Setkání s Josefem Studeným v Tomkách na Slovensku, 6.srpna 2005

Video je převedeno do textu tak, jak účastníci hovoří. Bez úprav. Pro čtenáře, kteří znají Josefa dlouho a jeho způsob vyjadřování, bude snadnější se při čtení na něho napojit.

 

Josef Studený: Nevím, co všechno přijde na přetřes, ale já bych chtěl začít vzpomínkou, vlastně zpět, na doby, kdy jsem začínal, kdy jsem znal Květoslava. Budu mluvit něco o sobě, o své cestě, o tom svém setkání s Květoslavem. Snad z toho vzejde  pochopení nebo poučení.

Květoslav byl velká bytost, (chtěl jsem říct osobnost, ne osobnost nebyl, on byl bytost). Měl veliké působení, byl mimořádný v tomto světě. Pokud jsem mohl já poznat, byl avatárem, božským avatárem. Přišel, aby formuloval nauky Tibetu tady, aby je zde přeformuloval do naší řeči. Nauka sem vlastně přišla dvojím směrem. Jedním, to byly spisy  W.Y.Evanse-Wentze, který tam cestoval a získal tam nějaké zkušenosti  a tak se to přeneslo sem literaturou a Květoslav tyto nauky uskutečnil svými realizacemi, což je důležité.

To, co přinesl W.Y.Evanse-Wentze, to přinesl Drtikol, víte snad, kdo to byl, tak na základě těchto spisů (Jóga velkého simbolu) pochopil Květoslav, co vlastně realizoval, protože on se nemohl pořád  již tady „umístit“. Všechno  bylo jináč, než on to viděl. To byl křesťanský svět, svět nějakých těch fantastů nebo jogínů, kteří to byli jenom interpreti. A on se nemohl nikde poznat v okolí, až teprva v těch spisech, které přinesl Drtikol. Ten je přeložil z němčiny a angličtiny do češtiny. Drtikol založil svojí školu, celkem dobrou a úspěšnou, taky ještě trvá jeden pramen. Jeden proud z té doby ještě trvá. No a Květoslav založil tuto Nauku, s kterou vy jste se setkali. Napsal o tom knihy.  Měl velké působení.

Moje bytost na něj nějak zvlášť silně reagovala. Setkal jsem se s ním v dvaapadesátém roce, v srpnu. Děly se se mnou dost rychlé změny. Jako zajímavosti,  to jsem ještě neříkal nebo jenom někde jsem se o tom zmiňoval. Bylo to asi  v listopadu toho samého roku, kdy jsem se s Květoslavem poprvé setkal, šel jsem s manželkou na procházku, napadal první sníh. Chodili jsme tam nade Dvorem Králové  v lese a najednou jsem si něčeho všim na sobě. Špičku nosu jsem viděl nějak divně, stáhl jsem si rukavice a zjistil jsem, že jsem černej, negr. Viděla to i ta manželka, no ta byla vyděšená. To mně bylo divný, co se stalo, proč jsem zčernal. No, ale honem jsme se vraceli domů a  za půl hodiny tak,  to začalo se rozpouštět, no a začal jsem být zase normální a byl jsem zas normální běloch. Potom jsem to říkal Květoslavovi a tak mně na to mnoho neodpověděl, říkal: „No jo, je to v pořádku.“  Moc nevysvětloval.

Ale teď ve stáří, když už mám nějaké zkušenosti a mohu vidět svůj život zpátky, tak vím, že Květoslavova přítomnost uvolnila ve mně bytostné temnoty, které vystoupily na povrch a potom se rozplynuly ven, něco jako Máro. A bylo to jenom prostým působením Květoslavovým, jeho přítomností a kontakty s ním. Takovou měl sílu. Neslyšel jsem o žádném druhém, kdo by něco takovýho zažil. Za ňákou dobu, asi tak za dva roky nebo třetí rok po svém  setkání soustřeďoval jsem se ve své místnosti, kde jsem spal a najednou jsem viděl v sobě celej ten strom čákranů, přesně v barvách, jak jsem později to viděl kresleno na nějakých  indických obrázcích. No, a čakrany jako květy, na každým tom květě písmeno. Tři dolení čakrany najednou svěsily listy a zvadly. Manipúra jako třetí č., svadhistána  i ten dolení  první čakran. No, o to by nešlo, jenomže já jsem začal smrdět, jako když hnije maso. Čpělo to ze mě.  V místnosti, kde jsem spal, nemohl nikdo být, to bylo všechno nasáklý  tím smradem. Tak jsem šel za Květoslavem a říkám mu to, a tak  on  říká: „To je v pořádku. To jen už nebudeš mít práci s doleními  čakrami“. Víc mě k tomu neřekl. Jenomže já jsem smrděl, půl roku jsem smrděl, musel jsem chodit do zaměstnání. Ono to mělo takovýto účinek. No, za půl roku to přestalo, bylo to v pořádku.  No, tak mě potkávaly takovéhle zkušenosti, věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel, že by to vůbec mohlo být. A to byly pro mě ukázky i jinejch věcí, no i některých takových, o kterých nechci vůbec mluvit, že to byla příprava, už tehdá příprava na mou funkci.

Teď už chápu, že například Květoslavovi se nemohlo podařit za svého života určit pokračovatele. Doktor Kovář zemřel. Zemřel proto, vlastně onemocněl proto, že se udržoval stále v nebeských stavech a nechtěl jít na zem, nechtěl jít do těla. On to...v tomto případě působily nebeské stavy jako drogy, zeslabovaly tělo. Tak nemohl mu Květoslav předat vlastně Nauku.

Tak rozhodovalo se dále, kdo by mohl, měl být pokračovatelem.Tak padal v úvahu doc. Bajer nebo já nebo Roman Mandys. Roman Mandys měl velmi dobré znalosti Nauky, dobře pracoval. A doc. Bajer velmi dobrý, byl  tvrdý asket. Jenomže už byl příliš starý, tak tam Květoslav nechtěl. Já jsem byl taky ještě starší, než-li Roman a potom myslím, že jsem ještě nebyl tak dobrý, jako Roman znal víc. A tak dával zasvěcení Romanovi. Tehdá Dr.Kovář říkal: „Proč mu to dáváš, vždyť víš, že ještě není k tomu zralý?“ No, ale Květoslav už se cítil velice nemocen a uvažoval, že on je přeci jen mladší, než-li já a říkal Dr. Kovářovi: „No, víš, dám mu ještě určitý úkol. Jest-li ho vyřeší, bude to v pořádku. Jest-li ho nevyřeší, bude zle“. Nevyřešil. Tak bylo zle.

No, tak jsem zbyl nakonec já, kterému předal Květoslav Nauku. A ještě mně chybělo hodně školení, hodně praxe, takže za Květoslavova života jsem došel jen k třetímu vnoru,  dál už jsem musel sám. Byli jsme teda dva po Květoslavovi  doc. Bajer a já. Doc. Bajer byl jedinečný, že jo, tvrdý asket, moudrý, velmi rozumný, byl vědec To já jsem se k němu moc  nemohl rovnat. No, ale pracoval jsem taky, pracoval tvrdě asketicky na sobě taky , no a trvalo nějakou dobu  14 let, než-li jsem získal autoiniciaci, než-li jsem získal  sebezasvěcení.

Po nějaké době jsem jel k doc. Bajerovi do Brna a vykládal jsem mu, částečně, svoje zkušenosti. No a on mně na to řekl: „jsou čtyři, kteří dosáhli obrácení toku Jordánu. Květoslav, Lédrová a my dva. Nikdo jiný.“ Květoslav sice v tom dodatku v Kéčarovi označil Zoru za hvězdu první velikosti na mystickém nebi, to ovšem nemělo co dělat s tím obrácením toku Jordánu. Viděl jsem, nebo pochopil jsem potom, že to mělo nějaký účel. Pokud ten článek, který napsal, byl jako strojopis, prvopis, dával mi ho číst a říkal mně: „Co tomu říkáš?“ No a já jsem neříkal nic.  No, Květoslav to viděl, četl  myšlenky, viděl, jak to..., že se mně to tak moc nelíbí a řekl mně: „Já ji musím pomoc, jde o vydání knih, ona je protivná profesorka a lidi by vod ní utekli, tak ji musím tímhle tím způsobem podržet.“ No  dále ve vývoji se ukázalo, že skutečně tu energii neprošustrovala, že ji použila na vydání knih, všechno dobře dopadlo,  ale dál to nedopadá dobře.  Takže to jmenování vidím, to hvězdou první velikosti,  vidím  jako daň Márovi, protože světem vládne Máro a jestliže povolil vydání knih, musel Květoslav za to zaplatit, respektive zaplatila za to Nauka.

Dalším šíření Nauky je …, došlo k rozštěpení. To rozštěpení vlastně jsem vyvolal já, protože Zora nechtěla vydat Kéčaru za žádnou cenu. Já jsem říkal, lidi chtěj vědět, kdo psal toto dílo, oni  chtěj konkrétního někoho a tak jsem Kéčaru vydal sám vlastním nákladem. Sehnal jsem sponzory a vydal jsem ji. A od tý doby je trvalá roztržka mezi mnou a Zorou. Čili mezi centrem a tím druhým, co je v Březové. Vidím to jako daň, která byla zaplacena za to, že mohly vyjít knihy. Skutečně ty knihy jsou velice důležité, neznám žádné jiné dílo tomu podobné, co Květoslav dal jako knihy. Jsou to jeho osobní zkušenosti, je z nich vidět, že to není jenom teorie, že to není interpretace nějakých nauk. Že to jsou jeho vlastní zkušenosti. Tak tím se dá snad něco omluvit.

Protože mluvím o tom proto, že jsou tím směrem nějaké námitky. Roman je ve Vídni a učí Květoslavovu Nauku, dobře ji učí. Má úspěch, to je v pořádku. Jenomže vydal dvě knihy, Vnitřní smysl Nového zákona a Přímou stezku. Květoslav mu psal, aby všechny knihy přeložil a pokud on sám bude žít, aby je vydal pod pseudonymem, případně pod svým jménem. Květoslav už byl mrtev, když tyto knihy vyšly, přesto vyšly pod jménem Roman Mandys. Respektive, diplom. inženýr Roman Mandys.  To se mně nelíbilo.  A tehdá, to jsem ještě nebyl v rozporu se Zorou, říkala Zora Romanovi: „No, ale to už bys to měl vydat pod jménem Květoslav.“ On jí na to odpověděl: „To bych vypadal jako podvodník.“

Nevím proč. No, a dozrálo to  k tomu, že už jsem se na to nemoh  tak moc koukat a na internet jsem dal Kéčaru v německém a anglickém překladu. No a to tam udělalo (v Rakousku) velký rozruch. Najednou, že je autor někdo jiný. No, psali mně odtamtud e-maily samozřejmě, že Roman je skvělý člověk, že ho znají více než 20 let a že žije správně. Co je to platný, když udělal tento nesmysl.

23:00

Psal jsem, odepisoval jsem,  ad1 ovšem – jak teďka se to dověděli, kdo je ten správný autor,  pokud to budou akceptovat, všechno dobrý. Jenomže za 50, za 100 let, už to nikdo nebude vědět a budou dále knihy se dvěma autory. Co to je za nesmysl, aby to pochopili. Psal jsem jim, že tedy chválím, že bráněj svého gurua, tak pochopěj snad , že i já bráním svého gurua. No, nakonec jsem dostal dopisy nebo mejly, že to uznávají, že měl být jenom ten správný autor. Kdyby býval použil Roman pseudonym, Květoslav používal pseudonym Fomalhaut,  nic se nestalo, bylo to všechno v pořádku. Ale on i to co překládal z těch drobných prací, všechno uváděl jako autorství, svoje autorství. To odpovídá tomu, co Květoslav napsal potom v článku , „Oznámení“ (poznámka: Drahokamy 2, str.54),  kdy mluví, že vede lidi k prokletí. Zatím je teda Rakousko v klidu, dal jsem to jenom na vědomí,  dál se o to nebudu zajímat, to je jejich věc.

Ale tam to byla věc Zory, aby zasáhla, jestliže ji Květoslav určil, dal autorské právo. Mě chtěla dát k soudu, když jsem chtěl a vydal Kéčaru. A ona to tam nechala proběhnout. Všechny ty věci, který tam Roman uváděl pod svým autorstvím. Čili on se podepsal pod ten úvod ve Vnitřním smyslu Nového zákona, jak Květoslav píše: „Ježíši Nazaretský, byl jsi při mně, když jsem psal tyto řádky, byl jsi mi svědkem“. On se pod to podepsal jako autor. To považuju za hroznou věc. On … mystik …toto?!

Takže s Naukou to stojí takto, že Zora se chodí školit k zenistickému  guruovi do Bavorska, nějakému Vietnamci a vodí s sebou několik svých lidí, kteří jsou s ní. Choděj se školit k zenistickému učiteli. Nic proti němu, ten  může být dobrý člověk, to může být  v pořádku, ale toto je degradace Květoslavovy Nauky.  Zlá degradace!  Oni, kteří mají předvíst světu život a jak má vypadat život podle Nauky, choděj jinam se učit. Čili Květoslav je pro ně nedostatečný,  Zoře a její společnosti.

K tomu ještě přistupují všelijaké výklady,  třeba teď vydala knížku paní Laníčková, to byla žákyně Bajera, pod ochranou Zory.  No nesmyslnou knížku, kde uvádí věci, že z toho dělá katolicismus.  A  tak ta celá situace zde se vytvořila velmi nepříznivá. To si každý musí rozmyslet a musí pochopit, co je správné a co není správné.

28:48

No, ale to jsem myslel jen tak na úvod, abych něco řekl k současné situaci v Nauce. Za tím, co jsem řekl, naprosto stojím a neslevím z toho, i když bude  Zora trvale říkat, že jsem podvodník. Protože ona to říkala a já jsem z toho důvodu vydal nebo rozdal kopie Květoslavových dopisů, který mně psal  Květoslav. No, potom to už nemohla říkat.

No, tak toto už necháme, to bylo informační. Dále teď bude záležet na vás, jaký budete mít dotazy, pro své zkušenosti, svou praxi, ze svého života. Vytvořil jsem určitou koncepci pro život a řešení životních problémů. O mnohém jsem už  mluvil na jiných shromážděních i tady už vloni a předtím. Něco z toho jistě víte, jistě jste všichni, kteří  jste tady, četli Květoslavovy knihy a snažíte se podle nich  jít. Tak budete mít jistě dotazy, protože přijetím Květoslavových předpisů pro život vznikají jistě často velké problémy. Květoslav vytvořil Nauku pro toho, kdo jde sólo, kdo jde sám. Nauku asketickou. Tvrdě asketickou. Tak správnou, jako byla za buddhy Gótamy anebo tam v Tibetu.

On sám říká: „Objevil jsem zavátou stezku buddhů“ a tato stezka je, samozřejmě  byla, vždy asketická. Nuže, v současné době se k tomu hlásí ne jednotlivci, ale i manželské páry nebo i předmanželské páry. A následkem toho narostly problémy, značné problémy, protože v tomto případě cesty manželské nepadá askeze v úvahu. A k této věci v knihách mnoho pokynů není. Respektive vůbec o tom něco je. Tak pravděpodobně budete mít i  v této věci dost dotazů, nebo doufám.

