MARTIN ŠOLE

...je to jediné místo na tomto světě, kde můžete žít...

Ypsilon v nadpisu je schválně, protože ženy se mnohem častěji stydí za svá těla, nebo je dokonce zatracují. Ne, že by ke svému tělu někteří muži také nebyli kritičtí, ale žen je dvojnásobek než mužů.
Podle společnosti SANEP, která dělá výzkumy v české populaci opakovaně, cca 65 % žen se stydí za své nahé tělo a pouze 33 % mužů (přibližný průměr dostupných údajů). Při sexuálních hrátkách jde stud u některých dotazovaných do pozadí, nahota brání v rozkoši 40 % žen a necelým 10 % mužů. Ale stále nadpoloviční většina žen preferuje sex ve tmě (k nelibosti svých protějšků, protože většina mužů je vizuálně vzrušivá).
Nespokojenost se svým tělem je jeden z hlavních důvodů, proč nemají ženy chuť na sex (vedle hormonální antikoncepce, prvních let mateřství, únavy a stresu - jak pracovního, tak partnerského).
Největší problémy se studem za své tělo přiznávaly v průzkumu mladé ženy od 18 do 25 let. Pro 6 z 10 dívek projít nahá kolem zrcadla je hotovým utrpením. Třetina dotazovaných přiznala, že jejich vztahy často končí na nedostatku sebevědomí týkajícího se vlastního vzhledu.
Dotazy týkající se nahoty jsou nepříjemné polovině žen a třetině mužů.

Z vlastní zkušenosti vím, že když se zeptáte žen, proč nechodí na nuda pláže, většina vám odpoví, že ne ani tak proto, že by se styděly za své intimní partie obecně, ale protože prý mají nedokonalá těla - tedy taková, která nemohou vystavovat "jako nějaké modelky". A přitom se v reálu nuda pláže moc (spíše vůbec) nehemží mladými ženami s postavami modelek. On totiž paradoxně takovýto problém mají nejvíce dívky a ženy ve věku, kdy jejich těla nejvíce vyhoví ideálu krásy.
Zajímavé je, že odvaha ukázat své tělo roste u žen s věkem, kdy jejich tělo naopak uvadá. Od těchto starších žen pak slyšíte, že zamlada, kdy vypadaly nejlépe, procházely nejen na běžné pláži (těm "nuda" se tehdy vyhýbaly obloukem), ale dokonce i oblečené před zírající (a někdy i obdivně pískající) skupinkou mužů se sklopenou hlavou a rumělcem ve tváři. Dnes, když už jsou jen vzdáleným odleskem své bývalé krásy, se některé z těchto žen bez problémů svlečou donaha *) a pohledy (ať už obdivné, nebo kritické) opačného pohlaví prostě neřeší. A pokud ano, tak protože jim lichotí. Pokud ty pohledy nejsou vysloveně "slintavě" lascívní.
Rozumná zralá žena prostě ví, že většina mužů se ráda podívá a ženy podvědomě hodnotí a škatulkuje. A mezi těmi decentními a těmi, kteří nepokrytě "čumí", je jediný rozdíl jen v míře vkusu, jak to dělají. Zralá zkušená žena si stejně všimne jednoho i druhého a rozdíl je jen v tom, zda ji to rozhodí, nebo polichotí.
A je vcelku lhostejno, zda to je v tanečním sále, na pracovišti, na ulici, na běžné pláži či dokonce té nudistické. Rozdíl je, že v tom prvním prostředí, žena klame oděvem a v tom posledním už může klamat akorát svým tělem. Tak jak ji pánbu stvořil a hlavně tak, jak se na něm ona podepsala svou životosprávou a životním stylem za těch pár desítek let. Žena, která se na nuda pláži zcela svlékne, už většinou potřebu "klamat tělem" (ani čímkoli jiným) nemá...

