„Byl jsem spíše člověk opozičnějšího ražení vůči nastupujícímu mainstreamu, nevolil jsem Občanské fórum. Vnímal jsem i díky publicistickým zkušenostem cenzuru či autocenzuru, tu jedinou správnou pravdu tlačenou veřejnými médii a určitými kvazielitami společnosti, podobně, jako je to dnes.“ Možná ne tak viditelně, ale náznaky tu již byly.

Tomáš Doležal publikoval v té době například v Českém deníku, který „rebeloval“. „Byla to jediná platforma, která se postavila proti mainstreamovému hlasu. Každé zpochybnění privatizaci klausovské cesty se v určitých kruzích považovalo téměř za svatokrádež. To prostředí bylo velmi svobodné. Dominovala tomu snaha o jiný pohled,“ vzpomíná na svobodné časy.

Poté, co deník zanikl, stejně jako pár dalších médií, pro která psal, raději změnil obor a začal pracovat v nadnárodní logistické firmě. „To byla obrovská škola. Zákoník práce byl v těchto společnostech zakázanou literaturou, byla to škola poznání lidí, nenahraditelná zkušenost. Základní kvalifikací pro topmanažery tehdy obecně nebylo vzdělání či zkušenosti, ale absolutní poslušnost a tvrdost na řadové pracovníky. To se kolem roku 2005 začalo měnit, víc důrazu se kladlo na zaměstnanecká práva. Pak jsem dělal v jedné velké české rodinné firmě s miliardovým obratem, ten majitel vše ve firmě dobře znal, byl to velký rozdíl.“ 

Stanislav Novotný k tomu poznamenal: „Peníze hýbou světem i státem. Státní pokladna je děravá jako cedník i proto, že naši politici prodali, co mohli, nadnárodním firmám. Třeba průmysl Německu. Vykazují se účetně peníze u našeho souseda a tečou do berlínské kasy místo do naší. Nejsme schopni ani ochotni to zastavit.“ Pan Doležal souhlasí, a proto připomněl návrh, který chystá poslanec Jiří Kobza, jemuž dělá asistenta, na zdanění dividend a zisků. „Musíme se o něco pokusit. Mohlo by to ale být předmětem arbitráží.“ Vyjádřil také obavu ze vstupu Česka do eurozóny, protože „bankovní sektor není v našich rukou“ a byl by to „poslední hřebíček do rakve samostatnosti a ekonomiky České republiky“.I proto, že studoval politologii, byl Tomáš Doležal skeptický vůči vstupu České republiky do Evropské unie. „Měl jsem možnost, když jsem studoval politologii, číst Maastrichtskou smlouvu. Šel bych cestou toho, že bychom iniciovali odstoupení od Lisabonské smlouvy a Listiny základních práv EU. Je třeba nemožné vyhoštění cizince z ČR, protože soudní dvůr EU s odvoláním na tuto listinu zakázal v několika případech českým orgánům vyhostit cizince, který spáchal trestný čin, protože by mohl být v zemi původu trestán.“ Reforma EU je podle něj zcela nemožná. „Pokud bude reforma, tak směrem opačným, k větší unifikaci.“Oba pánové se bavili samozřejmě i o domácí situaci. Jako jeden z velkých problémů zmínil pan Doležal to, jak u nás probíhají exekuce, kdy není cílem vymoci dluh s přiměřenou odměnou, ale oškubat lidi jako kuřata. Zde by byla SPD poměrně radikální. „Zestátnili bychom exekutory, šlo by o návrat k tomu, že výkon rozhodnutí by vydával správní či soudní orgán, kde by bylo jasně odstupňováno, jak jsou náklady na dluh, a to by se nesmělo navyšovat.“ Moderátor k tomu podotkl: „Soukromí exekutoři, to je jako kdybychom privatizovali soudnictví.“Panu Doležalovi vadí také nálepkování a napadání lidí, kteří nesdílejí mainstreamový, tedy liberálně demokratický pohled na svět, a především měření dvojím metrem. „Dnes už není důležité, co kdo dělal tehdy, ale to, co hlásá dnes. Existuje dobrý antichartista a špatný antichartista. Generál Pavel není bolševický lampasák, tím je jenom Zdeněk Ondráček,“ poukázal na paradox dle známého rčení, že co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Stanislav Novotný, který v 90. letech byl policejním prezidentem, ví mnoho o tom, kdo byl kdo, souhlasil: „V pozadí stojí často staří pardálové, kteří se chovali před listopadem 1989 jinak, než prezentují dnes. Vymýšlejí si legendy a nepravdivé životopisy.“ Lidé, kteří udávali a předváděli ty nejhorší věci, se dnes podle něj staví za nositele dobra a morálních hodnot V jedné chvíli se doslova rozvášnil, to když mluvil o jednom z bývalých premiérů. „Musel jsem se smát, když jsem četl rozhovor Petra Placáka s Petrem Pithartem, kde on řekl, že je intelektuál. A že Klaus by strašně chtěl, ale není. Řekl to s takovou sebestředností a narcismem, s obvyklou sebelítostí, že kdyby u toho byl on, dopadlo by to jinak. A ještě se několikrát pochválil za privatizaci Škodovky, že ta byla úplně nejlepší. No tak to vidíme, když se hotové auťáky vykazují v Německu, přestože se dělají tady,“ rozčiloval se. „A ještě vyzývá všechny, aby se vyrovnali s komunistickou minulostí. Vždyť je to bývalý komunista…“ V této souvislosti si Tomáš Doležal přisadil: „Dochází k neustálému ostrakizování nepohodlných lidí a nálepkování nýmandy placenými ze zahraničí.“ V uplynulých dnech se například bývalý novinář a pozdější „agent“ Evropské unie a Spojených států amerických v boji proti „dezinformacím“ Jakub Kalenský opřel do generála Jakuba Frydrycha, šéfa protidrogové centrály, za to, že si dovolil poskytnout rozhovor ruskému serveru Sputnik. Jakub Kalenský, který pracoval až do loňského října v týmu šéfky diplomacie EU Federicy Mogheriniové, kde měl za úkol „propagovat v pozitivním světle politiku EU vůči východoevropským zemím, podporovat tam svobodu médií a slova a také upozorňovat na dezinformační aktivity pocházející z tohoto regionu a odpovídat na ně“, jinými slovy šířit europropagandu, skončil v Bruselu na vlastní žádost o rok dříve. Svou práci asi dělal skvěle, neboť dostal nabídku, která se neodmítá – dělat totéž pro Američany.

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz