6. kapitola (G)
5°C
Ještě když přišel domů táta, byla jsem ztracená v tichém světě vlků a znovu a znovu si představovala dotek hrubé vlčí srsti na dlaních. Nerada jsem si sice umyla ruce, abych mohla dodělat večeři, ale pronikavý vlčí pach mi ulpěl v šatech a udržoval mi naše setkání v čerstvé paměti. Trvalo šest let, než mi dovolil, abych se ho dotkla. Abych ho objala. A střežil mě teď stejně, jako to dělal odjakživa. Zoufale jsem si přála někomu o tom povědět, komukoli, ale věděla jsem, že táta by moje nadšení rozhodně nesdílel, zvlášť když televizní hlasatel nepřestával v pozadí drčet o tom útoku. Radši jsem držela pusu.
V předsíni zadupal táta. „Ta večeře krásně voní, Grace," zavolal, i když na mě do kuchyně nemohl vidět.
Pak vešel dovnitř a pohladil mě po hlavě. Oči měl za brýlemi unavené, ale usmíval se. „Kde máš mámu? Maluje?" Odhodil kabát na židli.
„Dělá snad někdy něco jiného?" Přísně jsem sjela pohledem na jeho kabát. „Nenecháš ho tady, že ne?"
Mile se na mě usmál a zavolal do schodů: „Myško, už bude večeře!" Když říkal mámě přezdívkou, bylo zřejmé, že má opravdu dobrou náladu.
Mámě to do naší žluté kuchyně netrvalo ani dvě vteřiny. Lapala po dechu, jak se hnala ze schodů - ať šla kamkoli, nikdy to nebylo procházkou -, a na tváři měla zelenou šmouhu.
Táta ji políbil a zkušeně se přitom vyhnul barvě. „Jestlipak jsi byla hodná, zlato?"
S výrazem, jako by dopředu věděla, co uslyší, prudce zamrkala řasami. „Úplně nejhodnější."
„A ty, Grácie?"
„Ještě hodnější než máma."
Táta si odkašlal. „Dámy a pánové, tento pátek nabývá platnosti moje povýšení. A proto..."
Máma spráskla ruce a zatočila se dokola, pohled upřený na sebe samu v zrcadle v předsíni. „Tak to si pronajmu ten prostor v centru!"
Táta zvesela přikývl. „A tobě, holčičko moje, vyměníme tu starou šunku za něco pořádného, jen co se spolu dostaneme do bazaru. Už mě nebaví vozit ten tvůj krám do servisu."
Máma se zasmála, jako by jí to všechno stouplo do hlavy, a znovu zatleskala. S nesmyslnou písničkou na rtech vtančila do kuchyně. Jestli si pronajme ateliér ve městě, nejspíš už ani jednoho z rodičů víckrát neuvidím. I když, u večeře nejspíš ano. Na jídlo obvykle přišli.
Ale ve srovnání s představou spolehlivého dopravního prostředku to nebylo až tak podstatné. „Vážně? Budu mít vlastní auto? Myslím takové, co jezdí?"
„O něco slušnější vrak," přikývl táta. „Žádná krása to nebude."
Objala jsem ho. Pojízdné auto znamená svobodu.
Té noci jsem ležela ve svém pokoji, oči pevně zavřené, a snažila jsem se usnout. Svět za oknem byl podivně ztlumený, jako kdyby nasněžilo. Na sníh bylo ještě brzy, ale i tak ke mně všechny zvuky doléhaly podivně přidušené. Bylo až moc ticho.
Zadržela jsem dech a soustředila se na noc tam venku, natahovala jsem uši, jestli neuslyším pohyb.
Jen poznenáhlu jsem si uvědomovala, že už nějakou chvíli ruší ticho za oknem tiché cvakání. To kvůli němu jsem tak zbystřila. Ze všeho nejvíc to znělo, jako by na verandě našlapovaly tvrdé drápy. Chodil tam snad nějaký vlk? Mohl to být i mýval. Tiché škrabání se ozývalo dál a pak jsem zaslechla zavrčení. Ne, tohle mýval rozhodně nebyl. Chloupky vzadu na krku se mi zvedly do pozoru.
Přehodila jsem si deku přes ramena jako plášť, vylezla jsem z postele a naboso přešla po holých prknech zalitých světlem dorůstajícího měsíce. Na okamžik jsem zaváhala, jestli se mi snad něco nezdálo, ale pak se to za oknem ozvalo znovu: cvak cvak cvak. Zvedla jsem rolety a vyhlédla na verandu. Pruh dvora naproti mému pokoji byl prázdný. Strnulé kmeny stromů se ježily mezi mnou a hlubším lesem v dálce jako černý plot.
Najednou se přímo přede mnou objevila hlava a já polekaně uskočila. Z druhé strany skla se na mě dívala bílá vlčice, tlapy zapřené o venkovní parapet. Byla tak blízko, že jsem v jejích zcuchaných chlupech rozeznávala kapky vlhkosti. Zářící drahokamy jejích modrých očí se upíraly přímo na mě, jako by mě chtěla donutit uhnout pohledem. Tabule skla se rozezněla hlubokým zavrčením a mně připadlo, že jeho význam chápu tak jasně, jako by byl napsaný na okně. Nepatříš k němu, nemá tě co chránit.
Dívala jsem se na ni stejně upřeně a pak, úplně bezmyšlenkovitě, se mi rty zvedly do vlčího úšklebku. Z hrdla mi uniklo zavrčení, které jsme ani jedna nečekaly, a vlčice seskočila z okna. Ještě jednou se po mně podmračeně ohlédla přes rameno, vyčurala se na roh verandy a odklusala do lesa.
Kousla jsem se do rtu, jako bych si chtěla ten podivný škleb vymazat z tváře, sebrala jsem z podlahy svetr a zalezla zpátky do postele. Polštář jsem odstrčila stranou a místo něj jsem si lehla na zchumlaný svetr.
Usínala jsem s pachem svého vlka pod hlavou. Borové jehličí, studený déšť, vůně země, hrubá vlákna na tváři. Skoro jako by to byl on sám.