V nemocnici:

Hned při vstupu do nemocnice byl cítit typický špitálový zápach. Potom s mojí mámou sepsala tehdejší přerovská paní primářka příjem. Sestřička nám řekla, ať si obleču pyžamo a pak dole paní doktorka sepsala s mámou přijetí do přerovské nemocnice. Nejvíce si z toho pamatuji, jak mi brala sestřička krev ze žíly. U toho jsem strašně brečela, taky si pamatuji, že některá ze sestřiček, která tam zrovna byla, říkala, že v tom pyžamu, které mělo modrou barvu, a v modrých papučích, co jsem měla na sobě, vypadám jako chlapeček. Poté jsme šly s maminkou nahoru po schodech. Zavedly nás na oddělení JIP. Tam mi zavedly neohebnou kapačku. Dále jsem byla napojena na spoustu dalších přístrojů. Nebylo to nic příjemného. Vím, že mě píchali každou hodinu do prstu. Tomu se říká měření glykémie. Když si změříte glykémii, zjistíte, kolik cukru máte v krvi. Moje glykémie byly na začátku pořád strašně vysoké. Jako například 20, 19, 22, 18 a tak různě. Jak mi dali kapačku, tak mi bylo o něco líp, protože přes ni mi tekly postupně různé léky a proto mi bylo lépe. Ruka s kapačkou mě skoro pořád bolela a cítila jsem mravenčení. Z toho důvodu volala maminka sestřičku, asi tak každou hodinu. Sestřička se na moji ruku vždycky podívala a odvázala mi z ní obvaz a dívala se na dlahu, ve které jsem ruku měla. Pokaždé ale řekla, že je vše v pořádku, že to musím vydržet. Postupně mi sestřičky chodily měnit lahvičky v kapačce. Taky mi v nemocnici píchaly hormon, který se nazývá inzulín. Inzulín má v těle každý zdravý člověk. Vytváří ho slinivka břišní. Jenomže moje slinivka prostě přestala fungovat. Proto mi musely píchat ten inzulín. Pokud by se nepřišlo na to, že mám diabetes, tak bych měla nakonec tak vysokou glykémii, že bych zemřela.

Už si nepamatuji, jak dlouho jsem byla na oddělení JIP. Vím, že tam byla maminka se mnou ve dne v noci. Seděla na takové červené židli, která měla kolečka. Mamince sice přidělili pokoj, ale hned, jak maminka odešla, tak jsem začala brečet, že se musela za mnou vrátit. Tatínek tam s námi nemohl být, protože mám o 5 let staršího bráchu, tak s ním musel být někdo alespoň přes noc doma. Chodil tam za námi každý den odpoledne na návštěvy. Asi tam chodil i brácha, ale to si tak moc nepamatuju. Po nějaké době mě přestěhovali k mamince na normální pokoj na dětském oddělení. Jak mě přestěhovali, tak jsem se cítila jako v ráji. Byl to menší pokojík. Na stropě byl namalovaný velký žlutý banán. Tento pokojík působil mnohem útulnějším dojmem než na oddělení JIP. V pokoji byl stůl a židle, bílé šuplíky, ve kterých byly hygienické potřeby pro miminka. Pod tím byla zasouvací část, ve které jsme měli ručníky, toaletní papíry a taky nějaké oblečení.

Jak vypadaly dny v nemocnici:

Ráno jsme se probudily a já jsem šla na WC, moji moč měřili speciálním papírkem, aby se orientačně zjistilo, kolik mám cukru v moči. Pak jsem se převlékla z pyžama do tepláků a trička. Potom jsme zamířily na sesternu. Tam mi změřili glykémii speciálním přístrojem, kterému se říká glukometr, aby zjistili, kolik mám glukózy v krvi. Výsledek zavolaly sestřičky paní primářce. Ta podle toho výsledku určila, kolik mi mají sestřičky píchnout inzulínu. Když jsem měla dobrou glykémii, tak jsem se hned po píchnutí inzulínu s maminkou a sestřičkou přemístila do kuchyňky. Tam mi mamka za pomocí sestřiček nachystala snídani. Paní doktorka mi musela vypočítat, kolik mám mít jídla tak, aby to odpovídalo mému věku a váze. Pokud by to vypočítala špatně, tak bych měla vysokou nebo nízkou glykémii a cítila bych se unaveně. Potom jsem s maminkou posnídala. Po snídani jsem odešla na pokoj. Za chvíli pro mě přišla sestra. Já jsem s ní vždycky ráno odešla dolů do DIA poradny a tam mě zvážila. Až mě zvážila, tak jsem šla zase nahoru na náš pokoj. Kolem desáté hodiny chodila vizita. Po vizitě jsem většinou chodila do herny, která byla na konci chodby. Potom mi zase měřili glykémii a šla jsem na svačinu, kterou mi opět navážili. Vzpomínám si, že jsem si v té době, kdy jsem dostala cukrovku, strašně cenila toho, že jsem se mohla najíst. Taky si pamatuji na to, že jsem měla strašně vysoké dávky inzulínu, třeba 10 jednotek. Potom jsem si šla zase hrát do herny. Potom byl oběd, takže mi opět měřili glykémii a píchali inzulín a pak jsem obědvala. Kolem 13. hodiny byl odpolední klid. To byla pro mě pěkná nuda. Potom byly návštěvy. Táta s babičkou mě navštěvovali každý den. Stavoval se tam i děda a strýc a asi i brácha, ale to si tak neuvědomuji. Návštěvy trvaly do 18.30 hod., po návštěvách jsme se dívaly na večerníček. Večer jsme se chodily sprchovat, mezitím byla ještě večeře. Znova a znova mě píchali a měřili. Na večeři byly občas brambory nebo něco teplého. Na pokoji byla televize, tak jsme sledovaly seriál Komisař Rex nebo něco jiného a potom byla ještě druhá večeře, zase mi píchali inzulín, měřili glykémii a pak jsme šly spát. Měřili mě i v noci. To byla pěkná otrava. Ve vedlejším pokoji byla s maminkou malá holčička, tak jsem se chodila na ni dívat a ona zase na mě. Měla taky cukrovku. Byla to moje kamarádka. V nemocnici jsem byla zhruba jeden měsíc. 

Personál v nemocnici:

Když jsem byla na oddělení JIP, tak si nejvíce pamatuji z personálu na jednu sestřičku, která nosila brýle a měla tmavé vlasy. Nevím, čím to je, že si pamatuji nejvíce zrovna tuto sestřičku. Až jsem byla na pokoji společně s maminkou, tak tam byla kousek od nás sesterna a tam bylo sestřiček více. Byly tam také nějaké lékařky. Jako první jsem se seznámila se svojí diabetoložkou, která mě přijímala do nemocnice a sepisovala se mou zprávu o přijetí do nemocnice. Nedá se tak úplně říct, že jsem se s ní seznámila, protože jsem v prvních chvílích viděla jen to, že je to starší dáma, že nosí na ruce zlatý prstýnek s velkým zeleným poutavým očkem. Ani jsem vlastně zpočátku nevěděla, jak se jmenuje. Potom tam byla paní doktorka, která nosila na ruce digitální hodinky a měla krátké černé vlasy. Byla moc fajn, dalo se s ní povídat a třeba i diskutovat, jaké psí plemeno je pro mě nejvhodnější. Chystali jsme se totiž zrovna zakoupit psa. Ještě tam byla jedna mladá paní doktorka, která měla dlouhé vlasy. Když jsem odcházela z nemocnice, tak mi tato paní doktorka dala na památku porcelánového slona, který drží v ruce červené jablíčko.

DALŠÍ KAPITOLA ⇒