Custer a Little Bighorn podle Josefa Opatrného
Custer a Little Bighorn podle Josefa Opatrného
(Opatrný, Josef: Konec Syna jitřní hvězdy. Praha 1994.)
Vůbec prvním českým knižním zpracováním tématiky zkázy sedmé kavalérie americké armády a jejího velitele George Custera je kniha historika Josefa Opatrného, která nese název „Konec syna Jitřní hvězdy“ a podtitul „Poslední bitva generála Custera u Little Bighornu“. Jde o asi 200 stránkovou knihu a i přesto, že nemá poznámkový aparát, ji můžeme označit za odbornou monografii. Kromě úvodu a závěru je rozdělena do sedmi kapitol a doplněna je rovněž o stručný bibliografický přehled.
Úvod, respektive úvodní poznámka, není úvodem v pravém smyslu slova, nenabízí nám metody a postupy, kterých autor využije, a nijak uceleně nedefinuje ani cíle, které si autor dává, spokojit se v tomto smyslu musíme pouze s informací, že kniha je určena pro čtenáře v České republice, kteří nemají přístup k literatuře západní provenience. Krátký úvod nabízí pouze jakýsi letmý vhled do problematiky vytváření mýtu okolo významu littlebighornské bitvy, zmiňuje se o častém pokřivení příběhu, ale i o stovkách seriózních badatelů věnujícím se tématu a vytvářejícím obraz odpovídající co nejvíce pravdě. Dodal bych ještě, že už první odstavec úvodu knihy prozrazuje to, jakým způsobem popisovaný příběh skončí. Čtenář tak není provázen knihou s napětím, naopak od počátku ví, jak život Custera i bitva u Little Bighornu skončí.
Po úvodu následuje první kapitola – Porada na Far Westu. Ta začíná exkurzem do spojených států poloviny století propojených částečně s informacemi geografického charakteru. Skrze zmínky o lodních společnostech se pak autor dostává k parníku Far West, na kterém probíhala 21. června roku 1876 porada o dalším postupu. Následují životopisy zúčastněných, zejména Alfreda Terryho a George Custera, přičemž právě životopis druhého se protahuje na několik stran. Začíná Custerovou rodinou, mládím a školou, věnuje se vztahu George Custera s jeho starší nevlastní sestrou a chůvou – Lydií Annou a zabývá se rovněž jeho láskou ke čtení knih, armádě a koním a prací, kterou musel na farmě svého otce dělat. Custer studoval Stebbinsovu akademii, ve které byl premiantem, a West Point, na kterém exceloval pouze v praktických předmětech, zejména jízdě na koni. Podstatná část líčení Custerova života je věnována jeho bojům za občanské války v USA a vydobývání si slávy v ní. Text Josefa Opatrného vytváří vpravdě hrdinský obraz nebojácného vojáka, tehdy již v hodnosti generála. Menší pozornost je věnována Custerovu vztahu a sňatku s Elizabeth Baconovou i jeho působení v texaské správě. (Podrobněji je kapitola převyprávěna v článku Život George Custera podle prof. Opatrného)
Autor uzavírá kapitolu velmi zajímavým způsobem. V psaní stručného životopisu „hlavního hrdiny“ se totiž přes jeho působení u sedmého jízdního pluku dostává až k poradě na parníku Far West, kde čtenář příběh dříve opustil a nyní se k němu vrací. Text tak působí dojmem dvou rovin, roviny líčení příběhu sedmé kavalérie a jeho velitele a roviny Custerova života. K podobnému přístupu autor sahá v knize poměrně často, vždy to působí nenuceným, uměřeným dojmem a dodává to textu práce na zajímavosti.
Na závěr kapitoly se autor dotýká i pověstného rozkazu generála Terryho a problému s tím, zda-li Custer rozkaz porušil nebo zda-li mu vyznění jeho textu dovolovalo učinit prakticky cokoliv uznal za vhodné. Josef Opatrný se přiklání ke druhé zmíněné variantě.
