České národní listy

Ředitel školy nám přišel oznámit, že onen policista byl zákeřně přepaden a ubit ordnery

Jaroslava Vosková

Úcta k mým rodičům, jejich přátelům a tisícům dalších hraničářů mne vede k tomu, abych se svěřila jak s zážitky mými, tak mých rodičů. Co vše jsme museli prožívat a zakusit v tehdejší době s německými – ovšem tehdy s našimi spoluobčany – sudetskými Němci.  Dělo se tak povlovně  a vyvrcholilo na sklonku třicátých let.

Otec pracoval jako strojvedoucí u ČSD. V roce 1934 byl přeložen z Ostravy do Chebu. Přišla jsem s rodiči do tohoto hraničního města jako tříletá. Ubytování jsme našli ve vilce, přezdívalo se jí „Wohdreb“. Majitelé byli postarší Němci, jménem Maierovi. Měli dva syny ve věku kol 20 let. Musím přiznat, že jsme byli od nich přijati dobře. Když maminka například onemocněla, paní se o mne starala, což bylo pro maminku vítanou pomocí. A dokonce jeden ze synů sjel ihned na kole do města pro lékaře. Dá se říci, že panovala mezi námi pohoda. Otec ale později sehnal byt blíže lokomotivnímu depu (výtopně), tak jsme se odstěhovali. V té ulici stál naproti dům, což by jinak nestálo za zmínku, ale – v tom našem domě bydleli samí Češi, kdežto v tom protilehlém převážně Němci. To v pozdějším vývoji sehrálo neblahou úlohu, ale o tom se zmíním dále. Za domy se prostíralo volné velké prostranství, ohraničené železniční tratí. Posloužilo nám to k našim dětským hrám, ozývala se odtud pestrá směsice hlasů a hlahol jak v české řeči, tak i chebské němčině.

Jenže přišla éra Konráda Henleina a K.H. Franka, první coby učitel tělocviku, druhý knihkupec z Karlových Varů. Oba se ukázali v pravém smyslu slova jako zloduši. Jejich hlavním úkolem bylo zasít a šířit nenávist mezi námi a Němci. Což se jim postupně dařilo. Dokázali využít sebemenší příčiny k štvavým útokům jak proti republice, tak vůči našim lidem. Navíc jak urážek a provokací přibývalo, braly za své i dosavadní sousedské vztahy. Naši vrstevníci – děti z německých rodin na nás začaly hanlivě pokřikovat, vyvolávat rozmíšky, později došlo i na kameny a šarvátky. Následkem se toho my, české děti, musely uchylovat na dvorek českého domu, bály jsme se chodit ven. Navštěvovala jsem českou školu a ta byla dost vzdálena. Útoků na nás přibývalo a tak nás rodiče ve skupinkách doprovázeli do školy  i potom domů.

V paměti mám stále vryty ony zářijové dny, kdy zemřel náš prezident T.G. Masaryk. Naši obchodníci např. umístili jeho fotografie do výloh. Němci to vše okamžitě poplivali! V den, kdy se v Chebu na náměstí konala tryzna za Masaryka, provokovali místní sudeťáci tím, že chodili kolem, pokřikovali a vůbec projevovali bujaré veselí. Došlo dokonce k tomu, že několik ze dvojic, které plánovaly uzavřít sňatek, požádalo na radnici, aby se tak stalo v den prezidentova pohřbu! Až k takovému jednání, těžko pochopitelnému, dospěl záměrně živený fanatismus u nich. K provokacím sudeťáků chci ještě dodat, že naše policie neučinila nic. Pouze přihlížela, jak je tomu i dnes. Prý v tom nelze spatřovat nic protizákonného! Buďme ale vůči těm řadovým policistům spravedliví – oni prostě vidět nesměli. Řídili se příkazy, které obdrželi „shora“.

Bojovnost a troufalost ordnérů neustále vzrůstala. Množily se navíc i přechody přes hranice, jak sudeťáků do říše, tak Němců k nám. Těžko jim bylo možno účinně bránit. Proudil sem nejen agitační materiál, ale i zbraně, střelivo. V Německu se prováděl urychlený výcvik mužů pro boj s našimi bezpečnostními složkami. O konflikty na hranicích nebyla věru nouze.Ve škole jsem sdílela místo v lavici s dívkou, jejíž otec byl policista. Do služby také chodil na hranice. Jednou narazili na skupinu, která začala po nich střílet. Palbu naši opětovali a jednoho z vetřelců smrtelně zranili. Za několik dnů zůstalo místo v lavici prázdné.  Ředitel školy nám přišel oznámit, že onen policista byl zákeřně přepaden a ubit ordnery. Nešlo o ojedinělý případ. Vraťme se k onomu domu, k Maierovým, kde jsme v počátku v klidu bydleli. Maminka se vrátila jednou z města s pláčem. Potkala se s jedním z jejich synů, už nosil ordnerskou uniformu. Když došel k ní, odplivl si před maminkou. Byla to jedna z ukázek, kam bezuzdné štvaní henleinovců dokázalo lidi přivést.

Vývoj potom už nabral zrychlené obrátky, až k onomu nešťastnému závěru. Bylo to  někdy v září 1938, otec doma nebyl, někde na trati bděl nad chodem „své lokomotivy“. Když jsem večer usnula, matka vyšla na balkon. Až z náměstí sem doléhal ohromný řev, místní Němci tam naslouchali hromadně projevu Adolfa Hitlera. Jeho řeč, plná emocí a nenávisti, přenášená tlampači, byla čas od času vystřídána rykem sudeťáků, dávajících tak najevo svůj souhlas s tím, co jejich „vůdce“ říká. Po skončení projevu se Němci chopili jimi tak oblíbených pochodní a za doprovodu píšťal a bubnů tihle – „utiskovaní sudetští spoluobčané“, vydali se na marš městem. Cestou vytloukali výkladní skříně českých a židovských obchodníků. Stejně jako ostatní Češi i matka byla plná obav a strachu, věru těžko bylo možno odhadnout, k čemu tento rozběsněný dav může se ještě odvážit. Teprve až po půlnoci se podařilo policii řádění ukončit.

Ráno se zpočátku zdálo, že zavládne na chvíli klid. Do školy jsem ale už stejně několik dnů předtím nešla. Kolem desáté hodiny dopoledne k nám přišlo několik mužů se vzkazem, aby ženy a děti opustily pokud možná co nejrychleji město. A odjely do vnitrozemí. Maminka už v noci, jakoby v předtuše nejhoršího, to nejnutnější naskládala do batohu, zejména její a moje oblečení. Do dalšího zase nachystala otcovy potřeby a věci. Samozřejmě, že to nebylo oněch 30 kilogramů na osobu … Na stole nechala pro otce vzkaz, že odjíždíme k babičce do Plzně. – Ale nešlo to jen tak hladce. Na rohu ulice nás čekalo nemilé překvapení – cesta k nádraží neměla probíhat v klidu. Před oním domem naproti, a to i v průjezdu, čekali Němci s holemi, deštníky, plácačkami na koberce a dalšími věcmi vyzbrojení, že nám dají na pamětnou. Viděla jsem, že mlátí ženy i děti, co odcházely před námi. Maminka šla k jednomu z našich vojáků s dotazem, proč nezakročí? Dozvěděla se, že jim to velitel zakázal…. Ale on hned dodal, že když tohle vidí, rozhodl se s kamarády, že příkaz poruší. Nakonec s nimi zasáhla i skupina četníků a pod namířenými hlavněmi pušek Němci uposlechli výzvu a stáhli se do domu.. Pokračovaly jsme tedy k nádraží, ale i tam vládla panika. Také tu Němci mlátili naše lidi, kteří se chtěli prodrat k nástupišti. Dokonce větší skupinky Němců neváhaly napadat naše policisty. Obě jsme si oddechly, když jsme se usadily do vagónu, ještě více, když odpoledne jsme mohli vystoupit v Plzni. Otec spolu s ostatními železničáři odjel z Chebu až posledním vlakem. Jak potom vyprávěl, bránili výtopnu, aby se podařilo do vnitrozemí odeslat co nejvíce lokomotiv a tak je zachránit před německým záborem. Nemohu ale opomenout skutečnost, že zpočátku i v Plzni jsme zažili nejednu trpkou chvíli. Vyskytli se i tací lidé, kteří o poměrech v pohraničí toho moc nevěděli. Strohé zprávy z tisku, či co slyšeli jen z vyprávění, jim pravdivý obraz nemohlo o situaci podat. A my jsem od nich nebyli dobře přijati. Často jsem ze školy přicházela s pláčem, když od spolužáků přilétala  slova „uprchlice“ a podobně. Také otec chodil z práce zasmušilý, slýchal podobná slova, včetně těch, že lidé z pohraničí berou  místním práci … Vše se ale časem urovnalo a nakonec drtivá většina národa měla možnost přesvědčit se, co nacismus dokáže, čeho jsou Němci všeho schopni.

My jsme tenkráte byly malé děti, školáci. S rodiči jsme přesto vše tohle musely zažívat, od nich se nám postupně dostávalo vysvětlení, proč se to vše děje. Na základě vlastních prožitků a zkušeností mohu tedy dosvědčit, že sudetským Němcům se v Chebu nedělo žádné příkoří. Nikdo je neutiskoval, neomezoval v občanských právech, rozprávěli ve své jazyce. Jak je všeobecně známo, měli i své školy. Byli to naopak oni, kdo se nechal svést. . Nakonec docházelo k protizákonnostem jen a jen z jejich strany. Dokonale se jim podařilo zničit dříve pokojné vztahy a spolupráci v mnoha směrech. – Je na nás, pamětnících – vyhnaných lidí z pohraničí Němci – ukázat na to a dosvědčit, jak tehdy vše probíhalo. Plně pravdivě a nezkresleně. Tím nechceme zasít mezi námi nenávist, to bychom jen opakovali jejich nesprávné chování z předmnichovské doby. Musíme ale bránit tomu, aby pravdivý obraz situace kdokoliv překrucoval, či dokonce zamlčoval. Máme přímo za povinnost uchovat tyto vzpomínky a předat je i pro poučení našim budoucím.