Proč jen dualismus a ne trialismus
Proč jen dualismus a ne trialismus
Proč Češi se za války v r. 1866 chovali prorakousky, ale odměněni byli bouřící se Maďaři. Oprávněně tedy vznikla otázka, proč jen dualismus a ne trialismus. Proč Čechy, Morava a Slezsko nedostaly to co Uhry? Úvaha založena na historické paralele, že český stát a uherský prakticky ve stejnou dobu položily základy habsburskému státu nic nevážila. Rozhodovala realita a ta byla jiná. Vídeň nemohla spravovat Uhry jinak, než za pomoci maďarské a chorvatské reprezentace. České země mohly být spravovány za pomoci Čechů, ale také za pomoci Němců, sídlících v historických zemích. Propaganda německých nacionalistú se již postarala o to, aby se Němci jevili jako věrní poddaní koruny, Češi jako živel nespolehlivý a pro všeněmecké cíle nežádoucí. Koruna český lid nepotřebovala, stačila jí služebnost české konzervativní pravice.
I němečtí liberálové byli prosáklí pangermánskými požadavky, z jejich úst bylo slyšet "...nikdy nesmějí být Němci vydáni Čechům," ač o to nikdo neusiloval. Rovnost, svoboda, liberální hodnoty měly sloužit jen Němcům, ale okamžitě hájili nerovnost a nesvobodu. když by Češi rovnost a svobodu mohli získat.
Řeklo by se, že studenti mají širší rozhled a rozum. ale když se Hermenegild Jireček (1827 – 1909) stal v roce 1854 ministrem, vídeňští vysokoškoláci ho pří návštěvě univerzity vypískali. Když racionálně uvažující rakouští politikové společně s českými přišli s návrhy na jazykovou rovnoprávnost a v regionech, kde bylo více než jedna pětina obyvatel české nebo německé národnosti, mělo byt úřadováno dvojjazyčně a úředníci v Čechách a na Moravě by měli ovládat oba zemské jazyky, strhl se výbuch zlosti a nenávistí. Opět se mluvilo o zániku monarchie a zničení Němců ve slovanské záplavě a nejvíce zuřili Němci v českých zemích. Němci nenávistně vykřikovali, že čeští sluhové, znající česky i německy, na rozdíl od německých úředníků, znajících jen německý jazyk, zasednou do křesel ministerských úředníků, hejtmanů, soudců apod. Pod tlakem pangermánských kruhů František Josef ztratil odvahu a Hohenwartovo ministerstvo bylo propuštěno. Pokud Češi požadovali jazykovou rovnost bylo to pro pangermány ponižující a viděli v tom útisk německého národa. Demokracie pro jiné byla líčena jako pronásledování Němců. Neuvěřitelné! Němci se obávali, že rovnoprávná čeština by se v jazykové otázce stala krystalizačním jádrem k požadavkům jiných neněmeckých národů, a to se nechtělo připustit, ani za cenu ohrožení monarchie. Světlým bodem v německém šovinistickém řádění byl v roce 1869 Adolf Fischhof, demokrat, který společně s Palackým vypracoval plán na zachování Rakouska. Správně postřeh!, že žádný národ není tak silný, aby ostatní potlačil, ale každý je schopny ohrozit trvání říše v případě válečného konfliktu. Vývoj mu dal za pravdu.
VI. Organizace pangermánů
Pangermanismus pronikal snad do všech německých a rakouských stran, hnutí a spolků s výjimkou sociálních demokratů a také církev byla odolná. Již v sedmdesátých letech existovalo v Rakousku a v českých zemích mnoho spolků muzejních, vlastivědných, národopisných, pěveckých, divadelních a jiných s úkolem chránit (proti komu?) a udržovat velkoněmecké tradice a pangermánské myšlenky. S odstupem let se jeví jako nejaktivnější Německý národní spolek. Ústupky Čechům, Slovincům a vůbec neněmeckým národům prohlašoval za znásilněni Němců, německé kultury. „Nikdy se nebudeme podřizovat těm, kterým jsme dali království, města, kulturu, školství, celou civilizaci. Otázka postavení Čechů nemůže být nikdy otázkou práva, ale jen otázkou moci.“ Stačí si vzpomenout, že R. Heydrich měl totožné názory, když prohlašoval, že Čech ve střední Evropě nemá co pohledávat. Vysoce výbojný byl také Německý nacionální spolek vedený Georgem Schönererem. Jemu už název národní nestačil, vyloženě tedy nacionální.
