4.kapitola
4. KDE JE ZAKOPANEJ PES.
Kdyby na mě ráno před panelákem Dušan nečekal,
nejspíš bych do školy vůbec nedošla. Takhle jsem chtěj
nechtěj musela. A pak, v jeho doprovodu jsem se cítila
mnohem pevnější, a než jsme došli ke třídě, umínila jsem
si vzít Jarčino ponaučení k srdci. Večer jsem se jí totiž
svěřila a ona řekla, že si za to můžu sama, protože jsem
jim ukázala, kde jsem zranitelná. Svět nemá rád zbaběl-
ce. Jí se mluví! Mít sestřino image, které nepřipouští
nejmenší pochybnost, prosím!
Dušan zřejmě vytušil zaječí úmysly a čekával na mě
denně. A hlavně se mě zastával! Hned druhý den zpražil
Beatu přede všemi. Utahovala si ze mě na téma zaostalý
venkov. Zda prý do Budějovic zavedli střídavý elektric-
ký proud? V prvním okamžiku mě trefná odpověď ne-
napadla, reagoval však Dušan. Prohlásil, že elektrický
proud je všude kromě bytu Borových, jinak si nedovede
vysvětlit, proč má Beata zatemněný mozek.
"Jestli si ještě někdo otevře hubu, má co dělat se
mnou!" oznámil třídě výhružně.
Od té doby byl jakžtakž klid. Nikdo si přímo útočit
nedovolil, Dušan, Ivoš a dalších pár silných jedinců tvo-
řilo vůdčí sílu třídy a těm jsem naštěstí nevadila.
Při tělocviku, kdy jsem samou nervozitou nejen švéd-
skou bednu nepřeskočila, ale s rachotem ji povalila, se
holky bavily.
"Elektriku máte, švédský bedny v Moravských Budě-
jovicích ne," konstatovala Zora a víc jsem přes hromo-
bití smíchu nerozuměla. Smál se tomu dokonce i tělocvi-
kář Chvátal. Sprosťák!
"Zoro, není ti to blbý?" rozčilila se Radka. "Do pyt-
le, Eva k nám prostě patří, chápete?"
Bohužel k nim patřím. K té prima třídě. Ach jo. Ne-
chápu, proč většině holek z 8. C. vadím.
41
Celý duben jsem doma po večerech brečela. Tajně,
v posteli, aby mě naši neviděli. A Helena, ta mrcha, mi
napsala jen jednou!
Během května se situace pomalu obracela k lepšímu.
Špičky postupem času ztrácely své ostří a co víc, spřáte-
lila jsem se s upovídanou Katkou natolik, že pro mě
občas odpoledne zašla, někdy i s Klárou, a šly jsme spo-
lečně ven. Myslím, že po vzájemném oťukávání se bouř-
kové mraky rozptylovaly a krom Zory, Beaty a Diany
jsem mluvila se všemi, ačkoliv s mnohými jen to, co se
týkalo školy. Přesto mě každý školní den stál hodně ner-
vového vypětí a já jsem se od pondělí do pátku těšila na
víkend. Taťka díky svému novému zaměstnání, do ně-
hož se zakousl jako blecha do psa, se doma vyskytoval
mnohem méně než dřív, čili se do našeho příbytku vlou-
dil klid a mír, nezasahoval do něho žádný rušivý ele-
ment. Mamka totiž naštěstí nikdy nemívala výchovné
záchvaty, při nichž by nás zkoušela z německých a an-
glických slovíček a kontrolovala nám úkoly na druhý
den. Myslím, že nikomu z nás dětí uvolnění režimu ne-
vadilo. Mamka má ráda klid, ve volných chvílích grun-
tovala, pekla, vyvářela a těšila se na taťku, kluci lítali
venku málem do večera, Jarina nemusela vymýšlet složi-
té finty, jak přelstít bdělého rodiče, když chtěla jít na
rande, stačilo mamce říct. A já si mohla pouštět Ná-
hrobní kámen a jiné moje tutovky třeba desetkrát doko-
la, aniž bych riskovala přednášku na téma, kterak mo-
derní hudba kazí charakter mládeže, číst brakovou
literaturu a objevovat Bakov při toulkách s Katkou
a Klárou.
Vážili jsme si svobody a nijak nechtěli riskovat, proto
jsme si vždycky zjistili, kdy taťka přijde, a vrátili se do
našeho hnízdečka o něco dřív než on. Nezaujatý pozo-
rovatel by se asi zasmál, neboť na příchod hlavy rodiny
nastoupila celá rodina, vymydlená, spořádaná, šťastná.
