13.Cesta z kruhu
13. CESTA Z KRUHU
Dusné vedro se v chatě vyvětrá teprve nad ránem, kdy dovnitř otevřeným oknem proudí čerstvý vzdoušek. Z rybníka stoupá mlžný opar, ve vzduchu voní svěžest a taky les a voda a smůla a jehličí a nevím, co ještě. Vlastně nechápu, čeho jsme se večer vlastně bály! Okolí kolem chaty vypadá tak bezpečně a přátelsky, že svůj strach opravdu nechápeme.
"Horší je, že musíme vyrazit na nákup," uvědomím si, jelikož můj žaludek se hlasitým zpěvem domáhá svých práv.
"Až zítra," zívne ségra líně ze svého lehátka, které si neváhala vynést na trávník před chatou.
"Ses zbláznila? Není tu vůbec nic k jídlu."
"Mně stačí mléko," oznámí mi.
"Ale mně ne!" ujistím ji. "Zvedej se, sama nejdu."
Po zhruba půlhodině dohadování tu lenoru donutím hodit na sebe šortky a tričko, sama se obleču podobně, tady se mi nějak nechce dodržovat image čarodějky. V krátkých rifiových kraťáskách a červeném tričku bez ramínek, které mi půjčí ségra, jelikož sama jsem si nic ve veselých barvách nevzala, si připadám poněkud nepatřičně. Na záda hodím prázdný bágl, ze kterého předtím vysypu všechny věci na postel, zamkneme chatu a vyrazíme na další pochodové cvičení směr Krásonice.
"Vidíš, jak ti krásně ladí batoh k triku," posmívá se mi. "Jen ty kristusky to trochu kazí, musíš si koupit červený sandálky a dávat bacha na vlky."
"Na vlky? Proč?"
"Aby si tě nespletli s Karkulkou."
247
"No jistě, vtipná jako vždycky! Škoda že jsem si nevzala ten notýsek, do kterého si ta tvoje moudra zapisuju!"
"Hrubá chyba. Jak ji jednou vysvětlíš svým dětem?u
"Po pravdě," uchichtnu se. "Řeknu jim, že jejich tetě foukalo pod tašky odjakživa/4
Bez těžkých zavazadel a v dopoledním sluníčku, které zvolna rozpustilo mlhu ve svých paprscích, se nám kráčí podstatně lépe než včera večer. Do Krásonic dorazíme takřka bez zadýchání. Pravda, kiosek v kempu je zhruba o polovinu cesty blíž než nádražíčko. Vystojíme si slušnou frontu, načež nakoupíme chleba, salám, rajčata, špekáčky na ohýnek a pár balíčků instantních jídel Dobry hostinec. Samozřejmě neodolám a koupím si dva párky v rohlíku. Než je zbaštím, držím je pěkně obouruč, až se mi ségra, ten suchar, který si nekoupil vůbec nic, směje, sedneme si na lavičky u tenisového kurtu a sledujeme pachtění dvou kluků, co vůbec nevypadají špatně.
"Ten černovlasej by stál za hřích, co?" šťouchnu do Kláry.
"Hele," zamračí se. "Máš nějak krátkou paměť! Neřekly jsme si, že si s klukama dáme minimálně do Vánoc pauzu?"
Ano, řekly. A spoustu dalších věcí, které hodláme a musíme dodržet, jinak se z toho bludného kruhu, v němž se stále motám, nikdy nedostanu. Svatosvatě jsme si to slíbily s tím, že budeme jedna druhou hlídat. Aby viděla, jak moc vážně svůj slib myslím, zbytek rohlíku dojím cestou, protože mě žádní kluci nezajímají.
Zpáteční pochod je mnohem náročnější, kolem poledního se udělá dusné vedro, pot z nás leje, Klára se stále opožďuje a je na ní vidět, že fakt nemůže, supí jako lokomotiva, bledá a zpocená, tudíž se co chvíli zastavujeme. Hned skočím do rybníka, plánuji si. Menses dneškem končí, s tamponkem se mohu koupat naprosto bez obav.
248
"Jdeš se taky vykoupat?" lákám ségru, když si kousek cesty ukrátíme zkratkou po břehu rybníka.
"Možná později," oznámí mi a s heknutím sebou plácne na lehátko, které kvůli nákupu nepovažovala za nutné uklízet.
"Ses pěknej salát, sestřičko," hecuji ji. "Jak chceš vydržet několikahodinový koncerty? Na to potřebuješ šílenou kon-dičku, ne být taková padavka. Co vlastně kluci z kapely říkají na tvůj odjezd?"
"Nevím. Mám vypnutej mobil," svěří se mi. "Pájovi jsem napsala už včera, že odjíždím na pár dní. Zkoušet můžou i beze mě, zpěv doladíme dodatečně. Hudba je důležitější."
