ONE DIRECTION FAN FICTION

 LIAMŮV POHLED

Od mého příletu do Kanady uběhly už víc tři týdny, a já pořád nemám zprávy o Marii. Tím pádem se ani nedokážu na nic soustředit ani pořádně spát. Mám opravdu strašné výčitky. Kdybych tak nikdy neodjel, nebo kdybych se hned vrátil, prvním letadlem. Ale na tohle už je pozdě.

"Zayne?" řekl jsem do telefonu.

"Ahoj," ozval se jeho hlas.

"Pořád jsi ji nenašel?" zeptal jsem se.

"Ne," vydechl. "Nic. Vůbec nic."

"Ptal jsi se už v nemoncici že jo?" zeptal jsem se.

"Jo, ale tam taky nic, ale mám pro tebe jednu dobrou zprávu. Odepsala mi na zprávu, prý ji máme přestat hledat, a je v pořádku," řekl.

"Doufám že je to tak. Že je opravdu v pořádku. Potřebuju ji vidět, slyšet její hlas... Ale já... nevím co už mám dělat. Chci být s ní, miluju ji. Nedokážu na ni jenom tak zapomenout a nechat ji jít. To prostě nedokážu," dal jsem si hlavu do dlaní a musel jse mse se pořádně nadechnout. Už to tak dál nesnesu. A celé je to jenom moje vina.

HARRYHO POHLED

Po tom co Mariu propustili z nemocnice, jsem se nabídl že se o ni sám postarám, dokud na tom nebude líp. Chtěl jsem nějak najít její příbuzné, nebo přátelé, ale z těch vzpomínek které se jí zatím vybavili, jsem pochopil jedině to že jí někdo chtěl, nebo spíš chce někdo ublížit. A po tom co jsem jí způsobil, ji musím nějak ochránit a alespoň trochu splatit svůj dluh. Ještě stále jsem ji neřekl že jsem ji srazil, protože se bojím že se na mě bude dívat jinak. Ikdyž se to snažím potlačit, mám ji rád čím dál tím víc. Vlastně mám pocit, že bych se do ní lehce mohl zamilovat. Dokud se nezjistí její totožnost, říkám jsem ji Sol, což znamená ve španělštině slunce.

"Ahoj," usmál jsem se zatímco jsem jí do postele přinesl snídani.

Ona se na mě jenom podívala a pak se lehce usmála.

Dělalo mi velkou radost když se usmála, protože její úsměv byl, jako kdyby zrovna vyšlo slunce. Proto taky to jméno.

"Snad ti bude chutnat," dal jsem jí jídlo a sedl jsem si na roh postele.

"Děkuju," řekla tiše.

"Nemáš zaco," usmál jsem se. "Cítíš se už líp?"
Ona jenom kývla.

"To jsem rád. Slibuju že ti pomůžu ano? A že se o tebe postarám," podíval jsem se na ni.

"Harry," řekla slabě.

"Ano?"

"Proč... proč si na nic nepamatuju," vlzkyla.

"Neboj se, zlatíčko. Určitě to už nebude dlouho trvat, a pamět se ti vrátí. Jsem si tím jistý. Neměj strach," natáhl jsem se abych ji pohladil něžně po tváři.

Když jsem svou ruku zase sundal, nějak zvláštně se na mě podívala se zatajeným dechem.

"Děje se něco?" zeptal jsem se znepokjeně.

"Ne... jenom... tvůj dotyk, cítila jsem... já nevím. Něco zvláštního. Jakoby se mě tak už někdo dotýkal, někdo, koho jsem měla ráda,," viděl jsem na ní její zmatek.

"Jo," sklonil jsem na okamžik hlavu. "Uvidíš že brzo se všechno zlepší ano?"

Ona ještě jednou kývla a stiskla mou ruku.

Upřímně, myslím že brzo, už velmi brzo se do ní zamiluju. Nebo spíš, už jsem do ní zabouchnutý. Protože do ní se snad ani nedá nezamilovat.

