Jdi na obsah Jdi na menu
 


V jaké době to žijeme?, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

11. 5. 2021

V jaké době to žijeme?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Po listopadovém převratu r. 1989 jsme se octli v novém politickém zřízení.  Mělo to přinést  nápravu nedostatků, chyb a omylů minulosti.  Postupně se však ukázalo, že se u nás usadil globální neoliberalismus. Pod egidou neomezené svobody jedince došlo k  popření  dlouholetého  sociocentrismu a normocentrismu a  k nastolení egocentrismu a hedonismu.

 

Do našeho státního zřízení se promítl  určující režim mocných oligarchů nadnárodního světa,  režim protinárodní a protisociální. Maskovaný ovšem hesly demokracie, svobody  a lidských práv. A my se nestačíme divit, jak se přepisuje náš národní dějepis, jak  se přehodnocuje  význam našich  dějinných  událostí i osobností, jak se dehonestují hodnoty naší kultury. Protinárodně a protisociálně.

 

Nápadně se např. změnila funkce umění ve společnosti. Zatímco dřívější umělci vyjadřovali  úctu a lásku k národu a vlasti,  současní  tvůrci mají zlomyslné potěšení z  vyjádření pravého opaku.  

Na příklad vynikající umělec 19. stol., J. V. Myslbek, vytvořil slavný  pomník knížete Václava, rytířského jezdce na ušlechtilém koni,  obdivované  monumentální dílo. A kromě  něho vytvořil neméně významná ztělesnění osobností a  hodnot naší  historie, bájí  i povznášejícího snu.

 

Naproti tomu současný výtvarník  D. Černý  ztvárnil téhož  knížete Václava jako  jakousi ochablou  bytost,  která sedí na břiše zcepenělého koně  a ten má  mrtvou hlavu na zemi a nohy  mu trčí vzhůru.  Nad Václavem. Ale tím  zlomyslná legrace, kterou si tropí   současný výtvarník z našich dějin, nekončí.  

Můžeme žasnout nad dalším dílem: dva  muži stojí a močí na obraz naší vlasti, ležící na zemi. A jiná dvojice  mužů  opět  močí  shora  tentokrát na obraz T.G. Masaryka, který rovněž leží na zemi.  A nepochybně  báječnou legraci si připravil  náš výtvarník i pro  celou Evropskou unii.  Vytvořil pro ni vícetunovou plastiku, „Entropu“ (2009). Souborné dílo předvádí symbolicky  jednotlivé  evropské země, ponejvíce  nezdvořile, s nelichotivými provokacemi. Ale on  není  přece nijak nadosobními ohledy vázán.

 

Ale to není jen jeho postoj. Řada politiků a většina sdělovacích prostředků zaujala negativní postoj k některým zemím, především  k  Rusku. Nehodí se našim oprávcům dějin ani z hlediska národního (kdysi posilující panslavismus) ani z hlediska sociálního (socialistická revoluce a SSSR).  Ale to se nevyjadřuje jen slovy. To  se uplatňuje i ve sféře  lidských  činů. Někomu  vadil sovětský tank na Smíchově, připomínal  osvobození r. 1945.  Byl odklizen. Stále vadí památníky padlých sovětských vojáků, nutno je zapomenout. Vadila a silně  překážela socha maršála I. S. Koněva, symbolu vítězného boje  Rudé armády s fašismem a  slavné osvobození naší vlasti. Byla odstraněna.

Co místo  ní?

 

Řeporyjský starosta, popírač skutečných dějin, neuvěřitelně ambiciózní politik z Kocourkova a Hulvátova,  před očima světa drze instaloval památní desku Vlasovcům. Byli  to zrádci Rudé armády, válčili  ve službách německého  fašismu. Cestou na západ koncem války potkali Pražské povstání a pokusili se získat svou nabízenou účastí aspoň trochu alibi.

  

 Zastánci protinárodní a protisociální filozofie dějin  chtějí  nastolit  jiné  symboly.  Celkem bez námitek  postavili  sochu  císařovny Marie Terezie. Konec konců, sice nás germanizovala, ale  byla dost osvícená a zavedla povinnou školní docházku.  Avšak  dlouholetý boj  se vedl o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sloupu, který byl symbolem vítězství Habsburků nad povstáním českých  stavů a nad českými protestanty  v 17. stol.  Symbol vítězství 30tileté války a vítězství rekatolizace. 

A ten sloup odstranili po 300 letech poroby občané  1. republiky, na oslavu  vzniku samostatného, svobodného Československa. Jak máme přijmout   obnovený symbol nelidské protireformace? 

Nepřátelský výklad našich dějin?

 

Nyní přišla na řadu obnova dalšího památníku, který občané 1. republiky odstranili jako symbol 300 leté habsburské nadvlády.  Stál na Staroměstském náměstí a představoval rakouského polního maršála Josefa Václava Radetzkyho z Radče (1766 – 1858).  Maršál Radetzky  měl velitelské úspěchy v bojích s Turky, v napoleonských válkách a pak zejména jako  nelítostný ničitel italského rigorsimenta. Itálie  byla v 19. století rozdrobena na  množství držav, království a vévodství, pod rakouským hegemonismem.  Představitelé italského národa podněcovali  národně osvobozovací a sjednocovací hnutí. Byli tím  v  rozporu  s politikou Svaté aliance. Vídeňský kongres r.1815 vyhlásil povinnost zachovávat předrevoluční stav, pronásledoval každý pokus o změnu, posílil všeobecný útisk. Ten  v Itálii trval až do r. 1870. Celá desítiletí skupiny italských revolucionářů  vedly vlastenecké boje, vzpoury, povstání. Nejznámějším rokem se stal rok 1848, celoevropské „Jaro národů“. Občané řady zemí  zvedli tehdy zápas o občanská práva,  o konstituci. Chtěli posílit  liberalismus, odstranit  absolutismus. 

 

V Itálii probíhaly osvobozenecké  boje roku 1848 velmi  tvrdě. Vlastence v „rudých košilích“ vedl  tehdy udatný bojovník za svobodu, Giuseppe Garibaldi. (Dříve pomáhal za svobodu bojovat Jihoameričanům, později mu velení v občanské válce nabízel Abraham Lincoln).

 

Potlačovatelskou armádu proti vlasteneckým Italům vedl osvědčený rakouský  maršál Radetzky. Počínal si nelítostně, nelidsky. Zůstávaly po něm  přečetné oběti. Italští revolucionáři ho nenazvali jinak, než „bestie“ nebo „kat“. Roku 1848 dosáhl bezohledně  válečnického vrcholu a zničil všechny  italské  revoluční naděje. Podobně  si tehdy v naší vlasti  „na barikádách“  počínal  maršál  A. Windischgraetz,  jeho mladší  krajan a rakouský armádní souputník. Ten  tvrdě potlačil a zničil revoluční naděje české.  Ani Radetzky ani  Windischgraetz nebyli Češi, ale Rakušané, kteří  však měli svá panství a statky v českých zemích. Byli to Boehmové – zemští šlechtici u nás. (V současné době je takovým (antičeským) Boehmem pan  Schwarzenberg.)

 

Vítězství nad revolucionáři roku 1848 maršála  Radetzkyho velmi  proslavilo. Panovnický dvůr ho ctil  a  vyznamenával a známý hudební komponista, skladatel oblíbených „vídeňských valčíků“, na jeho počest složil „Radetzkyho pochod.“ Zdařilá skladba J. Strausse st. se dodnes  hraje  a  líbí, historické souvislosti jejího vzniku ovšem dávno již nikdo  nezná.  

 

Když Sokolové r. 1862 založili svou Jednotu a promýšleli návrhy  na sokolský  kroj, vzpomněli si na „rudé košile“ vojáků G. Garibaldiho. Soucítili vřele s tehdy stále ještě probíhajícím italským národně osvobozovacím hnutím a převzali červenou košili jako součást  vlastního mužského kroje. „V mysli vlast a v paži sílu“ vyznávali Sokolové a sympatizovali s italskými bojovníky risorgimenta.

 

 Vysoce postavený protivník Garibaldiho, maršál Radetzky, se stal  symbolem  rakouské monarchie  a vrcholem radikálního potlačení „Jara národů“ r. 1848. Jako takovému  byl“ za Rakouska“ postaven v Praze jeho pomník. Jako takovému  byl za 1. republiky ten pomník odstraněn. Z jakých důvodů by měl být po roce 1989 zase obnoven? Pomník maršála, který se vyznamenal  nelidským vojenským potlačením občanských snah o konstituci, o svobodu a lidská práva a  o sjednocení demokratického státu?

  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář