4. kapitola
Dvanáct sloupů zámek času nese. Dvanáct zvířat vládne říši. Orel sloupal připraví se. Z pětky klíč i základ čiší. Tak v kruhu dvanácti dvanáct dvě jest, a sokol přibude coby sedmý, přesto tři je jeho čest.
Z tajných zápisků hraběte Saint Germaina
4
Teta Maddy seděla podivně ztuhle na židli a zírala do prázdna, ruce křečovitě sevřené kolem opěradla. Z jejího obličeje se vytratila veškerá barva. „Teto Maddy? Ach, mami, nemá mrtvici? Teto Maddy? Slyšíš mě? Teto Maddy!" Chtěla jsem ji vzít za ruku, ale máma mě zarazila. „Nedotýkat! Nedotýkej se jí." Caroline začala plakat. „Co jí je?" vykřikl Nick. „Nezaskočilo jí?" „Musíme zavolat záchranku," navrhla jsem. „Mami, udělej přece něco!" „Nemá mrtvici. A nezaskočilo jí. Má vidění," řekla máma. „Za chvilku to skončí." „Určitě?" Tetin strnulý pohled mi naháněl strach. Její zorničky byly obrovské, víčka naprosto nehybná. „Je tu najednou taková zima," zašeptal Nick. „Cítíte to taky?" Caroline si pro sebe zafňukala. „Udělejte něco, aby to přestalo." „Lucy!" vykřikl někdo. Trhli jsme sebou, ale pak jsme pochopili, že to byla prateta Maddy. A opravdu se ochladilo. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale žádného ducha
73
jsem neviděla. „Lucy, dítě drahé. Vede mě ke stromu. Ke stromu s rudými bobulemi. Ach, kde je teď? Už ji nevidím. Tamhle něco leží, mezi kořeny. Obrovský drahokam, vybroušený safír. Vejce. Safírové vejce. Jak je pěkné! Jak vzácné! Ale teď se na něm objevují praskliny, ach, puká, něco v něm je... vyklubal se malý ptáček. Havran. Vyskočil na strom." Prateta Maddy se zasmála, ale její pohled byl tak strnulý jako předtím. Její ruce dál svíraly opěradlo. „Přichází vítr." Pratetin úsměv opadl. „Bouře. Všechno se točí. Letím. Letím s tím havranem ke hvězdám. Věž. Nahoře na věži obrovské hodiny. Někdo tam sedí, nahoře na těch hodinách, a kývá nohama. Pojď okamžitě dolů, lehkomyslné děvče!" Její hlas byl najednou plný strachu. Začala ječet. „Bouře ji shodí. Je to příliš vysoko. Co tam jen dělá? Stín! Velký pták křižuje nebe! Tady! Střemhlav se na ni vrhá. Gwendolyn! Gwendolyn!" Nebylo to k vydržení. Odstrčila jsem mámu stranou, popadla jsem pratetu Maddy za rameno a lehce s ní zatřásla. „Já jsem přece tady, teto Maddy! Prosím! Podívej!" Prateta Maddy otočila hlavu a podívala se na mě. Do obličeje se jí pozvolna vracela barva. „Můj andílku," řekla. „To byla opravdu naprostá lehkovážnost vylézt tak vysoko!" „Jsi už zas v pořádku?" Podívala jsem se na mámu. „Jsi si jistá, že to nebylo nic zlého?" „Bylo to vidění," řekla máma. „Bude jí dobře." „Ne, nebude. Bylo to špatné vidění," ozvala se prateta Maddy. „Tedy, ten začátek byl docela milý."
74
Caroline přestala plakat. Ona a Nick na pratetu udiveně zírali. „To bylo děsivý," vydechl Nick. „Všimli jste si, jak se ochladilo?" „To sis jen namlouval," řekla jsem. „Nenamlouval!" „Taky jsem si toho všimla," přidala se Caroline. „Měla jsem z toho husí kůži." Prateta Maddy popadla mámu za ruku. „Potkala jsem tvoji neteř Lucy, Grace. Vypadala úplně stejně jako tenkrát. Ten sladký úsměv..." Máma vypadala, že se rozpláče. „Tomu zbytku jsem nerozuměla," pokračovala prateta Maddy. „Safírové vejce, havran, Gwendolyn na hodinové věži a pak ten zlý pták. Ty tomu rozumíš?" Máma vzdychla. „Samozřejmě že ne, teto Maddy. Jsou to tvoje vidění." Klesla na židli vedle ní. „Ano, ale přestojím nerozumím," řekla prateta Maddy. „Zapsala sis to všechno, abychom to později mohli povědět tvé matce?" „Ne, tetičko, nezapsala." Maddy se předklonila. „Tak to bychom to měli okamžité zapsat. Takže nejprve tam byla Lucy, pak ten strom. Rudé bobule... mohl by to být jeřáb? Pak tam ležel ten drahokam, vybroušený do tvaru vejce... jemináčku, já mám ale hlad! Doufám, že jste nesnědli dezert beze mě. Dneska si zasloužím přinejmenším dva kousky. Nebo tři."
75
„Před chvílí to bylo fakt děsivé," řekla jsem. Caroline a Nick už odešli spát a já jsem seděla u mámy na kraji postele a pokoušela se najít šikovný oslí můstek ke svému problému. Mami, dneska, odpoledne se něco stalo a já mám strach, že se to stane znovu. Máma se věnovala svojí večerní kosmetické péči. S obličejem už byla hotová. Dobrá péče se očividně vyplatila. Opravdu nebylo poznat, že jí bylo přes čtyřicet. „To bylo poprvé, co jsem byla u nějaké z pratetiných vizí," nadhodila jsem. „To také bylo poprvé, co ji měla během večeře," odpověděla máma, zatímco si na ruce nanášela krém. Vždycky tvrdila, že stáří se nejdříve projeví na rukou a krku. „A - dají se její vize brát vážné?" Máma pokrčila rameny. „Tak slyšela jsi přece, co za zmatené nesmysly vykládala. Ale nakonec se vždycky dají správně interpretovat. Tři dny předtím, než tvůj dědeček zemřel, měla taky vidění. Viděla černého pantera, který mu skočil na hruď." „Děda zemřel na infarkt. To docela sedí." „To přece povídám - vždycky to nějak sedí. Chceš taky krém na ruce?" „Věříš tomu teda? Nemyslím krému na ruce, ale vizím pratety Maddy." „Věřím, že teta Maddy opravdu vidí, co říká. Ale to ještě zdaleka neznamená, že to, co vidí, předpovídá budoucnost. Nebo vůbec něco znamená." „Tomu nerozumím!" Podala jsem mámě svoje ruce a ona mi je začala mazat krémem.
76
„Je to něco jako ti tví duchové, miláčku. Jsem přesvědčená, že je vidíš, stejně jako věřím tetě Maddy, že má vidění." „Má to znamenat, že sice věříš, že vidím duchy, ale nevěříš, že existují?" vykřikla jsem a popuzeně odtáhla ruce. „Já nevím, jestli opravdu existují," uklidňovala mě máma. „Čemu věřím, nehraje přece žádnou roli." „Ale kdyby neexistovali, znamenalo by to přece, že si je jen vymýšlím. A to by zas znamenalo, že jsem blázen." „Ne," protestovala máma. „Znamenalo by to jedině, že... ach, miláčku! Já nevím. Někdy mám pocit, že v téhle rodině máme všichni prostě trochu moc fantazie. A měli bychom poklidnější a šťastnější život, kdybychom se omezili na to, čemu věří normální lidé." „Rozumím," ucedila jsem. Možná to přece jen nebyl dobrý nápad vyrukovat teď se svojí novinkou. Jo, mami, dneska odpoledne jsme cestovaly do minulosti, já a moje nenormální fantazie . „Hlavně se prosím neurážej," řekla máma. „Vím, že existují věci mezi nebem a zemí, které si nedovedeme vysvětlit. Ale možná těmto věcem přisuzujeme tím větší důležitost, čím víc se jimi zabýváme. Nemyslím si, že jsi blázen. A teta Maddy taky ne. Ale upřímně, věříš, že mají tetiny vize něco společného s tvou budoucností?" „Možná." „Ach ano? Máš v plánu v nejbližší době šplhat na nějakou věž, tam si sednout na hodiny a kývat nohama?" „Samozřejmě že ne. Ale možná je to symbol." „Ano, možná," přikývla máma. „Ale možná taky ne.
77
Běž teď spát, miláčku. Byl to dlouhý den." Podívala se na hodiny na svém nočním stolku. „Doufejme, že Charlotte to má už za sebou. Ach, bože, tak moc bych si přála, aby to konečně zvládla." „Možná má Charlotte taky jen moc fantazie," řekla jsem, vstala a dala mámě pusu. Zítra to ještě jednou zkusím. Možná. „Dobrou noc." „Dobrou noc, moje velká holčičko. Mám tě ráda." „Já tebe taky, mami." Když jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje a vyšplhala do postele, cítila jsem se docela mizerně. Věděla jsem, že jsem to všechno měla mámě povědět. Ale to, co řekla, mě donutilo přemýšlet. Určitě jsem měla spoustu fantazie, ale mít fantazii je jedna věc. Namlouvat si, že cestujete časem, věc druhá. Lidé, co si něco takového namlouvají, potřebují lékařskou péči. Po právu, jak jsem se domnívala. Možná jsem byla jako všichni ti, co věří, že je unesli mimozemšťanů Jednoduše jenom praštění. Zhasla jsem lampičku na nočním stolku a zachumlala se pod deku. Co bylo horší? Být blázen, nebo doopravdy cestovat časem? Pravděpodobně to druhé, pomyslela jsem si. Proti tomu prvnímu se možná dají brát prášky. Ve tmě se vrátil strach. Znovu jsem myslela na to, jak hluboko bych padala odsud až k zemi. Takže jsem zase rozsvítila lampičku a otočila se obličejem ke zdi. Aby se mi
78
podařilo usnout, pokoušela jsem se myslet na něco nezáludného, neutrálního, ale prostě se mi to nedařilo. Nakonec jsem počítala od tisíce pozpátku. Někdy jsem musela přece jen usnout, protože se mi zdálo o velkém ptáku, a když jsem se probudila, srdce mi hlasitě bušilo. A byl tu zase, ten odporný pocit závrati v žaludku. S hrůzou jsem vyskočila z postele a utíkala naproti k mámě tak rychle, jak to jen s podlomenými koleny bylo možné. Bylo mi jedno, jestli si bude myslet, že jsem blázen, chtěla jsem jenom, aby to přestalo. A nechtěla jsem sletět z výšky tří pater do nějaké bažiny! Došla jsem jen na chodbu, když se mi propadla zem pod nohama. Pevně jsem zavřela oči, přesvědčená, že nadešla moje poslední hodinka. Ale jen jsem prudce dopadla na kolena a podlaha se zdála stejná jako ty známé parkety. Opatrně jsem otevřela oči. Bylo větší světlo, jako by se v několika vteřinách rozednilo. Na okamžik jsem zadoufala, že se vůbec nic nestalo, ale pak jsem uviděla, že jsem sice přistála v naší chodbě, ale že vypadá úplně jinak než u nás. Zdi byly vymalovány tmavou olivově zelenou barvou a na stropě nebyla žádná světla. Z Nickova pokoje jsem zaslechla hlasy. Ženské hlasy. Rychle jsem vstala. Jestli mě někdo uvidí... jak bych měla vysvětlit, odkud jsem se tu vzala? Ve svém pyžamu s Hello Kitty. „Mám plné zuby toho brzkého vstávání," pronesl jeden hlas. „Walter smí spát až do devíti! Ale my? To jsem rovnou mohla zůstat na statku a dál dojit krávy."