MARIIN POHLED

Proč si nemůžu na nic vzpomenout? Proč? Vůbec nic si nepamatuju. Jenom to, že mi nějaký hodně zlý muž chtěl ublížit. Vidím jeho tvář, slyším jeho hlas... už se vlastně bojím i zavřít oči, jen abych ho znova neviděla. Ale při každém Harryho doteku, nebo něžném úsměvu, cítím při srdci něco zvláštního. Jakobych, jakobych cítila nějakou obrovskou lásku, hodně silnou, ale jsem zmatená. Začínám snad milovat Harryho, nebo miluju někoho jiného, ale nemůžu si na něj vzpomenout?

CHAPTER 20

 LIAMŮV POHLED

"Takže nevíte kde je rodina Reyesových?" zeptal jsem se do telefonu.

"Bohužel. Nedávno se odstěhovali, nikdo neví kam," řekla paní.

"Dobře, děkuji vám. Ale prosím, snažte se je najít, a při jakékoliv další zprávě mi zavolejte ano?" povzdechl jsem.

"Spolehněte se," řekla.

"Děkuji vám," položil jsem telefon na postel.

"Tak co? Pořád po nich nejsou žádné stopy?" objevil se ve dveřích Louis.

"Ne," dal jsem si tvář do dlaní. "Ani po nich, ani po Marii."

"Určitě se brzo objeví. Dej tomu čas," přišel ke mě.

"Čas?" vyjekl jsem. "Sakra, už jsou to týdny!" vstal jsem.

"Já vím, uklidni se," řekl Louis.

"Promiň, nechtěl jsem ječet, ale už je toho na mě moc," sedl jsem si zpátky na postel.

"Já to vím, jasné? Ty víš že jsem tady pro tebe. Jsem si jistý že se všechno dá do pořádku," stiskl mé rameno.

"Doufám," vydechl jsem. "Kdybych tak mohl vráti čas. Nikdy bych nenastoupil do toho prokletého letadla," řekl jsem.

"Na tohle už je pozdě. Ale říkal jsi, že se občas Zaynovi ozývá, a píše že je v pořádku," řekl Louis povzbudivě.

"Jo," usmál jsem sfalešně. "A taky že už mě nechce vidět."

"Hele," podíval se mi do očí. "Řeknu ti jedno. Buď ji najdeš a budete spolu, šťastní, a nebo ji nenajdeš, a v tom případě se budeš muset pohnout dál."

"Ale bez ní se nedokážu pohnout dál, co to nechápeš?" řekl jsem zoufale. "Až příliš ji miluju."

Louis mě s povzdechem objal.

ZAYNŮV POHLED

"Nialle, lásko. Už je pozdě pojď si lehnout ano," sedl jsem si na kraj pohovky a pohladil jsem ho po vlasechem.

"Nechce se mi spát," řekl tiše.

"Lásko, já vím že se trápíš kvůli Marii, to já taky, ale určitě je v pořádku, a věřím že ji i brzy najdeme," pousmál jsem se.

"Opravdu si přeju aby to tak bylo. Ale myslím že tenhle svět je až příliš zkažený a krutý," řekl zahořkle.

"Proč tohle říkáš?" svraštil jsem obočí.

"Ale nic," zakroutil hlavou. "Ještě něco dodělám do školy a půjdu za tebou ano?"

"Ne," řekl jsem rozhodně a sundal jsem notebook z jeho klína, a položil na stůl.

"Co se děje?" podíval se na mě Niall zmateně.

"Nialle, prosím tě. Řekni mi už pravdu. Já takhle dál nemůžu," řekl jsem zoufale a vzal jsem ho za ruce.

"Co tím myslíš? Jakou pravdu?"

"Prosím. Řekni mi proč se mnou... proč se mnou nechceš... být intimně. Já... já vím že si něco stalo. Prosím, už mi to řekni. Moc tě prosím. Hlavou mi běží strašidelné scénaře už hodně dlouho. Už takhle nechci žít," řekl jsem.

"Z-zayne, já," sklonil Niall hlavu.

"Ni, lásko moje. Slibuju že ať mi řekneš cokoliv, mezi námi to nic nezmění. To ti přísahám. Prosím," řekl jsem naléhavě.

