2.kapitola
2. NOVÝ DOMOV.
Cesta z Moravských Budějovic do Bakova připomí-
nala filmový horor. Náš nábytek se vešel do stěhovacího
vozu, drobnosti k tátovi do auta, zbytek rodiny cestoval
autobusem. Naší mamce je teprve pětatřicet let, ovšem
je naprosto neschopná cestovat sama. A nejen to! Jak
vedle sebe nemá tátu, který všechno zjistí, zařídí a roz-
hodne, je vyřízená.
Do Znojma jsme dorazili suverénně. Není divu, v Bu-
dějovicích jsme nastoupili a ve Znojmě vystoupili. Po-
tom začala panika. Na autobusovém nádraží mamka po-
bíhala sem a tam, musela se několikrát zeptat, než
uvěřila, že tenhle spoj OPRAVDU jede do Bakova. Jel,
jenomže s dvouhodinovou pauzou v Brně. Podařilo se
nám vystoupit na správné zastávce, jak nás táta nabádal,
a potom nastala krize. Nejprve nám trvalo, než jsme na-
šli vlakové nádraží a stihli to jen taktak, rychlík na Ba-
kov a Ostravu stál připravený k odjezdu. Kluci vřískali
hlady, neboť svačinu jsme i s jednou taškou zapomněli
v autobusu a nebyl čas dát si něco k jídlu. Já s Jarkou
jsme utíkaly koupit jízdenky, abychom nemuseli cesto-
vat na černo, když přiběhla mamka a se slzami v očích
nás seznámila s tragédií. Ztratili se nám kluci! Nevěřily
jsme jí, naši kluci jsou tak živí, že je není možné přehléd-
nout, neztratí se, a i kdyby náhodou, jistě by je někdo
brzy našel. Samozřejmě neztratili se ani tentokrát, rov-
nou k nám je přiváděl za uši výpravčí. Prý se pokoušeli
odpojit vagón.
"Tohle řeknu tátovi," hlesla mamka a postrkovala nás
do vlaku. Na víc se nezmohla, zvlášť když nádražák pře-
stal hubovat, říkal mamce "mladá paní" a chtěl ji pozvat
na kávu, aby se z toho leknutí vzpamatovala.
"Já to řeknu taky," vyhrožoval Pavel všímavě.
"Ještě cestou navážeš známost," podotkla Jarina.}
"Nemluv hloupě," usadila ji, neboť neměla náladu na
žerty. Jen se vlak dal do pohybu, šla se pro jistotu zeptat
do vedlejšího kupé na směr jízdy.
"Odpojili jste aspoň ten vagón?" zajímalo Jarunu.
"Ještě takovej řetěz a bylo to," vzdychl zklamaně
Petr.
"Byl děsně těžkej," dodal Pavel.
"Amatéři," zhodnotila Jarina jejich výkon. "Když ně-
co dělám, tak pořádně."
Po celodenní túře jsme se přece jenom do Bakova
strefili. BAKOV — hlavní nádraží, hlásala cedule nad
bílou budovou. Nechtělo se mi vystoupit, kolena se mi
podlamovala únavou, strachy, nejistotou a čím vším ješ-
tě. Tohle je můj nový domov. Páni! Tohle lidské mrave-
niště! Tady se ztratím, napadlo mě. Jestli jsem u nás po-
važovala pět lidí v řeznictví za nával, teď jsem se musela
ovládnout, abych se nechytila mamky za ochranné kříd-
lo. Pak mě napadlo, že ta je, chudák, ještě vyděšenější
než já. Moc bych si nepomohla.
Taťka čekal u nádraží s autem. Všem se nám ulevilo,
hlavně mamce, celou cestu ji trápily starosti, co když tu
táta nebude. Sama by cestu na sídliště Severní nenašla.
"Konečně, rodinko," vítal nás taťka rozjařeně. "Ho-
nem, nastupovat, trochu vás povozím, uvidíte, že se vám
město zalíbí na první pohled."
"Už to vidím," broukla Jarka, naštěstí potichu.
"Tady dolů je centrum, tam se autem nedostaneme.
Jedině že bychom vystoupili a jeli tramvají? Ne? No
dobře, necháme si vycházku na jindy ... Pojedeme bo-
kem, ukážu vám moderní koupaliště ... Kluci, omrkne-
me letiště, co vy na to? Představte si, opravdové letiště
jako v Brně a Ostravě, kromě toho je tu kroužek bezmo-,
torového létání, až budete větší, můžete lítat na větro-
ni..."
