Kafka na pobřeží 27-39
"Ano prosím, je to jak račte říkat. Vůbec to není zlé," pravil pan Nakata.
"Neprší tam a nefouká a Nakatovi tam nic neschází. Taky ho občas někde
požádají, aby jim jako třeba teď
vyhledal zaběhnutou kočičku. Dostává za to
odměny. Ale o tom prosím nikomu ani muk. Pan starosta se to nesmí dozvědět.
Třeba by pak Nakatovi ještě
vzali potvoru, protože má peněz nazbyt. Odměny,
co dostává za kočičky, nejsou zrovna největší, ale aspoň
si Nakata může
občas dát úhoře. Nakata úhoře moc rád."
"To jsme dva, kamaráde. I když jsem ho měl jen jednou, a tak dávno, že už
ti ani nevím, jak to vlastně
chutnalo."
"Ano prosím, úhoř
je moc, moc dobrý. Je to něco jinačího než ostatní jídla.
Některá jídla se dají nahradit, ale Nakata nezná nic, co by mu nahradilo
úhoře."
Po silnici před prázdnou parcelou přešel nějaký mladík se psem labradorem,
který měl kolem krku uvázaný červený šátek. Pes chvilku po očku pokukoval
po panu Ócukovi, ale nakonec ho nechal na pokoji. Ti, dva co seděli na
parcele, se radši na chvilku odmlčeli a čekali, až člověk se psem zmizí z
dohledu.
"Říkals, že hledáš zatoulaný kočky?"
"Ano prosím. Nakata chodí hledat ztracené kočičky. Protože umí s kočičkami
mluvit, sežene si od nich nejdřív co nejvíc imfornací a pak už snadno
přijde na to, kam se ta kočička poděla. Takže mu hledání kočiček moc dobře
jde a každou chvíli ho někde prosí, aby jim našel tu jejich zaběhnutou. V
poslední době
už Nakata chodí hledat skoro každý den. Protože za nimi ale
nemůže vycházet moc daleko, má stanovené, že je bude hledat jenom tady po
Nakanu. Jinak by se totiž mohl ztratit sám."
"Teď
zrovna asi taky nějakou hledáš, co?"
"Ano prosím, přesně
tak. Teď
Nakata hledá jednoroční trojbarevnou kočičku
Sezamku. Tohle je její obrázek." Pan Nakata vytáhnul z plátěné tašky, co
mělpřes rameno, barevnou kopii fotografie a ukázal jí panu Ócukovi.
"Tak prosím, tahle kočička. S takovýmhle hnědým obojkem proti blechám."
Pan Ócuka natáhl krk a zadíval se na fotografii. Pak zavrtěl hlavou.
"Hm, tak tu jsem teda fakt neviděl. Znám tu jinak skoro každýho, ale tuhle
prostě
ne. Nepotkal jsem jí tu, ani jsem o ní nic nezaslech."
"Opravdu? To je škoda..."
"Mimochodem, kamaráde, hledáš jí už dlouho?"
"Dneska už to prosím bude takové -jeden -dva -tři dny."
Pan Ócuka se na chvíli zamyslel. Pak řekl tohle:
"Řekl bych, že to pro tebe nebude žádná novina, ale my kočky jsme tvorové,
co jen tak snadno neměněj svoje zvyklosti. Většinou žijem hezky podle
pravidel a neměníme to, pokud se už jó něco nepřihodí. Tím myslím třeba, že
na jednoho přijdou choutky na ženskou, nebo ňáká nehoda, většinou to
bejvají tyhle dvě
dvěci."
"Ano prosím, to prosím Nakata ví."
"Jestli jsou za tím choutky, tak se myslím zakrátko vrátí sama, až jí to
pustí. Víš vlastně, co jsou to choutky?"
"Ano prosím. Sám na sobě
to Nakata nezažil, ale většině
z toho rozumí. Jsou
to ty záležitosti s pindíkem, viďte?"
"Správně, kamaráde, záležitosti s pindíkem," zvážněl naráz pan Ócuka.
"Jenže, jestli v tom je nehoda, bude to s jejím návratem asi horší."
"Ano prosím, svatá pravda."
"Je taky možný, že jí popadly chutě, zaběhla se přitom někam daleko a teď
nezná cestu zpátky."
"Ani Nakata by nevěděl cestu domů, zaběhnout se někam mimo Nakano."
"Já sám to párkrát zažil. Ale to už je dávno, to jsem ještě
bejval mladej,"
zasnil se na chvilku pan Ócuka. "Jo jo, kamaráde, jak nevíš, kudy zpátky,
zpanikaříš. V tu ránu se ti před očima zatmí a jseš namydlenej. To je na
houby. S tím sexem jsou stejnak jen samý problémy. Jenže jak tě
to popadne,
nemyslíš než na to jedno. Co bude dál, o tom neuvažuješ. To je prostě
sex.
Takže je možný, že se ta ztracená -jak jsi říkal, že se jmenuje?"
"Myslíte Sezamku?"
27
"Přesně
tu. Co se mě
tejká, rád ti jí pomůžu najít. Takovýhle tříbarevný
roční ucho, který zatím jenom vykrmovali někde v rodině, ještě
vůbec neví,
o čem je svět. Servat se to neumí, jídlo si to samo nesežene -no jeden by
zaplakal. Bohužel jsem jí ale fakt nikde neviděl. Řekl bych, že to musíš
zkusit ještě
i jinde."
"Opravdu. Zrovinka jak říkáte, bude třeba zkusit to ještě
i jinde. Promiňte
prosím pane Ócuko, že vás Nakata obtěžoval, právě
když jste si chtěl
zdřímnout. Nejspíš se tu zase zakrátko ukáže, kdybyste tu mezitím viděl
Sezamku, dejte pak prosím Nakatovi určitě
vědět. Snažně
vás prosí, abyste
mu co to půjde pomohl. I když to od něj není právě
zdvořilé."
"Ale jakýpak omlouvání. Bezvadně
se s tebou povídalo. Klidně
se zase
stav...někdy. Když je hezky, bejvám tu v tuhle hodinu docela často. Když
prší, zalezu si většinou támhle pod schody do svatyně."
"Ano prosím. Opravdu mockrát díky, pane Ócuko. Nakata je velice rád, že si
s vámi mohl popovídat. Říkal sice prve, že dovede mluvit s kočičkami, ale s
každou mu to takhle pěkně
nejde. Některé jsou hrozně
opatrné, a když na ně
Nakata promluví, hned někam odběhnou. Představte si, stačítřeba jen
pozdravit."
"No jó, to víš. Ani lidi nejsou všichni stejný, a kočky...ty už vůbec ne."
"Svatá pravda prosím, Nakata s vámi jen a jen souhlasí. Lidé jsou různí a
zrovna tak kočičky."
Pan Ócuka protáhnul hřbet a zadíval se k nebi. Po parcele rozlévalo svou
zlatavou záři odpolední slunce. Ve vzduchu už ale visely náznaky deště. To
pan Ócuka jasně
cítil.
"Hele, tys říkal, že se ti, když jsi byl malej, stala nějaká nehoda, po
který jsi zhloup?"
"Ano prosím, přesně
tak to Nakata řekl. Když mu bylo devět, stala se mu
nehoda."
"A co to bylo za nehodu?"
"To se Nakata bohužel nevzpomíná. Podle toho co slyšel, dostal zničehonic
něco jako úpal a tři týdny byl omdlelý. Ležel v jednom kuse na nemocniční
posteli a ve spaní mu dávali klapačku. Když se pak konečně
probral,
zapomněl úplně
všechno, co znal předtím. Zapomněl, jak vypadají tatínek s
maminkou, zapomněl čtení, zapomněl počty, zapomněl, jak to vypadá v domě,
kde bydlí, zapomněl i jak se sám jmenuje. Všechno se mu prosím vytratilo z
hlavy, jako když vypustíte vanu. Před tou nehodou byl Nakata třídní
proviant. Jenže pak najednou padl jako špalek, a když se probral, byl
hloupý. Nakatova matka -umřela už před drahnou dobou -se proto něco
naplakala. Tatínek neplakal, ale pořád se zlobil."
