MARTIN ŠOLE

Žanetka byla prvním dítětem. Protože se její matka chtěla po mateřské dovolené vrátit do práce, Žanetka šla do školky, už když jí bylo něco málo přes tři roky. Po necelých dvou letech se však její rodiče rozhodli pro další dítě. Narodil se chlapec – Tomášek, kterého si obzvláště otec po předchozím děvčeti velice přál. Z dítěte měli radost nejen rodiče, ale i celá rodina včetně Žanetky, která se o malého bratříčka ráda a často starala. Jak ráda prohlašovala, bylo to „její miminko“. I ve svém útlém věru se naučila jak se přebaluje a krmí kojenec. Jak ale Tomášek dorůstal, začínal komunikovat, chodit a být živější, Žanetka o tyto „ošetřovatelské“ práce postupně ztrácela zájem. Několikrát dokonce výslovně odmítla svého mladšího bratříčka pohlídat. V té době také nastoupila do první třídy do školy. Tomášek už běhal a začínal dávat dohromady svá první slůvka a věty. Jejich matka, vzhledem k tomu, že byla stále na mateřské dovolené a byla již zkušená, měla čas se věnovat Žanetce v jejích školních začátcích a pomáhat jí s učením. Její prospěch byl velice dobrý, takže matce stačilo kontrolovat vypracování domácích úkolů. Vše se zdálo být naprosto v pořádku.

Když bylo Tomáškovi něco přes dva roky, onemocněl trochu vážněji s vyššími teplotami. Oba rodiče byli dost vystrašení a zahrnuli jej všemožnou péčí. To samé očekávali od Žanetky. Ta ale tehdy zareagovala poprvé otevřeně žárlivě a o Tomáška se odmítla postarat (jakási službička spojená s přípravou či donesením jídla), čímž vznikl vážnější konflikt s rodiči, kteří nakonec v podstatě ustoupili, protože Žanetka se vymluvila na to „že se nechce nakazit“, což tedy rodiče ve strachu i o její zdraví uznali.

Z tohoto momentu pravděpodobně pochází její podvědomé poznání, že, chce-li si vynutit pozornost a péči rodičů, ale i nějaké jejich ústupky, musí v nich vyvolat strach o svoje zdraví.

Několik měsíců po Tomáškově nemoci a této příhodě, začaly Žanetčiny „potíže“. Zprvu nenápadně. Čas od času, po příchodu ze školy, si Žanetka postěžovala, že jí bolí bříško. Nejdříve to vypadalo tak, že důvodem těchto občasných potíží jsou některé školní obědy. Když už se to opakovalo poněkolikáté, matka si dala dokonce tu práci a začala zjišťovat, co v ten který den měli ve škole na oběd a vedla si o tom záznamy, aby zjistila, které školní jídlo nedělá její dceři dobře. Několikrát kvůli tomu navštívila i vedoucí školní kuchyně´, ale nepodařilo se jí vypátrat souvislosti. Žádný jiný takovýto markantní případ mezi dětmi stravujícími se v této jídelně také nebyl (až na pár drobných občasných stížností, které se asi ale nevyhnou žádné takhle velké vývařovně). Matka nechtěla Žanetu ze školního stravování stáhnout, protože si byla vědomá, že tím by se problém nevyřešil, nebo vyřešil jen dočasně, protože zanedlouho měla její mateřská dovolená skončit a na obědy ve školní jídelně bude muset znova chodit nejen Žaneta, ale i Tomášek, protože ta samá vývařovna zásobovala i mateřskou školku. Matka dokonce jednou v jídelně udělala výstup, s tím, že si bude stěžovat někde výš. Jenomže své stížnosti nemohla nijak podložit, protože Žanetčiny obtíže byly hodně nepravidelné, s delšími časovými odstupy a navíc se Žanetka na přímé otázky většinou vyjadřovala, že jí obědy chutnají. A to dokonce paradoxně někdy i ty, po kterých ji (zdánlivě) bolelo bříško.

O prázdninách, po kterých měl Tomášek nastoupit do školky a Žanetka do druhé třídy, si na tuto bolest břicha stěžovala asi jen dvakrát. Prázdniny trávila buď doma hrami s kamarádkami nebo u prarodičů. Všichni už si zvykli, že ochotou hrát si se svým menším bratříčkem, natož pak ho sama nějakou určenou dobu pohlídat, příliš neoplývá.

Od září nastoupil Tomášek do školky, Žanetka do druhé třídy a matka do práce. Tím se změnil naprosto životní režim všech. Žanetka musela vstávat o více jak půlhodiny dříve. I když už uměla chodit do školy sama (neměla to daleko), matka ji nechtěla nechávat doma samotnou hlavně kvůli zamčení bytu, takže musela odcházet spolu s ní a s Tomáškem do školky a teprve odtamtud se vracet do školy, nebo být ve škole mezi úplně prvními žáky a čekat téměř půlhodiny na začátek vyučování. Toto nejspíš Žanetka považovala za další křivdu, která se jí stala, kvůli bratříčkovi a to i přesto, že se jí to rodiče snažili několikrát trpělivě vysvětlit, že to jinak nejde.