A tady je vidět nejmarkantněji ten problém ideálu nastaveného společností, z kterého se stal vnitřní cenzor křičící v některých hlavách: "Nevypadáš tak, jak máš vypadat!" A tak více, jak polovička žen a dobrá třetina mužů z permanentního strachu, že by tohle mohl říci i někdo jiný, do takových prostředí ani raději nepřijdou. Nejen na nudapláže, někteří dokonce ani na běžné pláže (ano, znám takové, kteří se kvůli vzhledu svého těla nechodí koupat) a někteří(é) i jinam.  Úplně by stačilo, že by se tam někdo jen zatvářil a cosi řekl šeptem své sousedce. Ten jízlivý rarášek ve vlastní hlavě by hned věděl, že to je něco o ní, a že to není nic lichotivého!
Ač se víc a víc rozjíždí propagace modelek s XXL proporcemi, přesto procenta žen s komplexy ze svého těla narůstají. Důvody jsou už od dob Twiggy a plošného využívání ženského těla v reklamě známé. Tím "agresívním viníkem" je reklama, objektivizace ženy (redukovanání ženy jen na tělo) a konzumní způsob života zaměřený jen na vnější materiální požitky. Tohle všechno nám nastavilo jakýsi nedostižný ideál a my, kteří na něj (z nejrůznějších důvodů) nedokážeme dosáhnout, trpíme komplexy, nebo dokonce i depresemi, anorexií, bulímií a strachem z odsouzení či posměchu... - no prostě jsme oběťmi. Proto by bylo nejlépe zlikvidovat a zakázat celý reklamní a modelingový průmysl a zakázat zobrazování lidského těla, natož pak nahého! 
Opravdu? Budou pak ti zakomplexovaní zbaveni a uchráněni svého trápení? Tohle jsem více řešil tady. 
Tentokrát bych se na to koukl z trochu jiného úhlu. Je ten atak tělesných ideálů šířených masmédii natolik masívní, že mu nedokážeme odolat? Je naše (sebe)vědomí tak slabé, že jím musí být zákonitě negativně deformováno a proto je potřeba nahotu a propagaci lidského těla v reklamě direktivně zakázat? Ale to potom nejen v ní. Polovina slavných děl výtvarného umění je oslavou krásného lidského těla. Nahého.
Svým způsobem byli tedy lidé atakováni nějakým ideálem v každé době. Už staří Řekové měli ve svých mramorových sochách vytyčené ideály lidské krásy a v reálu nejspíš i na olympiádách, kde mimochodem tehdejší "špičkoví" sportovci cvičili zcela nazí. Dokonce řecké slovo gymnós znamená nahý a ten samý základ je ve slovech "gymnaso, gymnasio" - "cvičit, cvičení, tělocvična", z čehož pak vznikly i naše slova "gymnastika" a "gymnázium" (tedy prostor, kde žáci cvičí nazí... ;) Měli z tehdejších nahých "gymnastů" diváci frustrace, komplexy a deprese, že sami takhle také nevypadají? A i kdyby, požadovali by na svých vrcholných představitelích (dejme tomu Periklovi), aby z tohoto důvodu olympiádu zrušil? Asi těžko, že? Zdá se vám to absurdní? Ale dnes se neděje nic jiného. Úplně stejné tlaky z těchto důvodů jsou dnes na reklamu. Ale to už jsem řešil předloni ve výše uvedeném povídání.
