naděje záhy zklame, sice si ke mně přisedne a vypráví o skvělé nedělní akci, kdy to na chalupě kdesi u Olomouce pěkně rozjeli, takže se bavím, leč o Žabákovi nemá tušení. V sedm přijde za Mikim jakási holka, se kterou tu má spi-cha (mimochodem, dost tuctová!), a když si ti dva odsednou, aby měli soukromí, znovu bezvýsledně volám Kájovi, načež mu napíšu esemesku: BALÍM TO, UZ ME TO U BUBÁKA NEBAVÍ. NAJDEŠ ME DOMA, BUDU TE CEKAT TAM. A POSPES SI, PROSÍM. TVOJE ANDY.
Zaplatím svou útratu a jedno pivo za Mikiho, nejspíš zapomněl, že jsme jedno vypili spolu, a skutečně z hospody odejdu. Nevyžaduji po svém klukovi, aby byl dochvilný na minutku, nicméně dvě hodiny jsou dost i na mě a pak, Žabák asi netuší, jak moc je ponižující čekat na kluka v hospodě.
Svým brzkým příchodem udělám radost tak akorát Ronymu, táta je buď ještě, anebo už zase pryč, Klára zmizela hned po poledni neznámo kam. Raušová opruzovala celé dopoledne, budila nás jekotem vysavače a mícháním mixéru a podobně, byt je stále ještě cítit leštěnkou, zakousnu se do povidlové taštičky, které nám upekla, a podle naložených bifteků v lednici usoudím, že tatík se doma nemohl ani mihnout, masu by rozhodně neodolal. Vezmu tedy ven Ronyho, obávám se vzdálit dál než na dohled domu, Kája musí každou chvíli přijít, motáme se tedy pouze u staré skládky a víc než na psa dohlížím na vrata firmy, kdy už můj brouček konečně dorazí! Pak se uvelebím u kuchyňského okna, kde si čtu, ale moc toho z knížky nemám, neustále se vytrhuji a vyhlížím. Dřív než Žabák se na nádvoří firmy vplíží soumrak, přestanu na písmenka vidět a knížku znechuceně odhodím. Kája je sice
163
hezký kluk, vtipný a sexy, nicméně má jednu velkou chybu: neumí držet slovo a dochvilnost mu také vůbec nic neříká. Místo v pět v hospodě se u nás objeví v jedenáct!! Letím mu naproti. "Ahoj! Už jsem se bála, že to dnes zase nestihneš. Kdes byl tak dlouho? Čekám tě šest hodin, zrovna jsem chtěla jít spát!"
"Prostě jsem to dřív nestihl, no," prohodí popuzeně. "Měli jsme mimořádnou zkoušku kapely." "Zkoušku? Klára je se Sašou a Miki taky -" "Proč myslíš, že u každý zkoušky musí bejt celá grupa?" Zastydím se za svůj výslech, očividně nemá rád, když ho vyslýchám. Raději ho pozvu dál. Kráčí poněkud neochotně. V prudkém elektrickém světle odhalím důvod zdržení. "Ty vypadáš! Jsi zhulenej!"
"Hele, jestli se ti to nelíbí, můžu zase klidně jít." "Ne, neblázni!" konejším ho. "Jen jsem to tak řekla!" "Stejně půjdu," mračí se jako sto čertů. "Hned." "Kam bys chodil? Pojď dál, posaď se. Nemáš chuť na pivo? Nebo minerálku? A co biftek, dal by sis čerstvě usmažený bifteček? Udělám ho!"
Uvelebí se v křesle obýváku a já mu rychle připravím půlnoční svačinku. Než mu horkou vonící pochoutku přinesu, už tvrdě spí! Probudím ho polibkem. Rozhodí úlekem ruce, div jednu nekoupím. Pak mě pozná, možná ho probudí především vůně smaženého masíčka, protože se do něj bez řeči zakousne a cpe se. Sní oba tátovy bifteky na posezení, zapije lahváčem a zvedne se.
"Kájo, prosím tě! Slibuju, že ti nikdy nic nevyčtu!" "Stejně musím jít. Vstávám do práce na pátou." "Kde vlastně pracuješ? Ty už jsi dodělal školu?" "Jo, to jo," ušklíbne se ironicky. "Vyrazili mě, hajzlové. Teď dělám vrátnýho ve Stavoprojektu. Paráda, ne?" "Mně to nevadí," ujistím ho. "To ranní vstávání musí být
164
ubíjející, ani se ti nedivím, že máš špatnou náladu. Myslíš, že by tě půlhodinka zdržela moc? Mohli bychom si zopakovat páteční výlet do devátého nebe..."
"Leda do pekla," zavrčí a bez pozdravu odchází.
Běžím ho v noční košili vyprovodit nejen před dům, ale až k vratům firmy, kde má zaparkovanou babetu. Přemluvit se nedá, je jako beran, a když namítnu, že by neměl v tomhle stavu řídit, popudím si ho proti sobě ještě víc.
Probudí mě skřípavý hluk, jehož původ nedovedu identifikovat. Teprve když otevřu zalepené oči a spatřím ségru pachtící se na rotopedu v rohu pokoje, dojde mi to.
"Páni, jsi normální?" zívnu bolestivě. "Mohla by sis podat ruku s Pepínem. Tedy spíš packu. Jsi jak křeček v kole. Dělat takový šílenosti div ne za kuropění...!"
"Kuropění?" zafuní udýchaně. "Je jedenáct!"
Zažívám na plnou pusu, chvíli ji pozoruji, a pak sebou zase plácnu do kanafasu. Rotoped dělá dost velký rachot, svištění kola a ségřino supění mě už usnout nenechají, navíc otevřeným oknem proudí do pokoje teplý vzduch, je mi vedro.
