Kapitola 1
Zírala jsem na komíny z krabic v mém novém pokoji a přála si, aby byl připojený internet. Od tý doby, co jsme se přestěhovaly, jsem nemohla aktualizovat svůj blog s knižníma recenzema a to bylo, jako kdyby mi chyběla ruka nebo noha. Podle mojí mámy "Katyina šílená posedlost" byla celý můj život. Ne doslova, ale bylo to pro mě důležité. Ona nevnímala knihy tak, jako já. Povzdechla jsem si. Už jsme tu byly dva dny a stále tu bylo tolik věcí k dovybalení. Nenáviděla jsem pohled na tu spoustu krabic. Dokonce víc, než jsem nenáviděla, že musím být tady.
Alespoň už jsem konečně přestala vyšilovat pokaždé, když někde něco zavrzalo. Přestěhovaly jsme se do Západní "Bohem požehnané" Virginie a do tohohle domu, který vypadal, jako kdyby zrovna vypadlz nějakého hororu. Dokonce měl i věžičku - zatracenou věžičku. Co bych s ní asi tak měla dělat?
Městečko Ketterman nebylo ani zaregistrované, to znamená, že to ve skutečnosti snad ani nebylo město. Nejbližší skutečné město bylo Petersburg - město s asi tak dvěma nebo třema křižovatkama a pak bylo kolem ještě pár dalších měst, která ale pravděpodobně nikdy neslyšela o kavárnách Starbucks.Dokonce nám ani nebudou doručovat poštu. Budeme si pro ní muset jezdit do Petersburgu. Jakbarbarské!
Udeří mně to, jako kopanec do obličeje. Florida je fuč - sežraná mílemi, které jsme ujeli v mámině šíleném spěchu začít někde znovu.
Nebylo to tak, že by mi chyběl Gainesville, počasí, moje stará škola, nebo náš bejvalej byt. Opřela jsem se o zeď a promnula si dlaní čelo.
Chyběl mi táta.
A Florida znamenala tátu. Tam se narodil, tam potkal mojí mámu a tam bylo všechno perfektní… dokud se to nerozpadlo na kusy. Pálily mně oči, ale odmítla jsem začít brečet. Pláč minulost nezmění a táta by nenáviděl, kdyby věděl, že jsem i po třech letech stále brečela.
Ale mně chyběla i máma. Ta máma, kterou byla předtím, než táta umřel. Ta máma, která se před tím schoulila ke mně na sedačku a četla si jednu z těch jejích brakových romantických knížek. Zdálo se mi to, jako před sto lety. Rozhodně alespoň před půl stoletím.
Od té doby, co táta umřel, začala máma stále víc a víc pracovat. Před tím byla ráda doma. Potom se zdálo, jako by chtěla být tak daleko, jak jen to bylo možné. Nakonec tuhle možnost vzdala a rozhodla se, že potřebujeme odjet pryč. Alespoň, že od doby, co jsme sem přijely, přestože stále pracovala jako ďábel, byla rozhodnutá stát se větší součástí mého života.
Rozhodla jsem se ignorovat moje vnitřní nutkání a nechala pro dnešek ty zatracené krabice na pokoji. Ucítila jsem totiž něco povědomého, co mě zašimralo v nose. Máma vařila ato nebylo vůbec dobře. Pospíchala jsem po schodech dolů.
Stála u sporáku, oblečená v puntíkaté zástěře. Jenom ona mohla bejt od hlavy až k patě zabalená v zástěře a přesto vypadat dobře. Máma měla nádherně blonďaté, úplně rovné vlasy a jiskřivé oříškové oči. Dokonce, i když byla v zástěře, já jsem vedle ní vypadala nudně s těma mýma šedýma očima a obyčejnými hnědými vlasy.
A nějakým záhadným způsobem jsem taky skončila tak nějak … ženštější, než ona. Vnadné boky, plné rty a obrovské oči, které máma milovala, ale já si připadala jako dementní oplácaná panenka.
Otočila se a mávala na mně vařečkou, napůl dovařená vejce přitom odpadávala po sporáku. "Dobré ráno zlato."