Dneska bych řekl: "Štve tě (frustruje, deprimuje a pod.) to, že v něčem nedosahuješ na nějaký všeobecně přijímaný ideál? Tak na sobě zamakej a alespoň se mu přibliž. Anebo se na něj vykašli, vykašli se i na ty, kteří tě pro jeho nedosažení kritizují, nebo se ti posmívají a přijmi sebe sama takového-takovou jaký(á) skutečně jsi! A když ti to dobře půjde a budeš mít dostatek sebevědomí, sil, trpělivosti, neodbytnosti a možná až drzosti, můžeš dokonce to, jaký(á) jsi ty, prosadit jako další všeobecnou normu, nebo dokonce ideál. Tvoje (sebe)jistota a síla, s jakou budeš přijímat a prosazovat sebe sama, přinejmenším znejistí ostatní a ti se začnou ptát, jestli to, jaký(á) jsi a co děláš, není nějaký nový trend, či móda." 
Jistě, snaha vyhovět požadavkům okolí, přizpůsobit se normám skupiny je typická pro pubertální a postpubertální věk, kdy pro jedince revoltujícího proti své rodině, jejím zvyklostem a vyčleňujícího se z ní, je bytostně důležité zařadit se do větší skupiny svých soukmenovců. Proto jsou také tito -náctiletí a dejme tomu i dvacetiletí tolik zranitelní výše jmenovanými vnějšími vlivy, normami a ideály. A hlavně jakoukoli kritikou toho, že se od ní, byť nepatrně, odchylují. Co hůř, kritikou právě těch, kteří by měli první držet hubu. Ale dospělý, třiceti, čtyřiceti a víceletý jedinec by už takto snadno ovlivnitelný a tedy manipulovatelný a zranitelný být neměl. Jeho základní obranou proti takovýmto vlivům není boj proti nim, ale jeho vlastní sebevědomí, kterého se (v ideálním případě) takovéto vlivy (tedy jeho rozpor s obecnými ideály, kánony a normami) nijak nedotknou. Prostě nechce, nepotřebuje se jimi zabývat, tak jdou mimo něj (natož, aby jej frustrovaly či deprimovaly). On(a) totiž přestává být zranitelný(á) nějakými řečmi svého okolí, natož tím, co si snad o něm(ní) kdo myslí. To, co si o nás kdo myslí, nebo snad i po straně říká jsou jen naše představy - domněnky a dokud nám to neřekne on do očí, týráme jimi jen sami sebe. A i když nám to do očí někdy řekne, je to přece jenom jen jeho názor, proti kterému stojí ten náš. A podle kterého názoru bych se měl zařídit? Podle toho jeho, nebo podle svého?
Předchozí odstavec zní jako něco naprosto banálního, triviálního a primitivního, co už jsme řešili v době své začínající puberty. A přesto je tolik lidí, kteří to nezvládají ani ve své druhé půli života. A matra: "Co by tomu řekli lidi?!" se jim doteď vrací každou chvíli a cenzuruje téměř každé jejich počínání a ovlivňuje rozhodování. A to i třeba svléci se na (nuda) pláži do (naha) plavek. Protože přece "Já na to nemám (dostatečně krásné a ideální) tělo." Protože přece "Se nenechám okukovat". Obojí vyjádření znamená: "Mám strach z toho, co se bude honit v hlavách těch, kteří na mě budou koukat." V prvním případě "Protože budou hodnotit moje tělo, které z toho nevyjde moc pochvalně", v druhém případě je to to samé, akorát s dovětkem: "a když z toho i nakrásně pochvalně vyjde," (že by tohle byl lehký náznak sebevědomí?) "o to víc mě budou hltat očima nějací úchyláci!" Tady si dotyčná neuvědomuje, že ti samí "úchyláci" ji budou "žrát očima" i na běžné pláži, v běžných bikinách, i na ulici, v jakýchkoli jenom trochu slušivějších šatech... Jen tam už je na to tak nějak zvyklá a naučila se nevšímat si toho. A kdyby to překročilo únosnou mez, ozve se (opět v mezích svého sebevědomí) kdekoli také (jakože ji to kdekoli překročit meze může).

