12.Středa
i~. ziat~ stře a
Klopýtala jsem do Chválovic za svými sestřenicemi v bo-
lavém rozpoložení. Jednak mi lehce šumělo v hlavě a jednak
mou mysl neustále jitřila Danova zrada. Dita poletovala
jako vážka, tudíž jsem si nedělala iluze, s kým Daníček
strávil večer.
, Tetu Ivu jsme zastihly na poště, společně jsme nakou-
pily další zásoby a chystaly se vydat na zpáteční šestikilo-
metrovou túru stoupajícím terénem.
"Holky, co je s vámi?" prohlížela si nás teta podezíra-
vě. Nemohi jí uniknout fakt, že jsme mezi sebou nepro-
p hodily jediné slůvko. "Hrajete na bobříka mlčení?"
Neodpovídaly jsme.
° "Hano? Udělaly jste sí něco? Pohádaly jste se?"
"Ale ne," zalhala naivně Hanka.
"lulko, jak to vypadáš?" otočila se tedy na mě.
Zkontrolovala jsem stav svého oblečení, jestli nemám
' napřklad čouhat tričko z kalhot. Nikde nic.
"Jsi nějak bledá. V kolik chodfte spát? Co ty škrábance?"
° "Spadla jsem do ostružin."
v "Holky, nezlobte mě, nebo bude zle! To byl nápad, ne-
chat vás nahoře samotné!"
"Mami, my už jdeme, at' nemusíme do kopce v největ-
ším vedru," přerušila ji Hanka.
Tetin podezíravý pohled nás vyprovázel přes celé ná-
městí. Así po kilometru, když se vzdálenosti mezi námi
zvětšily na délku desnek metrů, mi zastavila hnědá dva-
náctsettrojka. Zpoza volantu na mě cenil zuby Frank.
"Sedej, princezno," pobídl mne a já ho ráda poslechla.
Díky prožitému nočnímu šoku a hlavně požitému rumu
° jsem se necítila právě O.K. "Z nákupu?"
Než jsem stačila odpovědět, zahlédl před námi Ditu.
X49
"Jo vy jste tu dvě? Pojd' si taky přisednout...
Jeho údiv neznal mezí, když za zatáčkou objevil Hanku.
"Myslel jsem, že jste sestřenice," usmál se chápavě.
"Bohužel," stvrdila Dita trefně.
2
Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, raději jsem na sebe
hodila plavky a odmátožila se k Dolní šatlavě, kde jsem
hodlala přeplavat na ostrůvek a odpočinout si v božském
a ničím nevršeném klidu.
Před pytláckou zátokou jsem se obezřetně rozhlédla,
abych náhodou nenarazila na nějakého vetřelce. Danovi
bych musela oči vyškrábat, kdybych ho potkala!
Ticho mě uklidnilo. Osmělila jsem se a několika dlou-
hými tempy překonala pruh vody dělící ostrov od pevniny.
Opatrně, abych si nepořezala chodidla o ostré rákosí,
jsem se vyškrábala na břeh.
Vtom se stalo něco nečekaného. Kolem mě se vyrojila
celá tlupa tábornků, než jsem se nadála, povalili mě na
zem a svázali mi ruce provazem.
"Co blbnete?" vzmohla jsem se konečně, ale to už
bylo na každý odpor pozdě. Svázali mě jako roládu a při-
vázali vsedě zády ke stromu. "Nešibe vám?"
"Dračí smyčka," prohlásil Filip a spokojeně svoje dno
dokončil. Nemohla jsem se hnout.
"Přišlas špízovat?" napadl mě jeho kamarád.
"Koho? Tebe? Pch!"
~:,' "Dana," šklebil se na mě. "Máš smůlu, ten tu není."
"Aspoň tak," uteklo mi.
Zjistila jsem, že jsem se stala zajatcem deseti kluků,
obývajících ostrůvek. Ke všemu nešlo o Danovy svěřence,
které znám a mohla bych se s nimi rozumně domluvit.
Tušila jsem, že s tím skřetem Filipem žádná řeč nebude.
A tušila jsem správně.
"Nechtěli byste mě zase odmontovat?"
150
"Nechtěli," souhlasili se mnou. "Jseš náš zajatec. Může-
me ti řkat Pátku."
' "Pěkně děkuju!" odsekfa jsem. Nejvíc mě šokovalo, že
si mě víc nevšímati.
