Lidská práva pouhou zástěrkou, disent, emigrace a teroristické organizace
Lidská práva
pouhou zástěrkou, disent, emigrace a teroristické organizace
Prvního ledna 1959 utekl nejen diktátor, ale
také jeho hlavní hodnostáři. Útočištěm a současně základnou polovojenských
proticastrovských skupin se stalo Miami. Batistovce brzo následovala emigrační
vlna zhruba padesáti tisíc příslušníků středních vrstev, kteří se cítili
ohroženi ve svých vlastnických právech. Druhá etapa nastala v roce 1961;
urychlilo ji vyhlášení socialistického charakteru revoluce. Utíkali
i bývalí spolubojovníci, kteří nesouhlasili s porevolučním vývojem,
kupř. se spoluprací s komunisty. Na druhé straně však Castro již o rok později
(1962) nahradil svými souputníky prostalinistické komunisty ve vedení.
V roce 1968 se odehrál proces s tzv. mikrofrakcí, při němž byla odsouzena
skupina čtyřiceti předáků prosovětských komunistů za „zločinnou kontrarevoluční
činnost“ a za „spolupráci s pseudorevolucionáři a CIA“. Mezi nimi též
Aníbal Escalante, předák někdejší Lidové socialistické strany, jejímž členem
byl i Castrův bratr Raúl, a Ricardo Bofill Pagés, který je pokládán za
iniciátora prvního opozičního občanského hnutí.
V roce 1963 USA
omezily přidělování víz, a tak se rozmohly ilegální útěky. První z velkých
exodů se odehrál v roce 1965. O rok později USA přijaly Cuban Adjustment Act,
zákon, který umožňuje všem kubánským ilegálním emigrantům, i s poznamenaným
trestním rejstříkem, získat v USA trvalý pobyt. Na kubánské straně to vzbudilo
velkou nevoli, zákon byl chápán jako cílená podpora emigrace. K
nejrozsáhlejšímu exodu došlo v roce 1980. Kubánská vláda poté, co peruánské
velvyslanectví poskytlo azyl několika tisícům Kubánců, otevřela přístav Mariel,
odkud emigrovalo kolem 125 000 lidí ze všech sociálních vrstev. Posledním z
velkých exodů byla vlna „balseros“, pojmenovaná podle provizorních vorů
uprchlíků. Mnoho z nich přišlo o život. Důsledkem emigračních vln je to, že
téměř 20 %, asi dva z jedenácti milionů, Kubánců žije v exilu.
První emigranti
se začali organizovat v ozbrojené skupiny, které prováděly na kubánském
území sabotáže a atentáty proti jejím představitelům. Posléze se útoky
rozšířily i mimo ostrov. Jednou z nejstarších skupin, nepočítáme-li uprchlé
batistovce, je hnutí Alpha 66, zodpovědné mj. za sérii bombových útoků proti
kubánským hotelům a cestovním kancelářím v polovině devadesátých let. Jeho
zakladatelé pocházejí z antibatistovského guerillového hnutí Druhá národní
fronta Escambray; část skupiny spolu s jedním z vůdců, Eloyem Gutiérrezem
Menoyou, emigrovala, část pokračovala v guerrilové válce proti Castrově režimu
v pohoří Escambray. Emigranti v Miami pak po nepovedené akci v Zátoce Sviní
založili Alphu 66. V roce 1999 její současný lídr Andrés Nazario Sargén
konstatoval, že organizace vykonala přes 80 útoků, při nichž zemřelo 200
příslušníků organizace. O dva roky později se podílela na pokusu přepravit na
Kubu zbraně, které měly být použity pro atentáty.
Bývalý vůdce
Menoya ztělesňuje spory kubánské opozice. V roce 1965 se po jedné
z teroristických akcí Alphy 66 dostal do dvaadvacetiletého vězení, a když
z něj byl propuštěn, změnil zásadně představu o metodách opozičního boje. V
roce 1993 se distancoval od Alphy
Jinou
teroristickou organizaci, Omega 7, založilo na Floridě v roce 1974 sedm
příslušníků různých anticastrovských skupin extrémní pravicové frakce.
