Většinu z nás, do skupiny MYSTERY HUNTERS CZ přivedly zkušenosti, zážitky, které se dají jen těžko logicky vysvětlit. Otevřené svědectví našich členů, Vás obeznámí s tím, co vše je v této neprobádané oblasti možné.

Něco, co se může stát každému

To, o čem budu vyprávět, je několikero příhod v astrální sféře s více méně podobným průběhem. Nebudu moc zabíhat do detailů, kdo s kým proti komu a proč. Jen vás seznámím s těmito nočními prožitky, přicházejícími nepravidelně a s odlišnou intenzitou.

Tomu prvnímu jsem pořádně ani nevěnovala pozornost. Myslela jsem si, že se mi něco jen zdálo. Navíc si z toho ani moc nepamatuji. Jen matné záblesky, jak mě něco nebo někdo, koho nemůžu vidět, táhne za nohy přes louku. Ani ta druhá zkušenost, která se mimochodem udála až asi o půl roku později, nebylo něco, co by stálo za zmínku. Ačkoli byly obě příhody natolik silné, aby mě vyrušily ze spánku, příliš jsem se tím v tu dobu zabývat nechtěla a ani nemohla. Ale postupem času mi došlo, že to byl teprve jen začátek.
Asi tak o měsíc později se nudím v noci a přemýšlím, co jsem to právě zažila. Byl to sen, nebo co to vlastně bylo? Celkem neškodné bloumání krajinou, pozorování rozdováděných hříbat, zakončené náhlým cuknutím a už mě zase něco někam táhne za nohy.
Ne! To nejsou sny, dochází mi pomalu, tohle je něco víc. Protože je ale ještě noc a já se nevzbudila zbrocená potem, rozlámaná, nebo vyděšená hrůzou, jednoduše jsem zalehla a spala až do rána.

Že se to budu muset vyřešit, bylo jasné. Ignorování nepomůže. Rozhodla jsem, že zatím o tom nikomu nic neřeknu a zkusila štěstí s amuletem, který mě bude přes noc chránit. Jak se blížil večer, pocítila jsem uvnitř sebe malou nervozitu a malý červíček pochybností začal nahryzávat moje přesvědčení. No dobře, pomyslím si a začnu se soustředit na hezké vzpomínky. Nevím za jak dlouho, ale z hezkých vzpomínek mě vytrhl nepříjemný tlak na nohou a na hrudi, a něco mě táhne ke stropu ložnice. Dokonce vidím sama sebe ležet v posteli!  Naštěstí se mi podařilo nějakým způsobem se vymanit ze spárů jakéhosi černého stínu a otevřu oči. Entitu vidím napůl skrytou za futry zrovna ve chvíli, kdy na sebe bere podobu jednoho mého kamaráda. Ještě si drze po-postrkuje brýle na nose, tak jak to on dělává. Pouze v myšlenkách vyzvu entitu ať odejde a mávnutím ruky utvrzuji apel. Jenže zjišťuji, že se nemůžu pohnout!
Ano, většinou každého napadne spánková paralýza, ale toto je fenomén, o němž vím pouze z vyprávění. Za můj stav mohla ona entita. Nepříjemné pocity vybublaly na povrch. Po čase sevření povolilo a nakonec bylo po všem.

Ono možná bude lepší, když požádám o pomoc. Koneckonců, není to ostuda. Svěřím se Andri a dostanu od ní několik tipů a triků, jak se bránit. Je mi ovšem jasné, že trvalé řešení budu muset ještě objevit. A taky že ano. Zhruba o dvě, tři noci později, cíleně nedělám ochrany v ložnici a spolu se dvěma kamarády si chceme v astrální rovině na entitu počíhat a vymezit jí jasné hranice. Úspěšně! Vskutku nastal klid!

Asi tak na tři měsíce...

Zničehonic se probudím a nestačím se divit. Už se to zase stalo! Něco mě táhlo za nohy. Něco, co jsem opět nemohla vidět. Tohle jsem už přece jednou zažila! To si opravdu nedají pokoj? A vůbec, o co jim jde? Co chtějí? Jak tak přemýšlím, cítím těžkost na hrudi. Tohle mi opravdu scházelo, pomyslím si a snažím se nevítaného hosta vypudit z domu. Tlak po čase poleví, ale pocit cizí přítomnosti zůstává celou tu dobu, než usnu.

Jako naschvál se následující noci nic neděje. Jsem ráda. Nestěžuji si. Ostatně nestojím o každonoční návštěvy tohoto charakteru. Pochopitelně události na sebe nenechaly dlouho čekat a jedné noci, když už jsem skoro usnula, vidím, jak vstupuji do nějaké hospody, jejíž zdi jsou obložené dřevem. U jednoho stolu sedí jakási entita a upřeně na mě civí. Snaží se navázat oční kontakt. Mě v tu chvíli došla trpělivost a na entitu vyštěknu: „Proč to děláte?! O co vám jde?!“ Entita se na mě drze usměje a odpoví: „Dokud to nebude hotové.“ „Co? Co nebude hotové?“ Probouzím se vzteky bez sebe. Rychle se uklidním, jinak bych znovu neusnula. Přemýšlím, co s tím.

O několik dní později na mě opět něco zaútočilo. Na široké, dobře osvětlené cestě lemované vzrostlými stromy, se na mě ze shora snese nějaký černý stín a doslova mě paralyzuje. Bojuji, a o okamžik později se ze sevření vyprostím. Otevírám oči. Tady přestává už veškerá legrace. Útoky takového charakteru, navíc v astrální sféře, nevěstí nikdy nic dobrého. Pomalu začínám vnímat, jakoby na mě ty entity někdo posílal. Ale proč a kdo?