Uprostřed ostrůvku hořel malý ohýnek, dva kluci při-
pravovali vidlice na zaklesnutí kotlíku, další dva odplavali
sehnat pitnou vodu, jiní připravovali klestí na přikládání.
Vůbec nevypadalo, že by v nejbližší době hodlali ostrůvek
i opustit. Do mé blízkostí posadit Filip jednoho kluka jako
hlídku. Pokoušela jsem se s ním navázat kontakt, ale k!uk
připomínal pařez a vyřezával si klidně rybičkou do dlou-
hého prutu záhadné ornamenty.
"Hej! Filipe!" ponížila jsem se po dobré hodince oslovit
toho malého tyrana.
"Se zajatcem se nebavím," odmítl mne.
Chv~i jsem po něm házela štavnaté nadávky, ze kterých
° měli jediné psinu. Došlo mi, že se tím víc shodím. Přijala
jsem chtě nechtě úděl zajatce, než bych se s nimi doha-
dova!a. Zbytečné plýtvání energie! Konečně, stejně na
odpoledne žádný program nemám.
Pozorovala jsem lenivý cvrkot na ostrově. Nic jiného
mi nezbylo. Nsjvíc mě mátlo, že mají tolik času. Roz-
a hodně nikam nespěchali. Navíc měli s sebou plnou pol-
ní!
No nic, v šest půjdou na večeři, utěšovala jsem se.
Pode sluníčka, jež ušlo ve své denní pouti oblohou pod-
statnou část cesty, jsem hádala pozdní odpoledne.
Jaké však bylo moje zděšení, když si kluci začali při-
' pravovat večeři přímo na ostrově!! Jeden z nich odkryl vy-
hloubenou díru v zemi, jakousi provizorní ledničku, a vytáhl
z ní kus točeného salámu. Z jejich dohadování jsem po-
chopila, že hodlají uvařit guláš, jenže žádný nevěděl, kudy
na to.
"Asi se dá vařit salám," mínil jeden.
.`~~' "Nejspíš pustí štávu a to bude ten guláš..."
Pobaveně jsem se zasmála. "Nebo taky ohřátej buřt,"
poznamenala jsem. Samozřejmě jsem do tajů mistra ku-
151
chyně nikdy nepronikla, ale nejasné tušení o jeho přípra-
vě jsem na rozd1 od nich měla.
Kluci se na mě utrhli, jediný Filip se zamyslel, načež
řekl: "Ty umíš uvařit guláš?"
"Jo," vychutnala jsem svou převahu. "Když mě odvá-
žete."
"Pcha," poklepal si na čelo. "Stačí, když nám pora-
díš."
E' "Zadarmo ani kuře nehrabe, pánové."
"Za informace," smlouval.
E "Od tebe se nemůžu dozvědět žádný informace, ktery'
by mě mohly zajímat."
"Některý třeba jo. Napřklad dneska hrajem hru Po-
",~ slední Robinsovo dobrodružství, kdy musíme vydržet v od-
loučení čtyřiadvacet hodin, sami si vařit a hlídat, aby nám
"' žádnej špeh neukradl vlajku."
!
S úžasem jsem otevřela pusu a nechala ji sklapnout.
"Tím chceš říct, že i já tu budu trčet do zejtřka?!"
"Jo," prohlásil pomstychtivě a mně došlo, že si na mně
~i smlsne za všechna příkoří, jichž se mu existencí našeho
společenství tří sestřenic dostalo.
"Ty jsi blázen!"
"Ne. S guEášem bys nám měla pomoci sama od sebe,
jestli si chceš zasloužit večeři.°
Jelikož jsem poslední jídlo pozřela včera večer a ma-
á látnost z poopičího stavu dávno odezněla, musela jsem
chtěj nechtěj kapitulovat.
f Společnými silami jsme guláš ovládli. Kluci dělali, co
jsem jim řekla. Salám dusili na cibuli, přidali brambory,
kousky chleba, houby, které našli cestou pro vodu, salám,
sůl a papriku. Jen jsem polykala, jakou jsem měla chut'.
Filip dostál svému slovu, uvolnil mi ruce a podal mi gáblík
'i s chlebem. Guláš byl dost vodový a plavalo v něm jehličí
i kdejaké smetí, ale hlad je nejlepší kuchař.
°Bylo to dohry'," poznamenal vůdce smečky a dodal:
"Abys neřekla, že jsem sketa. Tady je ta druhá informace:
Dan tě včera celej večer hledal."