Zírala jsem na ten nepořádek a přemýšlela, jak zvládnu uklidit to fiasko, aniž bych ranila její city. Snažila se být mámou. To už je něco. Pokrok. "Jseš doma nějak brzo, mami."
"Od včerejší noci do dneška jsem měla dvojitou směnu. Mám pracovat od středy do soboty, od jedenácti do devíti. Takže mám tři dny volna. Přemýšlím, že bych ještě pracovala na částečný úvazek na jedné z klinik, pravděpodobně ve Winchesteru." Seškrábala na talíř napůl připálená vejce. Mňamy. Patrně už je pozdě nějak zakročit, tak jsem se prohrabala krabicí, která ležela na kuchyňském pultě a byla označená "Kuchyň a podobně."
"Víš, že nemám ráda, když nemám co dělat, tak se tam chci jít podívat."
Jo, vím.
Většina rodičů by si pravděpodobně radši nechala uříznout ruku, než aby jen přemýšlely nad tím, že nechají náctiletou holku doma pořád samotnou, ale moje máma ne. Věřila mi, protože jsem jí nikdy nedala důvod, aby to bylo jinak. Nebylo to nedostatkem snahy. No, možná, že bylo.
Byla jsem tak trochu nudná.
V naší starý bandě na Floridě jsem nebyla ta nejtišší, ale nikdy jsem nechodila za školu, udržovala jsem si průměr 4,0 a byla v podstatě hodná holka. Ne protože bych se bála udělat něco lehkomyslnýho nebo divokýho, prostě jsem jí nechtěla přidělávat další starosti. Ne potom co …
Popadla jsem dvě skleničky a nalila do nich pomerančový džus, který máma musela koupit cestou domů z práce. "Chceš, abych dneska zajela na nákup? Už tu nemáme vůbec nic."
Přikývla a začala mluvit s plnou pusou vajec. "Ty prostě myslíš na všechno. Nákup by se hodil." Vzala kabelku ze stolu a podala mi peníze. "Tohle by ti mělo stačit." Strčila jsem si peníze do zadní kapsy džínů, aniž bych se podívala, kolik mi dala - vždycky mi dávala dost. "Díky," zamumlala jsem.
Naklonila se ke mně a zablesklo se jí v očích. "Táák … dneska ráno jsem viděla něco zajímavého." Jen Bůh ví, co viděla. Usmála jsem se na ní. "A co to bylo?"
"Všimla sis, že vedle bydlí dvě děti asi tak ve tvým věku?"
Probudil se ve mně štěněcí zájem a zastřihala jsem ušima.
"Vážně?"
"Ty si ještě vůbec nebyla venku, že ne?" Usmála se. Myslela jsem si, že už budeš dávno něco dělat s tím odporným květinovým záhonem.
"Mám to v plánu, ale ty krabice se samy nevybalí." Hodila jsem hlavou směrem ke krabicím. Miluju tu ženskou, ale buďme upřímní, krabice už dávno pustila z hlavy.
"Každopádně, zpátky k těm dětem."
"No, je to dívka, která vypadá, že je ve tvém věku a pak ještě kluk." Jak tam tak stála, tak se na mně zazubila. "Je to cukrouš."
Kousek vejce se mi zašprajcnul v krku. To bylo opravdu nechutný, slyšet mámu takhle mluvit o klukovi v mým věku. "Cukrouš? Mami, to je vážně ujetý."
Máma odešla od kuchyňského pultu, vzala ze stolu svůj talíř a zamířila ke dřezu. "Zlato, možná jsem stará, ale oči mám ještě v pořádku. A když jsem ho viděla, tak fungovaly skutečně dobře."
Oklepala jsem se. Dvakrát nechutný. "Takže teď seš na zajíčky?" Je to nějakej druh krize středního věku, se kterou bych si měla dělat starosti?"
