Skrytý význam deviace
Pokud něco, coby jedinec, chceš, nebo dokonce musíš, tak v mnoha případech narážíš na odpor (mantinely) společnosti, tedy protichůdné potřeby ostatních a zjišťuješ, že nemůžeš, nebo dokonce (pod pohrůžkou trestu) nesmíš. Takto jsme vychováváni už od svých nejútlejších dětských let a mnohé z těchto mantinelů máme za ta léta zvnitřněné ve svém Superegu, coby vlastní osobní morálku, coby svého vnitřního soudce -mravokárce, který nás se zdviženým prstem kárá: "I když tak moc chceš, tak tohle nesmíš!" U těch, jejichž morálka je na nižší úrovni, soudce dodává: "Protože bys za to byl bacanej.", u těch vyspělejších: "Protože bys tím ublížil někomu druhému."
A je vcelku pochopitelné, že čas od času neodoláme našeptávání svého temného animálního ďáblíka, který neúnavně opakuje: "Tohleto přece chceš, tohleto přímo musíš! Za co stojíš, kde je tvoje suverenita, osobnost, že se necháš takhle omezovat?!" a chceme se vzbouřit proti tomu nesnesitelně andělsky čistému bílému soudci. Aby tahle vzpoura byla jednodužší, vytrhneme ho ze svojí duše, přestaneme se k němu hlásit jako ke svému a promítneme si ho do nějaké vnější instituce - počínaje rodičem, školou a učitely, úřadem a úředníky, justičními složkami a policisty a konče společností, reprezentovanou většinou zvolenou národní vládou. A pak si mnohem častěji řekneme, nebo přesněji, ten černě chlupatý ďáblík v nás řekne: "Co mi takovýhle nějaký panák bude poroučet, co mám dělat? Já prostě chci, já vysloveně musím a tak to udělám! A není co řešit. On ať si políbí!"
"Tatínek mi nekoupil autíčko, což považuji za ohromnou křivdu a tak ho prostě ukradnu. Nebo mu ukradnu peníze na něj."
"Šeci kradnú, ja nechcem byť blbý, tak buděm kradnúť taky."
Vrchní mi předložil "nekřesťanský" účet a tak se slovy: "Pánbu tě potrestal." šlohnu ze stolu alespoň slánku (Vlasta Burian, tuším, ve filmu 3 vejce do skla)
Na první pohled by se zdálo, že deviantní chování je způsobeno silnou nutkavou potřebou - něco chci (mít) nebo musím (udělat), která je ale v rozporu s tím, co chtějí druzí lidé, potažmo celá společnost. A tedy je to v rozporu s jejími psanými (zákony) či nepsanými (morálka) pravidly. A přestoupení těchto pravidel je trestáno. Pod pohrůžkou tohoto trestu v sobě tuhle potřebu potlačíme, nebo odložíme na vhodnější místo a čas.
Nejklasičtějšími příklady jsou právě krádež věci, kterou chci, nebo vykonání potřeby, kterou musím.
Na vyšší úrovni morálního vývoje neodkládáme (neomezumejeme) tuto svou potřebu jek kvůli hrozícímu trestu, ale kvůli vědomí, že její realizací bychom mohli uškodit někomu druhému. Což je zvnitřnění "Zlatého morálního pravidla": "Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě."
Tím se ale opět dostávám k onomu vnitřnímu soudci.
A k druhému skrytějšímu významu deviatního chování.
Krom onoho primárního obohacení se za cenu poškození někoho jiného, či (obecněji) uspokojení si svých potřeb za cenu omezení, nekomfort či přímo utrpení a bolest někoho druhého, je tu ještě další význam. Někdy toto "získat něco na úkor druhých" ani nemusí být primárním důvodem deviace a naopak do popředí se dostane a hlavním důvodem deviantního chování se stane ten druhý, skrytý.
Tím druhým sekundárním důvodem je plivnutí do tváře onomu bílému mravokárnému soudci, reprezentujícímu morálku a zákony společnosti. Lhostejno, zda je stále zvnitřněný v Superegu a jedinec se takto se proti němu bouří, anebo, zda jej jedinec promítá na kohokoli vně sebe. Většinou to omluví racionalizací: "On (oni) mě poškodil(i), ublížil(i) mi a tak ho(je) poškodím taky a taky mu(jim) ublížím. Prostě se mu tak pomstím a potrestám ho." (Jako ten Vlasta Burian číšníka)
Poškozený a ukřivděný jedinec (lhostejno, zda je objektivně poškozený nebo ne, důležité je, že se tak cící) se snaží dohnat si své sebevědomí a sebehodnotu dokázáním si, že on (ten dobrý) může porušovat pravidla té špatné a nespravedlivé společnosti, že se přece nenechá omezovat nějakými jejími pravidly a zákony.
