Zapomenuté přání
Napsala: Helena
Není vyhnutí. Pan domácí nám zase zvýšil nájem a platit patnáct tisíc měsíčně do cizí kapsy se mi opravdu nechce. Banka mi potvrdila, že na byt na hypotéku v Praze nemám příjmy, ještě navíc, když mám na krku tři vyživované osoby.
Pominu-li, že se v mé blízkosti nenachází žádný zámožný muž, který by se naší čtveřice chtěl ujmout, moc toho na výběr není. Před bydlením pod mostem nakonec vítězí varianta staršího domku za Prahou, kam se všichni vejdeme a který si postupně upravíme. Na úvahy jak, není příliš času, protože je potřeba jednat.
Brzy zjišťuji, že přiměřeně veliké domky v dobré dostupnosti od Prahy jsou nedostatkové zboží a že jdou na dračku. Součástí mého každodenního rituálu se stává zhlédnutí realitních serverů a následné telefonování a domlouvání prohlídek. Výsledky jsou bídné, protože pokud je domek slušný, obvykle ho zakoupí ten, kdo si domluvil první prohlídku a ostatní utřou nos. Jakmile domek nekoupí první zájemce, signalizuje to nějaký nedostatek, vadu na kráse nebo dokonce přímo problém. Když už navštívím třicátý pátý domek, který je tak vlhký, že páchne jako studna a čtyřicátý osmý domek, který je u frekventované silnice, že bych se bála z vrat vyjet autem, pomalu se do srdce začíná vkrádat strach, jestli ten náš domeček vůbec existuje.
Jenže protože jsem si od vesmíru vykoledovala zrovna tuhle zkušenost, prostě pokračuji dál. Až jednou jsem první volající, opět se v pracovní době vykrádám z práce a ujíždím pár kilometrů za Prahu, nevím, zda si mám dělat nějaké naděje, domek je podezřele levný, bude to asi pěkná pastouška. Odbočujeme z hlavní silnice a jedeme mezi poli a zahradami, cesta vypadá navzdory vrcholícímu podzimu velmi romanticky. V duchu počítám o kolik kilometrů jsme se vzdálili od autobusové zastávky a dochází mi, že zřejmě to je příčinou nízké ceny. Je to tady buď pro milovníky turistiky nebo pro majitele auta. Zatímco mi myšlenky běží hlavou, sjíždíme do malebného údolí jako někde u Sázavy, stromy se předhánějí v barevnosti, mlha se zvedá a svět ozařuje sluníčko. Jsme na místě, pod tyčící se skálou stojí domek tak akorát pro čtyři osoby. V okolí je les a na zahradě odkvétají zbylé květiny, které odolaly tomu, že se o zahradu pěkných pár let nikdo nestaral. A přesto nebo právě proto, jsem zcela okouzlená. Po vstupu zjišťujeme, že po nějakých úpravách bude dokonce obyvatelný, i když se budu muset smířit s tím, že si koupím práci na dalších dvacet let.
Teď hned se musím rozhodnout, zda řeknu ano nebo ne. V případě ano, musím složit zálohu sto tisíc, které pochopitelně nemám. Jestliže mi následný úvěr nevyjde, záloha je nevratná. Výborně , ještě, že je tolik volného místa pod mostem. Odjíždím s tím, že tady bydlet prostě chci.
Láska k tomu místu, byla tak silná, že zařídila zálohu a později i schválení hypotéky. Je to jako splněný sen, protože vím, že samoživitelce s podprůměrným příjmem banky obvykle půjčují velmi nerady. Nastala zima a tak stěhování muselo ještě chvíli počkat. Vrátili jsme s jarem. Když jsem si konečně našla čas na procházku po okolí, sešla jsem údolím až dolů k tmavému pruhu řeky Vltavy a dívala se na druhý břeh, po kterém jezdí vlaky směrem na Děčín a Drážďany.
Najednou jsem viděla sama sebe, jako malou holku, která pravidelně takovým vlakem jezdívala, s nosem přitisknutým na sklo nebo ještě lépe s hlavou v otevřeném okně, když se s rodiči každý pátek přesouvala na chalupu. Dívala se na řeku a lesnatý břeh za ní, posetý malými chaloupkami, na plující kachny a poletující racky, na rybáře, jak hledí ze břehu do vody a na pomalu se sunoucí tlačné remorkéry převážející uhlí nebo písek a říkala si: „To je tak hezké místo, tady chci jednou bydlet.“ Když už se naučila číst, četla si nad jezem vždycky nápis: Klecany. Pak vyrostla, přestala jezdit vlakem a na své přání zapomněla.
Na vodě se začaly dělat vlny, jak projížděla loď . To mne vrátilo zpět do reality. Dívám se po proudu, je tam splav a nad ním nápis Klecany. Zapomenuté přání se stalo po letech skutečností.
Komentáře
Přehled komentářů
Opravdu krásný příběh. Já si podobný sen splnila před třemi lety a mám pocit, že jsem tady stále na dovolené, i když každý den dřu.
Krásný příběh
(Renata, 30. 6. 2016 17:58)