Nudismus není sebeprezentace, či dokonce exhibicionismus. Je to naopak vzkaz okolí: "Jsem přesně takový, jakého mě vidíte, nic neskrývám, tak mě takového přijměte, nebo nechte být. Já vám nic nevnucuji. (A co si o mě myslíte, je mi šumák.)"  Lidé s touto filosofií nechodí na nuda pláže proto, aby exhibovali, anebo aby šmírovali a následně hodnotili a kritizovali druhé. Nudisti (nejen tělem, ale i duší) tohle už nemají zapotřebí.
Je běžným problémem, že si lidé pletou spontánnost a přirozenost s umělým předváděním se - exhibicionismem. Rozdíl je v tom, že zatímco přirozenost (naturismus) neřeší, co si druzí myslí, předvádění se (tedy exhibicionismus) se děje právě kvůli tomu. Kvůli tomu, aby jejich vědomí "těch druhých" bylo exhibicionistovým počínáním nějak ovlivněno, k něčemu vyprovokováno. Ale sebevědomí lidé druhé provokovat nemusí. Zvlášť svou nahotou u vody ne. Taková exhibiční provokace by byla v podstatě dětinskou vzpourou (demonstrativní negací) proti "úzkoprsým morálním pravidlům okolí", naivním bojem proti nim a tedy ve výsledku opět osobním masívním zabýváním se tím, "co si myslí ostatní".
U článků o naturismu jsou v diskuzích pohrdavá vyjádření těch, kdo nechápou tuhle filosofii. Vyjádření, jaká že to je  "přehlídka obezity, stáří a povislých ňader". A že ti, kdo se tam odhalují, by měli mít  "trochu soudnosti". A někteří se ani nestydí přidat vyjádření, že oni by chtěli, "aby tam bylo na co koukat" (jakože teď není). A když se vyjadřují za sebe, tak v tom smyslu, že by "tam nechtěli strašit". A neuvědomují si, že "strašit" mohou i oni sami v plavkách nebo i v kompletním oblečení. A že je vždy a kdekoli někdo - a zpravidla jim podobný - bude očumovat, hodnotit, odsuzovat a pošklebovat se jim stejně, jako to oni dělají teď.
Tihle kritici nevědomky (ale někteří možná i vědomě) podporují ten (skoro bych se nebál říci diskriminační, či šovinistický) názor, že jediné povolené tělo, je jen to dokonalé, vlastně ideální. Jiné se nikde ukazovat nesmí a jeho majitel by se za něj měl stydět a skrývat ho před pohledy ostatních.
Tedy názor, který v nesebevědomých zakládá ony výše uvedené mindráčky.
Ještěže něco podobného v naší kultuře neplatí o tvářích. Kolik žen by zahalovalo svoji tvář, smýšlelo-li by o ní podobně, jako smýšlí o svém těle? Bohužel však i ty existují. Nenápadně, ale jasně na ně ukazuje chvíle, kdy jsou foceny. Každý fotograf zná výkřiky: "Mě nefoťte, praskne vám čočka!" Je to tím, že žít s odhalenou tváří mezi lidmi si už jakž takž zvykly (blahoslavena budiž naše kultura odhalených tváří!), ale na co si nezvykly, je dívat se na svou vlastní tvář na obrázcích. Naplňuje je studem, že není dokonalá podle cizích - tedy přejatých měřítek. 

