Jdi na obsah Jdi na menu
 

3. ÚVOD

Karaimové vyznávají psaný Zákon Mojžíšův bez jakýchkoliv na ústní tradici založených talmudistických komentářů a rabínských ustanovení; neinformovaní lidé, kteří nechápou podstatu karaimské víry považují náboženství karaimů za velmi podobné, nebo dokonce stejné jako náboženství v Rusku mnohem známější náboženské skupiny - židů rabanitů.

Přes určitou podobnost v náboženství, se karaimové od židů rabanitů liší turkickým, nebo přesněji tatarským jazykem, kterým mezi sebou hovoří, tento jazyk jsou Rusové zvyklí slyšet pouze z úst neruského obyvatelstva muslimského vyznání.

Neobvyklá kombinace biblického náboženství a turkické řeči nepřekvapila pouze prosté smrtelníky a úředníky, ale zaujala i vědce, kteří začali pátrat po původu této zvláštnosti. 

V roce 1839 položil Novorosijský generální gubernátor kníže Voroncov prostřednictvím Tavridského gubernátora Muromceva Tavrdiské a Oděské karaimské duchovní radě následujících šest otázek:

 
1) Jakého původu karaimové jsou a odkud přišli?
 
2) Kdy přišli a z jakého důvodu?
 
3) Čím se zabývají a jak se chovají?
 
4) Byli a jsou li mezi karaimy lidé, kteří se liší od ostatních svým vládnoucím nebo společenským postavením?
 
5) Dochovala li se u karaimů nějaká historická díla a důvěryhodné legendy, které by mohly spolehlivě prokázat starobylost karaimské víry?
 
6) Z jakého důvodu a kdy došlo k oddělení karaimů od rabanitů, a čím se liší karaimská víra od víry rabanitů?
 
Na některé z těchto otázek nebylo jednoduché odpovědět okamžitě.
Znají snad všechny národy svůj původ a znají snad přesně prvopočátky svých dějin, včetně původní oblasti osídlení a počátků formování náboženství?
 
Pro ruské poddané karaimy jsou tyto otázky mnohem náročnější než pro jakýkoli jiný národ.
 
Z výše uvedených otázek, které vysocí státní úředníci položili karaimům vyplývá jedna skutečnost, a to že státní úředníci uznali rozdíl mezi karaimy a židy-talmudisty a že měli snahu pochopit podstatu tohoto rozdílu.
 
Při zkoumání dějin a života ruských karaimů je potřeba oddělit dvě otázky, a to otázku karaimského náboženství a otázku etnografickou.
 
V případě první otázky je obecně známo, že ruští karaimové nejsou jedinými následovníky karaimského náboženství; karaimské náboženství má své vyznavače i v mnoha jiných zemích - v Turecku, v Rakousko-Uhersku; má mnoho vyznavačů v Konstantinopoli a v Egyptě; v Jeruzalémě se nachází karaimský modlitební dům.
 
Počátky karaimské víry je potřeba podle vědeckých výzkumů hledat v dávné minulosti; je pravděpodobné, že vzniklo dlouho před vznikem křesťanství.
 

Karaimské náboženství se liší od náboženství židů talmudistů zejména v tom, že karaimové uznávají pouze psaný Zákon Mojžíšův, neuznávají žádné tradice a apokryfní komentáře, které jsou součástí souhrnu náboženských a světských pravidel židů talmudistů; tento souhrn pravidel vyvolává vůči židům talmudistům nepřátelství všech politických a občanských skupin vyznávajících jiná náboženství.

Babylonské vyhnanství a náboženské rozpory přirozeným způsobem oddělili karaimské vyznavače pravé víry od židovské většiny žijící v té době v Jeruzalémě, dávno před tím, než se odehrál v Evangeliích propsaný příběh, který způsobil vznik křesťanství.

Pokud v té době nějací karaimové žili ve Svatém Městě, tvořili nepatrnou menšinu, která nemohla žádným způsobem ovlivnit úděl Ježíše a jeho následovníků.

