MARTIN ŠOLE

Tato trojice otázek provází člověka a lidstvo od nepaměti. Nejspíše už od doby, kdy se v lidské hlavě začaly objevovat první zárodky abstraktního myšlení. V době, kdy už člověk jen neřešil, kde sehnat největší mamutí kýtu, či kde vyhrabat nejsladší jedlý kořínek. Tyto otázky si pokládá už nejspíš v době, kdy si prvně uvědomuje své vlastní Já.

Kdo jsem já sám a kdo jsou zbylí příslušníci mojí tlupy?

Kdo je celá naše tlupa, jaké a jak velké je „naše“ území, na kterém lovíme, odkud jsme sem vlastně přišli a kam půjdeme dál, až už tu nenarazíme na žádného mamuta a vytrháme všechny plody tohoto území?

Co bude v tom kraji, do kterého se přesuneme, budou tam také nějací lidé jako my a pokud ano, jací budou?

Budeme s nimi muset bojovat, anebo to území bude dosti veliké a bohaté, aby stačilo pro všechny, abychom vedle sebe mohli všichni žít a nemuseli se navzájem zabíjet?

A i když nám to území stačí, nebudeme se sebe navzájem tolik bát, že na sebe budeme útočit?

Vždyť přeci nejlepší obrana je útok. Ale vždyť přeci lepší by bylo, kdybychom se nějak dohodli, než abychom se rovnou zabíjeli.

Ale co když budeme natolik odlišní, že se spolu prostě nebudeme umět dohodnout?

Co když oni budou tak oškliví a budou mít tak odporné zvyky, že se s nimi my ani nebudeme chtít dohodnout?

Ano, jsou nějaké meze, za které my jít nehodláme!

Ale co když my jim budeme tak odporní, že s námi nebudou chtít mluvit a budou nás chtít rovnou pozabíjet?

Jací jsme vlastně my?

Co když se nás na to oni zeptají? Co když se nás zeptají: „Odkud jste přišli?“ A co když nám přísně přikážou: „Tak se tam zase vraťte!“ Nebo co když se zeptají: „Kam jdete?“ a pak jen: „Tady u nás se nezdržujte, tady není místo pro dvě tlupy!“ nebo: „My tu mezi sebou takové exoty nechceme!“

Odkud pocházíme, kdo vlastně jsme a kam jdeme? A tak se už našemu prapředkovi musely honit tyto otázky hlavou, protože při svém kočovném způsobu života procházel různými kraji, ve kterých se potkával s různými lidmi, se kterými se nutně musel porovnávat, se kterými byl konfrontován a kteří hodnotili i jeho, což při své rozvíjející se inteligenci, musel určitě poznat.

V souvislosti těchto již klasických otázek nelze nevzpomenout malíře Paula Gauguina (póla gogéna). Není náhodou, že filosofické otázky se objevují v názvech jeho obrazů z Tahiti a Markéz, tedy obrazů vznikajících při jeho konfrontaci a okouzlení jinou (divošskou) kulturou. A ta trojice nejpodstatnějších pojmenovává jeho nejvýznamnější obraz, který měl být i jeho uměleckým testamentem.

Už v době jeho pobytu byla původní domorodá kultura na ústupu pod tlakem té evropské. A nejen kultura, ale i obyvatelstvo početně ubývalo díky evropským nemocem (Tahiťany kosily i evropské „dětské“ nemoci jako jsou spalničky)

Gauguinův příchod na Tahiti je předobrazem nového západního přístupu k „primitivním divošským“ kulturám po celé následující 20. století. Už nepřichází jako kolonizátor, aby domorodce podrobil a zotročil, ani jako misionář, aby jejich životní styl změnil a obrátil „pravým směrem“, ale přichází, aby našel a pak si z jejich „primitivní“ kultury vzal to, co považoval za užitečné pro obohacení svého starého světa. O několik desetiletí poté se téměř celý západní kulturní a intelektuální svět začne obracet k dálněvýchodním naukám i k africkým (a jiným domorodým) „primitivům“, bych jejich artefakty, výtvarným stylem i stylem myšlení a filosofie obohatil a oživil to, co již bylo vyčpělé, omšelé a mrtvé.

Stejně jakou Gauguin tehdy, tak po něm i celý západní svět až do dnešních dní pohlíží na tyto „primitivní“ kultury růžovými brýlemi svých vysněných očekávání a vybírá z nich jen to, co potřebuje pro vlastní oživení. V podstatě jako božstvo z Olympu sestupuje mezi „primitivy“, aby se s nimi potěšil a to obrazně i doslova (fyzicky) a nechal se vytrhnout ze své nihilistické blazeovanosti.

Pokus o syntézu obou tolik odlišných prostředí však pro Gauguina však nedopadá dobře. V době největší krize (s nalomeným zdravím a naprosto bez finančních prostředků) tvoří své největší dílo (nejen co do rozměrů plátna) „Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?“, které mělo být jeho posledním zúčtováním se životem, který je zde pojat jako cesta od narození ke smrti. Gauguin jakoby tímto obrazem (vznikl v roce 1897) nejen odpovídá na otázky svého života, ale i dějin celého lidstva: Odkud přicházíme? Z 19. století, z období klasického stylu. A kam směřujeme? Do století 20., století celocivilizačního hledání, tápání a objevování (za cenu nejtrpčích zkušeností), století územního dělení a názorového tříštění, století nejrůznějších –ismů a to nejen v umění.

Návrat k jednoduché přírodní kultuře a stylu života a myšlení „primitivních“ národů, který je vlastně jedním z mnoha pokusů západní civilizace o návrat k přírodě a ke svým kořenům, v celé své šíři není možný. Nejsme prostě ochotni odhodit to, co v naší kultuře funguje a co nám usnadňuje život i když jsme kvůli tomu na druhé straně o něco ochuzeni.

Podobným „poutníkem mezi (civilizačními) světy“ jakým byl Gauguin, se o sto let později zdá být spisovatel Salman Rushdie. Tento původem muslimský Ind byl bezesporu velice silně poznamenán tím, odkud pocházel. Nejprve Rushdie reflektoval na rozpory mezi dvěma hlavními náboženstvími své domoviny – islámem a hinduismem (Děti půlnoci). Už jeho prvotiny byly zakazovány v Indii i Pákistánu. Ale dveře světa odkud přicházel, za sebou téměř definitivně zavřel až Satanskými verši, za které si vysloužil fatvu. Ač se ho sice západní svět ujal a drží nad ním ochrannou ruku, dá se říci, že v jeho životní pouti i v jeho dílech je cítit ono vykořenění a uvíznutí mezi dvěma světy. Do toho prvního světa, odkud přichází, už vlastně nepatří, ten svět se ho zříká a má ho za vyděděnce a do toho světa, kam přichází, ještě nepatří, protože stále s sebou nese znaky svého rodiště a ten druhý svět na něj vždy bude koukat jako na „někoho jiného“, jako na asimilovaného cizince a nepřijme ho úplně za svého.

Čím starší a hlubší historii má kultura, do které takovýto cizinec přichází, tím hůře jej přijímá.

V malém v rámci našeho států takovéto rozdíly lze vidět mezi městem a vesnicí. Venkovánek přicházející do města je díky velkoměstské anonymitě přijímán „měšťany“ snáz (pokud jej neprozradí odlišné chování), ale své rodiště si vždy ponese s sebou v sobě a stále se bude cítit osamělý, osiřelý a neosobní v ohromné metropoli, kde nezná ani promile lidí, které denně potkává. Měšťák přicházející do života na vsi jakoby se navracel ke svým kořenům, ke své rodině, ale pro něj je zase těžší proniknout do zaběhlé místní komunity, která mezi sebe velice nerada a velice těžko přijímá cizí prvky, obzvláště ze světa, vůči kterému trpí jistou formou skrývané a málokdy přiznané frustrace.

Ze všech těchto příkladů je vidět, že to, odkud přicházíme se nikdy zcela popřít nedá a vždy si toho větší či menší kousek poneseme všude s sebou. Pokud bychom to chtěli potlačit, v novém prostředí, v tom místě, kam jsme přišli, se nás jeho obyvatelé vždy zeptají: „Odkud přicházíte a kdo jste?“.

My abychom uměli žít, musíme vždy vědět, kde jsme a kdo jsme. To, kdo jsme neurčuje jenom to, odkud pocházíme, ale i to kam směřujeme. Ono: „kam směrujeme“ je vlastně otázka po smyslu našeho bytí. Kudy vede naše cesta a co je naším cílem? Je to otázka jak pro každého jednotlivce, tak pro celý národ, tak vlastně i pro celé lidstvo.

Oči mnohých z nás se čas od času ať obrazně nebo doslova upřou do „modravých dálek“ a zasníme se, jaké že by to mohlo být tam za horizontem, tam někde v těch jiných a dozajista lepších zemích a co bych tam mohl získat, ať už jen pro vlastní kapsu a živobytí, či pro svého ducha a osobní růst. Už méně z nás se skutečně přes ten horizont vydají, aby to zažili na vlastní kůži, zda je to obohatí, či naopak ochudí. Tak či tak, pokud to zkusí, jsou přinejmenším vždy bohatší o tu praktickou zkušenost. Každý, kdo ušel kus cesty odněkud někam (opět obrazně i doslova), je vždy o něco bohatší, nežli ten, kdo zůstal trčet s nohama zabořenýma v rodné hroudě, třebaže s očima upřenýma za obzor a snící, co by mohlo být, kdyby…

Protože, člověk opravdu nevyroste a nedospěje, dokud se nevydá na Cestu. Věděly to generace a generace poutníků všech kultur, kteří ať s připnutou mušlí, či v turbanu putovaly k nejrůznějším Cílům, věděly to tátové i mámy, které balily svým synům buchty do uzlíčku a z těžkým srdcem je posílaly do světa, věděli to i Stroupežnického furianti Bláha s Habršperkem, kteří se pohrdavě vyjadřovali o jejich vesnické „plátěné vrchnosti“, která „nebyla jakživa dál, než ve Strakonicích na jarmarku“, zatímco oni dva jsou vzdělaní lidé protože byli ve světě a „všecko to (co má učenej pan farář jenom z knih) na vlastní oči viděli“…

Opravdovým a konečným cílem všech těchto poutníků a světoběžníků není nějaké místo dané geografickými souřadnicemi, ale vlastní růst a zrání, prostřednictvím toho, co objevuji jinde, nalézt i něco v sobě, porovnat s tím, co vidím venku, pochopit a tohle nové vyšší poznání přinést domů a pokusit se ho sdělit ostatním.

Ne nadarmo je symbolem osobního růstu Cesta a symbolem života Pouť.