Druhá kapitola nese název „Cesta ke konfliktu“. Na počátku kapitoly děj navazuje na konec kapitoly předcházející, ale následně se opět odděluje do jiné roviny. Přesouváme se opět v čase nazpět, nyní však nikoliv za účelem popisu Custerova života, ale kvůli historii problémů americké vlády s indiánským obyvatelstvem v několika minulých letech. Autor – podle mě oprávněně – pociťoval potřebu i takto čtenáře do příběhu uvést. Čtenář má dojem, že kapitola bude strukturou podobná té první a že na jejím konci se opět vrátíme přímo do příběhu, tedy do dnů bezprostředně předcházejících osudovému střetu. Není tomu tak, skrze Custerovy vojenské příběhy (např. doprovázení geologické expedice) a další snad méně podstatné věci se dostáváme teprve k formování dakotské kolony, jíž byl Custer součástí, tedy do doby o několik týdnů předcházející líčení příběhu z konce první kapitoly.
V krátké kapitole „Crook na Rosebudu“ se hned na počátku opět od děje směřujícího k významné bitvě čtenář odklání a je mu vylíčen životopis velitele kolony generála Crooka a Custerova zvěda Billa Codyho zvaného Buffalo Bill. V polovině kapitoly se však k ději čtenář vrací – čteme popis Crookovy bitvy na Rosebudu, který littlebighornské katastrofě předcházel. Z textu vyplývá, že čest Crookovi zachránili jeho indiánští spojenci a on ji tak mohl v jakémsi „extrémním výkladu“ považovat za vyhranou.
V podstatně delší kapitole čtvrté – „Od Yellowstone k Bighornu“ – sledujeme události dnů a hodin předcházejících bitvě. Poutavě je líčeno Custerovo rozhodování ohledně dalšího postupu po objevení opuštěného tábořiště indiánů. Opět se vracíme k rozkazu od generála Terryho s konstatováním, že jeho znění opravdu dovolovalo Custerovi učinit prakticky cokoliv. Nedbaje tedy doporučení v rozkazu Custer vydává pokyn zvědům k průzkumu a svému mužstvu k pochodu, který způsobí, že pluk narazí na nepřítele dříve než se očekávalo a bez spojenců, kteří dorazí pravděpodobně později. Důvody, které k tomu plukovníka vedly, autor rozebírá. Nedomnívá se, že by rozhodnutí bylo dáno plukovníkovou ambicí získat vítězné vavříny pro sebe, ale obavou z toho, že se indiánská vesnice rozprchne.
Děj je popisován poutavě a to také díky častým citacím pramenů – výpovědí účastníků, kteří bitvu přežili. Autor často upozorňuje na rozpory ve výpovědích a ty pak uvádí na pravou míru. Nevíce se autor soustředí na popis dne bitvy, tedy 25. června 1876, u něho pak opět komentuje rozporné výpovědi a nejasnosti a poprvé se zde přímo v textu obrací na úsudek jiného historika – Johna S. Greye. Přes spory s vraními indiány (Custerovými spojenci) ohledně prozrazení kolony přes pak již skutečné prozrazení kolony střetem se skupinkou Siouxů se dostáváme k varování stopaře Mitche Boyera a tím i k jeho stručnému životopisu. V jeho rámci autor věnuje i několik řádků srovnání littlebighornské katastrofy s tzv. Fettermanovým masakrem z roku 1866.
Kapitola pátá, možná ne příliš vhodně nadepsaná – „Co má dělat Reno? – je strhujícím vyprávěním o samotné bitvě, zejména střetu třech setnin majora Rena s indiány. Text je opět doplňován o životopisy některých aktérů, příběhy Custerových příbuzných a opět o časté citace výpovědí svědků – bojovníků. Čtenář snad postrádá pouze hlubší zamyšlení se nad rozdělením kolony způsobem, jakým to Custer udělal, a nad tím, jak to ovlivnilo (či determinovalo) výsledek bitvy.
Autor se uměřeně vyjadřuje k mužům sedmé kavalérie číslo dvě a tři, tedy k majoru Marcusi Renovi a kapitánu Fredericku Benteenovi. První ani druhý není líčen ani jako zrádce a zbabělec na jedné straně, ani jako hrdina na straně druhé, jak tomu v četných dílech zabývajících se touto tématikou je. Z textu se nám zdá, že je historik Opatrný hodnotí v podstatě jako průměrné vojáky americké armády té doby s tím, že o něco pozitivnější má Benteen.