79
„Walter měl půl noční směny, Clarisso. A máš nakřivo čepeček," odpověděl druhý hlas. „Zastrč si pod něj pořádně ty vlasy, jinak bude paní Masonova hubovat." „Ta stejně pořád jen hubuje," reptal první hlas. „Jsou mnohem přísnější hospodyně, moje milá Clarisso. Tak pojď, už máme zpoždění. Mary šla dolů už před čtvrt hodinou." „Ano, a dokonce si ustlala postel. Vždycky pilná, vždycky čistotná, přesně jak to paní Masonová chce. Ale nedělá to jen tak pro nic za nic. Sáhla sis někdy na její deku? Je tak měkká. To je nefér!" Musím co nejrychleji zmizet. Ale kam? Ještě že se tu vyznám. „Moje deka hrozně škrábe," stěžoval si Clarissin hlas. „V zimě budeš ráda, že ji máš. Pojď už." Někdo stiskl kliku. Vrhla jsem se k vestavěné skříni, rozrazila dveře a znovu je za sebou zavřela, přesně v okamžiku, kdy se otevřely dveře Nickova pokoje. „Já jenom nechápu, proč moje deka škrábe, když Mary má tak měkkou," řekl Clarissin hlas. „Všechno tady je tak nefér. Betty smí jet s lady Montroseovou na venkov. Ale my musíme celé léto tvrdnout v zatuchlém městě." „Opravdu by ses měla pokusit si o něco méně stěžovat, Clarisso." S tou druhou ženou jsem mohla jedině souhlasit. Tahle Clarissa byla opravdu kolosální plačka. Slyšela jsem, jak obě sešly po schodech dolů, a oddechla jsem si. To bylo teda docela těsné. Ještě že se tu vyznám. Ale co teď? Mám prostě počkat ve skříni, dokud se ne
80
vrátím zpátky? To bude asi nejjistější. S povzdychem jsem založila ruce na prsou. V temnotě za mnou někdo vzdychl. Ztuhla jsem hrůzou. Co to pro rány boží bylo? „Clarisso, jsi to ty?" zeptalo se mě to z polic s prádlem, Byl to mužský hlas. „Zaspal jsem?" Zatraceně! Tady opravdu někdo spí ve skříni. Co to je za zvyky? „Clarisso? Mary? Kdo je tam?" zeptal se hlas, teď už o poznání ostražitěji. V temnotě něco zalomozilo. Hmátla po mně ruka a dotkla se mě na zádech. Nečekala jsem, až mě popadne, otevřela jsem dveře skříně a utekla. „Stát! Stůjte!" Krátce jsem se ohlédla přes rameno. Vyskočil za mnou mladý muž v dlouhé bílé košili. Utíkala jsem po schodech dolů. Kde se sakra mám teď schovat? Kroky spáče ze skříně duněly za mnou a on přitom hulákal: „Chyťte zloděje!" Zloděje? To snad špatně slyším! Co jsem mu asi tak ukradla? Možná čepici na spaní? Ještě že dovedu tyhle schody seběhnout i poslepu. Každý jednotlivý schod mi byl důvěrně známý. Řítila jsem se světelnou rychlostí o dvě poschodí níže, kolem malby prapraprapraprastrýce Hugha, kterou jsem s politováním minula, protože ty tajné dveře by byly docela prima východiskem z téhle zatracené situace. Ale jejich mechanismus se vždycky trochu zasekával a za tu chvíli, kterou bych potřebovala k jejich otevření, by mě ten muž v noční košili určitě dohnal. Ne, potřebuju lepší úkryt.
