Jiří Macoun - spisovatel a ilustrátor

Jak přijít k pořádnému balíku peněz prostřednictvím žvýkaček naplivaných na asfalt chodníků

Max je okolnostmi přinucen stát se fotbalistou. Holky Hvězdotvorky bývalému fyziku otevírají dvířka ke sportovní slávě. Následné katastrofy při zkouškách nápoje pro těžce trénující sportovce Maxe a jeho kamarády přivedou na stopu podivuhodného vynálezu. Vědec s kamarády a kamarádkami si přijde na na velký prachy a pořádně to roztočí.

Ukázka z knihy:

Hodina šílenství

Rypáček se nemohl úterní velké přestávky dočkat. Jakmile se ozval zvonek, vyskočil ze židle a přiběhl k lavici, v níž seděla Kateřina s Terezou. Okamžitě se za něj do neuspořádané řady natlačili Mrkvanda, Daniel a další účastníci pokusu. Všichni drželi v prstech kelímky na povzbuzující elixír a strkali se jako ve školní jídelně před výdejním okénkem v době oběda.
„Dostane se na všechny!“ vykřikovala opakovaně Tereza a oběma rukama srdnatě bránila svůj stolek před náporem spolužáků, aby jej nepřevrhli.
Vřava ve třídě dosáhla vrcholu.
„Plus Minus nalijeme jen tomu, kdo u mě do tabulky nahlásí počet bodů za minulou písemku. Průměr za třídu potom porovnám s dnešním výsledkem. Jedině tak aspoň trochu odhadnu, jak silné účinky má náš povzbuzující nápoj!“ zařval Max z plných plic.
Přestávkový ryk poněkud zeslábl.
„Já je už znám!“ ozval se Vejsada, který se do fronty jako jediný z celé třídy nezařadil a osamoceně postával před tabulí.
Kluci i holky přestali křičet a otočili k němu hlavy.
„Vždyť jsi ho nikdy nepil, jak o něm můžeš vůbec něco vědět?“ zaškaredila se na Vejsadu Kateřina. Z jeho zdánlivě bezvýznamného odstupu od ostatních spolužáků vytušila potíže.
„Tvoje Plus Minus zničilo Maxe jako fotbalistu a mou sázkovou kancelář taky!“
„Nesmysl!“ vyhrkla Tereza a nevraživě na Vejsadu pohlédla, aby dala jasně najevo, jak pevně stojí na Kateřinině straně.
„Max nesmí kvůli červený kartě hrát a tím pádem si na něj nikdo nevsadí!“ kousavě připomněl Vejsada Tereze souvislosti.
„Každý lék má určité vedlejší účinky!“ ušklíbla se Veronika, aby otupila ostří jeho kritiky. Navíc bez výhrad ctila zásadu společného boje holek Hvězdotvorek za jejich zájmy, třeba i proti Vejsadovi.
„Právě…,“ podotkl Vejsada. „Měli byste si dát pozor. Nikdo neví, z čeho Plus Minus vlastně je.“
„Je zaručeně přírodní – ovoce, byliny, žádný éčka!“ ohradila se Kateřina a nepřívětivě loupla po Vejsadovi očima. „Ale recept ti neprozradím!“
Zástup kluků a holek poněkud znejistěl.
„Ať je třeba ze starejch ponožek!“ vyjekl Rypáček zoufale do nastalého ticha. „Já ho chci, protože jinak jsem včera do matiky koukal zbytečně, a to by mě naštvalo.“ Přistrčil před Terezu s Kateřinou svůj pohárek a zatřásl s ním na znamení, aby mu holky konečně odlily dávku spásného povzbuzujícího prostředku. Konec přestávky se blížil.
Rypáčkův příklad strhl ostatní. Až na Vejsadu všichni hodili případné pochybnosti za hlavu a nepatrně nahořklý, ale jinak chutný nápoj vypili do poslední kapky.