Umývala talíř a ohlédla se na mně přes rameno. "Katy, doufám, že projevíš nějakou snahu a půjdeš se seznámit. Myslím, že by bylo hezké, kdyby sis našla nějaké kamarády, dřív než začne škola." Zastavila se a zazívala. "Můžou ti to tady ukázat." Odmítla jsem přemýšlet nad prvním školním dnem, novýma dětma a tak podobně. Vyhodila jsem nedojedená vejce do koše. "Jo, to bylo fajn. Ale nechci jít někomu bušit na dveře a škemrat, aby se se mnou kamarádil."
"Nebylo by to škemrání. Když si na sebe místo tohohle oblíkneš ty pěkné letní šaty, které si nosila na Floridě." Poklepala na lem mého trička. "Bylo by to flirtování."
Podívala jsem se na dolů na svoje tričko, na kterém bylo napsáno MŮJ BLOG JE LEPŠÍ NEŽ TVŮJ VIDEO BLOG. Na tom tričku přece není vůbec nic špatného. "A co kdybych se tam ukázala jen v kalhotkách?"
Přemýšlivě si podepřela bradu. "To by definitivně udělalo dojem."
"Mami!" Zasmála jsem se. "Měla bys na mně začít ječet, že to rozhodně není dobrej nápad!"
"Zlato, nemám žádný strach z toho, že by si udělala nějakou hloupost. Ale teď vážně, projev nějakou snahu."
Nebyla jsem si jistá, jak "projevit snahu".
Znovu zazívala. "No zlato, jdu dohnat nějaký ten spánek."
"Dobře, já nakoupim něco dobrýho v obchodě." A možná i mulč a nějaký rostliny. Ten květinový záhon byl opravdu ohyzdnej.
"Katy?" Máma se zastavila ve dveřích a zamračila se.
"Jo?"
Přes obličej jí přeběhl stín a zatemnil jí oči. "Vím, že to stěhování je pro tebe těžké, zvlášť protože půjdeš do posledního ročníku, ale takhle to pro nás bude nejlepší. Zůstávat tam, v našem bytě, bez něho… je na čase, abychom obě začaly znovu žít. Tvůj táta by to tak chtěl." Knedlík v krku, který jsem myslela, že zůstal na Floridě, byl zase zpátky. "Já vim, mami. Jsem v pohodě."
"Opravdu jsi?" Zaťala ruce do pěstí. Sluneční svit, který prosvítal skrz okna, se odrážel od zlatého kroužku na jejím prsteníčku.
Rychle jsem přikývla, potřebovala jsem jí o tom ujistit. "Jsem v pohodě a půjdu k těm sousedům. Možná mi poraděj, kde najdu ten obchod. Však víš, projevím snahu."
"Výborně! Kdybys cokoliv potřebovala, tak mi zavolej. Jasný?" Máminy oči zaslzely při dalším zívnutí. "Mám tě ráda, zlato." Chtěla jsem jí říct, že jí mam taky ráda, ale zmizela po schodech nahoru dřív, než jsem stihla otevřít pusu.
Ona se alespoň snažila změnit a já byla odhodlaná přinejmenším zkusit sem zapadnout. Ne se schovávat celý den ve svém pokoji u notebooku, tak jak se máma bála, že to dopadne. Ale seznamování se s novými lidmi nikdy nebyla moje oblíbená činnost. Radši bych si četla knihu nebo sledovala nové komenty na blogu.
Kousla jsem se do rtu. Už slyším hlas svého táty, jeho nejoblíbenější způsob, jak mně povzbudit bylo "No tak, Kočindo, nezůstávej stát stranou." Narovnala jsem se v ramenou. Táta nikdy nenechal svůj život jen tak ubíhat kolem…
A zeptat se na cestu k nejbližšímu obchodu byl dost nevinný způsob, jak se někomu představit. Pokud měla máma pravdu a oni jsou stejně staří jako já, nemuselo by se to zvrtnout v nějakej katastrofální trapas. Bylo to hloupé, ale šla jsem do toho. Pospíchala jsem přes trávník a příjezdovou cestu, abych si to nestihla rozmyslet.