Další taková noc! Přes den přemýšlím, co s tím. Kamarádi zasvěcení do problému, si také lámou hlavu. Hledáme konečné řešení, protože tato situace nemůže pokračovat donekonečna. Dokonce i přítel mi po návratu z práce vypráví, jak v noci špatně spal. Jako kdyby byl v nějakém cizím prostředí. V obýváku, když vstal a šel si loknou Coly, viděl nějaký velký černý stín, jak se plíží místností.
Ano, to by odpovídalo, dnešní noc byla opravdu nepříjemná. Ačkoli na mě nějaká jiná entita „jen“ vykoukla a nijaký útok se nekonal. Když jsem se v noci probudila, ložnice byla naplněná tíživou, tak nepříjemnou atmosférou, že se to sotva dalo vydržet. Pocit cizí přítomnosti byl zjevný, snad by se dal nahmatat. Neviditelné oči mě pozorovaly a já tu noc hodně těžce spala.

Andri po nějaké době přijde s nápadem, ať si zjistím totemové zvíře, které mě bude chránit. Inu proč ne. Amulety přestávaly zabírat a to, čemu čelím, nebude mít na svědomí jen nějaká nazlobená duše. Sice mi Andri dala skvělou radu k nezaplacení, ale draze za to zaplatila. Zlomila si ruku. Že by varování, aby se do toho nepletla?

Po několikadenním pátrání jsme s kamarádkou objevily potenciálního viníka. Sice jsme netušily, proč to dělá, ale ruku na srdce, koho by to v tu chvíli zajímalo. Bylo zapotřebí tomu utnout tipec a to navždy. Jen jsme se ještě chtěly ujistit, že je to opravdu ten, koho jsme podezřívaly. Pak už nezbývalo, než najít spojení, přerušit ho a (jednoduše řečeno) říci jasné „STOP“.
Tu noc jsem kolem sebe nejen že vytyčila ochrany, ale nastražila i několik zrcadlových pastí. Dopředu jsem tušila, že bude nějaká reakce na naše činy následovat. A taky že ano! Hlasitý třesk jedné té zrcadlové pasti mě vytrhl ze spánku. Tak to se povedlo, pomyslím si a opět usínám.

Eskalátor mě vynáší nahoru. Je jasné, že tam na mě číhá nějaká entita. Tentokrát jsem na ni řádně přichystána. Entitu zastihnu napůl nepřipravenou a rychlý konec na sebe nenechá dlouho čekat. Jak se říká, nejlepší obrana je útok.

To byl doposud poslední útok a doufám, poslední doslova! Uvidíme, ale myslím, že jsme s kamarádkou onomu viníkovi celkem jasně naznačily, ať už na nás (ano, i ona nebyla po celou tu dobu nočních útoků ušetřena) žádnou entitu nikdy neposílá.

Niccy Enelya

*******************************

Předtucha

Přibližně před 15 léty u mě bydlela moje kamarádka a kolegyně z práce Dáša. Tou dobou byl v zaměstnání skvělý kolektiv, kdy se z nás stali přátelé a často jsme společně trávili volný čas. 

Jednoho letního dne jsem se chystala do Českých Budějovic na návštěvu ke své známé. Bylo krásné počasí a Dáša se mě otázala, zda by si nemohla s Radkem (našim kolegou z práce) večer udělat na zahradě ohýnek a opéct nějaké ty špekáčky. 

"Samozřejmě, to není žádný problém. V jedenáct večer se vrátím a ještě se přidám." Odsouhlasila jsem Dáše skvělý nápad. Není nic lepšího než strávit letní večer pod hvězdným nebem u plápolajícího ohýnku.

 Návštěva u Ivany se chýlila ke konci, když mnou náhle proběhl podivný pocit, až jsem se celá oklepala.

"Ivo, je mi hrozně divně. Mám pocit, že se u nás něco děje."

Ručičky na hodinách, ukazují 21:30 hod. Od té chvíle, jsem celá nesvá a cesta domů probíhá s obavami.

"Je doma vše v pořádku?"

Jen za mnou zaklapla zahradní branka, začala jsem se rozhlížet… Dům stojí, vše je na svém místě a na zahradě problikává ohýnek, u kterého sedí mí kamarádi. Takže moje obavy byly zbytečné. Jen planý poplach.

"Konečně si tady. Kdyby si věděla, co se nám stalo. Tomu nebudeš věřit." Již z dálky na mě volá Dáša. 

Radek s kamarádkou mi rozrušeně o překot vyprávějí svůj zážitek.

"Jsme u ohně a najednou z ničeho nic, se před námi objevila bílá postava. Jen tak naproti nám stála a pak zase zmizela. Bylo to děsivé."

"Když se to událo, netušíte kolik bylo hodin?" Táži se.

"Vím to přesně. Jakmile ta postava zmizela, koukl jsem se na hodinky, za jak dlouho se asi vrátíš. Hodně nás ten zjev vykolejil. Bylo přesně 21:3O hod. " Odpověděl Radek.

Čas, kdy jsem měla u Ivany divný pocit a tušení, že se doma něco děje, se přesně shodoval s chvílí, kdy se kamarádům zjevila záhadná bytost. 

Co k tomu dodat. V tomto případě se nejednalo o nic vážného. Přesto je záhodno dát na své pocity a intuici, poněvadž nás mohou v některých případech předem varovat před nebezpečnou situací.

Andria Trinity