„A ty pro svoji kancelář neuděláš nic?“ zeptala se Vejsady Veronika a ukázala na zbytek lektvaru v láhvi.
„Dík, fakt nechci,“ odmítl Vejsada uctivě Veroničinu nabídku.
Veronika vypila svoji dávku a chvilku, tak tři až čtyři sekundy, zkoumavě hleděla na trucujícího spolužáka.
„Hele, nemusíš zrovna usrkávat Plus Minus, ale mohl bys alespoň trochu rozjet reklamu,“ začala náhle Veronika Vejsadovi radit jakoby z jiného soudku. „Co kdybys rozdal každému jen jeden plátek žvýkačky, abychom věděli, jak sladce chutná vítězství. Pak budeme sázet víc a nejen na Maxe!“
„Koukám, Veroniko, že Plus Minus působí opravdu rychle. Nikdy bych neřekl, že jsi taková obchodnice,“ podivil se Rypáček a obdivně pohlédl na spolužačku. Pak se otočil k Vejsadovi a významně se na něj zašklebil. „Teď, když vidím, jak rychle Plus Minus účinkuje, tak se snad na tu písemku i těším,“ zabručel si udiveně pod nos.
Vejsada Rypáčkovi úšklebek oplatil. Záhy však udělal pár kroků ke své lavici, zanořil ruku do školního batohu a vylovil z něj hrst žvýkaček. Rozhodil balíčky do prostoru před tabulí stejným máchnutím paže, jakým asi dříve velmož obdarovával své poddané drobnými penízky v den svatby. „Kdo nevsadí, nevyhraje!“ vykřikl a zahájil tak reklamní kampaň.
Strhla se mela, ale nakonec se po krátkém pošťuchování o nečekanou kořist dostalo na každého. Během pár okamžiků přežvykovala skoro celá třída.
První zkřivila ústa Tereza. „Bléé!“ zhnuseně se zašklebila. Jindy voňavá žvýkací guma jí mezi zuby náhle ztrpkla a nalepila se na stoličky.
„Pěknej hnus!“ vykřikl Rypáček vzápětí a vyplašeně vykulil oči. V ústech se mu dělo něco neuvěřitelného. Obyčejná žvýkačka se proměnila během několika skousnutí v hořkou a odpornou hmotu. Chtěl ji vyplivnout, ale nemohl. Žvýkačka, spíše vazký sliz, se mu zachytila na zuby. Nejprve ji dobýval jazykem, ale bezúspěšně. Nezbývalo mu nic jiného, než si do úst sáhnout prsty a zbavit se tak odporné látky společensky nepříliš přijatelným způsobem. Rypáček si však se slušným vychováním nikdy nedělal starosti. Jakmile chuchvalec vydoloval z pusy, mrskl rukou, aby nevábnou hmotu odmrštil. Žvýkačka, tedy spíše to, co z ní zbylo, pleskla o podlahu. Ostatní spolužáci se zbavovali hrůzné substance v ústech jen s nepatrným zpožděním, ale také velmi rychle.
„Cos‘ nám to podstrčil za hnus?!“ obořil se na Vejsadu Král a vrhl se na něj dlouhým skokem. Dosud se nezbavil nepříjemné pachuti na jazyku a prahl po pomstě. Mrkvanda s Rypáčkem se k němu okamžitě přidali. Nejprve Vejsadu zahnali dozadu za lavice, ale nepodařilo se jim ho lapit. Vejsada svým pronásledovatelům převrátil do cesty s velkým rachotem tři židle a unikl znovu do volného prostoru před tabulí. Ve druhém kole se do honičky ve třídě zapojili i další kluci a holky. Štvanec neměl šanci vyhrát. Před učitelským stolkem ho uchopilo naráz příliš mnoho rukou, kterým se v žádném případě nemohl vysmeknout. Protivníci ho strhli k zemi. V okamžiku ležel bezmocně na zádech a jen s hrůzou v očích sledoval nepřátelské počínání svých spolužáků. „Tou žvejkačkou jsi nás chtěl zabít, nebo to byl jen blbej vtip?!“ zahájil výslech pachatele domnělého žertu Král. Pozvedl pravou nohu, aby provinilci pomstychtivě šlápl na břicho.
