Zvrácené myšlenky

 Jsem Ryuuichi Zoneko, syn bosse japonské mafie. Právě se plížím základnou nepřátel, čínské mafie, abych dostal nějaké tajné dokumenty.

Mám světle hnědé vlasy a jantarové oči. Postavou bych se zařadil mezi nejmenší, protože jsem nejenom hodně hubený, ale i příliš malý. Mám jenom 165 centimetrů.

Normálně by mě ani nepustili na nějakou tajnou akci natož do nepřátelského sídla, ale oni neví, že jsem tady.

Celou dobu si mě dobírali, že bych nikoho nepřepral takže nemá cenu s nimi chodit, i když to byla lehká mise.

Seděl jsem na židli v kanceláři a hrabal se v hromadě papírů, které mi přistály na stůl. Po tom co mě nechtěli vzít ani na pivo, protože jsem ještě děcko jsem toho už měl dost. Mám už 19let a nenechám se od někoho urážet.

Takže teď se snažím dostat nepozorovaně do nějaké kanceláře odkud vezmu pár papírů a zdrhám. Déle bych tu nevydržel, nejen proto, že mám panickou hrůzu z tmy, ale i to, že jsem v nepřátelské zóně a rozhodně se nemíním s někým setkat.

Štěstí, že jsem tak malý, protože se můžu v klidu schovat do stínu v jakémkoliv rohu a neuvidí mě.

Mezitím co jsem si v duchu představoval jaké by to bylo kdyby mě mí podřízení uznávali, došel jsem k nějakým dveřím.

Pomalu je otevřu, abych neudělal žádný zvuk a vplížím se dovnitř. Rožnu baterku, abych viděl a prohlídnu si pokoj.

Je ve tvaru obdélníku kde nalevo je obrovský psací stůl zaplněný spoustou dokumentů, uprostřed fialový gauč s nízkým stolkem a napravo knihovna.

Podlaha je celá potažená světle modrým kobercem takže se nemusím bát, že bych dělal nějaký zvuk.

Vím, že bych měl vzít nějaký papír a okamžitě utéct, ale pohled na obrovskou knihovnu mi vyrazí dech. Vždycky jsem zbožňoval knihy a přátelé říkají, že je hodně těžké odtrhnout mě od knížky. Přijdu blíž a začnu zkoumat názvy jestli mi nějaká nepadne do oka.

Ve chvíli kdy se už pro jednu natahuji s názvem ‚Mýtická stvoření‘, bliknou světla a ucítím v zádech hlaveň pistole. A jsem v… lese na jahodách!

„Zvedni ruce a pomalu, bez toho aniž by ses otočil, couvej.“ Přikázal mi hlas.

Poslušně jsem začal ustupovat k němu.

Ušli jsme pár kroků když mě zastavila hlaveň pistole.

„Dej ruce nad hlavu, ale pořádně, tak, že zápěstí budeš mít u sebe.“ Poručil mi.

Zase jsem udělal co chtěl a přitiskl ruce nad hlavou.

„Dobře teď polož až po zápěstí ruce na lopatky. Bez toho aniž bys je odpojoval od sebe.“ Řekl a já položil ruce na záda. Skoro to nešlo, ale dal jsem to.

Pak chvíli v něčem chrastil, i když nevím v čem, bál jsem se otočit.

Třeba jich je víc.

Přestal něco hledat a natiskl se na mě zezadu. Ruce mi přitom pevně stáhl provazem, že jsem s nimi nemohl ani hnout.

Chtěl jsem křiknout bolestí, jak mi je stáhl, ale nedal mi možnost. Přisál se mi na rty a pustil mě až ve chvíli kdy jsem lapal po dechu.

Když se mi konečně ukázal, mohl jsem si ho pořádně prohlédnout.

Tmavě hnědé vlasy mu lehce vlály kolem hlavy a světle hnědé oči, v kterých mu běhali čertíci jak pominutí s krásným úsměvem mu dělali celek obličeje.

Na sobě měl jen kalhoty, proto jsem si všimnul jeho svalnatého těla, které měl pokryto malými rankami a na levém rameni se mu tkvělo tetování ve tvaru draka.

Ďábelsky se usmál a podkopl mi nohy. Narušením mé rovnováhy jsem spadl na pohovku, která byla přímo za mnou. Noční stolek už někdo stačil oddělat.

Nestačil jsem na ni ani dopadnout a už byl na mě natisknutý jako lepidlo.

„Jak se jmenuješ? Jsem Koru.“ Zavrněl mi do ucha a olízl ho.

„J-j-jsem R-ryuuichi.“ Vykoktal jsem a nervózně se usmál. Tahle scéna se mi ani trochu nelíbí.

„Oh. Ryuu-chan. Jak rozkošné jméno.“ Zapředl a já zrudl.

„A ještě rozkošnější tělo.“ S tímhle mi začal vyhrnovat tričko a každý nový odkrytý kus kůže obdařil polibkem.

„N-nech! C-co to děláš!“ snažím se ho odstrčit. Zbytečně, jen mi svázané ruce zachytí o něco na opěradle pohovky. I přes veškerou snahu se mi nepodaří uvolnit ruce a tak je nechám být a radši se zaměřím na to co dělá.

Právě se mi pokouší dostat do kalhot rozepínáním mého knoflíku a zipu. Pokouším se ho kopnout, ale zase marná snaha. Nic na něj neplatí.