152
I "Kecáš!" vybuchla jsem.
"Tak kecám," pokrčil rameny a víc se se mnou nepřel.
Před osmou večer, kdy mě sužovala s čím dál větší
r naléhavostí potřeba a já přemýšlela, jak to klukům řeknu,
jsme dostali návštěvu. Myslela jsem, že se propadnu
studem, když z lodky vystoupili Medvěd, Doktor, Frank
a Gábina. inspekce. Nad mou př~omností jim zůstal rozum
stát, nicméně záhy pochopili a výborně se bavili.
Medvěd obodoval klukům večeři, založení ohně, jeho
bezpečnost, a přístěnek z větví a chvojí, pod ktery'm
hodlali ve spacácích přečkat noc.
fi Načež se chystali k odchodu.
"No moment! A ce já?i"
"Za zajatce mají kiuci í~lus deset bodů."
"Ale co bude se mnou?!"
"Jo, ta záleží na Robinsonech," zasmál se FraNc a ostatní
se k němu přidali. Zatnula jsem zuby a rozhodla se víc-
r krát nepromluvit, i kdyby se mě doprošovali.
Leč oni se nedoprošovali. Nalodili se a odrazili, aby
mohli zkontrolovat i zbylé čtyři party tábořící někde po
okolí.
3
Začalo mi být chladno. Užuž jsem otvírala pusu, abych
zavolala Filipa a svěřila se mu s trapnou záležitostí, totiž
že jestli mě okamžitě nepustí, zbyde na zemi loužička,
když se na ostrově strhl poplach. Do naší izolace Se vIOU-
dil vetřelec, nejspíš hned dva, jeden měl odlákat po-
zornost a druhý se chtěl zmocnit vlajky, zabodnuté na
kůlu při jižním břehu ostrova.
Kluci však Pindú objevili dřív, než mohl loupež provést,
a s bojovým rykem se ho jali pronásledovat, aby ho mohli
za jeho drzost ztrestat, stejně jako Honzu, jeho komplice
ze břehu. Dokonce i můj osobní hlídač zapomněl na plně-
ní svých povinností a zúčastni! se divoké honičky.
153
Pak se mě někdo zezadu dotkl mokrou rukou. Trhy
jsem sebou, kam až pouta dovolila, a překvapeně hleděl
Danovi do tváře. Krčil se za mým stromem, mrkl na m~
a už pižlal lano, aby mě osvobodil.
"Co ty tady -"
"Pst! Rychle!" Naposledy škubl s provazem a já mohl
protáhnout zdřevěnělé a ztuhlé údy. Stačilo mi k tomu pá
vteřin, nebot' mě vlekl za ruku k vodě. Rychle jsem se po
topila až po krk a plavala za ním.
Protějšího břehu jsme dosáhli dřív než Robinson
zjistili můj útěk. V lese nebylo třeba spěchu. Museli jsme
obejít rybník značnou oklikou, abychom na kluky nena
razili, tudíž jsme se tím víc přiblížili k táboru.
"Kam letíš?" Zvolal za mnou udiveně.
"Prosím tě, stůj na místě a neptej se tak hloupě!"
Asi pochopil, protože se zasmál a kecl si do mechu. Act
jaká úleva!! Teprve poté jsem mohla přemýšlet i o jiných
věcech. Například o Danově včerejším podrazu. Napři
klad!
"Co je?" všiml si mé zamračené tváře.
"Dej si odchod," rozhodla jsem se s ním rázně skon
covat. Vysvobodil mne, ano, ale za noční hrůzy dost mah
vykoupení hříchů!
"No Julie -" otevřel dokořán oči. "Poslyš, nejsi ty mírni
praštěná?! Můžeš mi vůbec vysvětlit, proč se mnou za
metáš jak s onucí?"
"Já s tebou?" vyhrkla jsem. "Sís spletl pády, ne?"
"Ne. Sedni si a vysvětluj. Už toho mám vážně po krk
Člověk za ní Iftá desetkrát denně i v noci a madam mi d.
odchod!"
"Ty se toho nalítáš," prskla jsem ironicky.
"To teda nalítám," odsekl. "Nemůžu za to, že o ton
nevíš, když pořád nejsi doma."
"Jak bych mohla být na chatě, když mě ti pitomci drže
na ostrově od dvou odpoledne?"