"Ale na druhou stranu teď
můžeš mluvit s kočkama, ne?"
"Ano prosím, je to přesně
tak."
"Hm."
"A navíc je Nakata od té doby zdravý, ani jedinkrát nestonal. V puse nemá
ani jednu bombu. A nepotřebuje brýle."
"Kamaráde, jak to vidim já, ty blbej rozhodně
nejsi."
"Myslíte?" zavrtěl pan Nakata hlavou. "Jenže, pane Ócuko, Nakatovi je teď
už víc než šedesát. Za tu dobu je už zvyklý, že ho mají za hlupáka a
neberou ho vážně.Amůže žít i bez ježdění vlakem po městě. Od té doby co
mu umřel tatínek, už ho ani nikdo nebije. A od té doby, co umřela maminka,
už nad ním ani nikdo nepláče. Takže by ho asi mnohem víc mrzelo, kdyby mu
teď
naráz začali říkat "Hele, ty vůbec nejsi hlupák". To by mu asi pan
starosta vzal potvoru a nemohl by jezdit městským autobusem pro
hendykupované. Kdyby na něj pan starosta naráz uhodil: "Tak poslouchej, ty
vůbec nejsi blbej!", Nakata by vůbec nevěděl, co si počít. Takže má dojem,
že bude mnohem lepší, když hezky zůstane hloupý jako doposud."
"Řekl bych, že tvůj problém není v tom, že bys byl blbej," pravil vážně
pan
Ócuka.
"Myslíte?"
"Tvůj problém podle mě
je, že máš moc slabej stín. Pozoruju to od první
chvíle co jsem tě
viděl: tvůj stín je o dobrou polovičku světlejší než
stíny jinejch lidí."
28
"Ano?"
"Já už jsem člověka s takovým stínem jednou viděl."
Pan Nakata trochu pootevřel ústa a zadíval se na pana Ócuku. "Ráčíte tím
myslet že jste už viděl člověka jako je Nakata?"
"Jo, kamaráde. Takže mě
ani tolik nepřekvapilo, že dovedeš mluvit."
"A kdypak se to prosím vás stalo?"
"Už dávno. Ještě
když jsem byl mladej. Ale neřeknu ti, jak se ten člověk
jmenoval, ani kde to bylo, a v kolik hodin. Jak už jsem řek, na to kočka
paměť
nemá."
"Ano?"
"Pamatuju se jen, že i jemu jako by se půl stínu někam zatoulalo. Jeho stín
byl stejně
vybledlej jako tvůj."
"Ano?"
"Takže si myslím, že než abys pořád někde sháněl zaběhlý kočky, uděláš líp,
když se pěkně
poohlídneš, kam se ti poděla zbylá půlka stínu."
Pan Nakata několikrát zatáhl za štítek své turistické čepice, kterou držel
v ruce. "Aby vám Nakata řekl pravdu, sám má někdy pocit, jako by ho kus
scházelo. Tedy, jeho stínu. Jiní si toho na Nakatovi ještě
nevšimli, ale on
sám ano."
"Tak to je dobře," pravil kocour.
"Jenže, jak už se vám Nakata zmínil, je už starý a co nevidět umře. Maminka
mu už umřela a tatínek taky. To prosím čeká všechny lidi, jednoho po
druhém, ať
jsou chytří nebo hloupí, ať
umí nebo neumí číst, ať
mají nebo
nemají v pořádku stín. Umřou a pak je spálí. A jejich popel pak dají do
hrobu v místě, co se jmenuje Karasujama. Karasujama je v Setagaji. A když
člověka dají v Karasujamě
do hrobu, už asi nemusí dumat vůbec o ničem.
Nepřemýšlí a nic ho netrápí. Pro Nakatu proto možná bude nejlepší, když
zůstane, jaký je. A navíc, dokud je na světě, se Nakata rozhodně
nechce
vydávat nikam pryč
z Nakana. Až bude mrtvý, bude muset do Karasujamy, ale
dřív ne.
"Jak se rozhodneš, to je ovšem tvoje věc," pravil pan Ócuka. Pak si znovu
chvilku olizoval tlapku. "Jenomže, kamaráde, nad tím stínem by ses měl
přece jenom aspoň
zamyslet. Vždyť
to i jemu samotnýmu musí dělat těžkou
hlavu. No já bejt stínem, rozhodně
bych nechtěl bejt jenom poloviční."
"Ano," pravil na to pan Nakata "Opravdu, nejspíš to tak bude. Nakata o
takových věcech ještě
nikdy nepřemýšlel. Teď
půjde domů
a hezky v klidu si
to promyslí."
"To uděláš dobře."
Oba dva pak chvíli jen tak mlčeli. Pak pan Nakata tiše vstal a pečlivě
si
ometl trávu z kalhot. Znovu si nasadil na hlavu svůj obnošenou turistickou
čepici. Několikrát si ji na hlavě
přerovnával, dokud nedostal štítek do
obvyklé polohy. Přehodil si přes rameno plátěnou tašku. "Děkuji vám
mnohokrát, pane Ócuko. Vaše rady Nakatovi opravdu velice posloužily. Račte
se prosím mít i nadále co možná nejlépe."
"Však i ty, kamaráde."
Když pan Nakata odešel, natáhnul se pan Ócuka znovu do trávy a zavřel oči.
Do chvíle, než se objeví mraky a začne pršet, ještě
zbývá dost času. Hned
potom se bez jakéhokoli přemýšlení propadl do krátké dřímoty.
KAPITOLA 7
V 7 hodin 15 minut si v jídelně
u recepce dám snídani -tousty a teplé
mléko a vajíčka se šunkou. Snídaně
je zahrnutá v ceně
a ani náhodou mi
nestačí. Zmizí ve mně, než bys řekl švec, a nemám vůbec dojem, že jsem něco
snědl. Rozhlédnu se pro jistotu ještě
jednou kolem sebe. Ale opravdu to
nevypadá, že by mi tu chtěli přidat toust.
Povzdechnu si.
"Smůla, hochu," ozve se Kluk, co se mu říká Vrána.
Proberu se a uvidím ho sedět naproti sobě
na opačné straně
stolu.
29
"Už nejsi v situaci, kdy by sis mohl jíst co a jak se ti zlíbí, chlapče.
Nezapomeň, že jsi utekl z domova. Hezky si to koukej vtlouct do hlavy.
Dodneška jsi se jednoduše brzo ráno probouzel a dosyta snídával. S tím je
teď
konec. Teď
budeš hezky jíst, co ti dají. Určitě
jsi už slyšel to
úsloví, jak se břicho roztahuje podle množství jídla, ne? Teď
si ho budeš
moct ozkoušet v praxi. Však ono se ti břicho zmenší, jen se neboj. I když
to možná bude chvilku trvat. Ale co bys ty nevydržel."
"Bez obav," odpovím mu.
"Ono ti nic jinýho ani nezbude," opáčí Kluk, co se mu říká Vrána. "Když už
jseš jednou ten nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě."
Kývnu.
"Tak jen mi tu nekoukej do zblbnutí na prázdnej talíř. Hezky šup do další
práce."
A tak poslušně
vstávám a šup, pouštím se do další práce.
Nejdřív ze všeho zajdu na recepci a zkusím trochu usmlouvat podmínky
ubytování. Jsem středoškolák z Tokia a přijel jsem, abych tu v Kómurově
památníku shromáždil materiály (takhle se to ve škole, kam jsem doposud
chodil, vážně
dělalo) pro napsání maturitní práce. Těch materiálů
k
prozkoumání je ale mnohem víc, než jsem si původně
myslel a budu proto
muset zůstat v Takamacu celý týden. Jenže mám bohužel omezený rozpočet.