Bez ohledu na to, jak omezené byly zdroje pro historický výzkum vzniku karaimského náboženství, a bez ohledu na to, jak vratké se mohou zdát argumenty vědců, kteří považují naše náboženství za velmi staré, musíme uznat, že karaimské náboženství vyznává čistý Zákon Mojžíšův, bez pozdějších úprav, které k němu přidali jeho komentátoři; Mojžíšův Zákon jehož Božský původ nepopírá ani křesťanská církev.

 

Náboženství karaimů rozšířené do všech v té době známých částí světa, mohlo mít podobně jako jakékoli jiné náboženství své proselyty i mezi národy nežidovského původu.

Tím se dostáváme k otázkám etnického původu karaimů žijících v Rusku - k otázkám kdo karaimové jsou a jaký je jejich původ.

Na poslední otázku je velmi těžké spolehlivě odpovědět.

Sami karaimští badatelé studující dějiny své komunity, zastávají na základě zjištěných historických a archeologických dat názor, že naši předkové byli odvlečeni z Palestiny do zajetí asyrským králem Salmanassarem a byli přesídleni do různých oblastí Asýrie a Médie, postupně migrovali přes Persii a Kavkaz, až se nakonec dostali ke břehům Černého moře a usadili se na Tavridském (Krymském) poloostrově, kde v té době žili pozůstatky různých národů, které se v minulosti migrovali touto oblastí - například Gótů, Kumánů, Alanů apod.

 
Jiná část vědců zastává názor, že karaimové emigrovali na Krym ze Španělska, pro tuto teorii ale nemají dostatek přesvědčivých důkazů.
Ať již se karaimové dostali na Krym jakoukoliv cestou, zůstává nezodpovězena otázka proč karaimové hovoří turkickým jazykem?
Jak je obecně známo, na Krymu od pradávna žily turkické národy, například Polovci a Tataři, je proto přirozené, že karaimové přijali jazyk obyvatel a vládců oblasti ve které žili, podobně jako karaimové z jiných zemí adoptovali jako svůj jazyk arabštinu, řečtinu a turečtinu.
Tato skutečnost svědčí o vysoké adaptabilitě karaimů, o jejich snášenlivosti a ochotě přizpůsobit se podmínkách vzniklým nezávisle na jejich dějinách.
Výše popsané skutečnosti ale ještě nemohou sloužit jako nezvratný důkaz toho, že ruští poddaní karaimové přijali jazyk od Tatarů v době, kdy vládli Krymskému poloostrovu.

Přijetí jazyka od Tatarů totiž zpochybňují jména turkického původu na karaimských náhrobcích z doby před-tatarské; a také skutečnost, že turkický jazyk, kterým karaimové hovoří, obsahuje mnoho turkických archaizmů, které se v jazyce Tatarů neobjevují a také skutečnost, že karaimové žijící na území, které bylo pod nadvládou litevských knížat, také užívali a užívají tatarský jazyk.

Musíme se tedy zeptat: kde se u karaimů vzala turkická jména v době před příchodem Tatarů na Krym?
 
Proč se v jejich jazyce zachovaly archaické před-tatarské výrazy a proč se jejich jazyk nevyvíjel shodně s jazykem jejich vládců, v případě že od nich jazyk přijali?
Jak se litevští karaimové dostali k turkickému jazyku, který užívají do dnešní doby, když nikdy nežili pod nadvládou Tatarů, od kterých by jazyk mohli přejmout?
 
Na tyto otázky je možné odpovědět i jiným způsobem.
 
Nesmíme zapomínat, že Krymský poloostrov byl dlouho před příchodem Tatarů a Polovců (Kypčaků) centrem silné a mocné Chazarské říše, která se rozprostírala až k horám Kavkazu, k břehům Volhy a Kaspického moře.
Je obecně známou skutečností, že obyvatelé Chazarské říše vyznávali Zákon Mojžíšův.
Pokud jde o jazyk, i přes absenci písemných památek, existují některé indicie, které poukazují na turkický původ jazyka Chazarů.
Tuto shodu náboženství, oblasti osídlení a jazyka karaimů a Chazarů nelze považovat za pouhou shodu náhod.
Také lze jen těžce věřit tomu, že by z povrchu země zmizel celý národ, který před 1000 lety hrál významnou politickou roli.
Proto nelze vyloučit, že dnešní ruští karaimové byli ovlivněni právě Chazary.
Chazaři mohli od karaimů přijmout víru, a naopak karaimové mohli od Chazarů přejmout jejich turkickou řeč; díky tomu mohlo dojít k náboženskému a jazykovému sjednocení karaimů a Chazarů; Chazarští proselyté značně převýšili karaimy svým množstvím i politickou mocí.
 