Co se týče askeze, tam by mělo být všechno jasné. Květoslav dává pro život askety přesné pokyny ve svých knihách a je samozřejmé, že kdo chce dosáhnout vysokých met, tak to nezbejvá nic jiného, než askeze. Ale i Květoslav říká, manželé mohou při společné cestě dojít stavu Turíja. Stav Turíja, to je stav Christos. Takže to není maličko  co dosáhnout i jako manželé, jen je nutno pochopit, jak zpracovávat energie sexu, no a to se ve všech knihách nedovíte.

34:00

Takže může být cesta asketická a cesta manželská. Pro tu asketickou cestu, cestu jednoho, se mnoho lidí nehodí. To je cesta příliš tvrdá a předpokládá se v tom případě, že v minulých životech dosáhnul ten dotyčný už takových zkušeností, že askeze je pro něj přirozeným životem. Že jen ze začátku to může být problém, ale dokáže ho vyřešit. Ale říkám, to vyžaduje už předběžné karmické zkušenosti z dřívějších životů. Kdo nastoupí cestu poprvé ve svém běhu životů, tak to nejde. Tam asketickou cestou nikam nedojde. Tam nezbejvá, než-li jít cestou partnerskou. Pokud se ovšem vůbec mohou takový dva sejít. To je možná zrovna tak vzácné, jako ti asketi. Jestliže to manželství neodpovídá tomu, že jdou  oba stejnou cestou, jsou harmoničtí, tak ať to ani nezkoušej. Předem říkám, pokud už v této době přijdou takový dva nebo  přijde někdo, že chce jít mystickou cestou, tak se ptám. A  jste svoboden nebo jste ženat? Když řekne,  jsem ženat nebo že mám partnerku, to je to totéž, jako když je ženat, to je závazné, když má partnerku.  Tak chci vidět toho partnera nebo partnerku. A jestliže on buď nemá zájem, anebo se chce přizpůsobit, tak říkám napřed,  nechte toho. Žijte jako obyčejný člověk. Nikam nedojdete. Skutečně, cesta ve dvou, pokud nejsou harmoničtí,  nejdou stejnou cestou, ale oba z vnitřních popudů,  nemohou mít úspěch. Rozejdou se dřív nebo později, ale rozejdou se.

Tím vlastně se  zužuje výběr. K tomu jsem došel  ovšem zkušenostmi. Ze začátku jsem nebyl takový tvrdý, takový bryskní, abych to takhle rozhodoval hned na začátku, ale praxí za ta léta jsem pochopil, že to tak je. Zrovna tak pro mystiku, pro Nauku nejsou lidé, kteří trpí jakoukoliv duševní nemocí, kteří jsou zatíženi rodově a bohužel jsou takoví kteří často se hlásí, že chtějí dělat mystiku. Bylo takových několik případů. A špatně to dopadlo. Musí se to brát všechno v úvahu. Tak pro mystiku jsou lidé, kteří jsou karmicky dozrálí, kterým už svět nemůže nic nového poskytnout.

39:09

Když jdou dva, nebo když někdo chce jít mystickou cestou a druhý partner nemá zájem nebo je proti, narůstají kontrasty. Mění se napětí povahy. Nikdo to z nich nevydrží, musí se rozejít. Já jsem byl takový odstrašující případ, že jsem mnoho vydržel. Moje manželka byla superortodoxní katolička a ten život, to bylo peklo. A já jsem tím peklem prošel, vydržel jsem to, no a na  konec mám přeci jenom na starý kolena svobodu. jsem sám, respektive ne sám, má se o mě kdo postarat. Ale vím z vlastní zkušenosti, jaké peklo může vzniknout tam, kde jde někdo sám a druhý partner je proti,  nejenže nesouhlasí, on jde proti. To je hrozný život . Odtrpěl jsem si to, odžil, vyčerpal jsem tuto zlou karmu a tak si nenaříkám. I to zlé bylo pro mě v pořádku. Ale pro vás, kteří přicházíte a někteří noví, berte to v úvahu, že takový život nejde pro mystiku, to není špás.

Buďto sám, anebo dva lidé, kteří jsou dokonale skloubeni nebo zharmonizováni. I když jsou dva svobodní, dával jsem  dohromady manželství, ale každý z těch manželů už sám  před tím měl zájem o mystiku, on i ona a tak nic nevadilo, že mohli jít dále jako manželé. A doposavad všechna ta manželství, která jsem dal dohromady, jsou v pořádku. jsou harmonická.  V rámci možností. Samozřejmě, že trvá dost dlouho, než-li se natolik sladí, že nebude docházet k žádným konfliktům. To trvá taky dobu, i když jsou spolu na stejné lodi, ale vyrůstali každý z jiných podmínek, v jiném prostředí a to se musí vyrovnat. Tím,  že ti, kteří jdou takto od už začátku stejnou cestou, mají čáku, že toto vyrovnají. Hlavně je o tom potřeba uvažovat, kde jsou děti.  Děti obyčejně bývají obětí.

No a vy víte, aspoň někteří, že já nejsem pro to, aby mystici neměli děti, to ne. Jsou-li to dva harmoničtí lidé, je potřeba, aby i tuto zkušenost udělali, aby ta žena prošla zkušeností mateřství a dokázala to pochopit, že mateřství není nic jiného než pud. Nic víc. Ale k tomu se musí dojít zkušeností, že potom ti lidé, kteří ty děti mají, vychovávají je jináč, dávají jim svojí svobodu, nenutí je žít k obrazu jejich.

Co z toho vyjde, z těch  dětí, kteří co se už narodili těm mystikům, to se pozná. Předpokládám, že nějaké stopy v  genetice tam zůstaly a uplatní se. Vždyť se potřebujou množit ti kvalitní, ne jen ten plebs.  Tak proč by nemohli mít  mystici děti. A nemusí to být překážka.

Je nutno uvážit, že tento život, když jste se setkali s Naukou, vlastně má vést k tomu, aby vás připravil do příštích vtělení. Jen ve vzácném případě dosáhne někdo zkušeností, které vedou k nenávratnu.  K žádnému návratu na Zem v příštích životech. Z 99,9 % to bude příprava pro příští vtělení, které potom  už bude harmoničtější, může přinést tatáž setkání, jako byla v tomto životě a v tom příštím životě, to už může dosáhnout třeba nenávratnosti. Ovšem v buddhismu se mluví, že po setkání s naukou ještě 7 vtělení, než-li dojde k osvobození. To jsou staré buddhistické zkušenosti už z doby Buddhy Gótamy.

Předložil jsem vám svoje zkušenosti, říkám vám poctivě, jak to vidím.Přihlaste se svými námitkami nebo se svými dotazy.  Čekám.

47:32

m: Tak já, jest-li můžu. Já jsem v sobě objevil ďábla, pekelnou bytost.

Josef: To už by bylo dobrý.

m: No, tak jsem se chtěl zeptat...

Josef:  Aspoň nějaká konfrontace.

m: Jak dlouho to bude ještě trvat, než to zmizí, ta negativní složka té bytosti? Nebo je lépe pracovat a nestarat se o to, kdy to zmizí?

Josef: Jak vypadá ten ďábel?!

m: No, je schopen vraždit lidit řeba, kteří mají třeba vztah ke světlu, k duchovnu nebo kteří tohle vyzařují.

Josef: Nutí vás k vraždám?

m: No, no.

Josef: Docela tak?

m: To se ozve v celé bytosti.

Josef: Ó..., aspoň máte s čím pracovat. Já sem vykládal, už mnohokrát, že všechny negace, které v člověku vzniknou, všechny špatné stavy, všechno nutkání ke zlu, má člověk čistit tím, že upne pozornost do nártů nohou. Kde udržuje tu pozornost tak dlouho, dokud se pole nevyčistí.  Dokud ty špatné myšlenky, špatné nálady, špatné stavy nezmizí. Musí se ta pozornost upínat co nejdál od centra mysli, čili hlavy.  Nejdál jsou ty nohy, nárty.

Nesmí z těchto špatných stavů volat nahoru, k Pánubohu. Ten mu těžko pomůže, zvláště když je to ten Pánbůh mimo něj, jak jsou obyčejně lidi zvyklí ho považovat za entitu mimo svou vlastní bytost.  Tak převádět tuto zlou, hrubou energii do těch nártů nohou. A to tak dlouho, dokud to nezačne slábnout a dokaď to nezmizí a teprve až se vyčistí pole, až už nebudou ani nejmenší památky po těch zlých představách.

Tak potom člověk má rozzářit srdce a pozvedat ho nahoru. Čili rozzářit 4.čakru přáním dobra všem bytostem a když se člověk rozzáří tímto stavem, tak se spojit s tou čakrou nad hlavou, se sahasrárou. Zase na nějaký čas, pokud ho  nepřepadnou ty špatné myšlenky, jako vás. Vy musíte se zase vrátit k tomu zbavování se a  znova a znova, jestliže je to ve vás tak tvrdě zakotveno, počítejte s léty práce.

Ale, co to je ten nějakej rok práce potom, proti získání svobody nebo proti přípravě dobré vtělení do příštího života. Jo, něco jste se o tom zmiňoval, když jste byl na Nemajově, že jo?

m:  Asi ano.

Josef: Jó, už něco jó. Teďka o tom mluvíme trochu šířeji. Ale to platí pro všechny špatné myšlenky, všechny vlastnosti, jak se jich zbavovat. To je čistě technika, nic víc než technická záležitost. Měli by tohle znát všichni psychologové a psychiatři. Převádět pozornost jinam a to oni to znaj, ale neznaj tento systém, že se to má přeložit, převést až do nártů nohou.

Ono se řekne rozpustit, ve skutečnosti to vypadá tak, že se tam ta energie do určité míry kumuluje. Ty nohy se vám začnou  do určité míry ozývat, začnou vibrovat. To je dobré znamení, protože ta energie odtamtať začne pomalu stoupat a první místo, kde se usídlí, je oblast kostrče, pudent, skrútum, no zkrátka dolení čakra. Jestliže se začne potom ozývat tato dolení čakra, respektive kostrč, je to pudent a to člověk má odevzdávat jako energie těla nahoru. To už není špatný stav.

To je více méně neutrální nebo to má trošku  náběh nebo charakteristiku blaženosti. To už může pozvedat. Ale to už  jsou dobré výsledky. Počítám za nějaký ten rok, než-li to utišíte, tu svou přirozenost, pekelnou. No ...

 

53:58           2:28-2

m: Dále bych měl otázku, jest-li byste mohl říci příklady toho, jak Květoslav drezůroval své žáky. Jak v nich vyprovokovával to podstatné třeba ke zpracování.

Josef: Květoslav očekával, že žáci pochopí sami. Říkal jim pravidla života, jak mají žít, to jim všechno dobře vysvětlil a oni se měli k tomu přizpůsobit.

Potom později, kdy už začal psát knihy, tak nám půjčoval strojopisy, kopie takhle soukromě, protože to bylo nebezpečný. To byli komunisti tady, tak to musel velice opatrně. Ale třeba, když já jsem k němu přišel, tak  začal psát Besedu bohů. A tak mně půjčoval ty kopie, ty strojopisy, abych si to přečetl. Říkal mě: „Ty tomu stejně nebudeš rozumět, no ale přečti si to.“ No, protože  to jsem byl ještě začátečník, přišel jsem teprva  a Beseda bohů je jedna z těch nejobtížnějších knih.

Tak to  nechával na žácích, aby si zpracovali sami ty všeobecné pokyny, aby je dokázali vztáhnout na sebe, sami sebe dostatečně pozorovali, přirovnávali těm podmínkám, aby potom přišli se svými problémy.

Potom se teprve mluvilo o tom, co má dělat, jak to má řešit. Vždycky individuálně. To, co vám říkám, je taky vlastně  individuální, i když se to týká tady  skoro všech. Každý trpí špatnými stavy, každý je na tom špatně v mnohých chvílích a to řešení je jednoduché. To, co vám říkám.

m: Funguje jako skvěle.

Josef: Rozhodně nemohu doporučit, když je člověku zle a chtěl by vraždit, tak volat k Pánubohu. Ne, to né. Tyto způsoby, to jsou takové  nějaké křesťanské způsoby a to neplatí, to ne, to se jen  zamotá. Spojuje zlé s dobrým a to vždycky přinese špatné následky. Třeba šílenství.

O.M.: Ono je to těžký, bohové nahoře, ke kterým chce volat, jsou  naladění na úplně jinou vlnovou délku.

Josef: On se jich nedovolá

O.M.:  On se jich nedovolá.

Josef:  Nedovolá, ne.

O.M.:  A tou vlnovou délkou, v tom hněvu a nebo stresu, ve kterém ten člověk je a jde ven, tak se dovolá nanejvýše stavu, který odpovídá této délce a nebo nižších.

Josef:  A jsou rohatý.

O.M.: Ano, jsou rohatý. To nemůže skutečně očekávat …

 

Josef:  … že dávají přednost zasvěcení do Vairočány a druzí do Vadžrasatva, dhjánibuddha Vadžrasatva, dhjánibuddha Akšóbhja, to je totéž, Vadžradhára  to jsou všechno různé názvy pro tentýž  stav. Na tom je vidět, že tomu rozumí.

m: Ještě bych se zeptal, když čtu Květoslavovy knihy, tak veliké dobro sálá  z nich na mě a vy jste říkal, že jste ho vlastně znal osobně, a že byl vynikající ve svém působení, ale že vystupování jeho, že se vám taky nějak moc nelíbilo. Mohl byste říci, proč on si některé to  vystupování, takové které se člověku nemusí líbit, ponechal?

Josef: Počkejte, to nejde všechno zachytit, co říkáte, moment.

m: Že měl prostě nějaké vlastnosti, které se vám také nelíbily.

Josef: Kdo?

m: Květoslav, při jednání s lidma.

Josef: Nelíbilo, no, to je trošku spíš tak nadsazený, nelíbily. Květoslavovo jednání bylo  vždy účelové! Z mé třeba  momentální situace se mně to třeba nemuselo líbit, ale já jsem pochopil, že to bylo vždy účelové.

m:  Aha, vy jste o tom kdysi mluvil, ano, vždycky v tom jednání byl nějaký účel. Tohle jsem chtěl vědět, děkuju.

Josef: Třeba dám příklad. To ještě jsem s manželkou nebyl tak na kordy a ještě nebyla taková superortodoxní katolička. Květoslav byl na Nemajově, tam bydlel, že jo, nějakou dobu taky. Ne v tomhle baráku, ale o asi 10 minut vejš a šli jsme Květoslava navštívit s manželkou. Manželka udělala výbornej závin, přišli jsme tam, Květoslav nám tam šel naproti na zásep, převzal slavnostně ten od manželky ten závin a povídá: „Takovej krásnej závin a dělala ho taková protivná ženská, pojď dál, necháme ji tady.“  Takhle drezíroval. No.

Takže, on znal mentalitu lidí, on znal do hloubky, znal myšlenky a vždycky šáhnul tam  na to nejbolavější místo. Někdo to vydržel, někdo ne. Ovšem Květoslav to jak si, postupně, nebyl vždycky tak natvrdo.

m: Dávkoval to.

Josef: Jo, on to bral  podle toho, jak kdo co unese. Ale někdy byl tvrdší, když viděl, že jen  náznaky nestačej, tak to řekl tvrdějc.

Josef:  Prosím nahlas.

m: Jsem se chtěl zeptat, jest-li byste mohl něco říci o bezpříčinné radostivosti.

 

62:06             10:36-2

Josef:  Jo, moh. Bezpříčinná radostivost, není radost světská! Je to radost nebeská, protože musí mít příčinu v nebi, nikoliv  tady na zemi.Učím, že nejlépe se vyvolává bezpříčinná radost tím, že voláme do svého srdce metta. Metta, to je průpovídka. Nechť jsou všechny bytosti šťastny,  stará buddhistická průpovídka, kterou kdysi mniši volali na všechny světové strany.

V našich poměrech jsem usoudil, že lépe nebo konkrétněji to bude mít účinek, když budem volat toto přání do oblastí nebeských a to je 4.čakra.  Ale musí to mít tento charakter,  přát všem bytostem štěstí, nikomu jednotlivci, žádnému jednotlivci.Protože kdybyste to štěstí a radost  přál jednotlivci, i kdyby to byla máma, tak to použije proti vám,  ve zlým. Takže toto přání všem bytostem:  nechť jsou všechny bytosti šťastny.

m: V Meyrikovi, že vlastně jakákoli radost z tohoto světa, je vlastně charakter zábavy. Potom.

Josef:  Počkejte, jak to říkáte? Mluvíte moc potichu, já už málo slyším. No, namáhejte se trochu.

m: Že také Meyrink byl v Valpružinej noci, myslím, že je tam taková věta, že když je nějaká příčina k radosti, jakože je z vnějšího světa, tak má charakter zábavy.

Josef: Jo, ano, správně, správně. To je ten způsob radosti, který doporučuje Ole Nydal.

O.M.: Ale nakonec, myslím si, že i ta radostivost, která má příčinu ve světě, ve světském konání, když už přijde, tak ji není třeba zahazovat, ale využít ve svůj prospěch.

Josef: No, ta se má odevzdat nahoru.

O.M.: Ano, jen ať přijde, jen je potřeba ji hned použít a ne ztratit do světa. Je mi dobře, tak budu ...

Josef: Jenomže, když se ta radostivost, to srdce rozzářené pozvedne nahoru,  to je to sursum corda, to se tam nemá ponechat, protože ta radostivost se  tím neztratí, ale zintenzivní.  Ale má se okamžitě přeníst do těla čili do nohou, hlavně do masitých částí nohou, uvědomit se v nohou, v masitých částech nohou, jestliže jste dosáhnul bezpříčinnou radostivost a pozvedl jste ji nahoru. No a tím vlastně pročišťujete tělo. To je jeden způsob, jak pročišťovat tělo.

Druhý:  A velmi účinný je ten, že rozzáříte srdce, dostanete se do dobrého stavu, pozvednete srdce a fyzicky pracujete. Jakoukoliv fyzickou práci, ale ne ve společnosti, to musíte být sám. A to je ta cesta, o který mluvím v České Mahájáně, tam v té vzpomínce na Květoslava. Jest-li jste to četl. To je ta cesta. To byla moje cesta a byla to Květoslavova cesta. Když jsem se o tuto cestu začal pokoušet, tak Květoslav za mnou přišel a vysvětlil mně, jak to funguje a pro mě to skutečně bylo v tu dobu hlavní cestou.

Fyzická práce ve stavu bezpříčinné radostivosti a sursum corda. Tím jsem vlastně překonával temnou kvalitu těla. Čistil jsem ho. A tato cesta je jedna z nejpřirozenějších, protože žijeme na světě a ta práce... Znáte bibli, že tam vyhnal Pánbůh toho Adama z ráje a Evu a řekl:  „V potu tváře chléb svůj dobývati budeš“.  Čili práce jako prokletí. Tímto způsobem se to obrátí.  Ta práce bude pomůckou na proměně fyzického těla, jestliže se dělá ve správným stavu.

m: Potom jak je to vlastně s prací duševní?

Josef: Jo, to je na nic. To je úplně na nic. No.

OM: Ono to možná bylo dobré v Tibetě, víš, jít tou cestou duchovní.

Josef: Jo, to byli ale v jeskyni. To nešlo, to bylo něco jinýho…

OM: Pan K. naráží, tedy, to co říkáš, v našich končinách, jde jen přes tu fyzickou práci. Jináč  to nejde. Nejsme ve stavu udržet ta napětí.

Josef: Já  jsem v tomto stavu pracoval a přestavěl jsem barák. Tři roky mně to trvalo. A to už se to schylovalo k realizaci, jenom výsledek této práce, Květoslav přijel a řekl: „Počkej, počkej, ještě máš dost času, ještě něco budeš muset zpracovat.“ Rozmíchal mně to a moh jsem začít znova.

 

69:09             17:39-2

m: Dá se to kompenzovat ta fyzická práce se sportem, když člověk nemá možnost ?

Josef: To je z nouze, to je z nouze.  Jste u toho sportu sám?

m: No, tak řekněme, že ano.

Josef: Tak tam  to je pohyb, to je v pořádku. Květoslav říkal: „Činnost musí být i kdyby se mělo kamení přes střechu házet.“ Jde o ten pohyb.

m: Teď je rok 2005 a většina lidí bydlí v bytovkách, takže ta možnost fyzické práce ...,  málo, málo je. Jak to má člověk potom řešit, jedině nějakým sportem.

Josef: Jenže taková fyzická práce, když ji na sebe člověk vezme, třeba začne stavět barák a nebo já nevím, přestavovat barák, dělat na zahradě, tak to je taková donucovačka.  Kdežto ten sport, no to chvíli baví a za chvíli toho má dost a nechá toho.

m: Je to lepší než nic.

ž:  Pokud to ještě není sklon.

Josef: Jo, ano, správná poznámka. Ten sport může být sklon.  A toho sklonu se máme zbavovat.

OM: Sklon a chtíč. Dokázat jiným jaký jsem. (Josef: Jo, jo správně) Ten soutěživý prvek tam je …

Josef: Cesta k vybudování ega.

OM: Ona ta fyzická práce, o které ty mluvíš, ta nemá moc soutěživý prvek v sobě, ta má být  zpracování vlastní bytosti. Skoro taková egoistická, co komu do toho jak se namáhám.

Josef:  Ale v současné době jen málo lidí má tuto možnost. Sedej většinou u počítače a doma, v nějakým paneláku bydlej, tam žádná práce.

OM: Tak dnes je, to co pán říká, skutečně problém dostat se ke skutečné fyzické práci, ale myslím si, že když každý z nás napne svoje možnosti a uvědomí si je, že najde ty možnosti. To může být i přestavování koupelny,  no nemusí být hned zahrada...

Josef: No, samozřejmě …

OM: Když to může být cokoliv.

Josef: Samozřejmě nebo čistit  auto.

OM: Ale tam, kde je potřeba pozornost na ruce a nohy, upření mysli na jiné než světské věci, takové usebrání se (sebe). (Josef: Jo, jo ano to je česky taky)

m: Květoslav u žen doporučoval to uklízení místností a pořád dokola to samé.

Josef:  A započítával do toho i práci žen, která doma má vaření, uklízení. Přitom je sama doma, může při tom volat metta a může to pozvedat, samozřejmě.

 

72:25             20:55-2

Josef: Nojo, tak mluvil jsem o těch nepodařených manželství. Pane Kép., no máte zkušenosti,  chcete je opakovat?

p.Kép.: Bohaté zkušenosti s tím.

Josef:  A chcete je ještě opakovat?

p.Kép.: Ne

Josef:  A vydržíte to?!

p.Kép.: Nevím .

Josef: Já vím, že těm chlapům ten kousek ztopořeného masa nedá spát.

m:  Jest-li můžu říci, když jsme před chvíli započali to téma na začátku sezení, že kdo není karmicky zralý na askezi, tak nikam nedojde. (Josef:  Ano) Teď jsem na vážkách, (Josef: Jo... ) zda člověk je nějak uzpůsobený nebo není. Člověk sám nemá jen … Neumím se k tomu nějak vyjádřit.

Josef: Květoslav o tom mluví a říká že, jsou tlaky, sexuální tlaky a ten chlap si musí říct, tak dnes ještě ne, až zejtra. A to vždycky, jo. Tak dneska počkám. U žen to nebývá tak zlé, že tam ženy jsou jinak stavěné, ale chlapi, s těma to není jednoduchý.

No a zase, pokud k tomu je zralý, všechno dobře může dopadnout. Pokud není, může se zbláznit.  Musíme to brát v úvahu. To už se stalo. Jenom ta vůle nestačí. To potom si můžeme říci jedině, no tak když ne v tomto životě, tak v příštím se to ukáže.

OM: Já by sem to neviděl tak černě, Josef, tím, že je pán tady, už jen to že je tady, znamená, že má karmické předpoklady, takové nebo jiné, ale jináč by tu vůbec nebyl.

Josef: No jo, jistě…

OM: Stejně jako tisíce lidí tu nejsou.

Josef: No, totiž už určitým způsobem dozrál.

OM: Ano, určitě

Josef: No, jistě samozřejmě.

OM: Určitě, je to známka toho. Žádné pochybnosti o tom, zda mám karmické předpoklady. Nějaké mám tím, že už jsem v této společnosti.

Josef: To se ukáže, co z toho bude.

OM: To co pán říká, to je tak příliš skromně, bysem řekl, že...

m: Uvedl bych to asi na takovou pravdu, že …

Josef: To teda já chápu vaši situaci dobře, ale kde sehnat takovou ženskou, která už od přirozenosti má  (m: To asi těžko.) tyto předpoklady k tomu mystickému. Těch je málo.

ž: Mohla bych se zeptat, jestliže jsou tam takové tlaky, tedy sexuální, jakým způsobem je co nejefektivněji zpracovat, aby vlastně když chce jít sám ten kluk, ale cítí, že tlaky jsou, no prostě velké, že neví v podstatě, že ...

Josef: Mluvíte o svém případu?

ž: Ano

Josef: Soukromě, co vám tady můžu říct?!

 

76:30             25:00-2

Josef: A tak přicházím ještě s jinou věcí. Je vám to doufám jasné, že Květoslav o tom píše, že jsme navázáni na Bělostnou Dynastii Guruů. Květoslav říká, že je šestým členem této Dynastie. Dynastie přestala ovlivňovat život žluté rasy s odchodem Milaräpovým. Karmapové, kteří byli potom, že založili řadu světců, světců Kagjüpů, ale to neměli ty kvality, jako měl Milaräpa. Květoslav po devítistech letech vlastně sem přenesl pokračování této Bělostné Dynastie. On byl jako šestým členem, tak to píše. I když jeho realizace, jak to vím já, byla buddhovská,  ne ta tibetská, jako Gótamy Buddhy.

Ta tibetská realizace těchto Dynastií byla vlastně realizace moje, čili zasvěcení, autoiniciace. Ale rozhodně tato Dynastie zde pokračuje, je živá a proto lze se k ní obracet. Lze ji vzývat, lze na ní navazovat. Jsou v Tajemství Tibetu1, jsou tam nějaké návody k tomu, jmenují to tam „volání milosti“ na str.224-225. A to je velmi dobrá pomůcka. Pokud vím, tak  zvláště pro ženy, je velmi účinná.  A mnohým charakterům našich lidí to vyhovuje, hlavně ženám.

OM: Pak jsem potom žena, poněvadž mně to vyhovuje.

Josef: No, člověk se stává v určitý době bezpohlavní, ovšem je to jako mystický výsledek. Ten postup je tak, nejdříve androgen a potom úplně bezpohlavní. Jo, to už jsou vysoký stavy, moc vysoký.

OM: Tak dovolávat se nízkých nemá smysl.

Josef: No jo, jistě.

Josef: (k předcházející ž: ) No, přečtěte si tam ten program v tom Tajemství Tibetu. Máte Tajemství Tibetu? Na str.224-225.Tam to začíná v srdci. V srdci se volá nebo umísťuje se pozemský guru a potom se navazují na  toho dalšího a dalšího a vyššího a nad hlavou, postupuje jeden k druhýmu, a nad hlavou je nejvyšší nebeský guru, Vadžradhára.  To je dobrá cesta k rozvití dobrých stavů a navázání těchto kontaktů. No a vám bych teda ještě mohl doporučit něco jinýho, až potom. Přihlaste se.

 

81:48             30:18-2

Josef: Toto centrum, naše centrum, vlastně je navázáno na tuto Bělostnou Dynastii živě.

Josef: Tak jsou zde další otázky? Nejsou otázky ?

m: Já se ještě zeptám, při tom metta, z počátku jsou to matoucí ty stupně, a nebo z počátku to jsou jenom slova nebo je třeba oživit to citem, to metta, to opakování?

Josef: Ze začátku to jsou obyčejná slova, ale člověk do nich musí vložit svojí touhu, musí se snažit rozhořet a protože to umísťuje do správného místa, tak ono se to rozhoří. Ale musí to mít tu kvalitu:  Nechť jsou všechny bytosti šťastny. Jinak to je jenom obyčejné soustředění do srdce.  A to né, to néé.

OM: To přitom by nemělo vadit, když sursum corda a nebo přímo metta člověk jen opakuje, nemá ještě tu odezvu uvnitř, o které ty hovoříš, ale je to aspoň snaha, je to trénink a ono se to jednou ozve.

Josef: Je to ve vědomí, v mysli, v mysli.

OM: Ano, i když je to zdánlivě zbytečná práce, je třeba jen vydržet, až to dostane tu správnou odezvu.

 

1:24:00          32:30-2

Josef:  Ale jestliže se to správně umístí, rozhodně se to rozhoří v prsou, v srdci. To srdce se rozhoří. Mystik má mít hořící srdce.

OM: Ano. To po čem touží křesťané, oni ho rozhoří, ale neudrží.

Josef: Jo, ale oni volají k Pánubohu.   Dej nám, dej pořád, dávej nám, jo!

OM: Tak žádají pomoc (Josef: no jo, žádají, ale…), ano dej nám, (Josef: dej nám...), ale jsou i tací, kteří odevzdávají.

Josef: Výjimky jsou, výjimky jsou.

OM: Takže ne všichni křesťané jsou takoví ziskuchtiví.

Josef: Víš, tam u nás, třeba zpívají svatému Václavovi, píseň svatému Václavovi, - Svatý Václave vévodo český - a pořád na něm něco chtěj.

OM: A stále si ho představují podle těch obrázků…

Josef: …nejen oroduj za nás, ale oni chtěj, aby jim dal úrodu, aby támhle jim pomoh s tímhle a s oním a aby jim dal děti a já nevím co všechno jaký přání maj, všechno na těch svatejch nebo co na Pánubohu chtěj a nevědí nebo nechtěj pochopit, že v bibli říká Ježíš: „Nejdříve chtějte království nebeské, vše ostatní vám bude přidáno.“ Oni na to království nebeské zapomínají, ale chtěj mít plnýho nácka.

OM: Už chtějí to druhé. To je tak nejběžnější lidský sklon, nic nového pod sluncem.

Josef: No jo, ale my musíme jít proti lidským sklonům.

OM: No, správně. Těch pár lidí, kteří se tu setkávají, se více méně pevně rozhodli, anebo se rozhodují jít proti tomu zdánlivému proudu.

Josef: Jo a jestliže poctivě půjde 40 lidí nebo 100 lidí, tak zmůže mnoho. Vytvoří napětí v prostoru, které může ovlivnit ty druhé. Jestliže se to myslí poctivě a jestliže se ta Nauka vetkne do bytosti, do hmotné bytosti. Pokud to je transcendentno, jenom tak volně, jenom v hlavě, v mysli, to ne, to nevytváří napětí.