Organizace nebyla početná, ale podporovalo ji bohatší a větší Kubánské
národní hnutí (MNC), které se smutně proslavilo vraždou chilského velvyslance
Orlanda Leteliera v roce 1976 či dříve útokem bratří Novů na budovu OSN v New
Yorku, kde byl Che Guevara na konferenci. Akce proti kubánským představitelům,
organizacím či podnikatelům, kteří Kubu podporovali nebo s ní obchodovali,
prováděla především v Miami, New Yorku a New Jersey. V roce 1984 byl vůdce
skupiny Eduardo Arocena odsouzen na doživotí za vraždu kubánského diplomata
a bombové a střelecké útoky, o rok později byl nad ním v Miami vynesen
rozsudek dvacetiletého vězení za pumové atentáty na nikaragujský, mexický,
venezuelský a sovětský konzulát.
Násilné
protikubánské akce neskončily dodnes. Loni 26. srpna přerušila Kuba
diplomatické styky s Panamou, když tehdejší prezidentka Mireya Moscoso udělila
milost čtyřem mužům zadrženým v prosinci 2000 v Panamě kvůli plánování bombového
útoku na univerzitu, kde měl Castro přednášet. Titíž muži se již v osmdesátých
a devadesátých letech podíleli na bombových atentátech proti kubánským
cílům, zejména mimo území Kuby. Patří mezi ně Luis Posada Carriles, zodpovědný
za zničení kubánského civilního letadla s cestujícími v roce 1976, Gaspar
Jiménez Escobedo, kterého hledá také mexická justice, dále Guillermo Novo
Sampoll, vůdce MNC v šedesátých letech, a Pedro Ramón Rodríguez. Případ
vyvolal na Kubě o to větší pohoršení, že již přes pět let se Kuba snažila
přimět Spojené státy, aby propustily pětici Kubánců, kteří byli odsouzeni jako
špioni poté, co infiltrovali exilová hnutí podezřelá z teroristických akcí
proti Kubě.
Specifickou
organizací, jejíž akce měly velký vliv na vývoj kubánsko-amerických vztahů,
jsou Brothers to rescue (Hermanos al Rescate, Bratři pro záchranu). Byla
založena roku 1991 veteránem ze Zátoky sviní José Basultem a měla pomáhat
„vorařům“, ilegálně prchajícím z Kuby. V době svého vrcholného rozkvětu
disponovala patnácti letadly a pětatřiceti letci. Ti v roce 1996 opakovaně
podnikali lety nad Kubu a shazovali letáky. Dvě letadla Kubánci sestřelili.
Událost vedla k utužení tvrdé linie prosazované kubánsko-americkými
konzervativci a republikány a urychlila schválení Helms-Burtonova zákona,
přitvrzujícího embargo. Zákon mj. podporuje amerického prezidenta ve snahách o
Castrovo svržení a nastolení demokracie na Kubě. Kubánské vedení reagovalo
obrannými zákony
Schopnosti
ovlivňovat politiku USA dosahoval kubánský exil postupně. V roce 1981 byla
založena největší kubánská exilová organizace Kubánsko-americká národní nadace
(CANF; FNCA). Jejím cílem je nastolit po Castrově smrti či demisi jako vládu
vedení kubánské emigrace. Vytvořila si řadu kontaktů s pravým křídlem americké
politiky, zejména s neokonzervativci. Bývala obviňována ze vztahů s bývalými
prominenty Batistova režimu a extrémními anticastrovskými skupinami. Její
reputace po smrti Jorge Mase Canosy (1997) utrpěla újmu podezřením, že členové
byli angažování v sérii minibombových útoků v Havaně, i svým tvrdým postupem
v případu šestiletého uprchlíka Eliana Gonzáleze (2000), jehož vydání zpět
na Kubu žádal otec, zatímco příbuzní na Floridě jej nechtěli vydat. Nesouhlas
s autoritářským vedením a nakládáním s prostředky vedl v roce 2001
k odštěpení nové formace, Cuban Liberty Group s cílem „podporovat
demokracii“.