Se zkracujícími se dny a vstáváním do tmy se někdy od listopadu či prosince začaly Žanetčiny bolesti břicha objevovat i u snídaně. A to tak výrazně, že někdy ani snídani nedojedla, s čímž dříve nikdy nemívala potíže (nezlobila s jídlem). Tehdy si začali dělat rodiče vážnou starost o její zdraví a poprvé navštívili obvodní lékařku.

Přišly Vánoce a při štědrovečerní večeři, Žanetka u stolu zbledla a poprvé se poblinkala. Když ji vyděšení rodiče ukládali do postele a ptali se, jestli jí zase bolelo bříško a proč tedy nic neřekla, odpověděla, že ano a dokonce se vyjádřila v tom smyslu, že jim nechtěla kazit Vánoce. Ale ty už zkažené byly. Rodiče se přesto snažili zachránit co se dá, protože i Tomášek se rozplakal, že „letos Ježíšek nepřijde…“

Hned po Novém roce (i když mezi svátky se další nové příznaky neobjevily) odvezli rodiče Žanetku do nemocnice na hospitalizaci na vyšetření. Ani po těch několika dnech hospitalizace se příčina Žanetčiných potíží nezjistila. Žanetka začala zase normálně chodit do školy. Ale rodiče úzkostlivě kontrolovali a zapisovali si vše co jí a když měli možnost, tak kontrolovali i její stolici.

Už se nestávalo tak často, že by Žanetu bolelo břicho po obědě ve školní jídelně, nyní byly skoro častější potíže u snídaně, kvůli kterým ani nedojedla. Maminka jí tedy chystala vydatné svačiny, které málokdy přinesla nesnědené. Občas se tyto problémy vyskytly i u večeří. Nebo večer, když matka ukládala oba ke spánku, tak se na přímý dotaz, jestli jí bolí břicho, Žaneta přiznala, že ano. Nedá se však říci, že by své problémy rodičům vnucovala, ba naopak, spíše se zdálo, že se je občas snaží ukrývat. Ale matka to většinou poznala z její zamlklosti, pobledlosti a z toho, že se „rýpala“ v jídle.

Jednoho dne u večeře, kdy se znova zopakovala známá situace, že Žaneta snědla sotva do poloviny a vidličkou začala honit po dně talíře jednotlivé kousky rýže, matka se zeptala:

„Tebe zase bolí bříško?“

Když je jí jako odpovědi dostalo jen chabé přikývnutí, nabídla jí ať to tedy nechá a jde si lehnout do postele a že půjde hned s ní přečíst jí pohádku z knížky, co dostala k Vánocům. Tomáš s otcem osaměli u stolu. Chvíli bylo ticho a bylo znát, že se Tomáškovi něco prudce honí hlavou. Pak se ozval:

„Tatí, mě taky bolí bříško.“

Otec se na něj také chvíli díval tiše (dlužno podotknout, že se ve svém čtyřletém synkovi viděl a byl na něj náležitě pyšný) a pak se zeptal:

„Ty chceš také přečíst pohádku z té Žanetčiny knížky, viď?“ (věděl moc dobře, že se Tomáškovi sestřičky knížka také líbí)

„Jo.“ Zněla jasná odpověď

Otec se usmál: „Ale kvůli tomu přece na mě nemusíš hrát tu hru, že tě bolí bříško.“

Tomášek se na něj také usmál, nejprve provinile a pak šibalsky: „A přečteš?!“ zeptal se se svítícím pohledem.

„No jasně, že.“ odpověděl tatínek „Tebe bříško nebolí, viď?“ ještě se zeptal pro jistotu.

„No jasně, že.“ snažil se Tomášek napodobit svůj dospělý vzor a oba se rozesmáli.

V tu chvíli si ale otec uvědomil to co řekl před chvílí: „...na mě nemusíš hrát tu hru, že tě bolí bříško.“ Ano Tomášek nemusí. Ale to znamená…. že Žanetka musí? Musí si ona skutečně vyžádat naší pozornost péči a lásku jedině tím, že má nějaké zdravotní obtíže? Jako tehdy, když byl Tomáš nemocen a všichni jsme se věnovali jenom jemu…. Nebo nedávno na Štědrý den… neměla ona pocit, jako by měl Ježíšek přijít hlavně za Tomášem….?

Najednou se mu to zdálo všechno jasné.

Její duše není tak špatná, aby na nás něco takového jenom hrála. To ne. Ale ozvalo se, zaprotestovalo přímo její tělo.

Došel do dětského pokoje, kde zrovna maminka dočetla usínající Žanetce pohádku, vzal si od ní knížku, nejprve vysvětlil Tomáškovi, že nesmějí rušit sestřičku, pak mu přečetl u stolu pohádku a poslali ho s maminkou spát.

Nebudeme už rozebírat, co si oba manželé řekli toho večera u stolu, ale jisté je, že Žanetce její potíže zanedlouho po tomto večeru vymizely.

(2006)