"Tak... dobře," řekl Niall váhavě.

"Dobře?" zopakoal jsem s nadějí.

"Řeknu ti to, ikdyž to bude těžké. Ale miluju tě nejvíc na světě a vím že, jestli chci s tebou být, musíš to vědět," nadechl se zhluboka.

MARIIN POHLED

"Sol? Chceš jít ven? Na trochu čerstvého vzduchu?" přišel za mnou Harry s úsměvem na rtech.

"Ne, ale děkuju za zeptání," pousmála jsem se.

"Musíš jít ven, nemůžeš být pořád zavřená tady," řekl.

"Já vím, ale... omlouvám se. Pořád se cítím... slabá, a zmatená, vyděšená,"sklonila jsem hlavu.

"Chápu," pokývl. "Víš, měl bych ti něco říct, ale nevím jestli to mám udělat."

"Co?" svraštila jsem obočí..

Harry se na mě chvíli díval, a pak se nervozně zasmál. "Ale nic. Jdu udělat jído ano?"

"Dobře," pousmála jsem se a on šel do kuchyně.

Připadalo mi to trochu zvláštní, ale nepřikládala jsem tomu nějakou důležitost. Mám ho ráda, a pomohl mi, a teď se o mě stará. Vím že mu na mě moc záleží. Je jediný kterého v tuhle chvíli mám.

Jediné co si přeju je, abych si konečně na všechno vzpoměla.

CHAPTER 21

 ZAYNŮV POHLED

"Po tom co mě rodiče vyhodili z domu, jsem... se octil na ulici, jak víš," podíval se Niall na mě a já slabě kývl. "Ale nevíš co se během té doby venku stalo."

"Lásko, můžeš mi říct cokoliv ano?" stiskl jsem jeho ruku a on se usmál, ale pak zase zvážněl a hluboka se nadechl.

"Po tom co mě vyhodili, jsem šel k jednomu... kamarádovi. Ale i on mě pak vyhodil. Zatajil jsem mu totiž že jsem gay, a když jsem to dozvěděl napřed mě ještě s jeho bratrem zmlátili, a pak mě vykopli. Byla tehdy zima, začátek prosince. Šel jsem do útulku, ale tam to bylo hodně těžké, a... nemohl jsem tam zůstat nadlouho. Přerušil jsem školu, snažil jsem si něco vydělat, dokonce i něco vyžebrat, s tím že jsem s jedním klukem hrál na kytaru, ale ani to dlouho nevydrželo. Potom, jsem potkal Paula, byl o několik let starší, atraktivní, šarmantní, zábavný... myslel jsem že mě potkalo skutečné štěstí. Pozval mě k sobě domů, řekl mi že s ním můžu bydlet, už po pár dnech jsme spolu začali chodit. Oddal jsem se mu. Byl můj první. Zamiloval jsem se do něj, věřil jsem že budeme spolu šťastní navždy. Ale asi po dvou měsících se všechno změnilo. Najednou se stal hrozně majetnickým, šíleně žárlivým, agresivním. Zašlo to tak daleko, že mě nepouštěl z domu. Mlátil mě... znásilnoval mě," kutálely se mu po tváři slzy a jeho hlas byl zlomený.

"Panebože, lásko, pojď ke mě," objal jsem ho pevně zatímco jsem začal dál brečet.

Po tom co se trochu uklidnil, pokračoval.

"Po skoro šesti měsících toho tereru který jsem u něj měl, se mi nějak podařilo utéct. Odjel jsem co nejdál, aby mě nenašel a ocitl jsem se zpátky na ulici. Ikdyž to tam bylo těžké, a byl jsem sám, a ztracený, pořád to bylo lepší než ty příšerné měsíce s ním. A potom, jednoho dne jsem se octil za restaurací, a potkal jsem toho nejkrásnějšího, nejmilejšího, a nejúžasnějího kluka, do kterého jsem se šíleně zamiloval. A vím, že s ním chci strávit zbytek svého života. Jestli mi to dovolí," vzal si mou tvář do dlaní.