Takže bych chtěl poprosit, jestli by mě
tu nenechali bydlet za lacinější
cenu pro YMCU po celý pobyt namísto stanovených tří dnů. Zaplatím to
vždycky řádně
den předem.
Nasadím lehce zkroušený výraz dobře vychovaného chlapce, kterého trápí
nějaký problém, pak přejdu ke slečně
co má dnes ranní a stručně
jí vylíčím
svou (jako)situaci. Nemám ani obarvené vlasy, ani kroužek v uchu. Mám na
sobě
bílé Polo triko s límečkem, značkové Ralph Lauren, pak krémově
bílé
bavlněné kalhoty, jistěže taky od Ralpha Laurena, na nohách fungl nové
tenisky Top-sidery. Zuby mám bílé a je ze mě
cítit mýdlo a šampón. Umím
dokonce i mluvit uctivě
přesně
tak, jak se to má. Dovedu zkrátka dělat
dojem na starší, pokud se mi chce.
Slečna mě
mlčky vyslechne, pak trochu přivře rty a kývne. Je spíš menší,
oblečená do bílé halenky a zeleného hotelového kostýmku, a jak kmitá sem
tam za svými ranními povinnostmi, vypadá trochu nevyspale. Věkem by to tak
zhruba mohla být moje sestra.
Prý chápe, oč
jde, ale jí samotné bohužel nepřísluší rozhodovat o podobných
věcech, ohledně
poplatků
za ubytování se zkusí poradit s vedoucím a
výsledek by měl být zřejmý kolem oběda, odpovídá slečna profesionálním
tónem (který ale, zdá se, zní současně
i povzbudivě). Pak si poznamená moje
jméno a číslo pokoje. Nedokážu posoudit, jestli bylo moje vyjednávání
úspěšné. Možná že jsem si naopak pohoršil a oni teď
budou chtít vidět moji
školní legitimaci. Nebo informovat rodiče (telefonní číslo které jsem uvedl
do knihy hostů
je ale samozřejmě
vymyšlené). Přes všechny tyhle rizika ale
celá akce měla smysl už jen proto, že jsem to zkusil. Peněz totiž rozhodně
nemám na rozhazování.
Ve zlatých stránkách v hale si vyhledám veřejnosti přístupné fitness
centrum, zavolám tam a poptám se, jak mají vybavenou posilovnu. Stroje, na
kterých mi záleží, mají skoro všechny. Poplatek 600 jenů.Přeptám se na
adresu, nechám si vysvětlit, jak se tam dostanu z nádraží, poděkuju a
zavěsím.
Vrátím se do pokoje, hodím si na záda ruksak a vyrazím. Mohl bych si
samozřejmě
nechat věci v pokoji. Mohl bych si i nechat uložit peníze do
hotelového trezoru. Možná by to tak bylo bezpečnější. Já ale chci co to jen
půjde mít všechny svoje věci hezky při sobě. Už ke mě
tak jako tak skoro
neoddělitelně
patří.
Na terminálu před nádražím nasednu do autobusu a vyrazím do fitnessu.
Pochopitelně
že jsem vystresovaný. Cítím, jak mám obličej celý ztuhlý.
Kluka jako já, který si ve všední den jen tak sám přijde během dne do
posilovny, si musí každý všimnout. Tohleto město navíc ani trochu neznám.
Zatím nemám ani tušení, co se tu asi tak lidem honí hlavou. Nikdo si mě
ale
nevšímá. Až si málem připadám, jako bych zprůsvitněl, či co. U vchodu mlčky
30
zaplatím a mlčky si převezmu klíček od skřínky. V šatně
se převleču do
trenek a trička, a pustím se do protahovacích cviků,během kterých se
konečně
trochu uklidním. Jsem zase hezky zpátky ve své kůži. Všechno se teď
ve mě
zas s tichým cvakáním vrací kam má a zapadá pěkně
do sebe. Je to OK.
Jsem zase tam, kde to znám.
A teď
hezky zahájíme kruhový trénink. S muzikou Prince puštěnou do
sluchátek MD walkmanu, poctivou hodinu, všech sedm strojů
pěkně
v obvyklém
pořadí. Ve veřejné tělocvičně
na takovém venkově
jsem čekal spíš muzeální
kusy, ale místní vybavení je překvapivě
kvalitní. Ve vzduchu ještě
visí
pach zbrusu nové oceli. První sérii odcvičím jen s menší zátěží, pak si
naložím pořádně
a zacvičím druhou. Nic si nikam nezapisuju. Váhy i počet
opakování, které mi nejlíp sedí, mám už dávno vtlučené do hlavy. Pot se ze
mě
okamžitě
jen tak leje. Několikrát musím přestat a jít doplnit tekutiny.
Napiju se vody z chladicího tanku a kousnu si citrónu, co jsem si koupil
cestou sem.
Když odcvičím stanovené rundy, jdu si dát horkou sprchu, umyju se
přineseným mýdlem a pak si šamponem umyju hlavu. Ohrnu předkožku a co
nejpečlivěji si umyju penis. Stejně
tak podpaždí, šourek a konečník. Pak se
zvážím a postávám ještě
chvíli bez šatů
před zrcadlem a zkoumám, jak mám
vypracované svaly. Propocené trenýrky a tričko vymáchám v umyvadle, pořádně
vyždímu a strčím do igelitového sáčku.
Pak odejdu z fitness centra, vrátím se autobusem zpátky na nádraží, a ve
stejné jídelně
jako včera si dám horký udon. Jím pomalu a dívám se přitom
oknem do ulice. Nádražím prochází velká spousta lidí. Mají na sobě
nejrůznější oblečení, v rukou zavazadla, spěchají sem tam, nejspíš každý
míří za nějakým svým cílem. Chvíli se na ně
tak dívám. Pak mě
zčistajasna
napadne, jaké to asi bude za sto let.
Ode dneška za sto let tu už nejspíš všichni ti lidé (včetně
mě) dávno
nebudou. Bude z nás prach a popel. Jak o tom tak přemýšlím, přijde mi to
čím dál víc zvláštní. Všechno mi naráz začíná připadat jako nějaká prázdná
iluze. Stačí, aby se do toho trochu opřel vítr a všechno se rozletí
kdovíkam. Podívám se do svých rozevřených dlaní. Na co se vlastně
teď
takhle dřu a plahočím? Proč
musím žít takovouhle mizérii?
Nakonec ale zavrtím hlavou a přestanu se dívat ven. Přestanu i dumat, jaké
to bude za sto let. Teď
se bude přemýšlet výhradně
opřítomnosti. V
knihovně
jsou knížky, co bych mělpřečíst, v posilovně
stroje, na kterých
bych měl cvičit. Teď
prostě
nemám kdy na řešení nějaké vzdálené
budoucnosti.
"Přesně
tak hochu," povídá Kluk, co se mu říká Vrána. "Teď
jsi přece
nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě."
Zrovna tak jako včera si ve stánku před nádražím koupím bentó a vezmu si ho
s sebou do vlaku. Do Kómurova památníku dorazím v 11:30. Za pultem u vchodu
zas sedí pan Óšima. Knoflíčky modré košile z umělého hedvábí má zapnuté až
ke krku, k tomu bílé džíny a bílé tenisky. Na stole před sebou má právě
rozečtenou nějakou tlustou knihu. Vedle ní leží žlutá tužka, je
(pravděpodobně) stejně
dlouhá jako včera. Ofina mu padá do čela. Když
vstoupím, zvedne hlavu, usměje se a přebere ode mě
batoh.
"Do školy se ti, jak jak se zdá, ještě
nechtělo?"
"Víte, já se tam už nevrátím," řeknu popravdě.
"Knihovna, to není tak špatná alternativa," povídá pan Óšima. Ohlédne se na
hodiny za sebou. Pak se zase vrátí ke své knize.
Jdu do studovny a pokračuju ve čtení Burtonovy Tisíce a jedné noci. Stejně
jako pokaždé, jakmile se jednou posadím a začnu obracet stránky, nejde už
přestat. Příběhy jsou stejné jako ty z dětského vydání Burtona, které jsem
četl ve staré knihovně
u nás, jenže jsou delší, je v nich daleko víc epizod
a podrobností, takže výsledný dojem je úplně
jiný. Je to vážně
fascinující
čtení. Spousta nechutností, násilí, sexu, i příběhů, jejichž smysl mi
nadobro uniká. Ale je v tom všem (úplně
stejně
jako byl v kouzelné lampě
džin) uzavřená taková svoboda a vitalita, že z toho úplněčiší, a já jí
nedokážu odolat. Absurdní, vymyšlené příběhy, napsané před víc jak tisícem
31
let, v sobě
mají mnohem víc síly a naléhavosti než než všechny ty anonymí
davy na nádraží. Jak je něco takového možné? Nejde mi to na rozum.
V jednu zas vyjdu ven a na verandě
se pustím do svého bentó. Mám v sobě
sotva půlku, když se ukáže pan Óšima a říká, že prý mám telefon.
"Telefon?" ptám se ohromeně. "Já?"
"Pokud se jmenuješ Kafka Tamura, tak ano."
Zrudnu, vstanu a vezmu si sluchátko bezdrátového telefonu, co mi podává.
Je to ta slečna z hotelu. Že by si chtěla ověřit, jestli skutečně
provádím
v Kómurově
památníku svoje výzkumy? Skoro se zdá, že si oddechla, že jsem
jí nelhal. Bavili se prý s ředitelem o té mé záležitosti. Ještě
tu takový
případ neměli, ale s přihlédnutím k mému věku a všem okolnostem se vedení
rozhodlo, že u nich můžu ještě
nějaký čas bydlet za sníženou sazbu YMCY.
Teď
zrovna není hotel tak vytížený, takže si podobnou pomoc dovolit můžou.
Pan ředitel mi prý vzkazuje, že je Kómurův památník velice slavná knihovna,
a tak se nemám vůbec nijak ostýchat a mám si pro své bádání klidně
dopřát
tolik času, kolik bude potřeba, dodává ještě
slečna.
Uleví se mi a netajím se s uznáním. Hezky jí poděkuju. Ne že by mi bylo
úplně
lehko u srdce z toho, že jsem tak lhal, ale už se nedá nic dělat.
Kvůli přežití musí jeden zkusit všechno, co se dá. Zavěsím a vrátím
sluchátko panu Óšimovi.
"Myslel jsem si, že to bude pro tebe. Žádné jiné středoškoláky tu totiž
momentálně
nemáme," říká mi. "Řekl jsem jí, že si tu každý den od rána do
večera jako o život čteš knížky. Což je přece pravda."
"Děkuju," odpovídám mu.
"A co ten Kafka Tamura?"
"Tak se jmenuju."
"To je vážně
dost zvláštní jméno."
"Možná, ale jméno to je," trvám si na svém já.
"Doufám, že sis od skutečného Franze Kafky aspoň
něco přečetl?"
Kývám. "Zámek a Proces a Proměnu, a pak ještě
tu povídku s tím zvláštním
popravovacím strojem."
"V kárném táboře," doplní pan Óšima. "To je moje oblíbená. Na světě
jsou
spousty spisovatelů, ale na takovou povídku měl jenom Kafka."
"Já jí mám taky ze všech nejradši."
"Opravdu?"
Kývám.
"A co se ti na ní líbí nejvíc?"
Zamyslím se nad tím. Trvá mi to docela dlouho.
"Že se Kafka nesnaží popsat naší situaci, ale místo toho čistě
mechanicky
popisuje ten stroj. Jenže..." A znovu se zamyslím. "Jenže tím právě
tu naší
situaci popíše mnohem líp než všichni ostatní. Tím, jak místo psaní o
okolnostech radši popíše do detailu stroj."
"To je pravda," řekne pan Óšima. A pak mi položí ruku na rameno. Nějak z
toho cítím, že to se mnou myslí dobře.
"Myslím, že i sám Franz Kafka by s tebou asi souhlasil."
S telefonem v ruce se vrátí do budovy. Já ještě
chvíli obědvám, popíjím k
tomu vodu a pozoruju ptáky co se slétají do zahrady. Možná že jsou to ti
samí, co jsem tu vidělvčera. Obloha je rovnoměrně
pokrytá řídkými mračny.
Nebe není vidět.
Panu Óšimovi se moje odpověď
ke Kafkovým románům možná líbila. Možná, že
ano. Ale já jsem ve skutečnosti chtěl říct něco docela jiného. Já tu totiž
nevyslovoval nějaké abstraktní teorie, ale naopak velice věcně
zmiňoval
velmi konkrétní věci. Ten složitý, slepě
pracující stroj, totiž není
výmysl. Opravdu jsem v něm byl. A ne v nějakém metaforickém nebo
alegorickém smyslu. Ale to by asi nepochopil nikdo a nejspíš ani pan Óšima.
Vrátím se do studovny, posadím na sofa a znova se ponořím do světa
Burtonovy Tisíce a jedné noci. Svět kolem začne postupně
mizet, jako když
se zatmívá filmové plátno. Jsem sám samojediný a pomalu klesám do světa
mezi stránkami. Ten pocit mám radši, než co jiného.
Když v pět hodin vycházím z knihovny, sedí pan Óšima zase za pultem a čte
si stejnou knihu jako prve. Košili má stejně
jako prve bez jediného záhybu.
32
Do čela mu stejně
jako vždycky padá několik pramenů
ofiny. Na zdi za jeho
zády otáčejí zatím elektrické hodiny hladce a bez jediného zvuku dopředu
svoje ručičky. Kolem pana Óšimy se úplně
všechno odehrává v tichu a
čistotě. Vypadá to skoro, že se ani nikdy nepotí, neškytá ani nic jiného.
Zvedne hlavu a předá mi batoh. Když ho zvedá, zamračí se: je mu evidentně
těžký.
"Jezdíš sem z města vlakem?"
Kývnu.
"Jestli sem budeš chodit každý den, vezmi si tohle." A podává mi list
papíru, asi tak půlku formátu A4. Je to kopie jízdního řádu vlaků
mezi
nádražím v Takamacu a stanicí u Kómurova památníku.
"Většinou to jezdí jak je to tu napsáno."
"Děkuju," řeknu a vezmu si arch.
"Poslechni, Kafko Tamuro, není mi nic do toho, odkud jsi přišel a co tu
děláš, ale v tom hotelu přece nemůžeš bydlet donekonečna, nemyslíš?"
Opatrně
volí slova. Pak prsty levé ruky zkontroluje, jestli mají tužky dost
ostré tuhy. Tuhy jsou jedna jako druhá ostré tak, že je to kontrola čistě
formální.
Neříkám nic.
"Nechci ti nijak mluvit do života. Jen se ptám, protože mě
to zajímá. Děti
ve tvém věku to nemají snadné někde, kde je nikdo nezná."
Kývám.
"Vydáš se někam dál? Nebo zůstaneš tady?"
"Já ještě
nevím. Myslím, že tu asi chvíli zůstanu. Stejně
nemám kam jinam
jít," přiznám popravdě.
Panu Óšimovi se, mám ten dojem, dá aspoň
trochu věřit. Zdá se, že má pro
mou situaci pochopení. Nevypadá, jako by mi chtěldělat nějaká kázání nebo
vnucovat rozumné názory. Ale takhle nad nezbytnou míru jsem se zatím nikomu
svěřovat nechtěl. Nejsem vůbec zvyklý někomu něco svěřovat, nebo sdělovat
svoje pocity.
"Zvládneš to nějakou dobu sám?" zeptá se pan Óšima.
Kývám.
"Tak hodně
štěstí," popřeje mi.
