Představování
27. 3. 2013
Otevřu oči. Světle zelená stěna pokrytá čarami různých velikostí se leskne v přívalu slunce linoucího se do mého pokoje.
Dopadající paprsky se snaží dostat na všechno v jejich dosahu. Zase další hloupý den.
Zvednu se z postele a pomalu se šourám do koupelny, která je narozdíl od mého přírodně vybaveného pokoje, křiklavě oranžová.
Nechápu kdo takovou barvu vybíral, protože to vypadá jako by uvnitř vybuchl pomeranč a roztekl se všude okolo.
Vešel jsem do sprchy, pustil na sebe teplou vodu a asi půl hodiny trvalo než jsem konečně dokázal vylézt ven.
Přešel jsem k umyvadlu a začal si čistit zuby.
Odraz v zrcadle se mi ani trochu nelíbil.
Šedo-modré až skoro bílé vlasy co mi padají do půlky krku, modré oči s jakoby bílými fleky a pleť tak bledá, že jsem skoro jak mrtvola.
Na lehce špičaté uši se nemohu ani podívat.Všichni si mě kvůli tomu dobírali, kdy jsem vypadl z rakve a podobně.
Dočistím si zuby a jen v ručníku jdu do pokoje, abych se převlékl.
Bez většího spěchu na sebe hodím uniformu skládající se z černých kalhot, světle modré košile a tmavě modré až skoro černé kravaty.
Jsem jedináček, bydlím s rodiči v dvoupatrovém domě poblíž lesa.
Pracují celý den, tak je moc často nevídám, ale snaží se mi to vynahradit o prázdninách kdy mě berou na nejrůznější výlety.
Seběhnu po schodech dolů do kuchyně kde se, jako každý den, podívám na hodiny podle kterých zjistím, že jsem už asi hodinu měl být ve škole.
Neobtěžuji se se snídaní, jen si dám do tašky jablko na oběd, obuji se a aniž bych se ohlížel po bundě, padím do školy. Vítr, který si hraje s mými vlasy jak běžím, je tak příjemný, že ještě přidám tempo.
Běh mi nikdy problémy nedělal, vždy to bylo jako vznášet se po obloze.
Probíhám ulicemi města a snažím se přijít na to jak se co nejrychleji dostat do areálu. Najdu dobrou trasu díky, které jsem ještě rychlejší.
Vrazím do třídy před koncem druhé hodiny při výkladu učitele.
Ten se na mě otočí jako by se divil proč ho někdo vyrušuje a začne se mě vyptávat proč jdu pozdě. Jen něco zamumlám a praštím sebou na židli.
Aniž bych chtěl upře se na mě pohled celé třídy. Některé pobavené jiné s otázkou vyrytou ve tváři. Po chvíli to už všechny přestane bavit a začnou se zase věnovat tabuli. Přesto cítím na svých zádech propalující pohled. Otočím se.
Sleduje mě kluk s hnědými vlasy prolité zelenými proužky.
Zelené jsou i jeho oči, které jako by mohly zářit ve tmě. Je poměrně svalnatý.
Propaluje mě uhrančivým pohledem, který i přesto nic neříkal. Jakmile si všimne, že vím, že mě pozoruje, obrátí svoji pozornost zase k tabuli jako ostatní.
Nikdo se se mnou o mém takřka 'pozdním' příchodu nebavil. Proč by také měli, každého odrazuje můj vzhled a vlastnost na nikoho nemluvit.
Všechno je stejné jako každý normální den, no byl by to den jako každý jiný, nebýt party, která se mi připletla do cesty.
Tahle parta; skládající se ze šesti naprosto odlišných kluků, je esem na škole. Nikdo se k nim moc nepřibližuje pokud vysloveně nemusí. Jsou v pohodě, já si nevšímám jich a oni naoplátku mě.
Krásný vztah ignorace trvá už hodně dlouho a trval by jistě ještě déle, jenže oni ne.
"Kúki, můžeme si s vámi na chvíli mluvit?" Křikl jeden z nich.
Byla zrovna obědová přestávka, tak jsem si vytáhl jablko z batohu a pomalu se k nim vydal. "Potřebujete něco?" Zeptám se slušně a ukousnu si. Všichni jsou nejspíš nervózní, protože se pořád otáčí a každého probodávají pohledem.
Člověk se zdravým rozumem se pakoval tři kilometry daleko.
Ten co byl ode mě nejdál měl černé vlasy s nádechem stříbrné sahající mu těsně pod ramena, oči jako měď poseté rzí.
Je to zvláštní kombinace, no do té doby dokud si nezačnu prohlížet dalšího.
Červené vlasy, které spadají až po pas, mu lemuje jeho úzký obličej na kterém se vyjímají oranžové oči, které jako by samy hořely.
Uhrančivě se podívám na kluka vedle a hned zapřemýšlím jestli nepřehodnotit svoji tabulku zvláštního vzhledu. Stojí tam totiž kluk s modrými vlasy, které se vlnily jako voda.