V každém případě přestože karaimové žili v cizím prostředí, díky svému náboženství nikdy nezapomínali na svou pravlast - Palestinu; a protože náboženství často ovlivňuje název národa, nelze se divit, že karaimové sami sebe označují jako Bene Jisrael; národy mezi kterými karaimové žili, užívali pro karaimy označení Židé; tedy v jazyce Tatarů a Turků Jahudiler, v polštině Żydzia v litevštině Žydai.

Je obecně známým pravidlem lidské řeči, která je těsně svázána s našimi myšlenkovými pochody, že některá podobná slova vyvolávají v naší mysli představu stejné věci, a naopak podoba v několika málo rysech u dvou různých věcí vede k označení jedním stejným slovem.

Tento vzájemný vztah mysli a řeči silně působí na lidské myšlení, a je zdrojem mnoha mylných představ a předsudků, které se nedaří vyvrátit ani těmi nejracionálnějšími důkazy.

Pouze tímto způsobem lze vysvětlit, proč jsou karaimové stejně jako rabanité v Litvě a v Polsku označováni shodně jako Židé; podobným způsobem označovali Rusové v dávné minulosti (a prostý lid tak činí do dnešních dní) všechny Evropany bez rozdílu jako Němce.

Toto běžně užívané obecné označení, se bohužel neomezuje pouze na hovorovou řeč, ale postupně se dostalo i do úřední terminologie; je obsaženo v některých litevských listinách sepsaných archaickým ruským jazykem, zaručujících (pouze) karaimům ta či ona práva a privilegia; bez znalosti historických souvislostí by tato karaimská práva mohla být chybně vztahována i na rabanity, a to díky chybnému užití výrazů Žid, Židé, židovský,… bez jakéhokoli přívlastku jak pro rabanity, tak i pro karaimy. 

K upřesnění výše zmíněných pojmů Žid, Židé, židovský,…. slouží v litevsko-polských listinách, které se týkají karaimů, pouze zmínka o Trokách, městečku ve Vilenské gubernii, které je hlavním karaimským centrem v Litvě, proto se začal používat přídomek Trocký - Trocští Židé, trocští měšťané, trocký židovský rychtář; v latinské verzi listin: judaei Trocenses, cives Trocenses a v polské verzi Żydzi Troccy, atd.

V listinách, které neobsahují tento přídomek, může dojít k pochybnostem, zda se listina týká pouze karaimů, nebo i rabanitů.

Z tohoto důvodu není ve Sborníku publikována nejstarší z listin, listina litevského velkoknížete Vytautase, vydaná roku 1388; někteří historikové zpochybňují, že byla tato listina udělena pouze karaimské komunitě Litevského Velkoknížectví, podle nich byla listina vystavena jak rabanitům žijícím ve Velkoknížectví, tak i karaimům.

 
Ze stejného důvodu nebyly ve Sborníku publikovány i další listiny, v nichž se opakují výrazy Žid, Židé, židovský,…bez přívlastku či přídomku, neboť by se mohly stát trnem v oku prostému ruskému čtenáři, který by zcela jistě tyto jeho uchu nelibé výrazy nechápal v historickém kontextu, i když v těchto historických listinách nemají pejorativní podtext, jaký mají v ruském jazyce.
Tyto listiny někdy obsahují velmi důležité výsady a privilegia udělená karaimské komunitě Litevského Velkoknížectví.
Jedním z těchto dokumentů je listina krále Kazimíra Jagellonského z 3.4.1485, která potvrzuje starobylé rozhodnutí o zrovnoprávnění karaimů při platbě peněžní daně s ostatními obyvateli města Troki - Lachy, Rusy a Tatary 1.
 
