Sociální pedagogika jako životní pomoc
Výchova je považována za složitý společenský proces, ve kterém jde o interakci mezi vychovávajícím a vychovávaným. Každá výchova by měla mít stanovený cíl. K hlavním znakům výchovy patří cílevědomost, záměrnost, pravidelnost, soustavnost, organizovat a také formativnost. Výchovné působení, které nemá žádný cíl, vede k socializaci.
Bakošová definovala výchovu v roce 1994. Podle ní je výchova záměrným působením na proces učení a proces socializace. Hlavním cílem výchovy přeměna člověka. V širším pojetí jde o proces tzv. socializace. V užším pojetí jde o plánované, záměrné a cílevědomé působení na vytváření hodnotových postojů. Hlavním smyslem výchovy je vytvoření kultivované bytosti, které je otevřená všem problémům civilizace. Výchova, která má pomáhající charakter má za úkol vést člověka, k tomu aby byl skutečným člověkem.
Je důležitá rozlišovat manipulaci a výchovu. Manipulátor používá především neurčité odpovědi, často mění vlastní názory a chování. Kritizuje ostatní a nerespektuje je.
Existuje řada autorů, kteří se zajímají o cíle sociální pedagogiky. K dalším autorům, kteří použili ve svých teoriích pojem „pomoc“ patří Roessler, Schilling, Ludewig a další. Každý z těchto autorů chápal a rozděloval pomoc jinak.
Na základě všech různých vymezení byla sociální pedagogika vymezena jako součást věd o člověku, která také patří do soustavy pedagogických věd. Výchova by měla směřovat k integraci a k stabilizaci osobnosti.
V textu se autorka zabývala také metodami činnosti sociální pedagogiky. Metody mohou být individuálního, skupinového ale i pracovního charakteru. Autorka v textu popsala deset metod. Šlo o metodu kompenzace nevhodných podnětů, metodu posílení vlastní kompetence, metodu nabídky podnětů vyplívajících z individuálních potřeb, metodu plánování pozitivní perspektivy, metodu podpory orientované na seberealizaci. Dále se k těmto metodám počítá výchovné a sociální poradenství, preventivní metody, konzultační aktivity, supervize a také intervence.
K hlavním úlohám sociální pedagogiky na Slovensku patří od roku 1999 v první řadě posílení autonomie sociální pedagogiky, v druhé řadě institucionalizace a profesionalizace sociální pedagogiky a v poslední řadě vytvoření standardů. D. Selická tvrdí, že by měly všechny úlohy vycházet ze zkušeností a potřeb.
Vědecko-výzkumné metody jsou propojeny s reliabilitou-spolehlivostí a validitou-platností a vhodností metod. Metody se dají rozdělit do dvou hlavních skupin. První skupinou jsou kvantitativní metody a druhou skupinou kvalitativní metody. Do kvantitativních metod patří pozorování, dotazník, rozhovor a také sociometrické metody. Ke kvalitativním metodám patří tzv. případová studie, neboli sociálně pedagogická kazuistika. Kazuistika je rozdělena na tři části. První část je tvořena demografickými údaji, druhý část pedagogickými údaji a třetí část případovou studií, přesným opisem případu.
Sociální pedagogika sama vychází z pedagogiky. Má velmi blízko k pedagogice 20. století, historii výchovy, teorii výchovy, léčebné pedagogice, pedagogice volného času a také k pedagogické diagnostice. Autorka se dopodrobna zabývala těmito vztahy a v díle je rozpracovala a popsala. Tato kapitola mi přišla velmi obsáhlá, ale poskytla víc než dostatek zajímavých a užitečných informací.