Pochopím, proč si vypnula mobil. Naši domluvu si vzala k srdci, za minulostí udělala tlustou čáru a nechce, aby si ji čímkoli připomínala. I když po pochodu funí jak parní lokomotiva, psychicky je silnější než já, ocením v duchu. Tohle jsem totiž nikdy nedokázala, i po rozchodu jsem visela očima na displeji mobilu, jak moc jsem si chtěla sebemenší zprávu od svého bývalého vy modlit!
Strčím klíč do zámku, chci otočit, ale nic, nejde to. Zkusím kliku - a ona povolí!
"Kláro? My jsme zapomněly zamknout!" křiknu na ségru.
"Blbost, zamykala jsem osobně," hekne z lehátka.
"No tak jsem pitomá nebo... nebo uvnitř někdo je!"
Trefa do černého. Nezvaný návštěvník, přilákaný naším pokřikováním, se objeví ve verandě a já mám chuť vraždit.
Vojta vypadá stejně překvapeně a stejně zaskočeně jako já, s naší přítomností ve snu nepočítal a je z ní nadšený asi jako majitel nového auta, na které mu spadne bagr ještě dřív, než stačí uzavřít pojistku!
"Andreo...? Seš to vůbec ty...?"
"Ne, můj duch," odseknu místo pozdravu. Proto tak civí! Nejdřív mi nedošlo, že ho neuvedla v úžas jenom naše přítomnost, nýbrž i můj vzhled.
249
"Skoro to tak vypadá," uzná. "Změnilas image? Co se ti stalo, žes odhodila ty svý satanistický kutny a změnila se v člověka?"
"Co tady chceš?" prohodím nepřátelsky, aniž bych na jeho hloupé hlody reagovala.
"Já?!" užasne. "Spíš vy, co tady děláte vy dvě?"
"My jsme tu na prázdninách," oznámím mu. "Tvůj tatíček mi osobně u příležitosti mých osmnáctin předal klíč s tím, že sem můžu přijet kdykoli a na jak dlouho chci."
"To je v pytli," uleví si. "Nikdy se vám tu nelíbilo...! Vždycky jsem sem jezdil sám, byl tu božskej klid a -"
"Vidíš, najednou přijdeme my a je po všem," přeruším jeho výlevy. "Abych to zkrátila. Nemám vůbec radost, že jsi tu taky, ty jsi na tom naprosto podobně, takže se s tím koukej smířit nebo odjet, protože my tu pár dní zůstáváme."
Zavrtí nakvašeně hlavou. "Ale za mnou zítra přijedou kámoši, pozval jsem je."
"To máš blbý," ujistím ho ironicky.
"Však se vejdeme, ne?" vloží se do hovoru Klára. "Nám stačí ten náš malej pokojíček nahoře."
O místo nejde, to je mi jasné. Vojta se vzdychnutím kapituluje a ustoupí, abych mohla vejít dovnitř. Bratřík mezitím zapnul ledničku a dokonce ji naplnil spoustou potravin, ty naše se tam skoro nemohou vejít. Nejspíš hodlá pořádat velkou party! A my jsme zrovna v takové pozici, kdy nemůžeme třísknout dveřmi a vrátit se domů, protože, hm, domov tak nějak nemáme...
"Kláro? Potřebuju pomoct vystěhovat deky ven," zavolám na ségru, aby mi šla píchnout. V našem pokojíčku nebýváme moc často, deky se nestíhají správně provětrávat a jsou lehce cítit zatuchlinou, což tedy opravdu nesnáším.
"Nemůžu," vzdychá.
"Jen se pohni!" pobídnu ji a ona se tedy připlouží. Nalo-
250
žím jí plnou náruč dek i dvou polštářů, protože se odmítne vrátit pro zbytek, prý to unese najednou, a zatímco schází po schodech dolů, rozhodnu se převléct i prostěradla, ve skříni objevím čistá, zatavená ve fóliích, tudíž je velká šance, že nebudou chatou cítit. Než se k tomu dostanu, ze schodiště se ozve dutý rachot, jak se cosi koulí dolů.
"Jestlipak víš, proč se lenoch přetrhl?" křiknu pobaveně. Neodpoví mi, asi by to bylo pod její důstojnost, takže dodám: "Protože byl línej jít dvakrát!"
Konečně se mi dostane odpovědi, ovšem ne od ségry.
"Andreo?" zavolá dole Vojta. "Andreo!! Klára...!"
Naléhavost v jeho hlase mnou projede jako nůž, zahodím prostěradla a rychlost, jakou vyvinu, abych se co nejdřív dostala na schodiště, by mi mohl leckterý sprinter závidět!
Než se tam dostanu, Vojta už ségru sbírá ze země, odtáhne ji na křeslo a oznámí mi: "Spadla jak pytel."
"Kláro!" zatřepu s ní. "Slyšíš?! Kláro, neblbni!"
Vojta je pohotovější, odběhne namočit ručník a aniž by ho vyždímal, omyje jí s ním zpocený obličej. Ségra vzdychne, mátožně otevře oči. "Co je...?"
"Fuj," oddechnu si. "Zakopla jsi, nebo co? Uhodila ses?"
"Nevím... Kde jsem měla zakopnout...?"
"To bylo naopak," řekne Vojta. "Ona se složila, a potom skutálela ze schodů, ne že by zakopla, spadla a omdlela."
"Udělalo se ti blbě?" vyptávám se.
"Já nevím... Kde to jsem...?"
Vyměníme si s Vojtou zmatené pohledy. Je úplně mimo!
"Nesnědla něco špatnýho?" hádá bratřík.
"To bude spíš tím, že už dlouho nesnědla nic," uvědomím si. "Je to anorektička a ještě bulimička!"
Napustím do hrníčku vodu, aby se napila, ale není toho schopná, třese se tak, že by si hrnkem spíš vyrazila zuby.
"Odvezeme ji do nemocnice," rozhodne Vojta. "Z toho ji
251
my nedostaneme a ona sama teprve ne. Potřebuje odbornou pomoc."
Klářiny oči se zase zavírají, její víčka sebou škubou jako v posledním tažení. Mám o ni obrovský strach!
"Vem klíčky od auta, jsou na okně!" pobídne mě Vojta, když uchopí vyzáblou ségru do náruče jako pírko.
"Počkej, musím sbalit její občanku a kartu pojišťovny, kartáček na zuby a tak, momentík..."
Všechno je otázkou několika vteřin, kdy vyběhnu schody nahoru, popadnu pár Klářiných osobních věcí, hlavně doklady, její a pro jistotu i svoje, a už za námi zamykám chatu. Klára znovu omdlí ještě dřív, než ji nacpeme na zadní sedačku fiatka Stih.
"Sakra," zakleje Vojta. "Musíš to odřídit ty, měl jsem dva bavoráky..."
"Kdy?!"
"Než jste přišly. Nemůžu řídit. Pojedeš ty."
S hrůzou sleduji, jak obíhá auto a sedá si na sedadlo spolujezdce. Vyměním si s ním místo, rukou jen o něco málo roztřesenější než je Klářina, strčím klíč do zapalování. Napoprvé mi motor chcípne.
"Spojku!" poradí mi.
"To vím taky!" odseknu naštvaně. Druhý pokus vyjde nastejno, opět pustím spojku příliš brzy a motor dochrochtá.
"Spojka je ten pedál uprostřed!"
Švihnu po něm nenávistně očima, znovu nastartuji a napotřetí se mi podaří zařadit jedničku. Rozjedeme se přískokem, Vojta není přivázaný, tudíž se mu stane málem totéž co mému instruktorovi. Přemůže se a mlčky se připoutá, i když na něm vidím, že má sto chutí mi vynadat znovu. Vynahradí si to o chvíli později.
"Zpomal!" huláká, když sešlápnu plyn. "Po takový rozbitý cestě nemůžeš jet rychle, zničíš mi tlumiče!"
252
"Dlabu na tvoje tlumiče," zavrčím vztekle.
Třicet kilometrů, které nás dělí od nemocnice, jsou pro mě hotovým utrpením! Vojta je mnohem horším instruktorem, podle něj dělám špatně úplně všechno, nejdřív mi vytýká, že na rovince jedu příliš pomalu a tu škodovku, co se před námi plete, mám předjet, no a když tak učiním, chytá se stropu, protože si vyberu ne zrovna přehledné místo. Ke všemu se z protisměru vyřítí tatrovka.
"Zpátky!" zavelí Vojta skoro hystericky.
Udělám pravý opak, sešlápnu plyn až k podlaze, protože mi to v dané situaci přijde rozumnější, zařadit se za dědu v rádiovce by mi trvalo déle, fiat zařve jako rozzuřený býk, tlak nás narve do sedadel a já kolem škodovky udělám myšku hodnou starého závodníka. Notabene, silnice je široká dost, a i když jsou na ní nakreslené pouze dva pruhy, není problém si dodělat třetí.
"Jestli nás všechny zabiješ," prohlásí Vojta šokované, "ségře tím rozhodně nepomůžeš."
"Bylo tam místa pro tři auta," prohodím pevně a kupodivu se už vůbec nechvěji, naopak, cítím se pánem fiatku, který mě poslouchá na slovo. Na rozdíl od jeho majitele!
Kruháče, které mi dělaly při jízdách problémy, projedu s bravurou ostříleného profíka, přesně si vybavím, co mi kdy instruktor říkal, zařadím se hned do správného pruhu a bez ohledu na Vojtovo povykování záhy prudce brzdím na zákazu stání před prosklenými dveřmi nemocnice, až odstředivá síla nebohou sestru odhodí na naše sedadla.
Má to svou výhodu - probere ji to. "Kde je táta...?"
"Přijde za tebou," ujistím ji, zatímco Vojta už shání pomoc a vzápětí se přihrnou dva ošetřovatelé i s pojízdným lehátkem, na které Kláru naloží a zmizí s ní uvnitř. Vojta jde s jejími doklady s nimi, já musím odvézt auto na parkoviště, abych uhnula případným dalším rychlým případům.
253
Tátovo doučování mi přijde vhod - zaparkuji mezi dvě auta na pár centimetrů přesně a stačí mi k tomu dvakrát couv^ nout a zase popojet dopředu. Pak už utíkám do nemocnice za nimi.
Vojtu najdu na lavičce před vyšetřovnou, posadím se vedle něho, protože stejně víc udělat nemohu, a čekáme podle mě nekonečnou dobu, než zase ségru spatřím. Převážejí ji na lehátku s výživou napíchlou do žíly pravé ruky, teď už v erární nemocniční košili, na jednotku intenzivní péče. Její oči s tmavými kruhy jsou kalné, ale vnímá nás.
"Co blbneš, prosím tě..." Sevřu prsty její levé ruky a mám co dělat, abych se nerozbrečela. Na lehátku se skoro ztrácí, poslední dobou mi připadala hodně hubená, ale teprve nyní si všimnu, jak moc to zatracené hubnutí přehnala!
"Jsem v pohodě," pokusí se o smutný úsměv. "Jen se mi chce strašně spát..."
"Není divu," oznámí mi starší lékař. "Dostala sedativa, aby se prospala a nabrala sil. Vy jste její sestra?"
"Ano..."
"A kde jsou její rodiče? Musíme jim podat zprávu, ještě není plnoletá..."
"Naši jsou rozvedení. Dám vám telefon na tátu..." Počkám, až si lékař vytáhne tužku a nadiktuji mu číslo jak pevné k nám domů, tak tátova mobilu, která si dopíše ke Klářinu spisu. "Pokud ho to teda bude vůbec zajímat..."
"Prosím?"
Zavrtím hlavou. "Co je Kláře?"
"Další oběť kultu štíhlosti," prohlásí s povzdechem.
"Oběť?!" vyděsím se.
"Takových případů, jako je ona, tu máme spoustu," oznámí mi. "Holky, co kvůli tomu, aby vypadaly jako modelky nebo se chtěly zalíbit klukům, protože si myslí, že na vychrtlosti je něco hezkého, drží drastické diety anebo přestanou úplně jíst,
254
až se zničí. Organismus je jako stroj, který ke svému chodu potřebuje energii. Jestliže ji nemá odkud brát, zkolabuje. Jako vaše sestra."
"A co s ní bude...?" zeptám se vystrašeně.
"Pár dní zůstane u nás, musíme ji nejprve postavit na nohy, a pak ji dostane na starost psycholog. Tohle je totiž patová záležitost. Když bude mít štěstí a rozum, dostane se z toho, když ne, může to takhle vést dál, některé krajní případy končí smrtí. Bohužel. Hodně bude záležet na ní a taky na rodinném zázemí a pevné vůli, chuti žít..."
"Můžu jít za ní...?" hlesnu tiše.
"Stejně už bude spát, ale prosím," dovolí mi.
Má pravdu, ségra spí, světlé vlasy rozhozené po polštáři. Kláro, ty káčo pitomá, to byl tedy nápad, hubnout kvůli de-bilnímu Sašovi!!!
Mlčky se na ni s Vojtou díváme, ani jsem si nevšimla, že šel se mnou, než nás vyžene sestra. S těžkým balvanem na duši se vrátíme na parkoviště, bez jediného slova nasedneme do vozu a ani jeden z nás nepromluví za celou cestu. U mě to není nic divného, ovšem to, že mi Vojta nemele do řízení, je osmý div světa!
Nemluvíme ani na chatě, kde se každý odebereme po svých. Převleču se do plavek a jdu vyzkoušet vodu v rybníce, aniž bych se starala, co dělá můj nevlastní bratr. Překvapí mne, jak je voda příjemně teplá, propadnu kouzlu přírodního koupání a ráchám se v ní snad hodinu, je to mnohem lepší než na přehradě! Z mola, ze kterého mě minule při nastupování do lodičky Vojta vysadil, úmyslně, to mi nikdo nevymluví, skáču s rozběhem šipky, až voda cáká a šplouchá, že moje dovádění musí být slyšet na druhý břeh. Nevadí mi to, okolní chaty jsou prázdné a jediný, kdo mě může vidět, je právě bratřík. A ten je naštěstí někde zalezlý, možná od-
255
jel... Ale to asi ne, slyšela bych automobil. Ačkoli při tom čvachtání těžko.
Ne, neodjel. Spatřím ho ve chvíli, kdy si přímo u vody sundám vršek plavek, abych z něj vymáchala případné vodní řasy. Leží na Klářině venkovním lehátku, stíněný okrasnými keři, které podél břehu nasázel Michal právě pro zachování soukromí. Mezi keříky jsou mezery na procházení, z vody by však člověk musel upřeně zírat, aby si všiml někoho mezi nimi - kdežto naopak to funguje naprosto skvěle. Ten voyer mě měl celou dobu jako na dlani!! Sice sebou trhnu, v prvním popudu mám tendenci si ňadra přikrýt, pak pohodím hlavou. Na koupališti jsem nahoře bez běžně, proč bych si měla dělat z toho blbečka hlavu?!
Projdu kolem něho vznešenou chůzí, v ruce točím podprsenkou, a jakmile se naše pohledy střetnou, rýpnu si: "Pěknej výhled, šmíráku?"
Přes rty mu přelétne náznak úsměvu, přesto zůstane nad věcí: "Naproti připravujou grilovačku, to jako abys věděla, že tu jsou mnohem zajímavější objekty ke koukání."
Na momentík vypadnu z konceptu, dokonce se obrátím, abych zkontrolovala, jestli mluví pravdu. Zrak mám sice dobrý, na protějším břehu ocasu skutečně kdosi chodí sem a tam, ale co dělá, tak to v nejlepší vůli nedokážu rozluštit. A vůbec, chtěl mě jenom dostat! Což se mu povedlo, teprve nyní se pobaveně zasměje, když vidí, že mě nachytal.
"No jasně/' prsknu znechuceně. "Tebe vlastně holky vůbec nezajímají, na to jsem zapomněla..."
Místo odpovědi se ušklíbne. "Co ty můžeš vědět, kdo nebo co mě zrovna zajímá!"
Vyždímám promáčené vlasy, lehce je vytřu ručníkem a pře-vleču se zpátky do kraťásků a trička, nějak se mi nechce navlé-kat si svoje oblíbené čarodějnické hadry, ještě by si myslel, že se mě dotkly jeho hemzy ohledně oblečení! A pak, tahle letní
256
image je v horkém létě pohodlnější, to musím uznat. Kvůli Vojtovi se nenamáhám ani s líčením, k pastelovým barvám by moje výrazné malování působilo jako pěst na oko. Stejně se zase budu potápět, nemělo by to cenu.
K pozdnímu obědu, no, spíš k večeři, si ohřeju konzervu chalupářského guláše. Jako od paní Raušové rozhodně není, ale sníst jde, zbouchnu k němu dva rohlíky, načež si zalezu na lehátko, které zatím Vojta uvolnil, s knížkou vyfasovanou z knihovny. Až na ty komáry, kteří pekelně otravují, by to byla docela dobrá ozdravná lázeň pro pocuchané nervy!
A hlavně na tátu, který se dožádá komunikace se mnou neúnavným zvoněním mobilu, po chvíli váhání hovor přijmu.
"Proboha, co jste to tam vyváděly?!" spustí na mě.
"Ty jsi dobrej," odfrknu znechuceně. "Proč my?!"
"Volali mi z nemocnice, Klára leží na JIPce, to všechno poté, co odejdete z domu, a tobě se nezdá, že vyvádíte?!"
"Ne, tatínku," ujistím ho. "Napadlo tě vůbec, že podíl na Klářině zhroucení máš i ty, nejen to, že skoro nejedla?"
Vezmu mu vítr z plachet, chvíli slyším, jak prudce oddechuje, asi si potřebuje srovnat myšlenky.
"Chceš, abych pro tebe přijel?" zeptá se snad po pěti minutách těžkého ticha.
"Ne, zůstanu tady," odmítnu jeho snahu. Potřebujeme být chvíli každý sám. Já, Klára i táta.
"Dobře... Kdybys cokoli potřebovala, Andrejko, zavolej. Ať budu, kde budu, pamatuj si, že ti vždycky budu nablízku a ty i Klára jste pro mě tím nejdůležitějším na světě. Nikdo jiný. Jen vy dvě."
Protáhnu uznale obličej, že by ho strach o ségru přinutil pozměnit hodnotový systém?!
"Byl jsi za ní? Jak jí je?"
"Spala," vzdychne. "Seděl jsem u ní tři hodiny, neprobu-
257
dila se. Píchli jí něco na spaní. Zítra ji přendají z JIPky na normální pokoj, tak za ní zase půjdu."
"Fajn," oddechnu si a mobil vypnu.
Vojta, který se ani neskrývá s tím, že se cizí hovory neposlouchají, se mě z otevřeného okna chaty zeptá: "No?"
"Bude to dobrý," upokojím ho. "Jakmile nebude na JIPce, znamená to, že její životní funkce nejsou ohrožené... A pak už jen záleží na její psychice, jak rychle se srovná. Pokud se srovná..."