"Mluvím hlavně o včerejšku, i když o dnešku taky. Jer
za dnešní dopoledne jsem tam byl pětkrát. A to nemluvin
154
o ranní návštěvě ještě před budíčkem, kdy slečna vyspá-
vala opici nebo co a nebylo možný ji probudit!"
Ztuhla jsem. "Jak to víš?"
"Sem tam byl."
"Kde? V naší ložnicí?!"
"Jo. Hana mě pustila dovnitř, abych viděl, protože jsem jí
nevěřil, že seš lízlá. Cos slavila, prosím tě? A s kým? A kdes
přišla k tomuhle?" Dotkl se mé tváře, té levé, kterou zdobilo
o pár škrábanců víc než pravou. Naštěstí nebyly hluboké
a tudíž se na nich udělaly jen tenké stroupky. Zblízka
jsem však vypadala jako někdo, komu na tvářích tanco-
valo stádo divokých koček.
Ukázala jsem mu ještě dlaně a paže, at'se poměje.
"Proboha," užasl. "Můžeš mi k tomu něco říct?"
"Já tobě? Snad ty mně, ne? Když jsi chtěl mft s Ditu-
nou volný pole působnosti, stačilo říct, nemusel jsi mě
štvát tak daleko!"
"Cože?" Zdálo se, že pochybuje o mém zdravém rozu-
mu. "Jaký pole? Vždyt' jsem si s ní jen zahrál tenis, nic
víc. V zátoce jsem byl, děvenko, asi šestkrát, a na chatě
nejmíň patnáctkrát. Naposled před půlnocí. Hana o tobě
nic nevěděla. Kdes byla?"
"Tam, kam jsi mě poslal!"
"Poslal jsem tě do zátoky, ale ty ses nenamáhala.
Přiběhl jsem o chvilku dýl, to je můj jedinej prohřešek,
musel jsem dohrát set. Hledal jsem tě jak trouba, až
z toho mě!i všichni psinu."
"No ale..."
"Jaký ale? Kdes byla celou tu dobu?"
"Na Spálený hájence!"
Nejdřív překvapeně vykulil oči. "Sama? A proč?"
"Protože..." Všechno mi přišlo k smíchu. "Protože jsem
blbá. Psal jsi mi včera vzkaz fixou?"
"Já? Ne... O čem to mluvíš?"
Vyprávěla jsem mu noční hrůzyplnou historku. Poslou-
chal mě soustředěně a se zájmem, jen mému líčení neka-
iých rejdů strašidel se pobaveně vysmál.
155
"Já z tebe umřu," prohlásil nakonec. "Doufám, že ti
nemusím přísahat na hole] pupek. Žádnej vzkaz ani dopis
jsem ti nikdy nepsat, věř mi. Nevím, kdo mohl mft zájem
rozeštvat nás co nejdál od sebe..."
"Já jo," broukla jsem v náhlém vyjasnění smyslů.
Kdybych neměla večer u rybnka plnou hlavu Dana, mohla
jsem hned rozpoznat, že vzkaz je jasný padělek.
"Kdo myslíš?" zajímalo ho.
Pokrčila jsem rameny. Nemyslím, jsem si jistá! S do-
tyčnou osobou si účty vyřídím sama, jen at'se těší. Až přijde
čas.
"Honza?" hádal.
"Honza? Ježiš, proč Honza?!°'
ř "No..." usmál se. "Jede po tobě."
"Kecy!"
"Pak nevím." Zarazil se a podíval se mi do očí. "Sestře-
nice by ti snad takovou levárnu neudělaly, ne?"
"Je vidět, že je hluboce podceňuješ. Aspoň jednu z nich
určitě."
"Nebudeme se hádat," navrhl smír. "Radši mi znovu
vyprávěj o strašidlech, at'se zasměju."
ř; "Nic ti neřeknu. Nevěříš mi, že ve vodě doopravdy něco
bylo. A v hájovně taky. A vůbec, je mi zima, jdu do chaty."
Mrkl na hodinky. "Půl devátý. Na opalování už není;
fakt. Julie, mám lepší nápad. Vezmeme si něco na sebe
v a půjdeš mi ty bubáky ukázat."
°Na Spálenou hájenku? Nikdy!!"
"Vždyt' je světlo," přemlouval mne. "Za půl hodiny jsme
ťam. Budu s tebou, nic se ti nemůže stát. Strašně rác
bych viděl opravdovýho ducha."
