Fidel Castro, zamyšlení - II. půlrok 2007
VĚČNÝ PLAMEN
Fidel Castro, zamyšlení
Toto je politické zamyšlení. Přesněji řečeno, je to další proklamace. Dnes uplynul přesně rok od vydání té předešlé z 31. července 2006. Avšak pokud jde o možnost prožít unikátní zkušenost, jež mi přinesla informace a vědomosti o životně důležitých otázkách pro lidstvo, které jsem s veškerou poctivostí předával lidu Kuby, vydal uplynulý rok za deset.
Nyní mne pronásledují dotazy, v jaké chvíli převezmu opět to, co někteří nazývají mocí, jako by taková moc byla myslitelná bez nezávislosti. Ve světě existuje reálná a ničivá moc vyvěrající z dekadentního impéria, jež je hrozbou pro všechny.
I Raul odpověděl, že všechna významná rozhodnutí se mnou byla, jak jsem se postupně zotavoval, konzultována. Co udělám? Jako po celý svůj dosavadní život budu neúnavně bojovat.
Ve chvílích výročí (první) proklamace cítím spolu s lidem uspokojení, když vidím, že sliby se staly nezvratnou skutečností: Raul, strana, vláda, Národní shromáždění Komunistická mládež, masové a společenské organizace vedené pracujícími kráčí vpřed vedeny nedotknutelnou zásadou jednoty.
Se stejným přesvědčením jsme bez oddechu pokračovali v boji za osvobození pětice hrdinů, kteří získávali informace o protikubánských teroristických plánech ve Spojených státech, z krutého a nemilosrdného vězení.
Boj s našimi vlastními nedostatky a s nestoudným nepřítelem, který se pokouší zmocnit Kuby, musí být nesmiřitelný
Tento bod mne nutí znovu zdůraznit věc, na níž nesmí vedoucí představitelé revoluce nikdy zapomínat: je svatou povinností, posilovat bez ustání naši obranyschopnost a připravenost při zachování zásady, že útočník musí za jakýchkoli okolností zaplatit nedozírnou cenu.
Nechť si nikdo nedělá sebemenší iluze, že impérium nesoucí v sobě zárodky vlastní záhuby bude s Kubou jednat. Bez ohledu na to, jak často budeme lidu Spojených států říkat, že náš boj není veden proti němu – což je naprosto správné -, není tento lid schopen nasadit uzdu apokalyptickému duchu své vlády, ani kalné a maniakální představě o tom, co nazývají „demokratickou Kubou“, jako by všichni naši představitelé sami sebe kandidovali a zvolili, aniž by prošli náročným sítem výběru naprostou většinou vzdělaného a kulturního lidu, který je podporuje.
V předešlém zamyšlení jsem zmiňoval historická jména Martího, Macea, Agramonteho, Céspedese. Na věčnou památku nekonečného seznamu těch, kdo padli v boji, nebo kdo bojovali a obětovali se za vlast, zažehl Raul při příležitosti 50. výročí smrti Franka Paíse, mladého, 22-letého hrdiny, nad jehož vzorem jsme všichni cítili pohnutí, plamen, který bude hořet navěky. Život bez idejí nestojí za nic. Není většího štěstí, než bojovat za ně.
Fidel Castro Ruz, 31.července 2007, 17:35 hod
Fidel nejen k Miami
Na úvod tématu je třeba nejprve vzpomenout slova Roberta Gonzáleze, advokáta, syna z kubánské rodiny, která se uchýlila do Spojených států během diktatury a vrátila se po vítězství revoluce.
Také on, jako René, se narodil v oné zemi, v době kdy tam sídlila jeho rodina. Celý čas bojoval za svobodu svého bratra Reného, jenž trpí v krutém a nespravedlivém vězení společně s ostatními čtyřmi hrdiny, obránci svého lidu v boji proti terorismu.
To nejhorší, co se nám může stát, je, že přestaneme bojovat, ať už pro pocit z porážky, nebo z vítězství. Kauzu Pěti vyhrajeme, až když budou v Havaně... Tento proces mnohokrát vyhraješ de facto a prohraješ de iure, na základě rozhodnutí soudců. Moudrá a uvážlivá slova opravdového experta, bojujícího proti hanebnostem. On sám vyjádřil překvapení nad tím, co se stalo.
Osobnosti proti zvůli Washingtonu
U diskusního stolu nám byla vysvětlena důležitost účasti 73 osobností s velkou světovou prestiží, které v Atlantě diskutovaly o otázkách spojených s mezinárodním právem. Tam bylo jasně a nezvratně dokázáno - pro dosažení spravedlivého rozhodnutí - že neexistují provinění, která se připisovala obviněným, a že tresty, které byly jednomyslně schváleny porotou, prý nestrannou, v této nejhorší společnosti na planetě, byly nespravedlivé.
Je třeba číst text pečlivě a analyzovat, co vyjádřil každý z nich v diskusi nebo telefonicky... V případech skutečné špionáže nedávno souzených ve Spojených státech trest nepřesáhl 10 let. Našim pěti vlastencům nebylo prokázáno ani spiknutí za účelem špionáže. Za krutý a neslýchaný osud pěti a jejich rodin je zodpovědná proradná a neslýchaná politika Washingtonu, která používá terorismus proti kubánskému lidu a téměř půl století porušuje nejzákladnější normy Spojených národů a svrchovanost zemí.
Mít pevné a neochvějné povědomí
Je mnoho důležitých a doložených věcí k doplnění, nicméně dnes chci být stručný, aby tato slova byla přepsána a publikována v národním tisku. To nejdůležitější je, aby náš lid měl pevné a neochvějné povědomí o těchto skutečnostech!
Fidel CASTRO RUZ,
22. srpna 2007
Fidel Castro aktuálně
Bush je Kubou posedlý. Včera přišly zprávy, že mluvčí Bílého domu oznámil, že prezident představí nové iniciativy pro již zahájené období přechodu. Jiný mluvčí Státního departmentu to později potvrdil a zachoval přitom Bushův vyzývavý a výhružný tón. Jak říká předseda našeho Národního shromáždění Ricardo Alarcón, soudruh dobře informovaný o Bushových manipulacích a záměrech, v dalším sledu by přišly popravčí čety sestavené z kubánskoamerické mafie, s povolením zabít každého, kdo je cítit poctivým členstvím ve straně, mládežnické organizaci a masových organizacích.
Pane Bushi,
Vaše genocidní blokáda, Vaše podpora terorismu, Váš vražedný Zákon o zvláštní úpravě pro Kubánce, Vaše politika suchých a mokrých nohou, Vaše ochrana největších teroristů této polokoule, Váš nespravedlivý trest pro pět kubánských hrdinů, kteří varovali před nebezpečím hrozícím americkým občanům a občanům jiných zemí během letu, musí skončit.
Se svrchovaností se neobchoduje.
Stejně tak musí skončit hanebné mučení, jež se odehrává na okupovaném území v Guantanamu.
Vaše výhrůžky preventivním a překvapivým útokem na sedmdesát a víc temných koutů světa nás nikdy nezastrašily. Své plody již můžete vidět v jediné zemi – Iráku.
Nenapadejte další, nevyhrožujte lidstvu nukleární válkou. Národy se budou bránit a na této hranici by zahynuli všichni.
Děkuji Vám za pozornost.
Fidel Castro Ruz, 21. října 2007, 6.12 hod.
Miloševičova odpověď
Fidel Castro, Zamyšlení
Ve svém zamyšlení z 1. října jsem
hovořil o poselství, které jsem zaslal Miloševičovi 25. března 1999.
30. března jsem od Miloševiče dostal následující odpověď:
„Pozorně a s upřímnou vděčností jsem obdržel Vaše poselství z 25. března 1999.
Děkuji Vám za silná slova podpory a posily pro Jugoslávii a rovněž tak za
odsouzení agrese NATO vyjádřené Kubou a jejími představiteli zvláště na fórech
Spojených Národů. Federativní republika Jugoslávie je vystavena útoku Spojených
států a NATO, největšímu ve světě od dob Hitlerových agresí. Byl spáchán nejen
zločin na Federativní republice Jugoslávii jakožto mírumilovném, svrchovaném a
nezávislém státu, nýbrž i útok na vše, co je ve světě nadcházejícího 21.
století cenné: na systém Spojených národů, na Hnutí nezúčastněných, na základy
právního řádu, na lidská práva a na civilizaci obecně. Jsem hrdý, že Vám mohu
sdělit, že tato agrese jen sjednotila a posílila odhodlání národů Jugoslávie
odolat a bránit svobodu, svrchovanost a územní celistvost. Naše ozbrojené síly
a lid jsou odhodlány a připraveny splnit svůj úkol. Proto vítáme a také potřebujeme
co nejširší a nejsilnější solidaritu a pomoc od přátel z celého světa.
Chování Rady bezpečnosti Spojených národů ve vztahu k agresi NATO do Jugoslávie
je pro Spojené národy porážkou. Je velmi špatným znamením a velkým varováním
pro celý svět, zvláště pro střední a malé země, avšak nejen pro ně. Jsem si
jist, že víte, že FRJ a Republika Srbsko usilují nepřetržitě a upřímně o
nalezení politického řešení pro Kosovo a Metohiji, v zájmu všech národních
komunit, které tam žijí a které respektují náš ústavní pořádek. Žádám Vás, pane
prezidente, aby přátelství Kuby nadále aktivně působilo v Hnutí, aby byla
svolána koordinační rada Nezúčastněných a aby skupina přátel rozhodně odsoudila
agresi NATO proti Federativní republice Jugoslávii. Jsem také přesvědčen, že
Vaše osobní prestiž by velmi napomohla tomu, aby země Střední a Jižní Ameriky a
nezúčastněné země obecně pozvedly svůj hlas a ostře odsoudily tuto vandalskou
agresi. Ještě jednou Vám děkuji za solidaritu a podporu FRJ a vyjadřuji naději,
že zůstaneme v těsném kontaktu. Přijměte, pane prezidente, projev mé nejhlubší
úcty.“
Podepsán: „Slobodan Miloševič“
Ve skutečnosti došlo ke dvěma válkám, z nichž jedna ještě neskončila, a ke
dvěma neblahým setkáním Aznara, jednou s Clintonem a podruhé s Bushem. Dvě Aznarovy
identické cesty nejprve Mexico City – Washington a pak Mexico City – Texas, se
stejným cílem a stejným nedostatkem etických zásad. Aznar při nich sám sebe
pasoval do role válečného koordinátora střídajících se prezidentů Spojených
států.
Fidel Castro Ruz, 2.října 2007, 17.32 hod.
Záměrné lži, podivná úmrtí, útok na světovou ekonomiku
Fidel Astro, Zamyšlení
V jednom zamyšlení jsem hovořil o zlatých tyčích uložených ve sklepích „newyorkských dvojčat“ Tentokrát je téma značně komplikovanější a je obtížnější mu uvěřit. Před téměř čtyřmi desítkami let objevili vědci žijící ve Spojených státech internet, stejně jako Albert Einstein, který se narodil v Německu, svého času objevil vzorec k měření atomové energie.
Einstein byl velký vědec a humanista. Vyvrátil dosud posvátné Newtonovy zákony. Jablka však dál padala v souladu s Newtonovým zákonem přitažlivosti. Šlo o dvě různé formy nazírání a výkladu přírody, o níž bylo v Newtonových časech k dispozici velmi málo údajů. Pamatuji se, co jsem před více než 50 lety četl o slavné Einsteinově teorii relativity: energie, rovná se hmota znásobená druhou mocninou rychlosti světla, tj. C: E=MC². Ve Spojených státech byly na tak nákladný výzkum peníze a zdroje. V politických dobách, kdy všeobecně vládla nenávist k nacistickým zvěrstvům, vláda nejbohatšího a nejproduktivnějšího národa světa zničeného válečným střetnutím, přetavila onu obrovskou energii v pumy, jež byly svrženy na bezbranné obyvatele Hirošimy a Nagasaki, mezi nimiž zanechaly statisíce mrtvých a stejné počty ozářených obětí, které zemřely v následujících letech.