Skočila jsem na širokou verandu, zaklepala na dveře, o krok ustoupila dozadu a uhladila si varhánky na tričku. Jsem v pohodě. To zvládnu. Na tom, že se zeptám na cestu, přece není nic divnýho.
Na druhé straně dveří se ozvaly těžké kroky.Pak se dveře s máchnutím otevřely a já jsem zírala na velmi široký, opálený, namakanýhrudník. Nahý hrudník. Můj pohled sjel níž a můj dech se tak nějak… zastavil. Džíny mu visely nízko na bocích, odhalovaly tak tenký pruh tmavých chloupků, které se mu začínaly tvořit pod pupíkem a mizely pod lemem džínů. Břišní svaly měl vyrýsované. Perfektně vyrýsované. Přímo vyzívaly k doteku.
Rozhodně to nebylo břicho, které bych očekávala na sedmnáctiletym klukovi, na tolik bych ho typovala, ale co, já si rozhodně nestěžovala. Taky jsem ovšem nemluvila. A k tomu jsem prostě jen zírala. Můj pohled konečně zamířil zpátky na sever, kde jsem zpozorovala vystouplé lícní kosti a husté, černé řasy, které ukrývaly barvu jeho očí, jak se na mě díval dolů. Potřebovala jsem vědět, jakou barvu měly jeho oči.
"Můžu ti nějak pomoct?" Plné rty, které byly totálně k zulíbání, se zkroutily do otráveného úšklebku.
Jeho hlas byl hluboký a jistý. Takový ten druh hlasu, který přinutí lidi naslouchat a uposlechnout bez kladení jakýchkoliv otázek. Jeho řasy se zvedly a odhalily oči tak jasně zelené, že nemohly být skutečné. Měly tak intenzívně smaragdovou barvu, že to v kontrastu s jeho opálenou kůží přímo bilo do očí.
"Haló?" řekl znovu, předklonil se a opřel se jednou rukou o rám dveří.
"Umíš mluvit?"
Zhluboka jsem se nadechla a ustoupila o krok dozadu. Rozpaky mi vehnaly rudou barvu do tváří.
Kluk zvedl ruku a projel si s ní zvlněné vlasy. Kouknul se mi přes rameno a pak zpátky na mně.
Kdyby ho někde dražili, tak bych rozhodně přihodila.
Ve chvíli, kdy se mi vrátil hlas, jsem chtěla umřít. "Já... Zajímalo mně, jestli bys nevěděl, kde jsou nejbližší potraviny. Jmenuju se Katy. Přistěhovaly jsme se vedle." Ukázala jsem na náš dům, zmatená jako idiot. "Asi tak před dvěma dny-"
Ooooo-kay, to rozhodně nešlo podle mých představ. "No, doufala jsem, že by mi někdo poradil nejkratší cestu do obchodu a možná i nějaké místo, kde prodávají rostliny."
"Rostliny?"
Z nějakého důvodu to neznělo jako otázka. "Jo, vidíš ten záhon před naším domem-"
Na záhon nijak nereagoval, jen pohrdavě pozvedl obočí. "Když to říkáš."
Moje rozpaky ustupovaly stranou a nahradila je rostoucí vlna vzteku. "No, podívej se, prostě potřebuju koupit rostliny-"
"Na záhonek. Chápu to." Opřel se bokem o rám dveří a zkřížil si ruce na hrudníku. V těch zelených očích se mu něco zablesklo. Ne hněv, ale něco jiného. Zhluboka jsem se nadechla. Jestli mně ten týpek ještě jednou skočí do řeči… V hlase se mi objevil tón, který moje máma používala, když jsem byla mladší a hrála si s ostrýma předmětama. "Ráda bych našla obchod, kde můžu nakoupit jídlo a kytky."
"Jseš si vědoma toho, že tohle město má asi tak jednu křižovatku, že jo?" Teď měl zvednutá obě obočí snad až k hranici vlasů, jako kdyby se ptal, jak můžu být tak blbá. A to byla chvíle, kdy mi došlo, co jsem to viděla zablýskat se mu v očích. Vysmíval se mi. Povýšeně se mi vysmíval.