Ani ne tak ty ideály krásy a měřítka nastavená médii a reklamou, jako jejich přebírání za vlastní, je tím problémem.
Podobně jako reklama a média nejvíce oslovují toho, kdo není v dané oblasti jasně ukotven ve svém vlastním názoru, stejně tak něčí reakce na nahotu nevypovídají mnoho o té nahotě, ale hlavně o tom, kdo na ni příslušným způsobem reaguje. Velice dobře vypovídají o jeho nahlížení na sebe samotného.
Suverénního a sebevědomého člověka s ujasněnými vlastními názory (a to skutečně vlastními, tvořenými dlouhými léty zkušeností a ne převzatými stylem "jedna paní povídala", nebo "říkali to v televizi" či "psali na netu") mediální a reklamní tlak prostě mine bez ovlivnění, jde mimo něj. A stejně tak jej míjí, nebo přesněji neřeší "co by tomu řekli lidi, co by si o mě pomysleli?!" Neřeší cizí měřítka a že by snad byl povinen dosáhnout na obecný a v podstatě nedosažitelný ideál.
A pak tedy nemá problém se svléknout nejen před svým partnerem, ale i u vody. I donaha.

PS:
K tématu nahoty ještě zde a zde
K tématu sebevědomí zde

Jan Bílý o nahotě a přijetí svého těla

*) dodatek (poč. prosince 2020):
Důvodem, proč mladé dívky nejsou srovnány se svým tělem, ačkoli v tomto věku by na něj mohly být nejpyšnější, protože je nejdokonalejší (už je vyspělé, ale ještě nepřišly děti a nezačalo uvadat), je právě ještě ta nevyprofilovaná nesebevědomá a nesuverénní osobnost, která se až příliš formuje podle názorů z vnějšku. Prvním takovým "kritikem" dospívající dívky, který její sebevědomí může pozvednout k výšinám (ač by samozřejmě ona sama tohle nikdy nepřiznala), či jej naopak zadupat hluboko pod zem (což se bohužel asi děje častěji i když on si to mnohdy ani neuvědomuje), je první muž jejího života - její otec. A pak následují vrstevníci (ještě méně vyspělí, než je sama). A dokud se žena bude snažit přizpůsobit se a vyhovět požadavkům vnějšího okolí, bude stále ve vnitřním konfliktu sama se sebou, nejistá, nevyrovnaná a nepřijímající se a tedy nesebevědomá.

PS2 (únor 2021): 
Prvním stupněm nepřijetí sebe sama, je nepřijetí (nesnášení, stydění se za) svého těla. To je většinou to první, co si dokážete přiznat, že na sobě nesnášíte. Jenomže v té chvíli už bývá toho nesnášeného (a zatím nepřiznaného) mnohem víc. 
A naopak jedním z prvních (a základních) kroků k sebepřijetí a k vyrovnanosti se sebou sama(ým) je přijetí svého těla.

PS3 (květen 2021):
Pár otázek na tebe, milá ženo, které ti pomohou ukázat kam až sahá tvé sebepřijetí:
1. Dovolíš si z čisté radosti, rozjívenosti, přetlaku živočišné energie sama doma tancovat?
2. Dovolíš si tancovat před zrcadlem a dívat se přitom na sebe?
3. Dovolíš si tancovat před svým partnerem, který se na tebe dívá?
1a. Dovolíš si tancovat nahá?
2a. Dovolíš si tancovat před zrcadlem nahá a dívat se přitom na sebe?
3a. Dovolíš si tancovat nahá před svým partnerem, který se na tebe dívá?

PS4 (srpen 2021):
Krásné fotky více jak padesátileté Pavlíny Pořízkové a jejích přirozených ňader.
Ano, takto vypadají "pravdivá" ženská prsa (a ne nějaké nafukovací bambule na hrudníku).

PS5 (duben 2022) 
Velice zajímavá studie o účincích naturismu na přijímání vlastního těla, sebepřijetí, sebevědomí a životní spokojenost a pár závěrů a postřehů z ní:
Vidět přirozenou a nepřikrášlenou nahotu těch druhých pozitivně ovlivní vlastní sebeobraz více, nežli být viděn druhými nahý. Nechat se vidět nahý je tedy až sekundární důsledek toho, co vidím - tj. ani ostatní (na pláži) nejsou dokonalí a ideální a nestydí se přede mnou, tak proč já bych se měl stydět před nimi. 
Účinkuje to dokonce pozitivněji, nežli na normální "textilní" pláži, kde naše mysl umí „domýšlet“ zakryté nebo neviditelné věci, instinktivně je ovšem dotváří jako dokonalé. Tedy dokud druhý(á) není zcela nahý(á), pořád si ho-ji naše mysl bude dokreslovat (alespoň v těch partiích, které má zakryté, které nevidíme) dokonalejší(ho) a krásnější(ho). 
Naturismus od lidí nevyžaduje, aby něco skrývali nebo předstírali.
Naturisté jsou spokojenější nejen se svým tělem, ale jsou i sebevědomější, a v důsledku toho i šťastnější v životě. 
To je způsob, jak být šťastnější, aniž bychom měnili cokoli, kromě naší perspektivy (úhlu pohledu na sebe).
Vystavení pohledům na nedokonalá tlustší až obézní těla (bez hodnotících konotací) zvýšilo preference účastníků pro podobně vypadající jedince. 
Naturismus tak nabízí levné, široce dostupné řešení problému nespokojenosti se svým tělem. 
Rozmanitost zdánlivě přijatelných (nehodnocených a nekategorizovaných) těl a neidealizovaná povaha těl, nejvíce pomohou při zpochybňování přijatých, mediálně podporovaných idealizací. 

Ne nadarmo je nahota alegorií Pravdy. A skutečná pravda je nahá. Nahý člověk už si na nic nehraje, už nic neskrývá. Nestydí se za své tělo ... a za svou pravdu.