Listopadové a prosincové střípky 2013
… Střípky z listopadu 2013
2.11. Poslední ATB injekce. Bez teplot. Nabušená jako dynamit. Když se chce páníček dívat na TV, přinese pet lahve a dělá rámus. Není slyšet vlastního slova. Když chce pracovat na PC, přitáhne všechny dostupné hračky a nahází mu je na klávesnici. Občas se jí podaří namáčknout DELETE. Klidová procházka na vodítku prakticky nemožná - kdo neviděl, neuvěří, co to je za blázna. Poletuje na kšírách jak papírový drak.
Formu tedy ladí v domácím prostředí. Dokládá páníček při psaní raportu: V druhé ruce držím uzlík, takže bez velkých písmen. Strašně se nudí… Ten hnusný oblemcaný a špínou obalený klacek ze zahrady mi donesla do postele... Když jsem ho vyhodil, tak přinesla hubici od luxu. Nosí mi nad klávesnici nejrůznější předměty. Nakonec mi vytáhla z kapsy kapesník a trhla. Rozhodla se přestěhovat čtyřmetrový běhoun z chodby do ložnice. Právě se zamilovala do paní, která přišla odečítat elektřinu. Taky zrzka. Lezla na ní, skákala, pusinkovala. Stále jsou její nejoblíbenější činností zubní souboje s lidskými okončetinami. Nejlepší čas pro divoké hrátky - v pozdní noční hodiny. Většinou dělá inventuru hraček ve své hračkárně.
12.11. Opět jsme najely na naše obvyklé denní dávky pohybu. V lese začíná více vnímat blízkost divočáků. Cítí, že jsou ukryti někde poblíž a z takových míst se snaží vytlačit mě pryč. Kňučí, odmítá pokračovat v cestě, směřuje mě jinam. Ráda doprovází běžce po jejich trati. Vyrazí za nimi, několikrát je obkrouží, čímž jim naruší rytmus běhu, a letí se pochlubit zpátky ke mně. Když je pochválená, že se vrátila zpátky, je to pro ni jasný pokyn k další akci. Takhle to opakuje do doby, než jí vykolejený běžec (většinou mají naštěstí pro její kratochvíli pochopení) zmizí z dohledu.
Přivolání na zvuk píšťalky bere jako další zábavní kousek, protože se u toho panička tak komicky kroutí a taky dostane poslušná bambulka odměnu. Stoprocentní úspěšnosti na odvolání lze ovšem dosáhnout až po dlouhém mezidobí, kdy ztřeštěně blázní a zbavuje se přebytečného elánu.
14.11. Zase v lese číhala na běžce, dneska přidala i hůlkaře. Jezevčík Matěj se jí bál, protože dělala výpady a chtěla si hrát, a vřískal. No to se jí líbilo.
17.11. Páníčkovo info: Dnes je ve formě. Dal jsem do krmítek na okně a u branky nakrájená jablka. Sápe se na krmítka a chce jablka, aby se nemusela dělit s ptáčky. Přišli jsme s Beauty gratulovat k narozeninám. Otec mi nalil šampaňské a dost přelil. Než jsem došel pro hadřík, vše vylízala. V hospůdce byli dva Ukrajinci. Tiší pánové si pili své pivo a jedli něco bílého z ubrousku. Kousky ryby nebo sýra. Nehnula se od nich, dokud nedostala. A pak jim to v klidu dojedla. Když viděli, že dostává do misky pivo, tvrdili, že se to ničím jiným zapíjet nedá. Teď mi spokojeně překousla přezku u boty a odpočívá.
18.11. Bea se stává horolezcem. Šplhá do krpálů a mě nutí s ní. Cestičky ji vůbec nezajímají. Moje kolena naříkají. Potkaly jsme na obchůzce v lese paní. Poprvé jsem se setkala s tak strašnou fóbií ze psů. Třásla se a pláčem zajíkala. Měla jsem strach, aby z milého zrzavé psíka, který se jal rozveselit ji, nezkolabovala. Dopoledne je hodná, ví, že máma vydělává penízky na papáníčko. Do života se probouzí až úderem poledne. Pak nejde udržet v klidu. Pozoruje u branky cvrkot a kontroluje hodinky, kdy se půjde mámě naproti a odtud frnk do lesa. Večer začíná druhá nezkrotitelná fáze dne – vyžaduje pozornost a hrátky až do půlnoci.
19.11. Skvělá prochajda s 2letou setří kámoškou Jessie. Potěšila tím, že se nenechala strhnout jejími zaječími úmysly a nelítala s ní po lese. Irčanky naháněly malého nebohého černého psíka a měly velkou srandu z toho, jak si ho nadbíhaly a on nevěděl, před kterou má dřív mizet. Jess vystrkala z úkrytu srnu a bambule na ní jen fascinovaně koukala.