Jasný příklad použití vědy a techniky ke stejným hegemonickým účelům je popsán v článku bývalého důstojníka národní bezpečnosti Spojených států Guse W. Weisse, který se nejprve objevil v roce 1996 v časopise Studies in Intelligence, ale skutečného rozšíření se mu dostalo až v roce 2002, kdy vyšel pod titulkem Podvod na Sovětech. Weiss si v něm připisuje autorství myšlenky, dodat Sovětskému svazu software potřebný pro jeho průmysl, avšak předem kontaminovaný tak, aby této zemi způsobil ekonomický kolaps.
Podle poznámek ze 17. kapitoly knihy bývalého tajemníka leteckých sil Spojených států Thomase C. Reeda Na pokraji propasti: Historie studené války vyprávěná zevnitř, řekl Leonid Brežněv v roce 1972 skupině vysokých stranických funkcionářů: „My, komunisté musíme s kapitalisty nějaký čas vyjít. Potřebujeme jejich úvěry, jejich zemědělství a jejich technologii, avšak budeme pokračovat ve velkých vojenských programech a v polovině 80. let budeme v pozici, která nám dovolí vrátit se k agresivní zahraniční politice, jejímž smyslem je zajištění převahy nad západem“. Tuto informaci potvrdilo ministerstvo obrany v roce 1974 při slyšení v komisi Sněmovny o bankovnictví a měně.
Začátkem 70. let přišla Nixonova vláda s myšlenkou uvolňování napětí. Henry Kissinger doufal, že „obchod a investice by časem mohly zmírnit směřování sovětského systému k soběstačnosti“. Soudil, že uvolňování napětí by mohlo „podnítit pozvolné přidružování sovětské ekonomiky k ekonomice světové, a tak posílit vzájemnou závislost, přinášející do politických vztahů prvek stability“.
Reagan se přikláněl spíše k tomu, ignorovat Kissingerovy teorie o uvolňování napětí a vzít prezidenta Brežněva za slovo. Všechny pochybnosti však zmizely, když se nový prezident Spojených států sešel 19. července 1981 na ekonomickém summitu G7 v Ottawě s francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem. V separátním jednání Mitterrand Reagana informoval o úspěchu svých tajných služeb, které naverbovaly agenta KGB. Ten člověk patřil do sekce vyhodnocující výsledky sovětských snah o získání západních technologií. Reagan projevil velký zájem o Mitterrandova delikátní odhalení a poděkoval mu také za nabídku, že materiál postoupí vládě Spojených států.
Složka nazvaná Farewell přišla do CIA v srpna 1981. Jasně z ní vyplývalo, že Sověti se už léta věnují vlastní výzkumně vývojové činnosti. Vzhledem k obrovským převodům radarových, počítačových, obráběcích a polovodičových technologií ze Spojených států do Sovětského svazu by se dalo říci, že Pentagon podnikal závody v horečném zbrojení sám se sebou.
Složka Farewell také identifikovala stovky vhodných důstojníků, agentů a dalších dodavatelů informací prostřednictvím západu a Japonska. V prvních letech uvolňování napětí zřídily Spojené státy a Sovětský svaz pracovní skupiny pro zemědělství, civilní letectví, atomovou energii, oceánologii, počítače a životní prostředí. Cílem bylo, začít budovat „mírové mosty“ mezi oběma supervelmocemi. Členové pracovních skupin měli navzájem navštěvovat svá pracoviště.
Vedle identifikace agentů byl nejcennější informací složky „seznam nákupů“ a záměry v oblasti nákupu technologií v dalších letech. Když složka Farewell doputovala do Washingtonu, Reagan požádal ředitele CIA Billa Caseyho, aby zpracoval koncepci tajného operativního využití materiálu.
Jednou ze sovětských priorit byla těžba a doprava nafty a plynu. Nový transsibiřský plynovod měl přivádět zemní plyn od jeho nalezišť v Urengoji na Sibiři přes Kazachstán, Rusko a západní Evropu až na západní devizové trhy. K automatizaci provozu ventilů, kompresorů a skladovacích zařízení v tak obrovském podniku potřebovali Sověti špičkovou řídící techniku. Na otevřeném trhu nakoupili první modely počítačů, avšak když se orgány plynovodu obrátily na Spojené státy, aby zde zakoupily potřebný software, byly odmítnuty. Sověti se neohroženě vydali hledat jinam. Vyslali agenta KGB, aby pronikl ke kanadskému dodavateli softwaru a pokusil se potřebné kódy získat. Americká tajná služba, která dostala avízo od agenta ze složky Farewell, zareagovala a software před jeho odesláním zmanipulovala.
Když byly počítače a software v Sovětském svazu pohromadě, skvěle zajišťovaly provoz plynovodu. Tento klid byl však klamný. V softwaru, který plynovod řídil, byl vložený „trojský kůň“. Tento termín se používá pro soubory skryté v normálním operačním systému, které způsobí jeho rozpad někdy v budoucnosti nebo na příkaz zvenčí.
Software plynovodu, který měl řídit čerpadla, turbíny a ventily, byl naprogramován tak, aby se po určitém čase rozladil a poté resetoval – tak se tomu říká – provozní parametry čerpadel a ventilů tak, aby pracovaly s tlaky překračujícími meze přípustné pro spojky a sváry plynovodu.
„Výsledkem byla nejkolosálnější nenukleární exploze a požár, jaký nebyl nikdy z vesmíru spatřen. V Bílém domě dostali pracovníci a poradci varování z infračervených satelitů o podivné události v neobydleném místě sovětského území. NORAD (Americké velení vesmírné obrany) se obávalo, že došlo k odpálení raket z neznámého místa, nebo možná k výbuchu atomového zařízení. Satelity nezaznamenaly žádné elektromagnetické vlny typické pro jaderné výbuchy. Než se tyto domněnky mohly proměnit v mezinárodní krizi, po chodbě dorazil Gus Weiss, aby svým kolegům z CSN (Národní bezpečnostní rady) řekl, že se nemají obávat, tvrdí Thomas Reed ve své knize.“
Kampaň protiopatření využívající složky Farewell měla podobu ekonomické války. Třebaže nedošlo v důsledku exploze na plynovodu ke ztrátám na životech, sovětské ekonomice vznikla značná škoda.
V letech 1984-1985 ukončily Spojené státy a jejich spojenci z NATO velkým finále operaci, která účinně zlikvidovala schopnost SSSR získat technologii ve chvíli, kdy stála Moskva mezi mečem poškozené ekonomiky na jedné straně a zdí amerického prezidenta odhodlaného dosáhnout převahy a ukončit studenou válku na straně druhé.
V již zmíněném Weissově článku se tvrdí, že: „v roce 1985 vzal případ zvláštní obrat, když se objevila informace o složce Farewell ve Francii. Mitterrand usoudil, že sovětský agent byl balónkem nastraženým CIA, aby se vyzkoušelo a zjistilo, zda bude materiál předán Američanům nebo ponechán Francouzům. Na základě tohoto předpokladu Mitterrand propustil šéfa francouzské tajné služby Yvese Bonneta.“
Autorství neblahého plánu, dodat SSSR vadný software, když Spojené státy měly ve svých rukách složku Farewell, si připsal, jak již bylo řečeno, Gus W. Weiss. Ten zemřel 25. listopadu 2003 ve věku 72 let. Washington Post o jeho smrti informoval až 7. prosince, 12 dnů poté. Uvedl, že Weiss „spadl“ z rezidenčního domu „Watergate“, kde žil. Rovněž tvrdil, že soudní lékař z americké metropole prohlásil jeho smrt za „sebevraždu“. Deník z jeho rodného města, Nashwille Tennesse zprávu zveřejnil týden po Washington Postu a k uvedenému datu konstatoval, že lze říci jen tolik, že „dosud nebylo možné potvrdit okolnosti jeho smrti“.
Než zemřel, zanechal několik nepublikovaných poznámek pod titulem „Složka na rozloučenou: strategický podvod a ekonomická válka během studené války“
Weiss byl absolventem Vanderbiltovy univerzity. Měl posgraduál z Harvardu a z Newyorkské univerzity.
Jeho práce pro vládu se soustředila na otázky národní bezpečnosti, výzvědných organizací a problematiky převodů technologie do komunistických zemí. Pracoval pro CIA, pro Vědeckou obrannou radu Pentagonu a pro Výbor pro svědectví tajné služby Komise pro tajné služby USA.
Byl vyznamenán Medailí CIA za zásluhy a Medailí Národní bezpečností rady „Cipher“. Francouzi mu v roce 1985 udělili „Čestnou legii“.
Nezanechal pozůstalé.
Krátce před svou „sebevraždou“ se Weiss vyslovil proti válce v Iráku. Je zajímavé, že 18 dnů před Weissovou smrtí – 7.listopadu 2003 - spáchal sebevraždu také další analytik Bushovy vlády, John J. Kokal (58 let). Ten zemřel skokem z kanceláře Státního departmentu, kde pracoval. Kokal byl analytikem tajné služby pro Státní deparment ve věcech týkajících se Iráku.
V již zveřejněných dokumentech je zaznamenáno, že Michail Gorbačov zuřil, když začalo zatýkání a deportace sovětských agentů v řadě zemí, neboť netušil, že obsah složky Farewell je v rukách hlavních šéfů vlád NATO. Na schůzi politbyra 22.října 1986, kde měl informovat kolegy o Summitu v Reykjavíku, uvedl, že Američané „postupují velmi nezdvořile a chovají se jako bandité“. I když na veřejnosti zachovával laskavou tvář, v soukromí se Gorbačov o Reaganovi vyjadřoval jako o „lháří“.
V závěrečných dnech existence Sovětského svazu se musel generální tajemník KSSS pohybovat poslepu. Gorbačov neměl zdání, co se děje v USA, v laboratořích a v závodech vyrábějících špičkovou technologii. Vůbec netušil, že sovětské laboratoře a průmyslové závody jsou v nebezpečí a do jaké míry tomu tak je.
Zatímco se to dělo, tápali ve tmě i pragmatici z Bílého domu
Prezident Ronald Reagan vytáhl svůj trumf: Strategickou obrannou iniciativu/Válku galaxií. Věděl, že Sověti na tuto ligu nemají, a netuší, že jejich elektronický průmysl je napadený viry a trojskými koni, které tam nasadilo bratrstvo tajné služby Spojených států
Bývalá britská ministerská předsedkyně uvádí ve svých pamětech vydaných významným britským nakladatelstvím v roce 1993 pod titulem Margaret Thatcherová, léta v Downing Street, že celý Reaganův plán související s válkou galaxií a snahou přivést Sovětský svaz k hospodářskému kolapsu byl nejbrilantnějším plánem této administrativy a že vedl ve svých důsledcích k pádu socialismu v Evropě.
V kapitole XVI své knihy vysvětluje podíl své vlády na Strategické obranné iniciativě.
Její realizace byla podle názoru Thatcherové, Reaganovým „nejvýznamnějším rozhodnutím“, které se „ukázalo jako klíčové ve vítězství západu ve studené válce“. Vnesla do sovětské společnosti „další ekonomické tlaky a větší tvrdost“, a konec konců „byly její technologické a finanční důsledky pro SSSR devastující“.
