Latinská Amerika na cestě doleva
Latinská Amerika na cestě doleva
Politické dění v
Latinské Americe (LA) je zajímavé a v mnohém inspirující.
Když prezident T.
G. Masaryk zakládal Československou republiku, byly některé jihoamerické
republiky již sto let svobodné od koloniálního útlaku, fungovaly tu parlamenty,
vystřídaly se desítky prezidentů. Nyní proto mají země LA za sebou daleko víc
voleb, vzniků a pádů vlád, převratů a hospodářských krizí než stará Evropa.
Mohli bychom se
zde možná lecčemus přiučit, protože zdejší lidé důvěrně znají volnou ruku trhu
i nezištnou bratrskou spolupráci USA a nadnárodních monopolů. Zakusili 200 let
svobodného kapitalismu se všemi průvodními jevy, jako třeba růst bohatství na jedné
straně a bídy na druhé. V mnoha zemích už pochybují o věcech, které jsou nám po
sametové revoluci podsouvány jako jediné správné směry dalšího vývoje. A je zde
mnoho politiků, kteří hledají nové cesty k důstojnějšímu životu ve
spravedlivější společnost. To, co možná teď začínají chápat lidé v USA, když
vložili své naděje do prezidenta Baracka Obamy, chápou jejich jižní sousedé už
přece jen pár let.
Naděje vkládají
do prezidentů levicového zaměření. Nemají to lehké, soukromá sféra a nadnárodní
společnosti jsou zde velmi silné. Šedá ekonomika, korupce a do státní správy
prorostlý organizovaný zločin mnohde zapustily daleko hlubší kořeny než u nás.
Navíc tyto země byly dosud rozděleny od sebe navzájem a každá navíc i uvnitř.
Nejenže dosud nespolupracují tak, jako země EU, ale místní nejbohatší vrstva je
stále silně oddělena od zbytku svého národa, neboť se více orientuje na USA či
Evropu než na potřeby ostatní většiny lidí vlastní země.
Socialismus 21.
století
Země LA se
pokouší vytvořit spravedlivější společnost postupnými kroky uprostřed
kapitalismu. Kuba je v mnoha ohledech vzorem, i když ji nekopírují. Pokud se
zde hovoří o socialismu, je označován jako Socialismus 21. století . Za
ideového otce je považován H. Dieterich (profesor politologie, německého
původu, žijící v Mexiku) a také M. A. Lebowitz (emeritní profesor ekonomie,
Kanada). Otevřeně se k Socialismu hlásí Hugo Chávez (52. prezident federativní
republiky Venezuely, jež má přes
Socialismus 21.
století je založen i na spolupráci s církví, upřednostňování solidarity,
kolektivního prospěchu a humanity nad ekonomií a ziskem. Po vzoru Kuby je
kladen důraz na vzdělání a zdravotní péči (pro nejchudší zdarma), ale také na
vytváření nových pracovních míst. Proto se snaží levicové vlády rozvíjet a
obnovovat státní vlastnictví výrobních prostředků. Vzniká vlastnictví
družstevní i komunální. Ale soukromí podnikatelé dělají vše, aby tyto nové
formy podnikání dlouho nevydržely. Navíc se vše odehrává v podmínkách
kontinentu, pro nějž je typická mentalita většiny obyvatel vyjádřená slovem
maňana - co nemusíš udělat dnes, odlož na zítra.
Nejdále je Chávez
Nejdále v
prosazování Socialismu dospěl Chávez ve Venezuele. Chávez, který prohlásil, že
si váží prostých lidí v USA, ale jejich - dnes už bývalý - prezident Bush je neštěstím
pro celý svět a z USA dělá on a jemu podobní říši zla. Chávez zestátnil (za
náhradu!) ropný průmysl, aby zisky z něho neodtékaly ze země, ale mohly sloužit
rozvoji domácího hospodářství. Tím ještě víc rozzlobil Bushe a jeho přátele,
kteří ztratili kontrolu nad tímto blízkým energetickým zdrojem. Dodávkami ropy
podržela Venezuela nad vodou Kubu, a ta to splácí vysíláním tisíců učitelů a
lékařů do chudých oblastí spřízněné země. Za odstranění negramotnosti obdržela
Venezuela ocenění UNESCO. Chávez se pokouší o zásobování chudších regionů země
zlevněnými potravinami. Ty ale z velké části skupuje mafie, aby zbohatla jejich
prodejem v sousední Kolumbii. Svobodná ruka trhu je nemilosrdná.
Další oblastí
působení Cháveze a jeho vlády je program rozvoje bydlení. Jsou stavěny tisíce
malých přízemních domů o 3-4 místnostech s kuchyní, splachovacím záchodem a
koupelnou. Zhlédnutí těchto domů v televizním pořadu Halo, prezidente!
připomíná našinci v první chvíli tolik zatracované paneláky. Stačí ale další
záběry na šťastné nové majitele domků a srovnání s plechovými slumy, kde dosud
žili, bez pitné vody a kanalizace. Člověk pak pochopí, proč jsou tito lidé
Chávezovi oddáni a proč vyšli do ulic v roce 2002, když se opozice s pomocí USA
pokusila o puč.