Kluci jásali. Dívala jsem se z okna bez nadšení a mé
obavy se zhmotňovaly a narůstaly. Historické jádro jsme
17
neviděli, ovšem četná sídliště z obludných panelů a ne-
konečných řad zaparkovaných aut byla všude kolem.
Šestiproudová silnice přes město žádná výjimka!
Brzy měla mamina krás Bakova plné zuby.
"Zavez nás domů," vzdychla unaveně.
• "To by musel do Budějovic," namítla jsem popuzeně.
"Omyl, dcero," zubil se taťka přes zrcátko. "Ode
dneška jste doma tady. Tohle je vaše nová škola, vidíte?
Pěkná, že? Touhle ulicí se jde dolů k obchodnímu domu
Slunce, na opačné straně — vidíte ten kousek hnědé bu-
dovy? To je supermoderní kino Luna, v takovém jste
v životě nebyli!"
"Ty snad jo?" otázala se polohlasně Jarina.
Táta nereagoval. Buď neslyšel, anebo uznával naše
kyselé nadšení ze změny bydliště a toleroval nám víc než
jindy.
"A v tomhle bloku bydlíme. Do školy máte kousíček,
vlastně jen přes ulici. Tady jsou ulice jiné, to víte, každý
dům má nejméně osm vchodů."
Prohlížela jsem si nevěřícně školu. Tři patra, velké
okenní tabule, před školou vybetonované prostranství
s miniaturním parčíkem a lavičkami uprostřed.
Nejvíc mě uchvátil rozhled. Kolem dokola paneláky.
Jeden jako druhý, všechny stejně dlouhé, široké i vyso-
ké, tisíce oken a balkonů ověšených barevným prádlem
a plínkami, auta namačkaná jako sardinky podél chod-
níků i cestiček, tatáž unylá dětská hřišťátka, orezlé sušá-
ky na prádlo a otlučené oblouky prolejzaček. Tohle je
náš domov. Těpic! Tady umřu, v tomhle hřbitově pane-
lových mohyl, pohřbí nás zaživa, nás, děti zvyklé volnos-
ti, pohybu, přírodě! Bylo to děsné, fakt.
"Copak?" všiml si táta mého otřeseného výrazu.
"Tati... nepřipadají ti ty domy jako rakve?"
"Rakve?" Táta pochyboval o mém zdravém rozumu.
"Evi, ty máš nápady," vzdychla mamina.
"To bude žůžo, tolik lidí," těšil se naivně Petr.
18
Taťka blok objel několikrát, než našel stísněné mís-
tečko pro naše auto. "Vystupujeme, jsme doma."
Zaklonila jsem hlavu, abych viděla barák v celé ob-
ludnosti.
"V kterém patře bydlíme?" zajímalo nadšeného Pav-
la. Věřím, tohle bylo jiné kafe než naše patrové bytov-
ky!
"Hádejte," hýřil táta rozvernou náladičkou.
"V osmém," přál si Petr. Patrně kvůli výtahu. Jarina
se ušklíbla a pravila, že nejlepší by bylo přízemí. Tam se
dá lézt oknem, že. Samá voda, usmíval se taťka.
"V pátém," řekla jsem s převahou.
"Jak to víš? Mamka ti říkala —"
i "Ne, neříkala. Tamhle v těch oknech nejsou záclony,"
vysvětlila jsem svou logiku. Páté patro, třetí vchod od
silnice ke škole, blok číslo 5 155 lomeno C. Netrefím ze
školy! Škola, můj bože, tam se mi chce ze všeho nejmé-
ně!
"Severní sídliště je osmá čtvrť města," dodal taťka
a hledal klíče od bytu.
Kluci si zatím prohlíželi jména na zvoncích. "Je, tady
bydlí nějakej Ukulele!" řehtal se Pavel na celé kolo. "A
tady! M. Trdličková a Z. Pitomý! Já umřu, Evo, poslou-
chej: D. Hodboť a S. Sežral!"
"Tenhle je náš," hádala jsem.
"Nemusí, holčičko, tady je ještě jeden bez vizitky,"
usmála se moudře sestra. "A to nemluvím o těch vytlu-
čených."
"Tak to zkusíme," napadlo Petra, a protože je muž
Činu, rázně na jeden prázdný zvonek zazvonil. Pavel nás
poučil, že jeden je náš, kdežto ten druhý nějakého zlo-
čince, který se tu skrývá před policií.