OM: Leda napětí ve vlastní hlavě.

Josef: Ve vlastní hlavě.

OM: Což je nežádoucí (Josef: Nežádoucí). To by mohlo vést k té schizofrenii, o které jsi hovořil před časem, to je nebezpečné až.

m:  Možná i v souvislosti s tímto, bych se chtěl zeptat, že když člověk začne číst knížky, tak najde jako první příkazy, že je třeba se zbavovat egoismu. (Josef: No )  No, a měl jsem s tím značné problémy pochopit, celkem o co jde nebo to dělat nějak nebo vlastně jakékoliv použití svojí vůle nebo svého rozhodnutí se mi vlastně zdálo být egoistické a vlastně…  Byl to problém, no a jest-li byste k tomu mohl něco povědět.

 

1:28:00          36:30-2

Josef: Tohle uměl řešit dobře doc. Bajer. Všechno, co dělal, tak to nedělal on, on jako člověk. Nikdy si neuvědomoval, že to dělá on jako člověk. Jen to byly povinnosti, které musí jít udělat.    Všechno dokázal odevzdávat.  Tys ho znal. (k OM)

OM: Velmi dobře.

Josef: Všechno bral, že tak musí pracovat, protože to je na něj vloženo a nebral to jako svůj úspěch, nebo podobně .

m: Dobře, ale potom, jestliže má člověk použít vůli, a nebo když dochází ke konfliktům s ostatním, tak z toho by vyplývalo, že z toho může mít problém, že je to kvůli jeho egoismu.

Josef: Počkejte, jak bych vám to vysvětlil. Musím chvilku přemýšlet, taky  …

m:  Mně se zdá, že to co jste říkal, že když už ten problém nemá, tak to potom může tak dělat, když už nemá ten rozpor.

Josef: No, musí to být nejdřív ze začátku takovým rituálním způsobem. On má povinnost, on chce něco udělat, ale přímo si musí říct, tak to je, já nevím, pro Pánaboha a nebo pro dobro všech lidí, musí to takhle stále předávat, vědomě, rituálně, až to jednou pochopí a nebude se to jáství v něm vůbec ozývat.

 

1:30:38          39:08

OM: Mám dojem, že Marek, víš, říká…  Ty říkáš, už o tom dalším, vyšším stádiu zbavování se egoismu, ale v té počáteční podobě, toho egoismu se vzdávat tím, že to odevzdávám dále, je dost těžké, to se ještě neví.

Josef:  Ale je to rituál.

OM: Je to rituál, ten rituál... myslím si, že v té prvotní fázi stačí si jen uvědomit, že to bylo egoistické konání a postupně k tomu přidat, to co říkáš.

Josef: Jestliže někdo k tomu přijde jako pán (Spál. ), tak ten už o tom něco ví, tak si myslím, že mu to formuluju správně (OM: Ano), pro něj. (OM: Ano, ale...)

m:  Ano, ptám se proto, že jsem ještě neslyšel nějak řešené explicitně.

Josef: Teda neprožil, chcete říc, neprožil.  Jo, protože ta nesobecká práce, respektive neosobní práce je určitý stav, kde skutečně člověk pocítí, že z toho nemá to jeho (já) užitek. Ta bytost se musí živit, no tak má z toho užitek, protože to získá pro svou obživu, ale to vnitřní (já) z toho nesmí mít užitek.

m: Tak to jsem ještě neprožil a …

Josef:  Ale k tomu se musí dojít, k tomu se dojde. No, chce to vytrvalost, jako všechno.

m2: To je soustavná analýza. Mělo by být všecho analýzované a pozorované.

Josef:  Ano, vychází to z analýzy.

m2:  Aby na to člověk vůbec přišel.

m: Vnímal jsem to jako konflikt, vlastně energii neboť když člověk chce prostě něco dostat, něco změnit, tak musí napnout svoje síly. Jenže když je napne, tak má konflikty. No a to se mi zdálo, že to je až negativní. Že člověk nemá mít s okolím konflikty neboť ...

Josef: Ještě něco k tomu řeknu. Jo, správně říkáte, nemějí ve styku se světem vzniknou konflikty. Vy musíte dojít k rozdvojení vědomí. A to by měl k tomu dojít každý mystik. Každý dobře pracující mystik dojde k rozdvojení vědomí. Je to vědomí, kterým pracuje a je vědomí, které jenom pozoruje. Tohle v sobě musí rozlišit.

Setrvává-li při té práci vnější i když to je pro sama sebe, slouží to samo sobě. Setrvává-li vědomím v tomto vnitřním druhu vědomí svou pozorností, čili v tom nitru, u toho svého vyššího Já, v druhé části vědomí, nebude ho tamto zatěžovat, nevzniká konflikt jáství.

Meyrink říká, myslím, že to je právě v tom … ne v Golemovi, to je v tom druhým..., Svatojakubská noc. Říká a budeš-li v tomto stavu a zabiješ otce nebo matku, nebudeš mít hříchu.

No a to je řešení toho ega. Až se vám podaří rozdvojit vědomí, abyste dokázal sídlit v sobě a druhým vědomím v té činnosti vnější, budete to mít vyřešený. Tam nevzniká karma. Nevzniká pocit vlastnictví, nic takového. Ani pocit žádosti. A to je řešení. Jde o to rozdvojení vědomí.

 

1:36:00          44:29-2

Josef: Došel jsem k tomu asi tímto způsobem: Volal jsem metta, velmi, velmi intenzivně jsem volal metta do srdce a prováděl jsem sursum corda a pracoval jsem. Ta pozornost byla tak intenzivní dovnitř, že jsem toto metta realizoval. To byla jedna část mýho vědomí, toho vnitřního a já jsem potom pracoval volně na všem, ale nebyl jsem v té práci úplně přítomen. Jenom co bylo nejnutněji potřeba. Tím skutečným vědomím sama sebe jsem byl zakotven sám v sobě u toho metta, protože to metta začalo ve  mně vibrovat automaticky. Jako výsledek této realizace.

m2: No, musí se přijít na to, jak to vědomí rozdvojit, kdo na to nepřijde, těžko to pochopí.

Josef:  Těžko to pochopí.

m2: Musí na to přijít.

Josef: No jo, musí se na to přijít.  Vy můžete zdůraznit to metta, který budete volat do sebe tím, že když budete v tu chvíli v tichu, bude znít jen to volání, můžete k tomu přidat  AUM.

V tom nitru volat   AUM.  Jako zesílit to přání štěstí a dobra  AUM. Zavoláním  AUM, které se musí rozezvučet tam vevnitř. Ale to vám říkám svojí zkušenost a ta platí. Tím jsem to dokázal. Rozdvojit vědomí.

 

1:39:10          47:29-2

Josef:  A když to nešlo, tak jako zoufalej výkřik, říkám zoufalej výkřik jsem volal: „Volám k vám, vy velcí uskutečnitelé, guruové, buddhové a bóddhisatvové,  stůjte při mně a pomozte mi uskutečnit stezku, kterou mi Květoslav ukazuje.

Jako zoufalej výkřik z nitra. Všechno musíte umět použít. Takže to je potom zavolání bytosti, celé bytosti z nitra. To platí, na to reagují. Ale nesmí se to jen odříkávat. Když je člověk v situaci, kde je zoufalý a nechce ho to poslouchat, musí umět zavolat. 

A pokud v tom mohu vidět, třeba u vás, tam není ta vnitřní opravdovost, ta skutečnost vnitřní. Vy to máte v mozku, to nestačí. Mozek ne. Je to tak?! A to volání metta do srdce, vás má zvnitřnit, abyste si zvyknul stále setrvávat v sobě. Ono to de potom i v práci, v zaměstnání, být rozdvojen ve vědomí. Sice jsem to ještě nemohl vyzkoušet u počítače, no copak já napíšu ten dopis na počítači to nic není, ale mělo by to taky jít a tam to je tedy těžší.

m: V práci člověk dráždí okolí a vlastně (Josef: Jo tam je no, no…) měl by mít dvě složky bytosti, tu světskou, která komunikuje s tím okolím a je rovnocenná energeticky tomu okolí a tu druhou které (jejíž) konflikty jsou vlastně díky tomu, že ta bytost dráždí ty ostatní.

Josef: Vždycky ...  Jo, v tomhle případě to ani nedoporučuju, že jo, jen říkám, že jen o tom mluvím. A doporučuju v zaměstnání být hlavně v nohou.

m: Štít si musíme vytvořit.

Josef:  Ale ty nohy se musí oživit, aby člověk v nich mohl i v zaměstnání být přítomen.

 

01:43:27        VTS 01 3.VOB

Josef:  Ale když se má člověk zvnitřnit, tak musí nosit jinou náplň mysli. Dle náplně mysli se pozná,  jest-li ten člověk je duchovní a nebo je světský. Do toho nepočítám co je nutný v zaměstnání, samozřejmě, ale jinak když je sám, soukromě, tak co plní jeho mysl, tam patří. Když tam je svět, patří do světa. Když tam je duchovno, je duchovní. A když jednou přesune člověk... Jak říkám, to byl můj případ ze začátku, když jsem to metta realizoval, že jsem setrvával u toho metta tak dlouho, až se to nitro stalo pro mě skutečnější, než-li svět! 

A  jako výsledek té práce je, že  člověk získá určité kritérium, určitou automatiku v sobě získá. Tam je hlídač. A ten člověka okamžitě upozorní, když svojí myslí nebo svým pociťováním nebo žádostí, vnímáním, se začne chytat jinde. Okamžitě to signalizuje. Člověk ví, aha chyba a vrací se. To dá práci. Já o tom mluvím jako o samozřejmosti, protože už teďka v mým věku, když nemám daleko ke smrti, by to bylo smutný, abych toto neznal, abych toto neuměl. Abych nebyl trvale přítomen v sobě, čili připraven na okamžik smrti. 

A je to ..., teda dost času na to, jo, dělal jsem mystiku kolik?   Áá, tak to je teďka přes padesát let. No tak mně to trvalo taky dlouho, než-li jsem se to naučil, za rok to néní. Za rok to člověk neumí, nepochopí. To je životní praxe

Josef: No, tak jsou tady někteří, kteří jsou tady poprvé. Tak by měli mít nějaké otázky? Nebo jim je všechno jasný?

m: Jest-li bych mohl, neboť já vlastně už od dětství se věnuji bojovým uměním, těm čínským a ono to má vlastně velmi mnoho společného vlastně s buddhismem a částečně vlastně i s taoismem Lao-Ć. A před tím, vlastně od osmi let to cvičím …

Josef: Od 8 roků?

m:  Ano, ... a vlastně každý den nějak. Máme nyní čínskou mistryni, která vlastně žije v Praze a jakože je to dost přísné prostě. Pokud chceme, aby nás něco naučila, prostě musí vidět, že cvičíme dosti.  Prostě to pak denně zabere tak dvě, tři hodiny.  A vlastně předtím byla taková situace, že ... Ono je to takové rychlé dynamické cvičení, vlastně na sílu jako hodně energie, myslím tu jangovou vlastně a předtím jsme se, alespoň já, chtěl naučit něco nové, vždy něco nové, co jiní nevědí.  A teď v podstatě poslední rok nastala taková situace, že mi bylo až úplně jedno, jest-li budu cvičit nebo nebudu cvičit. A v létě jsem se rozhodl tak, že vlastně zůstanu cvičit, ale dělám to z pohledu té Nauky teda, že budu cvičit vlastně všechny ty rychlé sestavy a v podstavě uvnitř má být člověk klidný. Že vlastně navenek být jako bojovník, ale uvnitř úplně klidný.

Josef: No, o tom mluvím, to je jen jeden ze způsobů.

m: Takže, jest-li se to může, neboť vím, že předtím jako v minulosti byli v Číně ti arhatové konec konců ochránci … (Josef:  Ano), tak podobně, že jest-li je to v pořádku. Jest-li se to dá vlastně skloubit s Naukou.

m2: Můžu k tomu já něco? Já jsem cvičil karate a právě mi to pan Studený doporučil, že když náhle vstupuji do tělocvičny, tak už tehdy to jako všecko odevzdávám Mistrovi (js). A jakýkoliv úspěch, porážka, všechno šlo  Mistrovi. Tam vlastně vzniklo, že to nebylo egoistické, když jsem něco vyhrál, ale všechno to vlastně, jako by to Tao a nebo něco takového.

m: Rozumím, já jsem vlastně v takové situaci, že s mistryní se vidím vlastně jednou za půl roku a jinak cvičím sám.

m2: Ty jsi Mistrovi jako nějaký nástroj, tedy Mistrovi školy Kagyupa myslím.   

Josef: Ty čínské školy nejsou špatné, nejsou abstraktní. Týkají se těla (m: Ano, právě), vždycky. Tak jako karate, tak i tady to, to vaše týká se to těla. Tak to by bylo všechno v pořádku, to by nemělo vadit. Ale přidat k tomu, ta morálka se k tomu musí přidat (m: Ano), podle Nauky. Ta tam patří.

m: Ona tam vlastně byla vždy, neboť jak jsem četl vlastně ty přeložené originály, třeba těch deset příkazů Tsua Juana v klášteře Šaolin, se týkají morálky, ne cvičení.

Josef:  Ano. Ale to se tu u nás tak moc nezdůrazňuje, respektive se o tom tak mnoho nemluví.

m:  Ale právě že to by se mělo, neboť o to v těch bojových uměních jde. Že tam, třeba když  člověk je zlý, tak třeba její otec, tak ani takové lidi neučí. Prostě naučí takový základ a dále nejde. Prostě když chceš, tak se změň a nebo … , jinak člověk škodí.

Josef: Jo, tak ty čínské školy jsou jistě v pořádku, pokud o tom něco vím, mnoho né, ale mám tam nějaké knížky o tom. Pokud přijmete takový přísný život, jo, jak vyžaduje Nauka, tak to stačí, to vaše…

m: Já jsem teda už ani …, mně nejde o soutěže, soutěže pořádné nejsou, mě to ani neláká, to se dá tak do dvaceti let soutěžit a už to tělo vlastně …  se nedá, no prostě...

Josef: No jo, tak jsem znal taky nějaké, kteří cvičili to čínské cvičení, počkejte, jak ono se to jmenuje …

m: Bušu,  Kung-fu, Tai-Chi.

Josef: Tai-Chi, Tai-Chi . No, ale jejich morálka a sebepřemáhání nebylo velké. Tak třeba to byli dva manželé, oba cvičili Tai-Chi… (m: Nakonec je to činnost),  no, ale nepohodli se, nedohodli se a podléhali. Ona v tom případě podléhala sexuálním tlakům příliš.

m: Jeden z těch buddhistických je, že vlastně každý má projevit také vlastně pohlavní zdrženlivost.

Josef: No, ale to nic, to kdyby podléhala jenom s ním, se svým manželem, že jo. Ona to brala všeobecně.

 

01:53:41        10:23-3

Josef: No, nevidím, že by to bylo překážka. Pokuste se to skloubit.

m: Proto jsem byl takový dost nejistý, že nevím ...

Josef: Jenže vy jste zaměřen tam na nějaké učitele?

m: Právě, že ani ne, jakože nepoklonil jsem se jim.  Že nejsem s nimi spojen přímo, ale jako že vyučuje.