Podobným stylem to -tedy až na maličkosti -bude pokračovat ještě
sedm
dní. V šest ráno mě
vzbudí budík na rádiu, pak si v hotelové jídelně
dám
nějakou tu náznakovitou snídani. Pokud bude v recepci na ranní ta slečna s
kaštanovými vlasy, zamávám jí na pozdrav. Ona nepatrně
přikývne, usměje se
a pozdrav mi vrátí. Zdá se, že si mě
oblíbila. I já ji. Možná, že to třeba
je moje sestra.
Na pokoji se trochu protáhnu a až přijde čas, vyrazím do posilovny na svůj
kruhový trénink. Stejná zátěž, stejný počet opakování. Ani o trochu míň,
ani o trochu víc. Dám si sprchu a dám si přitom záležet, abych si pečlivě
umyl úplně
celé tělo. Zvážím se, abych se ujistil, že se mi nemění váha.
Před polednem se vydám vlakem do Kómurova památníku. Při ukládání a
vyzvedávání batohu prohodím pár slov s panem Óšimou. Budu obědvat na
verandě, číst knížky (až dočtu Burtona, pustím se do sebraných spisů
Nacume
Sósekiho, od kterého mi ještě
zbývá přečíst několik věcí) a v pět odcházet
z knihovny. Den strávím skoro celý v posilovně
a knihovně, kde nebudu
nikomu nápadný, protože to rozhodně
nejsou místa, kam chodí záškoláci.
Večeřet budu v jídelně
před nádražím. Budu jíst co nejvíc zeleniny. Sem tam
si v zelinářství koupím i nějaké to ovoce, které si oloupu nožem z otcovy
pracovny. Koupené okurky a celer budu oplachovat v hotelovém umyvadle a
jíst jen tak s majonézou. Pro mléko půjdu vždycky do nedalekého konbini a
dám si ho s cereáliemi.
Po návratu do hotelu si u stolu povedu deník, pustím si z walkmanu
Radiohead, učtu kus knížky a v 11 půjdu spát. Před spaním si sem tam
zaonanuju. Budu přitom myslet na tu slečnu z recepce, představu, že je to
moje sestra, ale před tím vždycky někam zaženu. Na televizi se skoro
nepodívám a noviny číst nebudu.
33
Osmého dne večer (stejně
by to muselo dřív nebo později přijít) se tenhle
můj pravidelný, usedlý a jednoduchý život nadobro zhroutí.
KAPITOLA 8
Hlášení Armádní zpravodajské služby Spojených států
amerických (MIS).
Datum vyhotovení: 12. 5. 1946
Název: RICE BOWL HILL INCIDENT, 1944: REPORT
Pořadové číslo: PTYX -722-8936745-42216-WWN
Interview se Šigenorim Cukajamou (52), profesorem na katedře psychiatrie
lékařské fakulty Tokijské Císařské Univerzity, probíhalo po dobu přibližně
tří hodin na půdě
tokijského Nejvyššího velitelství sil spojených mocností.
K záznamu byl použit magnetofonový pásek. Referenční číslo materiálu je
PTYX-722-SQ-267 až 297. (Pozor: materiály č. 271 a 278 schází.)
Poznámka vyšetřujícího poručíka Roberta O´Connella.
Profesor Cukajama si stále zachovává věcný, nevzrušený přístup jak se sluší
na odborníka. Na poli psychiatrie je uznávanou japonskou kapacitou a
publikoval už řadu vynikajících prací. Na rozdíl od většiny ostatních
Japonců
se vyhýbá nejednoznačným výrazům, také jasně
rozlišuje mezi
hypotézou a faktem. Před válkou pobýval jako hostující profesor na Stanford
University a jeho angličtina je velice slušná. Na většinu lidí nejspíš bude
působit důvěryhodným a sympatickým dojmem.
Ty děti jsme na základě
armádních rozkazů
ve značném spěchu vyšetřili a
provedli s nimi pohovory. Bylo to v listopadu 1944. Podobné žádosti a
rozkazy nám od armády přicházely jen velice zřídka. Jak jistě
sám víte,
armádní organizace disponovala svou vlastní, poměrně
dosti velkou
medicínskou sekcí, a jakožto struktura už ze samé podstaty uzavřená a
bazírující na dokonalém utajení se zpravidla snažila řešit veškeré problémy
výhradně
vlastními prostředky. Na civilní lékaře a výzkumníky se obraceli
pouze v případě, že potřebovali konkrétní speciální znalosti a dovednosti
nějakého odborníka.
Když se proto obrátili na nás, bylo nám vcelku jasné, že jde o takzvaný
speciální případ. Upřímněřečeno, ono pracovat na základě
instrukcí od
vojska pro nás nebyl vůbec žádný med. Jim totiž skoro nikdy nešlo o nějaké
erudované poznatky, ale hlavně
o čistě
utilitární potvrzení vlastních
ideologií. S nějakou logikou u nich nikdy nikdo nepochodil. Jenže zkuste
odporovat za války vojákům. Nezbývalo než mlčet a dělat, co nám řekli.
I s americkými bombardéry nad hlavami jsme se do té doby v univerzitní
laboratoři snažili jak se dalo pokračovat ve svých výzkumech. Studenty i
výzkumníky nám skoro všechny odvedli na frontu a univerzita doslova zela
prázdnotou. Pro studující psychiatrie neplatily u odvodů
úlevy. Pak jsme
dostali rozkaz, přerušili rozpracovaný výzkum a vydali se do města ... v
Jamanaši. Já, ještě
jeden kolega z psychiatrie, a tři badatelé v oblasti
neurochirurgie, se kterými jsme úzce spolupracovali.
Hned po příjezdu jsme byli důrazně
upozorněni, že budeme mít co do činění s
tajnou vojenskou záležitostí a jsme proto vázáni naprostým mlčením. Pak nám
pověděli o nehodě, která se měla stát začátkem toho měsíce. 16 dětí údajně
upadlo v horách do bezvědomí a 15 z nich se z něj pak zase samo od sebe
probralo, aniž by si vzpomínaly, co se s nimi mezitím dělo. Jednomu chlapci
se ale vědomí doposud nevrátilo a pořád ještě
leží v komatu na lůžku v
tokijské vojenské nemocnici.
Lékař, který děti vyšetřoval bezprostředně
po nehodě, nám potom podrobně
popsal jejich stav z pohledu interní medicíny. Jmenoval se Tójama a byl
vojenským lékařem s hodností majora. Ačkoli mezi podobnými vojenskými
doktory bývá nemálo ouřadů, kterým nejde o nic jiného, než se takzvaně
zašít někam do bezpečí, v jeho případě
se naštěstí jednalo o výtečného,
praktického lékaře. Přestože jsme rozhodně
nebyli kolegové, nijak se nad
nás nevyvyšoval a jednal s námi naprosto vstřícně. Objektivně, konkrétně
a
34
detailně
nám osvětlil všechna potřebná základní fakta. Předložil nám k
nahlédnutí i karty. Všechno nasvědčovalo, že mu jde především o odhalení
pravdy. Byl nám tím velmi sympatický.
To nejdůležitější, co jsme z materiálů
od vojenských lékařů
vyčetli, byl
fakt, že z lékařského hlediska nezanechala celá událost na dětech vůbec
žádné stopy. Žádný z testů, prováděných nepřetržitě
od doby těsně
po
nehodě, neodhalil jakékoli abnormality v tělesném stavu dětí, ať
už po
stránce vnější nebo vnitřní. Stav dětí byl naprosto stejný jako před
nehodou, byly dokonale zdravé. Opravdu podrobné testy prokázaly u některých
dětí přítomnost parazitů, ale jinak vůbec nic, co by bylo třeba zvlášť
zmiňovat. Nebyly pozorovány žádné bolesti hlavy, nevolnost, bolesti,
nechutenství, nespavost, apatie, průjem, noční můry, ani jiné příznaky.
Jen ty dvě
hodiny, strávené v bezvědomí v horách, se dětem dočista
vytratily z paměti. Všem bez rozdílu. Nikdo si nepamatoval, že by omdlel.
