MARTIN ŠOLE

Kdy jste naposledy potkali devítiletého školáka, jak si šel sám něco koupit do obchodu? Kdy jste na hřišti viděli partu desetiletých kluků a holek, jak si hrají sami, bez dozoru rodičů? Nebo kdy jste potkali třeťáka, který jede sám tramvají či autobusem na kroužek?
Kde jsou ty časy?
Vzpomínám, jak jsem jezdil na všechny kroužky a tréninky sám. Když mě v deseti porazilo auto, řidič mě sám nechal v nemocnici prohlédnout a ošetřit a pak mě odvezl domů našim, kteří mezi tím byli naprosto v klidu, protože jsem měl být ještě někde jinde. A když jim úplně cizí lidi přivezli odřenýho syna, všechno proběhlo naprosto v pohodě s poděkováním a za týden jsem jel zase sám. Jen jsem si dával větší pozor při přecházení.
A tohle byl naprostý standard.
Někdy ve třinácti, čtrnácti jsme jezdili na své první čundry, courali se po lesích, a jestli jsme za tu dobu jednou zavolali domů, ještě jsme se před kamarády cítili trapně. Většinou jsme se pak doma vymluvili, že jsme nikde cestou nepotkali telefonní budku (pro ty mladší: něco jako mobily neexistovalo). Do svých 18ti let jsem procestoval skoro celé Čechy stopem a u pangejtů naprosto běžně stávaly se zdviženými palci i samotné holky s batůžky na zádech...
Kde jsou ty časy?
Ale jo, i dnes vídáte děti bez rodičů, ale ruku na srdce, jsou to děti, které byste chtěli za kamarády svých dětí?
A dříve to bývávalo všeobecným (majoritním) standardem. Ne jen životním stylem nějakých (minoritních) okrajových skupin.
Z dětství si nepamatujeme, že bychom na ulici běžně potkávali lidi, kterých bychom se jen od pohledu jako děti bály. Dnes takové potkáváme i jako dospělí.
Svět vypadal bezpečnější. Nebo se alespoň tak tvářil.
"Policejní statistiky přitom ukazují, že zločinů spáchaných na dětech do patnácti let za posledních patnáct let nepřibývá.
Svět nebezpečnější není, ale jako nebezpečnější ho vnímáme. Jsme úzkostlivější a mnohem víc (pos...) posedlí bezpečím." (citace z tisku)
Já bych opravdu řekl, že tyhle ustrašené magory z nás dělají sdělovací prostředky. A že to je stinná stránka informovanosti.
Prvně mě to napadlo, když jsem se před mnoha a mnoha lety dozvěděl o sebepoškozování. Pořád mám ten názor, že mnohé mladé, kteří propadli sebepižnání žiletkami, by vůbec nic takového ani nenapadlo, kdyby to někde neslyšeli nebo nečetli. Tenhle efekt je prokázaný už od doby Goetha, když napsal utrpení mladého Werhera a po jeho vydání stoupla sebevražednost mezi mladými.
Prostě tím, o čem se hodně mluví, co se hodně ukazuje, vzniká kolektivní podvědomí - jakási kolektivní psychóza, či přesněji kolektivní obsese - a to jak u obětí, tak pachatelů.
Tímhle tedy novináři, spisovatelé a filmaři dělají medvědí službu.
Jisté náznaky spekulací na tohle téma proběhly také naposled i po střelbě v Uherském Brodě, kde se uvažovalo o tom, že pachatel také jednal podle vzorů, které měl ze sdělovacích prostředků.
Důvod, proč těchto zločinů nepřibývá může být také právě ten, že rodiče svoje děti chrání mnohem úzkostlivěji, než v minulosti.
Čím jsem starší, tím více nesouhlasím se rčením: "Všechno je v lidech." Ne není. Lidé jsou pořád stejní už od dob, co stavěli pyramidy. Dobří a špatní zastoupeni podobnými procentními podíly. To jen systém a prostředí kolem nich se mění. Odvažuju se říci, že: "všechno je v systému a v prostředí." Záleží na systému a prostředí, jestli dá více vyniknout těm zlým, nebo těm dobrým. Nebo ještě přesněji, jestli dá vyniknout tomu dobrému, co je v každém z nás, nebo tomu zlému.
V téhle souvislosti nemoho nevzpomenout našeho oblíbeného Zimbarda a kupodivu ne jeho (nejznámější) Stanfordský vězeňský experiment, ale jeho další experiment vycházející z Teorie rozbitého okna.
Pokud nám svět kolem nás bude připadat jako chlív, nebo jako džungle, kde platí jen zákon silnějšího "Urvi si svůj žvanec dříve, než ti ho urve někdo jiný" anebo ještě hůře: "Zabíjej, abys nebyl sám zabit", jako takový ho budeme přijímat a rezignujeme s tím, že ani jiný být nemůže, začneme se i podle toho chovat sami, čímž vlastně k tomu ještě přispějeme.
Pokud si necháme vnutit názor, že svět je jeden velký nebezpečný Bronx, budeme se všichni podle toho chovat. Se vším všudy, co vyexperimentoval a popisuje Zimbardo.
Pokud však důsledně budeme svět považovat za bezpečné Palo Alto (jedno z měst, kde probíhaly Zimbardovy experimenty s rozbitým oknem zaparkovaného auta), mohlo by se nám podařit alespoň částečně jít proti principu "urvi dřív než druhý a sežer dřív, než budeš sežrán a po nás potopa" a začít alespoň trochu s tím recipročním atruismem, co "je jako řetěz"....
 A dalo by se taky zabrousit do teorie her, ale tím už raděj unavovat nebudu. Snad jeden citát z Matta Ridleyho: "Pokud bychom mohli všem lidem věřit, že nebudou krást auta, nemuseli bychom své vozy zamykat. Tím by se ušetřily ohromné peníze na pojištění, zapezpečovacích systémech a podobně. Každý by na tom jen vydělal. Avšak v takovém důvěřivém světě může jedinec vydělat ještě víc, poruší-li pravidla a začne-li auta krást."
Jde mi o to, že nejdražší a nejdokonalejší zabezpečovací zařízení, neprůstřelná okna, neodmontovatelná kola, vysoká pojistka atd... není řešením. To se totiž může stát, že nakonec všechna tato zabezpečení a pojistky budou v součtu nakonec dražší a tedy nevýhodnější, než to, že mi auto sem tam někdo ukradne. Nekoupit si auto vůbec, je nejbezpečnější řešení, ale tím zase ztrácím  něco jiného jinde. Takže vždy nějaké riziko podstoupit musím. A tedy v nějaké únosné míře musím být důvěřivý. A na druhé straně je jediným řešením vytvořit takovou společenskou atmosféru (prostředí, systém), ze které
a) je naprosto jasné, že krást se nevyplácí, že je to zisk s příliš velkým rizikem - tj. protože pravděpodobnost dopadení a potrestání je hodně veliká
b) slušnost, důvěra a altruismus (tedy morálka) je jasná norma, která nemá alternativy a platí pro všechny, její zneužití a cokoli jiného je považováno ne za možnou (tolerovanou) alternativu, ale za opovrženíhodnou antisociální deviaci, která se trestá.
Není tedy řešením nakupovat drahá zabezpečovací zařízení proti krádeži a nebýt schopný nic udělat se zloději. To je ten celospolečenský (celosvětový) problém, který ale začíná u každého jednotlivce podílejícího se na celkovém vytváření kolektivní nálady a podvědomí.
Tedy pokud všichni přijmeme ten fakt, že je všude kolem nás Bronx, kde nám auto očešou během pár hodin, kde je šílenstvím vycházet na ulici po setmění a své děti bez dozoru na ni raději nepouštět vůbec a neuděláme s tím nic víc, než že si koupíme opencéřované dveře a zabezpečovací zařízení a zavřeme se za nimi, skutečně ten Bronx na ulicích bude.