Josef: No, zkuste přeměnit zaměření na teda Bělostnou Dynastii, ale přitom cvičení můžete zůstat. Jest-li z toho nevzniknou nějaké konflikty, to vám zatím nemohu zaručit. To by znamenalo vaše vnitřní konflikty. O ty vnější, na tom tak nemusí záležet, ale vnitřní. Protože při tom cvičení je to pohyb a je to uvědomění si těla a to je důležitý.

m: Ono je to... já jsem také přišel na to, že jsme se posledně učili takové sestavy jakože hodně staré vlastně kvůli takovým bojovým a tam jsou takové polohy těla různé a oni právě, když se vlastně nedává přes celý průběh cvičení a vlastně, že se člověk nepozoruje a opravdu nedělá stále, že  přesný pohyb, přesné upořádání kloubů, tak jak náhle vědomím opustí, tak jsem třeba tři měsíce tak cvičil, a už jsem zažil na začátku řekněme kolena a nebo bedra a nebo tak, znova jsem to musel dávat … Tak se mi to stalo několikrát a stále jsem si to musel zopakovat. Teď vím, že třeba být stále při tom.

Josef:  Ale to je v pořádku, být si vědom sama sebe (m:  Ano, to člověk dělá), na té hmotné nebo fyzické úrovni a to se roztáhne potom, rozšíří i na všechno ostatní.

m:  Ano, nebo potom by mohla vzniknout  taková bojovnost v člověku a to je taky rovněž nežádoucí.

Josef:  Ano.

m: Protože už to pak přemáhá i to tělo celkově.

Josef: No jo, tak to je dobrý, tak vy sídlíte dost v této části. (kyčle a část stehen, js ukazuje).

 

1:56:30          13:12-3

m: Hlavně dole neboť nohy jsou základ celé (stability), že jsou silné nohy jako, ale ne jen silné hmotou, ale …

Josef: Jo, ale koncentruje se vám to víc v těhle těch masitých částech (kyčle+část stehen), já vidím…

m: No stehna a lýtka, … když se tedy s panem Mik. jako dívám na ty nárty vlastně, když dělám koncentraci...

Josef: No to, co jsem mluvil, to do nártů odevzdávat, to je takový vlastně fígl, nic jinýho, že jo. Že z toho vznikne užitek, to je další věc, no, ale špatné věci systematicky odevzdávat do nártů. To můžete dělat, to záleží na vás. To je pro ty, kteří nedělají žádné Kung-fu nebo Tai-Chi.

m: Mně vlastně, ono je to trošku takové zvláštní, ale vlastně nevidím rozdíl mezi běžnou chůzí a mezi tím cvičením  (Josef: Jo) a nebo manuální prací. Úplně cokoliv...

Josef: Jo, pokud jsem mluvil, tak jste mohl pozorovat to, o čem jsem mluvil, že vede k tomu, aby se převáděly energie. Je to práce s energiemi. Špatné energie se převáděj dolů do nohou, ty správné energie, které mají tendenci potom stoupat na základě přetlaku, se pozvedají nahoru a spojuje se vlastně ta fyzická část s tou transcendentální, nejen s božskou, ale s transcendentální.

Josef: No, tak co vidím u vás, vy když cvičíte nebo docvičíte, tak v tom stavu, ve kterým jste, byste vnitřně měl zavolat  AUM.  Nitrem umět zavolat zdola nahoru AUM.

m: Jo, vím, že mi něco chybí při tom cvičení, že když docvičím ke konci, že je to všechno rozprouděné, dám toho třebas kus do nohou, ale ani to by mi nestačilo, nebo tak, že ještě aby větší ty vibrace, aby se to nějak zužitkovalo ...

Josef: Tímhle tím. 

m: Nebo jsem vlastně v jedné knížce našel nějaké …

Josef: Pevně stát. (m:  Ano)  Pevně se postavit.  Vnitřně, až zdola zavolat nahoru AUM.

m: Nebo v knížce nějaké bylo něco, ale já jakože podle knih nejdu, takže to nedělám.

Josef: Jo, to  AUM by se mělo hlavně ozvat od kostrče nahoru.

 

02:00:00        16:42-3

m:  A dělá to vlastně nejdříve jako normální zvuk, nebo z vnitřku aby to šlo?

Josef: Vnitřní. Vnitřní zvuk.  Mělo by to vevnitř zadunět. A je to, to uvědomit se až nad hlavu, při tom zavolání. Tím všechny ty energie těla, který jsou rozprouděný tím cvičením, budete fixovat nahoru.

m: Takže, je ne, jako že vyzářit nějak?

Josef: Ne, ne, ne. Přesně nad hlavu. No a jestliže se budete utíkat k Bělostné Dynastii, tak nejvyšší jaksi kvalita je Vadžradhára.

m: Já jsem viděl poprvé obrázek Vadžradháry, čili pámbůh …

Josef: No, kdybyste ho viděl doopravdy, tak byste asi ….

m1: … třeba je tam takových z Tibetu, že budu-li ho chtít, taky tam je to rozloženo ...

m2: … tyto Tajemnství Tibetu 1, 2  ty mně nepodařilo  ...

m1: … takovéto jednoduché hledají ...

Josef: To je na straně 339 (Tajemství Tibetu 1)

m1: … postupně tam je to rozepsané všechno,  můžu si to představit …

Josef:  Začátek by byl dobrý, teď to využít. Je skupina karatistů v Budějovicích a ten který ji založil a vede, ten se snaží spolupracovat se mnou a jeho charakter je podstatně jiný, než těch druhých.

m: Říkal také otec naší mistryně, že jeho Kung-fu je jiné také, než také v Číně. Neboť oni vlastně sebrali ty staré dědičné systémy, které se vlastně nyní považují za tajné, vlastně v Číně to bylo zakázané neboť byla ta kulturní revoluce, že ano a tam to vlastně všechno zatrhli a také je pronásledovali. Šli do Prahy potom.

 

02:03:17        29:59-3

Josef: Nikdo nechce dál nic vědět?

m: Mám takovou otázku, že s manželkou, když jsme spolu, časem jsem zjistil, že určité vlastnosti přecházejí z jednoho na druhého. Může to tak být?

Josef: To bývá běžný proces.

m: Takže potom to mám také zpracovat jako svoje.

Josef: Jo, jo jako svoje. Bývá to normální.

OM: Napadla mě taková hloupost. Že také pes, který žije s člověkem, nakonec se začne na něj podobat, pán na psa a pes na pána.

Josef:  Ano, ano …, ano.

OM: Jej ...to neříkám, že paní je pes, pardon.

m: I já jsem to chtěl říc.

m: Ovšem zajímavé, že mají spolu také myšlenky podobné. Zajímavé je, že ty stejné myšlenky mají oba dva.

Josef: (Ukazuje na předcházejícího) Ten o tom něco ví, hodně, hodně o tom ví.

m: Když jeden něco dělá, to samé jde dělat i partner.

Josef: Stejné otázky je napadaj.

OM: Tam kde je harmonie, musí být harmonie.

m:  Mohl byste, prosím Vás, říci něco o lásce k bližnímu? Když třeba cítím nějaký takový pocit lepší k tomu bližnímu, spíš si ho jako nechat, ale jest-li ho třeba kontrolovat tím rozumem, jest-li ta láska je spíš záležitost citu nebo rozumu. Jest-li třeba v těch druhých vidět nějaký symbol toho božství nebo …

Josef: To můžete, pokud to dokážete. Ono to je dost těžký.

m: Já mám strach z toho, aby se mi to, když bych v nich viděl nějaké, tu kladnou hodnotu, aby se mi to nezačalo vracet.

Josef: No, tak pokud je to kladná hodnota, tak to by nevadilo, ale vidět v těch lidech kolem, právě to božství, to už musí být hodně vysoký stupeň.

m: Mně to třeba pomáhá dneska v hromadné dopravě právě, v těch lidech vidět spíš to dobro. Tak nějak si vytvářím ...

Josef: No, dobrý.

m:  Aniž bych to srdce nějak otvíral.

Josef: Pokud jste ještě nedostal na to „dobrý“ poučení ?!

m: Vy jste říkal, že soucit si lidé nezaslouží, zvířata ano, ale lidé že ne.

Josef: Jo, správně. Lidi jsou tak dobří, že já vidím spíš zvířata jako bližní. Víte, mít tak sílu, tak velikou sílu imaginační, abyste viděl ve všech jen dobro v současné době je opravdu věc snad neproveditelná.

m1: Matka Tereza, ta viděla v každém asi podle toho aspoň jak se ...

Josef: No jo, no dobře, křesťanka. Ti na to byli fixovaní.

m1: Ona v tom žila.

Josef: Ti byli na to fixovaní.

m: Takže můžu jim třeba jako vnitřně skládat tu úctu?

Josef: Nemáte!  To je předávání energií. Vy musíte všem bytostem přát dobro a štěstí. Všem.  A nejen těm, co vidíte. To né. A jednotlivci vůbec ne.

m: Zkusím na to přijít.

ž: Můžu se zeptat? Že když například člověk by šel sám, asketa a potom muž jako dosáhnul  vysoký stav duchovní a výsledky dobré a potom přijal ženu ze světa. Co se potom stalo tehdy?

Josef: Četla jste Květoslavovo, ten Dokument?   Jestliže jogín nebo mystik, dosáhne vysokých stavů, realizuje vysoké stavy, respektive zasvěcení, je povinen se vrátit na svět přes ženu. Tím vlastně odejde, nebo je vyvržen z toho nebe, kde realizoval, kde sídlil a musí pracovat na tom, aby se tam vrátil. Ale aby se tam mohl vrátit, musí přivíst s sebou tu ženu, musí se ona stát taky příslušníkem nebes. Potom se může vrátit zpět. Jinak ne, jinak ho tam nepřijmou.

m: Ta žena může být i mysticky neškolená?

Josef: Ten, kdo dosáhnul vysokých stupňů a realizoval je, tak má, přepokládám, tolika zkušeností a vědomostí, že pozná, jest-li ta žena je správná nebo ne. Pokud si by tam chtěl vzít nějakou, řekněme, obyčejnou cikánku nebo …

OM: Nepřipravenou, je jich celkem dost. Jsou ...

Josef: …Tak by na tom prodělal, samozřejmě. Tak to nedokáže. Květoslav říká, že dokonce se musí vrátit na zem, jestliže má správně jednat mysticky. Že nesmí toho holuba duchovnosti sežrat doma sám, takhle to Květoslav píše.

ž: Mohu ještě upřesnit, my jsme tu na začátku, ještě když jsme s vámi úplně začínali, tak jste nám doporučil spojit se s Karlom B.. Tak proto tato otázka ve mně stále ještě je, protože my jsme s ním byli v kontaktu tehdy a jsme v kontaktu i nyní s ním. No a nyní já mám takovou ne že dilemu, ale prostě mně tam nesedí určité věci, co se týká vlastně té ženy, kterou přijal nyní. A on říká, že žena, když už má takového muže při sobě, který už dosáhnul určité výšky mystické, takže žena vůbec nemusí dělat se sebou nic, prostě ona může být obyčejná. Obyčejná žena, ona nemusí o mystice vědět vůbec nic a o nic se nemusí usilovat, že prostě to ona jen ho přijme a tím pádem má ona všechno vyřešené. Jest-li je to tak, anebo i ta žena se  musí o něco snažit a usilovat, také se sebou něco dělat?

Josef: On, on to pozná. On to pozná.

ž: Takže to je vlastně případ od případu, když dva jsou na určité úrovni, tak jdou jakoby spolu, postupují, tak se musí usilovat.

Josef: On byl stržen do tohoto svazku vzpomínkou na starou lásku ze sedmnácti let. Přemluvil ji k tomu, aby se rozvedla, aby ho opustila. Velmi špatná věc! To neměl dělat!  Jestliže ona v sobě nenese to semínko duchovnosti, nikdy se to nepovede. Musí tam být to semínko duchovnosti. Květoslav, když si bral tu ženu, bral si jí proto, aby jaksi potlačil to svoje světlo, protože mu bránilo v styku se světem. Tak si vybíral ženu, kde musela mít alespoň ten základ, to jadírko duchovnosti v sobě nýst, jinak by to nevydržela. Přesto se mu dvakrát zbláznila. Dosáhla potom realizaci, to ano. Jeho pomocí. Ale to byl Květoslav, to není B.

ž: Takže ta žena také se musí usilovat o to, o svůj duchovní růst, nemůže jen tak, jako že tím, že přijala muže a má to všechno vyřešené?

Josef: Neexistuje, neexistuje. Pokud nemá v sobě ten základ, co jí zařazuje mezi bytosti nahoru, tak ne, tak to nedokáže. Jsou totiž ženy bohyně, ženy světské, ženy pekelné. Pokud je to žena bohyně, všechno v pořádku. Patří tam, je naděje, že se to bude v pořádku. Pokud to je obyčejná žena ze světa, je to „proletářka“, řekněme, to je typický takový výraz pro to, nemůže dokázat.

I když B., to co dosáhnul, je kvalitní, to jo.  Ale k tomuhle kroku ho vedla zaslepenost. On měl vědět,   jako křesťan,  nepožádáš manželky bližního svého!  Je to v Desateru? On jí přemluvil k rozvodu.  No (+gesto nejistoty js), uvidíme.

m: Kdysi jsem měl, pane Studený, takový pocit, že tu ženu mám v srdci, že ji mám hledat tam. Je to v pořádku?

Josef: Já nevím, jak to bude s váma.  Hledat sám ženu...  Vy se bez ní obejdete?

m: Myslím, že docela jo.

Josef: Tak jí nehledejte. (m: Ovšem.) Leda že by přišla, ale to by bylo jó přesvědčující.  A potom je na pováženou, jakou má kvalitu. A může přijít i pekelnice.  To je vždycky sázka do loterie. Manželství není jednoduchá věc.

 

02:16:35        1:33:17-3

m: Kupa starostí …

Josef: Kdyby to byly jen ty starosti, ty jsou vždycky. Ale duchovní úroveň, buď to je kategorie, kam patří nebo to není kam patří. Jestliže je to nebeská kategorie, všechno v pořádku. Jestliže se muž pomiluje s bohyní, dostane se do nebe, ona ho tam vtáhne. Ale musí to být bohyně. Teď to rozeznat.  Ale přitom to musí být svazek oprávněný.

m: Člověk musí být pořád opatrný.

Josef: Ne!  Musí mít rozum. Nesmí podléhat jenom vášním.

ž: Pak se může poradit ještě s guruem.

Josef: Tak to bejvá, no. Když už, ale … to je nevděčný pro mě. To né.

m: Říkal jste, že žena může být nebešťanka nebo z pekla a muž je na tom jak?

Josef: No, tak to je to samý, ale já mluvím o tom, který se rozhodl dělat mystiku a chce dělat mystiku, tak patří do nějaké té hoření  kategorie.

m: Takže muži také?

Josef: No jistě. No, to může být poměr obráceně. To žena může dělat kvalitní mystiku a muž ne, že. Takový jsou případy, dost, máme takový.

m:  A ještě bych se chtěl zeptat. My máme dítě, malé, takže k tomu kdybyste něco řekl.

Josef: Jak je staré?

m: Čtyři roky.

Josef: Půlroční dítě?

m: Čtyři roky.

Josef: Kolik?

m: Čtyři roky.

