Aktuality
Příspěvky
Osvobození
9. 4. 2024
Jistě se shodneme na faktu, že svoboda by měla býti úlevou. A kdo by ji nechtěl pocítit. A proto jsme tedy včera u kostelíku "osvobozovali". Koho od čeho? Při loňské výsadbě tří třešní jsme pozapomněli na odstřižení na samotném vrcholku jednoho stromu spojovacího provázku, který stabilizoval kmen s oporou. 8.4. dorazil pan Zajíček (ten co je sázel) s chotí a onu operaci přestřižení ve výšce pěti metrů akrobaticky provedl. Vrcholek dřeviny se okamžitě počal v silném větru upokojivě a úlevně kolébat. Byl svobodný. Třešně již začínají nakvétat a tak prvního máje jistě využijete tento prostor k políbení svých dlouho nepolíbených (tedy neosvobozených) protějšků. Pokud vám to časově nevyjde, jistě k této lidové tradici bude příležitost 8.5., kdy v kostelíku a památníku budeme slavit osvobození s číslem 79 od roku 1945. Svobody totiž není nikdy dost a plyne z ní velká radost.
Kdo oddán svobodě je, má klid boží v nitru svém, pak lehce putuje vším časoprostorem.
Tradice žije
31. 3. 2024
Včera jsme byli svědky, že tradice v Horní Lipové nezemřela, ale znovu vstala z mrtvých. Písek od Sahary nám přihrál nezvyklé počasí, bylo příjemně teplo a u kostelíku se v sobotním dopoledni objevilo okolo 80 velikonočně naladěných osůbek. Většina z nich se zapojila do ponorné řeky lidové tvorby, která sice občas mizí z povrchu (a naší mysli), ale zanedlouho znovu neztraceně vyvěrá k radosti nás všech. Právě radost je možná tím nejpříhodnějším slovem, které bylo patrno z více než tří hodin společného setkání. Ti co tvořili se dotýkali jiné doby, která dokázala vyrábět nejen pro užitek, ale i pro krásu. Vskutku výtvory u stanoviště paní Čeladníkové, kde se nanášel vosk na kraslice byly srovnatelné s fotografiemi z časopisů. Velká skrumáž zájemců byla také u pletení pomlázek, kde pan Čeladník napomáhal osobám mužského pohlaví k vytvoření hlavního pondělního nástroje k omlazení krásnějšího pohlaví. Novinkou bylo oplétání vajíček drátem u paní s tajemným jménem MAS, kde zájemci museli projevit velký cit pro kov. Ty nejmenší děti si přišli na své u paní Zbrankové, která jim s velkou trpělivostí dávala příležitost odnést si velikonoční ozdůbky. A konečně paní Marie s nepřeberným množstvím korálků, ze kterých byly vytvořeny barevné variace jaké svět 30.3.2024 ještě neviděl. Jistěže jsme opět vynášely symbol zimy, který v pouštním prachu neměl šanci na přežití. V samém závěru dopoledne mnozí poutníci došli až k památnému smrku v naší Dlouhé dolině, kde jsme se omyli mimořádnou bílosobotní vodou. Nic z dovedností našich předků se tedy nemusí ztratit, záleží jen na nás jestli ten poklad najdeme.
Ten poklad největší je dobrá vůle tvoje, jí všechno povstává, když všechno ztraceno je.
Čas příhodný
28. 3. 2024
Tak se nám pomalu přibližují velikonoce, které v západním provedení budou vrcholit již o tomto víkendu. Na této již dvoutisícileté oslavě nebo chcete-li kosmickém rautu je dobré být účasten. Pokud možno s porozuměním jádra věci. V oné březnové epochální události někteří vidí svátky jara (a ono tu opravdu je a jaké), další se těší na lidové zvyky (vajíčka, pomlázky, vynášení smrtky), které se ještě tu a tam dodržují. A ti kteří milují dramatické příběhy jsou uchváceni tím o smrti a třetího dne vzkříšení. Tyto tři fascinující přístupy k víkendu se však dají při troše dobré vůle spojit do jednoho očistného proudu. Tato trojitá živá voda tradice z nás bude dozajista tryskat již pozítří v 9.00 u kostelíku - to bude ten čas příhodný, co může zjasnit naše dny.
Já nezemřu a ožiji, když Bůh zmírá ve mně sám, a se mnou prožívá co všechno prožít mám.
Stará archa
18. 3. 2024
Je-li něco archaického, tak se nám vybaví většinou cosi starobylého, zasloužilého, ale také možná i základního. Když rozkliknete tento trochu dlouhý youtoubový odkaz - https://www.youtube.com/watch?v=BuKbbfv1XaA#utm_content=organic&utm_term=star%C3%A1%20archa%20spiritu%C3%A1l%20kvintet&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz , tak k vám připluje po vlnách spirituálů jeden z nejpůsobivějších s krásným názvem Stará archa. Právě touto písní startujeme velikonoční zpívání na bílou sobotu. Má v sobě obrovskou porci naděje, která říká, že i když se zdá, že je vše pohlcováno záplavami hlouposti, malosti či přímo zla. Tak máme-li kocábku dobře stavěnou a směr a cíl, tak na tu záchrannou horu můžeme doplout. Samozřejmě každý si pod spasitelnou archou představí něco jiného a i ten azimut může být přepestrý avšak je vždy výhodné tu starou dobrou záchrannou loď mít. Takže milí námořníci, vzhůru na palubu, dálky volají a tak ať nám tato původně píseň černých otroků pomůže z naší současné hypotékové, lízingové, geopolitické, inflační a kdoví jaké ještě nesvobody. Nebojme se ji i přes vlastní hlasový hendikep zazpívat, neboť je chytlavá, chytí nás a nepustí. Na těchto tónových základech můžeme stavět.