"Lásko moje," řekl jsem třesouchím hlasem, ale snažil jsem se o úsměv. "Jsi to nejúžasnějí co mě v životě potkalo. Miluju tě víc než svůj život. Chci s tebou být už napořád,chci být s tebou," políbil jsem ho dlouze.

"Miluju tě," vydechl.

"Já tě miluju víc," políbil jsem ho znovu.

Konečně se mi svěřil, ale je to tak hrozné. To co prožil je příšerné. Ale jsem rozhodnutý pomoct mu na to zapomenout, nebo alespoň začívat teď samé radostné okamžiky, se mnou. Protože ho miluju a nikdy nedovolím aby mu ještě kdokoliv ublížil.

LIAMŮV POHLED

"Lou, miloval jsi někdy někoho tak silně že bysis už nedokázal představit žít bez něj?" zeptal jsem se ho.

"Jo," kývl hlavou. "Bohužel to vím."

"Jak to myslíš?" podíval jsem se na něj zmateně. "Vím že rozchod s Claire, tou holkou co jsi s ní chodil, byl těžký ale myslel jsem že to nebylo až tak vážné."

"Možná pro ni," pousmál se. "Ale já ji opravdu miloval. Miloval jsem ji víc než kohokoliv na světě. Ale jí jsem nikdy nebyl dost dobrý. Vždy, se našlo něco v čem jsem nebyl dost dobrý, kvůli čemu na mě křičela, něco co jí vadilo. A ikdyž jsem jí nosil květiny, vařil jídlo, zval ji na koncerty i do drahých restaruací, nikdy jí to prostě nestačilo," pokrčil rameny.

"To mě mrzí. Ale určitě si tě nezasloužila," řekl jsem.

"Díky, ale i tak... když se dívám na tebe, jak trpíš, je mi jasné že Mariu miluješ určitě víc než jsem já miloval Claire, určitě mnohem mnohem víc než ona kdy milovala mě," řekl se smutným úsměvem.

"Hm," pousmál jsem se. "Ale teď... nevím kde je. A nevím jesti ji někdy ještě uvidím," řekl jsem.

"Hele," dal mi ruku na rameno. "Jsem si jistý že ji najdeš."

"Jo, ale co si vlastně stěžuju? Že ji nemůžu najít, jak bych ji mohl najít. Vždyť jsem v Kanadě a ona... někde v Londýně, možná.... bůhví kde," zkaroutil jsem hlavou.
"Tak se tam vrať," řekl.

"Na co? Vůbec nemám ponětí kde bych ji hledal. Neodpovídá mi na zprávy, ani to nezvedá. Nechce se mnou vůbec mluvit. Alespoň že Zaynovi někdy odepíše, a vím že je v pořádku, snad. Ale to mi nestačí. Potřebuju ji vidět, slyšet, cíti při sobě. Ani nevíš jak moc mi chybí."

HARRYHO POHLED

Musím si to přiznat. Vážně Sol miluju. Ale samozřejmě, je mi jasné že ona mě nemiluje, alespoň zatím. Ale nechci se vzdát. Kdo ví, třeba bude moje city opětovat, ale... až zjistí že to já ji přejel... bojím se že se mnou už nebude chít mít nic společného. A to by mě opravdu moc bolelo. Svůj život si už bez ní nemůžu představit. Až teď jsem si uvěodomil jaký by byl bez ní můj život prázdný. Jako každý večer jsem ji políbil na dobrou noc, zhasnul svělo, a doufal jsem že další den si na vše vzpomene, ale zárovenň jsem si přál aby zůstala se mnou, aby se do mě zamilovala. Ale je mi jasné že až se na všechno rozpomene, šance na to že by mě milovala nebude moc velká, vlastně téměr nulová.... Ale tolik si to přeju.

"Dobrou noc," řekl jsem jemně.

"Dobrou," usmála se a já pak šel zpátky do svého pokoje, kde jsem zíral do zdi až dokud jsem neusnul a nechal si zdát o dívce, kterou mám při sobě, ale zároveň nemám. Kterou miluju, ale ona... ke mě nebude nikdy cítím to samé. Ikdyž doufám že třeba mám nějakou naději.