Moudrost nevědomí
Ron Rensink, profesor z univerzity v Britské Kolumbii (Kanada), provedl zajímavý experiment. Dával skupině lidí otázky, na které v drtivé většině nemohli znát odpověď. V prvním testu odpovídali pomocí speciální tabulky ne nepodobné tabulkám používaným při „duchaření“. Respondentům stačilo nepatrně pohnout rukou určitým směrem místo odpovědi. Tím pádem byl tento pohyb podvědomý, nebyl čas na odpovědí přemýšlet. Výsledky byly překvapivě dobré. Statisticky výrazně lepší než ve druhém testu, kde tázaní lidé se museli hluboce zamýšlet a pak odpovědět slovy ano nebo ne.
Z toho Rensink usoudil, že naše podvědomí odpovědi zná, i když je vědomě nevíme.
„Můžeme se domnívat, že neznáme vědomě určitou odpověď, ale to neznamená, že ji neznáme vůbec. Odpověď je v našem podvědomí. Možná jsme různé indicie slyšeli v rádiu nebo jinde, ale nevěnovali jsme jim pozornost.“ říká Rensink. Naše podvědomí si je ale zapamatovalo a dovede je je zkombinovat do jednoduché odpovědi. Možná právě v tomto je klíč k seberozvoji a lepšímu využívání naší mozkové kapacity, bohužel ho zatím stále příliš neumíme použít.
Toto je podstata proutku a kyvadla, které zviditelní nepatrný pohyb ruky, kterého bychom si jinak vědomě nevšimli.
Dobrým příkladem práce podvědomí je řízení auta, které se skládá z množství činností, jako je točení volantem, řazení rychlostí a podobně. Pokud bychom se jimi neustále zabývali na vědomé části mysli, zřejmě bychom dříve nebo později havarovali, protože by rychlost našich vědomých (uvědomovaných) reakci nestačila na rychlost auta. Řízení auta je do značné míry nevědomý proces, při kterém se vědomá mysl může zabývat něčím jiným, jako promýšlení správné trasy či diskuze se spolujezdci.
V této souvislosti Ronald Rensink měl v úmyslu popsat příčiny automobilových nehod v případech, kdy řidič, který způsobil kolizi, neviděl auto, do něhož narazil.
Na začátku byla dobrovolníkům ukázána fotografie silnice, která se v určitém intervalu obnovovala totožným obrazem. V náhodných intervalech byl obnovený obraz upraven tak, že se některé předměty odstranily, změnily nebo přidaly. Zjistilo se, že tyto změny bylo obtížné postřehnout, a to i v případě, že šlo o změny velké.
(Vlastnost vědomí, kdy nejsme vědomě schopni vnímat i velké vizuální změny v našem zorném poli, pokud jsou pro nás neočekávané, nebo hodně pozvolné a nejsou přímým předmětem zájmu. Proto je jakoby nevnímáme, i když je vidíme. Resp. tyto zdánlivě nepodstatné vjemy nepustíme do našeho vědomí, protože si tím ušetříme "mentální práci". Ale naše nevědomí je registruje.)
Test vyžadoval, aby dotyční stiskli bzučák právě ve chvíli, kdy zaregistrují změny ve sledu obrazů. Velké překvapení pro experiment nastalo, když se několik dobrovolníků ptalo Rensinka, jestli musí stisknout bzučák pouze ve chvíli, kdy skutečně viděli změnu, nebo jestli mají stisknout v momentu, kdy "tuší", že změna přijde.
Testování se pak více přiblížilo realitě a Rensink si všiml, že nejenže si většina dobrovolníků uvědomovala přesný moment, kdy se objevila změna, ale že jedna třetina z nich reagovala dokonce bezprostředně před tím, než ke změně došlo. Jakoby z nějakých nepatrných, vědomím nepostřehnutelných indicií dopředu "tušili", že nějaká změna přijde.
Tyto studie docela dobře popisují intuici jako samostatnou činnost nevědomí, které přináší výsledky tam, kde vědomí selhává.
Badatel z Amsterdamské univerzity v Holandsku Ap Dijksterhuis na jednom experimentu sledoval, že výsledky vždy dopadají lépe, když o těžkých rozhodnutích příliš moc nepřemýšlíme vědomou myslí, ale odpočineme si, uklidníme se a "vyspíme se na to". Došel k závěru, že "v nějakém bodě naší evoluce jsme začali dělat rozhodnutí vědomě, a moc nám to nejde. Měli bychom se učit přenechat ty komplikované věci k řešení našemu podvědomí."
Toto funguje zvlášť v případech, kdy vstupních informací je příliš, vědomé řešení je velice složité, ale výstupem má být jednoduchá odpověď typu "ano - ne". Čím více nad takovými problémy uvažujeme vědomou myslí, tím víc máme "ale", tím více váháme, tím více je odpověď 50:50. Přitom v našem nevědomí (které má podstatně více vstupních informací, nežli naše vědomá mysl) už správná a jednoznačná odpověď je. Jen si ji připustit - zvědomit.
Jaké k tomu použijeme pomůcky je jen na nás.