Josef: Čtyřroční... Tak to už je z toho nejhoršího venku a dokud je malý dítě, zvlášť po narození a ty první tři roky rozhodně, by neměla žena dělat mystiku. Protože mystika je citové převedení božství na jinou úroveň, že jo a ta žena má patřit citově tomu dítěti. Jinak to bude sirotek. Jako kdyby bylo vychovávaný v ústavu.

Cesta ženy je citová, převážně. Jen vzácně může se vyskytnout, že je rozumová, uvádí se všeobecně, že je citová. A musí svým citem navazovat na božství, anebo na zasvěcence nebo zkrátka nahoru, když má mít úspěch.

 

02:20:14        1:36:56-3

Josef: Jestliže má malé děcko, tak musí se vázat citem na děcko, aby se cítilo to dítě, že náleží k něčemu, k tý matce, že má oporu.

ž: … na něho a potom se z části věnovat i tomu duchovnu? Nebo jak to je?

Josef: No, vy se mu musíte věnovat!

ž:  Ano, to je jasné, protože ono mě potřebuje, že.

Josef:  Ano, vás potřebuje. Citově potřebuje!

ž:  Ano. A vlastně, když tam teď vznikne třeba ten volný čas, a nebo ten prostor, že to dítě mě v té chvíli nepotřebuje. Já nevím, třeba už je večer nebo tak a protože se mu nemusím věnovat, nejen v tom citově zaangažovaná nějak, tak či se vlastně můžu věnovat té práci na sobě.

Josef: No jistě, jo jistě. Jak ustupuje pomalu to dítě z toho zájmu citového, víc a víc se osamostatňuje, tak vy se můžete přiklánět citově víc a víc do duchovna.

ž:  A když se věnuju i tomu dítěti a vlastně tehdy věnovat tu všechnu pozornost jemu anebo vlastně uvědomovat si to, že i tu pozornost věnuju jemu. Že je tam určité to vědomí sebe.

Josef: Jo, vy si máte být vždycky do důsledku vědoma všeho, co děláte, až i co se týče kvality, všeho.

ž:  A přitom všem, i při té fyzické práci si musím být vědomá, věnovat se té práci maximálně, ale být si vědomá toho, že pracuju.

Josef:  Ano, ano, to je důležitý. No a to dítě doroste a přijde puberta, nechce už o rodičích postupně slyšet. No, tak máte potom volnost, můžete všechnu svou energii, všechny své city vrhnout směrem k duchovnu.

m: Já bych ještě zůstal při rodičovství, my vlastně bydlíme v rodičovském domě, ne s rodiči, ale v rodičovském domě. A postupem času,  už se to tahá dost dlouho, se vlastně z jejich strany stal projev vůči nám doslova vyloženě nepřátelský. A tedy nevím nyní dost dobře, jak to řešit.

Josef:  A jaký to má důvod?

m: No, jsou tam neustále výčitky vůči mně, že se nějak nechovám tak, jak oni by chtěli.

Josef: Jak oni by si přáli. To bývá obyčejně ta bolest rodičů, zvláště matky. Oni chtějí, aby pořád ten dotyčný vypadal k jejich obrazu. A, to ta maminka, stará maminka: jó, to náš Venoušek. A vono už mu je šedesát.  No, tak to vypadá, že jo. Ta nevraživost. To je jejich věc, aby si to vyřešili.

m: A nyní, v poslední době, jsou tam dost časté takové konflikty, že opravdu je to takové doslova  nepřátelské už. Více méně se oni obracejí na naše dítě, než na nás.  Vlastně na mě jako na syna a více se obracejí na to na něho, protože tam vidí možnost, jakože něco upravovat.

Josef: Jo, aby se mohli připoutat.  No, stará bolest, všeobecná. Jen ve vzácných výjimkách mají ti staří rozum.

m: Takže nechat to tak, prostě, nevšímat si toho...

Josef: No, vy se s tím musíte vyrovnat.  Ne, že byste ustoupil, to nejde.V tom je rozdíl, buddhismus a křesťanství, velikej. Tam je v desateru, v křesťanství. „Cti otce svého a matku svou.“ A v buddhismu se říká:  „Rodina je smetiště.“  Si vyberte, no.

ž: V křesťanství se říká, že opustíš-li matku svou a otce svého, tak kvůli mně, vyžaduje …

Josef: No tak, pokud chcete dělat mystiku dobře, to je vaše soukromá záležitost. V tomhletom máte právo ustřihnout veškeré citové vztahy. Musíte odtrhnout citové vtahy.

m: Měli by přerušit lnutí.

Josef:  Ano, to citové vztahy jsou lpění, ano. Jo jsou tady, mezi náma seděj, kteří tohle dokázali vyřešit dobře. A vás to čeká. Zatím jste bytem odkázáni na ten rodný dům, musíte tam bydlet, ale do výchovy dítěte si nenechte vůbec mluvit.

OM: To přerušení citových vazeb i rodiny, to je velmi těžká práce. Aby si někdo nemyslel potom, aby potom takové násilné přerušení citových vazeb, aby nebylo nahrazeno nevraživostí. Je to ale jiná podoba citu pak. To, co ty říkáš o citových vazbách k rodině, to je úžasně jemná věc, která se nedá udělat z večera do rána, tak  ty mě už nezajímáš. Dost těžko.

Josef:  Ale tady v tomhle případě kdy se jedná o staré rodiče, je nezbytí.

OM: Tam je to jednodušší.

Josef: Tam je nezbytí.  No co se týče rodiny, vzájemný kontakt je citový. To je v pořádku, to jsou manželé. Bude citový a ten cit se má povyšovat.

K dítěti, patří do rodiny, to je taky vazba citová. Nemá se to ale na té nízké úrovni, ale má to mít všechno charakter toho sursum corda,  vždycky. Potom je to všechno v pořádku. Dítě vyrůstá v harmonickým prostředí a zvykne si na to, nechce jinam jít. Je to pro něj dobrý základ. Z něj bude potom pevný charakter. A vyřeší se jak automaticky i oblast puberty. Jestliže se to od začátku bere správně, maže se vlastní lpění, tak se to potom vyřeší bez problémů.

OM: Tedy, vlastně vede to k tomu, aby to přerušení citové vazby na rodiče, aby nemělo atribut zanevření, aby to bylo jen odpoutání se. Nebo tam potom skutečně vzniká nebezpečí opačné citové vazby, skoro nenávist. To je ...

Josef: U sebe se to dá, každy může, dobře kontrolovat.  Toho druhýho nevyřeší ?!  Nevyřeší, nedá se nic dělat. To by bylo vždycky donucovačka, vždycky!  Aby člověk pořád se ohlížel, jéjej, aby oni nebyli nešťastní, tak já jim musím v tom a v tom povolovat. Né, vůbec ne.

OM: Ne, ne, tak jsem myslel. No ...

Josef: Pokud jsem se mohl seznámit s různými případy, až na nepatrný výjimky, je to vždycky  tragédie! Vždycky!

OM: Ano, tragédie je. Ten, kdo bude původcem té tragédie, ten musí být původce. Původce bude ten, kdo to vědomě dělá.

Josef: Jistě.  No jo, ale vědomě to (robí) dělá ten mystik, kterej ruší vazby.

OM: Ano, že musí rušit ty vazby citové bez citového pohnutí.  Vlastně...

Josef:  Ano.

OM: Vlastně by je měl dělat.

Josef:  Ano, měl by to tak dělat.

OM: Tak to je třeba si při tom rušení vazeb uvědomit.

Josef:  Ano.

OM: Že to je nemožné jen tak, prostě postavit se k tomu a od teďka vás neznám.

Josef: Ne, takhle ne, takhle to není. On to musí v sobě vyřešit!

OM: Tak.  Ano.

Josef: Potom se ukáže,  jest-li oni odpadnou a nebo jest-li se bude to lpění ..., vystupňuje se jaksi v nepřátelství.

 

02:31:06        47:48-3

OM: Takže nyní dospěl si k tomu, on se musí vnitřně odpoutat od těch rodičů.

Josef: No, přesně, přesně o tom mluvím.

OM: A o to jde.  Ne nějakým vnějším arogantním chováním.

Josef: Tam to nemusí být vůbec znatelný.

OM: Ano,  tak.

Josef: Jednat s nimi docela normálně, ale vnitřně se odpoutávat.  Ale oni to budou stejně registrovat, oni si budou dělat nároky a oni se budou chtít  zmocnit  toho vnuka …

OM: Ano, ano.

Josef:  A v tom je potom problém.

m:  A to se právě nyní děje.  Teď je mi 30 roků a oni stále prostě stále ode mě něco požadují, ale už jako bylo na čase to pochopit.

ž:  A teď to přechází do toho konfliktu, že vlastně oni berou to dítě a berou ho jako, že je to jejich dítě.

Josef: Jejich vlastní syn.

ž:  Ano. Ano, přesně, že. Oni to vlastně nahradili jedno dítě za to dítě druhé. Jedno jim vyrostlo a druhé se zase je.

Josef: Z toho bude tragédie, zaručeně. Z toho bude tragédie.

ž: Ano, ano. Vždyť právě proto.

Josef: Z toho bude tragédie.

m: No, oni nepřijdou k nám na návštěvu, oni si přijdou vyzvednout dítě a jdou pryč.

Josef: No, ale nemaj v tom právo. Nemaj to právo.

m: Už to jako netolerujeme, no ale…

ž: Jako, nebráníme mu jít na chvilku jakože, když přijdou, ale zase ne tak, že prostě s námi manipulují, že mohou jít a sebrat si ho na týden, nebo prostě, že oni řeknou, že chtějí, že si ho vezmou a prostě nějako to regulovat. Hm...

OM: No, tak tady by se dala použít metoda, kterou jsi začal. Zde je potřeba jednou. To je nutné zatrhnout.

Josef:  Ale vzniká z toho nepřátelství. Co se dát dělat.

OM: V tomto případě to chápu a rozumím tomu, co jsi říkal na začátku. (Josef: No jistě) Jak jsi narážel na to, ...

Josef: Však já jsem odpovídal jim. Já jsem to vnímal jak to tam je.

OM: ...co nám paní o tom povídala.  Tam to zřejmě jinak nepůjde, jen rázným rozhodnutím, žádný kompromis neexistuje. A když, tak jen povede na scestí. (Josef: Jo )

Josef: Tato překážka dělá veliké nároky na způsob, jak to vydržet. To podstupuje každý sám.

OM: Jak si mluvil o těch zkušenostech,  já jsem nevěděl jak to vyjádřit a ty si to tak krásně kulantně říkal takové něco o těch citech. Praxe je praxe, no, máš ji velkou.

ž: Můžu se zeptat, že když například zpracovávám ty nežádoucí stavy před nárty nebo přes šlapky, se na to upnu a potom, když ten stav zmizí, tak v oblasti srdce tak jakoby, přichází tam takový dobrý stav z ničeho nic a to se tak rozšiřuje do prostoru. Co s tím potom?

Josef: Musíte to směrovat nad hlavu. Systematicky směrovat nad hlavu.

ž:  A když přes den registruju ty různé prostě ty stavy, ony se tam stále mění, ony přicházejí a odcházejí, tak to jen registrovat? Během dne například, když nemůžeš si sednout a soustředit se, a nebo dá se i po dobu chůze zpracovat ty stavy a po dobu práce, že usměrňuju ty své stavy, třeba dávám je do těch nohou. Či se to dá?

 

VTS 01 4.VOB

Josef: Ono se to třeba za celý bude kumulovat. Tak to potom  nějak spravit, když se to potom začne připomínat. Zpětně. Samozřejmě, když jste v zaměstnání, v těch nártech se můžete držet pořád.

m: Takže i při práci?

Josef: V nártech i při práci.

m: Takže stále vědět co dělám i o těch nártech.

Josef:  Ano. Tím se postupně učíte rozdvojit vědomí. A každý mystik by měl se naučit rozdvojovat vědomí, aby jednou částí vědomí byl stále v sobě a druhou části moh pracovat.

ž:  A ještě mohu se zeptat, když například s lidmi vznikají různé situace mezi lidmi. Já jsem tak dost v práci ve styku s lidmi. A když je ten člověk dotyčný prostě, buď se rozčílí nebo něco se mu nelíbí a začíná to vlastně ... Z něho to cítit, že tam takový útok. Když to cítím, tak cítím tu silnou energii, která je nasměrovaná  třeba ke mně, takové negativní a já potom nevím, co s tím, že.

Josef:  A vy to můžete zrovna tak zpracovat to cizí jako svoje.

ž:  Ano, že to vzít, prostě držet to, jakoby chytit to, držet to.

Josef: Převést to zrovna tak do nártů, jako svoje.

ž: To jsem tak jakože dělala do nártů, že.

Josef: Možná, že jsem to tady už říkal i zvířecí energie se takto dají převést, zlý pes nebo tak.

 

02:37:54        02:16-4

Josef: No, v této době jsou ti mystici tak hodně různí. Že skutečných mystiků, kteří jdou z toho vnitřního popudu čistýho, není tak mnoho. Hlásí se k mystice feťáci. Lidi  kteří užívají drogy. V tom je potřeba být velice opatrný. Oni přicházejí někdy s úžasnými stavy a prožitky a ono to je následkem drogy. To s mystikou nemá zrovna příliš mnoho společného. Drogy se v mystice nepřipouštějí.

Nevím, jest-li je někdo mezi váma, kdo to zkusil. Ale pokud, tak nesmí pokračovat.Tam to postrádá duch reality. Tam se to neopírá o skutečnosti. Skutečnost, jak člověk vyrostl. To si přinesli jako karmickou zátěž.

 

02:40:19        4:41-4

m: …v práci, v živnosti.  V duchu stále být si vědomi sebe a také i …

Josef: Hlavně udržovat si pozornost v těch nohou, ale jestliže budete cvičit uvědomování si nohou, jako cvičení, získáte dobrý stav. Pomocí metta nebo pozdvižení nebo modlitbou nebo čímkoliv získáte dobrý stav, tak máte začít se soustřeďovat na nohy, sednout si v tom případě na židli nebo v křesle, do téhle pozice „faraon“ (nohy svisle, záda rovně opřená) a začít pozorností jakoby ohmatávat nohy od palců nahoru až po kyčle a zase dolů. To ohmatávání v mysli je důležité, to oživuje nohy a po nějaké době tohoto soustřeďování se nohy oživí natolik, že je budete vnímat jakožto vibrace. Tam budou skutečné vibrace.

m: To jen v případě, kdy bude dobrý stav.

Josef: Vždycky má být dobrý stav, nikdy jinak.

m: To znamená, když jsem ve špatném stavu, tak nejdříve bych si měl upravit nějakým způsobem ten …

Josef: To je jak jsem říkal, že když je ve špatném stavu, tak upnout tvrdě pozornost do nártů, není to přebíhání. Tvrdě pozornost a držet ty nárty ve vědomí, až ten špatný stav zmizí. To jsou dva rozdíly.

Ale když cvičíte to ohmatávání, soustřeďování na povrchu nohou, začnou po nějakém čase vibrovat a ty vibrace můžou být časem trvalé. I v zaměstnání. Začnete si najednou uvědomovat stále nohy i když pracujete. Tak jedině tak. To je individuální, za jak brzo, ale tento výsledek by to mělo přiníst.

m: Můžu k tomu zeptat? V té práci o pozorovaní sebe, například je práce se strojem, nebezpečná. Jak je to u tohoto?