CANF provozuje
Radio Martí a TV Martí. Když vznik této televizi schválil americký Kongres,
odstoupil z funkce šéfa Zájmové sekce Spojených států (US Interest
Section) v Havaně Wayne Smith. Předpokládal totiž, že to povede k přerušení
rozhovorů, jež právě mezi oběma státy probíhaly. Situaci exilu na přelomu
tisíciletí komentoval: „Jsou podporovány některé exilové organizace. Tento exil
není totiž autonomní: funguje jako nástroj americké politiky. CANF, Demokratická
platforma Kuby, kterou vede Montaner ve Španělsku, a jiné nátlakové skupiny v
exilu dělají svou práci po Evropě a budou pracovat stejně jako ve Spojených
státech, aby dosáhly toho, že Evropa přijme nesmlouvavý postoj ke Kubě. Mají k
dispozici dostatek peněz; jsou mocní a agresivní.“ Vedle CANF, která je
nyní považována za umírněnou, působí například Kubánská jednota (Unidad
Cubana), která sdružuje přes padesát podobně smýšlejících skupin. Jednotný
hyperkonzervativní kubánsko-americký blok, hájící embargo, ovšem neexistuje –
embargo nepoškozuje jen Kubu, ale také severoamerické společnosti, v jejichž
zájmu je obchodovat.
Vnitřní disent
Vnitřní opozici
trvalo trochu déle, než se začala organizovat. Castro se v šedesátých letech
doma těšil široké podpoře. Rozhodující byl vznik Kubánského výboru pro lidská
práva (Comité Cubano Pro Derechos Humanos – CCPDH), který založili komunista
Ricardo Bofill Pagés a Marta Frayde v roce 1976, inspirováni dohodami
z Helsinek a prvními organizacemi pro lidská práva v Sovětském
svazu a jeho satelitech. Dnes jsou již oba zakladatelé v exilu. Na rozdíl od
předchozích hnutí odporu doporučil výbor taktiku občanské neposlušnosti
a mírového odporu. Aktivisté kritizují státní zřízení veřejně a vystupují
pod svými jmény. Výbor je zapojen do sítě mezinárodních organizací.
V červenci roku 1988 bylo založeno politické křídlo výboru, Strana za
lidská práva (Partido pro Derechos Humanos de Cuba – PPDHC), o níž se mluví
jako o první „modré“ straně na světě. Modrá barva má připomenout barvu
Spojených národů, jejíž Deklarace lidských práv tvoří páteř programu. Strana se
měla stát prostředkem boje otevřeně politického. Její představitelé hodlali
využít ústavy z roku 1976, která dovoluje občanům navrhovat zákony, pokud
se pod peticí požadující referendum shromáždí deset tisíc podpisů. Hlavním
cílem mělo být zavedení Deklarace lidských práv z roku 1948 do preambule
kubánské ústavy. Nyní působí dvojí PPDHC – první je v kontaktu s vnějškem
a s emigrací, druhá je napojena na Pracovní skupinu vnitřního disentu (Grupo de
Trabajo de
S činností
Pracovní skupiny souvisí druhý velký hybatel vnitřní opozice, nezávislí
novináři, kteří jsou v popředí konfliktu protichůdných propagandistických
kampaní, kubánské i proticastrovské. Tzv. nezávislé novinářství se na Kubě
objevuje v osmdesátých letech, kdy skupina kolem Yndamira Restana Díaze vytvořila
Asociación de Periodistas Independientes de Cuba (Asociaci nezávislých novinářů
Kuby). Později vznikají malé tiskové agentury HabanaPress, CubaPress, kterou
založil v 1995 básník a novinář Raúl Rivero Castaňeda, Club de Prensa de
Kubánská
propaganda prezentuje opoziční skupiny jako spolupracovníky „miamských
teroristů“ či zaprodance placené vládou Spojených států a snaží se dokázat, že
rezistence je importována zvenčí a nemá širší podporu. Tato propagandistická
rétorika má samozřejmě jistý reálný základ: v rámci Helms-Burtonova zákona byl
vládou Spojených států vypracován dokument Podpora přechodu k demokracii na
Kubě (Support for the Democratic Transition in Cuba), který mj. navrhuje metody
technické a finanční podpory za účelem posílení nezávislých sdělovacích
prostředků. Předpokládá také školení kubánských novinářů v „objektivních
a zodpovědných metodách informování veřejnosti“. Organizuje je Zájmová
sekce Spojených států v Havaně. V odpovědi na tuto politiku jsou dle kubánského
Zákona 88 všichni, kdo přijímají finanční podporu za psaní kritických článků do
zahraničí, chápáni jako žoldáci. Proticastrovská propaganda zdůrazňuje
nezávislost těchto novinářů a míní tím jejich nezávislost na kubánské
vládě, což kubánská propaganda ironizuje.
Podobný rozpor se
tvoří kolem nezávislých knihoven, vznikajících od roku 1998. Projekt má být
kulturní občanskou iniciativou bez politických závazků, nicméně když jeden ze
zakladatelů, Ramón Humberto Colás Castillo, opustil v roce 2001 Kubu, stal se
členem CANF, čímž učinil krok výrazně politický. Podle dostupných internetových
informací mají knihovny, které jsou často v bytech, umožnit díky kontaktům
se zahraničím, odkud jim spolupracovníci zasílají publikace a informační
materiály, široký a neideologizovaný výběr četby. Můžeme však nalézt i
zprávy, že se jedná o propagandistická seskupení sloužící Washingtonu.
Středoevropským uším to zní jako heslo čiré propagandy, ale to by pak
Mezinárodní federace asociací a institucí knihoven (IFLA) nepožadovala, aby
„americká vláda na Kubě volně šířila všechen informační materiál, zvláště po
kubánských knihovnách, a ne pouze mezi jedinci a nevládními organizacemi, kteří
představují politické zájmy Spojených států“. Rovněž požaduje, aby USA
odstranily překážky bránící Kubáncům v přístupu k časopisům a publikacím
vědeckého a univerzitního charakteru. Lze tedy soudit, že deklarovaný volný
přístup k informacím, který by měly nezávislé knihovny zajistit, je omezen
americkými dodavateli. IFLA není ve své kritice jediná. Rovněž Kanadská asociace
knihoven (CLA) v červnu 2003 schválila rezoluci, v níž se staví proti „všem
pokusům cizí vlády destabilizovat vládu kubánskou prostřednictvím ekonomických
zákazů … a prostřednictvím vnějšího
financování politické opozice skrze ,občanská sdružení‘“.
Jednotící snahy
V devadesátých
letech byla vnitřní opozice slabá, omezená na velké množství nepočetných skupin
spíše lokálního charakteru. V Seznamu opozičních, disidentských a
lidskoprávních organizací z roku 1996 je na Kubě 360 podobných organizací
založených na přátelských vztazích a různých zájmech. Opozice si uvědomila
potřebu spojit konkrétní požadavky a kolem přelomu tisíciletí začaly vznikat
integrující iniciativy.
První z pokusů o
společné fórum byl projekt Kubánské shromáždění (Concilio Cubano), zahájený
skupinou kolem Leonela Morejona Almagra už v říjnu 1995. Chtěl prostřednictvím
diskusních setkání promýšlet budoucnost Kuby. Již v únoru následujícího roku
byla jeho činnost poněkud ochromena represivní reakcí režimu. Jednotlivé komise
projektu působí i v zahraniční. Komise své práce zasílají komisím koordinačním
a na ústředním koncilu jsou pak zpracovány. Na hlavní koncil, který se koná
v Havaně, jsou zvány také zahraniční organizace, zvláště pro lidská práva.