Klára sleze z mučícího nástroje teprve v půl dvanácté a v lambádce a kalhotkách se u velkého zrcadla na vnitřních dveřích šatní skříně prohlíží ze všech stran.
"Hele," osloví mě, "taky ti připadá, že jsem ztloustla?"
"Cože?!" vybuchnu pobaveně. "To má být vtip?"
"Mluvím vážně."
"Jsi jak oteklá niť, hubenější než kdy dřív, to mi věř."
"Saša mi řekl, že jsem přibrala," svěří se mi.
"Saša je kretén," ujistím ji, vyhrabu se z pelechu a zamířím rovnou do kuchyně, kde přežiju psí vítání, a protože tu Rau-šová byla včera, namažu si k obědu na rohlík nutellu.
"Jak to můžeš jíst," oklepe se ségra odporem, když vidí, jak požitkářsky se pustím do jídla. "Takových kalorií, fuj!"
165
"Ale jedna chutnější než druhá," ujistím ji s plnou pusou a jen zavrtím hlavou, když si sestra zvolí svoje polední menu: dvě středně velké mrkvičky. "Nepřeháníš to?"
"Musím shodit," prohlásí pevně.
"Jsi cvok," upozorním ji. "Jo, co ta včerejší mimořádná zkouška kapely? Co se děje, vy budete teď někdy vystupovat?"
Zatváří se nechápavě: "Cože?"
"Kluci včera zkoušeli bez tebe, tak jsem myslela, že se blíží nějaká premiéra nebo tak. Ty o tom nevíš?"
"Vím stoprocentně, že včera nezkoušeli. Byli jsme se Sašou, Pavlem a Janou celej den, vrátila jsem se ve dvě."
"S Pavlem...?" Zamračím se. U mimořádné zkoušky by možná Klára chybět mohla, v horším případě i Miki, ale aby se neúčastnil sám velký šéf a zkoušeli jen Žabák s Kečupem, hm, to mi přijde jako dost velká blbost. Žabák mi prostě lhali
"Co je?" všimne si změny v mé náladě. "Děje se něco?"
"Ne," ujistím ji. "Buď ráda, že taťulda dorazil až v půl čtvrtý. Ušetřil ti tím výchovný hemzy."
"Fakt? To je super," raduje se. "Jak to víš, kdy přišel?"
"Nějak jsem nemohla spát. A Rony ho vítal pěkně hlasitě."
"Mě to neprobudilo," přizná se.
Nedivím se! Když randí do dvou v noci, že! Zatímco já sebou mlátila v posteli ze strany na stranu a přehrávala si nedorozumění s Kájou. Choval se ke mně včera pěkně chladně! Naštvala jsem ho, sotva přišel, no ale přece musí pochopit, že když na něho šest hodin čekám, mám právo vědět, kde byl!
A navíc mi zalhal... Proč...?! Třeba to plácl jen tak, aby se nemusel přiznat, že místo rande se mnou někde pařil! Na schůzku zapomenout nemohl, bombardovala jsem ho zprávami. Otázka tedy je, kde a s kým byl... Nemám z toho vůbec dobrý pocit, setkala jsem se párkrát
166
s kluky, kteří mi lhali do očí - a pak jsme se rozešli! Protože tentokrát musím vědět, na čem jsem, nemohu být v nejistotě, hodím na sebe oblečení, rychle se namaluji, ve Zlatých strán-I kách najdu adresu Stavoprojektu a ženu na bus.
Stejně bych do města musela, ve čtyři mě čeká poslední I dvouhodinovka jízd, aspoň to spojím při jedné cestě. Tohle I se prostě musí vysvětlit. Musí!!!
Najít podnik obehnaný vysokou zdí a hned za bránou malou I vrátnici mi nedá žádnou práci, ještě celá uhnaná proklouznu I pod závorou a zazubím se na Žabáka přes špinavé okénko, za I kterým sedí s těžce otráveným výrazem. Jakmile mne spatří, [usměje se a jde mi naproti. "Co tu děláš?"
"Byla jsem ve městě, tak mě napadlo zastavit se. Ukaž...? |No vidíš, jak ti ta uniforma vrátného sluší, haha..." "Chceš zastřelit hned, nebo až za chvíli?" vyhrožuje mi. "Ani teď, ani potom. Chci něco jiného, Kájo. Tebe." Tentokrát se nechá políbit, neodhání mě, dokonce mě zají táhne do služebního domečku, aby nás nemohl nikdo vidět. Obrovsky se mi uleví. Prostě včera neměl náladu, nic víc. Přesto se musím zeptat: "Ta mimořádná zkouška..." Střelí po mně pohledem, kecne zpátky na židli u okna a aniž by se na mě podíval, přizná se: "Včera jsem se vyspal se svou bejvalou. Stačí?"
Zůstanu stát jak po ráně palicí. "Fakt...?!" Zbytečná otázka, tentokrát mi nelže. Bohužel!! "Ty s ní zase chodíš?"
"Ne, byla to jen taková... recidiva. Zvrtlo se to. Ona má svýho novýho... Asi si chtěla zavzpomínat na starý časy." Do očí mi vhrknou slzy. Jak to, že v románech, které tak ráda čtu, holka pozná kluka, zamilují se do sebe a chodí spolu?! Proč zrovna já strefím vždycky na parchanta?!
"Sorry," omluví se mi. "Chápu, že mě máš dost, takový věci se neodpouštěj. Měj se hezky."
167
"Počkej!" zarazím ho. Nechci být zase sama!! "Když říkáš, že to byl jen náhodnej úlet... Můžeme na to zapomenout a zkusit to spolu znovu."