Josef: Práce se strojem, tak tam člověk musí být velmi ostražitý, ale jestliže jste cvičil toto soustřeďování na povrch nohou, dostanete tam vibrace, tak budou i v té nebezpečné práci se ty nohy ozývat a vy to budete rozlišovat. To vám nepřivodí ublížení, naopak, to jste ve střehu, ve větším střehu, než byste byl normálně.

Josef: No, abychom si něco vyzkoušeli, tak to můžeme teď zkusit se chvíli soustřeďovat. To zhasněte, budem tiše. (nahrávací přístroj)

 

02:44:35        08:57-4

Josef:…nějakýho mayského kódu... proč, co to znamená, jak k tomu došli (v ruce drží knihu  – Mayský kód). Říká, že toho roku 2012, on říká o slunovratu zimním, kde v přesné rovině osa galaxie s osou Země, s tou, která vytváří ty věky jednotlivý. Teď vstupujeme do věku Vodnáře, takže ten věk Vodnáře bude začínat od toho roku 2012, kdy dojde k transformaci lidského vědomí. Dojde ke změnám lidské rasy na úrovni mentálu. No zajímavý, kdy zpracoval staré egyptské záznamy, Mayů,  Aztéků, Toltéků, atd. A dokazuje to astronomicky i astrologicky. Říká o roku 2012, že dojde k zásadním změnám. Sám jsem zvědav. Velmi dobře to tam dává  všechno dohromady, že začíná novej věk.  A já k tomu vím, že skutečně začíná novej věk tou realizací Květoslavovou a realizací Višnua a v duchovnu vždycky to je předem, i když na Zemi se to promítne, jak on to tu vypočítává, 2012. Ovšem o té realizaci Višnua on nic nemůže vědět. Kdo znáte astronomii, astrofyziku, astrologii a tyhle ty věci, tak je to docela zajímavé počtení. Ale náročný.  To jen, že to mám tady.

Josef: Tak pověděli jsme už všechno, co tady chcete někdo vědět? Nebo ještě se budete ptát?

OM: Předpokládám, že i mnozí budou mít dotazy v užším kruhu, nezvykli si ještě hovořit na veřejnosti jako doma, i když je to stejné.

Josef: To už jsem říkal na začátku, že ty problémy bývají u všech velmi podobné. Než se to vytrácí.

OM: Ta řečená myšlenka má svojí výraznou hodnotu,  lepší se zeptat, než to dusit v sobě.

Josef: No, uděláme si přestávku, uděláme si volno, trošku se můžeme rozpohybovat taky.

OM: Vážení, pod pergolou na konci chalupy je švédský stůl. Obslužte se, nabízejte si podle vlastní chuti, to co zůstane, to každému bude nacpané do kapsy. Je to na to, aby se to spotřebovalo. Prosím, vezměte si.

Josef:  … staví, záleží ta mystická práce hlavně na tom, nenechat se světem strhnout a snažit se zůstávat svůj. I to je veliká práce. Nevím, jak u vás teď na Slovensku, ale u nás v Čechách jsou to strašný zmatky. Zmatené názory. Zmatené poměry.

Tady u vás to tak zblízka nevidím jak v Čechách. Nestojí to za nic. Já vím, jak je obtížné udržet se v odstupu od tohoto světa.  Být tak dalece silní, aby to člověka nestrhávalo. Já jsem už mimo, už jdu pomalu ke konci. Ale vy jste ještě začleněni ve světě, musíte se živit, tak chápu, že to není jednoduchá situace pro vás. Tak velká práce už je to, udržet se mimo bezprostřední dosah v tomto světě. Víst svůj život.  Nenechat se strhnout ani zneklidnit.  Mít i dokonalou víru.Všechno ve světě nás nutí vlastně ven, ven ze sebe, no a v tom je pro vás ten nejtěžší problém.

OM: Tady se projevuje kus slovenské nátury, (Josef: Jo), uzavřenost. Zatím co vy Češi, bratři, napadat  bych tě nerad a do Čech,  jste takové ukecané stádo. A my jsme „taký zahrjáknutí pod tatranciou“, všechno to tu dusíme (ukazuje na hrudník) mnohokrát a to není dobře.  Možná ta otevřená česká duše je lepší, že to ze sebe vypustí.

Josef: Nevím, jest-li je to přesně tak, jak říkáš, ale ...

OM: No jo, já jsem to trošku zveličil, ale rozdíl v těch náturách je, myslím že ...

Josef: No, je, je rozdíl, ale ...

OM: Je to cítit, protože v Čechách, když jsem začínal jezdit do Čech, či už na vysokou nebo potom, už ve společnosti mystické tam to neplatilo, ale v té běžné lidské společnosti.  Já jsem se cítil takový zakřiknutý, víš, neboť všichni ti mojí kolegové Češi, tomu šla vyřídilka, ten všechno „věděl“, všechno věděl vokecat a ten Slovák, chudáček, byl takový zaražený,  obdivoval ho, co on všechno ví a jak je moudrý, přitom nebyl o nic moudřejší, jen znal všechno vykecat a vokecat to.

Josef:  Ano, dobře to říkáš, ale vy Slováci jste citovější (OM: Ano), podstatně (OM: Ano).

OM: Ano, citovější a potom, když se ale Slovák otevře, tak to potom je jako jánošíkovský oheň, ale dlouho to trvá, déle, víš, než u Čecha.

Josef:  Ano, ano, ano.

 

02:54:00        18:22-4

OM: Když pozoruji tuto naší komunitu, tuto slovenskou, tak by sem mohl ukázat prstem, kde ten oheň už je rozhořelý a kde teda je na pokraji, jen brnknout a tak ten plamen poznáš.

Josef: Vy ještě dokážete být charaktery, kdežto u nás v Čechách...

OM: Tak ty jsi to řekl ještě tvrději, tak to jsem se neodvážil.

Josef:  Neodvážil ..., v Čechách už to není tak, to je zrovna ..., no je to pravda, no

m: Můžu k tomu něco říci? Květoslav říkal o Slovácích, že je má velmi rád, neboť jsou více spojeni s přírodou.

OM: To ano, víš, ale někteří si to vysvětlují tak, že Slovák je spojen s přírodou proto, protože je primitivnější. Jenže Květoslav to myslel jinak (m: On to myslel upřímně),  ano, myslel přes to duchovno, že je čistě napojen na tu přírodu, na ty nezkreslené vibrace přírody.

Josef:  Ale, tak jak já to vidím, Slováci jsou citově jináč založení, než-li Češi.

OM: To je vidět i nyní, když se dívám po kolegoch tu, že když jsme tady, tak jsme jakože všechny blbí Slováci spolu, tak se tady vykecáme. A přijede autorita z Čech, tak trošičku to je  jinak, že…

Josef: Ne, ne, ne, ne takhle to není.

OM: Ale jo, přeci jen s sebou přinášíš určitý druh napětí a ten vzbuzuje automaticky určitý jakoby respekt. A to je, myslím že přirozené, takže tím, že přijedeš jednou za rok do větší takové společnosti, dost těžko se během hodiny dá překlenout, to napětí, obyčejně. Za tím, co tam …

Josef:… Já se nemíním považovat za nějakou velkou autoritu. Mně byl svěřen tento úkol a já jenom plním, co mám plnit, nic víc.

OM: No, tím už je ta autorita daná.  Že ti to bylo svěřené a ty ses toho ujal. To je třeba říci. Jenom svěřit … to nestačí.

Josef:  Ale protože mě Květoslav k tomu určil, jinak bych se neodvážil. Víš co to je za zodpovědnost?!

OM: Ano.

Josef: Za hrůzu, někdy?

OM: Ano.

m: Mystik má být zodpovědný, tak hovoří Květoslav.

Josef: (zasmál se)

Josef: Víš, jsou mystici, kteří si dokáží poradit a jednat samostatně, nemluvím o tom tady, mluvím všeobecně.  Že jsou mystici a není jich málo, kteří se ptají na každou pitomost, jest-li smí nebo nesmí.  Neodvážej se.  Nemají tu odvahu sami řešit.   To je vada. Mystik má řešit sám a být pevný, ono se to ukáže. Nikdy není konec, vždycky je možnost změny. Když se člověk splete, však se to spraví, ale musí být odvážný, musí vědět, že si může dovolit.

OM: Musí dělat vážná rozhodnutí.

Josef:  Ano. Za Květoslava to bylo tak, že on nedával konkrétní úkoly. Tady jsou předpisy, jak je kdo pochopí, co přijme a jak bude podle toho žít. Věděl, že vždycky se riskuje. No, ale od toho ta poslední instance byl ON, když se to nepovede, aby přišel a vytáh z toho …

OM: No, to je ta zodpovědnost.

Josef: Tak třeba se rozhodnu o tom svém způsobu života. Že to nejdřív vyzkouším a potom budu mluvit, jenomže já jsem za týden šel na návštěvu, to bylo v Řečici a nechtěl jsem o tom mluvit a on říkal: „No, skočils do hluboký vody a neumíš plavat, ale jsem tady.“  A tak šlo vždycky o tu odvahu, nebát se přijmout nějaký úkol a snažit se ho řešit. Víte, mystik aspoň,  mystik této školy nemá být veden za ručičku,  má být samostatný.A  té samostatnosti se musí učit.

 

03:00:08        24:30-4

OM: No, ono, víš, i k té samostatnosti je potřeba občas takové pobídkové kontra.

Josef: Jo, občas ano, správně říkáš, občas.

OM: Kdyby třeba od tebe nepřišly pobídkové kontry, tak se mohou všichni rozloučit. Víš, když se člověk dá do tohoto boje, potřebuje občas slyšet i hlas velícího generála a potom musí bojovat. Ale občas to usměrnění je potřebné. Pokud se to dá takto říci.

Josef: Teď mně to ukazuje: Jak důležitý je to zvolání nahoru, jsem už  prve vyjádřil a říkal a to by měli všichni. Má se to ozvat tam v tom místě, kde se stýkají žebra. Odtamtud, od plexus a vejš.

OM: Ano, ano nad solár plexus.

Josef: Tak, nad solár plexem se má člověk tak usebrat a odtamtaď vyrazit a volat a žádat a poroučet nahoru!  Žádat o pomoc!

OM: Kde jsi?  Slyšíš dobře?  (k putujícímu po Cestě, p: Samozřejmě )

Josef: Ne, prosím. Žádný prosím. Umět požádat, jasně požádat, případně si i dupnout.

OM: A tehdy to začíná mít takový ten opravdový vnitřní charakter.

Josef: Samozřejmě. Tam vzniká ten správný pocit.

OM: Ano.   Tak, jako píše Květoslav, anebo říká v rozhovorech s Mílou, zde je to duchovní centrum (ukazuje si nad solar plexus).

Josef: Centrum bytosti.

OM: Centrum bytosti  (Josef: Ano.) a když bytosti, tak celého vesmíru současně (Josef: Přesně tak.) a nakonec to přejde, to je jedno …

Josef: Přesně tak.

OM: A to se rozvibruje.

Josef: (kýve souhlasně hlavou)  A dostane se to šířku. (OM: Ano)

m:  A nejsou stavy z toho místa příliš rušivé?  Prostě ...

Josef: Ty se používají, nebo  kontrolují se.  A používají se ve chvíli ohrožení, nebo ve chvíli kdy se to člověku nedaří.  Touhy po tom  duchovnu,  tam se mohou použít. Ne trvale a stále to používat.

m:  Mě se zdá, že je tam oheň … prostě …

Josef: No ano správně, je tam oheň.  Ano, dobře. 

m: Je pravda, že to není dobré (příjemný ?) …

Josef:  Ale odtamtud vyzní to volání.

m1: Když je tam oheň, tak je to dobré, má se rozhořet ...

Josef: Volat mozkem nemá cenu, to tam nahoře neposlouchají.

OM: No, víš, štěstí má ten, komu se to podaří to rozvibrovat,  neboť to je fyzický pocit.

Josef:  Ano. Je to fyzický pocit.

OM: A s tím je možné pracovat.

Josef: Samozřejmě. Je to fyzický pocit.

OM: Jinak si to jen nějak imaginuje, to je ta práce mozkem. To není ono, to nenahradí.

Josef:  Ano, ano.

Josef: Toto je volání  bytosti, celé bytosti.

OM: Ano, bytostné.

Josef:  A to si vyžaduje a přinese to odpověď.

OM: A není třeba jí očekávat, že přijde hned.

 

03:04:36        29:58-4

Josef: No, jistě,  v pravý čas.

OM: Je potřeba vědět …  Ano.  Přijde v pravý čas.  To se odkládá, posun, až bude potřeba. Ona bude vědět kdy má přijít.

Josef:  Ano

m: Když můžu zjistit, že Slováci jsou více citově založení a odpovíme  si  tady, že je to cvičením ?

Josef:  To není citovým cvičením, ale je to zase něco, co ty znáš.  To volání znáš, no počkej ... (asi žert o volání za partnerkou)… to ještě ne.  Přeci to slyším, ne?

OM: Ono vlastně, ono to nemá citové zabarvení na co naráží, neboť ta vibrace je určitý fakt, který člověk konstatuje, že se udál a ten je bez citového zabarvení.  Ten jako akt  se ho vzdává. Jako akt posílá ho vlastně …

Josef: Mluvíš z vlastní zkušenosti, ale tu zkušenost nemají všichni.

OM: No, ale když se o tom mluví, tak je potřeba ….

Josef: Správně to vysvětluješ, ano.  Správně to vysvětluješ.

OM: To není totožné s citem.

Josef: Není, není.

OM: To je úplně něco jiného.

Josef: (pokyvuje hlavou)

OM: Tam není cit ani soucit.

Josef: Správně, není.

OM: Ani jeden ani druhý.

Josef:  Ale je to volání bytosti, celé bytosti, protože to je středisko.

OM: Celé bytosti a když jsme u toho, mnozí jsou tady křesťané, katolíci nebo evangelici, ale křesťané. U nich, když to hoří, tam je cit. A soucit.

Josef: Správně. Správně říkáš.

OM: A to není stejné s tím, co nyní říkám.

Josef: To není ono.

OM: To není ono, ano. Aby se to nepletlo.

Josef:  Ano, ano, správně, aby se to nepletlo. To je absolutní rozdíl v tomhletom křesťanském, katolickém volání.

OM: Ale víš, zase by sem to nezatracoval, protože když někdo se dokáže tady (ukazuje na duchovní srdce) skutečně rozhořet, křesťansky, tak má něco do sebe.  Je pouze nyní otázka, jak to zpracovat.

Josef: K tomu ti něco řeknu. To bylo ještě v komunistickém obsazení. Byla Svobodná Evropa – rozhlas a tam mluvil nějaký páter, tady ze Slovenska.

hlasy: Hlinka. Hlinka to byl.

Josef: Hlinka, jo. A on říkal: „Až rozhoříte srdce a přiblížíte se k Bohu, zapomeňte na tělo neboť to je snůška hříchů a všeho špatnýho.“ Tupec! Katolický tupec!

OM: No, ale to je to křesťanské chápání.

Josef: To je křesťanské chápání.

OM: To je křesťanské „sursum corda“.

Josef: Jo,  který začíná propagovat paní Laníčková. Znáš ji dobře. To do naší Nauky nepatří.

OM: Ano, tam je kus toho křesťanského „sursum corda“.  To jako bych jí tu cítil, zde seděla, když o tom mluvila.

Josef: Tak jsi to vnímal ?

OM: Tak to ...

Josef: Jo, jistě.

OM: Tak to rezonovalo, co ti mám říc.  Ty jsi to nyní nazval pravým jménem.