Po odstranění mích kalhot se mi přisál na kůži na krku a s určitostí vím, že tam budu mít cucflek.

Myslel jsem, že mu bude jeden stačit, ale on má zřejmě moc velký hlad na to, aby mi udělal jen jeden.

On nejenže se mi na každý kousek kůže snaží udělat červený flíček, on mě kouše tak, že se bojím uhryznutí. Asi má opravdu hlad.

Počkat!, co tu řeším jídlo, já se mám strachovat o svoje zdraví ne o jeho!

Nevím kdy k tomu došlo, ale když jsem se vzpamatoval s přemítání o tom jestli má hlad nebo ne, neměl jsem na sobě ani jeden kousek oblečení přičemž Koru se na mě mlsně díval.

„Myslel jsem, že si krásný, ale, že až tak. To, abych tě někde zamknul, aby tě nemohl nikdo okukovat.“ Zamyslel se.

Otočil pohled ke dveřím, tak jsem se podíval také a všiml si, že jsou dveře zavřené a klíč je nakřivo. Jsem tu zamknut!!

„Počkat, já to udělal.“ Šibalsky se usmál a přisál se mi na rty. Jednou rukou mi mezitím žmoulal jednu bradavku a druhou mi třel už naběhlý úd.

Po pár uhnutích jsem se mu udělal do ruky.

„Ale, ale tak rychle. Tak nezbedný.“ Pokýval hlavou a se slovy ‘Lízej‘ mi strčil ruku, kterou jsem mu postříkal do pusy.

Co jsem slízával moje sperma z jeho ruky, on se věnoval vlastní pusou mému údu.

Nejdříve olízl celou jeho délku a pak ho vzal celého do pusy.

Tolik rozkoše jsem nikdy nezažil takže jsem měl problém olízat všechny jeho prsty a přitom mu je neokousnout.

Po chvíli vytáhl ruku a poté co zhodnotil její umytí mi podebral nohy a rukou, kterou jsem měl ještě před chvílí v puse se začal propracovávat do mé dírky.

Chtěl jsem vykřiknout on však poznal co mám v plánu a udusil můj křik polibkem.

Strčil dovnitř jeden prst, pak druhý a nakonec třetí.

 Bolelo to hrozně moc, ale nemohl jsem se ani bránit ani křičet. Končetiny jsem pod ním měl uvězněny a stejně tak ústa, která mi plenil jazykem.

Snažil se najít jakékoliv zákoutí co ještě neviděl a odtahoval se jen na tak dlouho, abych se stihl nadechnout a dlouho nepolevil.

Nakonec jsem si na prsty zvykl a začal slastně vzdychat. Tak hrozně jsem se styděl, ale bylo to tak příjemné, že jsem si nemohl pomoct.

On se jen usmál a přidal se k jeho jedné ruce, která stále třela mou teď už tvrdou bradavku a začal druhou lízat, sát a nakonec pusinkovat.

Tolik nekončící slasti jsem už nemohl vydržet a udělal se znova.

Podíval se na sperma, která mi postříkali celé břicho a začal pomalu slízávat kousek po kousku. Mezitím vytáhl prsty z mé dírky a já nesouhlasně zabručel. Mě se to moc líbilo.

„Copak? Líbilo?“ zvedl ke mně svůj kaštanový pohled. Kývl jsem hlavou na souhlas a našpulil jsem pusu. Políbil mě za to a usmál se.

„Neboj za chvíli tam budeš mít něco lepšího.“ S tím si začal rozepínat poklopec, který kryl jeho obrovský a naběhlý úd, který nasměroval k mému otvoru.

Zatlačil a pomalu se do mě dostával.

Bolelo to, tak, že jsem se bál, že kdybych měl příležitost křičet, vykřičel bych si hlasivky. Kori mi naštěstí ucpal ústa jazykem a začal mě rozptylovat doteky všude po těle.

Jakmile se do mě dostal celý, zastavil, abych si na něj zvykl a potom se teprve začal pohybovat.

Začali mi stékat slzy po tvářích, ale on je všechny do jedné slíbal a začal se zase věnovat bradavkám. Bolest po chvíli vystřídala neuvěřitelná rozkoš. Byl jsem jak v sedmém nebi, když ve mně našel místečko naprosté extáze.

Rukou mi začal třít už zase naběhlý úd, pokračoval v líbání a přirážel čím dál rychleji.

Věděl jsem, že už budu a tak jsem mu to naznačil a on jen kývl. Vyvrcholili jsme oba zaráz a v tu chvíli jsem měl před očima ohňostroj. Bylo to tak krásné a hříšné dohromady.

Vylezl ze mě, rozvázal mi ruce a svalil se vedle mě. Teď bych měl nejlepší možnost utéct, ale už se mi nechce. Podíval jsem se na něj s červenými tvářemi a on mě znova políbil.

„Jestli se takhle budeš tvářit, podám si tě znova.“ Usmál se. Hned jsem odvrátil pohled.

„Teď jsi můj. Nikam mi neutečeš.“ Políbil mě do vlasů.

„Stejně bych nešel.“ Oplatil jsem mu úsměv a zachumlal se do jeho hrudi.

„Miluji tě.“ Usmál se mi do vlasů.

„Asi tě taky miluji.“ Zašeptám a ještě víc se zabořím do jeho náruče.

Chytl mi ruku a propletl prsty se svou. Teď jsme spojeni navždy.