V pododdíle „Přehodnocování Sovětského svazu“ popisuje sérii úvah, jejichž podstata je obsažena v doslovné citaci výňatku z dlouhé pasáže, který je svědectvím onoho brutálního spiknutí.
„Na začátku roku 1983 si Sověti museli začít uvědomovat, že jejich hra s manipulací a zastrašováním brzy skončí. Evropské vlády nebyly ochotny padnout do pasti nastražené návrhem na vytvoření „bezatomové oblasti“ v Evropě. Přípravy na představení střel Cruiser a Pershing pokračovaly. V březnu prezident Reagan zveřejnil plány Spojených států na realizaci Strategické obranné iniciativy (SDI), jejíž technologické a finanční důsledky měly být pro SSSR devastující“.
„/.../ ani v nejmenším jsem nepochybovala o správnosti jeho odhodlání program prosadit Při pohledu nazpět je mi nyní jasné, že prvotní rozhodnutí Ronalda Reagana o Strategické obranné iniciativě bylo tím nejdůležitějším za dobu jeho působení v prezidentském úřadu“.
„Při formulování našeho pohledu na Strategickou obrannou iniciativu jsem měla na zřeteli čtyři různé aspekty. Prvním byla ona sama jako taková.“
„Cílem Strategické obranné iniciativy Spojených států bylo, rozvinout novou a daleko efektivnější obranu proti balistickým střelám.“
„Toto pojetí obrany vycházelo ze schopnosti napadnout odpálené balistické střely v jakékoli fázi letu, od startu, kdy je raketa a všechny její hlavice a součásti pohromadě, až po návrat do pozemské atmosféry cestou k cíli.“
„Druhý aspekt, k němuž bylo nutné přihlédnout, byly platné mezinárodní smlouvy omezující rozmisťování kosmických zbraní a systémů protibalistických střel. Dohoda o omezení systémů protibalistických střel z roku 1972, upravená Protokolem z roku 1974 dovolovala Spojeným státům a Sovětskému svazu instalovat na obranu svých sil s mezikontinentálními balistickými střelami pevný systém protibalistických střel až se stovkou raketometů.“
„Britský Úřad pro zahraniční vztahy a Ministerstvo obrany se vždy snažilo prosazovat co nejužší možný výklad, který by ovšem znamenal, jak soudili Američané – výstižně, řekla bych –, že by se Strategická obranná iniciativu už narodila mrtvá. Vždy jsem se snažila od této rétoriky distancovat a v soukromí i na veřejnosti jsem dávala jasně najevo, že se o nějakém systému nedá říci, že bylo ověřování jeho použitelnosti dokončeno, dokud nebyl úspěšně odzkoušen. Tato zdánlivě technická otázka, obsažená v pozadí této rétoriky, byla ve skutečnosti evidentně záležitostí selského rozumu. Na Summitu v Reykjavíku se stala bodem rozdělujícím Spojené státy a SSSR, a proto velmi důležitým.“
Třetím aspektem k posouzení byla relativní síla obou stran v oblasti protibalistické obrany. Pouze Sovětský svaz měl v okolí Moskvy systém protibalistických střel (známý jako GALOSH), který byl v té době zdokonalován. Američané nikdy ekvivalentní systém neinstalovali.“
„Sověti se také dostali dál v protisatelitních zbraních. Existoval tedy pádný argument, že Sověti již v celé této oblasti získali nepřípustný náskok“.
„Čtvrtým aspektem byl odrazovací účinek Strategické obranné iniciativy. Zpočátku mi byla značně sympatická filosofie ražená po Dohodě o omezení systémů protibalistických střel - totiž že čím ultramodernější a účinnější bude obrana proti jaderným raketám, tím silnější bude tlak na získání mimořádně nákladných špičkových technologií pro jaderné zbraně. Vždy jsem věřila v určitou variantu tzv. doktríny „zaručeného vzájemného zničení“ (anglická zkratka MAD). Hrozba toho, co raději nazývám „nepřijatelným zničením“, k němuž by došlo po vzájemném jaderném útoku, je tak velká, že jaderné zbraně představují účinný prvek k odvrácení války, a to nejen atomové, nýbrž i konvenční.“
„Brzy jsem začala chápat, že Strategická obranná iniciativa jaderné odrazování neoslabí, nýbrž že ho posílí. Na rozdíl od prezidenta Reagana a dalších členů jeho administrativy jsem nikdy nevěřila, že Strategická obranná iniciativa by mohla skýtat stoprocentní ochranu, ovšem umožnila by dostatečnému počtu amerických raket přežít první úder Sovětů“.
„Téma Strategické obranné iniciativy dominovalo v mých jednáních s prezidentem Reaganem a členy jeho administrativy při mé cestě do Camp Davidu v sobotu 22.prosince 1984, kde jsem informovala Američany o svých předcházejících jednáních s panem Gorbačovem. To bylo poprvé, kdy jsem prezidenta Reagana slyšela mluvit o strategické obraně. Hovořil o ní zaníceně. Právě prožíval svou nejidealističtější fázi. Zdůrazňoval, že Strategická obranná iniciativa se stane obranným systémem a že jejím cílem není získat pro Spojené státy jednostrannou výhodu. A nejen to, řekl, že pokud bude Strategická obranná iniciativa úspěšná, je ochoten jí dát mezinárodní rozměr, aby sloužila všem zemím, a totéž řekl panu Gromykovi. Potvrdil svůj dlouhodobý záměr zcela odstranit jaderné zbraně.“
„Tyto úvahy mne znervóznily. Hrozila jsem se pomyšlení, že by Spojené státy byly ochotné hodit přes palubu převahu v technologické oblasti získanou po tak urputném boji a dát ji k dispozici celému světu.“
„Co jsem vyslechla, když jsme se v diskusi dostali spíše k reálným možnostem než k široké koncepci, bylo uklidňující. President Reagan nepředstíral, že vědí, kam až může výzkum vést. Zdůraznil však – vedle předcházejících argumentů hovořících pro Strategickou obrannou iniciativu - , že udržet tempo se Spojenými státy bude pro Sovětský svaz znamenat ekonomický tlak. Argumentoval, že prakticky neexistuje mez, kam až by sovětská vláda mohla svůj národ tvrdou cestou zavést.“
„Zatímco jsem hovořila s poradcem pro národní bezpečnost Budem McFarlanem, dělala jsem si poznámky k těm čtyřem bodům, které jsem považovala za klíčové“.
„Moji spolupracovníci později doplní podrobnosti. Prezident a já jsme dojednali text, který se zabýval politikou.“
„Hlavní část mého prohlášení uvádí:
„Hovořila jsem s prezidentem o svém pevném přesvědčení, že výzkumný program ke Strategické obranné iniciativě by měl pokračovat. Tento výzkum je, samozřejmě, podle platných dohod mezi Spojenými státy a Sovětským svazem přípustný. A my, samozřejmě, víme, že Rusové již mají svůj program výzkumu a podle názoru Spojených států zašli mnohem dál než k výzkumu. Shodli jsme se na čtyřech bodech.: 1. Cílem Spojených států, Západu, není dosažení převahy, nýbrž zachování rovnováhy vzhledem k pokrokům Sovětů. 2. Rozvinutí Strategické obranné iniciativy musí být, vzhledem k závazkům vyplývajícím z dohod, předmětem jednání. 3. Všeobecným cílem je nikoli podrýt, nýbrž posílit odvrácení (válečného střetu). 4. Jednání mezi Východem a Západem musí směřovat k dosažení bezpečnosti při sníženém počtu útočných systémů na obou stranách. To bude cílem obnovených jednání mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o kontrole zbrojení, které vítám.
KNIHA ODKAZ Z POPELA OD TIMA WEINERA, STUDIE O TAJNÝCH PROGRAMECH SPOJENÝCH STÁTŮ
„Později jsem se dozvěděla, že George Schultz – tehdejší státní tajemník - soudí, že jsem svou formulací nahrála na příliš velký ústupek ze strany Američanů. Avšak všem – nám i jim – byla stanovena jasná a obhajitelná linie a pomohlo to uklidnit evropské členy NATO. Velmi produktivní pracovní den.“
O něco dál, v podkapitole „Návštěva Washingtonu: únor 1985“, Margaret Thatcherová píše:
„Washington jsem znovu navštívila v únoru 1985. Jednání o zbraních mezi Američany a Sovětským svazem již byla obnovena, avšak o Strategické obranné iniciativě se nadále bouřlivě diskutovalo. Měla jsem vystoupit na společném jednání Kongresu ráno ve středu 20. února a z Londýna jsem vezla jako dárek bronzovou sochu Winstona Churchilla, jenž byl před mnoha lety rovněž poctěn takovýmto pozváním. Pracovala jsem na tom projevu zvláště usilovně. Při jeho přednesu jsem měla používat čtecí zařízení. Věděla jsem, že Kongres zažil dokonalé projevy v přednesu samotného „Velkého sdělovatele“ a že budu mít náročné publikum. Takže jsem se rozhodla četbu textu zkoušet, dokud ho nedokážu přednést se správnou intonací a důrazem. Musím podotknout, že přednes ze čtecího zařízení vyžaduje zcela odlišnou techniku, než podle poznámek. Prezident Reagan mi vlastně půjčil svoje čtecí zařízení a já jsem si ho vzala na britské velvyslanectví, kde jsem byla ubytovaná. Harvey Thomas, který mne doprovázel, vše zajistil a bez ohledu na nějaké časové posuny jsem do 4 hodin ráno zkoušela. Nešla jsem spát a začala nový pracovní den se svou obvyklou černou kávou a vitamínovými tabletami, potom jsem od 6.45 poskytla televizní interview, zašla ke kadeřnici a v 10.30 jsem byla připravená vyrazit do Kapitolu. Využila jsem svého projevu, který se zeširoka zabýval mezinárodními otázkami, abych silně podpořila Strategickou obrannou iniciativu. Dostalo se mi úžasného přijetí.“
„Následující měsíc (v březnu 1985) došlo k úmrtí pana Černěnka a bez velkého zdržení k nástupu pana Gorbačova do vedení Sovětského svazu. Zase jednou jsem se účastnila pohřbu v Moskvě. Počasí bylo dokonce ještě studenější než na pohřbu Jurije Andropova. Pan Gorbačov musel přijmout množství zahraničních představitelů. Ale ten den jsem s ním měla téměř hodinový rozhovor v salonku sv. Kateřiny v Kremlu. Atmosféra byla formálnější než v Chequers (oficiální venkovská rezidence britských premiérů od roku 1921) a mlčenlivá, sardonická přítomnost pana Gromyka také nepomáhala. Avšak podařilo se mi vyložit jim politické důsledky politiky, kterou jsme v prosinci předešlého roku dohodli s prezidentem Reaganem v Camp Davidu. Bylo jasné, že Strategická obranná iniciativa je nyní hlavní starostí Sovětů v oblasti kontroly zbrojení. Jak jsme očekávali, pan Gorbačov přinesl do sovětské vlády nový styl. Otevřeně hovořil o hrozném stavu sovětské ekonomiky, i když se v této etapě ještě opíral o metody pana Andropova založené spíše na zvyšování efektivnosti než na radikální reformě. Příkladem toho byla drakonická opatření proti alkoholismu, která Gorbačov přijal. Rok však plynul a v podmínkách Sovětského svazu se neobjevovaly žádné známky zlepšení. Jak naznačil v jedné ze svých prvních zpráv náš nový a velký velvyslanec v Moskvě, Brian Cartledge, který byl mým osobním tajemníkem pro zahraniční vztahy, když jsem se poprvé stala premiérkou, šlo o cosi jako „zítra kompot a mezitím, dnes, žádná vodka“.