Roku 1880 si NěmcI v Rakousku založili další ambiciózní a agresivně laděný Německý školsky spolek. Úkolem bylo zajistit, aby každé německé dítě navštěvovalo německé školy. Ty nebyly nikdy utIskovány, vždyť to nedovolovala morálka panského národa, ani zákony, ale spolek se tvářil jako by byl předmětem perzekuce a získával sympatie v Německu, nejvíce v Bavorsku. A také sponzorské dary. Školský spolek s celorakouskou síti také prováděl praktické rasové prověřování pod zástěrkou pěstování rodopisu. Učitel, kulturní pracovník, někdy i kněz, lékař, soudce, veterinář byl nálepkován, když pocházel z českých předků, byl odmítán, byla mu kažena kariéra a přišel často i o pracovní místo. A naopak, kdo chtěl viditelně prokázat své germánství, byl členem spolku, v českém pohraničí to patřilo k povinnostem německé inteligence, stejně jako dary ve prospěch spolku. Proti tomuto tlaku se stavěly, bez státní podpory, některé české spolky, především Ústřední matice česka, spolek Komenský a jiné, které by patrně stejně vznikly na podporu českých škol a opatroven ve „zněmčelém“ pohraničí.
Německý školský spolek (Deutscher Schulverein) vznikl z podnětu E. Pernerstofera, pozdějšího vůdce parlamentního uskupení s pangermánskými cíli Deutschnationale Verein, což byla platforma velkoněmecké politiky v Rakousku. V Čechách měl školský spolek v roce 1884 již 420 místních skupin, na Moravě 130, v Dolním Rakousku 133. V roce 1887 počet místních organizací stoupI na 1174 a jen v Čechách vydržoval 24 spolkových škol a 28 mateřských škol. Mimo to ovšem existovala státní síť a německé školství rozhodně nebylo utiskováno. Spolkové školy byly zřizovány v místech se smíšeným obyvatelstvem a různými socIálními výhodami do nich bylo nalákáno až 57 tisíc českých dětí. Mnoho německých podnikatelů si kladlo jako podmínku pro přijetí rodičů do práce návštěvu děti v německé škole.
Také v samotném Německu mělo pangermánské hnutí základnu ve společnostech a spolcích. V roce 1891 Carl Peters založil Všeněmecký svaz na podporu německé koloniální expanze. Společně s jinými extrémně nacionalistIckými spolky, k nimž patřil například Německý spolek pro Východní marku, organizovali všeněmci nátlak na vládu, aby realizovala germanizační politiku proti Lužickým Srbům, Polákům a Čechům, jejich heslem skutečně bylo Drang nach Osten. Rozsáhlou řečnickou, publikační a geopolitickou propagandou ovlivňovali německé a rakouské veřejné mínění. "Germáni byli utlačovaným etnikem, které nemá budoucnost, protože mu chybí životní prostor" a v historii se používal argument, že tam, kde se na pouti Evropou dostali Germáni , je to jejich pravá vlast a je nutno ji získat zpět. Vandalové se dostali dokonce do severní Afriky. S nostalgií se na to v nacionálních spolcích vzpomínalo.
Pangermánské požadavky vedly v Německu na cestu výbojů. V letech 1882 získalo Německo na čtyřech místech v Africe své kolonie, v jihozápadní Africe (Namibie), v Togu, v Kamerunu a ve východní Africe. První expanzivní kroky udělaly soukromé společnosti. Na konci 80. let došlo k řadě povstání a správu okupovaného území převzal německý stát a terorem osvobozenecké hnutí porazil. Podnikatelským společnostem ponechal jen ekonomická privilegia. Od 90. let 19. století bylo získávání německých kolonií jedním z cílů zahraniční politiky, což vedlo k vyhrocení německo-britských, německo-francouzských a německo-ruských vztahů. Kamerun byl získán obchodní společností Adolfa Woermanna v roce 1868 nejprve jenom při pobřeží, ale již v roce 1884 si Německo vynutilo zřízení protektorátu nad Kamerunem a tím vstoupilo na cestu protektorátních správ a hrálo úlohu ochránců, ve skutečnosti zem tvrdě vykořisťovalo. Zkušenosti z této politiky plné falše a podvodů využil i Adolf Hitler v roce 1939 proti Čechům a proti Polákům. Lidová povstání v letech 1904 -1905, 1911 a 1914 Němci krvavě potlačili.