Pak nastal obvyklý kolotoč, taťka se snažil dohonit,
42
o co nás připravil, hlavně o víkendech nám věnoval zvý-
šenou péči a nám se ulevilo, teprve když zase odešel do
práce. Všechno samozřejmě stihnout nemohl a pak, měl
hlavu plnou nových problémů a starostí, do nichž zasvě-
coval mamku, ideální posluchačku, a naše drobné pro-
hřešky tu a tam přehlédl. Někdy se divil, jakým zázra-
kem naše živá dvojčata sedí u večeře jako oukropečci,
neperou se, nevřeští, nehádají se. Kdyby si nasadil brýle,
viděl by, že kluci únavou sotva pletou nohama. Mamka
totiž vyrostla na samotě v lese a synkům dopřávala po-
byt na vzduchu, co hrdlo ráčilo.
Právě jsem žehlila horu tátových a klukovských košil,
když se vrátil z třídenní služební cesty do Německa. Nej-
dřív nám rozdal dárečky, malé, ale přece, čokolády
a žvýkačky, pak se vyptával na známky a střídavě líčil
své dojmy ze Západu. Naštěstí bylo dost pozdě, uklidila
jsem žehlící prkno, Jarka prostřela a mamina se vytáhla
se sváteční večeří. Potom už nezbyl čas, aby mě taťka
rozebíral a vyzvídal, jak moc se mi ve škole líbí. Co bych
mu řekla?! Ano, je to lepší, ale ... ALE!! Mít na vybra-
nou, neváhám!
"Sakra," vzpomněla si Jarina v posteli, "zapomněla
jsem taťkovi říct, aby zašel po neděli za Krajtovičovou."
"Něco jsi provedla?" lekla jsem se.
"Ne. Kvůli gymplu nebo co. Taky říkala, že ty bys
mohla s tvým prospěchem vyjít letos z osmičky bez
problémů —"
"Ať nemá péči!" zavrčela jsem podrážděně.
"Sama říkáš, že se ti v osmičce nelíbí, ne?"
"Jo, nelíbí. Jenže... myslíš, že to jinde bude lepší?
Mně šok z přechodu ještě doznívá, nemám zájem o dal-
ší. A vůbec nevím, kam bych šla, tak co."
"Třeba by to jinde bylo lepší," zívla. "Hele, já tě ne-
chápu. Neříkej, že zrovna v osmičce jsou samí blbci."
Pokrčila jsem rameny. "Samí ne. Možná... Většina
holek na mě kouká skrz prsty. Nechápu, proč! Kdybys
jim vadila ty, ale —"
43
"Dovol?" urazila se. "Co tím nadhazuješ?"
"Nic. Jenom, že ty seš aspoň hezká a mohly by ti závi-
dět. Mně nemají co. Fakt nevím."
"Jo takhle...," zamyslela se. "Na tom by něco být
mohlo. Jinak celá třída táhne pospolu?"
"Hm. Dřív se holky hádaly, teď se proti mně spojily
i ty, co spolu předtím nemluvily, třeba Diana s Bea-
tou..."
"No vidíš!" zajásala.
, "Co vidím?"
"V tom je zakopanej pes."
"V čem?"
"Seš pro ně konkurence. Škaredá nejseš, nejspíš...
Hele, není v tom nějakej kluk? Nehádáte se o některé-
ho?"
"O kterýho?" žasla jsem.
"No to musíš vědět ty, já do osmičky nechodím "
"Blbost."
"Jen neříkej." Vyhrabala se z postele. "Jdu vyřídit ten
vzkaz, jinak zapomenu." Za minutku se však vrátila, po-
baveně se usmívala, natřela si obličej pleťovým krémem
a chtěla se uložit.
"Co je? Jsi zpátky nějak brzy."
"Prosím tě," smála se. "Teď na mě nemají čas. Až rá-
no."
Nechápala jsem. U táty je na prvním místě práce
a na druhém děti, hanba, chlouba a naděje dohromady
"Jakto?"
Jarina mrkla. "Neviděli se tři dny a dvě noci, ne?"
Pochopila jsem. "Jsi blbá."
"Tak si jdi poslechnout za dveře," hihňala se.
"Víš co?" řekla jsem, celá červená. Nechápu, proč se
stydím za rodiče! "Přikrej Pavla a zhasni."
"Mají se rádi," tlemilo se to tele. "Přej jim to.
A toho mongola přikrejvat nebudu. Nemá se odkopá-
vat." ,,
44
"Tak mu aspoň zastrč tu nohu," namítla jsem. Bráš-
kovi visela celá noha ve vzduchu nacpaná mezi matrací
a pojišťovacím zábradlím, které táta k poschoďové po-
steli přidělal, aby synáček nevypadl.
"Když si ji tam strčil," zívla a pohodlně se uložila.
Než zhasla, nedalo mi svědomí. Vstala jsem a klukov-
skou nohu zastrčila zpátky. Co kdyby mu odumřela!
"Seš moc měkká," konstatovala Jarka na můj výkon.
"Ve všem. Pak s tebou blbci ze třídy zametají."
Možná má pravdu, ale bráchu trápit nenechám.
Taťkovi vyšel po čase volný víkend a hned se rozhodl
nám ho zorganizovat, abychom snad v neděli večer ne-
měli pocit, že jsme si neužili. Po dopoledním blázinci
s vařením, úklidem a přezkušováním učiva nám oznámil
radostnou zprávu: "Jedeme na výlet, rodinko, do půl
hodiny ať jste připravení."
"Do pytle," broukla Jarina nakvašeně a mamina ji
rychle očima uklidňovala. Kluci naopak výskali radostí
a za pět minut se domáhali odjezdu.
"Chtěla jsem jít do kina," stěžovala jsem si mamce,
aby táta neslyšel. "S Katkou a Klárou. Už máme lístky!"
"No vidíš, a pak že tu nemáš kamarádky," pravila
mamina spokojeně. "Do kina můžete jít jindy. Jistě ne-
hrají jen v sobotu, ne?"
"To sice ne," uznala jsem, "ale jen tuhle sobotu dáva-
jí Rekviem pro panenku. K čemu mi je, že jinak hraje
Luna denně!"
"Filmů ještě uvidíš," utěšovala mne. "Nekaz tatínkovi
radost, chce nám zpestřit den a vy se tváříte, jako byste
cucaly citron. Evo, Jarko, obléct a jdeme."
Tatínek pořádá výlet kvůli nám a my tam jedeme
kvůli němu. Začarovaný kruh!
"Mám spicha s Vladěnou," namítala Jarka a schválně
se oblékla výstředně, aby tátovi výlet opepřila.
"S Vladěnou, jo?" opičila jsem se po mamčině od-
chodu.
45
"Tobě se svěřovat nebudu, dítě," vyplázla na mne má
dospělá sestra jazyk. Usoudila jsem, že jí na rande muse-
lo záležet, když vydržela mít našpulenou pusu celou ces-
tu až na zámek Rájec-Jestřebí. Tam se jí mávnutím kou-
zelného proutku nálada spravila. No, proutkem jsme
mávat nemuseli, stačilo, že do naší výpravy patřili
i čtyři mládenci mluvící anglicky, a úsměv ze sestřiny
tváře nezmizel.
Docela jsem žárlila! Ne že bych o ty kluky stála, vů-
bec ne, jenomže oni mě absolutně přehlíželi! Všichni
čtyři viseli očima na mé úspěšné sestře, takže z prohlíd-
ky zámku moc neměli. Navíc se průvodkyně naší nepo-
četné výpravy zeptala, zda někdo neumí na klavír, aby
vyzkoušel místní barokní piano a předvedl výbornou
akustiku růžového salonku. Jarina, ač absolvovala v dět-
ství pouhé tři roky hudební školy, než konečně učitelé
taťku přesvědčili, že jeho dcerka opravdu postrádá hu-
dební sluch, se směle přihlásila a Beethovenovu skladbu
Pro Elišku zahrála vcelku dobře, pokud nepočítám tři
kiksy, kterých si ti cizinci, jimž byl koncert určený
především, vůbec nevšimli. Naopak, Jarina se ukláněla
a mládenci tleskali, jako by právě vyhrála soutěž Praž-
ského jara nebo co.
"Nešaškuj!" zakročil táta a po zbytek prohlídky ji ne-
pustil z dohledu. Na parkovišti ji strčil do auta a nedo-
volil, aby prohodila s cizinci jediné slovíčko, přestože ji
lákali ke svému vozu Toyota Corolla s označením GB.
"Vidíš, mohla jsem se vdát do Anglie," vyčetla Jarka
taťkovi pobaveně.
"Ty máš na kluky dost času!" utrhl se na ni, neboť
nerozumí podobným žertům.