Za denního světla se mi výlet ve dvou jevil v mnohen~
růžovějších barvách než včera v noci. Dokonce mi za-
bušilo srdce vzrušením.
Využil mého váhání, vzal mne za ruku a vedl k táboru.
"Musím do chaty pro oblečení," protestovala jsem.
'"'' "Půjčím ti svoje, k táboru je to blíž. Nemůžeme ztráce
' čas, poseroutko, potmě tě tam asi nedostanu, co? Tak vidíš."
156
"A oni tě pustí?" kývla jsem bradou k vlajce, jež se
třepotala nad sportovní loučkou. "Ještě není po večerce."
"Nevadí. Dneska jsou všichni na noc v terénu. Musím
je jít akorát v deset zkontrolovat a o půlnoci znovu."
Ted' už mi nic nebránilo. Dan je vlastně nevinný,
nepodrazil mě ani včera, ani dnes, kdy dal přednost mé
společnosti.
4
Vylidněný tábor působil strnulým dojmem, který člo-
věka nutil ztišit hlas do šepotu. Z dřevěné kuchyně však
vykoukla Gábina, jediný živý tvor tady.
"To jste vy?" Pak si vzpomněla. "Hledaly tě holky, Dane.
Julku taky. Dvakrát. Prej je to důležitý."
No ne, že by sestřenky o mne měly starost? Když ne-
mohly uhlídat Dana, nejspíš chtěly mít pod kontrolou aspoň
mne.
Dan mi půjčil svoje tříčtvrteční tepláky, jež mi dosaho-
valy málem po kotníky, a zelené tričko bez rukávů.
"Kočka," prohlásil sebejistě a také se přioděl.
Kráčeli jsme spolu lesem ruku v ruce a dokonce jsme
vůbec nemluvili. Každé slovo by jen kazilo nádheru letního
soumraku, kdy les zvolna usínal a jeho obyvatelé se pro-
bouzeli k životu. Ptáci pípali čím dál slaběji.
"Je tu hezky, vid'," uteklo mi po půlhodině královské
vycházky. Připadalo mi nemožné, aby v tuhle chv1i myslel
a vnímal něco jiného než velebnou krásu přírody, prožitek
znásobený společností toho druhého. Třeba si také
představuje, jaké to bude, až...
"Jestli bude pršet, je celá akce v háji," řekl však nero-
manticky.
Nemůže se od skaut~CŮ na okamžik odpoutat! "Myslíš?"
"Je dusno a zatahuje se," vysvětlil. "Kluci s sebou mají
sice pláštěnky a celty, ale nevěřím, že by dokázali ochránit
i spacáky."
157
Les se maličko rozestoupil a já se při pohledu na
posměšně rozšklebené oči hájenky lehce zarazila.
"Copak?" smál se mi. "Tak kdes to viděla?"
Zavedla jsem ho k ztrouchnivělému stavidlu a na vodu
jukla zpovzdálí. Musela jsem uznat, že za světla tohle místo
vypadá, no, řekněme, mírně romanticky. Tolik leknínů
jsem ještě pohromadě nikdy neviděla. Také jsem užasla
nad množstvím tlustých tmavohnědých palic doutníků,
lemujících rybník po celé straně jižního pobřeží.
Dan přistoupil až k vodě a dokonce do kritického místa
několikrát zaštoural klacíkem. Nic se nehýbalo, pokud
nepočítám celou rodinu zelených žabiček, které před
G námi se žbluňkáním prchaly do bezpečí vody.
Kousek od břehu plavala na hladině do půli ponořená
menší kláda, nacucaná vodou a úplně zčernalá.
"No?" usmál se na mě jako na malé dítě.
"Včera tu něco bylo," tvrdila jsem zarputile.
"Věc z močálu," zasmál se. "Vidělas ten film? Jenže ta
! obludka by se do týhle louže nevešla. Škoda."
Rozmáchl se a mrštil klacíkem na hladinu. Asi mířil na
j''' plovoucí kládu. Opravdu se mu podařilo ji zasáhnout,
j jenomže v tu chvli jsem se slyšela, jak vyděšeně křičím.
(''' Kláda se pohnula, celá se stočila ke straně a s mohutným
cáknutím zmizela pod vodou. I Dan, hrdina, couvl o pěkný kus.