Tak líbá svoboda co kupředu plout nutí, má tváře překrásné a spoustu sladkých chutí.
Pozvánka na velikonoce
2. 3. 2024
Letošní počasí přímo pádí k jarnímu probuzení, které je zřetelné takřka všude kolem nás. Tradičně proto budeme na bílou sobotu 30.3. mít u kostelíku velikonoční tvoření, které se tam koná snad už od jakživa. Zrovna v dnešní MF Dnes psali o tom, že lidové tradice v Olomouckém kraji slábnou, neboť lidé se drží od sebe více na "distanc" a mladí virtuálně na displeji obdivují "tradice" naprosto jiné. Tak takhle v Horní Lipové tedy ne. Ono totiž držet v ruce vrbové pruty a tvořit z nich pomlázku, která bude v pondělí sloužit, je počin, který na TikToku sice uvidíte, ale neprožijete. Tak je tomu i s kraslicemi, korálkami, lipovými panenkami a dalšími dovednostmi, které na nás již od 9.00 budou tiše čekat. Je to něco, co si přece moderní dobou nenecháme ukrást. Naopak, to sobotní dopoledne nám může být klidně jakákoliv doba ukradená.
Svět vždycky za vesny se obnoví a vzkřísí, tou nejjarnější tradicí co byla živá kdysi.
Dvě reality
21. 2. 2024
Dnešní nadpis není o prodeji dvou domů, jak by naše uvyklé vnímání v nadpisu dešifrovalo. Ale je o mnohdy zastřeném faktu, že náš pozemský svět je možným průnikem světů viditelných i neviditelných .V dospívání jsem byl fascinován tvorbou ruského spisovatele N.V. Gogola, který v 19.století dokonce dvakráte navštívil lázně v Jeseníku. Jeho povídka s názvem Vij byla tehdy pro mě trochu (velmi) hrůzostrašná a jednalo se v ní o tom, že jistý bohoslovec Choma Brut měl mít modlitební stráž ve vesnickém kostelíku u rakve zemřelé dívky. Ta byla tak trochu (velmi) čarodějka a proto si kolem sebe z bezpečnostních důvodů namaloval posvěcenou křídou ochranný kruh. Kdyby se v něm ten kyjevský seminarista vydržel modlit, tak by to celé noční martýrium přežil. No nestalo se tak. Proč vám onu postavu z 19.století připomínám? Předevčírem večer jsem šel do kostelíku jako obvykle na noční uzamčení a v ztmavlém chrámu se najednou ze ztemnělé oblohy vyloupl přes prosklenou kopuli kruh svítícího měsíce. Ten přesně obkružil prostor kolem ikony sv, Nektária a já se v kročením dovnitř ocitl v posvátném ochranném kruhu, který nám světci poskytují. To co běžně většinou nevidíme se vlivem luny stalo zjevným. Když se spojí dvě reality a vy stojíte na správném místě, tak ten svět vůbec vypadá trochu (velmi) nadějně. A proto jak zpívá Jan Werich - seďme klidně na židli, čtěme bibli (knihy) tam to všechno je.
Kdo světlem z hůry v duchu z kruhu vyšvihne se, ten zajisté i v poušti světa si své nebe nese.
Když ne teď, tak kdy
18. 2. 2024
Heslo v nadpisu je velmi praktické, neboť nás nutí opravdu něco zavčas v životě realizovat. Ne si říci ono časté, vždyt' to počká, ale čekací doby bývají mnohdy nekonečné. Dnes kupříkladu přišla do kostelíku jedna mladá žena, která nebyla přítomna na vánočním konci roku při zpěvu koled. Vážnější úraz ( na koni ) jí v tom zabránil, ale nezabránil okamžitému nápadu zpřítomnit si štědrý den právě teď. Velká příležitost se objevila. A vskutku jednu koledu jsme si zazpívali a tak jsme tomu umírajícímu času dali malou resuscitaci. Povedla se, pacientka měla radost a ta jak známo usnadňuje proces hojení a nejen povrchových ran. Zkusili jsme spolu oživit i loňskou pouť, neboť návštěva na ni často vzpomíná, ale hlavně na příběhy Anthony de Mella, které ji lemovali. A jakoby náhodou se objevila i druhá příležitost v podobě přítomné Mellovy knihy "K pramenům", která poputuje s rekonvalescentkou do její domoviny. Tuto neděli tedy byly dárky i koledy a když vám povím, že kolem právě procházel kůň z minulého příspěvku, tak to byl velmi povedený kouzelný průnik slavnostního do každodenního. A kdyby se to nestalo právě teď, tak už teda nevím kdy jindy. Určitě to máte s těmi kouzly taky tak.
