Další životní etapa
Další životní etapa:
Jednou jsme zase šli na stresující kontrolu do poradny. Měla jsem zase vysokou glykémii. Paní doktorka nás zase přesvědčovala o tom, že jsem se něčeho přejedla a že je to z toho. My jsme se jí zase snažili vysvětlit, že to tak není a že k žádnému přejedení nedošlo. Paní doktorka nám řekla, že si neví už se mnou rady a že nás proto odešle k jiné diabetoložce, která je velmi dobrá v tomto oboru, aby mě dala „dohromady“. Byly jsme z toho zaskočeni, ale uvítali jsme to.
V Olomouci na srovnání:
Když jsme přijeli na kliniku do Olomouce, tak to bylo v mnohém jiné než v Přerově. Příjem probíhal daleko důkladněji. Změřili mě, zvážili mě. Počítali, kolik mám na těle mateřských znamének, což bylo pro mě překvapující, protože jsem se s tím ještě nikdy nesetkala. Pak jsme šli sepsat zprávu o přijetí. To bylo podobné jako u nás. Pak jsme si šli vybalit na pokoj, který nám byl přidělen. Také pokoje zde vypadaly jinak. Měly prosklené dveře a na nich bylo nakresleno jablko nebo hruška. Uvnitř pokoje byly postele, u postele byl stoleček a skříň, třeba na časopisy. Pokoje působily příjemným dojmem. Táta tam s námi chvíli zůstal a povídali jsme si.
Nezapomenutelná situace:
Potom, co táta odjel domů, tak maminka vyplňovala ještě nějaký dotazník a já jsem seděla na židli u stolu. Najednou na dveře pokoje někdo zaklepal, řekly jsme dále a k nám do pokoje vstoupila paní v bílém plášti, kolem krku měla přehozené sluchadlo na odposlech bití srdce.
Byla to paní doktorka, ke které mě poslala naše paní doktorka na srovnání. Sedla si ke mně na postel, podala mi ruku a představila se mi. Potom mi řekla, že si poslechne, jak mi bije srdíčko, tak jsem si vyhrnula tričko a paní doktorka mi ho poslechla. Bylo vše v pořádku, tak se rozloučila a odešla z pokoje. Paní doktorka na mě svým přístupem velmi příjemně zapůsobila. Snažila se s malými dětmi mluvit jako dobrá kamarádka. Dokáže se do nás vcítit, což velmi oceňuji.
Další dny v olomoucké nemocnici:
Další den ráno, když jsem se probudila, tak mě sestřičky poslaly změřit si moč speciálním papírkem. Potom jsme šly na sesternu a tam mi změřily glykémii. Po změření jsme s maminkou odešly na pokoj a tam jsme se převlékly a umyly se. V 7 hodin docházela na oddělení paní doktorka, aby každému pacientovi řekla, kolik si má píchnout inzulínu. Až paní doktorka odešla z oddělení, tak jsme se přemístily do kuchyňky, kde mi maminka za pomocí sestřiček chystala jídlo. Učili nás tam, abychom si jídlo odhadovaly, to bylo taky jiné než v Přerově. Po snídani jsme šly na pokoj a čekaly jsme, až se dostaví vizita. Když vizita dorazila, byla jsem hodně překvapená, protože olomoucká vizita se odlišovala od té v Přerově. Po vizitě jsem se odebrala do místní herny. Byla tam jedna moc hodná paní učitelka, která se nám každé dopoledne intenzivně věnovala, vyráběli jsme s ní různé zápichy do květináče a nějaké věci z papíru, také jsme chodili do mini kina, které bylo o patro výše. Bylo to fajn zpříjemnění dne.
Návrat domů:
Jednoho dne se paní doktorka rozhodla, že už jsme tam dostatečně dlouho, dala nám nějaké rady a sepsala mi propouštěcí zprávu. My jsme byly rády a odjely jsme domů.