„Vztahy Velké Británie se Sovětským svazem vstoupily do období zřetelného ochlazení v důsledku mnou schváleného vyhoštění sovětských pracovníků, kteří prováděli špionáž.“
„V listopadu uskutečnili prezident Reagan a pan Gorbačov své první setkání v Ženevě. Jeho výsledky byly slabé – Sověti naléhali, aby byly strategické jaderné zbraně vázány na zastavení výzkumů ke Strategické obranné iniciativě –, avšak mezi oběma představiteli brzy vznikly osobní sympatie. Byla vyjádřena určitá obava, že by prohnaný mladý sovětský protějšek mohl Ronalda Reagana svou zdatností překonat. Nestalo se však, což mne naprosto nepřekvapilo, neboť v prvních letech, kdy předsedal odborům filmových umělců, získal Ronald Reagan obrovskou praxi při jednání syndikátu postaveném na realistických základech – a nikdo nebyl realističtější než pan Gorbačov.“
„Během roku 1986 prokázal pan Gorbačov velkou šikovnost, když předložil lákavé, avšak neakceptovatelné návrhy kontroly zbrojení, aby zjistil názor veřejnosti na západě. Sověti mluvili relativně málo o vazbě mezi Strategickou obrannou iniciativou a snižováním atomových zbraní. Neměli ovšem žádný důvod, aby věřili, že Američané jsou ochotni zastavit nebo zrušit výzkum kolem Strategické obranné iniciativy. Koncem toho roku bylo dohodnuto, že se prezident Reagan a pan Gorbačov – se svými ministry zahraničních věcí - sejdou v Reykjavíku na Islandu, aby projednali zásadní návrhy.“
„Skutečnost byla taková, že jsme nemohli zadržet výzkum nových druhů zbraní. Museli jsme být prvními, kdo je získá. Nelze zastavit vědu: nezastaví se, jen proto, že bude ignorována.“
„Při zpětném pohledu
lze říci, že Summit v Reykjavíku o víkendu
„A pak najednou, na samém konci, past sklapla. Prezident Reagan souhlasil, že během desetiletého období obě strany dohodnou, že neodstoupí od Dohody o omezení systémů protibalistických střel, i když bude povolen vývoj a zkoušky slučitelné s touto smlouvou.“
Reagan ovšem projevil podivnou amnézii ve věci rozbušky ekonomicky mimořádně nákladné a ostré vojenské soutěže, do níž byl SSSR zavlečen. Jeho zveřejněný deník se vůbec nezmiňuje o složce Farewell. Ve svých každodenních poznámkách, které byly letos zveřejněny, říká Ronald Reagan v souvislosti se svým pobytem v Montebello:
„Neděle 19. července (1981)
Hotel je skvělé inženýrské dílo, vybudované ze samých kmenů. Největší srub na světě.
Měl jsem setkání s kancléřem Schmnidtem (šéfem německé vlády) Byl opravdu deprimovaný a pesimisticky naladěný, pokud jde o svět.
Potom jsem se setkal s prezidentem Mitterrandem, vyložil jsem mu náš ekonomický program a že nemáme nic společného s vysokými úrokovými měrami.
Ten večer večeřelo jen nás 8. Sedm šéfů států a prezident Evropského společenství. Především díky návrhu premiérky Thatcherové se z toho stal skutečně neformální rozhovor o ekonomických otázkách.“
O konečném výsledku velké konspirace a šílených a nákladných závodů ve zbrojení, v nichž byl Sovětský svaz v ekonomické rovině smrtelně zraněn, vypráví v úvodu ke knize Thomase C. Reeda George H. W. Bush, první prezident z dynastie Bushů, který se skutečně zúčastnil 2. světová války. Doslova píše.
„Studená válka byla bojem o samotnou duši lidstva. Byl to boj o způsob života definovaný na jedné straně svobodu a na straně druhé, represí. Myslím, že jsme již zapomněli, jak dlouhý a tvrdý boj to byl a jak blízko jsme někdy stáli k jaderné katastrofě. Fakt, že k ní nedošlo, svědčí o tom, jak čestní byli mužové a ženy na obou stranách, kteří postupovali v okamžicích krize – podle svého soudu - uvážlivě a správně.“
„Tento konflikt mezi supervelmocemi, které přežily 2. světovou válku, začal, když jsem se vracel z války domů. V roce 1948, kdy jsem dostudoval Universitu Yale, se Sověti pokusili odříznout západu přístup k Berlínu. Tato blokáda vedla k vytvoření NATO, poté následovala první zkouška sovětské atomové pumy a krvavou podobu nabyl (konflikt) invazí do Jižní Koreji. Následovala čtyři desetiletí atomových hrozeb, válek, v nichž každá velmoc podporovala opačnou stranu, a ekonomického strádání.
Měl jsem to privilegium být prezidentem Spojených států, když to vše dospělo ke svému konci. Na podzim 1989 se satelitní státy začaly osvobozovat a Polskem, Maďarskem, Československem a Rumunskem se šířily převážně nenásilné revoluce. Když padla berlínská zeď, věděli jsme, že se konec blíží.
Ještě dva roky trvalo, než se rozpadlo Leninovo a Stalinovo impérium. Já jsem tu dobrou zprávu dostal prostřednictvím dvou telefonátů. První mi přišel 8. prosince 1991, když mi volal Boris Jelcin z loveckého pavilonu blízko Brestu v Bělorusku. Jelcin, krátce předtím zvolený za prezidenta Ruské republiky předtím jednal s Leonidem Kravčukem, prezidentem Ukrajiny, a Stanislavem Šuščevikem, prezidentem Běloruska. ´Dnes došlo k velmi významné události pro naši zemi´, řekl Jelcin. ´Chtěl jsem Vás o ní informovat sám, než se o ní dozvíte z tisku´. A pak mi dal zprávu: Prezidenti Ruska, Běloruska a Ukrajiny rozhodli o rozpuštění Sovětského svazu.
Dva týdny poté mi rozpad bývalého Sovětského svazu potvrdil druhý telefonát. Michail Gorbačov se se mnou spojil v Camp Davidu ráno o vánocích 1991. Popřál mně a Barbaře šťastné vánoce a mně potom stručně shrnul, co se v jeho zemi odehrálo: Sovětský svaz přestal existovat. On právě vystoupil v národní televizi, aby tuto skutečnost potvrdil, a přenesl kontrolu nad sovětskými jadernými zbraněmi na prezidenta Ruska. ´Můžete si vychutnat klidný vánoční večer´, řekl nám. A tak to všechno skončilo.“
Ze článku otištěného v The New York Times vyplývá, že v operaci bylo použito téměř všech dostupných zbraní CIA – psychologické války, sabotáží, ekonomické války, strategického klamání, kontrašpionáže, kybernetické války -, to vše ve spolupráci s Národní bezpečnostní radou, Pentagonem a FBI. Byl zničen silný tým sovětské špionáže, poškozena ekonomika a destabilizováno státní zřízení této země. Byl to naprostý úspěch. Kdyby tomu bylo naopak (Sověti by porazili Američany), bývalo by se to dalo vykládat jak teroristický čin.
O této otázce se hovoří i v další knize nazvané Odkaz z popela, která byla vydána nedávno. Na záložce knihy se uvádí, že „Tim Weiner je reportér The New York Times, který píše dvacet let o amerických tajných službách, získal Pulitzerovu cenu za svou práci o tajných programech národní bezpečnosti. Navštívil Afganistán a další země, aby z první ruky hledal svědectví o tajných operacích CIA. Toto je jeho třetí kniha.“
„Odkaz z popela vychází z více než 50 000 dokumentů, především z archívů samotné CIA a ze stovek interview s veterány této agentury, včetně deseti ředitelů. Představuje nám pohled na CIA od jejího vytvoření po 2. světové válce, přes její bitvy během studené války, až po válku proti terorismu zahájenou 11. září 2001“.
Článek Jeremyho
Allisona otištěný v Rebeliónu v červnu
Rosa Miriam zveřejnila dva jednoduché články sotva o pěti stranách. Kdyby chtěla, může napsat mnohastránkovou knihu. Dobře si ji pamatuji ode dne, kdy se mně jako velmi mladá žurnalistka přímo na tiskové konference před 15 lety dychtivě zeptala, zda si myslím, že dokážeme překonat speciální období, které se na nás valí po zániku socialistického tábora.
SSSR se s třeskem rozpadl. Od té doby jsme vychovali statisíce mladých lidí na vysokých školách. Jakou jinou ideologickou zbraň můžeme mít, než nejvyšší úroveň uvědomělosti! Měli jsme ji, když jsme byli národem tvořeným ve své většině negramotnými nebo pologramotnými. Chce-li někdo poznat opravdové šelmy, nechť nechá člověka, aby v něm převládly jeho pudy. O tom by bylo možné hovořit dlouho.
V současnosti je svět ohrožován ničivou ekonomickou krizí. Vláda Spojených států vynakládá nepředstavitelné ekonomické prostředky, aby uhájila své právo, které narušuje svrchovanost všech ostatních zemí – dál nakupovat za papírové bankovky suroviny, energii, špičkové průmyslové technologie, nejproduktivnější půdu a nejmodernější nemovitosti naší planety.
Fidel Castro Ruz, 18. září 2007, 18.37 hod.
Fidel: Chtějí si koupit svět za papírky
Kubánský prezident Fidel Castro varoval ve svém vystoupení vysílaném kubánskou televizí před vážným nebezpečím, které lidstvu hrozí v souvislosti s americkými výhrůžkami Íránu a hlubokou krizí, s níž se potýká světová ekonomika.
Chtějí si koupit svět za papírky a mít právo používat jakýchkoli zbraní, shrnul Castro stručně současnou politiku Bílého domu, který pokračuje ve vydávání své ničím nepodložené papírové měny a svou válečnickou sílu upírá nyní k Íránu.
Tragické je, že si osobuje právo používat jakýkoli druh zbraní, dodal a připomněl, že jedno z jeho prvních zamyšlení v tisku se zabývalo extrémními výdaji britské vlády na konstrukci nejmodernější bitevní ponorky, a zdůraznil, čeho by s tak obrovskými prostředky bylo možné dosáhnout, kdyby se namísto na válčení vynaložily na záchranu životů. Varoval, že následky případné nové války by byly nepředvídatelné.
Kubánský prezident rovněž varoval před ničivými důsledky imperiálních choutek na stávající ekonomický pořádek, mj. těžko odhadnutelným růstem cen a poklesem kurzu dolaru k euru.
Dolary bez jakéhokoli krytí financují politické kampaně v USA. Jedna z amerických prezidentských kandidátek za Demokratickou stranu například slíbila zahájení programu pomoci 50 milionům Američanů, kteří nemají sociální zabezpečení. Čím by takový program zaplatili? zeptal se Fidel a hned si odpověděl: Nekrytými penězi.
Celé vystoupení, které uzavřel vřelým objetím pro všechny spoluobčany, vzbudilo zaslouženě značnou mezinárodní pozornost.
10. října 2007, (man) – převzato u Haló novin
Ideologické Waterloo.
Fidel Castro, Zamýšlení
Mám připraveno mnoho zamýšlení, která jsem slíbil. Jedno z nich,
vycházející z autorových vlastních slov, se týká zásadních tezí
knihy bývalého prezidenta Federálních rezerv Greenspana. V jeho textu lze
zřetelně vysledovat imperiální záměr dál skupovat svět a jeho přírodní a
lidské zdroje a platit za to navoněnými bankovkami.
Další myšlenka byla , přímět určité lidí, aby přiznali pravdu o válečných
plánech NATO. Přitom jsem vyzval pana Aznara a naléhal na
americké představitele, aby otevřeně přiznali svůj podíl zodpovědnosti na
válkách impéria.. Předložil jsem důkazy doložené dokumenty, z nichž některé
dosud nebyly publikovány.