Kdo druhé kouzly napájí a sytí v dnešním čase, ten tam na věčnosti Beránka Božího pase.
Bílý jezdec a černý kůň
6. 2. 2024
Dnešní nadpis je vypůjčený z pohádky od Karla Šiktance a právě jeho dva protagonisté bývají tak třikrát týdně k vidění u kostelíku. Objevují se kdy sami chtějí, dá se s nimi i promluvit a když jsem je před měsícem poprvé spatřil, právě shůry padal bělostný sníh na černou koňskou hřívu. Bylo to jako zjevení. Bílý jezdec je ve skutečnosti jezdkyně, která však na koni nesedí, ale ho pouze vede. Nebo snad on vede ji? Ten kůň je totiž starý, je mu okolo 28 let a potřebuje se pouze procházet a radovat se z pohybu, byť jen nepatrného. Vodička již také není nejmladší a je na ní vidět, že svého zvířecího druha miluje a tak oba kráčí pomalu tím naším údolím a je jim dobře. Proč o takové jednoduché věci vlastně píšu? Protože ten jejich vztah je podmanivý, paní by sice mohla sedět v klidu doma v jesenickém bytě, avšak kůň by bez pravidelného pohybu již zřejmě cválal ve věčných pastvinách a tak tu svou vůli k životu dali dohromady. Jejich stáří tak má svoji nespornou krásu a oči pozorovatele se od pohledu na tuto dvojici nemůžou odtrhnout. Sláva všem, kdo umí stárnout tím, že nezapomenou umění milovat svět i sebe.
Jak zvláštní sňatek, když svět krásy tisíceré, si naši duši za choť s láskou bere.
Pohlédni k obloze
3. 2. 2024
Na krásy exploze. Vskutku všude kolem nás neustále vybuchují granáty krásy a my k nim často býváme hluší a slepí. Tato dělostřelecká příprava začíná hned brzy ráno a jsou to vskutku velké a dunivé rány. Kupříkladu dnes, když jsem odemykal kostelík, tak nad mou hlavou se to velkolepé "bojové" divadlo odehrálo ve vzduchu. V krátkých časových intervalech nad památníkem prosvištělo několik sledů nejmodernějších husích letek, které byli zformovány do různých formací. Jedna byla ve tvaru písmene V, další vytvářela nedokonalé Z a poslední pro mě nejdražší písmeno F. Nebeská abeceda byla na promenádě. To vše za ohlušujícího křiku opeřenců, který jakoby vábil jaro do našich končin, a přitom všem se ti tvorové drželi neutrální letové linie sever-jih. Jak je dobré občas zvednout hlavu a nechat se unést tou jedinečností každého okamžiku, který před námi poznenáhlu prchá spolu s divokými husami neznámo kam. Právě teď a právě tady je náš život a pokud v něm nejsme v zákopu jako pozorní bojovníci, tak ty šrapnely nádhery nás nezasáhnou a tak jen z těží zemřeme na krásu ( ne jako ti Brazilci ve fotbale). My všichni jednoho krásného či škaredého dne jistě zesneme, tak ať ten neustálý časový proces směřující k vrcholu našeho života stojí za to první.
Krása aby zachránila tvé žití musí mřít, a ty chceš bez smrti si život zasloužit?
Zpět do budoucnosti
1. 2. 2024
Ač je to k nevíře, tak dnes jsem se vrátil asi z hodinového výletu do budoucnosti. Začalo to velmi nenápadně. U kostelíku mi padl zrak na památnou lípu, kterou jsme jako čtyřletou zasadili v roce 2018 k výročí republiky. Pamatuje tedy něco okolo deseti let a v ten okamžik počítání jsem pocítil nápad. Vydal jsem se proto na futurologický pochod do vedlejšího Rybího údolí, kde na louce stojí parádní lípa, která toho opravdu hodně pamatuje. Asi třicetkrát tolik než ta naše, má zřejmě barokní kořeny a je působivá nejen tím, že stojí v travách osaměle, ale především svým ustrojením. Její mnohé větve totiž klesají takřka až k samé matičce zemi. Jsou porostlé vlivem klimatu mechy a lišejníky a dá se s nimi dokonce pozdravit po lidsku. Ano podal jsem spontánně větvi ruku a potřásl jí na pozdrav. Byl to zvláštní pocit, neboť ty větve jsou pružné a vskutku věrně simulují člověčí pozdrav. Za třista let zřejmě s lípou u našeho památníku komunikovat nebudu, tak jsem si to 1.2.2024 vyzkoušel na nečisto u sousedního stromu, ale řeknu vám, rád bych se do té budoucnosti vrátil zpět. Přesně tak, jak zpívá Hana Hegerová ve své geniální písni - Bože můj, já chci zpět. Pusťte si jí, potěší vás, jak jenom ona umí.
Když v mysli své pozlatil jsi dřevo lipové, tak tělo v kterém jsi již čas nerozklove.
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27