Tahle část jejich vědomí prostě
beze zbytku scházela. A spíš než o "ztrátu"
paměti tu šlo o její naprosté "zmizení". To nejsou odborné výrazy, užívám
je tu pouze pro usnadnění, ale přesto je mezi nimi velký rozdíl. Jako
jednoduchý příklad si představte třeba takový nákladní vlak, jedoucí po
kolejích, jehož jeden celý vagón je prázdný. Takový prázdný vagón bez
nákladu, to je "ztráta". Pokud neschází pouze náklad, ale rovnou celý
vagón, můžeme mluvit o "zmizení".
Debatovali jsme pak o možnosti, že ty děti vdechly nějaký jedovatý plyn.
"Takovou alternativu jsme přirozeně
vzali do úvahy," sdělil nám major
Tójama. "Proto se ostatně
také celou záležitostí zabývá armáda. Jenže,
realisticky vzato, v současném stadiu šetření nám nezbývá než označit
takovou možnost za téměř
nepravděpodobnou. O tom, co vám teďřeknu, se
prosím nikde nešiřte, je to vnitřní vojenská záležitost..."
V souhrnu potom jeho vyprávění pokračovalo zhruba takto:
"Armáda pochopitelně
provádí utajený vývoj chemických zbraní jako jsou
otravné plyny nebo zbraně
biologické. Ten se ale v naprosté většině
odehrává v rámci základen speciálních jednotek na čínské pevnině, ne v
Japonsku. Provádět podobné výzkumy v zemi, kde žije tolik lidí na tak malé
ploše, by byl nebezpečný hazard. Nemohu se tu před vámi pouštět do
detailních výkladů
o tom, zda se takové zbraně
v zemi nalézají, nebo ne,
ale mohu se vám zaručit, že alespoň
na území prefektury Jamanaši momentálně
žádné nejsou."
Jinými slovy, popřel, že by v prefektuře Jamanaši byly uloženy speciální
zbraně
schopné uvolnit otravný plyn.
Ano. Řekl to docela jasně. My jsme neměli jinou volbu než mu věřit, a navíc
to, co říkal, znělo docela věrohodně. Krátce poté jsme vyloučili jako
nepravděpodobnou i možnost, že by šlo o plyn rozptýlený americkou armádou z
letounů
B 29. Pokud by totiž už vyvinuli podobnou zbraň
a rozhodli se ji
použít, svrhli by ji přeci nejprve někam nad město, kde způsobí co největší
škody. Svrhnout ji z výšky na pár míst v tak odlehlých horách by znamenalo
úplně
přijít o možnost ověřit si výsledek. Nehledě
na to, že otravný plyn,
který, byť
zředěný rozptylem, nedokáže víc, než zbavit děti na dvě
hodiny
vědomí a pak bez všech následků
vyprchat, nemá z vojenského hlediska žádný
význam.
A navíc, jedovatý plyn, ať
už uměle vyrobený nebo samovolně
vzniklý v
přírodě, který nezanechává opravdu žádné fyziologické následky, si ani
nikdo z nás nedokázal představit. Zvlášť
vpřípadě
citlivějšího dětského
organismu s nižší obranyschopností by se nutně
musela projevit nějaká
reakce například v očích nebo na sliznici. Z tohoto důvodu jsme nakonec
vyloučili i možnost otravy něčím snědeným.
Tím se okruh možných příčin omezil už jen na problémy psychologické, nebo
spjaté s centrální nervovou soustavou. Pokud podobnou nehodu zaviní takové
vnitřní příčiny, je samozřejmě
velmi obtížné dopátrat se následků
metodami
klasické chirurgie nebo interny. Reakce nejsou vidět a nedají se
statisticky vyčíslit. Už nám bylo jasné, proč
si nás armáda zavolala.
35
Provedli jsme tedy pohovory se všemi dětmi, kterých se nehoda týkala.
Vyslechli jsme i jejich třídní učitelku a ošetřujícího lékaře, to vše za
účasti majora Tójamy. Nedozvěděli jsme se ale téměř
nic, co bychom už
nevěděli. Pouze se potvrdily informace které nám armáda už poskytla. Ani
jedno dítě
si na nehodu nepamatovalo. Zahlédli prý na vysoko na obloze
svítit něco jako letadlo. Pak vyšplhali na Owanjamu a začali tam v lese
sbírat houby. Pak nastává výpadek a to jediné, co se jim dál vybaví, je,
jak leží na zemi v hloučku vyděšených učitelů
a policistů. Není jim přitom
nijak zvlášť
zle a nic je nebolí. Cítí se docela dobře, jsou jen trochu
zmatené, asi jako když se člověk ráno probudí. Nic jiného. Takhle to uvedly
všechny bez rozdílu, skoro jako podle šablony.
Když byly rozhovory u konce, napadla nás pochopitelně
všechny jako
pravděpodobná příčina davová sugesce. Příznaky, které na dětech pozorovala
během mdlob jejich učitelka a školní lékař
takové hypotéze vcelku
nasvědčovaly. Pravidelné pohyby očí, pokles dechové i tepové frekvence a
tělesné teploty, absence vzpomínek -všechno zhruba odpovídalo. A z faktu,
že třídní učitelka vědomí neztratila, se dalo vyvozovat, že něco, co
davovou sugesci spustilo, z jakéhosi důvodu nemá účinek na dospělého
člověka.
Co ale bylo to něco, jsme zatím neuměli specifikovat. Mohli jsme se jen
opírat o obecný fakt, že je ke spuštění davové sugesce třeba dvou
nezbytných činitelů. Jedním z nich je silná homogenita skupiny a
limitovanost podmínek, ve kterých se její členové nacházejí. Další
podmínkou je přítomnost tzv. spouštěcího mechanismu. Tato "spoušť" musí
zapůsobit zhruba ve stejnou dobu na všechny členy skupiny. V případě
naší
nehody mohlo pravděpodobně
jít o záblesk zmíněného tělesa podobného
letadlu, které všichni spatřili před vstupem do lesa. To opravdu zahlédli
všichni současně.Oněkolik desítek vteřin později už nastala ztráta
vědomí. Jedná se pochopitelně
o pouhou hypotézu, žádné bližší okolnosti
nejsou známy, ale pravděpodobně
se stalo něco, co zapříčinilo uvedenou
reakci. S výhradou, že jde jen o naprosto nepodloženou hypotézu jsem
nakonec majoru Tójamovi navrhl jako možné řešení davovou sugesci. S tím
víceméně
souhlasili i oba moji kolegové. Náhodou se jednalo o problematiku,
která byla, byť
jen nepřímo, spjata s naším vlastním výzkumným tématem.
"To zní docela logicky," vyslovil se k návrhu major Tójama po krátkém
přemýšlení. "Jde o záležitost mimo můj obor, ale vaše řešení se mi jeví
jako nejpravděpodobnější. Jedno mi tu ovšem stále není jasné, a sice
otázka, co pak vlastně
tuto davovou sugesci zase uvolnilo? V podobném
případě
by přeci musela existovat i konkrétní "kontraspoušť".
Po pravdě
jsem mu přiznal, že mu neumím odpovědět, že se v této chvíli
bohužel mohu o skutečném stavu věcí sám jen dohadovat. Vyslovil jsem
hypotézu, že tu "pravděpodobně
šlo o mechanismus, který po uplynutí
patřičné doby samočinně
odezní". Jinými slovy, že je možná náš lidský
obranný systém sám o sobě
natolik silný, že i při dočasném extrémním
vnějším působení jiného systému dokáže po uplynutí jisté doby spustit
pomyslný alarm a aktivovat program záchranné činnosti, která má tento
cizorodý element -v našem případě
sugesci, blokující náš přirozený obranný
systém, za úkol odstranit.