Přišel Iberoamerický summit na němž vzplanula Trója. Zapaterovo dodatečné,
bezpáteřné a nevhodné vystupování, jeho obhajoba Aznara , příkrý
vzkaz španělského krále a velmi hrdá odpověď venezuelského prezidenta,
který z technických důvodů ani přesně neslyšel , co král řekl nabídly
nezvratné důkazy o chování a genocidiích metodách impéria, jeho kompliců a
omámených obětí ze třetího světa.
V onom napjatém ovzduší zazářila Chávezová inteligence a dialektické
schopnosti. O Aznarově kuplířské duší svědčí jediná jeho stručná věta.
Když se Chávez ptal po osudu , který v neoliberálním světě čeká chudé národy,
jako Haiti, odpověděl doslova „ K čertu s nimi “.
Dobře znám bolívarovského představitele. Nikdy nezapomíná výroky,
které přímo vyslechl od svých partnerů.
Napsal jsem třetí zamýšlení o Iberoamerickém summitu, které prozatím
nezveřejním. V předvečer cesty prezidenta Cháveze, který se zítra vydá na
Summit OPEC do saúdskoarabského Radu, jsem napsal to dnešní.
Fidel Castro Ruz, 15. listopadu 2007 - překlad Januš Adamus
II. poselství Fidela Castra G.W.Bushovi
Drazí spoluobčané,
dvě nové hanebnosti vlády Spojených států mne přiměly k tomu, abych
presidentovi Spojených států adresoval druhé poselství – zařazení Kuby na další
z nestoudných seznamů sestavovaných těmi, kdo se chtějí stát pány světa, který
je součástí zprávy Státního departmentu zveřejněné 14. června a obviňuje naši
zemi z účasti na nelegálním obchodu s lidmi a připojuje zlovolnou pomluvu o
tom, že podporujeme sexuální turistiku, a dále vyhlášení 16 krutých dodatečných
opatření k blokádě, která mají zadusit ekonomiku, zajišťující život našeho
lidu.
Pane Bushi,
musím být klidný, avšak velmi upřímný, byť bez jakékoli snahy o osobní urážky
či invektivy. Zařadit Kubu na seznam zemí praktikujících nelegální obchod s
lidmi je cynické. A co je na oné zprávě, kterou musí každoročně vydávat Státní
department, ještě odpornější a nestoudnější je tvrzení, že Kuba podporuje
sexuální turistiku a dokonce s dětmi.
Můžete se informovat, že za účelem spojování rodin podepsala Kuba se Spojenými
státy dvě migrační dohody. První, z roku 1984, nebyla americkými
administrativami plněna. Deset let poté, se namísto 20 tisíc víz udělovalo
ročně pouze kolem tisícovky, tedy 5 %. V souvislosti s migrační krizí
rozpoutanou v roce 1994 podepsala naše země s vládou Spojených států novou
dohodu, která byla v následujícím roce rozšířena a do současnosti zůstává v
platnosti přesto, že zatímco v části týkající se počtu víz je (Spojenými státy)
v zásadě plněna, pokud jde o nevyhnutelnou a základní povinnost zdržet se
jakéhokoli podněcování nelegální emigrace, tomu tak není.
Vražedný Zákon o kubánské úpravě zůstal zcela bezdůvodně nedotčen a naopak ho
doplnily nové podněty. Tento nesmyslný a nemorální zákon způsobil nesčetné
ztráty na životech, mimo jiné mnoha kubánských dětí. Vedl k následnému
odpornému převaděčství emigrantů rychlými čluny, které připlouvají z Floridy a
přistávají kdekoli u našich břehů. Kuba takové činy tvrdě trestá, zatímco
administrativa Spojených států sedí z dobře známých politických důvodů
dotýkajících se státu Florida se založenýma rukama.
Žádná země světa neposkytuje dětem takovou fyzickou a morální ochranu, zdraví a
vzdělání jako Kuba. Měl byste vědět, že v prvním roce života umírá ve Spojených
státech více dětí než na Kubě. Sto procent dětí a dospívajících v naší zemi,
včetně těch, kteří trpí některým mentálním či fyzickým handicapem, chodí de
vhodných škol a studuje.
Jak chcete ignorovat, že zatímco ve Spojených státech mají třídy v průměru přes
30 žáků na učitele a učebnu, na Kubě je to méně než
Naše zdravotnické služby zvýšily naději každého narozeného dítěte na dožití ze
60 let a méně v roce 1959 na současných 76,13 let.
Bez ohledu na americkou blokádu a rozpad socialistického tábora, dosahuje
nezaměstnanost na Kubě pouze 2,3 % a je několikanásobně nižší než ve Vaší
vlastní, nejbohatší a průmyslově nejrozvinutější zemi světa.
Měl byste se hanbit za své snahy hospodářsky udusit národ, který v podmínkách
blokády a déle než čtyři desetiletí trvající hospodářské války, ozbrojených
agresí a teroristických akcí dokázal dosáhnout tak významných výsledků. Vy
byste ve Vaší vlastní zemi nemohl nic podobného ukázat.
Snažíte se zadusit ekonomiku a vyhrožujete válkou zemi, jejíž lékaři působí v
současnosti již v počtu 20 000 v 64 zemích třetího světa. Vaše administrativa
má sice k dispozici zdroje nejbohatší velmoci na Zemi, avšak žádné lékaře do
nejodlehlejších koutů těchto zemí nevysílá, jako to dělá Kuba.
V důsledku nejrůznějších forem rozkrádání a drancování zemí třetího světa za
pomoci nespravedlivého a neudržitelného světového ekonomického pořádku, který
prosadily bohaté země na úkor 80 % obyvatel planety, máte spolu s představiteli
nejbohatších států na svědomí genocidu, jež každoročně přináší smrt více než
deseti milionům dětí a dalším desítkám milionů lidí, které bylo možno
zachránit.
Namísto neustálého spřádání intrik a lží by Vás měl někdo informovat o těchto
problémech a o těchto pravdách.
Pokud jde o Kubu, necháváte se vést fanatickou vírou, že Vaše znovuzvolení v
listopadu závisí na podpoře prokazatelně teroristické mafie z okruhu starých
emigrantů a jejich potomků, z nichž významná část pochází z řad batistovských
defraudantů a válečných zločinců, kteří se svou kořistí a se svými
nepotrestanými zločiny uprchli do Spojených států.
Další zbohatli z dlouholeté účasti na teroristických akcích a agresích, jež
stály náš národ mnoho krve. Tyto kruhy jsou předmětem stále většího opovržení a
mají stále menší vliv. Všichni si pamatují, co se dělo na Floridě, kde spáchali
množství volebních podvodů, v nichž jsou opravdovými experty. A vy jste
zvítězil rozdílem pouhých 518 hlasů. Nechci Vás zahanbovat rozebíráním tohoto
špinavého a nepříjemného tématu. Raději se omezím na upřímné vyjádření názoru,
že chyby, k nimž vedou Vaše závazky vůči této mafii, mohou mít v příštích
volbách rozhodující kontraproduktivní efekt.
Americký lid je syt ostudného vlivu těchto kruhů na zahraniční i vnitřní
politiku tak významné země. Vaše závislost na těchto skupinách povede ke ztrátě
mnoha hlasů nejen na Floridě, nýbrž po celé zemi.
Tím, že Američanům pod hrozbou tvrdých represí zakazujete cestovat na Kubu,
porušujete ústavní zásadu a právo, na něž byli občané Vaší země vždy hrdí.
Navíc ukazujete politický strach.
Když Kuba bez váhání a beze strachu otevřela s několika málo výjimkami dveře
mase emigrantů, aby mohli navštívit svou původní vlast, když dokonce nedávno
povolila návštěvy na základě jednoduchého mechanismu obnovy pasu každé dva
roky, aby mohli cestovat, jak často si přejí, přijal jste Vy nemilosrdná a
nehumánní opatření proti kubánským rodinám, urážející jejich kulturu a jejich
odvěké tradice. Zakázat trvale žijícím Kubáncům, naturalizovaným či nikoli, aby
navštěvovali své nejbližší rodinné příslušníky častěji než jednou za tři roky,
i kdyby byli na pokraji smrti, je neslýchanou krutostí. Nemálo Američanů
kubánského původu již pomýšlí na vyslovení své nedůvěry.
S ohledem na striktně volební zájmy jste v rozporu s rezolucemi schválenými
téměř všemi členy Spojených národů nedávno přijal nová a tvrdší ekonomická
opatření proti kubánskému lidu, která světová veřejnost a naprostá většina
domácího veřejného mínění ve Spojených státech odmítá.
Nejhorší na Vaší bezhlavé a tupé politice vůči Kubě je, že Vy a skupina Vašich
blízkých poradců jste bezostyšně deklarovali svůj záměr prosadit silou to, co
označujete jako politický přerod na Kubě, pokud dojde při plnění mé současné
funkce k mému úmrtí. Politický přerod, který, jak bez váhání připouštíte, se
pokusíte co nejvíce uspíšit. Vy víte velmi dobře, co to v mafiánské řeči
znamená.
Snad nejhanebnější však je prohlášení, že první hodiny jsou rozhodující, neboť
představa je taková, že se poté musí za každou cenu a za všech okolností
zabránit, aby nové politické a administrativní vedení převzalo řízení naší
země, což je v naprostém rozporu s kubánskou ústavou, pravomocemi Národního
shromáždění a vedení naší strany a s funkcemi, které základní zákon a další
nejvyšší lidové instituce zaručují, stejně jako všude ve světě, těm, kdo mají
zodpovědnost za okamžité převzetí tohoto úkolu.
Vzhledem k tom, že toho lze dosáhnout pouze vysláním jednotek, které by obsadily
klíčová místa v zemi, proklamuje se tím i záměr vojensky intervenovat v naší
vlasti. Proto jsem Vám 14. května k roli Césara, do níž jste se pasoval, poslal
předem pozdrav, jenž jsem převzal od gladiátorů, kteří byli přinuceni bojovat
na život a na smrt v cirku antického Říma.
Dnes považuji za potřebné dodat řadu dalších věcí.
Musíte vědět, že Vaše tažení proti Kubě nebude nikterak snadné. Náš lid odolá
Vašim ekonomickým opatřením, ať by byla jakákoli. Čtyřicet pět let heroického
boje tváří v tvář blokádě a hospodářské válce, výhrůžkám, agresím, plánům na
zavraždění našich vedoucích představitelů, sabotáží a terorismu revoluci
neoslabilo, nýbrž posílilo.
Zrádná invaze na Girónu před 43 lety byla v bitvě bez chvíle oddechu, bez
ohledu na kalkulace brilantních expertů za necelých 66 hodin rozdrcena.
Někteří z nás, kdo stojíme v čele této revoluce, jsme prožili onu jedinečnou
zkušenost, kdy hrstka mužů, která začínala se sedmi puškami, dokázala za pomoci
zbraní ukořistěných během bitvy nepříteli porazit Batistovy ozbrojené síly v
počtu 85 000 mužů, vybavené, vycvičené a vyškolené Spojenými státy.
Rok a šest měsíců po Girónu, v říjnu 1962, nepřiměla reálná hrozba jaderného
útoku jediného kubánského bojovníka ani mrknout okem. Přes dohodu mezi oběma
supervelmoci nebyla povolena žádná inspekce na našem území.
Desítky let špinavé války, sabotáží a terorismu, v nichž se tak vyznamenalo
mnoho z Vašich současných miamských přátel, nedokázaly Kubu zlomit.
