Vlčí oči - kapitola 18
Kapitola 18
Uháněla jsem pryč, směrem k lesu a cítila, jak mě naplňuje zoufalství. Co jsem to proboha udělala? Připadala jsem si strašně, bylo mi mizerně. Udělala jsem chybu, děsivou, strašnou chybu a i když jsem toho litovala, veděla jsem na sto procent, že kdyby se to stalo podruhé, zachovala bych se stejně, i když bych znala důsledky. Začínal se mi přímo před očima rozpadat celý život. Pomohla jsem Erikovi a zachránila jeho život a přitom zmařila svůj, věděla jsem, že už se nevrátím, nevrátím se, jen aby mi mohli všichni vyčítat, co jsem udělala a abych byla potrestaná, to radši budu žít sama, daleko od lidí, daleko od domova... Z hrdla se mi vydralo tiché zaskučení. Kolem mě se začaly míhat stromy, už mě začínalo bodat v boku, ale nezastavovala jsem, toužila jsem po tom, nezastavit se nikdy, věčně být jen běžící siluetou, jenže únava rozhodla jinak a já musela zastavit proti své vlastní vůli. Sesula jsem se na zem, listí pod mým tělem zašustilo. Proměnila jsem se a lesním tichem se rozlehly tiché vzlyky. Zachovala ses jako blbec! Co tě to vůbec napadlo! Vyčítala jsem si. Jsi blbá! Slyšíš? Jsi naprosto nemožný blbec! Po tvářích mi stékaly slzy a dopadaly na zem. Ani jsem si nevšimla postavy, která se přiblížila. Pochytila jsem její přítomnost, až když jsem ucítila ruku, která mi konejšívě stiskla rameno. Vzhlédla jsem a přes clonu slz rozpoznala Erikovu tvář. Než jsem si uvědomila, co vlasně dělám, padla jsem mu kolem krku a ještě víc se rozbrečela, chovala jsem se jako malá holka, nechtěla jsem vypadat jako slaboch, ale nemohla jsem si pomoct. Zřejmě nebyl mým otevřeným gestem ani trochu vyvedený z míry. Stiskl mě a ze skrčené pozice, v které zatím byl, si stoupl a sevřel mě v náručí, pak, jako bych nic nevážila zamířil svižnou chůzí na sever. Nevěděla jsem, kam mě nese a bylo mi to celkem fuk, byla jsem ponořená ve své bolesti, kterou mi způsobil můj čin a všechno mi bylo tak trochu šuma fuk. Nevím, kdy se to stalo, ale nakonec jsem usnula.
Když jsem se probudila, ležela jsem na lůžku, přikrytá dekou, na tvářích zaschlé slzy. Rozhlédla jsem se, byla jsem v nějaké chatce s tmavého dřeva. Postel, na které jsem ležela, byla v rohu, naproti ní stál stůl s dvěma židlemi, dál tu byla nějaká skřínka, velká skřín a drobný krb, který byl přetvořený v provizorní plotýnku. Hned vedle mého lůžka,byl noční stolek, na němž byl tácek s ještě teplým čajem a sušenkami. Byla jsem tam sama. Posadila jsem se, sevřela oško hrnku a uskrkávala čaj, zatímco moje oči bloudily po místnosti a prozkoumávaly ji centimetr za centimetrem. Když jsem dopila, sáhla jsem po sušenkách a zrovna když jsem je dojedla, dveře chatky se otevřely. Erik vešel dovnitř a trochu smutně a nuceně se na mě usmál.
"Dobré ráno," zahlaholil.
"Nemyslím, že je zrovna dobré," prohlásila jsem.
"Tak tedy: Špatné ráno," pokusil se o vtip, ale mě zrovna do smíchu nebylo a i jeho úsměv za chvíli zmizel. Přešel místnost a posadil se vedle mě. "Je mi to líto," řekl.
"Co?" zeptala jsem se, i když jsme předem znala odpověď.
"Že jsi mi zachránila život a teď jsi mimo kmen," řekl.
"O to až tak nejde, to je mi prakticky fuk, jde o to, že teď se nemůžu vrátit a už neuvidím mamku, ani své přátele," cítila jsem, jak se mi do očí opět derou slzy a rychle jsem je potlačila. Erik si vložil mé ruce do svých dlaní a konjšivě mi je stiskl. To důvěrné gesto mi vzalo dech, něco takového jsem nečekala, ne že by mi to vadilo. Vlastně mi to ani nemělo přijít divné, vždyť já sama jsem ho včera zase objala, tak co.
"Chceš být sama?" zeptal se mě po chvíli.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Divým se, že na mě nejsi naštvaná," podotkl.
"Proč bych měla?"
"Kdybych se tam nepřipletl, nemuselo se nic z toho, co se stalo, stát, je to všechno moje vina."
"Ne," rázně jsem nesouhlasila.
"Ne?" opakoval.
"Ne, nemohls tušit, že tam někdo bude. A co jsi tam vlastně dělal? Proč tak často chodíš do města, kde ti hrozí nebezpečí?" chtěla jsem vědět.
"No..." sklonil hlavu. "Chodíval jsem do města, protože jsem tě chtěl vidět."
Tak to bylo podpásovka, doslova mi vyrazilo dech, už podruhé za jeden den. Ta otevřenost, s jakou mi to řekl, i samotná podstata jeho slov.
"Chtěl jsem vidět," pokračoval, "tebe jako vlčici i v lidské podobě, i když jsem si vás dvě nikdy nespojoval dohromady."
"Eriku..."
"Jo, já vím, zní to divně, jenže já jsem si nemohl pomoct, chtěl a musel jsem tě vidět, nevím proč, prostě to tak bylo... a je," díval se všude možně, jen ne na mě. Vzala jsem jeho običej do dlaní a obrátila ho tváří ke mě, takže se na mě musel podívat a že to byl pěkně dlouhý pohled. Zadíval se mi do očí, jeho smaragdové oči, jako by se vpíjely do mých, byl to zvláštní okamžik, bylo v něm porozumnění a ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat, něco co jsem nikdy nezažila, až teď. Pomalu se ke mě začal sklánět, jeho rty se nebezpečně přiblížily, když mi došlo, co má v plánu, nepatrně jsem sebou škubla. Všiml si toho, jiskřičky, které mu do té chvíle poskakovaly v očích, se vytratily. Pustil mé ruce a rychle vstal.
"Promiň," omlouval se, "to bylo neomalené a troufalé," zamumlal a ve chvilce jsem v chatce zase osamněla...
Komentáře
Přehled komentářů
To si děláš srandu, ne?
Mně nadáváš za to, že všechno tak protahuju, že je nenechám, aby spolu něco měli a potom napíšeš tohle.
To je neuvěřitelný, já vážně nemám slov.
koment
(SakuraUchihaharuno, 9. 8. 2013 10:08)