Podle mého názoru originálněji pojmenovaná kapitola je v pořadí šestá – „Morituri te salutant“, tedy v českém překladu „Jdoucí na smrt tě zdraví“. Autor se hned na počátku vymezuje vůči revizionistické historiografii, která převzala některé představy o tom, že Custer se touto dobou, když zjistil, že pravděpodobně neuspěje, zajímá jen o svou záchranu a ne už o Renovy tři setniny. Vymezuje se vůči ní i obecně a odmítá její představu indiána jako ušlechtilého obyvatele své země bojující proti příchozím cizincům hrdlořezům. Realita tehdejší doby taková zkrátka nebyla.
Autor se v těchto řádcích věnuje vzpomínkám lidí, kteří v posledních chvílích unikali zkáze tak, že se od Custerových oddílů na jeho rozkaz nebo při plnění jiného úkolu oddělovali. Někteří litovali, nevěděli ještě, že unikají jisté smrti.
Podruhé se autor v těchto řádcích obrací na Johna S. Greye, amerického historika, jehož práce si zřejmě nad jiné cení. Chválí jeho erudici, zapojení lingvistiky i archeologie a tedy pravděpodobně na základě jeho díla líčí následující události (práce nemá aparát, nelze to stanovit průkazně) včetně sporu o tom, za jakým účelem Custer rozdělil již tak slabou formaci. Daleko kritičtější je prof. Opatrný k vůbec prvnímu autorovi odborné práce s tematickou littlebighornské bitvy, Fredericku Whittakerovi, kterého místy přirovnává k romanopisci. Náhledy k těmto dvou autorům doplňují text směřující ke konci bitvy a také pozdější snaze identifikovat těla. Kapitola končí informací o sporech ohledně počtu padlých.
Kapitola poslední – sedmá – nese název „Obrana na pahorku“. Děj se opět vrací v čase o několik hodin, začíná líčením příběhu setnin Benteena, které byly od střetu nejdále. Doposud byl Benteen, přišla-li na něj řeč, líčen v lehce pozitivních nebo minimálně neutrálních barvách, nyní se to mění. Historik Opatrný se domnívá, že kapitán porušil plukovníkův rozkaz když se nevydal směrem k němu, ale dbal pokynů nadřízeného majora Rena, který ale nemohl rušit Custerovy rozkazy, a následoval právě jej k pahorku, kde byly zbytky kavalérie soustředěny.
Podstatnou část této kapitoly pak zaujímá popis děje následujícího po Benteenově příjezdu právě na Renově pahorku, tj. krátké potyčky, ostřelování a nakonec stažení indiánských bojovníků a následný ústup sedmé kavalérie. Za zmínku pak stojí vylíčení Custera jako skutečné opory duševního zdraví bránících se vojáků, kteří stále čekali odkud se plukovník objeví, jaké rozkazy udělí apod.
Knihu uzavírá epilog a krátká bibliografická poznámka. V epilogu sledujeme reakce na „zkázu sedmé kavalérie“ a aktivitu americké armády rázně ukončující „velkou siouxskou válku“. Bibliografická poznámka je bohužel velmi stručná a krátká a pojednává prakticky jen o literatuře z osmdesátých a počátku devadesátých let. Vzhledem k četným zmínkám (a pochvalné zmínce i zde – v bibliografické poznámce) se domnívám, že autora velmi hluboce ovlivnila práce historika Johna S. Greye Custer´s last Campaign, Mitch Boyer and the Little Bighorn reconstructed.
Práce profesora Opatrného je zajímavá a čtivá, pracuje s literaturou i prameny. Některé věci jí ale musím vyčíst. Jako historik samozřejmě postrádám poznámkový aparát a i v případě, že byla kniha koncipována pro širší veřejnost, si myslím, že mohlo být přistoupeno k širšímu pojetí bibliografické poznámky ve formě přehledu základní historiografie. V textu postrávám některé záležitosti, které považuji za důležité, např. určení Custerovy hodnosti. Byl generálem? Plukovníkem? Podplukovníkem? Je možná vysvětleno, že hodnosti v občanské válce neplatily po ní, ale vysvětlení hodností "colonel" a "colonel lieutenant" postrádám. Negativně rovněž hodnotím relativní nepřehlednost přiložených nákresů a časté tiskové překlepy. I přes uvedené hodnotím knihu pozitivně a vřele ji doporučuji.