„Nevím, co se stalo! Byly to úplně normální žvejky, který jsem vydělal při sázkách!“ vykřikoval na svoji obhajobu Vejsada.
„Kecáš!“ obořil se na něj Král. Přišlápl Vejsadův hrudník teniskou a napřáhl ruku, aby podrobil spolužáka právu útrpnému a přiměl ho tak k pravdomluvnosti.
„Co žvejkáš?“ hlasitě vykřikla Veronika na Vejsadu a zároveň odstrčila Královu ruku.
Odplatychtiví Vejsadovi spolužáci zbystřili. Dopadený hříšník vleže na podlaze bezděčně pohyboval čelistmi, přestože všichni ostatní žvýkačku pro její odpornou chuť a lepkavost vyplivli.
Vejsada svraštil čelo a jazykem postrčil svou žvýkací gumu mezi rty. Vzal ji do prstů. Vypadala naprosto obyčejně. Byla hladká, nebobtnala, nelepila se ani neslizovatěla.
Zmatený Král narovnal ohnutá záda a uvolnil tlak své boty na Vejsadova žebra. Zamyslel se. Žvýkačku mu dal před pár okamžiky on sám z jednoho balíčku, kterého se předtím na podlaze zmocnil, uvědomil si. „Záhada…,“ sykl nejistě.
Třída bezradně zmlkla.
„Vejsada nepil Plus Minus!“ hlesl Max a vyplašeně pohlédl na holky Hvězdotvorky.
Tereza vystrašeně zakňourala a vzápětí vyprskla do kapesníku sliny se zbytky lepivé žvýkačky. Max nepochybně odhalil správné souvislosti, jako vždycky, uvědomila si.
„V neděli jsme vypili víc než dva litry Plus Minusu a nikomu se nic nestalo!“ prohlásila nahlas Veronika a zmateně pohlédla na Maxmiliána.
Odpovědi od badatele se nedočkala, protože zrovna zazvonilo na hodinu. Dveře učebny se otevřely a do třídy rázně vstoupila učitelka Gottfrýdová.
„Všichni na svá místa!“ zakřičela přísně ještě od dveří. Houf dětí před tabulí ji okamžitě rozzlobil jako každé jiné porušení školního řádu.
Kluci i holky se spěšně rozprchli do lavic, jen Vejsada zůstal ležet na zemi. Několikrát sebou škubl, ale na nohy se mu nepodařilo vyskočit.
„Proč se válíš na zemi, darebáku jeden?!“ napomenula zmateného Vejsadu Gottfrýdová. „Okamžitě vstaň a běž si sednout!“ vybídla ho rázně.
„Já … nemůžu … vstát,“ zaskuhral Vejsada a nešťastně hleděl z podlahy k učitelce. Sám nechápal, co se mu vlastně přihodilo.
„Pomozte mu!“ přikázala nedůtklivě Gottfrýdová a ukázala prstem na Rypáčka s Mrkvandou v první lavici, aby ho postavili na nohy.
Oba bez meškání uchopili spolužákovy ruce trčící vzhůru, ale nepodařilo se jim, ani velkou silou, kterou zjevně vyvinuli, Vejsadu od podlahy odtrhnout.
„Asi se… přilepil,“ zablekotal Rypáček a zmateně pohlédl na učitelku dosud stojící poblíž dveří. Přestal Vejsadu tahat za paži, protože měl obavu, že mu spíš ublíží, než pomůže.
„Jak jste se opovážili něco takového udělat?“ zahájila okamžitě Gottfrýdová vyšetřování. „S tak hrubým porušením základních pravidel slušného chování jsem se snad ještě nesetkala!“ Zpražila zaražené žáky přísným pohledem, jaký lze snad jinak spatřit jen na tváři žalobkyně nejvyššího státního zastupitelství.
„Kdo ho přilepil k podlaze!?“ zaječela z plných plic.
„On se do těch žvejkaček nalepil sám,“ předestřel Rypáček učitelce neúplný sled událostí, aby ze sebe setřásl možné obvinění ještě dříve, než vytane Gottfrýdové na mysli.
„Jakých žvýkaček?!“ zeptala se učitelka a našpicovala uši. Přežvykování v budově školy bylo nařízením ředitele přísně zapovězeno.
„Těhle hnusnejch, co jsme tady vyplivli,“ odpověděl Mrkvanda a ukazoval na pár šedavých pleskanců na podlaze před tabulí.
„Proč jste hromadně ve školní třídě plivali na zem žvýkací gumu?“ zhrozila se Gottfrýdová a otřásla se odporem.
„Protože byla neuvěřitelně nechutná…,“ hlesla Tereza a veškerou silou svých obličejových svalů zkřivila tvář, aby názorně předvedla, jak příšerně žvýkačka chutnala.
„Museli jsme ji vyplivnout! Něco tak úděsnýho jste sama nikdy v puse neměla,“ přidala se k Tereze Veronika. „Nemohli jsme to vydržet!“
„A já s vámi, absolutně nejstrašnější třídou na celé škole, vydržet mám?“ obořila se na Veroniku paní učitelka Gottfrýdová. „Hluboce se mýlíte! Okamžitě oznámím vaše svrchovaně nepřístojné chování panu řediteli, ať si vás příkladně potrestá sám.“ Gottfrýdová se otočila na patě a vyběhla ze třídy. Ani dveře za sebou nezavřela. „V mých hodinách se lepit na zem nebudete…,“ doneslo se do třídy z chodby její hudrování.
„Musíme ho vysvobodit dřív, než se ta můra vrátí!“ vykřikl Král jakmile Gottfrýdová zmizela na chodbě. Skokem se vrhl k Vejsadovi. Pohledem vybízel své spolužáky k následování.
„Nedotýkej se ho!“ varoval Max Krále a rovněž vyběhl ze svého místa před tabuli, aby mu zabránil v jeho nepředloženém činu. „Když teď Vejsadu odtrhneme, bude si ředitel myslet, že jsme na Gottfrýdovou nachystali jen hloupý žert a roznese nás na kopytech!“
„Ať si myslí, co chce. Bez důkazů nás nepotrestaj!“ odmítl Král Maxův plán.
„Jakých důkazů?“ zeptal se Max.
„Tady toho na podlaze!“ vykřikl Král a ukázal na Vejsadu.
Mrkvanda a Rypáček vyběhli Královi na pomoc. Drapli znovu Vejsadu za ruce. Král se shýbl, aby ho uchopil za opasek džín.
„Hej hop…,“ vykřikl Král povel.
Max na nic nečekal. Strčil do Krále, ale příliš ohleduplně a tudíž slabě, neboť ten jen mírně zavrávoral.
„No tohle!“ ohradil se zlostně proti Maxmiliánově zákroku Král a pustil Vejsadu. Během zlomku sekundy žďuchanec útočníkovi vrátil.
Max upadl na zadek. Chtěl vyskočit, ale zůstal sedět na podlaze. Jeho kalhoty cosi pevně drželo. Maxmilián pochopil, že se také přilepil. Zmohl se jen na zoufalý pohled směrem k holkám. Na záchranu ale nebyl čas, Gottfrýdová se právě vracela.
„Už se zase perou!“ dolétlo zvolání učitelky otevřenými dveřmi do učebny. Na chodbě zdálky zachytila zkušeným sluchem hluk žákovské potyčky.