1
Původní listina byla uložena ve Vilniuském ústředním archívu.
Zkrácená verze bez vyznačení data publikována v knize Sbírka starých listin a zákonů měst Vilnius, Kovno a dalších.
Vilnius 1843 část 3 číslo 66.
 

Také dopis trockého vévody Mikolaje Mikolajeviče Radivila adresovaný trockému místodržícímu Fedorovi Čaplinovi z 25-tého listopadu roku 1508 pojednávající o možnosti  jmenování Avrama Zubce do úřadu karaimského rychtáře, v případě, že s tím karaimové budou souhlasit 2, dokazuje, že litevská vláda uznávala trockou karaimskou komunity jako samostatnou, samosprávnou a (na rabanitech) nezávislou.     

Samosprávu a nezávislost karaimské komunity ještě více zdůrazňuje nařízení krále a velkoknížete Zikmunda Augusta adresované vévodovi Štefanovi Andrejevičovi Zbaražskému z 26-ho června roku 1570 ve kterém se přikazuje:

1) aby vévoda ani místodržící nezasahovali do pravomocí karaimského rychtáře

2) aby ve sporech mezi karaimy a křesťany rozhodoval přímo vévoda; žaloba nebo stížnost musí být potvrzena svědectvím dvou karaimů a jednoho křesťana, pokud je žalujícím křesťan, nebo svědectvím dvou křesťanů a jednoho karaima v případě, že je žalujícím karaim.

 

2 rukopisy z Carské veřejné knihovny 
 

3) aby vévoda nezasahoval v případě, že karaimové budou považovat za nutné někoho vyloučit ze svého středu pro porušení jejich zákonů a exkomunikovat jej 3

 

3 úřední kniha Trockého městského soudu číslo 5962 z let 1669-1671, listina 2441

 

Posledně uvedené právo je zvláště důležité, neboť poukazuje na značnou důvěru velkoknížecí vlády vůči karaimské komunitě.

Existuje ještě mnoho dalších dokumentů, které nebudou z výše uvedeného důvodu ve Sborníku publikovány.

Polsko-litevská vláda od nepaměti rozlišovala mezi karaimy a rabanity, přesto, že obě skupiny v oficiálních dokumentech označovala termínem Židé, to je patrné z jiných historických listin, ve kterých se již objevuje označení karaimové - trocští židé karaimové 1, nebo pouze karaimové 2, nebo  také Judæi Trocenses rithus Karaimici, nebo Judæi Karaimenses 3.

 

1 viz listiny Litevsko-polské číslo IV

2 viz listiny Litevsko-polské číslo VI

3 viz listiny Litevsko-polské číslo V 

 

Upřesnění úřední terminologie ve výše zmíněných případech vyžadovalo téma, které listiny obsahující termín karaimové řešily.

Tématem těchto listin byl zákaz pobytu rabanitů ve městě Troky a zákaz nákupu domů ve městě Troky, listiny dále rabanitům zakazovaly obchod ve městě Troky a obecně užívání všech práv a výsad udělených od nepaměti karaimům.

Na rozdíl od karaimů jsou rabanité v listinách označováni jako Żydzi Rabinowie, Judæi Rabini; toto označení je jasným důkazem to, že Polsko-litevská vláda rozlišovala mezi komunitou rabanitskou a komunitou karaimskou.

S rozlišováním mezi karaimy a rabanity se setkáváme i v právních předpisech Ruské říše, jednalo se o právní kontinuitu, neboť polské právo se stalo po připojení Polska k Rusku součástí práva ruského; právní předpisy rozlišující karaimy a rabanity tedy nelze považovat za vynález ruské administrativy.

Polsko-litevské listiny posloužily litevským karaimům, poté co se stali ruskými poddanými, jako podklady pro definování jejich právního postavení v jejich nové vlasti.
Krymsko-tatarské jarlyky, které jsou součástí druhé části tohoto Sborníku, nás informují o minulosti karaimů žijících na Krymu v době před připojením Krymu k Ruské říši.
 
Z těchto jarlyků je zřejmé, že chánská vláda uznávala komunitu Čufut Kale Jahudi jako samostatnou správní jednotku, která měla řadu výhod, výsad a privilegií, a která měla zaručenu vlastní samosprávu.
 
