Rumunsko 2009 - Fagaraš
I. Den (03.08.2009)
Bylo tomu tak, že jsme se v 16:45 setkali na nádraží, a náš tatík nás odvezl do Strakonic. Odtud jsme jeli do Prahy a na autobusovém nádraží na Florenci si dali Kozla jako křen. Za nedlouho dorazil i Kápě s Dančou. Po chvilce jsme šli na autobus a vezl nás Rumunský řidič, kterému jsme přezdívali Rumburak (to proto, že v Rumunsku právě vysílají pohádku Arabela). Cesta byla dlouhá a tak jsme koukali na filmy nebo spali. Ve 24:00 jsme dorazili do Brna, kde jsme si došli na WC a pak jeli dál.
II. Den (04.08.2009)
V 01:11 jsme přejížděli hranice Slovenské, zanedlouho jsme byly už v Maďarsku na benzince, kde chtěl Rumburak vyhodit z autobusu jednoho kluka za to, že vypil moc piva a pochcal si kalhoty. Nakonec to usmlouval na 35 euro a jel s námi dál. Ráno přejíždíme přes Dunaj, je to řeka velká jako hovado. Pak jsme spali. Zastavujeme na odpočívadle, kde všichni jdou čůrat, po několika minutách Rumburak zase nahání lidi do autobusu tím, že nastartuje a snaží se ujet, říkáme tomu že Rumburak čaruje. Zanedlouho přijíždíme do Rumunska, je tu celkem hovno, samá Dacia, nedostavený nebo oprejskaný kostelíky i domy, pohřebáci, žebráci, povozy s koňmi a slunečnicová pole. 14:55 Sibiu – Stulda nestíhá, Rumburak už čaruje, ale naštěstí to dopadlo dobře, nenechali jsme jí tam. V autobuse cvičíme rumunštinu s panem Adí. Za nedlouho jsme už byli ve Fagaraši a hned jak jsme vystoupili, Rumburak pravil: „mašína, mašína, tiket bagáž“ a to už tu byli rumunští cikáni a žebrali. Peťula jim dala jablko, to se jim však nelíbilo. Zjistili jsme, že autobus do Breazi jede v 19:00 z neznámého místa. Mezi tím jsme pojídali v dětském parku, a když byl čas, tak jsme si dali pivo Ursus, které nám doporučil Ádí a čekali na autobus. Po chvilce přijel chlapík s mikrobusem, naložil nás i s batohama, ještě jednu partu z Čech a několik místních. Dva Rumuni nám dali pivo, aby nám cesta rychleji utekla. Za Breazou nám řidič říkal že nás odveze ještě kousek dál za 1 Lai/osoba, když nás tam odvezl, říkal, že chce 2 Lai/osoba, ale my mu dali jen domluvených 1 Lai. S tou druhou Českou partou jsme šli ještě chvíli do kopců, večer postavili stany, uvařili a šli spát.
III. Den (05.08.2009)
S Šimonem jsme se vzbudili s mokrýma spacákama, protože v noci byla bouřka a větráním nám napršelo do stanu. Pak jsme posnídali ovesnou kaši a kafe. Hromadně jsme si vyčistili zuby a šli do hor. Nejdřív jsme se s tou druhou partou předháněli, potom jsme šli už společně. Potom Kapěmu zlobil bederák a tak funěl jako kůzle. Jelikož Danče bylo horko, Kapě jí osprchoval kofolou z camelbagu, tvrdil že prý omylem. Šli jsme pořád do kopce, a protože byla vysoká vlhkost, byly jsme mokrý jako rákosníčci. Cestou jsme jedli musli tyčinky. Na paloučku v lese jsme se naobědvali a po obědě jsme šli do kopce až k chatě Urlea, kde nic nebylo. Tam jsme si odpočinuli, vyfotili se a rozloučili se s těmi druhými Čechami, oni že půjdou za malou chvilku. Cesta byla do pořádného kopce, tempo udávala Pěťula, protože běhala jako fredka. Po několika přestávkách jsme vystoupili na hřeben Fagaraše, v malém údolíčku jsme postavili stany a došli k nedalekému prameni pro vodu. No a potom jsme vařili večeři. Po večeři jsem zašel popovídat dolů do údolí s bačou, pak přišel i druhej bača s ovcemi. Oni na mně Rumunsky a já na ně Česky. Dali jsme si spolu Becherovku a pak mi dali brinzu zabalenou v nějakým kukuřičným těstě. S tou dobrotou jsem se vrátil k ostatním. Uvařili jsme si k tomu čaj a potom šli spát.