Král bleskurychle zanechal úsilí vysvobodit Vejsadu. On i jeho dva pomocníci utekli od tabule. Sotva dosedli na svá místa, vkročil do třídy ředitel školy následován jen s malým odstupem učitelkou Gottfrýdovou.
„Pozor!“ zakřičel na ředitele Maxmilián, jakmile ho spatřil ve dveřích. „Ty žvejkačky strašlivě lepí!“
Ředitel se v okamžiku obezřetně zastavil, učitelka Gottfrýdová však nikoliv. „Vidíte?“ vypískla na ředitele a zhnuseně ukázala na Maxe. „Chvilku jsem je nechala bez dozoru a už přilepili dalšího!“
„Dál ani krok!“ vykřikl znovu Maxmilián varovně a mával na rozezlenou učitelku rukou, aby se konečně zastavila.
Ta však nedbala jeho výstrahy a jako v mrákotách kráčela ke svému stolku, aby přestupek hříšníků bez meškání zapsala do třídní knihy. Náhle však zavrávorala, div neupadla. Její korkový pantofel zůstal pevně trčet na místě jako přibitý.
„Kdybyste Maxe poslechla, tak byste se nepřilepila,“ pravil ředitel, který dosud stál mezi dveřmi.
Gottfrýdová se vzdorovitě podívala na ředitele školy. „Já mám poslouchat toho darebáka?“ vyjekla hořce. Bez otálení vyzula levou nohu, podivuhodně hbitě se předklonila, oběma rukama uchopila přilepenou botu a jediným silným škubnutím ji rozervala na dva kusy. Část podrážky navíc zůstala přichycená k podlaze. „Měla jste…,“ hlesl ředitel, „…zdá se, že tu cosi opravdu úžasně lepí!“ Ředitel školy se rozhlédl. Pomalu došel až ke zkoprnělé kolegyni, mlčky jí z levé ruky s omluvným pohledem odebral již nepoužitelný zbytek obuvi a vyhlédl si nejbližší plivanec na podlaze. Poklekl k němu a opatrně do lesklého slizu podpatek zatlačil. Přilepil se okamžitě. Ředitel za něj vší silou zatáhl, aby vyzkoušel pevnost spoje. Držel dokonale. Pohlédl na Vejsadu s Maxem. „Obávám se, že vás tak snadno neodlepíme,“ pronesl ustaraně.
„Přeci tihle dva na podlaze nemohou narušovat výuku až do konce hodiny …,“ vyděsila se učitelka a pohlédla nedůvěřivě na ředitele.
„Jestli něco nevymyslíme, tak tu budou trčet do konce školního roku a nejspíš i přes prázdniny,“ pravil zamyšleně ředitel.
„No tohle? Kdo jim bude nosit jídlo?“ zanaříkala Gottfrýdová. „Za něco takového si oba zaslouží přinejmenším přísnou důtku!“
„Tak se mi zdá, že je neodlepí ani trojka z chování,“ mávl rukou ředitel a zadumaně se díval střídavě na Maxe, na Vejsadu a vlastnoručně přilepený podpatek. „A pomůže jim vůbec něco?“ vykvikla plačtivě Tereza.
Rozhostilo se ticho.
„Komu se slepily zuby k sobě?“ promluvil náhle Max a otočil hlavu ke spolužákům v lavicích.
„Vy jste si lepili i chrup?“ zhrozila se učitelka a spráskla zdrceně ruce.
„Než se žvýkačky proměnily v lepidlo, tak jsme je měli v puse,“ připomněl Gottfrýdové Max.
Učitelka pokrčila odevzdaně rameny. Tok Maxmiliánových myšlenek nepochopila.
Na Maxovu výzvu se nikdo se nepřihlásil. „Tohle lepidlo nejspíš rozpouští sliny a možná Plus Minus,“ pravil Max zamyšleně a s určitou nadějí v očích vzhlédl k panu řediteli. Rychlé odpovědi se však nedočkal.
