Nepodmíněný základní příjem: utopie nebo možná realita?
Na internetu v okruhu mých přátel se hodně diskutuje téma nepodmíněného základního příjmu. Jako mantru ji přijala Česká pirátská strana, uvažuje a diskutuje o ni napříhlad i politické hnutí Změna, zelení či lidé točící se kolem protikorupčních a občanských iniciativ. Kdysi o něm dokonce uvažovala i ODS. Oblíben je však i mezi zastánci marxistických myšlenek.
V praxi to znamená, že by všichni lidé bez rozdílu věku, zda-li mají práci nebo ne, dostávali od státu určitou částku (například 5 tisíc Kč), s kterou by mohli manipulovat dle své uvážení. Zkrátka stát by část peněz, které inkasuje z daní rozdělil mezi lidi a tím by prý zvýšil míru rovnosti.
Jako teorie se mi zdá tato myšlenka dobrá. Žijeme ve světě kde vše je založené na výrobě a zemědělství. Žijeme také v době kdy ale spousta lidí nemá práci ikdyž pracovat chtějí. Existují tedy dvě varianty. Neustále se snažit pobízet firmy, aby navyšovaly výrobu a tím nabírat další lidi čímž se zvýší množství peněz s kterým budou disponovat lidé, čímž se přirozené zvýší i poptávka po nových službách (v místech bydliště i pracoviště) což zapříčiní další pracovní místa. Jenže. Potřebuje vyrábět víc a víc? Potřebujeme pěstovat víc a víc? Nebo se vyrábí věcí a jídla dostatek a není potřeba neustále zvyšovat jejich výrobu? Pokud zní otázka ano (v národním měřítku zřejmě to tak je, otázka jak v celosvětovém) tak takřka ideální se zdá možnost právě onoho základního příjmu. v ideálním případě by to znamenalo, že lidé by se díky tomu vzdali určité části pracovní doby, protože by jim příjem dejme tomu za 25 hodin týdně plus onen příjem stačil a onu práci by přvzali lidé co nyní práci nemají. Zvýšil by tím volný čas, tudž čas kdy můžou lidé trávit spolu se svými rodinami, měli by čas pomáhat svému okolí... Jenže nepodmíněný základní příjem má podle mě tři hlavní zádrhele kvůli kterým je nerealizovatelný.
První je, že podnikatelé se těžko vzdají lidí, který pro jejich podnikání jsou přínosem. Zkrátka. Úspěšná webdesignerská firma, která chce vydělávat nepotřebuje dva web designery, kteří u ní budou dělat 25 hodin týdně. Potřebují jednoho skvělého, který za 40 hodin je schopný udělat to co ti dva za 50 mnohem lépe. A kvalitnímu webdesignerovi se trávit 40 hodin v práci vyplatí, protože za to dostane adekvátně zaplaceno.
Druhý zásadní problém je, že je pravděpodobnost, že by si lidé zvykli na tento základní příjem bez práce a nebyli by motiváni k práci, někteří by si zvykli žít z takto malého příjmu a tím by do ekonomiky nevnášeli žádný pozitivní vklad. Tím by se snížil objem peněz v ekonomice, projevilo by se to na službách, tudíž i vybraných penězích a stát by za chvílku neměl z čeho onen nepodmíněný příjem hradit.
Třetí a zásadní je, že stát disponuje vždy s omezeným množstvím peněz a tím, že by je rozdělil mezi všechny by nezbil dostatek prostředků pro lidi, kteří jeho pomoc skutečně potřebují. Zkrátka zdravému člověku 5 tisíc Kč stačí, protože k tomu si přivydělá část peněz v práci. 5 tisíc však nestačí k přežití invalidnímu důchodci či starému člověku, který nemá šanci si už díky svým obtížím přivydělat. Je hezké poslouchat od politiků, jak se musí zefektivit výběr daní, jak je nutné zabráním korupčním únikům, jak je nutné zdanit daňové ráje... Opravdu hezky se to poslouchá. Ale dokud neuvidím černé na bílém, že počet vybraných peněz se zvýšil aniž by nezvýšily daně a stát je schopný s jimi disponovat efektivněji neuvěřím, že by se to neprojevilo na lidech, který skutečně pomoc státu potřebují.
Zkrátka. Nepodmíněný základní příjem dle mého názoru je prima myšlenka. Je to vlastně základ anarchistické myšlenky akorát převedené do peněz. Zkrátka, že lidé budou dobrovolně dělat a spravedlivě si rozdělí práci a za to dostanou své potřeby. V tomto případě peníze, které smění za své potřeby. Jenže... Já osobně jsem byl anarchista a vlastně jsem přestal být právě kvůli tomu, že nevěřím, že lidé začnou dělat něco dobrovolně. Že jsou dobrovolně domluví, budou spolupracovat a vlastně, že jich základem je rovnost. Na začátku 21. století bohužel ne. Možná někdy dýl, ale teď ne. Nebo možná jsme mi lidé tu cestu k rovnosti už promarnili - po válce kdy k ní příležitost byla ale nějak se to změnilo v rudou tyranii. Nevím.