"Promluvil Dempsey!" povýšila se Jarina světácky,
neboť ji baví hádat se s malými dětmi. "Naši by ti měli
zakázat televizi, máš moc bujnou fantazii."
Než stačil Pavel odpovědět, ozvalo se z mluvítka:
"Haló."
19
Všichni jsme sebou trhli.
"No prosím!" opakoval hlas podrážděně. "Slavíko-
vá."
"Tady to máš, troubo," zaťukal si na hlavu Petr smě-
rem k Pavlovi.
"Já? Snad ty, ne?" mínilo dvojče. "Tys myslel na zlo-
čince, a zatím je tam stará bába ..."
Zhrozila jsem se. Klukům nedošlo, že by je ta paní
mohla slyšet a Pavlovo oslovení by jí nemuselo zalicho-
tit. Nespletla jsem se, ta dobrá žena sousedka reagovala
okamžitě:
"Kdo je u tebe bába, uličníku?! Zavolám policajty, už
mám těch lumpáren dost! Nestydíš se —"
V tu chvíli k nám došli naši. Tátovi se podařilo objevit
klíče v boční kapse automobilu. Překvapeně se zapo-
slouchal do láteření v mluvítku, zle se po nás podíval,
zakoulel očima a beze slova nás vlekl do výtahu. Zřejmě
nechtěl dělat hned první den rozruch, však si nás souse-
dé užijí dost.
"To bylo naposledy!" řekl výhružně ve výtahu. Měl
plné ruce, nemohl tedy trestat ani stisknout tlačítko
s pětkou, proto pobídl Pavla, aby spustil výtah on. Pavel
se chtěl projet co nejvíc, takže v nestřeženém okamžiku
stiskl osmičku.
"Jak to že sem ty klíče nepasují?" divil se táta, dobý-
vající se do cizího bytu. Kdyby si Jarina nevšimla, že
schody dál nevedou, kdoví kam bychom se dobouchali.
Taťka se rozzlobil a tentokrát klukům napohlavkoval.
Dostali oba, ale u nich je těžké být spravedlivý, nikdy se
žádný nepřizná a pak, škoda každé rány, která padne
vedle. Tohle jediné přísloví táta převzal od babičky
a často se jím řídí.
"Náš byt," odemkl s blaženým výrazem a vpustil nás
do království divočiny, protože takovému nepořádku se
byt říkat nedá. Nejprve jsem prošla všemi pokoji. Z pr-
ťavé chodbičky vedly první dveře vlevo do koupelny, ty-
20
pického bytového jádra s kabinkou WC. Další dveře
patřily kuchyni. Žádný zázrak, mrňavá sektorová linka,
jakou člověk najde v každém paneláku. Tady o sebe bu-
deme zakopávat, neboť prostor vyhrazený coby jídelní
kout by se hodil leda do pokojíčku pro panenky. Vrátila
jsem se na průzkum zpátky do chodby. Dveře s brou-
šeným sklem ve výplni přímo proti hlavním vedly do
obýváku. Ten vypadal poněkud lépe, byl dost velký
s dvěma okny a balkonem. Vzadu jsem ještě nakoukla
do ložnice, nic moc. Takže poslední dveře vpravo se zr-
nitým sklem vedou do pokojíku. Páni! Ten mě příjemně
překvapil. Ne tím nepořádkem, ale velikostí, kterou
směle konkuroval obýváku. Pokoj budeme mít lepší než
v Budějovicích, přiznala jsem novému působišti první
plus. Dám si postel do tohoto rohu, rozhodla jsem se
ihned, tady bude můj koutek, pěkně v ústraní a hned
vedle dveří na balkon ...
"Budu tady," ozvala jsem se rychle. Jarina by si moh-
la dělat nároky! Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jsem
jako babička, chrlím jedno přísloví za druhým!
Jarka se probrala ze zamyšlení, raz dva zhodnotila si-
tuaci a prohlásila, že ona hned vedle, z druhé strany bal-
kónových dveří.
"Co tomu říkáte?" zajímal tátu náš názor. Neurčitě
jsem pokrčila rameny. Byt ujde, je větší, ale vzhledem
k tomu, že bych nejraději sbalila pět švestek a jela
prvním vlakem zpátky, nemohla jsem ho chválit. "Co-
pak vám se tu nelíbí?" divil se taťka opravdově. "Vidíte
toho místa? Sluníčko budete mít celé odpoledne! A bal-
kon k tomu! Co byste chtěly víc!"
