BELIEBERS

No bylo naprosto nekonečné čekat tam s fanbook, trofejí a prostě vším, co jsme pro něj měli(+ orea pro Freda). Mezitím se začalo vpouštět do haly a my začaly být velmi nervózní, protože jsme chtěli být přímo u podia.

Nakonec nás pustili do další místnosti, kde jsme na stůl měli dát všechny dárky pro Justina(nesměli se brát k němu). Pak jsme se zařadili do fronty a nadešel okamžik na který nikdy, NIKDY NIKDY nezapomenu. Aneb můj první pohled na Justina, jako osobu z masa a kostí. Celé M&G probíhalo v místnosti, ve které byla vytvořena provizorní místnost ze závěsů, kde se fotilo. Jeden závěs se naptrně odhrnul a my ho zahlédly. Měl skloněnou hlavu, pak jí zvědnul a podíval se někam do dálky(ně na nás, nejspíš do foťáku:D). Byl to nejkrásnější okamžit v mém životě. Do té doby jsem brala Justina jako nějakou nereálnou imaginární postavu. Jenže teď jsem viděla, že on se hýbe, že je skutečný, že fakt existuje. V očích jsem měla slzy a i přes to, že se považuji za velmi apatického člověka, co se týká těchto záležitostí, křičela jsem. Krom ochranky pro nás měli všichni pochopení, aneb, když se nemusíš stydět za své 'vyznání' a dát mu volný průběh. Řekli nám, že si máme udělat skupinky po šesti s čímž jsme počítali(ti co si M&G zaplatili, se s nim mohli fotit zvlášť, výherci ne). Přibrali jsme si k sobě dcerku s tátou a těšili se. Mimochodem, stáli před námi dvě slečny, které bych jako jediné z čekajících vyčlenila a označila je za dívky volnějších mravů a charakteru. Zmalované jak obrázek, oblečené jak na E55 a arogantní až to bolí. No nebudu hrubá(ale to že na fotce vypadaly hrozně mi působí pocit zadostiučinění).

 

Teď přijde část, kdy jsme šli dovnitř, ale vlastně nemůžu to popsat. Bylo to asi tak 10 vteřin, co jsme tam byli. Sekuriťáci byli vážně nekompromisní. Náš původní plán byl, že Ivet a Angí, které lístky na M&G vyhráli, budou stát u Justina. Bylo to fér(dobře, k otci s dcerou asi moc ne, ale z naší čtyřky - já, Ivet, Angí a Kristý ano). Já jsem s tím počítala, byla jsem nadšená, že vůbec můžu jít a že mě Ivet vzala s sebou(pravidla výběru doprovodu jsou komplikovanější, ale to sem nebudu vypisovat) a myslím, že Kristý taky. Jenže přišel moment, kdy jsme vešli dovnitř a on tam stál a lehce se pousmál(pravděpodobně na Angí). Nepostřehla jsem ani, co má na sobě, prostě jsem stála a koukala na něj, ale mám zamlženo, co jsem viděla. Byla to otázka sekundy, kdy nás sekuriťák/ci začli rovnat a strkat. Viděla jsem, že Angí u Justina není. a začala jsem si říkat, co teď a stála jsem. Pak do mě sekuriťák strčil a já byla u Justina. Nebudu tu psát, že jsem odmítala a tak. Ne, já v tu chvíli netušila která bije, ale věděla jsem, že je něco špatně. Nepamatuju si foťák, divím se, ež jsem koukala do něj. Držel mě a já jeho a nemohla jsem uvěřit. Samozřejmě, že jsem byla šťastná, ale když si vezmu jak to dopadlo.... Po těch několika sekundách nás prostě doslova odtáhli. Nestačili jsme říct ani hi, jak to bylo rychlé, natož obejmout. Byla jsem celá mimo, ale cítila jsem zklamání. Né Justinem, to ani omylem, ale celým průběhem. Jestli za tohle dá někdo 13 tisíc a neví do čeho jde, bude naštvaný. Věděli jsme že to bude krátké, ale čekali jsme že budeme moct říct aspoň ahoj, jak je, já jsem, zeptat se na obejmutí. Nic, prostě ne. A nejsmutnější na tom všem bylo, že Ivet a Angí vedle Justina nestáli ani jedna. Byla jsem tam já a Kristý, my které jsme na to neměli nárok ani omylem. Jak jsem řekla, jsem strašně štastná, vybavuju si ty pocity, když mě chytil a já jeho, jak voněl, ale za tuhle cenu bych se toho vzdala. Možná že kdyby bylo víc času, hnula bych se a nebo nevím. Strašně si to vyčítám, nemáte představu, jak hrozně mi je, když to teď píšu. Ony nás tamvzali a jak to dopadlo. To není fér. Miluju ho nade všechno, ale prostě tohle jsou moji přátelé a já bych klidně stála na kraji, protože budu mít ještě určitě X šancí vyfotit se s nim přímo, chytit ho, dotknout se. Ale to zklamání, který jsem z krátkého průběhu, nulového rozhovoru cítila já, muselo pro ně být desetinásobné a mě je fakt pod psa. Myslím, že největší náraz byl v tom očekávání vs. realita. Čekali jsme prostě mnohem víc a ne jen hrubé zacházení sekuriťáků, 5 vteřin vedle něj a hned 'padej'. Já je chápu, oni nás neznají, neví, co můžeme udělat, navíc ani tašky nám nekontrolovali, tak kvůli jeho bezpečnosti, ale...