"Mohli jsme mít takovej bourák," slintal Petr.
"To by byl švagr," přisadil si Pavel.
"Na mě by třeba taky něco zbylo," řekla jsem kysele.
"Děti," krotila nás mamka, ale i jí cukaly koutky úst.
"Já tady nejsem pro srandu králíkům!" naštval se táta
46
a místo na slibovaný zámek v Boskovicích nás odvezl
domů, kde nás přímo zavalil úkoly.
"Kvůli tobě!" vyčetla jsem Jarině, když jsem se dvě
hodiny mořila s příšerným anglickým překladem. Jarča
inkasovala ještě o něco delší, když prý máme k Anglii
vřelý vztah, musíme tedy zvládnout i jazyk. Jako bych já
něco provedla!
"Než tajtrlíkovat mezi lidmi s celou famílií," mávla
rukou. "Ale ti kluci byli fešáci, viď?"
Neodpověděla jsem. Musela bych si totiž poznat, že
v sestřině konkurenci nemám nejmenší šanci!
Nedělní výlet na Macochu dopadl lépe, taťku zlost
přešla, horlivě nám vysvětloval vznik podzemních dómů
působením minerálních látek v devonském vápenci,
ignoroval Jarmiliny úsměvy hojně rozdávané všem ko-
lem a krom ostudy, kdy kluci v hotelu Skalní mlýn polili
ubrus, tátu i hosta od sousedního stolu kolou, se nic
zvláštního nestalo.
Jarina je prostě nezmar. Svůdným úsměvem obdařila
dokonce i holohlavého pupkatého hlídače na parkovišti,
jemuž chyběla levá ruka.
Asi z principu, no.
Koncem května uhodila vedra. Teploměr vyskočil
o deset stupňů výš než předchozí den a po nijakém jaru
přišlo rovnou horké léto. Klára uvažovala, za kolik dní
bychom mohly vyrazit vyzkoušet vodu v přehradě, když
je koupaliště ještě zavřené.
"Evo!" volala mne od dveří slečna učitelka Krajtovi-
čová, která jinak naši třídu vůbec neučí. Jarinu má na
biologii. Podivila jsem se, že si pamatuje moje jméno.
Naházela jsem učení do tašky a odběhla za ní. "Pro-
sím?"
"Řekni tatínkovi, aby za mnou v úterý v pět hodin
přišel. Potřebuji s ním mluvit," požádala mě.
"Vyřídím," slíbila jsem a zarazila se. "Ale já chci jít
v září do devítky ..."
47
"Samozřejmě, to záleží na tobě," kývla snad půlme-
trovými řasami. Minule totiž taťkovi navrhla, že bych
mohla udělat dodatečně zkoušky na nějakou střední
školu, abych neztratila rok. "Jde o Jarmilu, mohla by si
vybrat mezi klasickým gymnáziem a se zaměřením na ...
No," usmála se na mne tváří bohyně, "domluvím se
s ním sama."
Ulevilo se mi a ještě jednou jsem slíbila, že vzkaz vyří-
dím. Vůbec nevím, kam po devítce půjdu, natož se snad
rozhodnout ze dne na den! Pche.
"Co ti chtěla Krajta?" zeptala se mne Katka s plnou
pusou v jídelně.
"Kdo?" málem mi zaskočilo.
"Krajta tygrovitá," upřesnila Katka. "Krajtovička."
"Jo tak," smála jsem se. "Nic, kvůli ségře."
Klára urputně pižlala tupým nožem maso v rajské
omáčce a já nechápala Katčin poťouchlý pohled.
"Fuj," zhodnotila oběd a otřásla se. "Jdem si spravit
chuť, dámy, ne?"
Sáhla jsem do kapsy. Ještě mi zbývalo asi sedm korun.
V neděli nafasuji kapesné na červen, nač skrblit. Ve
třech jsme se usadily v cukrárně a vylepšovaly si chuť
pohárem.
"Evo, chodíš do skautu?" napadlo Kláru.
"U nás jsem chodila," kývla jsem a olízla si šlehačku.
"No fakt," ožila Katka. "Přihlas se, máme prima ve-
doucího. Mladej kluk, studuje pedárnu."
"Možná od září," mínila jsem. "Teď už to nemá ce-
nu."
"Škoda. V červenci jedeme na tábor. Zeptám se Jeni,
jestli bys mohla s námi. Nebo něco máš?"