Mezinárodní
charakter má hnutí díky finanční podpoře CANF a jiných pravicových skupin, což
dokazují mnohé články miamských novin El Nuevo Herald, El Miami Herald. To byl
důvod, proč skupina Guitérreze Menoya odmítla pozvání na Koncil: „protože jsme
věděli, že jde o manipulovanou opozici, která odpovídá severoamerickým zájmům a
exilu extrémní pravice“. Zároveň zdůrazňuje: „Prosím, chápejte, nikdo se nemůže
označovat za nezávislého a počestného disidenta, když přijímá šeky a příkazy od
nepřátel svého národa.“
Mladším projektem
podobného charakteru je Shromáždění na podporu občanské společnosti (Asamblea
para
K této iniciativě
se ovšem zase nepřipojili organizátoři projektu Varela, vytvořeného Oswaldem
Payá Sardinasem mezi lety
Projekt Varela
byl prvním počinem, který poněkud rozpustil hranici mezi disidentskými jádry.
Seskupení Todos Unidos vzniklo u příležitosti konání IX. Iberoamerického
sjezdu (IX Cumbre Iberoamericana) v listopadu 1999. Na něm stovka představitelů
opozičních, lidskoprávních organizací i soukromých osob představila dokument
Todos Unidos, který společně uváděl různé pohledy na národní problematiku,
přitom bez nucené jednomyslnosti; dokument podepsaly i mnohé organizace, které
nesouhlasí s některými odstavci dokumentu o vnější izolaci Kuby v důsledku
embarga.
Obdobím
vrcholných aktivit kubánské vnitřní opozice se stal rok 2002. Pomohla je medializovat
návštěva bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který zmínil projekt
Varela na konferenci na Havanské univerzitě, a jeho setkání s představiteli
disentu. Dne 10. května 2002 pak bylo Národnímu shromáždění předloženo 11 020
ověřených podpisů. Vláda na to reagovala zákonem o neodvolatelnosti
socialistického charakteru státního zřízení a na jaře 2003 vlnou zatýkání
opozičních aktivistů. Čtyřicet ze sedmdesáti pěti zatčených bylo členy výborů
projektu Varela. Nyní je pod návrhem podepsáno přes 25 000 jmen.
Zatím poslední z
iniciativ je snaha o vyvolání národního dialogu (Diálogo Nacional) s cílem, aby
Kubánci promysleli a připravili proces přechodu stávajícího režimu v
demokratický. Koordinační výbor má 110 členů, z nichž polovina je v exilu.
Organizátoři kladou důraz na volný přístup k debatám každému Kubánci včetně
představitelů vlády.
Rozpory disentu
Společný
jmenovatel, kritika režimu, umožňuje mísení názorových proudů. Na
ultrakonzervativních internetových stránkách můžeme kupř. objevit články
umírněného Payá. To však usnadňuje kubánskému vedení představovat opozici jako
spolupracovníky lobbistických skupin ve Washingtonu. Kubánské represivní zákony
Druhý střet
opozice spočívá v otázce, kdo by se měl podílet na plánovaných reformách. Jedna
část disentu se staví za změny na základě všeobecného kubánského dialogu, který
by zahrnoval také státní moc a kubánskou vládu. Sem patří nové Menoyovo hnutí
Cambio Cubano, rovněž Todos Unidos a projekt Varela, a také Strana lidských
práv. Druhá část považuje za nutnou podmínku přechodu k demokracii plné
odmítnutí současné vlády a socialistické ústavy. Tento směr zahrnuje Alphu
66, tzv. tvrdou linii exilu, CANF i ostrovní projekt Shromáždění na podporu
občanské společnosti. Jejich přáním je svrhnout Castrovo vedení za každou cenu.
Tento proud nejvíce přispívá k protikubánským akcentům americké politiky.
