13.Šedý čtvrtek
XIII. Sedý čtvrtek
Vyfasovala jsem Hančino kolo, příšernou zelenou
kraksnu Ukrajina s předním kolem lehce do osmičky,
a jela v tetině stopě. Usmyslela sí, že s ní musím rozvážet
poštu, tudíž mě v šest ráno nemilosrdně probudila a za-
řadila do pracovnho procesu.
"No ne, zaučujete brigádnici?" divili se občané, u je-
jichž bytů, domků a vilek teta zazvonila.
"Ne, to je neteř, má prázdniny a hrozně ji doručování
baví," (hala teta s kamennou tváří.
Jihočeská, Mladá fronta, Rud'as, tady Květy, Mate-
řídoušku, paní Bučková má důchod, pan Havránek reko-
mando, dvakrát Jihočeská, u Koutných vybrat za dobírku
z Dony, ábíčko, vybrat inkaso u důchodkyně Havlíkové,
vedle Teletip, to je zelinář, ten má satelit, pohlednici
a Rud'ase...
Ke všemu teta spravovala dělený rajon, tedy náměstí
u pošty plus šest okolních vesnic.
Teprve ve dvě se doručovatelská brašna vyprázdnila
až na nedoručenou dobírku studentu F. Tichánkovi z Květ-
né, jež tráví prázdniny mimo rodnou ves a nikoho z rodiny
jsme nezastihly. Kopec před Chválovicemi jsme svorně
tlačily.
"Uf, to je horko," setřela si teta pot. Byla to vůbec první
slova mezí námi od nočního výstupu na chatě. Snídaní mí
předhodila mlčky jako psovi a já se jí se stejnou mlčen-
livostí ani nedotkla. Ted' mi kručelo v břiše, ale za nic na
světě bych se nepřiznala.
"Když chodíš v uniformě," odfoukla jsem si vlasy z očí
a nedodala přídavné jméno, jímž bych střih a barvu
výstižně popsala.
"Vždyt' jsem listonoška," pousmála se.
165
"By se mi chtělo pařit se v tom horku v kravatě a saku."
"Sako patří k uniformě. Jak by mě jinak lidi poznali?"
"Podle brašny. Nevidím důvod, proč bys nemohla d<
ručovat v letních šatech. A divím se ti, že si nekoupí
pořádný kolo. S touhle rachotinou moc parády nená
děláš."
"Mně na parádě nesejde," mávla rukou. "Škoda peně
za nový, tohle mi poslouží taky."
"Ale jak. Nadřeš se jak kůň."
"Jen ho nepomlouvej. Slouží mi roky."
"Je to na něm vidět," zavrčela jsem.
Tím bylo zahřívací kolo rozhovorů vyčerpáno. Unyl
jsem sledovala tetino vyúčtování, frmol uvnitř výpravny
kam se jinak obyčejný smrtelník nedostane, zdvořile s·
usmívala ubohým vtípkům tlustého pana vedoucího a sna
žila se nemyslet, co se asi děje na chatě.
2
Doma ještě hůř.
"Práce nikoho nezkazí," prohlásila a poslala mě s hrá
běmi dozadu na zahradu, abych otočila seno, které rán·
rozházela , z kupek, zatímco sama šla připravit pozdr
oběd.
Dan si třeba mysli, že jsem odjela z vlastní vůle. Třeb
se urazí a schválně sbalí Dituši!
"Držíá to jako prase kost," uznala teta, když mě přišl
pozvat k jídlu.
!, "Nejsem vesničanka."
"To nejsi," poznamenala teta mnohovýznamně.
A abych se náhodou nenudila, po bramboračce a záv
nu z letních jablek mě poslala obírat rybíz. Pry' budem
dělat džem a naučí mě koláč se sněhem.
Ani netušila, jak jí jsem vděčná!
"Ty by ses manuálně neuživila, dítě," prohlásila, kdy
zahlédla plody mé usilovné dvouhodinové práce.
166
"Nejsem dně," odsekla jsem nakvašeně.
"Bohužel nejsi."
"A manuálně pracovat nikdy nebudu."
"To je tvoje jediný štěstí. Musíš hodně studovat," poradi-
la mi mateřsky, "protože máš obě ruce levý. Máš vidět Han-
ku, jak se umí otáčet. Máma tě k práci moc nevede, co?"
"Nejsem služka."
"Jednou budeš nešt'astná, nepraktická a nesamostat-
ná. Co až se vdáš? Když se ti zapalujou lejtka a láká tě
courat s kdejakým chuligánem po nocích, hrozně si kole-
duješ o to, abys skončila někde u plotny s kupou dětí a o stu-
diích si budeš moct leda nechat zdát."
Zalapala jsem po dechu. "Tak blbá nejsem!" zamru-
čela jsem. "A vůbec nemám chut'tyhle řeči poslouchat."
Ted' zalapala teta, protože zmlkla a promluvila až za
hodnou chv7i, kdy stočila rybíz na mašince a postavila mě
ke sporáku, abych lepkavou bublavou hmotu míchala.
"Myslím, že tě máma vychovává špatně. Anebo za to
může spíš Viktor. Táta tě rozmazluje, co? Hanka by si nikdy
nedovolila takhle drze odmlouvat, hned by jednu měla."
Nezvedla jsem od kastrolu oči, ovšem odpověd' jsem
dlužná nezůstala: "Protože se tě bojí. Vůbec jí nerozumíš,
nic nevíš a jsi nespravedlivá."
"Neříkej?" zasmála se. "A v čempak?"