Konečně se na mě otočí, zírá dost překvapeně. "Ty bys to dokázala klidně smazat?"
Klidně ne, ale... než o něho přijít...! "Ano. Pokud se nebude opakovat, dám ti ještě jednu šanci."
Na desce se mu rozbliká světélko, zvedne telefon, ohlásí se a hovor kamsi přepojí, načež se mi opět věnuje: "Nechci tě trápit ani využívat, bylo by asi lepší ukončit to hned." "Ne," zavrtím rozhodně hlavou. "Zkusíme to. Prosím." Pokrčí rameny. "Když o to tak stojíš..." Z hluboká se nadechnu. "Musím jít, za chvíli mám autoškolu.. . Přijdeš večer k Bubákovi!" "V šest tam budu."
"Fajn," přikývnu a s rukou na klice dodám: "Prosím tě, pokus se jednou svůj slib dodržet..."
Nerozloučím se s ním polibkem, je toho na mě moc a vlastně jsem ráda, že mám pádný důvod odejít, vyvětrat si hlavu v parku, jelikož do jízd mi ještě dost času zbývá. Kája mě podvedl... Je to hnusné, sprosté a ponižující, ale na druhou stranu - sám se k tomu přiznal a byl to jen úlet, který nebude mít žádné pokračování! Člověk má umět odpustit.
Předpokládám, že instruktor nebude tak velkorysý jako já vůči Kájovi a bouli na čele mi neodpustí, ovšem jízdy dopadnou nad očekávání dobře - absolvuji je totiž s úplně jiným učitelem! Nejen že je mladší a hezčí než ten můj původní dědek, ale navíc i trpělivější a nehysterčí při každé chybičce. Odvezu ho do Nížan, kde na něj čekám, než si cosi vyřídí, pak ještě na jakousi chatu, kam veze spacáky, cestou si vyřídí asi čtyři telefonáty a nakonec mě naviguje k benzinové pumpě, kde mě pošle natankovat!
168
"Ale já jsem to nikdy nedělala..."
"Spoustu úkonů musíš někdy udělat poprvé/' směje se, vystoupí se mnou a sleduje, jak neohrabaně otvírám víčko nádrže, zasunuji do otvoru pistoli a trhaně tankuji benzin.
"Vezměte plnou,44 upřesní.
Nedovedu si představit, jak poznám, kdy je nádrž plná, pro jistotu poodstoupím na délku paže a roztáhnu nohy. V krátké sukni na mě musí být zajímavý pohled, však se také řidiči od ostatních stojanů otáčí!
Instruktor je mrtvý smíchy. "Proč ten postoj...?"
"No, až ten benzin vycákne, nechci ho mít všude..."
"Tak toho se bát opravdu nemusíte," řehtá se, sprosťák jeden. "Pistole má zpětný ventil, sama se vypne."
Trhnu rameny a postavím se zase způsobně. Jak to asi mám vědět, že! Pobavený instruktor mě poté vysype u restaurace U Bubáka, jelikož se ptá, kde chci vyhodit, a dokonce mě pochválí! Prý to nebylo špatné. Otázka je, zda aspoň občas sledoval cestu a můj výkon!
Každopádně se mi tím moje nálada o dost vylepší, a když vzápětí zjistím, že na Bubákově zahrádce sedí celá kapela včetně ségry i Kaji, zmocní se mě naděje: dopadne to dobře. I já mám právo na štěstí a lásku, nejen románové hrdinky!
Hlasitě mě vítají, okamžitě mi mezi sebou udělají místo, vecpu se mezi Žabáka a Mikiho, zavdám si z jeho půllitru a když mě Kája obejme kolem ramen, svět má opět růžové barvy!
Ten večer je prima, Kečup slaví narozeniny, je mu teprve osmnáct, zelená teče skoro proudem a kdybych se nemírnila, měla bych ji z praku dřív, než bych řekla švec. Kája bohužel nepozná křehkou hranici, kdy je nejvyšší čas přestat, takže mě záhy neobjímá, nýbrž se o mě opírá, jinak by spadl pod lavici. Kdykoli ho prosím, aby už nepil, vždycky mě políbí, prý musí zapít moje velkorysé prominutí viny!
169
"Kdo by jel zítra na koupák?" organizuje Miki program zítřejšího odpoledne poté, co si z repráků vyslechneme nejen písničky na přání, jak bývá touhle dobou na Impulzu zvykem, ale i předpověď počasí, která by spíš slušela tropům.
Krom chudáčka Kaji, jenž slouží turnusově a zítra má, bohužel, odpolední směnu, se přihlásíme všichni. Takhle se mi to líbí! Být v partě, mít kupu přátel a vedle sebe svého kluka, řehtáme se fórkům a krom Mikiho, který je tu autem, zapíjíme Kečupovu dospělost. Kája ze všech nejvíc a také podle toho vypadá: není ještě ani devět, když odpadne úplně. Žuchne hlavou na desku stolu a hlasitě chrápe!