Pád evropského socialistického tábora a samotného SSSR, který nás v podmínkách
blokády zostřené Torricelliho a Helms-Burtonovým zákonem a jinými opatřeními
připravil o trh, palivo, potraviny a suroviny, kubánský lid nezlomil. Zdánlivě
nemožné se stalo skutečností. Vydrželi jsme! Je to cosi, co mají kubánští vlastenci
již v krvi a tradicích, vždyť v poslední válce proti španělskému kolonialismu
se postavili 300 tisícům španělským vojákům, vyčerpali je a virtuálně porazili.
Tam je ona vůle bojovat proti nemožnému a zvítězit.
Není mým záměrem Vás, pane presidente Spojených států, těmito vzpomínkami
trápit, ani Vám jimi ztrpčovat život. Prostě naplňuji přání osvětlit Vám, co je
Kuba, co znamená skutečný a hluboký revoluční proces a jaký je národ, na nějž
se snažíte hledět s pohrdáním.
Kuba má dnes nejkulturnější a politicky nejuvědomělejší obyvatelstvo ze všech
zemí světa. Není to fanatický národ. Je to národ s idejemi. Není to národ
analfabetů nebo pologramotných. Je to národ, kde vysokoškolské studium dosahuje
masových a všeobecných měřítek, stejně jako statečnost a vlastenectví. K jeho
snům o skutečně spravedlivé a humánní společnosti se přidává zkušenost a
znalosti, něco, Vy s Vaším fundamentalismem a mesiášskými sklony těžko
pochopíte.
Dnes nejsme hrstkou mužů odhodlaných zvítězit, nebo zemřít. Máme miliony mužů a
žen, máme dostatek zbraní, více než dvěstě tisíc dobře připravených důstojníků
a velitelů, kteří vědí, jak je mají v podmínkách moderní a sofistikované války
použít, a obrovskou masu bojovníků, kteří, bez ohledu na obrovské válečné
zdroje a technickou převahu protivníkových zbraní, stejně dobře znají silné i
slabé stránky těch, kteří nás ohrožují.
Za současné situace na Kubě, by invaze proti naší zemi při mé fyzické
nepřítomnosti, způsobené přirozenými či jinými příčinami, ani v nejmenším
nepoškodila naši bojeschopnost a odpor. V každém politickém a vojenském
veliteli všech úrovní, v každém jednotlivém vojákovi je potencionální velitel,
který ví, co má dělat, a v určité situaci může být každý člověk svým vlastním
velícím důstojníkem.
Nebudete mít ani den, ani hodinu, ani minutu, ani vteřinu, aby jsme mohli
zabránit okamžitému převzetí politického a vojenského vedení země. Rozkazy, co
je třeba činit, jsou vydány předem. Každý muž a žena budou na svém bojovém
místě, aniž by ztratili vteřinu.
Zcela jasně jsem Vám 14. května před více než milionem Kubánců, kteří
defilovali před Vaší Zájmovou kanceláří, řekl, co musím učinit a co udělám. Je
to má povinnost. Dnes to opakuji a navrhuji Vám a Vašim poradcům, abyste
nevymýšleli zlovolná odvetná opatření proti našemu lidu. Nezkoušejte šílená
dobrodružství jako chirurgické řezy či poziční války s použitím špičkové
techniky, protože se Vám události mohou vymknout z rukou. Může dojít k
nežádoucím věcem, jež nejsou dobré ani pro lid Kuby, ani pro lid Spojených států.
Mohli byste zničit migrační dohodu, mohli byste vyvolat masový exodus, kterému
bychom nedokázali zabránit, mohli byste vyvolat totální válku mezi mladými
americkými vojáky a lidem Kuby, a to by bylo velmi smutné.
Mohu Vás ujistit, že Vy byste tuto válku nikdy nevyhrál. Tady nenarazíte na
rozpolcený národ, etnika stojící proti sobě, či hluboké náboženské rozpory, ve
velení našich jednotek nebudou generálové-zrádci. Narazíte na lid pevně spjatý
kulturou, smyslem pro solidaritu a historicky bezprecedentním sociálním a
lidským dílem. Vojenskou akcí proti Kubě si nedobudete vavříny.
Náš lid se nikdy nevzdá své nezávislosti, ani se nikdy nevzdá svých
politických, společenských a ekonomických ideálů.
Kuba byla plně solidární s lidem Spojených států v souvislosti s bolestným a
neospravedlnitelným útokem na newyorkská „dvojčata“. Ještě týž den jsme
zformulovali své postoje, které se dnes potvrzují s téměř matematickou
přesností. Válka není cestou ke skoncování s terorismem a násilím ve světě. Ona
tragická epizoda byla zneužita jako záminka k prosazení politiky teroru a síly
na této planetě.
Vaše opatření proti lidu Kuby jsou nehumánním a nelidským aktem. Kuba může
dokázat, že si přejete zničit zemi, díky jejíž lékařské péči byly a stále jsou
zachraňovány statisíce životů v chudých zemích světa. Která by dokonce mohla
zachránit stejný počet chudých občanů Spojených států, jako bylo lidí,
zahynuvších v „dvojčatech“ – tři tisíce.
Vy určitě víte, že ve Spojených státech je 44 milionů občanů bez lékařského
pojištění. Že 82 milionů Američanů v průběhu dvou let postrádalo v určitém
okamžiku pojištění a nemohlo zaplatit kolosální cenu, jež se ve Vaší zemi platí
za životně důležitou zdravotnickou péči Američanů. Velmi zdrženlivé odhady
uvádějí, že mnoho desítek tisíc životů – možná třicetkrát, čtyřicetkrát více,
než při útoku na „dvojčata“- je ve Spojených státech každoročně zmařeno z
těchto důvodů. Někdo by měl provést přesné výpočty.
Kuba je připravena zachránit během krátkého, pětiletého období život 3 tisíc
chudých amerických občanů. Dnes je plně možné předvídat případný smrtelný
infarkt a zabránit mu, nalézt řešení pro nemoci, vedoucí nevyhnutelně ke smrti.
Ty 3 tisíce Američanů by mohly do naší země cestovat v doprovodu rodinného
příslušníka a léčení absolvovat zcela bezplatně.
Chtěl bych Vám položit jednu otázku, pane Bushi. Je to věc etiky a zásad. Byl
byste ochoten udělit těmto občanům povolení k cestě na Kubu v rámci programu na
záchranu jednoho života za každou oběť, jež zahynula při krutém útoku na
„dvojčata“? Když budou akceptovat toto léčení a rozhodnou se přijet, budou
potrestáni?
Nechť se před očima světa prokáže, že existuje alternativa k aroganci, válce,
genocidě, nenávisti, egoismu, pokrytectví a lži!
Jménem lidu Kuby,
Fidel Castro Ruz.
Protiprávní války impéria
Fidel Castro, Zamyšlení
Když začala válka Spojených statů a jejich spojenců z NATO v Kosovu, Kuba okamžitě - již 26. března 1999 - definovala svùj postor na první stránce deníku Granma. Učinila tak v prohlášení svého Ministerstva zahraničních věcí, nazvaného “Kuba vyzývá k ukončení neoprávněné agrese NATO proti Jugoslávii”.
Vybírám z toto prohlášení podstatné pasáže:
“Po řadě bolestných a velmi zmanipulovaných politických událostí, dlouhém ozbrojeném konfliktu a složitých a netransparentních jednáních o otázce Kosova nakonec NATO uskutečnilo svùj ohlašovaný brutální letecký útok na Federativní republiku Jugoslávii, jejíž národy patřily k těm. které vedly nejsrdnatější boje s nacistickými hordami v Evropě za 2. světové války.
Tato akce, připravená k “potrestání jugoslávské vlády”, je prováděna mimo rámec Rady bezpečnosti OSN”
/…/
“Válka vedená NATO vzbuzuje oprávněné obavy lidstva z vytvoření potupného unipolarismu v čele s válečnickým impériem, které samo sebe pasuje na světového četníka a je schopno zavléci své politické a vojenské spojence do nejšílenějších akcí, podobně, jako se tomu stalo na začátku a v první polovině tohoto století, kdy byly vytvořeny válečnické bloky, jež pokryly Evropu zkázou, smrtí a bídou, rozdělily a oslabily ji, zatímco Spojené státy posilovaly svou ekonomickou, politickou a vojenskou moc.
Je namístě se ptát, zda používání a zneužívání síly vyřeší problémy světa a ochrání lidská práva nevinných lidí, kteří dnes umírají pod nálety raket a pum padajících na tuto malou zemi v kulturní a civilizované Evropě.
Ministerstvo zahraničních věcí Kubánské republiky energicky odsuzuje tuto agresi NATO v čele se Spojenými státy proti Jugoslávii.
/…/
V těchto chvílích utrpení a bolesti pro národy Jugoslávie vyzývá Kuba mezinárodní společenství, aby zmobilizovalo své síly k okamžitému ukončení této neospravedlnitelné agrese, zabránilo novým a ještě větším politováníhodným ztrátám na životech nevinných lidí a umožnilo tomuto národu pokračovat mírovou cestou v jednání o řešení jeho vnitřních problémů, které je pouze a výlučně záležitostí svrchované vůle a svobodného rozhodnutí jugoslávských národů.
/…/
Nesmyslná snaha prosadit řešení silou je neslučitelná s jakýmkoli civilizovaným myšlením a se základními principy mezinárodního práva. /.../ Pokud by se pokračovalo nastoupenou cestou, mohou být důsledky pro Evropu a pro celé lidstvo nedozírné.”
V souvislosti s těmito událostmi jsem den předtím zaslal prostřednictvím jugoslávského velvyslance v Havaně a našeho velvyslance v Bělehradu poselství prezidentu Miloševičovi.
“Žádávám Vás, abyste prezidentu Miloševičovi sdělil následující:
Poté, co jsme pečlivě posoudili všechny události i původ současného nebezpečného konfliktu, došli jsme k závěru, že se agresoři dopouštějí velkého zločinu na srbském lidu a současně obrovské chyby, neboť nedokážou čelit srbskému lidu, pokud bude stejně jako ve svém hrdinném boji proti nacistickým hordám odhodlán vytrvat.
Neskončí-li tyto brutální a neospravedlnitelné útoky v samém srdci Evropy, reakce světa bude ještě silnější a mnohem rychlejší než v době války ve Vietnamu.
Mocné síly a světové zájmy jsou si vědomy jako nikdy jindy za poslední dobu, že takovéto jednání nemůže v mezinárodních vztazích pokračovat.
I když spolu neudržujeme osobní vztahy, hodně jsem přemýšlel nad problémy současného světa a myslím, že mám smysl pro historii, pojem o taktice a strategii v boji malé země proti velké supervelmoci a cítím hlubokou nenávïst vůči nespravedlnosti. Proto si dovoluji mu předat myšlenku vyjádřenou třemi slovy:
Vytrvat, vytrvat, vytrvat.
25.března
Fidel Castro Ruz, 1.října 2007, 18.14 hod.
Mlčení kompliců
Fidel Castro, Zamyšlení
Svět si nemůže dovolit luxus toho, že by připustil, aby se zapomnělo na válku NATO proti Jugoslávii a aby ji přikrylo mlčení těch, kdo byli významnými aktéry a komplici oné brutální genocidy.
Clintonově schůzce s Aznarem v Bílém domě 13. dubna 1999, kde bylo přijato rozhodnutí zintenzívnit bombardování a z níž vzešel Aznarův návrh útoku na televizi, rozhlas a další místa, jenž stál životy nesčetných bezbranných civilistů, byli přítomni prezident Clinton, rada pro národní bezpečnost Sandy Berger, státní tajemnice Madeleine Albrightová a další blízcí spolupracovníci prezidenta, mezi jinými i ten, který dostal od Bergera příkaz nepořizovat záznam z toho, co se říká o Kubě.