IV. Den (06.08.2009)
Ráno bylo slyšet že prší jako z konve, že všude kolem nás pobíhají ovečky a psíci, tak jsme spali dál. Když přestalo pršet, uvařili jsme snídani a protože u nás bylo 5 oslíků, tak jsme si na ně sedli a Peťulu osel shodil, jelikož se mu nelíbila. No vyšli jsme až kolem dvanácté, a namířili si to na vrchol Urlea – 2473 m. n. m. To už se nám šlo dobře, cestou jsme si dali sváču, a před Urleou ještě oběd. Na Urlee jsme nalepili samolepku Hudy, a vyfotili společnou vrcholovou fotku. Z vrcholu jsme seběhli jako fredky a netrvalo dlouho a už jsme byli v sedle, kde se také měl nacházet izvor (pramen). No pramen byl hodně nízko pod námi, tak jsme postavili stany a uvařili večeři (vodu Stulda zase vylila a jako vždy za to mohl Šimon). Po večeři jsem došel dolů pro vodu a vděčné slečny mi za to uvařili čaj z mateřídoušky. Mezi tím nás dohonili naši přátelé stejné národnosti (Peťula – ta jim udávala rychlé tempo, Milan – pořád jenom kouřil, tak nemohl moc dýchat, Štěpán – makal jako čamrda, Tom – šéf, stále se loudal, my jsme ho nazývali Tomík Lólipop). Zahráli jsme si Bang, chvilku jsme ještě povídali a pak šli spát.
V. Den (07.08.2009)
No to bylo ráno, na 20 metrů nebylo vidět, jelikož byla mlha jako prase. Zbalili jsme stany a začalo pršet. Naši kámoši to vychytali, jelikož ještě spali. Šli jsme dál a dál, ale počasí bylo pořád hnusný. Kolem druhé hodiny odpolední jsme mezi mraky spatřili malou chatičku, ale byla plná smradlavých Rumunů a několika Slováků, kteří už odcházeli a jeden z nich pravil: „pojď ty kurvo mokrá“ a oblékal si mokrou bundu „když ti to prodávají, tak ti říkají, že se v tom můžeš i koupat, ale ono je to stejně na hovno.“ Potom odešel a my se převlékli do méně mokrého, jelikož co nepromoklo, to jsme propotili. Uvařili jsme kafe a mrzli vesele dál. Asi za hodinku odešli i Rumuni a nechali nám tam zbytek svého jídla. No, když už jsme tam byli konečně sami, tak tam přišlo asi 10 lidí a to už jsme se nevešli, tak jsme si oblékli mokré oblečení a šli dál. Naštěstí už přestalo pršet, tak jsme šli na nejvyšší horu Rumunska Moldoveanu – 2544 m. n. m. Na vrcholu jsme byli asi 20 minut a zrovna se udělalo na těch 20 minut relativně hezky. Vyfotili společné vrcholové foto, najedli se a vypili Kozla, který poněkud výrazně zatěžoval můj batoh. Potom jsme sešli obtížnějším terénem do údolí, tam jsme uvařili a usušili tak na 90% spacáky a šli spát.
VI. Den (08.08.2009)
Tak to jsme se vzbudili trochu déle, protože svítilo sluníčko, usušili jsme boty, batohy a vyprali nějaké to oblečení, které jsme pak sušili půl dne na krosnách. Vyšli jsme asi až v půl jedné místního času. Šli jsme dál a dál po červené značce až na jednom kopečku jsme si dali oběd. Po obědě jdeme dál, nahoru a dolů, z kopce a do kopce. Cestou jsme potkávali spoustu křížků, jelikož tam často lidé padali dolů. Někde byly i řetězy a ocelový lana. Pak jsme došli k ledovcovému jezírku, kde jsme se vykoupali, i když voda byla pěkně ledová. Protože jsme voněli čistotou, šli jsme zase do kopce, abychom se zas zpotili. K večeru jsme našli malinkej čůrek, kde jsme nabrali vodu, postavili stany, uvařili, povídali a šli spát.