"Já nic víc nechtěla. Mně úplně stačilo —"
"Evi, no tak," chytil mě kolem ramen. "Uvidíš, jak se
ti tu nakonec bude líbit. Ty přece máš ráda společnost,
dovedeš si představit, kolik v tomhle městě žije mladých
lidí? Co ve městě, stačí jenom tady, na sídlišti? Ještě mi
poděkuješ."
Pch. Už se vidím! Znovu jsem pokrčila rameny.
"Jari, a co ty?" Náš táta je někdy obdivuhodný.
"Byt je pěkný," pravila odevzdaně. "Snad si zvykne-
me."
"Ty jsi aspoň rozumná holka, samozřejmě že si zvyk-
neš," zářil taťka. "Co by spousta děvčat dala za život ve
městě."
"Hm ..." Jarča náhle ožila. "Tati, uznej, budu potře-
bovat vyšší kapesný! Větší město, větší výdaje ..."
Táta zaváhal, neboť dle jeho ideologie peníze mládež
kazí. Nicméně Jarina je jeho mazlíček a navíc chtěl uká-
zat dobrou vůli, vytáhl peněženku a podal sestře padesá-
tikorunu.
"Pro začátek," pravil výchovně. "Na duben jste už
dostali. V květnu bude vyšší."
"Taťuldo, ty jsi zlatíčko," jásala Jarina, objala ho
a hubičkovala přesně tak, jak to má táta rád a jak to já
nedokážu. Nedohadovala jsem se o svůj podíl. Dala
bych tím najevo svou liknavost. U mě si stěhování za pe-
níze nevykoupí.
"Poslyšte," přerušila nás mamka, která vešla ustaraně
do pokojíku, "je moc hodin a práce stojí. Holky, pře-
vléct a pustit se do toho."
A tak jsem až do večera vybalovala z novin hrníčky,
skleničky a talíře, Jarina urovnávala oblečení do skříní,
mamina věšela záclony a táta sestavoval nábytek. Kluci
hýřili elánem a ochotou podílet se na budování rodinné-
ho hnízdečka, mamka jim tedy přidělila hrnce v kuchy-
ni. Většinou se mi pletli pod nohama a píle jim dlouho
nevydržela, ostatně jako vždycky a ve všem. Petřík při-
pnul Pavlovi na ucho kolík na prádlo, ten zaječel a na
oplátku Pavla majznul pokličkou po hlavě, přičemž sho-
dil broušenou vázu, kterou jsem právě vybalila asi z kila
novin. Váza se roztříštila na tisíc kousíčků. Tátu koneč-
ně opustila dobrá nálada, klukům nařezal, jednoho lou-
pežníka vyhostil do koupelny, druhého na toaletu. Prát
se nemohli, tak na sebe aspoň pokřikovali.
22
"Střepy přinášejí štěstí," konstatovala Jarina poba-
veně.
Táta po ní šlehl očima, ale mlčky dál zametal sklo.
Mamka si v hrůze všimla letícího času. Jedenáct! Musí-
me urovnat pokojík, abychom mohli jít spát.
Upozornila jsem taťku na podezřelé ticho v koupelně,
které nemůže věštit nic dobrého. Jak jsem tušila, po
dvojčatech ani stopa. Mamka mi nařídila, ať se mrknu
na chodbu. Věděla jsem, kde je hledat. Výtah jezdil ve-
sele nahoru dolů. Přemýšlela jsem, jak ho zastavit, když
tu náhle bylo mé přání vyslyšeno. Najednou kolem tma
tmoucí a výtah trčel kdesi hluboko dole v mezipatře.
Elektrika! Pekelná tma nebyla to nejhorší. Celým do-
mem se rozléhal příšerný řev mých ubohých bratrů
uvězněných v černé kobce kdesi na lanech. Jednou ru-
kou jsem se přidržovala zábradlí a brala schody dolů po
dvou, když jsem do někoho plnou parou vletěla, až mi
cvakly zuby.
"Promiňte, já nerada! Ve výtahu řvou mí bratři,"
omluvila jsem se spisovně a byla ráda, že tma milosrdně
kryje rozpaky.
"To nic," odpověděl klukovský hlas. "Visí mezi
prvním a přízemím. Půjdu s vámi — nebo s tebou?"