Přikývnutím mou zprávu vezme na vědomí a zase zaleze. Pak už pomalu přestávám na čtení vidět, smráká se a nálety komárů nabírají na zuřivosti, dojdu si do chaty pro džíny a mikinu a jen tak sedím, poslouchám snášející se večer, zvuky léta z protějšího břehu, naši vzdálení sousedé opět neváhají vytáhnout kytaru a společně si u ní zahalekat Na hradě v Okoři a podobné šlágry, v rákosí u břehu cosi šustí, za hradbou okrasných keříčků, kde začíná les, se ozývá cupot myších nožiček, pištění, škrábání, sténání a celá kakofonie neidentifikovatelných zvuků.
Ačkoli mám Vojty po krk, díky němu se nebojím sedět po setmění venku. Tím spíš, že se ve starých džínách a vytahaném triku s dlouhými rukávy motá před chatou, jak připravuje chrastí na ohýnek. Celé odpoledne se neustále potkáváme a míjíme, ovšem krom těch pár výpadů, kterými se ujistíme o vzájemných nesympatiích, spolu vůbec nemluvíme. Připadám si jako při sledování starého němého filmu!
Ohýnek zapálí po tábornicku, jednou sirkou, přiloží tlustší špalíčky a nejspíš inspirován grilovací party odnaproti si přinese věnec buřtů, opékač, chleba a pivo.
Náhle zvedne oči a naše pohledy se setkají. "Dáš si taky?"
Mám na sebe vztek, takhle hloupě se nechat nachytat! "Ne."
258
Pokrčí rameny, víc mě nepřemlouvá, nabodne tři klobásky, jejichž konce předtím nařízl do kříže, na opékač a strčí je těsně nad plamínky.
Chci si zachovat hrdost, nepotřebuji od něho žádné milodary, nicméně buřtíky se v ohni rozvíjejí jako poupata tulipánů, zpívají v tom žáru a voní tak, až polykám nasucho! Jakmile stáhne buřty z ohně, nevydržím, vyskočím na nohy a zamířím k chatě.
"Jdeš si pro vlastní špekáčky?" zeptá se mě pobaveně.
"Jo!" odseknu. Jak mě může mít tak přečtenou, sakra?!
"A nebylo by rozumnější vzít si tenhle opečenej?"
"Nerada bych ti byla za něco vděčná!"
"Nemusíš," pousměje se. "Já ti za to sežeru dva špekáčky k snídani a budeme vyrovnaní."
Podívám se mu do očí a nebýt to můj nenáviděný bratřík, musela bych se rozesmát! Takhle si přisednu na vedlejší lavičku u ohniště a natáhnu se pro jeden buřt. Nejspíš počítal, že neodmítnu, protože má s sebou mnohem víc jídla než pro jednoho!
Téma hovoru je tím opět vyčerpáno, baštíme mlčky. Pak si otřu ruce do trávy a když kývne bradou k pivu, taky si vzal k ohni dvě, otevřu si ho otvírákem a s chutí to vše zapiju hořkým mokem.
Ticho poruší Vojta, z ničeho nic se totiž zeptá: "Proč sis myslela, že by tvého tátu nemuselo zajímat, co je s Klárou? V nemocnici jsi něco takového naznačovala..."
Dobrá večeře má velký podíl na mé vylepšené náladě, proto ho ani nepošlu někam, i když mu do toho vůbec nic není!
"Protože se nám to doma pěkně podělalo," otevřu si místo toho srdíčko. "Máme zrovna těžkou krizi... Druhou! O domov jsme už přišly jednou kvůli mámě, rozbila ho mně, Kláře i tobě, a přijít díky tátovi i o ty zbytky... tak to už by fakt bylo nad naše síly! Kláře to asi dodalo, neunesla to."
259
Pošťourá se klackem v ohni, aby přistrčil blíž odkutálené polínko. "Fotr si narazil nějakou babu?"
Kysele se pousměju. "Babu...? Kdyby babu, to bychom přežily, jenže on... dal se do kupy s mou spolužačkou."
Uznale hvízdne.
"Tím pádem má drahý tatínek momentálně jiný starosti.
"V tom telefonu se nezdál, že by na vás kašlal,44 namítne.