Možná v prohlášeních pro tisk nebo v nějaké knize či pamětech někteří z nich napíšou izolovaně o tomto dobrodružství, nikoli však v kontextu reálného nebezpečí a sebevražedných válek, k nimž Spojené státy lidstvo vedou. Existují tajné dokumenty, které mají být zveřejněny jako historický odkaz některého prezidenta za 200 let, kdy už při tempu, jakým kráčíme, nebude existovat publicita ani čtenáři.
Od té doby uplynulo necelých deset let.
V Evropě a dalších místech mají mnoho mlčících kompliců.
V době po (mém) třetím poselství Miloševičovi navštívil Kubu italský ministr dopravy, jehož jsem přijal a s nímž jsem přímo hovořil o otázce války proti Jugoslávii zahájené 30. března 1999.
Na základě poznámek pořízených z našeho jednání v přítomnosti pracovníků mé kanceláře a ministerstva zahraničních věcí, uvádím na tomto místě, co jsem mu řekl:
„Na úvod jsem se ho zeptal, proč napadli Srbsko? Jak hodlají hledat řešení? Že podle mého názoru je to velká chyba a pokud se Srbové postaví na odpor, povede to do slepé uličky. Nač potřebovala Evropa rozbít Jugoslávii, která uskutečnila množství reforem a která striktně řečeno, nemohla být po skončení studené války považována za komunistický stát, tím méně pak za stát pro Evropu nepřátelský? Že Evropa, aby vyšla vstříc požadavkům německé vlády, propagovala a podporovala oddělení Chorvatska, kde ve skutečnosti za 2. světové války nacistické Německo organizovalo hrůzné četnické oddíly, které spáchaly bezpočet zločinů a masakrů na Srbech a na osvobozeneckém hnutí vedeném Titem.
Díky této shovívavosti a nedostatku politické předvídavosti, uprostřed euforie oněch krizových dní socialistického tábora a SSSR Evropa rozložila Jugoslávii, což vedlo ke krvavým epizodám, zejména k dlouhé a kruté válce v Bosně, a konečně k současné válce NATO proti Srbsku. Došlo také k odtržení Makedonie, které představovalo ránu pro větší část Federativní republiky Jugoslávie. A tak zbývalo jen Srbsko, Černá hora a Kosovo.
Jak je známo, obyvatelstvo albánského původu v Kosovu po desetiletí neustále rostlo, až tvořilo naprostou většinu.
Že ještě za Titova života, dost dlouho před jeho smrtí, opustily mnohé srbské rodiny Kosovo a hledaly bezpečí před množstvím násilných činů, jež na nich páchaly kosovské extremistické skupiny. V té době bylo na Srbech žijících v Kosovu pácháno to, co se dnes označuje jako etnická čistka.
Zbytečný a krvavý rozpad Jugoslávie vyvolal a rozpoutal latentní konflikty mezi většinou obyvatelstva albánského původu a srbskou menšinou v Kosovu, v nichž tkví kořeny současného problému.
Srbský lid představuje jádro toho, co zbývá z bývalé Jugoslávie. Je to bojovný a statečný národ, který byl mimořádným způsobem pokořen. Byl jsem přesvědčen, že Srbsko by akceptovalo čestné a nenásilné řešení Kosova založené na široké autonomii.
Umírněné kosovské skupiny, které vystupovaly rozumně a konstruktivně, takové řešení podporovaly, neboť přítomnost velké většiny obyvatelstva albánského původu by dříve či později vedla ke vzniku samostatného státu nenásilnými cestami. Evropa velmi dobře ví, že extremistické skupiny v Kosovu si toto řešení nepřály, žádaly okamžitou samostatnost a pro tento účel chtěly intervenci sil NATO.
Je nespravedlivé házet veškerou zodpovědnost na Srbsko. Srbsko nenapadlo žádnou svrchovanou zemi. V zásadě bylo proti vojenské přítomnosti zahraničních jednotek na svém území. Dlouhé měsíce a zvláště v posledních týdnech mu bylo neustále vyhrožováno. Byla požadována bezpodmínečná kapitulace. Se žádnou zemí nelze zacházet takovým způsobem, tím méně pak s národem, který v časech okupace v Evropě hrdinně bojoval proti nacistům a má velké zkušenosti z partyzánské války.
Pokud budou Srbové klást odpor – a jsem přesvědčen, že budou – NATO nezbude jiná alternativa než genocida. Ovšem genocida, která by nebyla úspěšná a to ze dvou důvodů:
Zaprvé - pokud srbský lid využije veškerých svých zkušeností a své filosofie partyzánské války, nedokážou ho porazit.
Zadruhé: Veřejné mínění v samotných zemích NATO by to nepřipustilo.
Není to otázka obrněných divizí, neviditelných bombardérů, raket Tomahawk a Crusaire nebo jakékoli jiné z tzv. inteligentních zbraní. Bylo by zapotřebí vypustit raketu nebo svrhnout bombu na každého člověka schopného udržet pušku, bazuku nebo přenosnou protileteckou zbraň. Celá síla NATO by v tomto případě byla zbytečná. Existují hvězdné války a pozemské války. Navzdory veškerému technologickému pokroku by hlavní váhu v tomto typu boje měli jednotliví bojovníci.
Ke škodě zájmů Evropy a světa se vedle Kosova rodí daleko větší problém. Bylo hluboce poníženo Rusko. NATO postoupilo až k hranicím někdejšího SSSR. Slibuje, že přijme další státy s bývalého socialistického tábora a dokonce pobaltské státy, které byly součástí Sovětského svazu. Rusové mají veškeré důvody domnívat se, že se NATO nezastaví, dokud nedojde ke kremelským zdem.
Stejně jako Srbové jsou Rusové Slované a sounáležitost mezi těmito národy je velmi silná. Útoky na Srbsko pro ně představují nesmírné pokoření a vyvolávají více než cokoli jiného hluboké a oprávněné pocity nejistoty nejen u nich, nýbrž i u ostatních zemí jako Indie a Čína, které se logicky budou snažit spojit s Ruskem, aby zaručily svou bezpečnost. Nevěřím, že by Rusové neučinili vše, co bude zapotřebí, aby si uchovali schopnost protiúderu jako jedïnou záruku bezpečnosti před tím, co se děje.
Ani Evropa, ani svět se svými současnými závažnými ekonomickými problémy těmito událostmi absolutně nic nezíská.
Před několika dny, v pátek 26. března brzy ráno, při předčasném návratu z Kolumbie do SSSR se na havanském letišti zastavil předseda Ruské státní dumy Genadij Selezňev. Ze své vlastní iniciatvy jsem se zmínil o těchto problémech. Řekl jsem mu, že neexistuje žádné vojenské řešení, že jakákoli snaha vojensky podpořit Srbsko by bezpochyby nevyhnutelně vedla k všeobecné válce, neboť prostředky, které dnes mají k dispozici, nejsou konvenčního druhu. Že tato bitva je politická a nikoli vojenská.
Sám Selezněv veřejně informoval o názoru, který jsem mu tlumočil.
Jak Evropa, tak svět má povinnost hledat řešení, které bez ohledu na to, jak je složité a obtížné, je rozhodně dosažitelné. Kdyby namísto toho, aby se naplno věnovali zastrašování Srbska strašlivým bombardováním, činili nátlak na kosovské extremisty, bývalo by možné k řešení dojít. Jen NATO může kosovské extremisty zabrzdit, pokud tak učiní jasně a kategoricky. Nejde o to, použít pro ten účel zbraně, nýbrž postavit věci tak, aby jim nezůstala sebemenší pochybnost, že nemohou počítat s jeho podporou. Bomby, které již týden dopadají na Srbsko, k jejich odrazení nikterak nepřispějí.
Současně považuji za vážnou chybu politiky Spojených států i Evropy neustálé udržování Ruska na pokraji ekonomické propasti, ve snaze přimět ho přijmout nesmyslné recepty Mezinárodního měnového fondu.
Západ nemluví o oněch 300 miliardách dolarů, které byly Rusku uloupeny a přesunuty do Portugalska, Španělska, Francie, Rakouska a dalších zemí. Patnátkrát více než ubohá částka 20 miliard, o jejíž půjčce Mezinárodní měnový fond již měsíce diskutuje. Pokud jde o toto nemilosrdné rabování ruského bohatství, západ nese svůj podíl viny na metodách a modelech ekonomické politiky, jež Rusku doporučil nebo vnutil.
Vnitřní exploze v Rusku by byla katastrofou. K tomu se přidává mnou již zmiňovaný nástup NATO, návrh na zrušení Dohody o ochraně strategických protiraketových systémů a nyní ono neuvěřitelné ponížení v souvislosti s útokem mocných sil NATO na malou zemi, jako je Srbsko.
Že jsem proti jakémukoli druhu genocidy nebo vraždění, bez ohledu na to, odkud pocházejí, a že všechna etnika a náboženství, bez jakékoli výjimky, si zasluhují, aby bylo respektováno jejich právo na život, kulturu a mír.
Jestliže jsem si dovolil tento výklad, pak proto, že myslím na povinnost upozornit na nebezpečí a na potřebu je řešit. Toto exposé naprosto nikoho nepoškozuje a naopak může všem prospět. Znova jsem potvrdil své přesvědčení, že Srbové se postaví na odpor, a třebaže není vůbec snadné jednat se zemí, na níž byly svrženy tisíce bomb a jejíž čest, hrdost a ekonomika byly tvrdě zasaženy, je mírové řešení podle mého názoru dosažitelné.
NATO již prakticky nezbývají vojenské cíle, které by mohlo napadnout, snad jen soustředěné nebo pohybující se jednotky, a nic na světě není snazší, než je rozvinout a vést jiný druh války, při níž by nemohly být zničeny leteckými údery.
Evropa ví, že pozemní boj by znamenal velké a navíc zbytečné ztráty na životech. Že pokud Srbové použijí stejnou koncepci, jakou bychom v naší zemi použili my, kdyby došlo k invazi ze Spojených států, a v níž již prokazatelně mají mimořádné zkušenosti, válka rozpoutaná ze strany NATO by byla zbytečná a odporná, odsouzená k všeobecnému odmítnutí genocidy přímo v srdci Evropy.“
Dnešek je slavný den vlasti – den, kdy Carlos Manuel de Céspedes zahájil válku za nezávislost na španělské metropoli.
Jeho vzorem se inspirovaly pozdější generace Kubánců. Poučení, které z něho pro nás vyplývá, je povinnost myslet na nebezpečí ohrožující v současnosti lidský druh a bojovat proti nim..
Fidel Castro Ruz, 10. října 2007, 19.55 hod.
Castro
vzpomíná na rok
Ve svém zamyšlení
z 1. října jsem hovořil o poselství, které jsem zaslal Miloševicovi 25. března
1999 (viz Haló noviny ...). O pět dní později jsem od Miloševice dostal
následující odpověď:
Pozorně a s
upřímnou vděčností jsem obdržel Vaše poselství z 25. března 1999. Děkuji Vám za
silná slova podpory a posily pro Jugoslávii a rovněž tak za odsouzení agrese
NATO vyjádřené Kubou a jejími představiteli zvláště na fórech Spojených Národů.
Federativní republika Jugoslávie je vystavena útoku Spojených států a NATO,
největšímu ve světě od dob Hitlerových agresí. Byl spáchán nejen zločin na
Federativní republice Jugoslávii jakožto mírumilovném, svrchovaném a nezávislém
státu, nýbrž i útok na vše, co je ve světě nadcházejícího 21. století cenné: na
systém Spojených národů, na Hnutí nezúčastněných, na základy právního řádu, na
lidská práva a na civilizaci obecně. Jsem hrdý, že Vám mohu sdělit, že tato
agrese jen sjednotila a posílila odhodlání národů Jugoslávie odolat a bránit
svobodu, svrchovanost a územní celistvost. Naše ozbrojené síly a lid jsou
odhodlány a připraveny splnit svůj úkol. Proto vítáme a také potřebujeme co
nejširší a nejsilnější solidaritu a pomoc od přátel z celého světa.