Bavíme se až do desíti, kdy si přijde povzneseného Pavla vyzvednout Jana, udělá mu před lidmi z party pěknou ostudu, nicméně Pája poslechne a nechá se odvést jako beránek. Kečup pak začne balit dvě pipky od sousedního stolu a jelikož se Klára zvedne, aby stihla poslední autobus, Miki nám nabídne odvoz. Nejprve ovšem musíme dopravit domů ubohého Žabáčka, spinká si to na stole, dredy máčí v pivu a všem je jasné, že by sám nikam nedošel. Problém je ho jenom vzbudit! Blekotá, že nepůjde dřív než ráno, až bude bílý den, snaží se nám svůj protest zakomponovat do melodie, povykuje na celou hospodu a my s Mikim ho skoro násilím vlečeme ven. Takhle se zlískat! Samozřejmě jsme středem pozornosti, zahrádka je plná do posledního místečka, všichni se dobře baví a já se za Káju trochu stydím. No, vlastně ne za Káju, ale za sebe, že k němu patřím! Tím spíš, když před nízkým plůtkem ohraničujícím venkovní posezení potkáme partu pěti kluků a dvou dívek. Tři lidi z nich znám osobně - a poslala bych je nejradši do tmy! Tedy, Martinu s Rikem, kdežto pro svého bratříčka bych našla ještě temnější místo!
Ahoj, které mi věnuje Martina se svým klukem, ignoruji, avšak Vojtův proslov je delší, těžko se mohu tvářit, že jsem ho v šumu restaurace přeslechla!
170
"Nazdárek, sestřičko," nechá se slyšet schválně hodně hlasitě. "To je ten tvůj novej objev?"
Pouze cosi zavrčím. Kájovy nohy škobrtnou, sice rovnováhu vyrovná, respektive, s Mikim ho zavčas zachytíme, avšak zhoupnutí jeho žaludku vyvolá reakci: než stačím uskočit, kysele páchnoucí šavlí mi ohodí tričko!!! Nejradši bych se neviděla! Všichni na terase se bezvadně baví, Martina mě obdaří soucitným pohledem a Vojta, ten debil, prohlásí: "Právej chlap, viď? No jo, to teda fakt je. A já ti nevěřil... Možná byl v minulým životě mušketýrem. Za takovou šavli by se nemohl stydět ani D' Artagnan. Blahopřeju."
"Blbečku!" zasyčím nenávistně. To už jsme naštěstí u Mi-kiho střepu, kam Žabáka pracně nasoukáme tak, aby mu hlava koukala ze zadního okénka, přiskřípneme mu ji tam a zatímco Klára se posadí dopředu vedle Mikiho, já zalezu dozadu.
"Nechápu, proč tak chlastá," vrtí ségra hlavou. "Pokaždý se ožere jak hovado. Je ho škoda."
"Je to vůl," usoudí Miki, projede nočním městem a zastaví na sídlišti, kde blekotajícího Žabáka vyvlečeme z vozu, počkáme, až hodí druhou šavli, tentokrát do trávy před panelákem, a pracně ho dovlečeme k výtahu. V bytě zastihneme pouze Kájovu vdanou ségru, která z bráchy radost nemá.
"Měla jsem tam s ním zůstat," lituji ve voze.
Klára si zaklepe na čelo. "Jako proč?"
"No, pomoct mu. Aby se třeba neudusil... Být s ním."
"Neblbni a jdi se radši domů vyspat," poradí mi Miki, opět nastartuje a patrně si plete svou ojetinu se závodkou, jelikož ve Větrovech jsme raz dva tři.
"Díky za odvoz," poděkujeme mu.
"Není zač. To koupání zítra platí. Ve dvě se tu zastavím, Andy, tak ať nemusím hodinu čekat. Znám holky."
"Uvidíme," slíbím s úsměvem.
171
Počkáme, až koncová světla zmizí v zatáčce, a na schodech se vyhnu Klářinu pohledu. "Neříkej to!"
Ségra se pousměje. "Proč myslíš, že ti chci něco říct?"
"Přímo to na tobě vidím," odfrknu.
"Dobře," zasměje se. "Nebudu ti radit ani varovat ani poučovat, beztak bys neposlechla. Jen jednu věc - takhle je to s Karlem vždycky, Andy. Dnešek nebyl výjimkou."
Miki je přesný jako hodinky, přijede pro mě přesně ve dvě hodiny a já se i se svým maličkým plážovým batůžkem přicpu na zadní sedadlo k Janě a Pavlovi, protože přední obsadil Kečup. Ségra by se už do vozu nevešla, ovšem ta stejně nemá zájem, čeká na Sašu a prý se za námi možná u vody zastaví.
Koupaliště na nacvaknuté, není divu, v takovém počasí a o prázdninách! Mám naprosto skvělou náladu a v téhle partě se cítím jako ryba ve vodě. Ti tři kluci jsou fajn, navíc Miki opravdový fešák a Pavel také ujde. Jana nepředstavuje žádnou konkurenci, natož když mi Miki při blbnutí ve vodě sundá vršek plavek! Sice se naoko rozčiluji a snažím se získat ho zpátky, takže se s kluky ve vodě peru, aleje to spíš o dotecích! Jana vypadá pěkně nakrkle, ovšem copak za to můžu, že se Pavel také zapojil do hry o plavky? Jsem středem pozornosti a dělá mi to dobře, to je jasné. Sice si vůči Kájovi připadám podle, jako bych ho podváděla nebo tak něco, ukazuji se jiným, zatímco on je v práci, nicméně je to jen hra a oni jsou na mě v přesile. Pěkně toho zneužívají! Chytí mě za ruce a Kečup mi přímo ve vodě svleče i spodní díl plavek!! To už se tak dobře necítím, hraje čím dál divočejší a kdyby nezasáhla Jana, kdo ví, kam by doteky vedly! Přinese mi plavky, které mi kluci zahodili daleko na břeh. Nedělá to ze soucitu ke mně, vůbec ne, vidím na ní, jakou má na mě zlost! Patrně než jsem do party přišla, byla v ní hvězdou, protože Klára, ač mnohem
172
hezčí, má svého Sašu a krom zkoušení a občasného posezení s nimi nic nepodniká.