 

03:08:37        32:59-4

Josef: No jo, jistě, proč bychom si dělali z toho problém.

OM: V čem to bylo teda.  Jsem to jen tak vnitřně zachytil, ale je to tak, jak to nyní teď říkáš.

 Josef: Z toho, co píše...

OM: Tento atribut tomu je potřeba dát.

Josef: No.

OM: Ale že ona to v dobrém myslí, víš.  To ... všechna čest, tak upřímně do toho jít. Je otázka...

Josef: Jenomže, špatnou cestou.

OM: No ...

OM: Proto o tom nahlas hovořím, aby to někdo nevzal za bernou minci, že takhle to má vypadat sursum corda.

Josef: Tak abychom rozlišili,  je sursum corda ze srdce.  Potom je volání z toho bodu, ze středu bytosti.  A potom je sursum corpus, to vychází z nohou, a nebo z oblasti srdce. To už je sursum corpus – volání tělem.

OM: Sursum corpus možné kombinovat se sursum corda a tím vlastně taháš to z centra  bytosti a současně i ze spodku nohou.   (Josef: Ano)   Dá se to dělat současně.

Josef: Dá se, ano, dá se.

OM: Přitáhneš celé tělo. Mně se to zdá být osobně bezpečnější, než jako jen z centra bytosti,  že současně jako kdyby … To je dvoubodové soustředění,  se mi to zdá být ...,  nebo k těm nohám se můžu kdykoliv vrátit bez nebezpečí.

Josef: (kýve hlavou)

OM: Zatím co tady (duch.srdce),  no nemyslím, že momentálně by to nebezpečí bylo, že bysem uletěl.  Ale já si nechávám zadní dvířka otevřené přes (ukazuje si na nohy).

Josef: Od tamtud ještě neuletíš,  uletíš jenom z toho srdce, vzývání ze srdce, tam lze uletět.

OM: Ne, do srdce nejdu. To je tu na hrudní kosti.

Josef: Jo,  ano, do středu, do středu (bytosti)...

OM: Tamto (nohy)  má cenu. Srdce, to už je ...

Josef: Tam je nebezpečí úletu, a právě s tímto  pracují některé školy, třeba Tomáš, jak je ten Eduard Tomáš a ten když začal přednášet a víst schůzky, tak se začaly plnit psychiatrické kliniky.

 

03:11:36        35:58-4

OM: Víš, ale jsou bytosti, mám dojem, domnívám se, neznám to, nemůžu …

Josef: Oni se soustřeďovali jenom na srdce.

OM: Rámakrišna,  ten přece šel přes srdce, ale on to dokázal.

Josef: On byl jinačí, on byl zralá karmická bytost a potom on to převáděl, volal ke Kálí.

m: S tou se ztotožňoval, s bohyní Kálí. (Josef:  Ano) To byla větší jeho podstata, potom pokročil a měl problémy rozvést představy “celku“. (Josef:  Ano) Jógínka k němu přišla a poradila mu, jak rozbít tu představu. Kálí ho vedla, aby mohl postupovat výše.

Josef:  Ale to byla jeho cesta, to byl Ind a to co on dělal, toho západní buňky nepotřebují.

m: Dokonce sklo si dával pod ...

Josef:  Se s tím soutřeďoval ...

Josef:  Tam, jak Laníčková mluví o tom Ježíši, tak jsou rozdíly. Ten, kdo uctívá Ježíše, uctívá člověka, ať chce nebo nechce. Musí to být Kristus, potom je to v pořádku, ale s tím Ježíšem, to je problém. To byly právě ve středověku u jeptišek problémy, že některé uctívali Ježíše jako bytost a k těm často přicházel inkubus, kdežto ti, co uctívali Krista, tam to bylo v pořádku, tam to dostávalo duchovní náplň. Tak jaký je rozdíl v tomhle rozlišování.

m: Ježíš je jméno.

Josef:  Ano, to je jméno.

m: Ježíš je jméno, ale Kristus, to už je stav. To je rozdíl.

OM: Stav

m: No, stav duchovní

OM: Ano, to je duchovní stav.

m: To je rozdíl.

OM: Tak jako stav buddhó. Buddhu je možné si představit. Stav buddhó je stav.

OM: Víš, ten kdo má imaginaci, jako mnozí mají, mohou si představit tvarovanou nějakou bytost. Zůstaňme u Květoslava. Například Květoslava. Jen nemělo by zůstat při té tvarové podobě  (Josef: No, jistě). Jen ji nechá rozplynout  (Josef:  Ano), prostě jak je to záchytný bod, jak mám tu věc, ať už z fotografie nebo ze střetnutí, to je jedno, tak si jí vyvolám a přes ní přejdu vlastně do sféry energetické. Chci se napojit na jeho energetickou sféru, ne na podobu.

Josef: No, máme v Čechách jednu školu  Rávi, jmenuje se Rávi a ten propaguje, nebo hlásá, staré kašmírské nauky a to jsou nauky imaginační. Že si představí mandalou příslušné božstvo a vzývá ho, vytváří představu, až se pro něj stane živou skutečností. Nevím sice, jak dalece toto je proveditelné v našich poměrech, když nežijeme v jeskyních a podobně. Tam to mohlo být v tom Kašmíru úspěšné. Ale to jsou staré školy. Je otázka jest-li ...

Já se s ním znám osobně.  Ptal jsem se taky, jest-li teda ví, jest-li zná rozdíl. Jestliže se oživí představa, stane se tou skutečností a nebo jest-li způsobem života člověk dojde na metu, kdy se příslušné božstvo projeví přímo. No,  tak jsme se nějak nedohodli, no.

OM: No, pokud jsem hovořil o té imaginaci tvarové, to jen pro ty, kteří to mají jako pomůcku. Prostě vycházím z toho, každou pomůcku, která vede k cíli, třeba použít (Josef: Ano), která není v rozporu s morálními zásadami.

Josef:  Ano, ale jenom na ten čas, dokaď je potřeba.

OM: Ano, to jsem chtěl přesně takto říci. Jako pomůcku to použít a aby se to nestalo nějakým fetišem, proto si myslím, chytit se toho a nechat to rozplynout  do beztvara.

Josef: Jako pomůcku.

OM: Jako pomůcku, neboť člověk se často nachází v zoufalých stavech, kde si neumí poradit, musí se něčeho chytit, no tak každý má jinou pomůcku. Jsou lidé, znám, z těch kteří tu mezi námi sedí, že tuto pomůcku jsou schopný, i nevědomky používají a proto o tom hovořím nahlas, aby když už tu pomůcku mají, aby ji dokončili, dokončili správně, nezůstali jen v té představě vizuální, tvarové. Ale vyšli s tím ven. Použít a tak nějak zlikvidovat. Tím se vlastně jen napojit… Snažil se udělat most mezi sebou a tím světem. Ne tak jako ty jsi hovořil o tom pánovi.  Jak se jmenuje?  (Josef: Rávi ). Ne, to jsem měl na mysli, to ne.

Josef: To on jinak je v pořádku, nechci ho nějak degradovat. To je zajímavej člověk. Ten přišel do Čech, je to Maďar, narozený tady na východě Slovenska, snad po maďarsky vystudoval, umí anglicky, sánskrt.  Tedy zná toho dost. Je to pozoruhodný, on přišel do Čech, naučil se česky za tři roky. Po třech letech začal psát knihy, česky. Sice musela být na to korektura, to je jasný, ale perfektně za tři roky pobytu v Čechách psal knihy.

OM: To je na Maďara výkon.

Josef: To je na Maďara. No, to by byl výkon na kohokoliv. Abych já přišel do Francie a za tři roky se naučil francouzsky a napsal knihy o Nauce Květoslavově, to si neumím představit.

OM: Protože my Slováci máme k těm Maďarům blíže, to Maďar může mluvit jakoukoliv řečí, ale vždy tam bude nějaké „érem “ přízvuk, to jejich „ej“ se nezapře. No tak proto jsem to použil. Teda to už je co říci, ještě v té angličtině se ten Maďar projeví, to už je umění, dost velké.

Josef:  Ale jinak si s ním rozumím, to jo. Nehádáme se.

ž: On je vlastně hinduista, ten Rávi?

Josef: Něco takového. No, kašmírské nauky, z Kašmíru. A ptal jsem se ho, jest-li ví, proč sem přišel, aby to zčeštil. Nevěděl. Já jsem mu říkal. No jistě to má účel v této době, když toto provede, tak jistě na nějaký pokyn. Aniž by si to přesně uvědomoval, že kým sem byl dirigován. No, nevěděl. Říkal jsem mu, aby zachránil ty kašmírské nauky jako památku. Bude to tam tak jako tak zničeno. Už tam vlastně ty nauky skoro neexistují. Jsou to mohamedáni. Ale o to se nejedná, jest-li tam je onen národ, to budou s nima věci, které se na světě trošku změní.

Josef: No, ale když má ty obrázky těch božstev, indických, respektive tibetských, tak lze říct, že to nebyly fantazie nějakých umělců, kteří to malovali, ona ta božstva skutečně tak vypadají. Zná to. Zajímavý, že to mají tak přibližně přesně tu podobu, jakou jim ti umělci dali, jak to má vypadat. Oni to tam taky nebyli jen tak obyčejní lidé, kteří to kreslili.

OM: No to odpovídá bardu.

Josef: Jo ty božstva barda, skutečně tak vypadají, jak jsou kresleny.

OM: No takový je způsob jak lidská bytost, která se vědomě potká, se přetransformovává.Není třeba to podceňovat. Aby si myslel, že to je výplod snad malíře nebo nějakého fantasty.

Josef:  Ať už jsou z toho nebo z onoho konce, tak jsou si vždy příliš podobná, ta božstva. Takže to poznání těch lidí, kteří je malovali, bylo asi opravdový. Samozřejmě, že to jsou symboly. Symboly těch stavů, které se kontaktem nebo projevem dostaví a které, ty stavy,  jsou skutečné. Ten Bard, to zmizí, dál už není potřeba.

 

03:24:48        49:10-4

Josef: Tak jsme se rozpovídali, teď povídejte vy, ale čas už pokročil, co byste řekli tomu, abychom si dali „pac a pusu“ a rozešli se. Pusu néé,  no ale to „pac“ třeba.

OM: Za všechny nás děkujeme, panu Studenému, že si našel čas a opět mezi nás zavítal.  A věřím že…

Josef: No, „pan Studený“, je takový …

OM: Josef

Josef: Guru Josef

OM: Guru Josef.  A že každý si odnesl i z tohoto setkání něco pro sebe a co ne hned, tak se mu možná časem vyvolá jako film, možná za týden, za rok a pak se toho chopí. Kéž by to mělo alespoň tento účinek, toto setkání na nás všechny.

Josef: K nám na Nemajov to máte daleko, ale máte tady Oldu. A on skutečně je na tom tak, že je schopen vám dobře poradit.

OM: (hlavou to nejistě zpochybňuje.)

Josef: Je to tak.

m: Zodpovědnost.

Josef: Musím mít taky nějaké zástupce a pokračovatele. Už jsem starej dědek, no tak dlouholi pak ...

OM: No, můžu ti tak skákat pro pivo, ale také nejsem nejmladší.

OM: Tak to je tedy pěkný trest, děkuju.

Josef: Rádo se stalo.

 

VTS 01 5.VOB

OM: Víš, co říkáš !?

Josef: Vím, jsem si plně vědom.

OM: Potom všechno v pořádku. Tak potom jaké „pac a pusu“, jenom ten „pac“ jak říkáš.

Josef: „Pac“, jó.

OM: A pusu si budeme dávat na dálku  a  ...

Josef: Imaginárně

OM: Víš napřed…, imaginárně, …. ale taky ji dáme do bez-tvaru, nebudu se s hlínou objímat jako...

Josef: Ne, ne …

OM: A  …, ale dovolím si tě požádat o to, aby,  i když budeš mít toho času stále méně, fyzis se už nedá nějak zázračně změnit, aby si přeci jen mě použil jako takový most. Ale iniciace bude u tebe.

Josef: Však se domluvíme…

OM: Ten most rád udělám.

 

03:28:15

Josef: Však se dohodnem.

Josef: Tak vám přeju, aby se vám všem dobře dařilo, abyste pochopili svoji cestu a byli iniciativní. Hlavně být iniciativní. Nebát se. Když se něco zrovna pokazí, ono se to zas spraví. Tolik se toho pokazit nemůže. A když si nebudete vědět rady, něco poradí OM, něco vám můžu říct já. I přes tu vzdálenost, která je do Nemajova, se tam přeci jenom přijedete někdy podívat.

OM: Nikomu se nechce dát „pac“. Co tedy ?

Josef: No, začít musíme.

OM: Dobře.

Josef: Prostředí tady bylo dobré. To bylo v pořádku.V Čechách jsem se na to už rozlobil, už se tam neodvážím dělat takové společenské setkání. Byly doby, kdy jsem stál před sálem 200, 250 lidí sám a nedělalo mně potíže ….Už nemám tu energii. Ta energie fyzického těla to nepodporuje. To nestačí jenom samotná duchovnost, prostě fyzická energie je potřeba taky.

OM: Ano

Josef: Se neodvážím na takové velké akce. Taky jsou zbytečné, protože to jsem dělal dřív, než vyšly knihy. Teď už jsou knihy, tak vlastně hlavní direktivy se mají čerpat z knih. Musí se tam každý umět  najít.

OM: Ano

Josef: Nejdřív se umět najít, začít praxi podle toho a dál se dohodnem.

OM: Čili ty spisy udělají tu osvětu, která se před tím musela dělat ústně, i když není možné podceňovat tu ústní osvětu, ale není až tak nutná.

Josef:  Ale to je ztrátový, to je vždycky ztrátový. Ta vynaložená energie na to, to byla příliš velká spotřeba. To jsem byl ještě mladej. Já jsem pochopil, že stáří nastoupilo, když mně bylo dvaaosmdesát. V jednaosmdesáti jsem ještě chodil kácet stromy. Ale teď už to nejde, už ne.

OM: Už pro toho, kdo to myslí vážně, se svojí prací na sobě, tak ty veřejné přednášky pomohou snad dostat ho do atmosféry, ale neporadí celkem.  Cílem rozhovoru tady je každý z nás, ale nejdůležitější je ten osobní kontakt. Či už v takovémto menším shromáždění, jako jsme tu dnes, že všichni si to můžeme poslechnout, můžeme s tebou osobně pohovořit. Ten kontakt je důležitý. (Josef: No a …) To vidím i na mých kolezích, kteří chodí na Tomky, vždy, když jsme v užším kruhu, mezi čtyřmi, šesti, osmi očima, je to jiné než všeobecná rozprava. Je možné mluvit konkrétně, možné mluvit obecně.

Josef: Jo.

OM: A je možné si říci, tak nebudeme před sebou uhýbat a nazveme to pravý jménem.

Josef:  Ale ono, když je takováto společnost, tak přeci jen je to na společné vlně, zesílí se to a každý si přinese svůj díl. To je větší.

OM: Ano

Josef: Nikdo se neodváží ... se zvednout?

OM: Tak je to na tobě.

Josef: Dobře

OM: Zas ta nepříjemná úloha.

 

3:33:28          Konec záznamu mluveného slova

 

Tento druhý, opravený přepis videozáznamu setkání s Josefem Studeným připravil pro web „Kaler“(= Karel)