26.11. První sníh! Šílená, nesnesitelná. Nadšená. Nechtěla domů za nic na světě. Rejdila čumákem ve vločkách, dělala vrtulky, válela se. V lese lítala do kopce – z kopce. Jak pominutá. Všem lidem a psům, které jsme potkali, tu novinu musela vyprávět.
V zápalu lumpáren mi vzala rukavici a provokovala k honění. Teď už před ní neobstojí žádný běžec, poctivě mu dělá doprovod. Asi si myslí, že ti lidé pobíhají rovněž z radosti ze sněhu. Všichni tedy musí změnit tempo a rytmus, přejít do kroku a počkat, až se dáreček uráčí vrátit ke mně. Odložené rukavice byly Bey předmětem zájmu ve chvíli, kdy jsem se chystala vyčůrat v remízku. Čapla je a pelášila pryč. Kroužila kolem mě, samozřejmě jsem se staženými kalhotami nezmohla nic. Pak jednu rukavici za mými zády odhodila. To jsem ale nevěděla. Takže jsem si ji „pomokřila“. Přišla domů jak velká voda a první, po čem chňapla, byly kalhoty v páníčkovo ruce. Pelášila s nimi na zahradu. Jenže on je právě zašíval, takže bylo vyhlášeno pátrání po ztracené jehle, aby si ji brouček třeba nepíchl do tlapičky. Hned se mi pochlubila překousnutou přezkou u batohu. V hospůdce se nudila, chlapi se asi zapovídali více, než byla ochotná tolerovat a tak tiše pod stolem pracovala. Páníček byl spokojený, jak je hodná. Celou dobu žil v mylném domnění, že malá spinká… Nespinkala. Zjistil to hned, jak si chtěl batoh nasadit přes ramena. Nebylo jak. Páníček pracuje v čepici a bundě u pc, protože malá chce neustále ven-dovnitř. Zatím se nenaučila otevřít vchodové dveře tím, že skočí na kliku.
… Střípky z prosince 2013
Bea má zvláštní styl stravování. Jí jen jednou za den, převážně pozdě večer. Pamlsky s radostí, normální krmení opomíjí.
3.12.: po ránu lehce pokašlává, zejména při pohybu nebo při přechodu z tepla ven a naopak. Teplotu nemá. Návštěva u veta s ortelem: laryngitida. Aplikován Atussin (denně 30 kapek). Kapky v papulce spolkla, ale horší bylo do ní dostat 3 tbl na odčervení. Udělala jsem z každého prášku 4 malé dílečky, zabalila do masa a strčila do tlamičky. V momentě se změnila na třídičku. Všechno vyplivala na zem a zdlábla jen masíčko. Kousky prášku, po jejím zásahu ještě menší a drobivější, nechala ležet. Krok po kroku, s neustálým opakováním se zamaskováním do masa, se do ní nakonec podařilo celou dávku nasoukat.
Z Beušky se stává santusák. Že jí chutná pivo, nás nepřekvapuje. I šampaňské se dá pochopit. Ale že se sápe po rumu i slivovici, to jsem ještě u psa nezažila. Páníček si po příchodu z hospůdky stěžuje: „Školník si dával grog a nemohl se jí zbavit. Rum jí velice voněl. Naštěstí je to myslivec a má lovecké psy. Doma z rozvernosti zlikvidovala celou karavanu hraček z krabice, část účastníků skončila v mojí náruči. Právě mi hodila čutňáka na klávesnici. Zlobí. Chce držet tu chrupavku od tebe, aby se jí to lépe kousalo. Takže zase nic neudělám. Tolik rukou nemám.“
4.12.: Beauty je v pozici mírného maroda, ale nedbá na to. Od rána se dere na zahradu, lítá nadšeně v jinovatce a prohání promrzlé kosy. Je nezkrotná, pořád chce ven. Kašel pozvolna ustává. Žaludky, ve kterých jsme se snažili ukrýt prášek na odčervení, nechce. Pamatuje si tu zradu. V hospodě si lehla na kapku, která ukápla od stolu ze skleničky s rumem a inhalovala. Svou misku na pivní pěnu neustále otáčí a dožaduje se čerstvého přísunu.
Čumáček jí začíná světlat, ach jo…
Zážitek z prvního sněhu dle našeho očekávání. Zběsilá, nadšená. Páníček komentuje: „
Má zase super náladu. Krade věci z bytu, běhá s nimi pod strom a kouše mne. Ráno mi sežrala bavorskou sekanou. Ta je naštěstí bez chuti a zápachu. Nekašle, ale je naprosto prašílená. Chtěla do té vánice, prostě ji cítila. Je k nezachycení, nezadržení.“
7.12. Prochajda se smečkou 10 kamarádů a ke všemu ve sněhu. Nadšená. Koule jak tenisáky se jí dělaly na chlupech, ale vůbec jí to nevadilo.