Vylezu z vody naprosto vysílená, plácnu sebou na deku, ale nezůstanu ležet dlouho. Miki dostane chuť na pivo a já na cukrovou vatu, takže se spolu vydáme ke stánkům do střední části koupaliště. Pošťuchujeme se přitom, snažím se omáznout sladkou vatu Mikimu na obličej, řehtáme se a všechno je super do té doby, než na dece pod stromem vzadu za stánky spatřím Žabáka s nějakou holkou!!!
Vata mi v tu ránu zhořkne na jazyku. Mikiho odstrčím dost neurvale, najednou nemám na srandičky pomyšlení.
"Kdo to je...?" hlesnu šokované.
"Ta holka? Soňa. Karlova věčná láska."
"Oni se nerozešli...?"
"Za ten půlrok, co jsou a nejsou spolu, asi padesátkrát," pousměje se. "A zase padesátkrát znovu dali dohromady. Má s ním svatou trpělivost, jiná by ho dávno nakopala. Vždycky ho nechá, on chlastá jak duha a ona se nad ním zase ustrne."
"Přece měl mít odpolední..."
"Nejspíš si to přehodil. Stačí, aby Soňa pískla a Karel se může přetrhnout. Jenže si to pak podělá chlastem."
Žabák o naší přítomnosti nemá nejmenší tušení, okolní svět ho nezajímá. Vsadím se ale, že by nepřestal s líbáním, ani kdyby mě tu viděl! Když šel se svou bej válkou na koupák, ačkoli věděl, že tu budu, tak to znamená jediné: jsem mu naprosto ukradená, neznamenám pro něj to nejmenší!!!
Ani se nesnažím zachovat fasádu. Rozbrečím se před klu-kama a ti mě jeden přes druhého utěšují. Jana ne, nejspíš mi to přeje, šklebí se pěkně vítězně, potvora!
Nic už mě na koupališti nebaví, převleču se zpátky do šatů a ostatní jsou se mnou solidární, ač je teprve pět odpoledne, balí to také. Problém však nastane s řízením. Miki, který má
173
v sobě jedno pivo, řídit nemůže, Pavel ani Jana řídit neumí a Kečup sice umí, nicméně nemá papíry! Já jsem na tom obdobně, pouze s tím rozdílem, že on si ještě ani autoškolu nezačal dělat. Samozřejmě si nerisknu sednout za volant týden před závěrečnými zkouškami, a pak, i kdybych řidičák už měla, stejně bych řídit nemohla - přes uslzené a oteklé oči nevidím na krok!
Nakonec si za volant vleze Kečup. Jeho tvrzení, že pro něj není řízení problémem, bylo dost přehnané! Jakkoli jsem mimo, to, že jede jako ponocnej, přehlédnout nemohu. Lépe bych to odřídila i já, to je bez debat! Nejdříve projede železniční trať přes červené výstražné světlo, byť vlak není vidět, řveme s Janou hrůzou, pak málem sejme cyklistu. To zase pro změnu řvou hrůzou Miki s Pavlem. Vrchol všeho je, když zahlédne na kraji vozovky benga. To si zařve sám Kečup - strachy!! Kolem strážců zákona projedeme pomaličku, Kečup oči vytřeštěné na silnici před sebou a my ostatní se snažíme nehodit pohledem vpravo, abychom na sebe neupoutali nejmenší pozornost. Kupodivu se nám to povede, ovšem za první zatáčkou se Kečup sesype, zastaví u krajnice a prohlásí, že dál nejede ani za zlatý prase.
"Když byli bengoši tady, nemůžou být na víc místech," utěšuje ho Pavel, nicméně Kečup stojí na svém. Zbytek cesty nakonec odřídí Miki, doufaje, že už z něj pivo vyprchalo. Kamarády povysazuje cestou, do Větrov je to zajížďka, ale kvůli mně ty tři kilometry tam a tři zpátky obětuje.
"Vykašli si na toho pitomce," radí mi, když se s ním před naší bránou loučím. "Drž se hesla - žij a užívej." "Ty to tak děláš?"
"Jasně," ujistí mě. "Přece se nebudu vázat na jednu holku, když jich je na světě tolik, ne? Nejsem cvok. Navíc jsem takovou, která by mi za to fakt stála, nepotkal." "Když... holky to asi berou jinak."
174
"A to je ta chyba," zasměje se. "Neblbni, Andy. Pošli ho do kytek, moulu, a zkus se z toho radši vyspat. Ráno moudřejší večera, znáš to, ne?"
"Vstříc radostným zítřkům, to máš na mysli?"
"Přesně," zazubí se. "Vidím, že si rozumíme. Tak čau."
"Miki?" podívám se mu do očí. "Dík."
Rozhodí rukama, jako že není za co, ale ono je. Bez něho bych strávila další těžkou noc, nevyspala bych se vůbec!
Sobotního výletu s tátou a jeho novou rodinou, ke všemu cyklistickému, se s Klárou pochopitelně odmítneme zúčastnit. To tak, dřít se na pitomém kole do kopců, potit krev a rozmnožit davy nadšenců, jimiž se silnice v létě jen hemží!
"Opravdu se nechcete přidat, děvčata?" osloví nás Hanka asi po páté. Nevím, zda o naši přítomnost opravdu tolik stojí, anebo je jen nervózní, jak jejich výpravu s ironickým úsměvem pozorujeme. Stojí to fakt za to! Harry Potterové si pletou nádvoří firmy se závodní dráhou, možná dokonce překážkovou, drandí si to na svých bicyklech s helmičkami na hlavách jako draci, proplétají se kolem zaparkovaných aut a my s Klárou jen čekáme, zda si rozbijí nos o tatru anebo o liazku. Hanka je sice okřikuje, ovšem kluci neposlouchají, možná ji ani neslyší, vřískají jako paviáni a nejspíš díky jejich jekotu je tatík nějak nevrlý. Celý rudý se v horkém odpoledni snaží napumpovat Hančino kolo poté, co zjistí, že nějaká údržba či servis jsou pro účetní španělskou vesnicí.