Na okamžik jsem nebyla schopná ničeho jiného, než na něj zírat. Pravděpodobně to byl nejžhavější kluk, jakýho jsem kdy ve skutečnosti viděla, ale byl to naprostej pitomec. Do toho svalovci. "Víš, všechno, co jsem chtěla, byl směr cesty. Očividně jdu nevhod." Jeden koutek rtů se mu stočil nahoru. "Pro tebe dítě, je nevhodnej čas klepat mi na dveře naprosto kdykoliv.
"Dítě?" Zopakovala jsem s vytřeštěnýma očima.
Tmavé vysmívající se obočí se opět zvedlo nahoru. Začínala jsem to obočí nenávidět.
"Nejsem žádný dítě. Je mi sedmnáct."
"A tomu mám věřit?" Mrknul. "Vypadáš na dvanáct. Ne. Možná na třináct, moje sestra měla takovou panenku, kterou mi tak trochu připomínáš. Takovou tu s velkejma očima a nepřítomným výrazem."
Připomínám mu panenku? Panenku s nepřítomným výrazem? V hrudi mi to začalo vřít a šířilo se to až do krku. "Hmm, vau. Promiň, že jsem tě obtěžovala. Věř mi, že na tvoje dveře už znova klepat nebudu." Začala jsem se otáčet, abych mohla odejít dřív, než mně přemůže touha vrazit mu pěst mezi oči. Nebo začít brečet.
"Hej," zavolal.
Zastavila jsem se na spodním schodě, ale odmítala jsem se otočit, aby neviděl, jak jsem byla rozhozená. "Co?"
"Pojedeš na silnici číslo 2 a zatočíš na 220 severní, ne jižní. Ta tě zavede do Petersburgu." Podrážděně si povzdechl, jako kdyby mi prokazoval obrovskou službu. "Potraviny jsou přímo ve městě. Nemůžeš to minout. No, možná bys mohla. Hned vedle je hobbymarket, aspoň si to myslím. Tam by měli mít ty věci do země, co potřebuješ."
"Díky," zamumlala jsem a pak jsem ještě pro sebe dodala "blbečku."
Hluboce a hrdelně se zasmál. "To nebylo moc zdvořilé, Kočindo."
Prudce jsem se otočila. "Už nikdy mi tak neříkej," vyštěkla jsem.
"Je to lepší, než nazývat někoho blbečkem, nebo snad ne?" Odstrčil se od dveří. "Tohle byla velmi podnětná návštěva. Budu si jí pamatovat hodně dlouho."
Ok, tak to by stačilo. "Víš co, máš pravdu. Byla chyba nazývat tě blbečkem,protože blbeček je pro tebe moc milé oslovení," řekla jsem a při tom jsem se sladce usmívala. "Ty jsi totiž kretén."
"Kretén?" zopakoval. "Jak okouzlující."
Ukázala jsem mu prostředníček.
Znovu se zasmál, až mu zvlněné vlasy spadaly do čela a skoro zakryly ty jeho intenzivně zelené oči. "Velmi civilizované, Kotě. Jsem si jistý, že máš bujnou zásobu zajímavých výrazů a gest, ale já nemám zájem."
Měla jsem toho ještě hodně, co bych mohla říct, nebo udělat, ale posbírala jsem zbytky svojí důstojnosti, otočila se a odpochodovala zpátky ke svému domu, aniž bych mu dopřála to potěšení, aby viděl, jak moc jsem ve skutečnosti vytočená. Vždycky jsem se vyhýbala hádkám, ale tenhle týpek mně vytáčel takovým způsobem, jako ještě nikdo předtím. Když jsem došla k autu, škubla jsem dveřmi.
"Uvidíme se později Kotě!" zavolal za mnou a smál se, potom třísknul dveřmi.
Slzy vzteku a rozpaků mě pálili v očích. Zasunula jsem klíče do zapalování a vycouvala jsem.
Máma mi řekla "projev snahu." Takhle to dopadá, když projevíte snahu.