Nejstarší z jarlyků publikovaných v našem Sborníku je sice ze 17-tého stoletím, odvolává se ale na předchůdce chána Selamet I. Geraje, který tento jarlyk vystavil, aby tak karaimům Čufut Kale potvrdil jejich práva a privilegia, která jim udělili chánovi předkové.
 
Listina obsahuje rozkaz chánským úřadům v Čufut Kale, bekům a chánským poddaným aby nerušili pokojný život karaimů a aby respektovali karaimské zvyky.
 
Většina jarlyků se týká ochrany práva karaimské komunity Čufut Kale vlastnit půdu, a brání tak snahám ne-karaimských sousedů tato práva omezit.
 
To dokazuje, že krymští karaimové nebyli tatarsko-chánskou vládou pouze trpěni, ale byli pod jejich přímou ochranou, tím byli karaimové chráněni před útlakem tatarských beků; bekové, jak je známo, se k neprivilegovaným obyvatelům krymského chanátu nechovali zrovna nejlépe.
 
Jarlyk označený ve Sborníku pod číslem IX dokazuje, že krymským karaimům byla svěřena správa různých komerčních operací, včetně ražby a emise mincí.
Tataři označovali karaimy termínem Jahudi = Židé, k tomuto označení ale přidávali přívlastek Čufut (od jména města Čufut Kale); nebylo jim ale neznámé ani označení karaim, i když trochu změněné formě karavin, s tímto označením se můžeme setkat ve starých tatarských dokumentech, které informují o tatarském ovládnutí města Čufut Kale, které bylo od pradávna osídleno karaimy 1.
 
1 například Sedm planet, vydáno Kazembekem v Kazani roku 1832, str. 77; rukopis Stručná historie krymského chanátu, list 28
 
Proto jsou karaimové ve Sborníku publikovaných tatarských jarlykách označováni i názvem Jahudi.
 
Je potřeba poznamenat, že na Krymu žije také velmi malé množství rabanitů, takzvaných Krymčaků, kteří nikdy nebyli součástí karaimské komunity a se kterými tatarské chánské úřady nikdy nejednali na stejné úrovni, jako s obyvateli Čufut Kale.
 
Pokud jde o ruské právní předpisy týkající se karaimské komunity je jich spíše málo, než více.
 
Počet ruských zákonů týkajících se práv, majetku a záležitostí karaimů vydaných za dobu téměř sta let je nesrovnatelně menší ve srovnání s obrovským množstvím předpisů a zákonů týkajících se jiných neruských etnických a náboženských skupin žijících v Rusku, například rabanitů.
 
Znamená to snad, že jsou karaimové skupinou na nízké kulturní úrovni, skupinou tak nevýznamnou, že nepotřebuje zvláštní právní normy?
Znamená to snad, že ruští zákonodárci karaimy ignorovali?
 
Ne! Ani jedno, ani druhé.
 
Znamená to pouze to, že ruská carská vláda považovala karaimy, od doby kdy se stali ruskými poddanými, za plnoprávné občany Ruské říše, jimž běžné zákony zajišťovaly dostatečnou ochranu, a proto nepotřebovali žádné zvláštní právní předpisy týkající se pouze karaimské komunity.
 

Proto, pokud se už ve Sbírce zákonů objevily zvláštní předpisy týkající se karaimů, řešily většinou jen omezení jejich každodenního života, které nešlo řešit pomocí obecně užívaných norem.

To je důvod proč tato uzákonění ve většině případů rušila různá omezení určená rabanitům, která vůči karaimům z neznalosti uplatňovali carští úřady a úředníci, a která karaimům značně znepříjemňovala život.

Jedinou výjimkou byla náboženská ustanovení, jejich přijetí vyžadovala specifika karaimského učení a náboženství.

Výše zmíněný pohled ruského zákonodárství na karaimy dostane smysl, poté co stručně popíšeme nejdůležitější rozhodnutí týkající se karaimů v jejich historickém kontextu.
 
Je logické, že právní status karaimské komunity byl nejdříve definován na Krymském poloostrově, kde jsou karaimové nejpočetnější.
Karaimové žádali zrušení povinnosti platit dvojí daň, které podléhali všichni Židé v Rusku; změna statusu karaimské komunity byla reakcí na tuto žádost.
 