"Zatracená pumpička! Někde to uchází... Drž to pořádně!" vyjede na Hanku, až se na něho překvapeně podívá. Vyměníme si s Klárou pohled. Že by Otíka znala dosud jen z roztomilé stránky? Kolem prosviští Zbyněk, div se nepřerazí o prázdnou pet láhev, kterou před chvílí sám vyhodil z batůžku.
"Hahá, dostanu tě, prašivý skunku!" vřískne Vítek tak, až
175
se táta lekne a Rony, který není na podobné výjevy na našem dvoře zvyklý, se divoce rozštěká. Sotva ho na vodítku udržím!
"Musíte tak ječet?!" Tentokrát je to táta, kdo by si vyrval kameru v pořadu Natočto! Jeho hlas má fakt grády, ti dva ho zaslechnou i přes rámus, který nadělají sami, a Zbyněk v úleku strhne řídítka. Stane se mu to osudným, jelikož se mu tak do dráhy dostane náš VWTouran. Sice se ještě snaží zarejdovat na opačnou stranu, ale karambol je neodvratný. Smýkne se o bok našeho vozu, ozve se rána a řinčení skla. Vylítneme s Klárou na nohy, táta s Hankou pustí pumpičku i kolo na zem a všichni se běžíme podívat.
"Zbyněčku, nestalo se ti něco?!" hrozí se Hanka a zvedá kluka z prachu nádvoří. Díky helmě a chráničům na loktech i kolenou vypadá nezraněný, snad jen otřesený. Však to taky byla pořádná pecka, když nám urazil a rozbil boční zrcátko! Hana mu zkontroluje všechny údy. "Je to dobré," uleví si hlasitě.
"Dobrý?!" opakuje táta nevěřícně. "Zrcátko je totálně v hajzlu..." Přiklekne si k bočním dveřím, aby prstem přejel po šrámu od řídítek. "Taková rýha..."
"Já jsem nechtěl," zakňourá Zbyněk bojácně, jelikož strejda vypadá dost nebezpečně.
"Zaplatím ti škodu," prohlásí Hanka špičatě. Určitě se jí dotklo, že se víc strachuje o vůz než o jejího syna!
Táta těžce vzdychne, ještě jednou zraněného tourana pohladí po čerstvě utržené jizvě, VW je jeho miláček, neustále naleštěný a vyluxovaný, stejně jsem se divila, že ho mně i Marcele na trénování couvání půjčil!, a už zase mírněji řekne: "To je v pořádku..."
A se zaťatými zuby, přímo je na něm vidět, že v pořádku není nic, se vrátí k pumpování kola a požádá ségru: "Podrž mi ten pitoměj křáp.
176
Klára mu vyhoví, ovšem pusu nedrží: "Nějak brzy ztrácíš trpělivost s nevlastními synky..."
"Skoro jako by ti šli na nervy," uchichtnu se.
"Nezdá se vám, že jste obě trochu drzé?!" vylítne jako čertík z krabičky, švihne pumpičkou o zem a kolo odvleče do dílny, aby ho nafoukl kompresorem.
"Pěknej výlet!" popřejeme s Klárou dvojhlasně a ještě jim zamáváme. Táta cosi zavrčí, kluci, kteří se tváří jako po výprasku, nezvednou ani oči, pouze Hanka špitne: "Dík."
Jejich odjezdu lituje jedině Rony, napíná vodítko, div šňůra nepraskne. "Neblbni," konejším ho. "Buď rád, že jsi doma. V takovým horku...! Tohle je výlet o pár facek."
"Málem už padly," směje se Klára. "Už jsem se bála, aby ho nezfackoval."
"Bála?" podivím se. "A čeho? Aspoň by Hanička poznala, že táta není jen majitel prosperující firmy, ale i chlap, kterej má jedny nervy a spoustu chyb."
"Třeba to není zlatokopka," zastane se Hanky váhavě. "Možná ho má fakt ráda. A on nemůže zůstat sám navždy..."
"Možná, ale..." Zavrtím hlavou. "Hanička se mi prostě do role náhradní matičky nehodí... Jdeš se mnou a Ronym ven?"
"Musím se vysprchovat," odmítne. "Umýt si vlasy a pořádně se připravit, večer je koncert pod širým nebem."
"A kdo hraje? Vy...? Neříkalas, že to jen tak nebude?"
"Jasně že nebude," směje se. "Pozvali nás kluci z Pěsti. Možná nás nechají zahrát... To by bylo!"
"Hotový terno," zaksichtím se kysele.
"Někde se začít musí," pokrčí rameny. "Tys o tom, že sejde večer na Ostrov, nevěděla? Copak tam nejdeš s Kájou?"
"Ne," procedím skrz zuby. "Bude tam se svou bejvalou, současnou i budoucí v jedny osobě!"
177
I když jsem ho ve čtvrtek obrečela, přesto jsem se včera neudržela a napsala mu. Byla bych mu poskytla třetí šanci, kdyby na to přišlo! Jenže ono na to nepřišlo. Odepsal mi kupodivu brzy, nejspíš si už koupil kredit, leč čtyři slůvka SORRY, JDU SE SOŇOU, znamenala nápis na pomníku našeho vztahu. Prý sorry! Jak mu to asi můžu odpustit?!