Páníčkovi organizuje program: „Nepustila mne do hospůdky samotného. Tak jsem ji vzal s sebou. Zase dělala na ksichty, takže jsme po sedmé šli domů. Došli jsme ale až v osm. Cestou potkala Timotěje. Vyváděli jako mláďata. Přišla stejně ozdobená sněhovými koulemi, jako po obědě.
Měla je i na bříšku, jak spolu váleli sudy. Dvacet minut mi trvala údržba. Zajímavé, že moc nejí. Dnes odpoledne trochu chleba se mnou, pak piškoty od paní Timíkové, doma dva kousky plic, piškoty, půl rohlíku. Včera k tomu i suché, večer hrtánky. Ale nedá se mluvit o nechutenství či o odmítání potravy. Možná teď nepotřebuje tolik, možná spekuluje, možná se jí trochu mění chuť, možná je naplněná tím sněhem.“
Velký zážitek měla ze dvou bažantů. Ne na poli, ale prošpikovaných broky a s hlavami k sobě svázanými. Nejprve se těch bezvládných ohav bála. Potom se od nich nemohla odlepit, hlídala si je, jako by je ulovila ona. Aby trochu zapomněla, šel s ní páníček proházkou na „jedno“ do hospůdky a hlásil: „Byla tam i 2-měsíční Jack Russel. Čtyři mladí lidé s ním, chlapci velmi úzkostní, děvčata sportovnější. To byla neskutečná komedie. Bea byla na jedničku, pochvalu, atd. Jemná, něžná, rozumná. Moc ji to bavilo. Jako šestileté děvče ke své 2-leté sestře. Prostě dokonalá. Ale tím to neskončilo. Už jsem platil a přišel mysliveček Jožka. Zatímco Bára měla tři strejdy v pořadí Mufík, Standa a Jožka, Bea na chlapy takto zatím nereagovala. Vždy říkám, „Bjůty“, strejda přišel a ona pozdraví, ale všechny stejně. Dnes přišel mysliveček. V mysliveckém. Cítila z něj ty bažanty. Nespustila z něj čenich. Jožka byl potěšený jako kluk na tanečních, ona se neostýchala. Byly to krásné chvíle, kdy je oběma hezky. Tak má život vypadat. Akorát při tom Bee zase více zlososovatěl čenich.“
10.12.: výňatek z mailu: „Večer mi přinesla do pelíšku poleno. Než jsem to zjistil, kus rozkousala a umazala povlečení. Pak si lehla mezi hračky, které mi během noci nanosila.
No a teď už zase lítá venku s ukradenou rukavicí. Paulus a Ihnačák (poznm.: leták Lidlu) už jsou skartovaný. Stojí na terase nad budkou a hlídkuje kosy. Nechce ani na chvíli dovnitř. Do 11 večer nic nejedla. Jen pár pamlsků. Pak to začalo - granule, konzervu, ouško, půl velkého uzlíku, střívka. Vše, co si během dne odněkud nasyslila. Je taktik. Ze svého si dá až ve chvíli, kdy už bezpečně ví, že nevstanu.“
15.12.: Při prochajdách v lese na ní pozoruji pnutí. Na odlehlých místech asi cítí divočáky. Nechce jít trasou, kde čeká nepříjemnost nebo nebezpečí. Pofňukává, lepí se na mě a odlačuje celým tělem pryč. Občas se otočí a „vezme draka“, čeká, jestli se k ní nepřidám. Když vidí, že ne, vrátí se a pokračuje v cestě. Ale je to den ode dne. Jindy má veselou náladu – obšťastňuje běžce, dělá kolem nich kroužky, takže nemůžou pokračovat. Japonskému turistovi, který fotil z Ottovy vyhlídky inverzi nad Varama a seděl přitom na bobku, ze zálohy skočila na záda. Dost ho vylekala. Škoda, že leknutím neodhodil foťák z ruky. Hodil by se. Ani nevím, jestli nakonec tu fotku udělal. Svojí naprosto nekonfliktní povahou si dokáže i z feny ze sousedství, vyhlášené rváčky, udělat kamarádku.
25.12.: Bezmozkové, libující si v hloupém práskání petard, už začínají nabírat na aktivitě. Bea nepříjemné rány čím dál víc eviduje. Tak zběsilé reakce jako u Barušky ale zatím naštěstí nepozorujeme. Bojí se, ale nepanikaří. Když se lekne venku, neutíká, spíš se drží v blízkosti páníčků. Během silvestrovského dne musela protrpět práskání už od rána. Domluvili jsme se se smečkou, že vyvenčíme hromadně, takže se věnovala v lese kamarádům a tolik to neprožívala. Na zahradě schytala kanonádu rachejtlí, kterou nějaký inteligent pustil v ulici. Vydržela se mnou, neprobourala se domů a schoulená čekala, co bude dál. Klepatúra ani o půlnoci nebyla tak děsná a můžeme tedy konstatovat, že první životní Silvestr a s ním spojené práskání petard přežila bez větší psychické újmy.