To by možná nebylo tak zvláštní, ale když má ještě modro-zelené až tyrkysové oči podobné oceánu, že jsem musel rychle uhnout jinak bych se v nich utopil, tak jsem si začal říkat jestli tam někdo je normální.
Pak tam byl kluk co na mě zíral v hodině.
Propaloval jsem pohledem dalšího.
Indigové vlasy sahající mu do půlky krku jeho už i tak dost vypracovaného těla vytváří tajemno kolem jeho ramen.
Oči tmavě modré ladí s krásným úsměvem, který se mu usadil ve dvou třetin obličeje. Musel jsem odtrhnout pohled jinak by mi vypadly oči.
Jsem upřímně rád, že pusu ještě ovládat dokážu jinak bych ji měl dokořán a sliny by tekly všude kolem.
Zbýval poslední s uhlově černými vlasy svázané do ohonu padající pod plotýnku.
Vypadal velmi vznešeně, ani oči to nijak nevyvracely, stejně tmavé jako vlasy jen s nádechem stříbrné. Odvrátím od něj pohled a podívám se na ně jako celek.
Sice je úžasné že spolu takové rozdílné povahy můžou vycházet, ale i přesto vytváří kolem sebe zlověstnou auru.
"Už jste se dokochal?" Houkne pobaveně červenovlasý kluk čímž mi vytrhne tok myšlenek. "Promiňte nechtěl jsem na vás tak civět." Huhlal jsem omluvně už do ohryzku. Jak jsem to mohl tak rychle sníst, nechápu. Nebo, že bych na ně tak dlouho zíral?
"To nevadí. Jen nás zajímalo; proč jste přišel tak pozdě?" Řekl modrovlásek.
"Proč?" Odpověděl jsem otázkou.
"Protože to je poprvé co jste do školy nepřišel včas." Konstatoval hnědovlasý. "To jsou důvody." Poznamenal jsem sarkasticky.
"I kdyby, proč bych zrovna vám měl říkat důvod když neznám ani vaše jména?" Pokračoval jsem.
"Oh, omlouvám se, úplně mi to vypadlo. Já jsem Ikite Ikiru. Klidně mi říkejte Iki." Začal kluk s měděnýma očima.
"Ten s tou červenou kšticí co se nikdy nezastaví je Hotaru Kagayaku." Představil dalšího. "Klidně mi říkej Hotaru nebo jen Hota." Poznamenal Hotaru.
"Tady je potom Mizu Suisei ten co má vlasy jak vodu. Pak je to tady Kurejutsu Shitai ten má jen nezábavný uhlově černý vlasy a skoro pořád se mračí jak železo. Zbývá Ishi Taimu, ale to asi víš, chodí s tebou do třídy, není jak kámen, někdy bych řekl, že je nejcitlivější z nás." Uchichtl se.
"Hele co to bylo!? Jinak říkej mi Tai." Obrátil se na mě a snažil se bouchnout Ikiho. Ten jenom uhnul a pokračoval.
"Malém bych zapomněl, to je Denki Arashi ten s indigovými vlasy." Dokončil představování Iki. "A teď k tomu hlavnímu; proč jste přišel pozdě?" Nakopl znova stejnou otázku.
"No když to teda musíte vědět, zaspal jsem." Povzdechl jsem si a koukal jsem se kamkoliv jinam než na ně, abych se necítil tak trapně.
Po chvíli, kdy už jsem to nevydržel a podíval se na ně, jsem se bál, že mi praskne břicho. Pohled pro bohy, fakt, stáli tam s otevřenou pusou a jsem fakt upřímně rád, že se vzpamatovali jinak by jim s takovou vypadly čelisti.
Dech, který mi z pusy utekl s rovnováhou jsem teď nemohl chytit a donutit ho, aby zase naskočil.
Postavil jsem se, potom co jsem ze sebe skoro pět minut snažil vytřást duši. Ještě jsem se pochechtával, ale co jsem postřehl jejich výrazy, zticht jsem.
"Omlouvám se. Jen to ty vaše výrazy, pak to šlo samo."omluvím se.
"To je v pořádku, nám se omlouvat nemusíte. My už půjdeme tak na sebe davejte pozor." Řekne Tai při odchodu. Osamocen se znova sunu na místo.
Dopadl jsem na židli a pocítil jsem pocit opuštění. Vždy bývám sám i když rodičům tvrdím, že se kamarádím s celou třídou.
Byly by smutní za mě a moc by to řešili tak je s tím nechci zatěžovat.
Rozpolcen svými myšlenkami přeslechnu zvonění, dokonce mě nevzbudí křik učitele. Proberu se až ve chvíli kdy mám jít do ředitelny.
S povzdechnutím znova vstanu a vyjdu ze třídy aniž bych si všiml, že se Tai tváří jako bych šel na popravu.
Dojdu ke kanceláři, chci zaklepat, ale někdo mě předběhne a vtáhne dovnitř.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