Pozitivním důsledkem jejich žádosti, kterou tehdejší Jekatěrinoslavský, Vozněcký a Tavridký generální gubernátor hrabě Zubov předal k projednání vládě, bylo vydání Nejvyššího nařízení, které rušilo povinnost karaimů platit dvojí daň uvalenou na všechny Židy, a udělilo karaimům stejná práva jaká měli ostatní obchodníci a měšťané žijící na Krymu, s výhledem na získání dalších výhod a úlev, které budou podmíněny tím, že se součástí karaimské komunity nebudou moci stát Židé známí jako rabanité, pro které platí všechna předchozí nařízení týkající se Židů.
 
Výše uvedená slova přicházející z výšin trůnu by měla být považována za základ, na kterém stojí všechna následující vládní nařízení a ustanovení týkající se karaimů.
Nejvyšší nařízení nezprostilo karaimy pouze břemene dvojího zdanění, ale zrovnoprávnilo karaimy s ostatními ruskými obchodníky a měšťany, a navíc přislíbilo udělení dalších výhod a úlev.
 
Vydání Nejvyššího vládního nařízení je bezpochyby potřeba spojovat s hrabětem Zubovem, který se zasadil o to, aby bylo nařízení rozšířeno o výhody, úlevy a o zrovnoprávnění karaimů včetně zrušení branné povinnosti, dále pak hrabě Zubov kladl důraz na to, aby karaimové nebyli spojováni s Židy, kteří jsou známi jako rabanité.
 
Výše uvedené Nejvyšší nařízení je zajímavé tím, že v něm vláda předpokládala, na základě informací od svých agentů, snahy rabanitů vydávat se za karaimy nebo se účelově stát součástí karaimské komunity, a získat tak výhody a úlevy.
 
Tento předpoklad se v následujících letech nejednou potvrdil, což potvrzují následující vládní uzákonění, ta jsou de facto jen obdobou a potvrzením výše uvedeného Nejvyššího nařízení iniciovaného hrabětem Zubovem.
 
Delší dobu po vydání Nejvyššího nařízení, které bylo prvním ruským právním dokumentem zabývajícím se občanskými právy karaimů, získali i bývalí polsko-litevští poddaní karaimové výluční právo pobytu ve městě Troky; zároveň byl zakázán pobyt ve městě Troky rabanitům, nařízení vycházelo z nařízení, která vydali polští králové.
Vláda uznáním historických práv karaimů vydaných polsko-litevskými vládci reagovala na žádost trocké karaimské komunity.
 
Hodnota tohoto dokumentu tkví v tom, že opět dokazuje, že ruská vláda rozlišovala mezi karaimy a rabanity, a proto potvrdila privilegia vydaná trockým karaimům polskými králi, a zároveň ukazuje na ochotu ruské vlády zrovnoprávnit karaimy s ostatními ruskými poddanými pro připojení Polska a Litvy k Ruské říši.
 
Obdobný význam mají i následující uzákonění publikovaná ve Sborníku pod čísly III, IV, V a VII.
Konkrétnější charakter má prováděcí vyhláška k Zákonu o Židech, která oznamuje, že se Zákon o Židech nevztahuje na karaimy; prováděcí vyhláška varuje úřady a úředníky před uplatňováním Zákona o Židech vůči karaimům; prováděcí vyhláška potvrdila některá práva obsažená v minulosti vydaných listinách.
 
Tato nařízení vydaná vládou zrovnoprávnila karaimy s ostatními ruskými poddanými; prováděcí vyhláška navíc definovala nezávislost karaimské komunity, která byla do té doby z právního hlediska chápána jakou součást židovské komunity.

Ze všech vydaných nařízení je zřejmé, že zákonodárci neměli v úmyslu v právním slova smyslu sloučit karaimskou komunitu s komunitou rabanitskou.

Ve Sborníku je pod číslem XIV publikováno nařízení o zrušení Židovských obcí, a také části Sbírky zákonů z roku 1857 týkající se daní pro židovské měšťany.