Vysvětlil jsem pak majoru Tójamovi, že s sebou bohužel nemám podklady,
takže mu nemohu uvést přesná čísla, ale že už bylo v minulosti v zahraničí
hlášeno několik případů
podobných tomu našemu. Všechny jsou uváděny jako
tzv. "záhadné", bez jakéhokoli logického vysvětlení. Množství dětí při nich
současně
ztrácí vědomí a po několika hodinách se probírá, aniž by se na
cokoli z toho pamatovalo.
Náš případ tedy, jakkoli je neobvyklý, rozhodně
není jediným svého druhu.
Například v anglickém hrabství Devonshire se okolo roku 1930 stala na kraji
jedné malé vesnice podivná událost. Třicet středoškolských studentů,
jdoucích v řadě
polní cestou, se náhle bez zjevného důvodu jeden po druhém
skácelo v bezvědomí na zem. Všichni se ale po uplynutí několika hodin
probrali a jako by se vůbec nic nestalo se po svých vrátili zpátky do
36
školy. Všechny je okamžitě
vyšetřil lékař, ale nebyla zjištěna žádná
anomálie v lékařském smyslu. A nikdo z nich si nepamatoval, co se stalo.
Případ stejného druhu zaznamenali i koncem minulého století v Austrálii. Na
předměstí města Adelain omdlelo během výletu privátní dívčí školy na 15
žákyň
ve věku mezi 10 a 15ti lety. Zakrátko se ovšem zase probraly, bez
jakýchkoli viditelných zranění či pozdějších chorobných příznaků. Soudilo
se, že šlo nejspíš o úžeh, ale záhadou zůstávaly současná ztráta i
znovunabytí vědomí u všech postižených, což naprosto nejsou příznaky na
úžeh ukazující. A existuje i zpráva, že prý toho dne ani nebylo nijak
zvlášť
horko. Nejspíš pro nedostatek jiných vysvětlení se ale hypotéza o
úžehu nakonec ponechala.
Společným rysem všech těchto případů
byla pokaždé skupinka mladých chlapců
či dívek, kteří se ocitli mimo školní budovu, všichni pak současně
ztratili
vědomí, a všem se jim posléze ve stejnou dobu i navrátilo bez jakýchkoli
dalších příznaků. To platilo pro všechny uváděné příklady bez rozdílu. U
dospělých, co děti provázeli, jsou naopak uváděny případy jak ztráty, tak
plného zachování vědomí. To bylo pokaždé odlišné.
Podobných příkladů
je k dispozici ještě
mnoho, ale tyto dva slouží jako
reprezentativní vzorek, poněvadž se nám u nich dochovala dokumentace, nebo
alespoň
jasný a vědecky průkazný záznam. Jenže náš případ z Jamanaši se od
nich v jednom ohledu výrazně
lišil: jeden z postižených chlapců
se totiž ze
ztráty vědomí neprobral. Pochopitelně
jsme to vzali do úvahy jako možný
hlavní klíč
k celé události. Ukončili jsme místní šetření, vrátili jsme se
do Tokia a zamířili do vojenské nemocnice, kde byl ten hoch hospitalizován.
Lze tedy říci, že se armáda o celý případ zajímala pouze jako o možnost, že
jde o působení nějakého bojového otravného plynu?
Já si to tak vysvětluji. Ale řekl bych, že to by vám asi lépe než já
objasnil major Tójama.
Major Tójama zahynul ve službě
během bombardování Tokia v březnu 1945.
Skutečně? To je mi tedy líto. Tahle válka stála život mnoho talentovaných
lidí.
Armáda nicméně
nakonec usoudila, že se v případě
uvedené nehody nejedná o
působení tzv chemické zbraně.Příčiny události jsou dosud neznámé, ale její
vliv na válečné dění byl nulový, že?
Ano. Tak tomu alespoň
rozumím já. V tomto bodě
armáda vyšetřování ukončila.
Ten chlapec, Nakata, stále ležel v bezvědomí ve vojenské nemocnici, čistě
proto, že major Tójama měl soukromě
o jeho případ zájem a k tomu tehdy
navíc i právo do jisté míry v nemocnici rozhodovat. Tak se stalo, že jsme
nakonec denně
docházeli do vojenské nemocnice, nebo tam střídavě
nocovali,
a z nejrůznějších hledisek zkoumali stav toho hocha.
Až na ztrátu vědomí fungovaly všechny jeho tělesné funkce docela normálně.
Výživu dostával infúzí, pravidelně
vyměšoval. Když v noci na pokoji zhasli
světlo, zavřel oči a spal, ráno zase oči otevřel. Vědomí se mu nevracelo,
ale jinak se zdál být po zdravotní stránce v naprostém pořádku. Vypadalo to
ovšem, že se mu během spánku vůbec nic nezdá. Pokud se člověku zdá sen,
projeví se to na něm například pohybem očních bulev nebo změnou výrazu
tváře. Vědomí tehdy zpracovává nabyté zkušenosti a v souladu s tím stoupá i
tepová frekvence. Nic z toho se ovšem na Nakatovi pozorovat nedalo. Jeho
tep, dýchání i tělesná teplota byly poněkud pod normálem, ale jinak až
pozoruhodně
stabilní.
Co řeknu teď
bude možná znít zvláštně, ale skoro to vypadalo, jako by nám
tu zůstalo jen tělo, jako prázdná nádoba, která tu čeká připravená, různé
životní funkce postupně
snížené a udržované na nejnižší úrovni nutné pro
přežití, a člověk sám byl zatím někde docela jinde a zabýval se tam úplně
jinými záležitostmi. Na mysl mi přišel výraz "tělo bez duše". Znáte ho?
37
Často se objevuje v japonských pohádkách. Duše v nich načas opustí tělo,
překoná tisíce mil, vykoná nějaký důležitý úkol a pak se zase vrací zpátky
do těla. Nebo si vezměte všechny ty různé "přízraky žijících" v Příběhu
prince Gendžiho. Duše neopouští jen tělo zemřelého, ale může stejným
způsobem opustit i tělo živého člověka, pokud ten má dostatečně
pevný
úmysl. Pravděpodobně
jde o původní způsoby nahlížení na duši, zakořeněné v
Japonsku už odedávna. Něco takového se ovšem samozřejmě
vůbec nedá vědecky
dokázat a nemohu si ani dovolit navrhovat to jakožto hypotézu.
Na praktické úrovni jsme pochopitelně
usilovali především o to, abychom
toho chlapce probrali z kómatu. Abychom jej přivedli zpátky k vědomí. Ze
všech sil jsme se snažili vyhmátnout tu pravou "kontraspoušť", která uvolní
hypnózu, v níž se chlapec nalézal. Vyzkoušeli jsme opravdu všechno, nač
jsme jen přišli. Přivedli jsme jeho rodiče a nechali je volat ho nahlas
jménem. A to po několik dní. Ale bez výsledku. Také jsme vyzkoušeli všechny
triky, kterých se používá při hypnotizování. Různé druhy sugescí, i
všelijaké máchání rukama před obličejem. Pouštěli jsme mu hudbu, na kterou
byl zvyklý, předčítali mu do ucha učebnice. Nechali jsme ho přivonětk
oblíbeným jídlům. Přivedli jsme jejich kočku, tu prý měl moc rád. Ve snaze
navrátit jej zpátky do reálného světa jsme prostě
udělali všechno, co se
dalo. Výsledky však byly doslova a do písmene rovny nule.
Po dvou týdnech od zahájení našich pokusů, právě
když jsme začínali být s
nápady v koncích, ztrácet sebedůvěru a být nadobro vyčerpaní, se však
chlapec zničehonic probral. Neměli jsme na tom naprosto žádnou zásluhu.
Prostě
se náhle bez jakéhokoli varování probral k vědomí, jako by přišel
stanovený čas.
Dělo se v ten den něco výjimečného?