"Ve všem. Vůbec nevíš, o čem sní, na co myslí, co ji
trápí. Chudák Hanka, musí bejt děsný nemít si o tom
doma s kým popovídat. A..."
Zmlkla jsem.
Přisypala mi do kastrolu trochu cukru. "A?"
"A ke mně jsi taky nespravedlivá."
Omyla mašinku a napomenula mě, abych míchala
pořádně, protože červená hmota cákala i na linku vedle
sporáku.
"Že tě s tím frajerem nénechám celou noc? Víš, kolik ti
je let, Jůlie?"
"Patnáct, teto." Nehodlala jsem ustoupit. Nenafackuje
mi, i když budu hubatá, nejsem její dcera, ani se neurazí,
167
,.fp.,. -.
jako bych se drzými řečmi dotkla mámy. "Ty si hnE
myslíš, že bych s ním dělala kdo ví co. Taky nevím, jak j
přišla na to, že je frajer. Normální kluk, vedoucí junák
Nic špatnýho jsem neudělala. Kvůli tomu, že jsme se
projít a chytla nás bouřka a my ji přečkali v lese, se sni
nestřílí. Tatka by mi věřil a nedělal by z komára velblo~
da."
Teta se pustila do loupání brambor k večeři a o mýc
slovech aspoň přemýšlela.
"Copak tvůj tatka," řekla nakonec a tím mě dohřála. "TE
i ` by ti spolkl každou lež i s navijákem, jsi jeho zlatíčko."
Zčervenala jsem víc než lepkavý polotovar podezře
se přilepující ke dnu nádoby, at' jsem míchala seb~
zuřivěji, tím spíš, že jsem místy míchat zapomínala.
"Vidíš, jaká jsi! Bylo ti někdy patnáct?! A byla jsi někc
poprvé zamilovaná?!"
V očích se mi zaleskly slzy, proto jsem se raději skL
nila nad džem a tajně si je utřela.
Teta se usmála. "Bylo mi patnáct a představ si,
jsem taky prožívala první lásku. Byl starší a vůbec si n
nevšímal..." Při vzpomínce se zasmála nahlas. "Byl
doktor a já k němu chodila s každým pupínkem, jen abys
mu mohla být nablízku... Potom n~i jednou vynadal c
simulantů a hned bylo po lásce."
"To je něco úplně jinýho," broukla jsem nevrle.
x "Nó právě. Tentokrát o něco jde, tehdy ne. Dneska
i divočejší doba. S tátou jsem chodila tři roky, než jsme ;
vzali, a teprve po třech měsících mě vzal za ruku. Netv
mi, Julko, že ten tvůj se s tím spokojí. Vždyt' ho vůb~
neznáš, nevíš, co v něm je."
"Hlavně, že to víš ty!" vybuch4a jsem.
"Přestaň mi do džemu kapat sůl a jdi radši dát kry
kům, tráva je nasekaná vzadu pod kolnou."
Opustila jsem kuchyň víc než ráda, jinak bych se sn,
rozbulela nahlas. Teprve když jsem hladila heboučl
kožíšky kráVíčků a dívafa se do jejich korálkovitých očE
uklidnila jsem se.
168
3
"Pust' si televizi," poradila mi teta dobrosrdečně, když
jsem po večeři, kdy haldy umytého nádobí odpočívaly
v kredenci a na kuchyňském stole chladla řada skleniček
vyrovnaných jako vojáci s celofánovými víčky s gumičkou,
bezmyšlenkovitě bloudila domem.
Rada nad zlato. Z bohatého výběru dvou programů,
přičemž dvojka nesnesitelně zrnila, jsem si nevybrala.
Trojka se tu vůbec chytit nedá a satelit je podle tety zby-
tečné vyhazování peněz.
Raději jsem se vysprchovala, umyla si vlasy a zalezla
do Hančiny postele. Probrala jsem její knihovničku, ale
všechny dívčí romány, jež obsahovala, jsem dávno znala,
a nic jiného zřejmě Hana nečte.
Ted' určitě hoří v táboře ohýnek, za chv~i Doktor od-
troubí večerku a společnost u ohniště prořídne... Koho
půjde Dan vyprovodit? Hanu nebo Ditu? Anebo obě?
A co když se s nimi vydá na dobrodružný výlet k há-
jence?!
Vstala jsem a zamířila do kuchyně, kde teta s bry'lemi
na nose, jejichž nemoderní obroučky ji dělaly starší
o dobrých deset let, štupovala ponožky.
"Nemůžeš usnout?" dovtípila se.
"Chci si číst, ale Hana tam nic nemá."
"Půjč si moje knihy. V ložnici v nočním stolku. To je
aspoň počteníčko," doporučila mi.
Hádala jsem, že tím počteníčkem míní detektivky. No,
přinejhorším nějakou přelouskám, kdyby měla Francíse,
Wallace, Gardnera, Agathu Christie nebo aspoň Erbena,
tak s velkou chutí.
Noční stolek však skry'vai poklady jiného ražení. Sešity
nejlacinější lidové četby z edice Večery pod lampou.
Ach.
Zase jsem statek zabouchla a šla pokoušet spánek.
Vida, teta musí být aspoň trochu romantická, bohužel
jiným směrem, než bych potřebovala. Nedivím se, že
169
k',
dnešním klukům nevěří. Těm hrdinům z červené knihovny
nesahají po kotníky.
Dane, kdybys věděl, jak je mi po tobě smutno!
Copak tě už nikdy neuvidím?!!