Stoupenci tvrdé
linie zdůrazňují omezování a porušování lidských práv i těžkou ekonomickou
situaci Kuby, aniž by vzali v potaz též tvrdé dopady embarga. Že jde
o účelové zkreslení, dokládá Wayne Smith, který na Kubě žil a pracoval pro
vládu své země: „Demokracie a lidská práva nás málo zajímají. Jednoduše
používáme tato slova, abychom skryli skutečný důvod. Kdyby nás demokracie a
lidská práva opravdu zajímaly, měli bychom nepřítele také v Indonésii, Turecku,
Mexiku, Peru nebo například v Kolumbii. Protože situace na Kubě ve
srovnání s těmito zeměmi a většinou světa je ráj.“
Kubánské
politické proudy se polarizovaly v loňském roce, když George Bush nechal
vytvořit dokument Akcelerace rychlých změn na Kubě (Acceleration of a Rapid
Transition in Cuba). Na to reagovali Eloy Gutiérrez Menoyo i Oswaldo
Payá-Gutiérrez protestem na Zájmové sekci Spojených států. Menoyo současně
vydal provolání k „opravdové nezávislé opozici“, aby odmítla nechat se
hanět opozicí řízenou a financovanou zvenčí. Ve stejném duchu se ústy Payáovými
vyjádřilo Comité del Proyecto Varela a organizace Arco Progresista sdružující
umírněnou opozici.
Faktů, že
disidentská scéna není příliš silná, že je pronásledována, že je podporována ze
zahraničí, že kubánská emigrace je obrovská apod., se každá z
propagandistických rétorik zmocňuje podle svého. S českou zkušeností víme, že
ani ve většině zemí východní Evropy neexistovala silná disidentská scéna.
Roztříštěnost, téměř rodinný charakter disentu a jeho malá efektivnost nejsou
dostatečným důkazem souhlasu národa s režimem. Charta 77 nebyla ničím víc než
hrstkou lidí, kteří se těšili tiché podpoře, možná spíše tiché sympatii lidí,
kteří zůstávali mimo politiku ve svých domovech a víkendových chatách. Slabost
disidentské scény nedokazuje, že většina veřejnosti podporuje režim. Stejně tak
ovšem kubánská emigrace nemusí mít nutně pravdu ve svých tvrzeních o míře
nespokojenosti kubánského obyvatelstva.
V případě Kuby je
nutné brát v úvahu přitažlivost kubánské revoluce jako symbolu
i přitažlivost jejích sociálních vymožeností pro chudé země Latinské
Ameriky, ale také historii vztahů mezi Spojenými státy a Kubou a celou
Latinskou Amerikou vůbec. Ta je silně poznamenána uplatňováním Monroeovy
doktríny o šíření demokracie za všech okolností. Přijímání podpory ze zahraničí
dává kubánskému vedení do rukou pádný argument v podobě severoamerického
anexionismu, na který většina Kubánců slyší. V tom spočívá rozpor kubánské
opozice, který je nakonec závažnější a důležitější než spory s vedením
státu, protože bude výrazně poznamenávat další vývoj země. Část exilu odmítá
národní dialog, protože si nepřeje participativní demokracii a chce mít při
změnách hlavní roli. Přechod od diktatury na Kubě velmi pravděpodobně povedou
skupiny, v jejichž zájmu nemusí být preferování demokracie. Mluvíme zejména o
kubánských ozbrojených silách, jejichž příslušníci se nyní na Kubě těší mnoha
privilegiím, a o obchodních kubánsko-amerických společnostech. Americké
zacházení s termínem demokracie vyvolává v řadách umírněné opozice obavy, že se
jejich země vlivem otevření trhu opět stane „bordelem Spojených států“, jak se
někdy říká období před revolucí. Proto je otevřenost národního dialogu a s ní
spojená postupnost reforem tak důležitá.
Podstatná část článku, či úvahy
Evy Maliřové.