"Já nevím,44 vzdychnu bezradně. "Asi se v něm hnulo svědomí, nebo... Je to těžký. Víš, oni... jako táta s mámou, po nás chtějí, abychom byly rozumné a chovaly se dospěle, aby s námi neměli nejmenší potíže a neotravovaly jsme je, jenže... Jak máme být rozumné a dospělé v sedmnácti a osmnácti letech, když oni se rozumně nechovají ani ve čtyřiceti?! Jsou horší než my, protože my ještě nemáme žádné závazky. Jdou si každý za svým a je jim úplně jedno, kolika dalším lidem tím ublíží!44
Uvědomím si, že mě zblízka zamyšleně pozoruje, proberu se z tranzu a nasadím drsnou masku. "Blbý, co?44
"No jo,44 připustí, na skomírající táboráček přihodí další dva klacky a dodá: "Ale zase je výhoda, že ti je osmnáct a Kláře sedmnáct. Moc dlouho už na nich nebudete závislý a svůj život si zařídíte po svým. Pořád lepší, než kdyby se tohle stalo a vám bylo o deset let méně.44
"Po svým?44 opakuji kysele. "To se pěkně řekne, ale hůř udělá. Musí na to být totiž dva, jenomže všichni kluci, jak jsem zjistila já a potvrdila mi to právě i Klára, jsou do jednoho magoři.44
Pobaveně se zasměje. "Všichni snad ne.44
"Všichni!44 potvrdím ohnivě. "Minimálně všichni ti, které jsem kdy potkala. Plus Klářin Saša. To je vůl na entou.44
"Ten její frajer ji nechal?44
"Jo. Zdála se mu moc tlustá. Ta chudinka kvůli němu málem umřela, protože přestala jíst úplně... Přijde ti normální?44 j
260
"Je to idiot," připustí. "Takže Klára teď nikoho nemá?"
"Ne. A ani nikoho nechce. Rozhodly jsme se a přísahaly, že už nechceme kluky nadosmrti ani vidět."
"Ale," zasměje se nevěřícně.
"Minimálně do Vánoc!"
Řehtá se ještě víc. "Pravda, Vánoce budou až za pět měsíců, což je sice podstatně kratší doba celibátu než ten původní výkřik nadosmrti, jenže ani tak tomu nevěřím."
"Nestojí nám to za to trápení."
, Jenže Klára by zrovna někoho potřebovala, aby měla důvod chtít se uzdravit co nejdřív. Slyšela jsi toho doktora, ne?"
Trhnu rameny. "Možná... Kde ale vzít nějakýho normálního a správnýho kluka, když jsou všude jen degéni?"
"Asi potkáváš špatný lidi."
"Ale!" ušklíbnu se. "Nemám já smůlu?"
"Svým způsobem si to děláš sama," upozorní mě. "Třeba lovíš ve špatných vodách."
"Na tebe jsem čekala!!"
"Fakt?" zavtipkuje.
"Jdi se bodnout, blbečku!"
Náladu mu nezkazím, směje se nahlas, kretén.
Kdyby u toho ohně nebylo tak hezky, dávno bych odešla spát. Takhle s ním jen přestanu komunikovat, zírám do plamínků, vnímám krásu červencové noci, kterou jsem dosud nikdy neuměla vychutnat, a podobni dvěma mu-miím tam spolu sedíme až do půlnoci. Teprve když kukačka na hodinách uvnitř chaty dvanáctkrát odkuká, zvednu se, Vojta zalije řeřavějící oharky vodou a než zmizí ve svém pokoji, otočí se ve dveřích, aby mi oznámil: "Chceš něco říct, Andreo?"
Probodnu ho podezíravým pohledem. "Asi radši ne."
Zazubí se od ucha k uchu a mě napadne, že můj nevlastní bratr, který tolik připomíná Bena Afflecka, je fakt fešák,
261
a stejně mi to řekne: "Na to, že máš řidičák týden a tohle byla tvoje první samostatná jízda, jsi to odřídila dobře."
Tak tohle bych tedy nečekala ani ve snu! "Vždyť jsi na mě celou dobu řval!"
"To se přece nevylučuje, ne?" zasměje se. "Dobrou noc."
"No... dobrou," hlesnu šokované.
Opět se probudím už před devátou. Hrůza, jak na mě lesní vzduch působí! Klasická únava a věčná ospalost, kterou trpím doma, je pryč, mám sto chutí něco podnikat! Vojtu slyším šramotit dole, asi si připravuje v kuchyňském koutu snídani, chodí sem a tam a pohvizduje si do Divokýho Billa, kterého si pouští pěkně nahlas. Ačkoli potřebuji na záchod a mám hlad, čekám, než v chatě skončí a vypadne ven. Vlastně se stydím za to, že jsem si před ním pustila pusu na špacír. Svěřovat se svému úhlavnímu nepříteli, to tedy byl nápad! Jsem padlá na hlavu, fakt. Třeba není takový hajzl, aby mé důvěry zneužil, drmolím v duchu zbožné přání. V pomyslném žebříčku kreténů vždycky pyšně třímal první místo, zdál se nesesaditelný, ale po včerejšku jsem dost na vážkách. Ten večer a vlastně i odpoledne se choval docela prima, i když na mě v autě ječel a hádali jsme se každou chvíli, nedokážu vysvětlit, proč se na něj dívám z jiného úhlu pohledu.
Jakmile konečně chatu opustí, skočím si do koupelny, převleču se rovnou do plavek, k snídani si namáznu krajíc chleba se sýrem, zakrojím si špalík vysočiny a s minerálkou pod paží se obezřetně odplížím k vodě. Lodička kotví na svém místě, vytáhnu z přístřešku vesla a odrazím od břehu. Hladina vypadá jako čerstvě vyleštěné zrcadlo, neruší ji jediná vlnka, už takhle dopoledne začíná pořádný pařák. Vzpomínka mi zalétne za Klárou. Chudák, takhle si zkazí prázdniny, které i tak nestály za moc... Nemocnicí je ovšem dorazila. Přitom tady je docela hezky!
262
Docela?! Na vodě je vyloženě krásně! Nevesluji nikam daleko, zajedu dál na hloubku a posnídám přímo v lodičce. Pozoruji přitom život podél břehů, chaty na druhém konci ocasu jsou obydlené jedna vedle druhé, pár nadšenců se koupe už takhle dopoledne, jakási tlustá paní v rybníce máchá prádlo a dva jezevčíci poskakuji na konci mola, jak se mohou uštěkat. Nebojte se, k vám nejedu! Odejmu z lodičky obě sedátka, položím je na bok a lehnu si přímo na dno lod-ky. Plast je krásně vyhřátý, hřeje mě do nahých zad, když si sundám podprsenku, zavřu oči a oddám se pocitu klidu, míru a pohody. Vnímám laskavé sluneční paprsky i jemné houpání dna lodičky. Snažím se vyhodit si z hlavy všechny myšlenky, ale nejde to tak snadno. Vojta mi nevěřil, že se hodlám vzdát kluků. Má mě nejspíš taky za couru, která je střídá jak na běžícím pásu! Ale já to myslím vážně. Prostě si dám pauzu, do konce života určitě ne, to jsem přehnala, do Vánoc však vydržím určitě. Zkusím, jaké to je být bez kluka, bez žárlení, strachu, stresu, hádek a nedorozumění. Mám přece spoustu přátel, to mi bohatě stačí!
No, jenže... Být bez kluka znamená být bez těšení se na toho druhého, mazleni, líbání, milování, bez všech doteků a hlavně - být bez lásky! Toho pocitu, který je na tom všem úplně nejlepší!!
Všechno pro má i proti, to je jasné. Ale já to tentokrát dodržím a vydržím. A o Vánocích uvidím, jaká bude moje bilance. Moje sbírka polibků se sice o žádný nerozroste, ale klid, který získám, vydá třeba za víc...
Propadám se do svých úvah stále hlouběji, až nakonec na dně lodičky usnu. Je to tak příjemné, tak moc příjemné...
Ááááááááááá!
Návrat do reality je o to příšernější. A mokrý. Kbelík vody, který na mě Vojta vychrstne, na sluncem rozpálené kůži skoro zasyčí, zdá se šíleně ledový. Ten magor neváhal vystopovat
263
mou lodičku samovolně dopluvší k břehu ob tři chaty od té naší, vrátit se zpátky pro kbelík, jen aby mě mohl zlít od hlavy až k patě! Úlekem vyskočím nejdřív do sedu, pak se v rychlosti postavím, to abych ho mohla natřít veslem přes hlavu, leč moje pomsta se mi nepodaří, jelikož na hladké a díky vodě kluzkém povrchu dna lodičky se mi smeknou obě nohy a já letím. Nejdřív se praštím pravým stehnem o bok lodě, jak na něj nechtěně prudce dopadnu, načež se převážím a vypadnu z lodě po zádech do vody!!
Vojtův smích slyším snad i v zelenkavém přítmí hladiny. Samozřejmě zapomenu zavřít oči i pusu, takže si loknu a jakmile se vyhrabu na nohy, na pomstu nemám ani pomyšlení, protože prskám a vyhekávám vodu z plic, div u toho nepojdu.
"Nechtěl jsem, aby ses spálila. Měla bys mi poděkovat, začínáš rudnout, podívej..."
"Kreténe!" tituluji ho a jelikož jsem mokrá do posledního vlasu a díky pobytu v rybníce mi voda najednou vůbec studená nepřijde, ani mě nehne vylézat do lodičky a předvádět se bratříkovi bez vrchního dílu plavek! Otočím se a dlouhými tempy zamířím k chatě podél břehu rybníka. Loďku ať si uklidí sám, voyer jeden! Na to, zeje na kluky, ho moje ňadra nějak moc přitahují!
Ve vodě se mi zalíbí, ráchám se do úplného vysílení. Teprve pak ze sebe ve sprše smyji případné řasy a v kuchyni si připravím oběd - špagety s instantní omáčkou. Vojtu, který si opéká dva špekáčky na pánvi, ignoruji. On mě také. Kuchyňský kout je malý, jeden druhému překážíme, vrážíme do sebe a nechtíce se dotýkáme, ale nikdo z nás nepromluví. Musím se hodně držet, abych na něho nevyjela, proč nemůže se svým jídlem chvilku počkat, krucinál! Zrovinka si ho musí chystat v dobu, kdy do kuchyně přijdu já. Magor, no.