"Vidělas?!" volal na mne nadšeně. "Ten byl! Takove
v macek! To jsem v životě neviděl!"
"Kdo? Vodník?" optala jsem se vyděšeně.
"Vodné!" chytil se za hlavu a smnlivě mě objal kolerr
E' ramen. "Kolik ti je? Osm? Taková veliká a ještě věří n~
pohádky? Sumec, Julie, sumec a aspoň metrovej. Pane
bože, zejtra musím nalákat Honzu a vyrazíme na lov."
Zvolna jsem se uklidňovala. No vida, sumec. Jedno
duché!
"Aspoň vidíš, jak velký oči má strach. Ale abys neřekla
Julie, už ti věřím, že se ve vodě něco pohnulo. Tohle vysvětle
ní je jasný. A ani se ti nedivím, že ses lekla. Potmě a sama
v lese..,"
158
Opravdu mě vyd~ř!la velká ryba?!
"A ty ohníčky?" Bázlivě jsem mrkla na hájenku.
"Pojil' mi jP ukázat," vyzval mne.
Šel prv:,~ a já váhavě za ním. V barabizně bylo šero,
do včerejší tmy však mělo daleko.
"Tam..." pošeptala jsem a ukázala do druhé místnosti
za haldou sutin.
Vešel rovnou dovnitř. Slyšela jsem jeho kroky přejft
sern a tam. "Julie! Pojil' se mrknout."
S tlukoucím srdcem jsem vešla dovnitř. Zrak mi padl
na hromádku popela ležícího v místě, kde včera hořel
ohýnek.
"Už mi věříš?!"
Usmál se. "Podívej se tady =' Ukázal na provizorní lůžko
z chvojí a vysoké suché trávy, jíž je kolem celé hájenky
nadbytek.
"Někdo tu bydlí?" lekla jsem se.
"Spíš bydlel. Duch ne, nepotřeboval by postel ani tren-
čianskej párek s fazulou." Kopl do pohozené plechovky,
plné mravenců. Nebyla úplně vyschlá, její obsah někdo
zkonzumoval teprve nedávno. "A taky kouřil."
I v tom přítmí, na které jsem si zvykla, jsem rozeznala
celou kupu nedopalků i vypálených zápalek a za hromadou
chvojí dokonce prázdnou krabičku po cigaretách Start.
Všechny znárr~cy ukazovaly na člověka. ZastyděVa jsem
se a na svou obranu řekla: "Byla jsem děsně vyplašená
už od rybnka... Slyšela jsem ho funět nebo chrchlat a mysle-
la, že tu něco zavrčelo. Jsem děsná, vid'? Vůbec jsem
nemusela utíkat, stačilo se s ním seznámit..."
Chvíli zadumaně mlčel, a pak mi řekl: "No, víš... Myslím,
žes udělala to nejlepší, cos udělat mohla. Zdrhnout. Neřekl
bych, že to byl tramp nebo někdo, kdo toužil po sezná-
mení. Málokdo trampuje sólově a v těchhle místech vůbec
ne. Spíš se tu někdo schovával... Bud' ráda, že ses s ním
seznámit nestačila."
Cítila jsem, jak se mi postupně ježí jeden chlup za
druhým. Venku se zablesklo a fialové světlo přízračně
159
í,
osvětlilo Danovu tvář i neútulnou sluj neznámého tulá
divouse.
"Začíná pršet," zpozorněl Dan. "Do pytle."
Uvědomila jsem si kapavé šumění a museráo mu dát
pravdu. Další blesk a hromová rána přetrhla Danóvu řei
"Cože?"
"Že tu musíme počkat," zopakoval.
Vůbec se mi v podezřelé budlině setrvávat nechtě
tím méně za bouřky.
"Nespadne nám to na hlavu?"
"Snad ne. Pojd' si ='
"Cože?" překřičela jsem další burácení.
"Pojd' si sednout," pobídl mne.
Váhavě jsem si k němu přisedla na krajíček přírodní
pelechu. Setmělo se docela a jediný světelný bod, ke kte!
mu jsem se s nadějí upínala, byl zelený displej Danový
hodinek.
"Nevrátí se?" využila jsem krátké pauzy mezi hřměním
"Ne, neboj," ujistil mě a přitáhl blíž k sobě. Byla jsE
mu vděčná, nebot' celá moje dušička se chvěla nejde
fikovatelným strachem vyvolaným dusivou atmosfé!
prostředí. "Musel tě včera vidět, jinak by tak rychle
změnil bezpečnej úkryt."