VII. Den (09.08.2009)
Zase super ráno s viditelností menší než 10 metrů. Ke snídani jsme si uvařili ovesné kačičky a kafe, sklidili stany a šli k silnici, která vedla pod horami tunelem. Šli jsme do kopce, ale víc nevím, protože sem nic neviděl díky tomu mraku co nás obklopoval. Procházíme kolem několika pomníčků, když tu náhle, sníh. Tak jsme se uprostřed léta koulovali. Šli jsme dál, až jsme viděli v údolí auta, chatičky, a spoustu víkendových turistů v žabkách, kteří se sem jeli ve voze Dacia podívat na hory. Protože je neděle, tak jdeme do restaurace a dáváme si rum s čajem, nebo Ursuse a opravdové jídlo i desert. Asi po dvou hodinách se udělalo hezky, a my šli zpátky do hor. Šli jsme zase nahoru a dolů, do kopce i z kopce, až jsme došli k jezírku pod druhou nejvyšší horou Fagaraše – Negoyu. Postavili jsme stany, uvařili večeři, jelikož byla docela velká zima, šli jsme spát.
VIII. Den (10.08.2009)
Ráno nás už ani nepřekvapuje viditelnost jen na několik metrů, je velká zima a taky fouká vítr, tak to není moc příjemné vstávání. Vaříme snídani, odcházíme zpátky do spacáků. Když se alespoň trochu počasí umoudřilo, vyrážíme dál. Terén byl v tomhle počasí docela o držku a tak jsme nešli Drákulovo stezkou na Negyou ale obešli jsme jí. Na rozcestí pod Negoyou jsme potkali nějaký Čechy, co si mysleli že právě vyšli cestu jako chodil Drákula, ale když jsme jim řekli že to není ono, jejich úsměv se zmenšil. Poradili nám, že nikde při cestě není voda a že terén není zrovna příjemný. Šli jsme dál a zase začala vylejzat zima. Je vidět sotva pod nohy, ale červená značka jako by se nám ztratila. Sešli jsme do sedla a postavili stany. Potom scházím dolů pro vodu, a mám štěstí, nacházím pramen. K večeři vaříme ranečky. Pořád za námi leze všední pes od sousedů. Říkáme mu Guláš a taky to jsme s ním chtěli udělat. Povídáme, pak jdeme spát.
IX. Den (11.08.2009)
To byl den odpočinku. Ráno jsme vstali, uvařili snídani, zalezli zase do spacáků a až do 12:00 hráli Bang, protože bylo venku hnusně a foukal silný vítr. Potom jsme uprostřed stáda 1300 ovcí, 9 psů, 2 bačů složili stany a šli dál. Za několik hodin přicházíme k malému ale zase hezkému jezírku, stavíme stany, vaříme večeři a učíme holky hrát Bang! K večeru jsem zašel k bačům vyměnit cigára za brinzu, ale vrátil jsem se i s cigárama, i s brinzou. Asi nekouřili.
X. Den (12.08.2009)
Ráno chvilku pršelo a tak vylézáme až přestává. Balíme stany, vaříme snídani a odcházíme na poslední vrcholek. Taky už konečně vidíme stromy. Potkáváme český pár (Pavel 38 let, Dáša 28 let) šli do Rumunska pěšky s oslíkem Bonifácem, pejskem, pěti kozami a slepicí. Že prý se chtějí dostat až do Turecka, moc toho nemají. Dáváme jim jídlo, které už pravděpodobně nebudeme potřebovat, a taky Hašlerky, ze kterých mají velkou radost. Později scházíme dolů, a konečně poznáváme teplé léto, dokonce vyšlo i sluníčko, což pro nás bylo už zvláštní. Na louce u chajdičky stavíme stany a hrajeme Bang! Vaříme večeři, píšeme pohledy a hrajeme Prší o mytí nádobí. Většinou prohrál Šimon. Potom sedíme u ohně s Francouzkami a dvěma Rumuny co zde stavěli chajdu, říkáme jim Rumburak a Gymplán. Potom jdeme už spát.