V té tmě mě odhadl stejně dobře. Viděla jsem z něho
jenom postavu o něco málo vyšší, než jsem já.
Nemohla jsem mu vysvětlit, jak to s tím vykáním a ty-
káním je. Ze všech bytů vykukovali nájemníci se svíčka-
mi v rukou a ptali se, co se děje, co to je za příšerný kra-
vál o půlnoci.
"Petře! Pavle! Čekejte, za chvíli bude světlo!" volala
jsem povzbudivě, ale myslím, že mě přes vlastní řev ne-
slyšeli.
"Vydržte!" přidal se ke mně můj průvodce.
"Což o to," usmála jsem se, "oni vydrží, otázka je,
jestli taky sousedi."
Zasmál se a po vteřině dodal: "Vy jste ti noví z páté-
ho?"
23
"Už se o nás ví?" lekla jsem se.
"Viděl jsem vás přijet."
V tu chvíli do mě vrazil taťka, slušně se mi omluvil,
prý má ve výtahu syny. Lehce jsem odvětila, že nevadí,
neboť já tam mám bratry. Taťka neměl čas na legrácky,
neodpověděl, křičel na kluky, ať zmlknou, nebo uvidí.
K smíchu, fakt. V té tmě nemohli nic vidět, i když to ří-
kal tatínek.
Konečně se rozsvítilo světlo, výtah zahučel a dal se do
pohybu. Zjistila jsem, že mě drží za ruku děsně hezký
kluk. Zarazila jsem se. Já si totiž normálně nevšímám,
jestli je někdo hezký nebo ne, tyhle starosti přenechá-
vám Jarině. Jenže tenhle hezký BYL. Hnědooký a tma-
vovlasý s náznakem kníra.
"Díky za doprovod," pípla jsem jaksi vytočeně.
"Není zač." Uvolnil mou ruku. "Ahoj, sousedko."
"Eva."
"Sousedko Evo," usmál se. "Já jsem Dušan. Do které
školy -"
Než stačil dopovědět, dostihl nás taťka s oběma klu-
ky, ubrečenými a s nudlemi u nosů, až jsem vyprskla
smíchy. Táta si mě přísně změřil a bylo na něm vidět, že
kdyby měl třetí ruku, popadl by i mne. Očima jsem řek-
la Dušanovi ahoj a poslušně cupitala po schodech za
mužskou částí naší rodiny. Táta se v každém patře
omlouval lidem za kravál, který je vytáhl z postelí. Podle
mne si mohl námahu ušetřit, lidé vylezli sami, vylákala
je zvědavost, ne křik.
V chodbě chytili kluci každý záhlavec. Víc nic.
"Taková ostuda," lamentovala mamka. "Sotva se na-
stěhujeme, ví o nás celý dům."
"Mají naše dvojčátka poznat teď nebo jindy? Co mů-
žeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," mínila moudře
Jarina, zřejmě poznamenaná babiččinou výchovou jako
já. V Budějovicích kluky neznal jen náš dům, nýbrž celá
ulice, škola i městečko. - •
24
"A spát!" nařídil taťka. "Postele máte, víc nepotřebu-
jete." Neopatrně jsem se kolem něho protlačila. Samo-
zřejmě si vzpomněl: "To bylo strachu, že tu nikoho ne-
znáš! Koukám jak blázen, seznámila ses s okolím
nejrychleji ze všech."
Trhla jsem rameny. Nemám náladu na delší kázání.
Teď ne!
"Jak to myslel!" Jarině neujde nic. "Koho tu znáš?"
"Prosím tě," usmála jsem se a bez obvyklého večerní-
ho sprchování se chystala do postele, s bídou jsem našla
sílu na vyčištění zubů. Jarina však naléhala, musela jsem
jí před usnutím vylíčit krátkou příhodu na schodišti.
"No vidíš," natřepala si zamyšleně polštář. "Jedna
nula pro tebe. Jsi první z rodiny!" V hlase se ozývala zá-
vist! Jarča je střevo, fakt. Pokračovala v úvahách dál:
"Fuj, zejtra škola ... Ale hele, třeba se nám tu bude líbit.
Člověk si zvykne všude, ne? A pak, tady budou větší
možnosti."
Větší město, větší výdaje, větší kapesné, větší mož-
nosti. Dovedla jsem si spočítat, kterým směrem se vyvíjí
Jarčina logická rovnice. Přestože podrobnosti nevysvět-
lila, mám svou fantazii!
25