Nic, co by stálo zvlášť
za zmínku. Den probíhal stejně
jako všechny
ostatní. Zhruba v deset hodin dopoledne provedla ošetřovatelka chlapci
odběr krve. Vzápětí se údajně
hoch zakuckal a nabraná krev měla vytéct na
prostěradlo. Prý jí nebylo tolik, a prostěradlo hned vyměnili. To bylo tak
všechno, co se toho dne stalo neobvyklého. Hoch se probral asi půl hodiny
poté. Zničehonic se na posteli zvedl, protáhl se a rozhlédl kolem sebe. Byl
opětpři sobě
a z lékařského hlediska bez zjevných potíží. Zanedlouho se
ale ukázalo, že ho úplně
opustila paměť. Nepamatoval si ani, jak se
jmenuje. Neuměl číst. Nevěděl, že se nachází v Japonsku a na planetě
Zemi.
Neměl dokonce ani zdání, co ty dva pojmy znamenají. Vrátil se zpátky do
našeho světa s hlavou nadobro vymetenou, čistý jako nepopsaný list.
KAPITOLA 9
Když se proberu z bezvědomí, jsem uprostřed nějakého křoví. Ležím jako
špalek přímo v blátě
na zemi. Kolem není nic než tma tak hluboká, že si
nevidím ani na špičku nosu.
S hlavou opřenou o pichlavé větve keřů
se zkusím nadechnout. Ucítím noční
rostliny. A hlínu. A taky, ale jen docela slabě,iněco jako psí hovno.
Nahoře ve větvích se objeví noční nebe. Měsíc ani hvězdy nejsou vidět,
přesto je ale obloha podivně
jasná. Pokrytá mraky je teď
jako plátno, na
které se promítá světlo ze země. Slyším sirénu nějaké sanitky. Pomalu se
blíží a pak se zas začíná vzdalovat. Když napnu uši, zaslechnu i jak po
ulici jezdí auta sem a tam. Vypadá to, že jsem někde v nějakém městě.
Pokouším se trochu se sebrat. Nezbývá mi než se pustit na všechny strany a
sesbírat se po kouskách, jako se trpělivě
jeden po druhém sbírají dílky
obrázkových skládaček. Tohle není poprvé, napadá mě. Tohle už jsem musel
někdy někde zažít. Ale kdy? Pátrám v paměti. Její vlákna jsou ale vetchá a
hned se trhají. Zavírám oči a nechávám tomu čas.
A čas plyne. Hrkne ve mě, vzpomenu si na batoh. Malinko zpanikařím: Batoh,
kde je batoh? V něm je teď
moje všecko. Nemůžu si ho dovolit ztratit. V
téhle tmě
ale nic nevidím. Zkouším se zvednout, ale prsty mě
neposlouchají.
38
S námahou zvedám levou ruku (proč
ji mám sakra celou tak těžkou?), až
dostanu před obličej hodinky. Poulím oči do tmy. Displej digitálek ukazuje
28.5., 11:26 PM. V duchu listuju kalendářem. 28.5. ...... Je to v pohodě,
pořád ještě
máme ten samý den. Čili jsem tu neproležel v bezvědomí několik
dní, ale všehovšudy pár hodin. Konkrétně
tak asi čtyři hodiny.
28.5. -den, kdy se nedělo nic než to, co vždycky a tak, jako vždycky.
Žádné neobvyklé události. Byl jsem zase v posilovně
a v Kómurově
památníku.
Tak jako vždycky jsem cvičil na strojích, a tak jako vždycky vysedával na
sofa a četl si Sósekiho sebrané spisy. A večer jsem si u nádraží dal
večeři. Jasně,měl jsem rybu. Rybí menu. S lososem. A dávku rýže navrch.
Dal jsem si polévku misoširu a taky salát. A pak....a pak už se na nic
nepamatuju.
V levém rameni cítím tupou bolest. Vrací se ke mně
spolu s tím, jak se mi
vrací smysly. Je to bolest, jako když člověk do něčeho prudce narazí.
Prohmatám to místo pravou rukou přes látku košile. Otevřenou ránu zdá se
žádnou nemám, ani to není oteklé. Zamotal jsem se snad do nějaké
autonehody? Nemám ale ani roztrhané oblečení, a bolí mě
jen na jediném
místě
v rameni. Třeba to bude jen obyčejná modřina.
Začínám sebou v křoví pomalu hýbat, bloudím rukama po okolí, kam jen
dosáhnu. Nenahmatám ale nic jiného než větve, tvrdé a pokroucené jako nitro
týraných zvířat. Batoh ne. Propátrám kapsy u kalhot. Mám tam peněženku. V
ní nějakou tu hotovost, kartový klíč
od pokoje v hotelu, kartu na telefon.
Najdu i menší peněženku na drobné, kapesník, propisku. Co můžu nahmatat, z
kapes se mi neztratilo nic. Na sobě
mám své krémové plátěné kalhoty, bílé
tričko s V -výstřihem, přes něj kostičkovanou košili s dlouhým rukávem. A
obuté mám tmavomodré Top-sidery. Čepice je pryč. Baseballová čepice s logem
New York Yankees. Když jsem vycházel z hotelu, měl jsem ji na hlavě. Teď
tam nemám nic. Asi mi někde spadla, nebo jsem ji někde nechal. Ale to je
fuk. Takovou můžu sehnat kdekoliv.
Konečně
objevím batoh. Stojí opřený o kmen borovice. Proč
jsem ho dával na
takové místo a pak ještě
naschvál šel omdlít do nejhustšího křoví? A kde to
vlastně
jsem? Paměť
mám úplně
zamrzlou. Ale hlavně, že se batoh našel.
Vytáhnu z postranní kapsy baterku a posvítím si dovnitř. Zdá se, že nic
nechybí. Sáček na peníze je taky na svém místě. Oddechnu si úlevou.
Hodím si batoh na ramena a začnu se prodírat houštím, až si proklestím
cestu na trochu otevřenější místo. Vede tam úzká cestička. Ve světle
baterky po ní jdu tak dlouho, až nakonec zahlédnu světlo a octnu se někde,
kde to vypadá jako na nádvoří šintoistické svatyně. Takže jsem musel omdlít
v lesíku za hlavní síní.
Svatyně
je to tedy pořádná. Na nádvoří stojí jediná rtuťová lampa a z výšky
zalévá svým studeným světlem budovu hlavní síně, bednu, kam se házejí
peníze, i stojany s dřevěnými obrázky ema, na které lidi píšou svá přání.
Stín, který vrhám na štěrk, je podivně
dlouhý. Vyhledám si na vývěsce jméno
svatyně
a zapamatuju si ho. Nikde ani noha. O kus dál jsou záchody, vejdu
dovnitř. Je tam docela čisto. Shodím batoh na zem a u vodovodu se umyju.
Pak si v zašlém zrcadle nad umývadlem prohlédnu svůj obličej. Nedělal jsem
si žádné iluze, ale i tak vypadám strašně. Jsem celý zelený, tváře
propadlé, na krku bláto a vlasy rozježené na všecky strany.
Uvědomím si, že se mi na mé bílé triko přichytilo ve výšce prsou něco
černého. To něco vypadá jako veliký motýl s roztaženými křídly. Pokouším se
to nejdřív smést rukou. Ale nejde to. Na dotek je to podivně
lepkavé. Abych
se trochu uklidnil, svlékám si co možná pomalu svou kostičkovanou košili, a
přetahuju přes hlavu triko. Ve světle blikající zářivky pak poznám, co to
je: rudočerná skvrna od krve. Krev je čerstvá, ještě
ani nezaschla. A je jí
spousta. Trochu se nakloním a přičichnu, ale nic necítím. Trochu krve se
dostalo i na košili, ale ne moc, a navíc je košile z tmavomodré látky a
stopy po krvi na ní nejsou tak nápadné. Na bílém triku je krev ale hrozivě
čerstvá a živá.
Smývám ji v umyvadle. Krev se mísí s vodou a barví bílé porcelánové
umyvadlo načerveno. Ať
ale drhnu jak drhnu, krev z trika ne a ne pustit. Už
už ho házím opodál do koše, ale na poslední chvíli se rozmyslím. Vyhodím ho
39