XI. Den (13.08.2009)
Ráno se vzbouzíme a je nečekaně teplo. Poprvé na sluníčku vaříme snídani, balíme, rozloučíme se s Rumuny a odcházíme. Jdeme ale po trojúhelnících a ne po kolečkách musíme se vrátit, to už se nám Rumburak směje. Nacházíme správnou cestu a jdeme dál. Už z dálky jsme slyšeli vodu, sešli jsme o pár stovek metrů níže a spláchli ze sebe špínu v ledovém potůčku s mnoha vodopády. Čistí jdeme dál po mizerné cestě. Jelikož je nedaleko vesnice, dojídáme poslední zbytky zásob a těšíme se na normální jídlo, nanuky a pivo. Po obědě vyrážíme do Sebe de Sus, kde konzumujeme pivo a nanuk. Po chvíli jdeme do města Racovita, město to není ledajaké, je tu jen jedna polo-asfaltová cesta, více koní než aut. Od jednoho chlapíka si bereme pitnou vodu, a jdeme na nádraží, kde trávíme zbytek dne. Hrajeme Bang! Vaříme večeři, stany nestavíme, ale spíme v čekárně na vlakovém nádraží. Ráno pojedeme vlakem zpět do města Fagaraš. Spát jdeme déle, protože je hezky teplo, povídáme si a odháníme psy bufeťáky.
XII. Den (14.08.2009)
Celou noc jsme se budili, protože tu jezdila spousta vlaků a místní na nás pořád divně koukali. Ráno vaříme a balíme. Přijíždí místní „Pendolíno“ cesta stojí 5,4, Lei, ale vláček nás za chvilku vysadí z důvodu výluky, že pro nás za několik hodin přijede autobus. Jdeme proto do malého obchůdku, kde kupujeme tradičně pivo s nanukem, potom hrajeme pod stromem půl dne Bang! Přišel místní Rumburak, a vysvětil mi budoucnost z karet (alespoň to tak vypadalo, ale já mu stejně rozuměl prd). Povídal že pracoval v České republice, a měl kšiltovku s nápisem Praha. Po obědě přijíždí autobus a veze nás o pár kilometrů dále, kde zase přesedáme do vlaku, který jede už rovnou do Fagaraše. Ve Fagaraši posíláme pohledy a nacházíme restauraci, kde si dáváme pizzu, Ursuse a zmrzlinový pohár. Na záchodě s prkýnkem se vyprázdníme a jdeme hledat nějaký obchod a ulici, ze které budeme zítra ráno odjíždět. Vše jsme našli, a jdeme si sednout k pevnosti, kde máme v plánu spát. Ale po chvíli přichází ozbrojený chlapík, že máme jít pryč. Odcházíme a právě začíná pěknej slejvák. Hledáme místo kde přespíme. Jeden z místních nás nechal přespat na terase u jeho hospody. Zašli jsme k němu na pivo a on nám nosil panáky a piva na účet podniku. Když jsme šli spát, zapálil nám na grilu asi 20 igelitových pytlů, prý proto, aby nás neštípali komáři, ještě každému přinesl jedno pivo ke spacáku, abychom neměli v noci žízeň. Pak jdeme spát.
XIII. Den (15.08.2009)
Ráno vše balíme, vaříme poslední raneček, čistíme si zuby a jdeme do obchodu nakoupit nějaké to jídlo do autobusu na cestu domů. Potom čekáme na autobus, ale nejde to tak hladce jako při cestě do Rumunska. Musíme jet jiným autobusem do Aradu a tam přestoupit na autobus jedoucí až do Čech. Ten první autobus řídil řidič, co vypadal jako krtek a hrozně dlouho obědval. Cesta byla dlouhá a bylo velké horko. V Aradu potkáváme naše kámoše z Čech. Přesedáme do autobusu, který řídí tlustý nemotorný řidič. Cesta utekla docela rychle a celou cestu nám pouštěli nějaký filmy. Za několik hodin už jsme v České republice.
XIV. Den (16.08.2009)
Většina z nás spí, ale to netrvá dlouho, náš autobus se divně třese. Že by to bylo zemětřesení? Ne je to jen dálnice D1. V Praze nás opouští Kápě s Dančou, a my jedeme do Plzně a pak rovnou do Horažďovic. Horažďovice nám najednou přijdou nějaké hezky upravené oproti Rumunským městům. Jsme doma.