Gen.H. Píka /uprostřed/ - převzato z archívu VHÚ Praha, www.vhu.cz

Výročí popravy generála Heliodora Píky

Generál Heliodor Píka se stal symbolem všech komunistickým režimem popravených, umučených, vězněných a pronásledovaných vojáků. Jeho poprava 21. června 1949 patří k nejostudnějším okamžikům novodobé historie českého národa.

Narodil se 3. července 1897 ve Štítině, poblíž Opavy. Své upřímné vlastenectví prokázal už ve chvíli, kdy se v ruském zajetí přihlásil do čs. legií, v jejíchž řadách bojoval u Bachmače i Zborova. Z Ruska odjel do Francie, kde jako příslušník 21. čs. střeleckého pluku prodělal těžké boje na alsaské frontě. Tehdy si na svou uniformu připevnil první vyznamenání za statečnost.

Po návratu do vlasti se rozhodl pro vojenské povolání a zúčastnil se bojů na Těšínsku i Slovensku, v nichž mladá republika bránila svou územní celistvost. Bohaté válečné zkušenosti doplnil brzy vojenským vzděláním na Vojenské škole pro pěchotu v Saint Cyru ve Francii a na Vysoké válečné škole v Paříži. Vše, co se naučil a získal, dal zcela do služeb budování armády. Pracoval v různých štábních funkcích i jako vojenský atašé v Rumunsku a patřil k nejlepším čs. zpravodajcům a diplomatům.

Z okupované vlasti odešel na konci března 1939 a velmi brzy se stal jedním z čelných představitelů našeho vojenského odboje. Z Bukurešti organizoval přechody našich občanů do emigrace a jako vedoucí Čs. vojenské mise v SSSR měl zásadní podíl na vzniku a formování našich východních vojenských jednotek. Jako význačný představitel londýnské exilové vlády měl zcela rozdílné názory na budování čs. vojenských jednotek v SSSR, na jejich použití a na poválečný vývoj v čs. republice než moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Již v této době byl nucen vyvracet nepodložená obvinění, které o jeho údajné podvratné činnosti předkládali sovětským orgánům J. Procházka, B. Reicin a čs. velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger.

Po válce byl ustanoven podnáčelníkem pro zvláštní účely u hlavního štábu čs. branné moci, v roce 1946 se v rámci čs. delegace zúčastnil mírové konference v Paříži. Po návratu se stal zástupcem náčelníka hlavního štábu. Do jeho kompetence spadalo vydávání služebních předpisů, vojenské oddělení, 2. (zpravodajské) oddělení hlavního štábu, příprava mobilizačních předpisů apod. Přestože generál Píka zastával vysoké funkce v armádě, stal se objektem neustálého zájmu Obranného zpravodajství.

V armádě, která namísto morálních a odborných kvalit důstojníků preferovala bezvýhradnou loajalitu, už nebylo pro opravdové vlastence, jakým byl generál Heliodor Píka, místo. Dlouhodobá a někdy i málo skrývaná nenávist komunistů vůči jeho osobě vyústila ve vykonstruované soudní líčení, které skončilo jeho justiční vraždou. Dnes není již žádných pochyb o tom, že proces byl iniciován ze strany sovětských nejvyšších míst.

Pár dní po komunistickém převratu v únoru 1948 byl generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou, 5. května zatčen a vyšetřován jako zločinec v pověstném hradčanském Domečku i v pankrácké věznici. A protože nebylo nic, co by mu šlo klást za vinu, vymyslela se naprosto nesmyslná obvinění z „vlastizrádné a velezrádné činnosti“. I ti, kteří generála Píku dobře znali a museli vědět o absurdnosti všech jeho obvinění, mlčeli a schvalovali trest, který byl ve skutečnosti podlou justiční vraždou. Ani ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda neshledal důvody k tomu, aby navrhl udělení milosti. Generál Píka byl popraven 21. června 1949 ve věznici v Plzni-Borech.

 „Milovaní, nejdražší,

Před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji, a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu … Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti … studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. … Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha? …

Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody a lidských práv? Ne nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá i bouři a nedá zahynouti …“

(Z posledního dopisu Heliodora Píky, napsaného v noci před popravou.)

 Jaroslav Láník