Jako první se k činu odhodlal Daniel. Beze slova vstal, došel k nejbližšímu žvýkačkovému pleskanci na podlaze a plivl na něj. Strefil se přesně, přestože mu vyschlo v ústech a příliš mnoho trávicí šťávy se mu nepodařilo vytvořit.
„Ty čuně!“ ulevila si Gottfrýdová a odvrátila od Daniela oči.
„Nechte ho!“ postavil se na Danielovu stranu ředitel smírně. „Vždyť jen zkoumá, jestli se ta lepivá žvýkačka opravdu rozpouští slinami, nebo ne!“
Učitelka zmlkla. Znechuceně si změřila pana ředitele, který v jejích očích svým nepředstíraným zájmem o žvýkačku vyplivnutou na podlahu klesl na úroveň darebáků z osmé bé. Měla všeho právě dost. Odpajdala v jedné botě ke své židli a těžce na ni dosedla.
Daniel opatrně papírem svinutým do trubičky šmrdlal sliny po žvýkačce sem a tam a spolu s ředitelem soustředěně sledoval, zda se bude něco dít. Nestalo se nic.
„Sliny asi nebudou to pravé,“ řekl ředitel.
„Tak zkuste Plus Minus!“ navrhl Max a netrpělivě mával rukou na Terezu, aby rychle přinesla láhev se zbytkem elixíru.
Ještě než Tereza Plus Minus donesla, začal se Max soukat z kalhot. Po chvilce úsilí se mu to podařilo a nechal je přilepené k podlaze. Jen v trenýrkách před tabulí vzbudil u spolužáků bujaré veselí. Nic si z posměšků nedělal, vykročil Tereze vstříc a natáhl ruku po láhvi. Ředitel byl však rychlejší.
„Co to je er há jé Plus Minus?“ zeptal se zvědavě, jakmile si přečetl nápis na etiketě.
„Povzbuzující nápoj…,“ hlesla Tereza.
„A vy jste ho před hodinou všichni pili?“ vyptával se ředitel a zkoumavě pohlédl Tereze do očí.
„Ano,“ přiznala se Tereza. „Měli jsme psát písemku z matiky a potřebovali jsme povzbuzení. Na Maxe mělo předevčírem na fotbale Plus Minus vynikající účinky.“
„O tom jsem už něco slyšel,“ ušklíbl se ředitel a pohlédl na fotbalistu, který byl právě v neděli vyloučen ze zápasu. „Z čeho jste to uvařili?“ zeptal se Terezy.
Dívka neodpověděla.
Ředitel se opět podíval na nálepku „Aha,“ povzdechl si, „zavařili jste tam rozeklanec hadí jazyk,“ přečetl si ředitel složení lektvaru. Léčivou bylinu rostoucí místy na horských pasekách okolo Vysokého Údolí znal také.
Tereza mlčky přikývla.
„Uvidíme jak zapůsobí na lepidlo,“ řekl ředitel a sám nalil pár kapek na žvýkačku na podlaze. Plus Minus ji pozvolna rozpustilo.
„Uf!“ vydechl ředitel a pohlédl na Maxe. „Myslím, že teď už nebude problém tvoje kalhoty a Vejsadu odlepit, ale prosím vás, už žádné pokusy s hadím jazykem. Zdá se, že by se vám to nemuselo vyplatit!“
Vysvobození Maxových džín a Vejsady bylo pak jen dílem několika okamžiků. Naštěstí zbylo dost elixíru i na odstranění všech žvýkaček z podlahy učebny. Jedinou škodu utrpěla učitelka Gottfrýdová. Bosá na jednu nohu kulhala až do konce nejšílenější hodiny matematiky, jakou kdy zažila. K dovršení všeho totiž Rypáček napsal zkrácený test na plný počet bodů.