Tento vzdor a dokázání si vlastní síly a moci může být namířen i jen proti druhému jedinci, jehož práva (zákony i morálku) potřebuje potlačit, rozbít jeho identitu a jeho život znehodnotit. Tohle je typické pro devianty páchající (nejen sexuální) násilí na osobách blízkých. Tento význam se dostává do popředí i u vojáků vítězné armády, procházejících dobytou zemí a drancujících a znásilňujících ženy nepřítele, už ani ne tolik pro vlastní obohacení či uspokojení sexuálního pudu, ale primárně právě pro pomstu a ponížení nepřítele, pro onen plivanec do tváře všem jeho morálním principům a pro vlastní opojný pocit moci: "Já teď mohu. A beztrestně. A tím jsem něco víc!"
Je to vlastně "vandalismus" Původně primární význam deviantního chování což je získání něčeho, co chci, či uspokojení něčeho, co musím, už tu není vůbec. Vandalismus je tím nejprimitivnějším druhem vzpoury proti celospolečenským pravidlům - morálce a zákonům. Jejich popření, rozmetání, zničení navenek demonstrované fyzickým ničením a ubližováním. Zviditelněný plivanec do tváře mravokárného soudce. Čistý druhý skrytý význam deviace.
Tedy nezapomínejme (i mně se to stalo ;) ) na tenhle druhý význam veškerého deiantního chování. Každá krádež, znásilnění, každý kriminální čin ho v sobě má. I v pouhém vymočení se na rohu ulice, je kromě uspokojení své tělesné potřeby, vyhovění onomu individuálnímu "musíš" i kus téhle rebelské vzpoury proti psaným i nepsaným pravidlům, plivanec do tváře establishmentu a mainstreamu, tedy kus tohoto druhého významu deviace.
V současné době probíhají vášnivé diskuze o tom, zda (ještě) nosit či nenosit roušky, jak moc a kde. Objevují se výzvy k bojkotování tohoto vládního nařízení, které buď sáhodlouze vysvětlují fyziologickou nesmyslnost až škodlivost jejich nošení, což je jinými slovy první důvod deviace - vlastní prospěch i za cenu porušení zákona, nebo, a to většinou vcelku stručně, přiznávají, že to je i určitý druh rebelie proti současné ANOnistické vládě - tedy druhý důvod deviace - vzpoura proti stávajícímu stavu zákonů, nařízení a morálky reprezentujících současný společenský mainstream. Tedy plivnutí do tváře mravokárnému soudci, který je projikován (externalizován) na současný vládní establishment.
Někde na počátku této rebélie je pocit křivdy a ublíženosti (o kterém jsem psal výše), potřeba se nějak pomstít, vzbouřit se proti mainstreamovým principům a zbořit je. Jenomže leckdy je tím s vaničkou vyléváno i dítě. A v opojení a nadšení tímto druhým významem deviace bořícím stávající principy, se leckdy ztrácí i ten první význam - individuálního prospěchu jedince. Pak se to blíží dosti k onomu také výše citovanému vandalismu.
Jsou dějinné okamžiky, kdy takto "deviantním" se stává celý dav. A tady už také jde zejména a někdy takřka výhradně o druhý význam - rozmetání stávajících pravidel. Zpočátku to vypadá, jakoby šlo i o ten první - obohacení se a zlepšení kvality života toho davu. Ale to většinou (kupodivu!) nebývá tak jednoduché, jako to druhé.
Tedy na úrovni vědomí se může zdát, že jedinec i skupina se deviantně (tedy protiprávně a amorálně) chová kvůli nějaké změně životních podmínek, usnadnění života, jednoduchému obohacení se na úkor někoho či něčeho jiného, ale na nevědomé úrovni toto chování může mít hlubší sociálně psychologické kořeny, které psychologie a sociologie už mnohokrát popsala a tedy nemá cenu, abych je tu znova vyjmenovával. Šlo mi jen o to uvědomění si, že jakákoli deviace od běžného přestupku proti dobrým mravům, či nařízení vlády (jako v současném případě roušek a dalších nařízení "krizového stavu") až po zločiny dle trestního práva nemají jen jediný důvod, či význam. Velice často je za nimi ještě něco dalšího, obecnějšího, nějaká vzpoura či protest proti stávajícímu stavu věcí.
Ale stejně tak snadno si člověk naplnění té primární potřeby ("potřebuji něco, co má druhý a já to dokonce určitě potřebuji víc, tak mu to ukradnu") omluví tou druhou, skrytější potřebou - někomu, nebo přímo celé společnosti se svým deviantním chováním pomstít za údajné křivdy, které spáchal(a) na mě. Pěkně o tom zpívá Jarek Nohavica: