Láska a totalita u Čapka a Orwella
Mezní situace, kterou dva velikáni literatury vyřešili opačně.
Ten první příspěvek je Čapkův z r. 1920 (z dramatu R.U.R.) a ten druhý Orwelův z r. 1949 (z románu 1984).
Oba tedy dělí necelých 30 let a hlavně zkušenost jedné totality a počínající druhé.
V té tom prvním se robot právě nabytou svobodou stává lidským - a pro lásku je ochoten obětovat život.
V tom druhém člověk zbavovaný svobody přestává být lidským - a ze strachu z bolesti a pro poslední zbytky života je ochoten obětovat lásku.
---------------------------
ALQUIST: Tak tedy, milý Prime, já – – – já musím dělat nějaké
pokusy na Gallových Robotech. Záleží na tom všechno další,
rozumíš?
PRIMUS: Ano.
ALQUIST: Dobrá, doveď to děvče do pitevny. Budu ji pitvat.
PRIMUS: Helenu?
ALQUIST: Nu ovšem, říkám ti. Jdi, připrav všechno. – Nu tak, bude
to? Mám zavolat jiné, aby ji přivedli?
PRIMUS (uchopí těžkou třecí paličku): Hneš-li se, rozbiju ti hlavu!
ALQUIST: Tak tedy rozbij! Jen rozbij! Co budou pak dělat Roboti?
PRIMUS (vrhne se na kolena): Pane, vezmi si mne! Jsem stejně
udělán jako ona, ze stejné látky, stejného dne! Vezmi si můj život,
pane! (Rozhaluje kazajku.) Řež tady, tady!
ALQUIST: Jdi, já chci pitvat Helenu. Dělej honem.
PRIMUS: Vezmi si mne místo ní; řež do těchhle prsou, ani
nevykřiknu, ani nevzdychnu! Vezmi stokrát můj život –
ALQUIST: Pomalu, hochu. Ne tak marnotratně. Copak ty nechceš
žít?
PRIMUS: Bez ní ne. Bez ní nechci, pane. Nesmíš zabít Helenu! Co ti
to udělá, vzít mně život?
ALQUIST (dotýká se něžně jeho hlavy): Hm, já nevím – Poslyš,
chlapíku, rozmysli si to. Je těžko umírat. A je, vidíš, je lépe žít.
PRIMUS (vstává): Neboj se, pane, a řež. Jsem silnější než ona.
ALQUIST (zazvoní): Ach Prime, jak je dávno, co jsem byl mladým
člověkem! Neboj se, Heleně se nic nestane.
PRIMUS (rozepíná kazajku): Jdu, pane.
---------------------------
„To býval obvyklý trest v Číně v době císařství,“ řekl O’Brien poučně, jak to měl ve zvyku.
Maska mu dolehla na obličej. Pletivo se dotklo tváře. A vtom – ne, to nebyla úleva, jenom naděje, nepatrný zlomek naděje. Příliš pozdě, možná je už příliš pozdě. Najednou však pochopil, že na celém světě je jen jediný člověk, jediné tělo, které by mohl vrhnout mezi sebe a ty krysy. A šíleně se rozeřval, znova a znova.
„Udělejte to s Julií! Udělejte to s Julií! Ne se mnou! S Julií! Je mi jedno, co s ní uděláte. Roztrhejte jí obličej, roztrhejte ji až na kost. Ne mě! Julii! Mě ne!“