Chování Rady
bezpečnosti Spojených národů ve vztahu k agresi NATO do Jugoslávie je pro
Spojené národy porážkou. Je velmi špatným znamením a velkým varováním pro celý
svět, zvláště pro střední a malé země, avšak nejen pro ně. Jsem si jist, že
víte, že FRJ a Republika Srbsko usilují nepřetržitě a upřímně o nalezení
politického řešení pro Kosovo a Metochiji, v zájmu všech národních komunit,
které tam žijí a které respektují náš ústavní pořádek. Žádám Vás, pane
prezidente, aby přátelství Kuby nadále aktivně působilo v Hnutí, aby byla
svolána koordinační rada Nezúčastněných a aby skupina přátel rozhodně odsoudila
agresi NATO proti Federativní republice Jugoslávii. Jsem také přesvědčen, že
Vaše osobní prestiž by velmi napomohla tomu, aby země Střední a Jižní Ameriky a
nezúčastněné země obecně pozvedly svůj hlas a ostře odsoudily tuto vandalskou
agresi. Ještě jednou Vám děkuji za solidaritu a podporu FRJ a vyjadřuji naději,
že zůstaneme v těsném kontaktu. Přijměte, pane prezidente, projev mé nejhlubší
úcty. Podepsán: Slobodan Miloševic
Ve skutečnosti
došlo ke dvěma válkám, z nichž jedna ještě neskončila, a ke dvěma neblahým
setkáním Aznara, jednou s Clintonem a podruhé s Bushem. Dvě Aznarovy identické
cesty nejprve Mexico City - Washington a pak Mexico City - Texas, měly stejný cíl
a stejný nedostatek etických zásad. Aznar při nich sám sebe pasoval do role
válečného koordinátora střídajících se prezidentů Spojených států.
1.
listopadu 2007, Fidel CASTRO RUZ
Castro
vzpomíná na rok
Ve svém zamyšlení
z 1. října jsem hovořil o poselství, které jsem zaslal Miloševicovi 25. března
1999 (viz Haló noviny ...). O pět dní později jsem od Miloševice dostal
následující odpověď:
Pozorně a s
upřímnou vděčností jsem obdržel Vaše poselství z 25. března 1999. Děkuji Vám za
silná slova podpory a posily pro Jugoslávii a rovněž tak za odsouzení agrese
NATO vyjádřené Kubou a jejími představiteli zvláště na fórech Spojených Národů.
Federativní republika Jugoslávie je vystavena útoku Spojených států a NATO,
největšímu ve světě od dob Hitlerových agresí. Byl spáchán nejen zločin na
Federativní republice Jugoslávii jakožto mírumilovném, svrchovaném a nezávislém
státu, nýbrž i útok na vše, co je ve světě nadcházejícího 21. století cenné: na
systém Spojených národů, na Hnutí nezúčastněných, na základy právního řádu, na
lidská práva a na civilizaci obecně. Jsem hrdý, že Vám mohu sdělit, že tato
agrese jen sjednotila a posílila odhodlání národů Jugoslávie odolat a bránit
svobodu, svrchovanost a územní celistvost. Naše ozbrojené síly a lid jsou
odhodlány a připraveny splnit svůj úkol. Proto vítáme a také potřebujeme co
nejširší a nejsilnější solidaritu a pomoc od přátel z celého světa.
Chování Rady bezpečnosti
Spojených národů ve vztahu k agresi NATO do Jugoslávie je pro Spojené národy
porážkou. Je velmi špatným znamením a velkým varováním pro celý svět, zvláště
pro střední a malé země, avšak nejen pro ně. Jsem si jist, že víte, že FRJ a
Republika Srbsko usilují nepřetržitě a upřímně o nalezení politického řešení
pro Kosovo a Metochiji, v zájmu všech národních komunit, které tam žijí a které
respektují náš ústavní pořádek. Žádám Vás, pane prezidente, aby přátelství Kuby
nadále aktivně působilo v Hnutí, aby byla svolána koordinační rada
Nezúčastněných a aby skupina přátel rozhodně odsoudila agresi NATO proti
Federativní republice Jugoslávii. Jsem také přesvědčen, že Vaše osobní prestiž
by velmi napomohla tomu, aby země Střední a Jižní Ameriky a nezúčastněné země
obecně pozvedly svůj hlas a ostře odsoudily tuto vandalskou agresi. Ještě
jednou Vám děkuji za solidaritu a podporu FRJ a vyjadřuji naději, že zůstaneme
v těsném kontaktu. Přijměte, pane prezidente, projev mé nejhlubší úcty.
Podepsán: Slobodan Miloševic
Ve skutečnosti
došlo ke dvěma válkám, z nichž jedna ještě neskončila, a ke dvěma neblahým
setkáním Aznara, jednou s Clintonem a podruhé s Bushem. Dvě Aznarovy identické
cesty nejprve Mexico City - Washington a pak Mexico City - Texas, měly stejný cíl
a stejný nedostatek etických zásad. Aznar při nich sám sebe pasoval do role
válečného koordinátora střídajících se prezidentů Spojených států.
1.
listopadu 2007, Fidel CASTRO RUZ
Národ pod palbou
Fidel Castro, Zamyšlení
Venezuela, jejíž lid
je dědicem Bolívarových myšlenek, které překročily rámec své doby, dnes stojí
tváří v tvář světové tyranii tisíckrát mocnější, než byla koloniální síla
Španělska a čerstvě zrozené republiky Spojené státy, která Monroeovými ústy
proklamovala právo na přírodní bohatství kontinentu a pot jeho národů.
Martí tento brutální
systém kritizoval a označil ho za monstrum, v jehož útrobách žije. Jeho
internacionální duch zazářil jako nikdy předtím, když v dopise, který zůstal v
důsledku jeho smrti v bitvě nedokončený, veřejně odhalil smysl svého neúnavného
usilování: „...denně mi hrozí, že položím život za svou vlast a za svou
povinnost – protože tak to chápu a jsem odhodlán se o to zasadit – zabránit
pomocí nezávislosti Kuby včas tomu, aby se Spojené státy roztahovaly po
Antilách a s novou silou vtrhly na půdu naší Ameriky...“
Ne nadarmo v jednom z
„Prostých veršů“ napsal: „s chudými světa chci svůj osud sdílet“. Byl autorem
pozdějšího lapidárního výroku: „Vlast je lidstvo“. Tento apoštol naší
nezávislosti jednoho dne napsal: „Řekněte mi, čím mohu sloužit Venezuele – ve
mně má syna“.
Proti Venezuelcům
jsou nasazovány nejvyspělejší technické prostředky používané k zabíjení lidí, k
podrobování národů nebo k jejich likvidaci, do myslí (lidí) jsou masově
vštěpovány podmíněné reflexy, konzumní styl života, Bolívarovy a Martího
myšlenky mají být všemi dostupnými prostředky obráceny v prach.
Impérium vytvořilo
vhodné podmínky pro násilí a vnitřní konflikty. Při Chávezově poslední návštěvě
21. listopadu jsem s ním vážně hovořil o nebezpečí zavraždění, jemuž se
neustále vystavuje cestováním v otevřených vozidlech. Mluvil jsem ze své
zkušenosti, jako bojovník vycvičený v používání teleskopického hledí a samopalu
a, po revoluci, jako cíl plánů na atentát připravovaných na přímý příkaz nebo z
popudu téměř všech administrativ Spojených států od roku 1959.
Nezodpovědná vláda
impéria se nezastaví ani na minutu, aby se zamyslela nad tím, že atentát nebo
občanská válka ve Venezuele by, vzhledem k jejím obrovským ropným ložiskům, v
globalizované světové ekonomice vyvolal explozi. Podobná situace nemá v
historii člověka precedens.
V nejtvrdším období,
do něhož nás přivedl zánik SSSR a zostření ekonomické blokády USA, si Kuba
vybudovala úzké vazby s venezuelskou bolívarovskou vládou. Vzájemná výměna
zboží a služeb vzrostla prakticky z nuly na více než 7 mld dolarů ročně a
znamenala pro oba národy velký ekonomický a společenský přínos. Odtud
dostáváme v současnosti hlavní dodávky paliva, které spotřebovává naše země a
jež lze obtížně získat z jiných zdrojů, vzhledem k nedostatku lehké ropy,
nedostatečné rafinační kapacitě, moci Spojených států a válkám, které vedou,
aby se zmocnili zásob ropy a plynu ve světě.
K vysokým cenám
energie je třeba připočíst ceny potravin, určované imperiální politikou vedoucí
k jejich přepracovávání na palivo pro nenasytné automobily ve Spojených
státech a jiných průmyslově rozvinutých zemích.
„Ano“ z 2. prosince
by nestačilo. Pokud mezitím dobrodružství impéria nepřivedou planetu k atomové
válce, jak přiznali jeho vlastní představitelé, následující týdny a měsíce
mohou být pro mnohé národy včetně Kuby velmi těžké.
Naši spoluobčané si
mohou být jisti, že jsem měl čas, abych o mnohých těchto problémech přemýšlel a
meditoval.
Fidel
Castro Ruz, 29.listopadu 2007, 20.17 hod.
Faktura za ropu a rozvoj
Fidel Castro, Zamyšlení
Chávez to v Rijádu řekl
zcela jasně: faktura rozvojových zemí za ropu a plyn dosahuje bilionu dolarů.
Navrhl organizaci OPEC, která byla před nástupem bolívarovské vlády –
jež jí po 8 let předsedala a udržovala ji při životě – téměř
rozpuštěna, aby převzala roli, pro kterou byl zřízen Mezinárodní měnový fond,
ale nikdy ji neplnil.
Dolar prodělává volný pád,
řekl. Platí se nám papírky. Můžeme a musíme zajistit palivo jak pro rozvinuté
země, tak pro ty, které o rozvoj usilují a palivo musí dovážet. OPEC může
poskytnout úvěry na rozvoj s dlouhým odkladem splátek a pouhým 1 % ročního
úroku, takže by chudé země platily zbožím a službami, jež jsou schopné
vyprodukovat. Zmínil částku 5 mld dolarů, které Venezuela vynakládá na
rozvojovou pomoc karibským zemím, jež zoufale potřebují dovážet tuto základní
surovinu.
Chávez může doplnit názorný příklad, který Kuba dobře zná - za cenu
na dovoz jednoho barelu koncem roku 2007 se dalo v roce 1960 nakoupit
13,52 tun lehké ropy včetně její dopravy, tj. téměř 50krát víc, než nyní. Za
takových podmínek by země jako Bolívarovská republika Venezuela byla dál
dodavatelem paliva, neobnovitelného zdroje, pro Spojené státy za nepatrnou
cenu. Půda by se dál propadala do pánví, kde by chybělo ropné podloží.
Chápu, jak si musí lámat
hlavu s výpočty a jak správný a ušlechtilý je jeho smysl pro rovnost a
spravedlnost pro národy toho, co Martí nazýval „naší Amerikou“ a
Bolívar během bohů proti španělskému impériu označoval jako „jediný národ“.
V té době ještě panovala
rovnováha. Neexistovala ďábelská imperiální myšlenka přepracovávat potraviny na
palivo, ani odhalené a vědecky prokázané klimatické změny.
Fidel Castro Ruz, 19.
listopadu 2007, 16.36 hod.