Dodatečně jsem si uvědomila, že noční Šok flebyl
proti tomu, co mě mohlo v těchto končinách potkat. Asi
mamčiných obavách a varování přece jen něco bude!
Ted' jsem se však spíš obávala, aby se nám ru
nezřítila na hlavy, nebot'v poryvech vichřice polorozpa
hájenka sténala, vrzala, všelijak se zachvívala a otřása
Při každém větším hřmění jsem sebou cukla a víc
k Danovi přimkla. Vždycky mi povzbudivě stiskl rame
Pak uhodilo v těsné blízkostí hájenky a bouda se otři
v základech. Takovou sílu blesku a hromu jsem ve vc
přírodě ještě nezažila!
Nevím, kolik minut jsme se krčili na lůžku z tra
Připadalo mi to jaké celé nekonečno. Navíc na nás ně
dy začalo zatékat a studené krůpěje mi stékaly za tričk
160
Hromy zněly posléze vzdáleněji, ate blýskat se ne-
přestávalo. Uvolnila jsem křečovité sevření.
"Vidíš, jak riskuješ," usmál se.
Hukot větru a šumění deště sice nepolevovalo, ale
mezi hromy vznikaly čím dál větší časové mezery, které
nám dovolovaly spolu hovořit.
"V čem?"
"Ve všem. Víš, co se ti tady mohlo stát?"
"Ne," odsekla jsem. Samozřejmě vím, ale on se tváří,
jako bych si o něco takového koledovala!
"A víš, co by se mohlo stát dneska?"
Znejistěla jsem. "Už to přestává, ne?"
"Co?" podivil se.
"Bouřka. Nebo o čem mluvíš?"
O tom, jak jsou holky hloupý. Vždyt' mě neznáš. C.
kdybych tě tu uškrtil a zahrabal? Anebo ti vysaju krev
hůl"
Vycenil zuby, zvedl ruce jako pomyslné pařáty a s krve-
žíznivým leskem v očích se na mě vrhl. Smála jsem se
a uhýbala, kam se dalo. Sápal se po mně dál, až se mu
podařilo chytit mě svými prsty kolem krku. Lehce stiskl.
Asi čekal, že začnu volat o pomoc.
"Můžeš... Ještě..." zašeptala jsem co nejvášnivějí.
Oba jsme vybuchlí smíchy, ale Dan mě nepustil. Naopak.
Polbil mě. Na ústa. Jemně, něžně, a protože jsem níc
proti tomu nenam~ala, zintenzivnil tlak, až jsem musela
pootevřít ústa a líbat se s ním jazykem.
No, nemusela. Chtěla. Děsně. Děsně moc.
Zapomněla jsem na neútulné prostředí a podvolila se
mu. Ted' by mí dokonce nevadilo, kdyby si strašidlo roz-
dělalo oheň hned vedle nás.
Měla jsem důležitější věcí na práci.
Vydržela bych se s ním líbat do skonání světů!!
Ach...
Něco začvachtalo, Dan se odtáhl a bouřlivě se roze-
smál. Nechápala jsem, co ho rozveselilo. V zápalu vášně
jsem se octla pod ním.
161
"Ty ležíš v louži!"
Teprve ted' jsem si uvědomila promáchané tríčk~
a zachvěla se zimou.
"Někudy sem teče... Proč jsi nic neřekla?"
"Tak." Vysvětlovat mu, že bych si nevšimla, kdyby s
vedle nás protrhla přehrada, nemělo výšku.
"Pojd'," řekl. Vstal a pomohl mi na nohy. "Přestalo pršet.'
Nechtělo se mi odejít, možná stejně, jako se mi d.
strašidelného doupěte nechtělo vejít. Kdyby mě ještě pol
bil... Znovu tak hluboce jazykem...
Ale Dan mě vzal za ruku, vedl mokry` m lesem zpátk
a celou cestu plánoval, jak zítra vyrazí na lov sumce.
Doufala jsem, že se cestou někde zastavíme, vždy
kolem bylo tolik příhodných romantických míst! Dan jic
nevyužil. Vedl mě přímo k chatě.
y Protože se les nasákl deštěm jako houba, vypada
jsme i my podle toho. V keckách mi mezi prsty čvachtal
voda a vůbec celá bych se mohla vyždímat. Není divu, p
prodírání houštinami člověk občasné spršce neujde.
~" Zastavila jsem v dostatečné vzdálenosti od chaty, v ni
se ještě sv~ilo. Holky jsou zřejmě podělaný strachy z bouřk
a bojí se zhasnout.
Aspoň ted'...
"No jo, Julie, letím. Musím do lesa za kfukama. Budo
vytopení jako hnízdo myší."
,_, "Hm."
`' Chtěl vyprostit svou ruku, ale já se jí nemohla lacino vzdá'
"Co je?" všiml si.
"Nic. Přijdeš zítra?"
"Jasně, proč bych nepřišel?"
"No... prázdniny se děsně krátí..."
'"Prosím tě, ještě celej srpen " mávl bezstarostně ruko
"Dobře se vyspi, Julie." Vyprostil se a rozběhl pryč.
"Dane?" zavolala jsem za ním zoufale.
"No?" Nepř~iš ochotně se vrátil,
' "Já..." Nevěděla jsem, jak se vyjádřit, ale připadalo n
neúnosné rozejít se po nádherném večeru tak všedně.
162
Pohladil mě po mokry'ch vlasech. "Ahoj. Medvěd bude
řádit jak tyfus, prožene mi faldy," usmál se. "Místo abych
hlídal kluky..."
"Tak jdi," dostala jsem ze sebe těžce.
"Fajn. Zejtra."
Dívala jsem se, jak skvrna jeho trička mizí v pšenici.
Ach. Ti kluci jsou takoví...
Blbci, když nic jiného!
5
Dveře u verandy povolily bez námahy. Ani jsem se nesta-
čila podivit, cože se holky nezamkly, když mi ztuhl úsměv.
U stolu seděla teta Iva i obě sestřenice.
Střelila jsem pohledem na kukačky. Půl jedné! Tě pic,
tohle nevysvětlím!
"Ahoj, teto. Co ty tady? To byla bouřka, že? Myslela
jsem, že strachy umřu..."
"Jůlie!"
Jde do tuhého.
"Kdes byla?!"
"V táboře. V té bouřce jsem nemohla jít lesem, mohlo
by uhodit a -"
"Ptám se tě, kdes byla! Čekám tu na tebe od pěti
a děvčata tě neviděla od oběda!"
"No..." potřebovala jsem získat čas, jenomže tři páry
očí čekaly na vysvětlení. "Odpoledne na ostnavku, děti z tá-
bora hrály takovu hru... No a večer v táboře, kvůli bouřce
jsem nemohla -"
"Nelži!" umlčela mne. "Čtyřikrát tě holky v táboře hle-
daly! Ty ses někde toulala s tím klukem!"
Pochopila jsem, že tady nepomůže ani svěcená voda,
tím méně vysvětlování.
"No dovol?" urazila jsem se. °'Za co mě máš?"
"Za rajdu," vysvětlila bez obalu. Než jsem se stačila na-
dechnout k odpovědi, dodala tónem nepřipouštějícím
163
námitky: "Sbal se, tady jsi skončila. Do neděle budeš
mnou ve Chválovicích. A počítej s tím, že vašim všech
řeknu. Kdyby tohle provedla Hana, zmalovala bych ji r
modra! Dělej, ráno vstáváme do práce."
Rozhodla jsem se neponižovat, vítězným pohledů
sestřenic se vyhnula obloukem a raz dva si naházela v~
do batohu.
Holky vyhrály na celou čáru, sama jsem sí zavinila,
musím opustit arénu. A ony tu zůstanou! Bez konkurence!!
Hrdě jsem vyšla z chaty bez slůvka rozloučení. Kd
bych promluvila, poznaly by, jak se mi chvěje hlas a vůb~
se ze všech sil snažím nerozbrečet.
Slzy mi však tekly celou cestu do Chválovic. Teta
díky noční tmě neviděla, tlačila vedle mne kolo a naště
mi nedomlouvala, ani mí nesp1ala. Tvářila jsem se ur
ženě.
Pěkně se sekla v odhadu své dcery. Hanka by provec
ů přesně totéž co já, jen kdyby jí dal Dan šanci!
Proč existují dospělí? A proč protivné tety?? Babizi
jedna, celé roky žije bez muže, vlastní mládí si urči
`' nepamatuje, vůbec neví, jak je první láska voňavá a křeh~
a zranitelná a silná a bolavá a...
j