Pangermánské hnutí prosadilo u německé vlády i v německé a rakouské společnosti touhy po globální expanzi a celosvětovém panství. Jejími nositeli byli autor námořního zbrojního programu, admirál Tirpitz, a státní tajemník pro zahraniční věci, Billow, který žádal pro „Německo místo na slunci." Podporovali ho stejně myslící členové Pangermánského spolku a spolku pro loďstvo. Pod heslem semknutosti se jejich vliv uplatňoval i v Rakousku. V roce 1884 vyhlásilo Německo také protektorát nad Togem, když s eweským králem uzavřelo dohodu o ochraně. Rakousko jen závistivě přihlíželo a rozhodlo se pro koloniální výboje přímo v Evropě, přesněji na Balkáně, a to byl směr podporovaný Berlínem.
Situaci v Rakousku vystihl přesně v roce 1898 německý vyslanec ve Vídni, když své vládě napsal: „Přesvědčení, že v budoucnu může učinit zadost potřebám devíti milionů rakouských Němců jen statní připojeni k Německu, jež kráčí v čele civilizace, získává i v umírněných kruzích den ze dne více půdy. Jen toto připojení a spolupráce celého německého národa mohou podle názoru většiny myslících politiků zabránit zřízení českého státu a zániku němectví v Rakousku."
V pangermánském duchu působil v Rakousku Georg Schönerer, ten se dokonce v katolickém státě obrátil proti vatikánským kruhům, protože se katolická církev svým universalismem a ochranou nerakouských národů (Poláků, Čechů, Slováků, Chorvatů) dopustila zrady všeněmeckých zájmů. Křesťanství považoval za výsledek a vytvor Germánů a v parlamentě volal: "Kéž bychom již teď naleželi k německé říši." Současně se s útočnou arogancí obracel také proti Židům, viděl v nich konkurenci v boji o světovládu a "antisemitismus pokládal za jeden ze základních kamenů německého myšleni a za největší vymoženost tohoto století." Hle, kde měl A. Hitler vzor. Zde také v mládi slyšel o přirozené převaze německé rasy. S nadšením recitoval heslo pangermánů - jeden národ - jedna říše.
V roce 1873 přišla hospodářská krize, v bankovním krachu přišlo mnoho lidí o své úspory, drobní podnikatele byli bezbranní proti konkurenci velkých podniků, proces pauperizace vyvolával lidový radikalismus, Pangermáni měli hned pohotově vysvětlení, bída byla způsobena Židy a zaplavou laciných pracovních sil ze slovanských zemi, „musíme se této záplavě bránit, jinak Germánie zanikne." Jak staré a jak dobové. Velkým podnětem pro realizaci germanizačnÍ politiky byl osídlovací zákon ze 7. 4. 1886 zaměřený na poněmčení západního Pruska a Poznaňska, kde stále žili Poláci.
O rozeštvávání obyvatelstva pangermánskými organizacemi si uděláme nejlepší obrázek z konkrétní situace. kdy i český turismus byl na překážku.
Například v květnu 1905 vznesli poslanci českého zemského sněmu F. Peschka a dr. G. Schreiner interpelaci na místodržitele, v níž upozorňovali na plánovaný česky výlet do Orlických hor o svatodušních svátcích. Jeho účastníci z okresu Žamberk a Rychnov se měli sejít v Jablonném n. O. a odtud projít celý horský masiv. Poslanci se dožadovali úředního zákroku proti tomuto "rušení klidu a pořádku" a současně i ochrany proti "násilnostem na německém obyvatelstvu". Lanškrounská Deutsche Grenzwacht okamžitě vyzvala k rozsáhlé protiakci, na níž se měl podílet i "neohrožený německý bojovník K. H. Wolf" a nešetřila výhrůžkami těm Němcům, kteří by s českými výletníky vlídně promluvili, nebo jim dokonce prodali občerstvení. Počítalo se s tím, že němečtí účastníci z Králicka a Lanškrounska se shromáždí v Těchoníně, z Olešnicka a Rokytnicka v Rokytnici. Oba proudy se potom měly sejít v Bartošovicích k protičeské demonstraci. Úřady nakonec oba výlety zakázaly.
K problematice pangermanismu, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