Zaváhala jsem. Helena vůbec nepíše a prázdniny
v Budějovicích jsou jaksi zamlžené ... Jarina jede s de-
vítkou na putování, kluky táta přihlásil na tábor kamsi
do jižních Čech.
" "Ono nebude místo," mínila Klára. "Přece Vorlo-
vá —"
48
"Aha," plácla se Katka do čela. "Jedna holka z áčka
se rozmyslela pozdě a nejede nikam. To je blbý, bezvad-
ně bychom se vyřádily ... Stejně se zkusím Jeni zeptat."
"Beata jede taky?"
"Jo. I Zora."
"Tak se neptej," řekla jsem.
Holky vyprskly. "Klídek. Jela bys s námi, a ne s Bea-
tou."
Pečlivě jsem vyškrábala poslední zbytky čokoládové-
ho krému. Pojedu do Budějovic! Helena jistě napíše.
Beata by mi tábor dokonale otrávila. A stejně není
místo, tak co.
"Kláro, táta...," všimla si Katka muže s černým pl-
novousem, v džínách a riflové bundě, vedoucí kolem ra-
men štíhlou světlovlasou dívenku. Hádala jsem jí nejvýš
sedmnáct.
"To je ségra?" zeptala jsem se bezelstně.
Klára zrudla a mně došlo, kdo je dívka po mužově
boku. Nevěděla jsem, jak hloupou otázku zaretušovat.
"Musím domů," řekla náhle spolužačka bezbarvě,
položila na stůl peníze, abychom za ni mohly zaplatit,
sebrala tašku a hodlala zmizet.
"Neblbni," pokoušela se ji Katka zadržet.
"Ahoj," šeptla, prosmýkla se mezi lidmi, a aniž ji její
otec zahlédl, vyklouzla ze dveří.
Muž dívku objímal, cosi jí šeptal do ouška, dívka se
smála a odhazovala si naučeným gestem vlasy na záda. •
"Kláry jsem se dotkla, co," řekla jsem nešťastně.
"Nemohla jsi vědět, že se jejich rozvádějí."
"To musí být hrozný... Šla to říct mamince?"
"Ne. Nešla domů. Někam zaleze a bude bulet. Klára
si všechno moc bere," mávla Katka rukou. "Její máma
je děsná hysterka, divím se Kláře, že jí z toho ještě ne-
šiblo."
"Mne by to taky vzalo," řekla jsem, litujíc spolužač-
ku.
49
"No jo, jenže on jim zahejbá celý roky."
"Ti chlapi jsou hrozní... Ona je ale hezká," prohléd-
la jsem si rozesmátou dívku u pultu. "A on taky."
"Ten jich vystřídal," prohlásila pohrdavě. "Vloni táhl
dokonce i s Krajtou, Klára chodila místo na její hodiny
za školu. Měli jsme ji na matiku, víš."
"Krajtovičovou?" žasla jsem.
"Jo. Klára říkala, že ho uhnala ona, ale on se nebrá-
nil. Furt posílala vzkazy po Kláře, aby táta přišel do ško-
ly, stěžovala si na dceru a přitom sváděla otce. Pak mu
dokonce telefonovala. A Machač se nedal pobízet dva-
krát. Dokonce i Golem —"
"Kdo?!" málem mi zaskočilo.
"Ředitel má přezdívku Golem," vysvětlila.
i "Já to hned uhodla," smála jsem se.
"Sedí mu, co?" culila se se mnou. "Golem domlouval
Kláře, ať si to nebere, hele, byla z toho ostuda jak hrom.
Klára jí chtěla dokonce namíchat do kafe prášky! Krajta
ho naštěstí potom pustila k vodě, vyhlídla si jinou oběť."
"Ona je vážně taková?" Nechtělo se mi připustit, že
by ta žena s tváří anděla mohla provést něco tak podlé-
ho jako svést otce od rodiny.
"Mnohem horší!" řekla Katka se záští. "Štěstí že ji le-
tos na nic nemáme. Je jako had, do očí sladká a jinak
plná jedu. Chlapy si omotat kolem těla umí, to jo. Nej-
horší je, že když si stěžuje tatínkům na ratolesti, všichni
jí věří, i kdyby řekla největší pitomost. Hezkej ksicht dě-
lá divy."
Ještě chvíli jsme pozorovaly spolužaččina otce na zá-
letech a probraly ho od ponožek až po vlasy. Jestli fun-
guje telepatie, jistě mu z našeho pomlouvání zvonilo
v uších.