81
V prvním patře jsem se málem srazila s holkou v čepečku, která vlekla velký džbán. Hlasitě vykvikla, když jsem se řítila kolem, a nechala - úplně jak z nějaké filmové scény - džbán spadnout. Tekutina pleskla o zem společně s rachotem střepů. Doufala jsem, že můj pronásledovatel na nich - taky jako ve filmu - uklouzne. Ale v každém případě ho trochu zdrží. Využila jsem svůj náskok k tomu, abych vyběhla schody do orchestřiště. Rozrazila jsem dveře do malé komory pod schody a přikrčila se tam. Jako za mé doby to tu bylo zaprášené, neuklizené a plné pavučin. Škvírami mezi schody sem vnikalo trochu světla, dost na to, abych poznala, že tady nikdo nespí. Stejně jako u nás to tu bylo do posledního koutu nacpané harampádím. Nade mnou se ozývaly hlasy. Muž v noční košili mluvil s tou nebohou dívkou, co upustila džbán. „Nejspíš to byla zlodějka! Ještě jsem ji tady v domě neviděl." Další hlasy přitakávaly. „Běžela dolů. Možná je tady ještě nějaká pakáž." „Já za to nemůžu, pane Masone. Ta zlodějka do mě prostě vrazila. Možná má zálusk na myladiny klenoty." „Na schodech jsem nikoho nemíjela, musí tedy být ještě někde tady. Uzavřete vstupní dveře a prohledejte dům," přikázal energický ženský hlas. „A vy, Waltře, běžte okamžitě nahoru a oblečte si něco. Na vaše chlupatá lýtka není po ránu zrovna radostný pohled." Pane bože! Jako dítě jsem se tady schovávala snad miliónkrát, ale ještě nikdy jsem neměla takový strach, že mě
82
někdo najde. Opatrně, abych se neprozradila nějakým zvukem, jsem se zasunula hlouběji mezi harampádí. Přitom mi po ruce přeběhl pavouk a já málem nahlas vykřikla, jak byl veliký. „Lestře, pane Jenkinsi a Totte, vy prohledáte přízemí a sklepní prostory. Mary a já převezmeme první patro. Clarissa pohlídá zadní vchod, Helen přední." „A co když chce uniknout přes kuchyň?" „To napřed musí projít kolem paní Crainové a její železné pánve. Podívejte se do komory pod schody a za všechny závěsy." Byla jsem v háji. Ach, zatraceně. Všechno to bylo tak - neskutečné! Dřepěla jsem tu v komoře v pyžamu mezi vypasenými pavouky, zaprášeným nábytkem a - eeeeh, byl to snad vycpaný krokodýl? - a čekala, až mě zatknou za pokus o vloupání. A to všechno jen proto, že se Isaac Newton přepočítal. Ze samého vzteku a bezmoci jsem se rozplakala. Třeba se mnou budou mít ti lidé slitování, když mě takhle najdou. V přítmí na mě výsměšně blýskaly krokodýlovy skleněné oči. Všude kolem byly slyšet kroky. Prach ze schodů se mi snášel přímo do očí. Pak jsem zas ucítila ten tlak v žaludku. Poprvé jsem ho opravdu uvítala. Krokodýl se mi rozplynul před očima, všechno kolem se roztočilo a znova zklidnilo. A byla tma jako v pytli. Zhluboka jsem se nadechla. Není důvod panikařit. Pravděpodobně jsem se vrátila zpátky. A pravděpodobně
83
teď vězím v harampádí pod schody v naší době, kde ovšem také byli vypasení pavouci. Něco se mi docela zlehka otřelo o obličej. Ok, tak přece jen panika! Horečnatě jsem máchala rukama ve vzduchu a vytáhla nohy z nějaké komody. Zarachotilo to, prkna zaskřípala a na zem upadla nějaká stará lampa. Tedy, odhaduju, že to byla lampa, protože jsem neviděla vůbec nic. Ale byla jsem volná. S úlevou jsem nahmatala dveře a vylezla ze svého úkrytu. Mimo komoru byla také ještě tma, ale rozpoznala jsem obrysy zábradlí, vysoká okna a třpytivé lustry. A postavu, která se ke mně blížila. Paprsek baterky mě oslepil. Otevřela jsem pusu, abych zakřičela, ale nevydala jsem ani hlásku. „Hledáte v té komoře něco určitého, slečno Gwendolyn?" zeptala se postava. Byl to pan Bernhard. „Rád vám budu nápomocen." „Eh, no...já..." Sotva jsem popadala dech, tak moc jsem ještě byla ohromená. „Co vy tady dole děláte?" „Zaslechl jsem hluk," odvětil pan Bernhard důstojně. „Vypadáte poněkud - zaprášeně." „Jo." Zaprášeně, poškrábaně a ubrečeně. Nenápadně jsem si otřela slzy z tváře. Pan Bernhard mě ve světle baterky pozoroval svýma sovíma očima. Vzdorovitě jsem mu pohled oplatila. Nebylo snad přece zakázané vlézt si potmě do komory, ne? A do mých důvodů panu Bernhardovi vůbec nic nebylo. Jestlipak v těch brýlích i spí?
84
„Zbývají ještě dvě hodiny, než zazvoní budík," řekl nakonec. „Navrhuji, abyste je strávila ve své posteli. Také si ještě trochu odpočinu. Dobrou noc." „Dobrou noc, pane Bernharde," odpověděla jsem.
85