Změny v ústavě
pro každého
Chávez také
navrhl mnoho změn v ústavě země. V celostátním referendu v prosinci 2007 se
však podařilo opozici velmi těsnou většinou hlasů (1,41 %) zabránit schválení
těchto změn. Chávezovi bylo a je mj. vyčítáno, že si změnou ústavy chce zajistit
opakovanou možnost být volen prezidentem. Už se ale neříkalo, že tato možnost
existuje i jinde ve světě (např. u premiéra Austrálie), nebo že se o něco
podobného snaží i kolumbijský prezident Alvaro Uribe, velký přítel Bushe.
Jelikož Chávezova Sjednocená socialistická strana Venezuely vyhrála loňské
volby do zastupitelstev jednotlivých států federace, bylo 15. února pět článků
ústavy znovu předloženo referendu. Úspěšně. Ale vůbec nejde o osobu Cháveze,
vždyť možnosti vyplývající ze změny ústavy se týkají kohokoliv, kdo bude
kandidovat na funkci prezidenta.
Bojovník Evo
Dalším levicovým
prezidentem, který se potýká s mnoha domácími problémy, je bolivijský Evo
Morales. První prezident indiánského původu. Byl zvolen v referendu v prosinci
2005 většinou 53,74 % hlasů (protikandidát získal 28,59 %). Opět malý náskok
před USA, kde byl prezident tmavé pleti zvolen až nyní. Navíc Morales jako
bývalý předák pěstitelů koky (cocaleros) hájí její pěstování jako tradiční
indiánské plodiny. Ta totiž pomáhá místním chudým obyvatelům při životě ve
vysokých nadmořských výškách.
Morales zahájil
pozemkovou reformu a zestátnil těžbu nerostného bohatství, zejména ropy a
zemního plynu, aby mohl podpořit rozvoj chudších oblastí země a zmírnit
křiklavé sociální rozdíly. Například kubánští učitelé a kubánská metodika pro
odstranění negramotnosti jsou nyní aplikovány i v Bolívii. Svou pozici si
Morales upevnil v tzv. odvolávacích (nebo též potvrzovacích) volbách v září
2008, kdy získal podporu 67 % voličů. Z voleb ale vyšla posílena i opozice, a
to v oblastech bohatých na těžbu ropy a plynu. Zvolila ihned taktiku boje za
rozdělení země. Bohatší část by se tak nemusela o zisky dělit s chudším zbytkem
Bolívie. Došlo k potyčkám mezi příznivci a odpůrci Eva, pokud by se opakovaly,
mohly by přerůst i v občanskou válku. Došlo také k diplomatické roztržce s USA,
neboť Morales obvinil Washington z podílu na vyvolávání nepokojů. Patrně si
vzpomněl na případ odstranění demokraticky zvoleného chilského prezidenta
Salvatora Allendeho při Pinochetově puči s podporou USA v roce 1975.
Díky společnému
úsilí většiny latinskoamerických zemí v čele s brazilským prezidentem Lulou
dostala však bolivijská opozice signál, že se jí mezinárodní podpory při
případném roztržení země nedostane. (Případ sice odlišný od Kosova, ale přesto
poučný.) Napjatá situace trvá i po referendu k nové ústavě. Ta byla sice v
rámci celé Bolívie schválena téměř 60 % voličů, ve čtyřech provinciích, kde se
těží 90 % ropy a plynu, je však většina obyvatel stále proti, takže s prosazením
ústavy do života to Morales nebude mít lehké. Teď se mu ale podařilo prosadit
volební zákon, který potvrzuje hlasovací právo Bolivijcům žijícím v zahraničí a
zaručuje právo menšinovým indiánským národům na parlamentní zastoupení.
Reformy v
Ekvádoru
Třetím
prezidentem z těch radikálnějších je ekvádorský Rafael Correa (už 56. prezident
této země). Vystudoval církevní základní i střední školu a pak ekonomii na
univerzitách v Belgii a USA. Přesto nebo právě proto je dost kritický k
neoliberální politice volného trhu a podobně jako Chávez a Morales i on
kritizuje v mnoha věcech USA, ale také Světovou banku a Mezinárodní měnový
fond. Jeho vláda provedla množství sociálně orientovaných reforem,
protikorupčních opatření, odmítla platit některé dluhy z minulosti a rozvíjí
dobré vztahy s Íránem. Navíc je Correa známý trvalou kritikou médií, kterým
vytýká závislost na bankách a mocných ekonomických skupinách.
Loni v září
předložil Correa ke schválení v celostátním referendu novou ústavu, podle
zahraničního tisku socialisticky zabarvenou. Ekvádorci ji schválili většinou 64
% hlasů. Účast ve volbách je zde povinná pro voliče od 18 do 65 let a
dobrovolná pro voliče od 16 do 18 let a nad 65 let.