Klára se nezdá být překvapená. "Říkala jsem ti, zeje to hovado," připomene mi. "Nespolehlivý a věčně ožraly hovado. Takovýho kluka bys chtěla, jo? Neblbni."
Nechci nespolehlivého opilce, chci normálního kluka, který je aspoň trochu hezkej a který mě bude mít rád tolik jako já jeho, protože co mi jde opravdu dobře a rychle, to je zamilovat se!
Večer jdu na koncert s Klárou. Přemluví mě a nakonec jí to nedá tolik práce, jelikož si mohu vybrat, zda budu doma sama a trávit večer v horším případě u nějakého debilního programu v televizi, v lepším chatováním na netu, anebo se půjdu podívat mezi lidi, když už jsem včera seděla doma, netrvá mi rozmýšlení dlouho. Sice riskuji, že se mi rány uštědřené Žabákem zase otevřou, těžko se mi ho tam podaří nepotkat, leč rozhodnu se zatěžkávací zkoušku podstoupit. Krom něho tam totiž budou stovky dalších lidí, jistě potkám víc známých - a lepších známých!
No, tak v tomhle ohledu jsem se tedy nesekla. Žabáka zahlédnu hned u pokladny ještě před dlouhou lávkou spojující pevninu s ostrovem nahoře na přehradě. Drží svou dívku kolem krku a mě přehlédne jak pustou pláň a ani nezabučí na pozdrav!! Paráda, fakt.
U jednoho z mnoha občerstvovacích stánků zahlédnu Vojtu a jeho kamarády, naštěstí stmívání pokročilo a celá ta jejich tlupa s Martinou, kterou si Rik drží jako poklad za ruku, snad aby mu tu zrzavou pipku nikdo neukradl, se právě něčemu
178
řehtá, tudíž se ztratím v davu, aniž by si mě všimli. Ostuda s pozvraceným tričkem je ještě příliš čerstvá, Vojtík by jistě neváhal něco vtipného na tohle téma podotknout!
Aby nechtěných setkání nebylo málo, na našlapaném parketu už netrpělivě na začátek koncertu čekají spolu s davy ostatních i další dvě dvojice: Ester s Danem a Peťar se Sil-vinkou! Nenávistně si tu čúzu v krátké mini změřím. V mém pohledu se nejspíš negativní emoce zhmotňují, protože ti čtyři je ucítí - a otočí se dřív, než stačím zmizet. Sice mě všichni pozdraví, Ester dokonce křikne, ať se zastavím na kus řeči, tudíž se vymluvím, že nevím, zda budu mít tolik času, jsem tu se svou partou, a beru roha dřív.
S mou partou to není nijak růžové, krom Mikiho a Kečupa jsou tu všichni se svými protějšky, Klára se Sašou, Pavel s Janou, Žabák se Soňou, dokonce i Janek, kytarista z Pěsti a idol snad všech holek, které znám, využije chvíle před začátkem koncertu k pokecu s kapelou KaPa a řehtá se u našeho stolu společně se svou dívkou!
Díky svému handicapu se nedokážu zapojit do hovoru, ač mi tohle nikdy problémy nedělalo. Neumím být sama, to je můj hlavní problém! Pak už Janek s Anetou odběhnou a Pěst zahájí koncert pod širým nebem jednou ze svých největších hitovek.
Nálada mě posléze strhne, společně s ostatními hopsám na parketu a z plných plic pomáhám klukům z Pěsti s refrény, v mnohahlasném chorálu se můj falešný zpěv ztratí jako kapka v moři! Dokud hrají a zpívají, je to super, horší jsou přestávky. Všichni se totiž rozdrobí do dvojic, chvíli sice u mě opruzuje Kečup, ale i ten pak dá přednost nějakým dvěma patnáctkám, a Miki je rozlítaný ještě víc, občas se u stolu mihne, jednou si spolu dojdeme na zelenou, ale to je tak všechno, zase kamsi zmizí. Přistihnu se, že ho pozoruji víc než je nutné. V černém tričku těsně obepínajícím bicepsy
179
mu to děsně sluší, škoda že si neodloží sprejemi počmáranou odřenou džínsovou bundu!
Vyčíhám chvíli o půlnoční pauze, kdy je na skok u stolu, a prohlásím: "Skočím pro pivčo. Kdo mi píchne?"
"Jestli chceš, klidně, na píchání jsem vážně dobrej," hlásí se Kečup.
"Proč myslíš, že zrovna ty?" baví se Miki, nicméně s pivem mi jde pomoci Pavel, ne on, což mě dost zklame.
Během stání ve frontě se bavíme o hudbě, jak jinak, Pěstí jsem vyloženě nadšená. Pavel bere sportovně i můj dost přísný soud - z toho, co jsem slyšela v garáži, se nemohou Pěsti rovnat, i kdyby se postavili na hlavu!
"Nemůžeš srovnávat dva různý hudební styly," domlouvá mi.
"Ale jo, můžu. Mám totiž jen jedno kritérium: buď se mi to líbí - a je jedno, jestli to je rock, punk, metal, lovemetal, ska či cokoli, anebo se mi to nelíbí. Pěst se mi líbí a to dost, vaše hudba, hm... méně. Nevíš, dá se sehnat nějaký cédéčko Pěstil"
"Jasně," kývne. "Můžu ti ho přepálit."
"Ty ho máš? Super!"
"Kdybych neměl, nenabízím ti to," směje se.
"Jsi zlatej," pochlebuji mu a vděčně ho obejmu. Neshodí mě, spíš bych řekla, že se mu to líbí! Janě, která se objeví v jeho zorném poli, o dost méně.
"Kde jste tak dlouho?" zeptá se ledově.
"Už budeme na řadě, vydrž," prosí ji Pavel a rychle vysvětluje: "Slíbil jsem Andy jedno cédéčko, tak se radovala, chápeš..."
"No, abys to s tou radostí nepřehnala," ušklíbne se. "Takových díků zajedno cédéčko, pch..."
"A to byl jen závdavek," zasměju se. "Poděkuju mu, až mi ho přinese, víš? Umím být spontánní. Ty ne, Jáni?"
180
To už jsme ale u prodejního okénka, tudíž našemu špičkování je učiněno zadost. Pavel je fajn kluk, nechápu, proč se nechá tou svou slepicí tak hlídat a omezovat!
Za pivo jsou nám vděčni všichni, tedy krom Mikiho, který si nedá, protože je tu autem. Vylemtají ho narychlo, Janek dodrží slovo a hned po půlnoční pauze pustí kluky ze skupiny KaPa k nástrojům a mou drahou sestřičku k mikrofonu.
Držím jim palce, hlavně tedy ségře, aby to nezvorala! Kupodivu všechny tři písničky odehrají skoro profesionálně a ovace, které sklidí, jsou pěkně bouřlivé! Vyloženě se za svůj nekompromisní a tvrdý soud zastydím, buď jsem moc přísná, anebo tohle publikum už dost opilé.
"Perfektní!" pochválím je, když celí omámení slávou se zase vrátí ke stolu. Klára poté kamsi zmizí se Sašou, Žabák ani nedorazí, toho si odchytne Sonička hned cestou z pódia, Pavla uchvátí Jana a pro Kečupa si přijdou ty dvě školačky. Zůstaneme u stolu s Mikim sami. Pozoruji vařící se dav a připadá mi, že já jeho součástí nejsem...
"Co tu sedíš jako vdova?" všimne si mého rozpoložení Miki. "Pojď, jdeme si zakřepčit, dokud jsme mladí."
Nechám se vytáhnout na parket, kde strávíme poslední sérii písniček s rukama nad hlavou. Půjčí mi k tomu účelu svůj zapalovač, protože já u sebe žádný nenosím.
Konec koncertuje spojený s frmolem, dav se valí k lávce, pár nadšenců skáče rovnou do vody, samozřejmě v oblečení, je z toho rachot a křik a smích. Celkem se jim nedivím, noc je krásně teplá a voda v přehradě také. Samozřejmě nepohrdnu luxusem odvozu, dorazíme k Mikiho skořápce na parkovišti a čekáme na ostatní.
"Jsi nějaká smutná," naváže na předešlý hovor. "Snad ne kvůli Karlovi? Neříkej, že tě to ještě nepřešlo."
"Nejde ani tak o Káju," připustím.
"A o koho?"
181
"Kdo ví," pokrčím rameny. "Potom jsi zamilovaná," zasměje se. "Možná se mi někdo hodně líbí..." "Láskaje fajn, ne?" pokrčí rameny. "Pokud je oboustranná, pak jo." "A ví to ten druhej?" Zavrtím záporně hlavou.
"Na to je lehká pomoc," zasměje se. "Prostě mu to řekni." Podívám se mu v přítmí vozu osvětleném pouličními lampami parkoviště do očí. "A jak ti to mám říct?"
V obličeji se mu pohne sval. Chvíli na sebe jen tak mlčky civíme, ovládnu nutkání uhnout očima. Patrně přemýšlí, jak se k takovému vyznání sympatií postavit, co na to říct!
Neřekne nic, místo toho se snad po nekonečných třech minutách, kdy už mi začíná dřevěnět krční obratel, ke mně pomaloučku nakloní a zlehýnka mě políbí na rty. Nebráním se čekám, jestli přijde druhý polibek - a jaký bude!
Přijde. Tentokrát už nejde o letmou pusu, zesílí tlak a do mých úst vnikne svým jazykem. Přestanu si hrát na sfingu, obejmu ho kolem ramen a pohroužíme se do líbání, jako by měl tu noc přijít konec světa.
"Chceš jet ke mně?" zeptá se posléze mezi polibky. Neodpovím a i on v záplavě polibků pozná, že jsou veškerá slova zbytečná. Pustí mě, nastartuje a vycouvá z parkoviště, jen gumy zakvílí. Pokud se s námi chtěl někdo z party svézt, měl si přichvátnout, teď už má smůlu.
Miki prosviští městem, naštěstí nebydlí daleko, jeho domovem je jeden z bytů v nízkých bytovkách u nemocnice. Líbáme se v autě, sotva zastaví, zhasne a vypne motor, pak na schodišti temného domu, skoro mě po schodech vleče, jak strašně spěchá, klíčem odemkne byt ve druhém patře a hned mě nalepí na stěnu za dveřmi, abychom se zase mohli spojit ústy. S rozsvícením se nenamáhá, doklopýtám v jeho
182
objetí přes místnost, ve které tuším kuchyni, do pokoje se zataženými roletami. Teprve tam rozsvítí nízkou lampičku s otáčivým stínítkem, na kterém jsou zobrazeni motýly. Vypadá to úchvatně, motýlci krouží po stěnách i nábytku, leč já nemám čas si jich víc všímat. Čas - ani myšlenky! Vzájemně se zbavíme oblečení a společně žuchneme do postele. Miki se nezdržuje s předehrou, tu jsme si odbyli za celou dlouhou cestu, oba vydráždění a toužící po uspokojení. Dosáhneme ho pár minutek poté a do rána pak ještě dvakrát! Sousedi z nás musí mít radost, nijak se s tím nežinýruji, milování si užívám a sténám nahlas. Je to úplně perfektní!!