Z biskupa
prezidentem
Za pozornost
stojí i současný prezident Paraguaye Fernando Lugo (52. hlava země). Ještě před
několika lety biskup v nejchudší oblasti státu dospěl k zajímavému závěru. A
sice, že jeho možnosti pomáhat lidem jako představitel církve jsou velmi
omezené. Rozhodl se proto vstoupit do politiky a kandidovat na funkci
prezidenta. Svým rozhodnutím vyvolal nevoli Vatikánu, ale posléze byl odsvěcen,
aby se mohl voleb zúčastnit. Ty vyhrál ziskem 41 % hlasů a 15. srpna 2008 byl
uveden do funkce. Inaugurace se zúčastnili téměř všichni prezidenti zemí
Latinské Ameriky, španělský princ Filip i íránský viceprezident Samareh
Hashemi! Největší ovace však sklidila argentinská prezidentka Cristina
Fernández de Kirchner a po ní Chávez.
Brazílie v čele
Také v největší
zemi kontinentu - Brazílii - vládne spíš levicově zaměřený prezident Luiz
Inácio Lula da Silva. V roce 2002 získal v prezidentských volbách
Chile i Argentina
Levicově zaměřené
vlády jsou také v Chile a Argentině. Chilská prezidentka Michelle Bacheletová
prosazuje opatření ke zvládnutí světové finanční krize. Jedná se například o
vytvoření až 100 tisíc pracovních míst. V Argentině už zmíněná Cristina
Fernándezová řeší třeba zestátnění krachujících aerolinií a centralizaci
soukromých penzijních fondů do jedné státem kontrolované penzijní pojišťovny.
Samozřejmě v obou případech naráží argentinská vláda na silný odpor opozice.
Nová uskupení
Mnohé země
Latinské Ameriky se sdružují v nových uskupeních, jako jsou např. ALBA
(Bolívarská alternativa pro Latinskou Ameriku a Karibik) nebo Banco de sur
(Banka jih). ALBA vznikla z iniciativy Venezuely a Kuby v roce 2004 jako
protiváha zóny volného obchodu prosazované Spojenými státy americkými. Členy
jsou kromě zmíněných dvou států také Bolívie, Nikaragua, Dominikánská
republika, Honduras, Antiqua a Barbados a Sv. Vincenc a Grenadiny. Ekvádor má
statut pozorovatele.
Banco del sur má
nahradit v tomto regionu Světovou banku a Mezinárodní měnový fond. Tyto dvě
organizace se v Latinské Americe netěší nejlepší pověsti. Zejména MMF se zde
dává za vinu, že jeho doporučení byla jednou z příčin, které vedly k finanční
krizi v Argentině v roce 2002. Banco de sur vznikla z popudu Venezuely
předloni. Členy jsou dále Argentina, Brazílie, Bolívie, Ekvádor, Paraguay a Uruguay
(Chile je zúčastněna jako pozorovatel). Nejbližším cílem je financování rozvoje
členů při výhodnějších úrocích, než poskytuje SB. Vzdálenějším společná měna po
vzoru eura.
Krize, zkouška
solidarity
Světová krize
podrobí LA zkoušce solidarity. Už v prosinci se hlavy většiny zdejších států
sešly na jednání v brazilském Costa de Sauípe. Média si všimla, že tak důležité
jednání proběhlo bez přítomnosti zástupce USA. Zato byl přítomen prezident Kuby
Raul Castro a těšil se velkému zájmu všech. Ostatně, podle latinskoamerických i
španělských médií není Kuba v LA vůbec vnímána tak negativně, jako je vnímána
dnešní oficiální reprezentací ČR. Na uvedené schůzce vyzvali její účastníci
Baracka Obamu, aby se jako prezident USA zasadil o zrušení blokády Kuby. Dále
vyjádřili Raulu Castrovi podporu tím, že slíbili navštívit Kubu s cílem
domluvit další spolupráci. Mnozí to už splnili, další se k tomu chystají. Tyto
země uzavírají s Kubou desítky smluv o spolupráci v nejrůznějších oblastech
(hlavně ve zdravotnictví, školství, farmacii, stavebnictví, cestovním ruchu).
Nejenže kubánští učitelé a zdravotníci působí v mnoha zemích LA, ale Kuba je i
jakousi mezinárodní univerzitou. Studují tady desítky tisíc mladých z celé Latinské
Ameriky, třeba jen z Argentiny je to 600 studentů.
Spolupráce s
Íránem
Další věcí, nad
kterou se tamní tisk ani nepozastaví, je spolupráce mnoha zemí s Íránem.
Íránský prezident Ahmadínežád nebo někdo z jeho vlády jsou zde na návštěvě
velmi často. Bolívie a Venezuela spolupracují s Íránem v oblasti těžby a
zpracování ropy a plynu. Ve Venezuele byl také postaven společný závod na
výrobu osobních aut. Bushem vymyšlená osa zla se tak otáčí přímo pod okny USA.
Bylo by dobré
ponechat země LA, aby si samy zvolily cestu k budoucnosti. A jak řekla Cristina
Fernándezová během nedávné návštěvy na Kubě: Pracujeme pro integraci a změny v
našem regionu a často se tyto změny protahují, jdeme kupředu i zpátky, máme
úspěchy i neúspěchy, protože historie není přímá; ale nakonec, dříve či později
lid vždy zvítězí.